Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Fonologie dánštiny

Bohumil Trnka

[Rozhledy]

(pdf)

La phonologie du danois

Dánština má pro jazykozpytce, i když nejsou právě germanisté, zvláštní zajímavost. Je to mateřský jazyk vynikajících linguistů a filologů, jako Erasma Raska, Madviga, Nyropa, a ze žijících O. Jespersena, Pedersena a j., a zároveň je to jeden z málo jazyků, jejichž fonetika je poměrně dobře známa a jejichž fonologický rozbor podle zásad Pražského linguistického kroužku je tudíž do značné míry usnadněn. Autor dánské fonologie,[1] André Martinet, profesor fonologie na pařížské Škole vysokých studií, k svému úkolu je vyzbrojen i pevnou praktickou znalostí mluveného jazyka, kterou získal za svého studijního pobytu v Kodani, a maje možnost opírati se nejen o jazykové vědomí svoje, nýbrž i své choti, rozené Dánky, podává ve své knize hojně doloženou fonologickou interpretaci dánské fonetiky, kterou tak zpřístupňuje čtenářům neznalým dánštiny. Fonologie získává kritickou a soubornou prací Martinetovou novou oblast jazykových faktů, která se liší značně od jevů pozorovaných v jiných jazycích a mají proto pro ni i obecný význam. Nemohu v této stručné recensi podrobně rozbírati všechny výklady autorovy, a proto se omezím jen na vytčení takových míst jeho fonologického rozboru, jež mají zvláštní důležitost anebo [114]v nichž nelze s autorem zcela souhlasiti. Podrobné rozbory jednotlivých otázek musí zůstati vyhrazeny pozdějším úvahám.

V první části, pojednávající o inventáři fonémat, zabývá se autor nejprve samohláskami. Systém krátkých samohlásek se skládá zřejmě z 10 fonémat (i, ü, u; zavř. e, ö, o; otevř. e, ö, o; a), jež Martinet uznává. Z protikladů dlouhých samohlásek vylučuje však protiklad zavřeného a otevřeného ő, takže protiklad zavřeného a otevřeného ē je podle něho v timbrové korespondenci jen se zavřeným a otevřeným ō. Své mínění opírá o to, že v dánštině neexistuje dvojice slov, v nichž by protiklad zavř. a otevř. ő byl jediným jejich rozlišujícím rysem za stejných podmínek morfologických (srv. na př. List—Lyst). Tato věc však zřejmě nerozhoduje, neboť fonologická platnost dvou hlásek závisí v podstatě na tom, že se objevují v stejné posici a v stejném okolí v témže morfému, takže dvojice slov köre—göre, z nichž má první ő zavřené a druhé ő otevřené v témže stylu výslovnosti, dosvědčuje nade vší pochybu fonologickou platnost obou samohlásek. Je-li tomu tak, odpovídá v dánštině 10 samohláskám krátkým přesně 10 samohlásek dlouhých, jež se ovšem foneticky různí od krátkých i větší zavřeností.

Zajímavé a pro dánštinu charakteristické je krácení dlouhé přízvučné samohlásky v prvním členu komposit, při čemž se v individuální výslovnosti nemusí vždy měnit zároveň její kvalita. Vzniká otázka, zdali tyto zkrácené dlouhé samohlásky jsou samostatnými fonématy nebo jen variantami krátkých, po případě dlouhých samohlásek. Martinet správně zamítá první alternativu, ale pokládá-li je za kombinatorické varianty samohlásek krátkých, nepřihlíží k tomu, že jejich výskyt závisí na činitelích morfologického rázu (t. j. na připojení druhého členu komposita nebo koncovky), nikoli ryze fonologického, takže je nelze označovati prostě za varianty kombinatorní, jež by stály na téže rovině jako na př. realisace samohláskových fonémat před r. — Co se týče neutralisací samohláskových protikladů, uvádí Martinet nedostatek samohlásek i, ü, u před η a před monomorfemní kombinací nasála + souhláska. Fakt, že se ve slově mundtlig vyslovuje též u vedle zavřeného o, vysvětluje analogií podle Mund [mon, mun], ale je-li tomu tak, svědčí analogie o tom, že domnělá neutralisace jest jen nevýskytem, který není možno stavěti na stejnou fonologickou rovinu jako na př. skutečnou neutralisaci protikladu p|b, t|d, k|g. Ani v dvojí výslovnosti psaných krátkých „samohlásek“ i, у, u před r (j. ve slově Kirke), i v řeči distingovanější a v zavřeném e v řeči lidovějšího rázu, nelze viděti „tendenci k neutralisaci“ (str. 17, 18). Stejné stylistické rozdíly jsou i ve výslovnosti jiných slov, j. gik, piske (str. 19).

