Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Není pravda, že… (Odpověď Bittnerovi)

Roman Jakobson, František Trávníček

[Kronika]

(pdf)

Réponse à M. Bittner

(Odpověď na brožuru K. Bittnera „Deutsche und Tschechen. Eine Erwiderung“, Brno, s. a.)

Každé (podškrtávám každé) tvrzení této polemické Erwiderung (zde zkracuji Erw.) na mou stať „Usměrněné názory na staročeskou kulturu“ (zde zkracuji R. J.), kterou jsem v Slovu a slov. 2, 1936, 207 n. věnoval rozboru knihy K. Bittnera „Deutsche und Tschechen. Zur Geistesgeschichte des böhmischen Raumes“ (zde zkracuji: K. B.), podstatně zkresluje — ať z autorovy nevědomosti anebo ze záměru — údaje pramenů, jichž se dovolává; nelze tu tedy diskutovat, nýbrž jedině možno uvádět fakta.

1. Není pravda, že většina badatelů (auch der tschechischen) uvádí první Spor duše s tělem ve spojení s Visio Filiberti (Erw. 4), nýbrž je pravda, že čeští literární historikové takto postupovali jen potud, dokud nevyšla a dokud jim nebyla známa práce F. Baťuškova, nyní však učí, stejně jako Baťuškov a pisatel těchto řádek, že „staročeská báseň není zpracováním této slavné předlohy“ (A. Novák). Jakubec mluví o rozšíření hádek duše s tělem v středověké literatuře a poznamenává, že v latinském básnictví je tento druh zastoupen Viděním Filibertovým, v českém třemi skladbami (I² 135n.), z nichž jen druhou a třetí označuje za „vzdělání Filibertova vidění“ (137). Bittner tu opisuje nepřesně: zaznamenává das im Mittelalter beliebte Stoffgebiet der Visio … von welcher (kdyby rozuměl Jakubcovi, musil by říci von welchem) wir … in der tschechischen Literatur drei Bearbeitungen haben. (K. B. 85 n.). Následující věta o neznámé předloze má tedy smysl u Jakubce, kdežto v překladu Bittnerově se dostává do příkrého rozporu s jeho mylným překladem shora citovaným a v Erw. z tohoto mylného překladu již vyrostl i chybný výklad! V uvedeném místě své knihy Bittner reprodukoval Jakubce, aniž uváděl svou předlohu, nyní se ho ve své obhajobě dovolává. Ale Jakubec je přesný, vina je na nepřesném překladateli.

2. Není pravda, že Jakubec „rozhodně odmítá“ Baťuškovův a můj názor (Erw. 4), nýbrž je pravda, že Baťuškov i já i Jakubec považujeme první Spor za skladbu „nevyjasněného původu“. Věta Jakubcova, které se dovolává Erw. („Těžko je myslit na to, že by se byl český skladatel držel“ provençalsko-katalonské nebo arménské skladby „jako své předlohy“), není ovšem namířena ani proti Baťuškovovi ani proti mně, neboť jsme takovou filiaci ani nepředpokládali, ani samozřejmě nemohli předpokládat. (Srov. Žurn. Min. nar. prosv. 276. str. 416.)

3. Upozornil jsem (R. J. 208), že označení skladby „Jan z Michalovic“ za Jugendwerk není dobře slučitelné s hypothesou o narození jejího autora v r. 1240. Není pravda, že moje námitka je „ukvapená“ (Erw. 5n.), nýbrž je pravda, že germanisté, které proti mně cituje Erw., nikterak toto spojování dvou protichůdných domněnek nepodporují. Podle Bernta a Krause vznikla báseň kolem devadesátých let XIII. stol., podle Nadlera a Toischera na začátku XIV. stol., podle Wallnera, dodejme, dokonce v r. 1319! Ba i kdyby byla bývala vznikla v osmde[118]sátých letech, nebyl by autor mlád, narodil-li se v r 1240. K pokusům vztahovat Tristana, Jana z Michalovic a údaje listin na téhož Jindřicha z Freibergu zaujali posledně skeptické stanovisko i Ehrismann (Gesch. d. deutsch. Lit. II, 69) i Kraus (Čsl. vlastivěda VII, 298). Upozorňuji mimochodem, že se vůbec germanistické údaje Bittnerovy vyznačují stejnou nepřesností jako většina jeho bohemistických dat. Stejně pochybeně reprodukuje na př. i obsah Ackermanna nebo milostné písně krále Václava i Liewehrovy exkursy.

4. Není pravda, že nedávná úvaha Krausova (Germanosl. II), podle níž za pařížského pobytu Jana z Michalovic nebylo žádného „velkého turnaje“, prokazuje nespolehlivost Dalimilových údajů (Erw. 5), ba právě naopak závěr Krausův výslovně dává za pravdu Dalimilovi: autor kroniky podle něho „behält recht“.

