Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O definici fonématu

Bohumil Trnka

[Rozhledy]

(pdf)

Qu’est-ce qu’un phonème

Fonologie jako nová nauka jazykozpytná, kterou Pražský linguistický kroužek buduje na starších základech soustavnou prací svých členů, je podrobována všestranné kritice jazykozpytců. Zejména se ověřuje z různých hledisk základní pojem, z kterého tento směr vychází, fonéma, a všeobecně se dochází k uznání jeho důležitosti pro jazykozpyt. Přijímá se nyní téměř bez výjimky jeho oprávněnost a užitečnost, neboť, dospívá-li na jedné straně experimentální fonetika k výsledku, že aktuální výslovnost složek promluvy je v každém konkretním případě jiná, takže ztotožňujeme jevy objektivně různé v „hlásku“ jedinou (jak dosvědčuje ostatně pravopis, srv. na př. n ve slovech okno-okénko), je nezbytné uznati nutnost pojmu nejmenších funkčních jednotek jazyka, fonémat, která jsou charakterisována, na rozdíl od hlásek jen foneticky rozlišitelných, schopností rozlišovati slova (srv. len-lem). Snaží-li se však dnes jazykozpytci pojem fonématu definovati, docházejí k nestejným definicím, neboť vycházejí z různých hledisek a zdůrazňují po každé poněkud jiné aspekty. Shoda v přesné definici, ač není základní podmínkou rozvoje fonologického badání, je velmi žádoucí; proto je vítané pojednání profesora wisconsinské university W. F. Twaddella (On defining the phoneme. Language Monographs, sv. XVI, Baltimore 1935) jako důležitý příspěvek k tříbení tohoto pojmu a k jeho definici. Prof. Twaddell dělí dosavadní definice fonématu na psychologické a fysické. Za psychologické označuje definice Baudouina de Courtenay, A. Sommerfelta, T. Benniho, N. Trubetzkého (fonémata = jednotlivé představy hlásek), H. Ułaszyna, E. Sapira, Pražského linguistického kroužku v prvém svazku „Travaux“ (str. 10: images acoustico-motrices les plus simples et significatives dans une langue donnée) a j. Zamítá je, neboť, jak správně praví, jazykozpytec si nemůže svou úlohu ztěžovati rozborem psychologických korelátů a vybočovati tak s pole vlastního zkoumání. Ostatně psychologickou povahu fonématu, dovozuje Twaddell, nedokázal ani E. Sapir svými pokusy s příslušníky indiánských jazykových pospolitostí. Definice fysického rázu dělí Twaddell na dva typy podle toho, zda se v nich ztotožňuje fonéma s jedním neb několika fonetickými rysy společnými objektivním hláskám (jako v definici Bloomfieldově a Bühlerově), či se pokládá fonéma za souhrn všech hláskových rysů skupiny (jako v definici Jonesově a snad i Doroszewského). Ani jeden ani druhý typ definic není podle Twaddella správný. Definuje-li na př. Bloomfield fonéma jako „minimální totožnost hláskovou“ (v časopise Language II, 157) nebo „minimální jednotku distinktivního rysu hláskového“ (ve svém spise Language, str. 77), je nutno tento rys společný všem hláskám jednoho fonématu hledati v zápisech experimentální fonetiky. Takového rysu v nich však nenacházíme, a i kdybychom považovali za možné, že se v budoucnosti podaří dokonalejšími přístroji tyto rysy objeviti, nelze nyní stavěti definici na základě toho, co se má teprve zjistiti. Londýnský fonetik Daniel Jones definuje fonéma daného jazyka jako rodinu hlásek skládající se z jedné hlásky pro jazyk důležité a z ostatních příbuzných hlásek, jež [239]se objevují ve zvláštních hláskových skupinách (Travaux IV, 74). Na jiném místě mluví Jones o fonématu jako varifonu, užívá-li za ně týž mluvčí různých hlásek (jako za r v japonštině). Na rozdíl od Bloomfielda hledá Jones, jak správně podotýká Twaddell, jakýsi hiát organogenetických podobností, který odděluje jednotlivé rodiny hlásek — fonémata — od sebe (kdežto Bloomfield se snaží zjistiti stálý fonetický znak hlásky, charakterisující všechny členy fonématu). Twaddell ukazuje na obtíže, s nimiž se setkává snaha zjistit tento hiát, ale příklad, který volí z americké výslovnosti angličtiny, je bohužel málo průkazný. Definici Jonesově se blíží definice Palmerova a Swadeshova (fonéma = omezený počet elementárních typů hlásek), jež je sama o sobě nejasná.

