Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Glosy k jubilejnímu vydání Ohlasů Čelakovského

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Stoleté jubileum obojího Ohlasu Čelakovského, Ohlasu písní ruských v r. 1929 a Ohlasu písní českých v roce letošním, prošlo, aniž pronikavě obrátilo pozornost k básnické činnosti Čelakovského. Nejvýznamnějším činem spojeným s jubileem letošním je patrně nedávno vyšlé vydání obojího Ohlasu v Družstevní práci, které uspořádal Miloslav Novotný.[1] Vydání to je tím vítanější, že nejen dává znovu do rukou nejvzácnější — vedle Máchy — básnický odkaz doby obrozenské, nýbrž že i samo, nezatěžujíc čtenáře aparátem kritickým a poznámkami vykladačskými, snaží se o dosažení určitě [218]vytčeného edičního cíle, podati totiž čtenáři tekst básníkův co nejvěrněji, ale přece tak, aby byl zbaven všeho, co by zbytečně dnešního čtenáře zaráželo. Sleduje tak ediční metodu, dnes hojně hlásanou, nejradikálněji v stati Jirátově, K vývoji literární češtiny (Literární noviny, 1939, č. 8—9, str. 171 n.), k níž se co nejdříve v našem časopise vrátíme zásadním článkem.

Není však tato metoda, kterou vydavatel zvolil, tak nová právě ve vydáních básní Čelakovského, jak by se mohlo zdát podle jeho vlastních slov; v základě jí užil již i J. Jakubec ve své edici spisů Čelakovského v Laichtrově sbírce „Čeští spisovatelé XIX. století“ (I, 1913, II, 1916) — tekst ve vydání O. Fischera ve sbírce „Kytice“ je jen přetiskem vydání Jakubcova. Novum je v tom, že vydavatel ji proti Jakubcovi značně rozšířil, hlavně dvěma směry. Zcela oprávněně mezi jevy pravopisné, které opravuje, pojal i připojování enklitik a enklitických částic spojovací čárkou (na př. u nás-to, dlouho-to, poznala-tě, kde-že) a tento Čelakovského způsob psaní upravil — na rozdíl od vydání Jakubcova a Fischerova — podle dnešní pravopisné prakse.[2] — Dále zařadil vydavatel mezi jevy pravopisné také kvantitu, pokládaje její označování za věc konvence; není v této věci ojedinělý. Rozdíly v kvantitě od dnešního spisovného usu jsou u spisovatele obrozenského dvojí; jedny jsou dány dobou a jsou tedy konvenční, druhé plynou z osobního usu autorova (často přímo z jeho nářečí) a jde tedy při nich o individuální kolísání, které v době obrozenské ještě i ve spisovném jazyce bylo značné.[3] Ani v prvém případě, ani v druhém nejde však o jev jen pravopisný. Opravujeme-li kvantitu, opravujeme jazyk autorův a nikoli jeho pravopis — kromě ojedinělých případů; víme, že literární historikové a kritici jsou k mylnému názoru o této věci sváděni formulací některých jazykových příruček, ale jde o tak zřejmou a zásadní poučku ediční, že si ji čeští vydavatelé musí již uvědomit. Netvrdíme proto, že nelze za žádných okolností kvantitu autorovu přizpůsobit kvantitě dnešní, jde však zhruba o takovou alespoň změnu, jako opravuje-li vydavatel — jak ve shodě s Jakubcem činí — Čelakovského infinitivy na (nedůsledné); s touto opravou při účelu jeho vydání lze souhlasiti. Co se týče kvantity, měl patrně vydavatel zhruba na mysli uvedené dva typy odchylek od běžné kvantity dnešní; opravuje kvantitu konvenční, ale nechává kvantitu lidovou (zvl. v Ohlase písní českých) v slově nikdý, jako nechává lidové ej (rozmejšlej a j.), tvar bysme a p. K tomu věcně poznamenávám, že právě nikdý s délkou je v době obrozenské značně rozšířeno a má starší tradici, takže nemusí být „názvukem lidovým“. Zato jiné dílky lidové vydavatel opravil, jako špíce (143 n., zde délka může být i archaismem), jinák (68) a zvláště zřejmě „názvuk lidový“ v obá (173; proč bysme taky tak neměli se zobkat, když jsme mladí obá).