5. K. B. napsal, že svatoprokopská legenda byla přeložena do latiny und fand in die Goldene Legende des Jakob von Voraggio Aufnahme (77). R. J. namítl, že ve skutečnosti jde jen o vsunutí oblíbené česko-latinské legendy o domácím světci do jednoho brněnského opisu Zlaté legendy (208). Není pravda, že je to totéž (Erw. 6).

6. K. B. poznamenává, že se Bajka o lišce a džbánu vyskytuje „ein ähnlicher Art“ také u Bělorusů a Malorusů (90). Mlčí však, jak namítl R. J. (208), o velkoruském variantu, který jeví obdivuhodně blízkou obdobu s posledním projevem lišky v české skladbě: „Nu, kuvšin, pošutil da i budet! … Nu polno že balovať: otpusti meňa! … Kuvšinuško! golubčik! polno tebe duračiťśa, poigral, da i dovoľ no!…“ („Milý čbáne! otpusť mi to a jáz tobě slibuji to, žeť nechci tobě škoditi, rač mě nebožku živiti“). Erw. 7 omlouvá toto mlčení: šlo prý tu jen o národy zeměpisně nejbližší. To nepřesvědčuje; spíše tu působila, trvám, nejasná formulace Jakubcova, neboť, jak dobře zdůraznil A. Novák (ČČH XLIV, 100), „hlavní, ano výhradní pomůckou, o níž se Bittner — přes hojnost uváděné české i německé literatury — opírá, jsou mu Jakubcovy Dějiny literatury české“. Jakubec o stč. bajce: „Nevysvětlena je analogie její v lidovém podání ruském. Podobnou bajku si vypravují také Bělorusové, Ukrajinci a Albánci“ (I² 145). Nebylo tu snad Bittnerovi jasné, zda je tím ruským podáním myšleno velkoruské anebo právě jen běloruské a ukrajinské, o němž se mluví v následující větě.

7. Není pravda, že jsem potíral tvrzení K. B., podle něhož sich kein einziges vollständiges Volkslied aus dem 14. Jh. bis auf unsere Tage erhalten hat (Erw. 7). Proti této mé domnělé námitce uvádí autor, že dochovány jsou jen zlomky. Pravda je, že K. B. vůbec nemluvil o „úplných písních“, nýbrž poučoval, že nevíme nic o obsahu a formě staročeské lidové poesie, da sich kein einziges Überrest bis auf unsere Tage erhalten hat. A to je tvrzení chybné; zlomky jsou také Überreste, často velmi poučné.

8. Není pravda, že všecko „nutné a důležité pro studium daného časového úseku“ je pojato do odkazů K. В. k odborné literatuře (Erw. 8), a rovněž neprávem se tu dovolává autor kritických posudků své knihy. Pravda je, že ku podivu chybějí právě významné příspěvky k otázce německého vlivu jazykového a literárního, psané Beerem, Feifalikem, Mourkem, Vondrákem a j.; na podstatné mezery upozornily i referáty J. Vilikovského (ČMM LXI) a B. Zwickra (Sociol. revue VIII), „zastaralost“ některých údajů právem vytkl i A. Novák (l. c.).

9. „Celý svět,“ praví Pekař, „dosud věřil, že německý národ vstoupil do zemí českých jako trvalý spoluobyvatel jejich teprv … v době od konce 12. století do polovice století 14. V nové své knize … snaží se … Bertold Bretholz zdůvodniti mínění naprosto odlišné: německý národ sedí prý v našich zemích od doby mnohem starší, starší víc než celé tisíciletí“ (Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti, Brno 1922, 5). — „Im Sudetenraum lebten die Deutschen und die Tschechen wohl seit der Landnahme durch die Tschechen nebeneinander“ (K. B. 36). Není pravda, tvrdí-li Erw. (8), že oba tyto dva názory nesouvisí. Dobře postřehl závislost Bittnerovu na Bretholzovi i R. Wellek (The Slavonic Review XVI, 482n.).