Samohlásku ə, která se vyskytuje jen ve zcela nedůrazných slabikách, považuje Martinet — v nesouhlase s Uldallem — za výsledek „neutralisace“ všech krátkých samohlásek mimo i, ü, u. Ježto však přesné podmínky tohoto jevu nejsou dosud známé — v nedůrazných slabikách se vyskytují v dánštině i plné hlásky — nutno tento jev lišiti od skutečné fonologické neutralisace. Sonantní l, r, n, které se vyskytuje jen ve zcela nedůrazných slabikách, vykládá Martinet (ve shodě s mou interpretací anglických slabikotvorných souhlásek) za kombinaci dvou fonémat, ə + l, r, n.

Důležité je konstatování Martinetovo, že kvantita dánských samohlásek nezáleží ve způsobu, kterým se k nim připojuje následující souhláska. Na rozdíl od němčiny, holandštiny a angličtiny může míti krátká samohláska připojení volné i těsné a vyskytovati se i na konci důrazných slabik (srv. vi, du, I, de, det, saa, da). V němčině, jak dovodil Trubetzkoy, je krátká samohláska ta, která je přervána ve vrcholu své artikulace souhláskou, takže u koncových přízvučných samohlásek nemůžeme mluviti o protikladu kvantity, která je v rámci slova funkční jen před souhláskou. Závisí samohláskový protiklad kvantity v dánštině jen na napjatosti (po př. na kombinaci časové délky s napjatostí), nebo na činitelích jiných? Na tuto otázku bude moci dáti odpověď teprve podrobné další zkoumání. — Krácení samohlásek v slabice předcházející bezprostředně před slabikou důraznou, a v prvním členu komposit vykládá Martinet za důsledek tendence zkracovati začátek dlou[115]hého slova a spojuje s ní jako jiný její projev i t. zv. „jednotící“ přízvuk, na který upozornil Jespersen (srv. Krístians Havn „přístav kristianský“: Kristianshávn „čtvrť kodaňská“). V druhém členu komposit (j. Húsdr, Býraad) nebo ve slovech typu Émbēde zkracování není. Martinet mluví tu pouze o tendenci, neboť zkracování začátku slova není bezvýjimečné (srv. bēnágtig, gūlhaaret: gǔldhaaret) a fonologický její rozbor je vyhrazen dalšímu zkoumání.

Pro souhláskový systém stanoví Martinet jen jedinou korelaci, jejíž členové (p|b, t|d, k|g) se rozlišují relevantně přítomností nebo nepřítomností aspirace. Znělost, která se výjimečně objevuje u b, d, g na počátku slov, bývá nejčastěji omezena na poslední fázi jejich artikulace, takže představuje fonetickou anticipaci následující znělé hlásky. Protiklad aspirace je omezen podle formulace Martinetovy jen na počátek slova před přízvučnou samohláskou nebo před souhl. + přízvučnou samohláskou (srv. Bakke — Pakke, Brik—Prik, glemme—klemme, Gny—Kny), ale poněvadž se vyskytuje i po nepřízvučné předponě (áfdö—áftö, bedáget—betáget) a před nepřízvučnou samohláskou předpony be- (srv. betále — passére), bylo by možno stanoviti přesnější pravidlo v ten smysl, že se vyskytuje na počátku kmene nebo předpon. Ve všech ostatních posicích nastupuje neutralisace této korelace (Spade, Stylte, Skin, laegge = laekke, grubbe—Gruppe, Lab = Lap), jež se realisuje uprostřed slova neaspirovanou explosivou (mimo případy individuální výslovnosti ve slovech, j. vĕnte, taenke, lēdte, řídící se patrně pravopisem), na konci slova explosivou aspirovanou. — Fonéma h, jež se vyskytuje v dánštině jen před plnou samohláskou, považuje Martinet za samostatnou aspiraci, proti níž stojí v protikladu samohláska neaspirovaná (na př. Haar—Aar). Tento rozbor francouzského fonologa nás nepřekvapuje. Aniž bychom předem zamítali jeho názor, musíme podotknouti, že si autor ani neklade otázku, je-li h kombinatorickou variantou hrdelné znělé spiranty q, která se vyskytuje, jak sám konstatuje, jen před nepřízvučným i a e (tedy v postavení, kde se h nevyskytuje), nebo je-li fonématem zvláštním. Martinet zkoumá jen fonologický poměr spiranty q k oklusivám k|g, jejichž neutralisace je právě v místě výskytu q, a rozbírá otázku, není-li q variantou k nebo spíše g, t. j. nerealisuje-li se protiklad k|g (a podobně t|d) na počátku slova jako protiklad aspirace, uvnitř a na konci slova jako protiklad plose (g|q, resp. d|δ). Kladná odpověď by vedla, jak autor dobře dovozuje, k dissociaci týchž hláskových realisací podle postavení ve slově а k jiným ještě nepravděpodobnostem. Okolnost, že Dánové nikdy nevyslovují za anglické d uprostřed slova svoje δ, jsou-li upozorněni, že musí v tomto postavení odlišovati d od t jako na počátku slova, ukazuje, že i v povědomí jazykovém jest δ samostatným fonématem. Máme tu tedy zajímavý případ mimoposičních fonémat, k nimž v dánštině náleží i disjunktní protiklad h—η.