Zásadně bylo by možno — s výhradou, o níž dále — souhlasiti s opravou kvantity v době obrozenské konvenční (jako na př. vedlé, podlé), ale i pak bylo by třeba od této dobové konvence tehdejšího spisovného jazyka odlišovat nejen kvantitu vědomě nebo nevědomky lidovou, nýbrž i kvantitu slov charakterisujících právě soudobý jazyk básnický, zčásti jako nová básnická slova, na př. šírý, ňádra, líbý, líbost, vojínstvo, mohútný. Nelze dobře uznávati vydavatelovy opravy v takovýchto slovech, tím méně tam, kde jde o slova, která právě s kvantitou stejnou jako u Čelakovského mají dlouhou literární tradici, tak zejména časté u Čelakovského šírý, s nímž se setkáváme ještě u Vrchlického. Konečně naprosto nelze uplatňovati měřítko školské kodifikace a nedbati fluktuace, které ve spisovném jazyce je; zcela zbytečně proto vydavatel opravuje délky v slovech, jako sílou, léčitelský, dvéře, myšlénka, zrnéčko (ale sám nechal slunéčko, srdéčko) a j. a proklal na proklál.

Především je však třeba u básníka se ptáti, zda jsou délky v jeho stavbě veršové irrelevantním či relevantním činitelem. U Čelakovského nejsou délky lhostejné, třebaže v Ohlasech není délka přímo průvodním rytmickým činitelem jako v jeho Růži stolisté (v. J. Mukařovský, Obecné zásady a vývoj novočeského verše ve Čs. vlastivědě III, 41 a n.); je proto nebezpečí, že jejími opravami zasahujeme do zvukových kvalit verše. Tím vlastně padá možnost oprav kvantity, vyjímajíc snad takové případy, kde autor sám v pozdějším vydání opravy prováděl, ale neprovedl důsledně (na př. v prvním vydání Ohlasu pís. rus. má klénoty, klénotníci, ale ve „Spisů básnických knihách šesterých“ opravil délku v slově klénoty, ale nechal v slově „klénotníci“[4].

[219]Kromě vědomých oprav vydavatelových vyskytnou se v jeho vydání i změny tekstu, které se tam patrně nevědomky vloudily jako chyby, na př. na str. 51 místo smrtné je smrtelné, rušící verš. Proti své vlastní zásadě („úzkostivě jsme šetřili všech jeho tvarů, jež v Ohlase písní českých zesilují kolorit místní a názvuk lidový“) zmizelo v tomto Ohlase na str. 133 lidové čtyrem, na str. 174 nahražení a uvedené již obá. Tiskovou chybou je na str. 174 opraveno nikdý na nikdy; i jinde najdeme ve vydání tiskové chyby, na př. v posledne (str. 81) m. v poledne. — Nemilé je, že vydavatel přejímá některé omyly nebo bezděčné opravy vydání Jakubcova a Fischerova (vydání Fischerovo přebírajíc tekst Jakubcův, nepřihlíží ani k jeho vlastním opravám): tak na str. 86 husli místo húsli, na str. 98 zasvištěla místo zasvistěla, na str. 103 v pozn. 4 vypadlo — jako u Jakubce a Fischera — slovo vůbec (… lid ruský vůbec) a j.; sem snad patří i uvedené proklál na str. 78 (2krát) místo proklal.

Poněvadž i Jakubcovo vydání má některá nedopatření, dokonce i v kritickém aparátu (v. na př. zde pozn. 4), nemáme bohužel dodnes tekstově přesné kritické vydání Čelakovského Ohlasů.