10. Ba u Bretholze si vydlužil vlastně K. B. též svou zásadní koncepci českých dějin. Základem pojetí Bretholzova je střídání dob české a německé nadvlády. Kolem r. 1420 „germánsko-německá doba“ (u Bittnera germanisch-deutsch) je vystřídána dobou českoslovanskou, která postupuje zas místo rakouskému novověku. Bretholz, podle shrnutí Pekařova, „napovídá na konci dosti zřetelně: ta prvá německá doba středověká byla doba vzrůstu k moci, kultuře, slávě, bohatství, ta druhá česká vedla k vše obecnému úpadku a katastrofě (Bittner: das tschechische Geistesleben ist infolge der langdauernden Abschnürung von der Außenwelt, infolge der Eingrenzung in sich selbst erstarrt und verkümmert), ta třetí, rakouská zbudovala znovu rozvrácenou společnost a naplnila [119]ji novou hospodářskou a duchovní kulturou“. Pekař dodává: „Mám za to, že nekřivdím autoru, jehož německý nacionalismus je nepochybný, že v duchu připojuje k svým třem dobám dobu čtvrtou, druhou dobu českoslovanskou a že není dalek myšlenky, že resultáty této české periody budou podobné těm, jež vedly k r. 1620 (Smysl českých dějin 1929, 22). Ještě mnohem zřetelněji to však naznačuje K. B., když mluví o neustálém vlnovitém pohybu. Steigt der eine Arm empor, so muß mit Notwendigkeit der andere niedersinken und umgekehrt (7), neboli méně metaforicky: steigt das eine Volk von seiner Höhe herab, senkt sich sein Schiksal zum Wellental herab, so übernimmt das andere Volk allmählich die Führung (9, srov. 36). Osudový souvztažný vlnovitý pohyb obou národů im Sudetenraum je tedy první premisa Bittnerova syllogismu; vyvrcholující novodobý český vzestup (8) — premisa druhá. Ba i podnět k řešení syllogismu dává sám autor: výslovně vyzývá v předmluvě das gegenwärtige Sein nach allen Seiten hin fruchtbringend zu erfassen und die möglichen Entwicklungslinien für die Zukunft zu erschließen und darnach die politischen Gegenheiten und Möglichkeiten abzustecken (XI). Na obálce knihy je to dokonce opakováno.[1] Je tedy v zřejmém rozporu s pravdou, tvrdí-li nyní (Erw. 12), že měl na mysli jen „Tatsachen und Geschehnisse der Vergangenheit“ а že nebyl v jeho knize dán ani nejmenší popud k závěrům do budoucna.

11. Považuji za naprosto nepřípustné, udává-li Bittner stránky mé stati a cituje-li přitom zcela nepřesné znění jejich thesí podle novinářských referátů. Není na př. pravda, že v mých kritických poznámkách šlo o rozsah církevněslovanského vlivu v Čechách (Erw. 12), nýbrž pravda je, že výslovně mluvím o „rozsahu a významu styků česko-byzantských“, zcela nepochopených Bittnerem, neboli o dlouhověké mnohostranné souvislosti podunajských zemí s Byzancí a o byzantských prvcích v českém vzdělání raného středověku.

12. Není pravda, že v těchto otázkách jsou mé názory v rozporu s většinou českých a cizích badatelů (Erw. 12), nýbrž je pravda, že výhrady Mazonovy a Šustovy, citované v Erw., se vztahují na zcela jiný okruh otázek a na jiný časový úsek (XIV.—XV. stol.) a že v základních problémech české kultury raného středověku stojí v podstatě na stejném stanovisku téměř všichni badatelé, kteří se jí v poslední době obírali (Bidlo, Cibulka, Dvorník, Havránek, Chaloupecký, Jakobson, Lavrov, Nikoľskij, A. Novák, Orel, Pekař, Pogorelov, Vajs, Vašica, Weingart, Wollman a j.).

13. Proti thesi K. B. o úplném duchovním poněmčení české země v XII. a XIII. stol. jsem namítl, že pro století dvanácté a začátek třináctého naprosto neplatí a pro dobu posledních Přemyslovců je nesmírnou hyperbolou (R. J. 213). O XII. stol., kde důvody Bittnerovy byly až v křiklavém rozporu s obecně známými fakty, nyní mlčí. Proti mé shora citované námitce uvádí, že jsem před dvanácti lety napsal: „Německý kulturní vliv během XIII. století mocně doléhal na Čechy“. Není pravda, že vor Tische las man anders, jak vtipkuje Erw. (12). Tuto větu bych mohl opakovat i dnes. Na Rusko mocně doléhaly všelijaké cizí vlivy, ale bylo by přitom nehorázností tvrditi: celý duchovní život na Rusi byl řecký, tatarský, polský, francouzský nebo německý. A stejně vadná je věta Bittnerova, že v Čechách na sklonku XIII. stol. das gesamte geistige Leben ist deutsch. Ostatně jsem bezprostředně po větě o mocném německém vlivu precisoval jeho rozsah, což Erw. zamlčuje: německému vlivu za posledních Přemyslovců podléhal hlavně dvůr a patriciát (Spor duše s tělem, 11). Stejné stanovisko zastávám dnes (R. J. 214), a zcela obdobný obraz podává i Zbraslavská kronika, kterou Bittner čirým nedorozuměním cituje jako „výmluvné svědectví“ proti mně (Erw. 13).

14. K. B. napsal, že „šlechta a měšťanstvo, nositelé duchovního a kulturního dění, se v XIII. stol. poněmčují“. Nyní, snad především vlivem pádné sociologické kritiky Zwickrovy, prohlašuje, že není tu vlastně míněna šlechta celá, nýbrž zejména panský stav (Erw. 13). Tím však umělá, ba protismyslná konstrukce autorova definitivně padá, neboť měšťanstvo, jak doznává i německé bádání, vůbec se ještě neuplatňovalo v duchovním dění, kláštery a vladycká šlechta, tyto významné složky kulturního dění, zachovávaly národní ráz, a němčil zhruba jen dvůr a ono panstvo, které mu bylo blízké. Ale ani to není pravda, že dvůr a vysoká šlechta deutsch waren (Erw. 12), nýbrž je pravda, že se právě v druhé polovici XIII. stol. ozývají a množí ve vládnoucí vrstvě projevy národního uvědomění, a to starší a vyhraněnější než obdobné projevy u Němců. Lze tedy mluvit nanejvýš o vnějším německém nátěru, [120]obdobném nátěru francouzskému ve společenském životě ruské vyšší společnosti za Kateřiny II. nebo Alexandra I.