Je v dánštině korelace plose (q|g, δ|d, v|b)? Martinet zamítá tuto myšlenku, neboť považuje za nebezpečné nepřihlížeti k fonetickým rozdílům, jimiž se explosivy liší od odpovídajících souhlásek třených mimo přítomnost nebo nepřítomnost závěru, nezabývá se však otázkou, jsou-li tyto artikulační rozdíly skutečně fonologicky relevantní. Že není Martinetova úzkostlivost před nebezpečím libovolné interpretace odůvodněna, dosvědčuje na př. v češtině protiklad fonémat h|ch, který je fonologicky týž jako p|b, t|d atd., ačkoli se liší místem artikulace. Průvodné, fonologicky irrelevantní rysy artikulační se nemusí přesně opakovati v proporčních protikladech, a je-li tudíž společným relevantním rysem protikladů q|g, δ|d, v|b plose, resp. otevřenost, nelze v nich viděti tři různé, zcela isolované protiklady. Protiklad plose je v dánštině protiklad proporční, který se liší od protikladu p|b, t|d, k|g, rovněž proporčního, jen tím, že není neutralisovatelný[2] — nepovažujeme-li totiž jeho nevýskyt po nosovkách a jiných souhláskách bez dalšího zkoumání za neutralisaci. Oba proporční protiklady jsou si podobny i tím, že jsou pod mezí „minimálního kontrastu“ [116](srv. Travaux VI, 57 n.). Mínění Martinetovo, že uvedené páry protikladu plose představují isolované protiklady, bylo by nutno podepříti důkazem, že jiné rysy artikulační než plose, resp. otevřenost mají v nich fonologickou relevantnost. Proporční ráz protikladu plose má oporu i v dánském povědomí jazykovém, ve kterém d je sdruženo s δ, q s g atd. v tak úzkém poměru jako se žádným jiným fonématem mimo t, resp. k.

Protiklad znělosti, který v češtině tvoří 6 párů fonémat, není v dánštině vůbec zastoupen. V protikladu f|v je znělost jen fonetickým rysem, který po t а k mizí, aniž v splývá s f, a rovněž fonémata l, m, n, a zejména r ztrácejí v jistých postaveních znělost, realisujíce se v nich hláskami neznělými[3]. Naproti tomu neznělé s se realisuje jako z jen příležitostně v individuální výslovnosti ve znělém okolí.

Hlásku š (psanou sj) interpretuje Martinet jako kombinaci dvou fonémat, varianty fonématu s + fonématu j, které vyslovuje jen málo dánských mluvčích. Rozhodnutí této otázky je velmi nesnadné, neboť písmo a tradice fonologického vědomí minulého působí kolísání jazykového vědomí nynějšího, ale uznává-li Martinet jedno z kriterií (X.), která Trubetzkoy uvádí ve své Anleitung zu phonologischen Beschreibungen k rozlišení monofonematického rázu dvojhlásek, je s podivem, proč ho neužil pro rozřešení této otázky. Podle toho by š bylo snad samostatným fonématem, ježto první ze členů souhláskové skupiny lze sotva přesně ztotožniti s s jako jeho variantou v jiných kombinacích. — Sílu tradice a písma zdůrazňuje Martinet právem i při rozboru znělých spirant δ a q, jež se od 16. století drží ve spisovném jazyce silou tradice. — Ve výkladu o nosovkách m, n, ŋ postrádám zmínku o neutralisaci místa jejich artikulace před bilabiálními a částečně i velárními souhláskami. Se závěrem autorovým, že v dánštině není dvojhláskových fonémat, lze plně souhlasiti. T. zv. dánské dvojhlásky jsou skupiny samohlásek + i, resp. u̯ (varianty fonématu v).