Vydavateli přes všechnu erudici zůstala nejasná dvě místa u Čelakovského, která nechce interpolací měnit (str. 257). První z nich z básně Odšedivělý:

I přihnal se kůň často před rokem
do bývalého, dvorce známého;[5]

vykládá takto: „Snad měly tyto verše naznačit nějakou delší službu (vojenskou), jež milého odloučila od dívky milované (tomu nasvědčuje to slovo bývalý), snad dokonce i časnější návrat milého, nežli byl očekáván; pak ovšem by mohlo být slovo často chybou místo časně a výraz před rokem by mohl — vzat z terminologie právnické — znamenat před stanoveným dnem, před lhůtou, kterou si milenci dali, kterou dal milému vládce.“ Výklad ten je zcela umělý a není vůbec, myslím, třeba předpokládat jakoukoli chybu, málo pravděpodobnou; proste citované verše obsahují odůvodnění — bez příslušného syntaktického spojení — verše následujícího:

veselým koník hlasem zařehtal.

Ve výkladu druhého místa není radno vydávati se té doby do polí, mnohem do lesa, kde zřejmě vypadlo slovo po mnohem — je v úvodní poznámce a tím se přehlédnutí chyby snáze vysvětlí—, zbytečně vydavatel zamítá Jakubcovo doplnění mnohem méně, protože prý tím „ovšem byl vysloven pravý opak myšlenky básníkovy. Do lesa chodit v noci tou dobou není méně radno, nýbrž je to naopak více radno.“ To je zbytečné logisování; v jazyce zde méně, vztahujíc se k radno a nikoli k negaci není radno, může míti a má právě ten smysl, o který zde zřejmě a zcela jasně jde.

Vydavatel doprovodil jubilejní vydání stručným, ale výstižným a pietním doslovem. Sotva však má v něm pravdu v tom, že by mystifikační sklony Čelakovského přímo souvisely s celou ohlasovou poesií Čelakovského — je to dobový zjev, který nelze přímo spojovati s individuálními vlastnostmi; a zcela neprávem mluví o těchto sklonech jako o „povahovém kazu“ — souvisejí přece s otázkou autostylisace u básníka, kterou tak pronikavě osvětlil F. X. Šalda v tomto časopise (roč. I, 1935, 13 n.). — Právem — a tuším prvně — upozorňuje v něm M. Novotný na jihočeské prvky v jazyce básnickém Čelakovského: jen k slovu pavuza „kláda na fůře sena, obilí“ připomínám, že není to slovo jen „prácheňské“, nýbrž nejen jihočeské, ale i středočeské a sotva bylo svým významem neznámé jiným vydavatelům. Modráčkové oči jistě správně vydavatel vykládá jako „oči chrpové“; potvrzuje to vlastní básníkův překlad některých básní z Ohlasu do němčiny, v němž modráček je přeložen „Cyane“ (srov. O. Fischer, K Ohlasu písní ruských, Práce Učené společnosti Šafaříkovy, sv. 10, str. 19).

Edice Miloslava Novotného jistě splní svoje poslání, je v základě dobrým darem jubilejním; větší přesnost vydavatelská byla by však bývala žádoucí.


[1] Frant. Lad. Čelakovský, Ohlasy. Tekst upravil a studii o básníkovi napsal Miloslav Novotný. S 20 kresbami Václava Karla. V říjnu 1939, v Praze, str. 264, za 30 K, vázané za 40 K.

[2] Na str. 54 má však v neshodě jak s dnešní praksí, tak i s psaním Čelakovského či-liž.

[3] Srov. můj Vývoj spisovné češtiny (1936), str. 96 a 122 a článek Jazyk Máchův (Torso a tajemství Máchova díla, 1938, str. 292 n.).

[4] V kritickém aparátu Jakubcově na příslušném místě (I, 357) uvedeno omylem právě naopak.

[5] Interpunkční čárku M. Novotný vynechává.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, str. 217-219

Předchozí Josef Hrabák: Diskusní poznámka k české literatuře na vyšší střední škole

Následující Bohuslav Havránek: Nový časopis pro slovinský jazyk a literaturu