15. Není pravda, že duchovní život v Čechách XIII. stol. sich fast ausschließlich der deutschen Sprache bediente (Erw. 12). a) Domácí literatura v jazyce německém pronikla teprv za Václava II. a po něm rychle upadla: nezakotvila tedy v české zemi. b) Proti domácí německé literatuře, přestávající na dvorské poesii a snad veršovaných legendách, stojí tu soudobé písemnictví českolatinské, bohatě rozvrstvené. c) Žije tu v XIII. stol. duchovní píseň a duchovní lyrika vůbec v rouše českém a latinském, o německé není slyšet. V Čechách se zpívá podle četných údajů v českých a německých pramenech XIII. stol. duchovní píseň v jazyce českém, není tu však zhola nic o písni německé. Jedině česky a latinsky je tu veleben sv. Václav. České skladby (Ostrovská píseň, Kunhutina píseň, Cisiojan), nikoli skladby německé, jsou vepsány do latinských rukopisů domácích klášterů. Českou a českolatinskou skladbou, nikoli německou hbitě reaguje domácí básnictví na nový svátek Božího těla. d) O české jazykové neoblomnosti oné doby svědčí i Helblingova výstraha Rakušanům. Není tedy pravda, že chybějí doklady proti neomezené nadvládě němčiny v Čechách XIII. stol. (Erw. 13).

16. Tvrzení K. B., že dorozumívací řečí vyšších tříd byla němčina, kdežto čeština zůstávala jen jako Verkehrsprache des tschechischen Bauerntums (51), podnítilo mou otázku: jak to, že uměl česky papežský legát Albert Bohemus, který v cizině důvěrné záznamy do svého jinak latinského zápisníku pořizuje česky, a jak to, že v knihovně Kunhutině nalézáme české teksty? Není pravda, že případ Bohemův svědčí naopak proti rozšíření češtiny (Erw. 14). Kdyby nebyla rozšířena, neovládal by ji Albert (jako neovládala estonštinu, selský jazyk, revelská smetánka za carského Ruska), a to zvláště, byl-li Němec, jak tvrdí Bittner, což ostatně jazуkozpуtсi dávno vyvrátili (již Gebauer ve svých posledních přednáškách o staročeské literatuře a F. Trávníček v Historické mluvnici československé). Nic prý nedokazuje ani česká duchovní báseň, kterou Kunhuta nechala vepsat do jednoho ze svých kodexů. Bittnera nezaráží ani tento „rustikální“ zájem u abatyše královského rodu, ani to, že tu byla do jazyka vesničanů převedena minuciosní symbolika Tomáše Akvinského, jako neotřásly jeho rustikální thesí ani zprávy kronik XIII. stol., že duchovní píseň v tomto jazyce zpívali nobiles terrae anebo obyvatelstvo města Prahy. Zato však nejasná sporná zmínka o bavorské písni Christe keinâdô v kronice Kosmově stačí nepředpojatému (unvoreingenommen) Bittnerovi za „závažný“, ba vlastně téměř jediný důkaz, na němž staví svůj závěr o německém zaměření Čech na začátku XII. stol. (K. B. 47, srov. R. J. 212).

17. Není pravda, že českých glos užíval v podstatě jen jeden středověký židovský spisovatel, Isaak ben Mose (Erw. 14), nýbrž pravda je, že tato tradice je dosvědčena řadou hebrejských památek od XI. až do první polovice XIV. století, zastoupené glosovaným Machzorem norimberským; z XII. století jsou známy zajímavé české glosy (mezi nimi biblický verš v českém znění)[2], vložené do komentáře Josefa ben Simona Kary jeho českožidovskými žáky, a z XIII. stol. hojná česká slova v ustáleném pravopisu nejen u Isaaka ben Mose, nýbrž i v knize Arûgath há-bosem, psané jeho proslulým pražským učitelem Abrahamem ben Asrielem kolem roku 1234. Tento autor se dokonce dovolává česky psaných výkladů hebrejských modliteb. I o díle Josefa ben Simona Kary i o Abrahamu ben Asrielovi autor Erw. musil vědět jak ze studie Grünwaldovy, která přináší z nich na 50 dokladů a je citována Bittnerem právě v souvislosti s otázkou glos (Erw. 14, pozn. 5), tak především z mé výslovné zmínky o obou židovských spisovatelích (R. J. 214). Ba větu s touto zmínkou Bittner dokonce doslova cituje, jenže právě jména ku podivu vynechává а k ještě většímu podivu dodává falešné tvrzení: Es handelt sich hier im Wesen nur um einen (proloženo v Erw.) Schriftsteller: Isaak ben Mose.