Fonéma je podle Twaddella zcela fiktivní, heuristicky užitečný termín postrádající positivní existenční skutečnosti. Přeslechne-li posluchač na př. pin a pen, opakuje mu mluvící vždy celé slovo, nikoli „přeslechnuté fonéma“. Správným východiskem, odpovídajícím nejlépe skutečnosti a obsahujícím nejmenší míru nedokazatelného, jest podle Twaddellova výkladu slovo jako nejmenší volná forma (free form) ve smyslu Bloomfieldově. Fonéma je jen konvenčním termínem při popisu fonologických vztahů mezi těmito nejmenšími formami, které jsou ovšem samy také abstrakcí z velikého počtu promluv, provázejících dané objektivní situace. Formy, rozlišené nejmenšími různostmi, jež odpovídají stále se opakujícím rozdílům jednoho zlomku z řady fonetických jevů odpovídajících formám, tvoří třídy a ony nejmenší různosti mezi „formami“ téže třídy nazývá Twaddell mikrofonémata. Mikrofonématem ve třídě bit, bet, beet, boat atd. je na př. i, a to ve srovnání s členy téže třídy, nikoliv s členy třídy jiné (na př. sick, seek, sake atd.), v které je i odlišným mikrofonématem. Obě dvě mikrofonémata náležejí však k jednomu makrofonématu i. Makrofonéma je tudíž souhrn minimálních fonologických rozdílů mezi formami různých tříd. Podobně p představuje jiné mikrofonéma ve třídě pill, till, kill než ve třídě nap, gnat, knack, nab, ale obě náležejí k témuž makrofonématu p, neboť artikulačni komplexy, odpovídající mikrofonématům, jsou stejně odlišeny od jiných artikulačních komplexů (nikoliv že by ony komplexy byly inherentně totožné nebo skutečně stejné), t. j. začáteční p v pill se liší od začátečního t v till v poměru, který je podoben poměru, kterým se liší koncové p v nap od koncového t v gnat. Fonéma p je tedy souhrnem všech oněch fonologických distinkcí, které odpovídají retné artikulaci v protikladu k zubné nebo zadopatrové atd., a každý artikulační komplex, který je retnou neznělou raženou hláskou, odpovídá fonématu p, vyskytuje-li se ve skupině, v níž může kontrastovati s artikulací, která je sice retná, ale ne znělá, nebo retná, ale ne ražená, atd. Správný je závěr Twaddellův, že p po s v angličtině (srv. spill, spat atd.) není makrofonéma totožné s p v jiném postavení (j. pit, pat, tap…), ježto nemůže kontrastovati s b; p ve spill jest sice funkčně („significantly“) retné a ražené, ale nikoliv funkčně neznělé. Twaddell dochází tak poněkud jinou cestou k fonologickému úkazu, který prof. N. Trubetzkoy nazývá neutralisací příznaku (zde příznaku znělosti). Makrofonéma, opakuje opět Twaddell v poslední kapitole, je název pro opakující se rozdíly fonologické, pro dvojí abstrakci z forem, nikoliv pro positivní veličinu, a je tudíž nesprávné mluviti o skládání fonémat ve slova. (Makro) fonéma je abstrakce, jíž s výhodou užíváme při popisu fonologických vztahů mezi „formami“. Souhrn takovýchto vztahů tvoří fonologický systém jazyka, který nemá ani reálné existence ani není „vnitřní šablonou“ (mental pattern ve smyslu Sapirově), ani platonskou ideí jazykem aktualisovanou, nýbrž jen a jen fonologovou formulací vztahů. Jeho úkolem je zjistit všechny artikulační řady, v nichž se objevuje významové rozlišování a jejichž souhrn tvoří maximální fonologický systém jazyka, který se nemusí jednotně „realisovati“, neboť v dané artikulační řadě mohou býti systematické mezery, t. j. případy menšího rozlišení než maximálního.

Výsledky Twaddellových úvah o fonématu a fonologii jsou, jak sám praví na str. 58, celkem ve shodě s názory Pražského linguistického kroužku. Vytýká-li Kroužku psychologické pojetí fonématu v definici podané v prvém svazku „Travaux“, zdá se, že zapomíná hodnotiti funkční definici Mathesiovu (viz Xenia Pragensia, str. 435), kterou Kroužek pojal v poněkud jiné formulaci do své fonologické terminologie (srv. „Travaux“, IV, 309 n.), a stanoviti poměr tohoto funkčního pojetí fonématu k vlastnímu svému pojímání. Dále zdá se, že behavioristické hledisko vede Twaddella k tomu, že přespříliš zdůrazňuje fiktivní ráz fonématu. Fonéma je sice abstrakce, a to téhož řádu jako slovo a věta, ale okolnost, že se realisuje hláskami, nevylučuje všímati si jeho psychologického korelátu nebo objektivní realisace, třebas fonolog musí abstrahovati od těchto aspektů a zdůrazňovati jen jeho funkční stránku. Fiktivní povahu fonématu zdůrazňuje Twaddell také proto, že vychází v rozboru jazyka od slova, nikoliv právě od nejmenších funkčních jednotek, [240]fonémat. Jeho východisko je zcela libovolné, neboť by mohl vycházet i z věty jako z abstrakce skutečnost bližší, než je slovo. Naproti tomu fonéma, které v daném jazyku může samo tvořiti slovo (j. čes. a, i, u, k, s, v), zdá se přirozeným východiskem v metodickém a soustavném rozboru jazyka, ježto je to právě nejmenší funkční složka jazyka, podřazená sice vyšším jednotkám (slovu a větě), ale složka základní. Další rozdíl mezi fonologickým nazíráním Twaddellovým a Pražského kroužku jest ten, že Twaddell nepřihlíží náležitě k záměrnosti jazyka jako strukturálního systému a nevidí v hláskových změnách její realisaci. Tento nedostatek strukturálního a teleologického pojetí prosvítá zejména v poslední kapitole věnované hlavně diachronickým vztahům fonologickým (str. 58—62).

Cenná monografie Twaddellova je důležitým teoretickým příspěvkem k rozvoji fonologického badání a dosvědčuje zájem, kterému se těší fonologie v novém americkém jazykozpytu.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 238-240

Předchozí Jan Mukařovský: Roztříštěný Bezručův verš

Následující Pavel Trost: Argot a slang