Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový časopis pro slovinský jazyk a literaturu

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Studium slovinského jazyka a literatury dlouho již postrádalo speciálního filologického časopisu. Nedostatek ten se stával tím nápadnější, že intensivní vědecká práce v slovinské filologii projevila za poslední tři čtyři léta opět zvýšenou publikační činnost: vyšly základní práce, jako Ramovšova dialektologie slovinská (1935), Kidričovy podrobné dějiny slovinského písemnictví do Zoisovy smrti (1938) a vzorná edice a rozbor Frisinských památek od Ramovše a Kosa (1937), vyšly důležité a originální příručky, jako první díl Ramovšových krát[220]kých dějin slovinského jazyka (1936) a Nahtigalových „Slovanských jazyků“ (1938), a konečně několik prací monografických, z nichž zde uvádíme alespoň Isačenkův vyčerpávající popis jednoho nářečí korutanského (1939). Bezlajově práci o spisovné slovinské výslovnosti (1939) a Isačenkově o slovinském verši (1939), poněvadž se týkají jazyka spisovného a básnického, věnujeme zde referáty speciální (o práci Isačenkově viz jej zde na str. 159 a o práci Bezlajově v tomto čísle str. 221).

Naléhavé potřebě speciálního filologického časopisu vyšlo vstříc „Slavistično društvo“ při profesorském spolku v Lublani a založilo čtvrtletník SLOVENSKI JEZIK; r. 1938 vyšel I. ročník (str. 200) a z II. ročníku vyšel sv. 1—2 (str. 136).[1] Program tohoto časopisu je širší než našeho; chce uveřejňovati a uveřejňuje práce o jazyce a literatuře slovinské, o didaktickometodických otázkách, spojených s vyučováním slovinštině a srbocharvátštině na školách, drobné příspěvky a kritiky z těchto oborů.

Srdečně vítajíce tento nový orgán, který alespoň zčásti má paralelní úkoly s naším listem, vyslovujeme jen přání — které jistě sdílí i sama redakce — aby bez zanedbávání jiných úseků podařilo se jí soustřediti v něm hodnotné příspěvky badatelské i popularisační též o problémech spisovného jazyka slovinského, jazyka básnického a vůbec struktury domácích uměleckých děl slovesných, tedy z oborů, které dosud v bohaté jinak filologické práci slovinské jsou nejméně zastoupeny. Ve shodě s tím jsou právě tyto obory ve vyšlých dosud svazcích slabě zastoupeny a mezi cennými příspěvky a recensemi mají naprostou převahu stati z historickofilologického zkoumání jazyka a jeho památek a z literárněhistorického studia slovinské literatury. Je to především článek Grafenauerův, určující poměr staroslovinského a staroslověnského překladu svatoemmeramské modlitby ve Frisinských památkách a v Euchologiu sinajském a Legišův literárněhistorický rozbor počátků slovinské poesie z l. 1806—1828 v I. svazku, Nahtigalova úvaha o původu jména Kocel (vidí v něm jméno přejaté ze staré horní němčiny) a Merharovo podrobné osvětlení mládí a literárních počátků básníků Ketteho a Murna ve sv. II., kromě mnoha drobnějších příspěvků zvl. z literární historie a dobrých recensí významných slovinských prací výše uvedených i jiných.

Problematiky současného jazyka se dotýká zajímavý drobný článek Isačenkův v I. roč.; osvětluje v hlavních rysech mnohojazyčnost korutanských Slovinců a skicuje zásady toho, jak se jejich soužití projevuje v jejich struktuře. Čtyři jazyky, kterých užívají tito Slovinci, (místní slovinské nářečí, spisovná slovinština, místní nářečí německé a spisovná němčina) mají vždy odlišné funkce a proto se v podstatě nemísí. Sotva lze pokládat za dokázané tvrzení autorovo, že jejich jazykové myšlení probíhá v čistých pojmech; rovněž sotva německé překlady místních jmen slovinských svědčí o staré znalosti němčiny těchto Slovinců a o staré jejich dvojjazyčnosti (jsou to spíše kancelářské výtvory).

Výslovně otázkou spisovného jazyka se zabýval dosud jediný příspěvek, a to nejslabší; je jím mnohomluvný článek od A. Sovrè v II. roč. o nevhodném a nesprávném užívání relativních vět: tendence tohoto článku je jednostranně puristická a projevuje nepochopení pro zvláštní úkoly jazyka spisovného (ideálem je autorovi vyjadřování v prostých větách), proto zatracuje i leckteré zcela oprávněné typy relativních vedlejších vět a argumentace jeho bývá labilní (také na př. názor autorův — na str. 91 — že přívlastek vždy má vyjadřovat vlastnost nahodilou nebo proměnlivou a nedotýkat se podstaty pojmu vyjádřeného substantivem, je nesprávný).

Jazykovým vyučováním kromě jedné recense se obírá článek Šolarův o fonetickém poučení na střední škole v II. roč.: v základě má autor pravdu, ale teoreticky si neujasnil leckteré své tvrzení. Mezi popisem fonetickým a grafickým obrazem jazyka je ještě podstatná stránka jazyka, jeho hlásková podoba, jejíž členy, hlásky, jejich vztahy atd. nejsou přece jen předmětem zkoumání a poznání popisné fonetiky; prosté pozorování vlastní výslovnosti není poučením experimentálním (str. 103), nýbrž empirickým a j. Autorova recense Bezlajova popisu spisovné výslovnosti slovinské v témže svazku je nepoměrně zdařilejší a právem vytýká kritisovanému spisu různé základní vady metodické.

Problematiky básnického jazyka a formy básnického díla se týká jen Оcvirkův stručný, ale celkem výstižný výčet základních prací a zásad formalistické školy ruské; překvapuje jen, že se ani nezmínil o nedávných velkých bojích o tuto školu; také — myslím — by bylo i pro slovinského čtenáře [221]vítané dozvěděti se, že základní práce Šklovského vyšly v českém překladě s dobrým úvodem (Teorie prózy, 18. sv. Výhledů, nákl. Melantricha, 1933), že vyšly i některé polské překlady formalistických prací ruských, protože tyto překlady jsou dnes v Jugoslavii dostupnější než ruské originály. Připojuji přání, aby autor v této své záslužné informaci pokračoval a nastínil i další rozvoj formalistické školy v českém prostředí a její přeměnu v t. zv. strukturalismus.

Přejeme vydavatelství i redakci, aby mohlo v začatém šťastném díle co nejúspěšněji pokračovat a zároveň aby měla redakce dosti odvahy ke škrtům, jsouc si vědoma jednak toho, že i aktuální problémy spisovného jazyka, jazyka básnického, jazykového vyučování atd. lze probírati přístupně a přece přísně vědecky, jednak i toho, že je škoda každé zbytečné řádky.[2] Proto jsem připojil k svému upřímnému uvítání nového orgánu i několik kritických poznámek.


[1] Administrace: Slavistično društvo. Ljubljana, Bleiweisova cesta, Mestna žen. real. gimnazija; cena ročníku 90 dinarů (70 pro členy).

[2] Považujeme na př. za zbytečné, že je v korespondenci Ivana Kunšiče otištěna per extensum i jeho žádost o stipendium (I. sv., str. 151 n.), a pod.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, str. 219-221

Předchozí Bohuslav Havránek: Glosy k jubilejnímu vydání Ohlasů Čelakovského

Následující Aleksandr V. Isačenko: Instrumentálně fonetická studie o spisovné slovinštině