18. Isaak ben Mose, praví Bittner (Erw. 14), nennt die Sprache des Landes „die Sprache Kanaans“ (und nicht „unsere Sprache“, wie Jakobson auslegt). Není pravda, že tento vynikající českožidovský spisovatel XIII. stol. nejmenuje češtinu — „náš jazyk“, nýbrž je pravda, že v jeho spise česká slova jsou občas uváděna označením „to, čemu my říkáme“[3] anebo „v našem jazyce — jazyce chanaanském“ — b’lašonenu b’lašon kana’an (J. Markon: Slav’anskija glossy…, Statji po slav’anověděniju za redakce Lamanského II, 1906, 92; doklady na str. 93 n. a týž, Die slavischen Glossen bei Isaak ben Mose Or Sarua, 1906, 4nn.). To znamená, dodává Markon, že náš spisovatel považoval za svou mateřštinu řeč slovan[121]skou, která mu byla, jako všem jeho židovským krajanům, obcovacím jazykem. Je charakteristické, že jsou u něho termíny z dnešního života, které neuvádí hebrejsky, nýbrž jedině česky. Jakým právem zamítá Bittner můj citát z památky, kterou nezná?

19. Podle Bittnerovy interpretace Isaak ben Mose užíval pro výklad slov der jeweiligen Landessprache (Erw. 14). Za prvé je to v rozporu s názorem K. B., že čeština v XIII. stol. zůstávala jen jako dorozumívací řeč českých sedláků. Což k sedlácké řeči sahal učený rabín, aby vysvětlil měšťanům-souvěrcům hebrejská slova? A za druhé se interpretace Bittnerova příčí historické skutečnosti. Ve středověkém světě křesťanském vedle hieratické latiny jevila náběhy k mezinárodnímu významu franština a pro evropské židovství vedle hieratické hebrejštiny rovněž franština. Ve Francii kvetlo židovské vzdělání, tam šli za studiem středoevropští židé; pařížskou školou vedle domácí prošel i český rodák Isaak ben Mose. Francouzskožidovské autority jsou pro něho nejzávažnější a francouzských glos má nejvíc. Je příznačné, jak označuje franštinu: říká jí prostě „cizí jazyk“. Po mezinárodní franštině je na druhém místě domácí čeština (nad 50 glos). Užívá slovanských místních jmen jako Labe, Ostrigom.[4] Hlásí se k Čechám jako k svému domovu a s oblibou mluví o jejich mravech a pozoruhodnostech (zvláště v Praze), rovněž o Francii, kterou obdivuje. Značnou část života ztrávil v městech Německa a Rakouska, ale jen velmi zřídka se o nich zmiňuje, a pouze 10 německých glos našlo přístup do jeho díla. U Abrahama ben Asriele je zjištěna Perlesem dokonce jenom jedna německá glosa.

20. Bittner chce zeslabit průkaznost českých glos Isaaka ben Mose poukazem, že bádání o nich ještě není nikterak u konce (Erw. 14). Ovšem není u konce, jako vůbec není u konce studium staročeského písemnictví, ale základní bohemistická data o nich snesli již Harkavy, Markon, Tykocinski, Jakobson, Mazon a Kahan. Erw. uvádí sice seznam článků o glosátorovi, ale právě o těchto slavistických exkursech mlčí. Může je neznat (ačkoli Revue des Études Slaves a slavistické publikace ruské akademie by mohly býti slavistovi povědomy), ale nemá právo mé shrnutí těchto prací, které nezná, zhola prohlašovat za unzutreffend.

21. Bittner houževnatě trvá na své thesi: Češi v českém království XIV. stol. sind die soziale Unterschichte (K. B. 125), anebo podle vsuvky Erw.: im großen und ganzen tvoří nižší vrstvu. Ať kritika přináší sociologická data, příkře odporující tomuto nazírání, ať upozorňuje na vyhraněně panskou ideologii české gotické literatury, ať uvádí typické zástupce sociálně-politické a kulturní elity české z doby lucemburské, Erw. (16), nechce přihlížet k faktům, tendenčně zaměňuje pojmy aristokracie stavovské a duchovní s pojmem patricijství, zapomíná, že ať je nacionalismus pana z Valdeka třeba nedůsledný a zištný, Vilém Zajíc zůstává přesto nepochybným Čechem a aristokratem, ba autor jde ve své zaslepenosti tak daleko (Erw. 17), že najednou nechce uznat za zástupce české vědy Klareta z Chlumce, tvůrce velkolepého a rozsáhlého terminologického slovníku českého. Dílo Klaretovo, nemající obdoby v soudobém světě germánském, je stejně jako první ohnisko raného humanismu v Čechách, český klášter cisterciácký, založený Čechem Janem z Dražic po návratu z Francie a původně přímo zavírající přístup Němcům (srov. E Winter, Zeitschr. f. deutsche Geistesgesch. 1935), rázným průlomem do Bittnerovy představy o avantgardní a vůdcovské úloze německé kultury v lucemburských Čechách. (K. B. 124.)