V druhé části (str. 59—90), v níž pojednává autor o kombinacích fonémat a o nejhojnějších slabičných typech dánských slov bez nároku na úplnost, je několik dobrých pozorování, kterými zpřesňuje a doplňuje ve smyslu fonologických zásad stručnou kapitolu Jespersenovy Modersmaalets Fonetik, věnovanou seskupování fonémat. Správně zdůrazňuje důležitost morfologického švu, charakterisovaného zvláštními skupinami hláskovými (srv. na př. něm. palatální ch po u ve slově Kuhchen) a vytýká obtíže při rozboru slov v morfémy. Zajímavé je pozorování faktu, že na konci se vyskytují dlouhé samohlásky bez stödu jen v interjekcích a v slovních útvarech, které představují zkrácení plných forem, j. ve slovech lagde lā- „položil“, sagde „pravil“, bruge brù „potřebovati“, sige „říci“, jež se fonologicky rovnají útvarům laə, saə, bruə, siə. Tabulky souhláskových skupin, jež Martinet uvádí, jsou dosti úplné; pohřešujeme jen skupinu δv (v číslovce tredive).

V třetí části pojednává Martinet o přízvuku a stödu. Dánský přízvuk označuje za fonologický, avšak okolnost, že se jím mohou rozlišiti jen slova náležející k téže morfologické rodině (srv. Fórfald „zabránění“: Forfáld „úpadek“), ukazuje, že je jako v němčině, holandštině a angličtině činitelem morfologickým. Jeho morfologický ráz se jeví někdy i v místě sekundárního přízvuku, které jinak v největším počtu případů je určováno zřeteli rytmickými. Snad je hledati v morfologické platnosti přízvuku i vysvětlení faktu, že se v nepřízvučném morfému (j. v druhém členu komposita, j. Lördag „sobota“) vyskytují plné vokály. Kdyby byl dánský přízvuk fonologický tak, jako je v ruštině nebo je délka v češtině, očekávali bychom, že se budou samohlásky za stejných podmínek neutralisovati ve všech nepřízvučných slabikách. Mimo morfologickou a syntagmatickou funkci dánského přízvuku musíme s Martinetem uznávati jeho funkci slovně jednotící (viz výše). V závěrečné kapitole o stödu, která náleží k nejlepším částem celého pojednání, Martinet přesvědčivě dovozuje, že stöd, který vzniká v přízvučné slabice sevřením hlasivek — zřídka úplným [117]— po hláskách znělých, není skutečným fonématem souhláskovým, neboť mluvčí, jsou-li na něj upozorněni, uvědomují si jej jako součást hlásky, která může při zpěvu obyčejně úplně mizeti. Jeho místo je automaticky určováno délkou nebo krátkostí samohlásky: po dlouhé samohlásce následuje bezprostředně, po krátké se artikuluje až po znělé souhlásce v, δ, j, q, r, l, m, n, η. Změní-li se ve slově kvantita samohlásky, posune se i stöd. Stöd je svým rázem zřejmě činitel prosodický. Jeho nedostatek po q, na který Martinet poukazuje, je dán tím, že předcházející samohláska před q bývá dlouhá.

Martinetův fonologický rozbor dánštiny není sice v některých otázkách definitivním řešením problémů a za nynějšího stavu fonologie, která teprve vyvíjí své zásady, ani jím být nemůže, ale je to po studii Hjelmslevově a Uldallově první soustavný pokus o fonologický popis dánštiny, který poskytuje bezpečnou a cennou oporu pro bádání další.


[1] A. Martinet, La phonologie du mot en danois. Paříž 1937, str. 102; též Bulletin de la Société linguistique de Paris XXXVIII, 1937, 169266.

[2] Prof. Trubetzkoy zúžuje nyní pojem korelace na proporční protiklady neutralisovatelné, ale Martinet se přidržuje jeho staršího pojetí korelace (Travaux du Cercle linguistique de Prague IV, 97).

[3] Ježto znělost není v dánštině protikladovým rysem, nemůžeme mluviti ani o jeho neutralisaci ani o neznělých variantách fonémat l, r, m, n. Tyto neznělé hlásky představují jen modifikace fonémat (srv. ČMF roč. 24, 1937—8 261 n.).

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 2, str. 113-117

Předchozí André Martinet: Fonologie francouzštiny

Následující Roman Jakobson, František Trávníček: Není pravda, že… (Odpověď Bittnerovi)