22. (R. J. 217): „Je pozoruhodné, že se v Praze tvoří novověká norma spisovné němčiny a vynikající znalec německých dialektů českého území Ernst Schwarz klade dalšímu zkoumání závažnou otázku: „v čem se projevuje vliv český na tuto normu“. Není pravda, že Jakobsons Ausdeutung dieses Satzes geht wohl allzu weit (Erw. 18), nýbrž pravda je, že jsem se bez jakýchkoli závěrů a poznámky omezil na citát ze Schwarze zde uvedený a Erw. mi vkládá do úst úvahu referenta z Prager Presse! Mám kvalifikovat?

23. Vytkl jsem Bittnerovi, že dedukuje staročeské básnictví z německého, aniž ovšem je s to, aby dokázal. Bittner namítá, že „jednoznačně dokázal nepochybný“ vznik Dalimilovy kroniky podle německého vzoru. „Důkaz“ (K. B. 63) se skládal z těchto tvrzení: Lze myslit na ztracenou světovou kroniku „Buch der Kaiser“, psanou podle latinského pramene, jako na vzor Dalimilův (jenže [122]ovšem srovnání nebylo a nemůže býti provedeno!); k německému vzoru ukazuje vlastenecké cítění a snaha těžit pro přítomnost z minulosti (jenže jsou to rysy beznadějně všeobecné); německý vzor prozrazují neumělé dvojice osmislabičných veršů (jenže zdánlivá básnická neumělost Dalimilova se ve skutečnosti jeví jako diskretně nenápadná umělecká vyspělost; dvojverší je závažnou složkou ve všech staročeských básnických skladbách mimo písně, a osmislabičnost Dalimilova verše je jen znakem pochybené redakce Hankovy, které sice užíval Bittner, jak lze vidět z jeho citátu, ale o níž je školsky známo, že si verše Dalimilovy upravila na osmislabičné.

24. Důkazem úplné závislosti staročeského básnictví na německém, k němuž jsem u K. B. nepřihlížel, je prý i Mastičkář. Erw. (19) apeluje k netištěné práci nejmenovaného autora, kde německý původ staročeské hry má být bezvadně prokázán. Věřme, ale kniha K. B. o této práci ku podivu mlčela a místo důkazů obsahovala v odstavci věnovaném Mastičkáři (81 n.) jen několik křiklavých příkladů ledabylého zacházení s prameny. Uvedu jen hlavní: a) „Nikdo … s české strany dosud netvrdil, že české hry jsou předlohou a německé překladem“. A zatím Jakubec, jehož str. 131 o trochu dále cituje K. B., praví na str. 130: „Nebeský … pokládal českého Mastičkáře za předlohu německého“. A stejně Máchal (39), z něhož v tomtéž odstavci K. B. opětovně čerpá. — b) K. B. považuje české hry za vzdělání německého vzoru, které si dodatečně mohlo osvojit také francouzské prvky; „auch Máchal läßt diese Möglichkeit offen“. K. B. se dovolává str. 45, tam se však čte: Můžeme tedy se vší pravděpodobností předpokládati, že za této doby dostala se také do Čech nějaká hra latinskofrancouzská…, podle níž byla upravena hra česká i německá. — c) K. B. si všiml tohoto pojetí jen u Jakubce a vytýká mu, že důkaz allerdings zůstal dlužen. Přehlédl, že Jakubec tu (130) přijímá názor Nejedlého a Máchala (formulovaný i v přednáškách Gebaurových) a prostě odkazuje k jejich argumentaci. Auf diese Weise, správně formuluje v jiné souvislosti Bittner, hätte ich also nach Jakobson nur jede zweite oder dritte Zeile bei Jakubec (a dodejme — také u Máchala) gelesen und benützt.

25. R. J. (220): Ani pro thesi o „duchovní neplodnosti“ doby nehledá Bittner odůvodnění. Erw.: Von einer „geistigen Unfruchtbarkeit“ des hussitischen Zeitalters ist in meiner Arbeit an keiner einzigen Stelle die Rede; ich spreche im Gegenteil … von einem „Höhepunkt tschechischer staatlich-politischer Machtentfaltung.“ Nuže porovnejme! K. B. (181): Die tschechische staatlich-politische Machtentfaltung … beschränkte sich auf das Kirchlich-Religiöse, blieb aber sonst geistig unfruchtbar. Není tedy pravda…

26. Není pravda, že „wir suchen vergeblich im tschech. Schrifttum des 15. Jhs. eine Fortsetzung der im 14. Jh. reichlich strömenden Reimchronikem (Erw. 19), nýbrž je pravda, že z literárního odkazu XIV. stol. k tomuto druhu náleží jedině Dalimilova kronika, kdežto v XV. stol. sem patří rozmanité památky (Rýmovaná kronika česká z r. 1419 a 1420, Nová kronika Prokopova a letopisné fragmenty, j. Počátkové husitství, O sektě táborské, O naháčích, O Přemyslu a Záviši, O válce s Uhry). Jsou to fakta obecně známá. Právě v době husitské nabyla největší popularity a vlivu Dalimilova kronika.

27. Není pravda, že v XV. stol. nebylo českého satiricko-didaktického básnictví (Erw. 20), nýbrž je pravda, že právě tento druh básnictví je v oné době rozmanitě a bohatě zastoupen: dvě nejrozsáhlejší a nejvýznamnější díla staročeské poesie tendenční — husitská Pře Prahy s Kutnou Horou a její protihusitský protějšek, Václav, Havel a Tábor, prosycené satirickými vložkami Rozmlouvání člověka se smrtí, hojné „hančivé“ písně a časové popěvky, výsměšná skladba o sedlácích, Zbarvení mnichové a p.

28. Není pravda, že se mé tvrzení o nejvýznačnějších výbojích českoněmecké literatury, spadajících do dob domnělého německého kulturního úpadku, opírá einzig und allein o dílo Jana z Žatce (Erw. 20), nýbrž je pravda, že výslovně uvádím (R. J. 220) i takové „spisovatele nadčasového a mezinárodního formátu, jako Stiftra, Rilkeho, Kafku a Werfla“.

29. Irgendwelche wie immer gearteten Nebenabsichtem lagen mir bei der Abfassung meines Buches vollkommen fern, hlásá Erw. (3), ale kritiky dobře vystihly „německým nacionalismem, ano i politickými sklony zbarvený apriorismus autorův“ (A. Novák); srov. dále zvlášť pronikavé úvahy Wollmanovy o ideologii K. B. zde v 2. roč na str. 201 n. a též v kritice Zwickerově: „Aktualita a širší souvislost Bittnerovy knihy je … dána známými dnešními snahami o ‚envahissement pacifique‘ čes. prostoru. … Kniha Bittnerova, která popírá souvislou českou kulturní tradici, záměrně hlásá trvalé zajetí české kultury v duchovním světě německém, zapadá zřejmě do okruhu této kulturní — a nezapomínej[123]me, že politicky služebné — propagandy.“

Tento bod s 28 předchozími (výčet rozporů s objektivní pravdou by se dal snadno zdvojnásobit), tvoří organický celek. A stejně daleko k objektivní pravdě má i závěrečné prohlášení Erw., že se posuzovatelům Bittnerovy knihy nepodařilo zjistit ani jeden (proloženo v Erw. 20) podstatný omyl nebo chybu. Pravda je, že málokdy seznam primitivních chyb, vytýkaných odbornou kritikou, se rozrůstá do takových rozměrů.

Roman Jakobson

 

Uvedl jsem z Bittnerovy knihy celkem 8 jazykozpytných výkladů, v kterých s ním nelze souhlasiti (v. Slovo a sloves. 3, 1937, 127—128). Nejsou to výklady starší, jak by se mohlo zdáti z jeho ujištění, že jen přejímal hotové výsledky vědecké, nýbrž mínění nová, odchylná od dosavadních. Doznává-li autor, že nekonal pramenná studia nová, je zřejmé, že jeho nové názory nejsou ničím zdůvodněny. Bittner ve své obraně (Erw. 9—11) reaguje pouze na dvě mé námitky (str. 9—10) a vůbec neodpovídá na mé popření jeho ostatních šesti mínění: o štítenském jazyce, o německém vlivu na jazyk nejstarších veršovaných legend, o tom, že tyto legendy „noch unbeholfen stammeln,“ že „Dalimil stellenweise noch mit der Sprache ringt,“ že jazyk 14. století je „eine (gelernte, volksferne) mit fremden, besonders deutschen Bestandteilen reichlich durchsetzte Sprache“, a o tom, že si nevědecky vede při výkladu slova Morava — Mähren. To pak, čím jen dvě své these hájí, je naprosto neprůkazné.

První these Bittnerova týče se přechodu českého j v němec. g v místních jménech typu Jablonec — Gablonz. Řekl jsem, že mínění o změně j v g vyslovil Liewehr, ale že je nelze přijmouti se stanoviska fonetického. Dále, že Němci sice přejímali čes. místní názvy podle výslovnosti, ale hlavně jen v počátcích styků česko-německých, kdežto později měla na němec. znění vliv česká grafika právě tak jako někdy též na znění české (sr. na př. Girsa, Vognárek místo Jirsa, Vojnárek). Připomněl jsem konečně, že ostatně sám Liewehr vliv čes. grafiky na znění němec. jmen Gablonz… úplně nevylučuje. Bittner v své odpovědi uvádí zbytečně per extensum celý příslušný passus z Liewehra, proloženě opakuje mé připomenutí, že Liewehr vliv grafiky úplně nevylučuje, dále mé mínění o tom, že Němci přijímali čes. místní názvy podle výslovnosti hlavně jen v počátcích česko-německých styků, a dodává: „und gerade um die Anfänge handelt es sich in meinem Buch“. Bittner se ani slovem nedotýká mé principiální námitky fonetické povahy proti změny j v g a jen proloženým tiskem upozorňuje na mé připomenutí, že ani sám Liewehr vliv grafiky úplně nevylučuje. Je to snad námitka proti mému výkladu či jeho popření? Bittner si snad ani neuvědomuje, že to není ani to ani ono, nýbrž vlastně částečný souhlas s mým výkladem. To pak, že uznávám přejímání čes. slov Němci podle výslovnosti hlavně jen v počátcích česko-německých styků, lze pokládati za potvrzení Liewehrovy a Bittnerovy these jen omylem. Místní názvy Gablonz … mají přece v písmě i ve výslovnosti g dnes, v dnešní němčině, ale z toho naprosto neplyne, že se g vyslovovalo také v dobách starších. Můj výklad zřetelně mluví proti přenášení dnešní výslovnosti do počátků česko-německých styků. Tehdy poznali Němci čes. místní názvy z úst Čechů, neboť to byli jen Němci usedlí buď v tom kterém místě samém nebo v jeho nejbližším okolí, a jistě vyslovovali Jablonc. Teprve mnohem později vlivem české grafiky Ga- ujímala se výslovnost Ga-, když se mnozí Němci seznamovali s českými názvy z čes. projevů písemných a když sami podle čes. grafiky psali Ga-, zejména Němci vzdálení, kteří neslyšeli čes. název přímo z úst Čechů. Se zřením k čes. výslovnosti Girsa … místo Jirsa vlivem grafiky není předpoklad vlivu písma na něm. výslovnost nijak a priori nepravděpodobný, a vzhledem k nemožnosti fonetického přechodu j v g je jedině možný.

Za druhé se Bittner v své odpovědi dotýká věci, kterou nazývá „Gegenüberstellung der Sprache Štítnýs einerseits der und Hussens andererseits“. K ní podotýká, že Slovo a slovesnost v 2. sešitě II. ročníku „vertritt die gleichen Ansichten, wie ich sie in meinem Buch über die Sprache Štítnýs und Hussens ausgesprochen habe.“ Bittner tu má na mysli jedno místo z „Poznámek k novinářské češtině“ G. Wintra, podrobně je reprodukuje a na konec připojuje poznámku, že je „befremdend“, když Slovo a slovesnost Bittnerovy these jednou „auf das heftigste bekämpft“, po druhé „die gleichen Thesen zur gleichen Zeit“ hájí.[*] Tento způsob repliky [124]může býti vítán Bittnerovi, ale s úžasem se nad ním pozastaví každý soudný čtenář, neboť nemůže nepoznati, že Bittner uhýbá odpovědi na mou námitku naprosto nesprávnou kombinací skutečností. Je pravda, že G. Winter mluví o rozdílu mezi jazykem štítenským a husovským: „Učený Tóma úmyslně poněkud archaisuje … Stejně učený Jan Hus nejen nearchaisuje, naopak novotaří.“ Ale také je faktum, že jsem já vůbec nemluvil o rozdílu mezi mluvou oněch dvou velikých Jihočechů, nýbrž jsem vytkl Bittnerovi „nesprávnou charakteristiku štítenského jazyka, že je schwerfällig und papierensteif a že hängt zu sehr an den lateinischen Urschriften.“ O srovnávání Štítného s Husem není u mne ani slovíčko; není proto pražádný rozpor v Slově a slovesnosti v názoru na rozdíl mezi jazykem Štítného a Husova. Bittner si tento rozpor vykombinoval, chtě se jím obhájiti, ale mého popření vlastního výkladu se ani nedotkl.

Za tohoto stavu nemohu než vysloviti zcela oprávněný podiv, jak může Bittner v závěru své odpovědi (str. 20) říci toto: „Am Schlusse … kann ich mit Befriedigung feststellen, daß mein Buch … die Feuerprobe mit Ehre bestanden hat; es ist meinen Beurteilern nicht gelungen, mir auch nur einen wesentlichen Irrtum oder Fehler nachzuweisen!“

Fr. Trávníček


[1] V nakladatelském prospektu je k těmto slovům ještě dodáno: politisches Denken und Planen ist angewandte Geschichte.

[2] Srov. Monde Slave 1937, 357.

[3] Na př. „to, čemu my říkáme kraboška“.

[4] Připomínám mimochodem, že středověcí pražští židé úzkostlivě lpěli v jistých hebrejských církevněprávních formulích na původních místních jménech českých — Praga, Vltava, Mezigradi (e), archaistický název Prahy, jinak nedochovaný českými památkami (srov. Germania Judaica, Vratislav 1934, 272, 278; Jos. Jireček, Grünwads Jüd. Zenralblatt 1885, 75).

[*] Poznámky Wintrovy jsou výslovně uvedeny v Sl. a sl. jako „Podněty k diskusi“; není tedy pravda, tvrdí-li Bittner, že místa v nich obsažená „vom Prager Lingu. Zirkel in der Zeitschrift des Zirkels: Slovo a slovesnost verfochten werden. rd.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 2, str. 117-124

Předchozí Bohumil Trnka: Fonologie dánštiny

Následující S. L. (= Stanislav Lyer): Fonologie u Francouzů