Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Argot a slang

Pavel Trost

[Rozhledy]

(pdf)

Argot et slang

Oberpfalcerův první shrnující popis českých argotů (ve svazku „Jazyk“, Čsl. Vlastivěd III, 311 n.) je vhodným východiskem diskuse o základních otázkách bádání o argotu.

O. rozlišuje argot od slangů takto: argot je „zvláštní jazyk zločinců z povolání a individuí jim blízkých“, kdežto slangy jsou zvláštní jazyky všech ostatních společenských skupin, pokud nejde jen o odborné názvosloví. Zároveň však zjišťuje, že slangy studentů, vojáků, sportovců, umělců atd. nejen přejímají prvky z ‚argotu‘, nýbrž mají s ‚argotem‘ společnou vnitřní podstatu: totiž neustále nahrazují slova pro věci afektivně zatížené, a to „odvážným přenášením jmen z věcí na věc“. Nemá tedy v tomto jeho pojetí rozlišování argotu a slangů pojmové závažnosti. Jinak postupuje na př. Jespersen: vytkl tři podstatně odlišné ideální typy jazyků zvláštních[1]: argot — tajný jazyk, slang — mluva subjektivní emancipace z objektivního jazykového řádu, jazyk stavovský — soubor technických termínů a formulí určitého povolání.

O. označuje argot i slangy za druhy stavovské mluvy, ale jiní shledávají zásadní rozdíl mezi argotem a jazykem stavovským: jazyk stavovský se podle Dauzata[2] přimyká k určité věcné oblasti, jež podle povolání souvisí s jistým kolektivem; naproti tomu argot zaměňuje slova obecné řeči, která vůbec nenáležejí do oblasti určitého oboru. G. Ipsen a W. Porzig konstatují antinomický poměr „jazyka zvláštního“ a „jazyka skupinového (odborného)“; s jejich hlediska je argot „jazykem zvláštním“, t. j. jeho odlišnost netkví v předmětu vyjádřeném, nýbrž v mluvícím kolektivu, ve svébytné struktuře jazyka samého. „Slovník jazyka zvláštního není v podstatě namířen na svět, jenž náleží určitému oboru, a jeho projevy nejsou dostatečně určovány zřeteli stavovskými.“[3] „Skupiny, jež jsou nositeli jazyka zvláštního, nelze přesně vzato srovnávat s ostatními povoláními“. (Ovšem i tyto skupiny mohou někdy vytvářet odborné jazyky, ale právě tehdy nemluví přímo jazykem zvláštním.) „Jazyk zvláštní a jazyk odborný se chovají různě, zčásti dokonce opačně, i po linguistické stránce. Odborný jazyk usiluje o přesnost a jednoznačnost, jazyk zvláštní o zatajování a záhadnost. Inventář jazyka odborného náleží vždy stylu neutrálnímu, jazyk zvláštní již sám sebou má hodnotu afektivní.“[4]

Je dále jisté, že se archaický typ jazyka stavovského nekryje s moderním typem jazyka odborného. Jazyk stavovský i jazyk odborný jsou sice dány věcí samou; avšak stavovský jazyk nemá věcnost odborného jazyka. Jazyk stavovský i jazyk odborný vyznačují se svérázným členěním určitých významových oblastí; ale odborný jazyk se liší od jazyka stavovského tím, že podlehl intelektualisaci a sekularisaci. Realisace stavovských jazyků (archaického typu) je chráněna přísným rituálem (srov. na př. u jazyka mysliveckého).[5]

Rovněž i archaický typ hantýrky (jobelin, rotwelsch atd.) nekryje se s moderním typem argotu. Han[241]týrka i аrgot se připojují výrazovými variantami k řeči obecné а k řečem stavovským; není tu samostatné struktury určitých slovních oblastí. Argot náleží především sociální periferii a hantýrka všem těm skupinám, které v středověku platily za nepočestné (vedle zločinců byli to žebráci, potulný lid, dryáčníci, šumaři, kati a rasové). Avšak hantýrka představuje jazykovou vázanost; argot ji popírá. Hantýrka se přibližuje rituální konservativností k jazykům stavovským, směřujíc k tajnosti, k esoterické výlučnosti; stejně jako kruhy, jež hantýrkou mluvily, byly cechovně uzavřeny. Naproti tomu podstatou argotu je rozklad, jeho znakem neustálá změna.[6] Hantýrka je zvláštní langue (jako pevná norma, t. j. stabilní norma, stojící proti normě obecné); ale argot směřuje ke zvláštní parole bez zvláštní langue (jako neustálá bezprostřední destrukce obecné normy).

Oberpfalcer prohlašuje argot za „docela přirozenou formu jazyka“. Avšak zřetelnou úlohou i smyslem argotu je ukázati, že vůbec není „přirozeného jazyka“: proti libovůli společenské konvence chce klásti vlastní libovůli. Nově shledává na př. Meillet specifický znak аrgotu právě v umělé povaze slovníku.[7] Argot se zásadně a záměrně odráží od obecné řeči jako zvláštní forma jazyková. Smysl a účinek argotu je předně v negaci platné konvence; až v druhé řadě v tom, co je vlastním obsahem argotismů. Argot pomáhá existující normu rozkládat, ale nechce se státi a nestane se platnou normou budoucnosti. Starou formuli: „l’argot c’est le français de l’avenir“, odmítl výstižně André Thérive;[8] odmítnutí to věcně nezávisí na Thérivově konservativním stanovisku.

Niceforo shledává podstatu argotu v degradaci, snižování.[9] Argotická pojmenování degradují věci, které označují; prostředkem degradace jsou také specifické argotické sufixy. Vnější forma slov se komolí, význam se deklasuje. Jazykovou degradací je dále umrtvování pojmové náplně slov; tím se však zároveň oslabuje samostatnost slova. Slovo se může státi zvukem bez pojmového obsahu: tím arci zároveň dostává jinorodého smyslu na základě pouhé fysiognomie. Slovo je tak vydáno na pospas všem významovým a zvukovým asociacím.

O. pokládá argot za diferenční formu lexikální, ale nezastává zásadní názor Vendryesův, že se argot nedotýká plánu fonetického ani morfologického. Ve skutečnosti existuje argotická fonetika, ne však argotická fonologie; specifická argotická fonetika, výslovnost, zdá se, že je všude afektovaně emocionální. Jako znaky argotické „skladby“ uvádí O. „zpodstatňování přídavných jmen“ a akusativy jednotného čísla na -a u substantiv neživotných. Ojediněle se však také vyskytuje „adjektivisace podstatných jmen“ (na př. život je pes).

Zbývá konečně úkol pokračovat v podrobném rozboru argotického slovníku. Etymologické badání si uvědomuje, že dynamika tvoření slov v argotu je sui generis. Etymologické badání o starších prvcích českého argotu je těsně spjato s badáním o německém rotwelschu, to však samo není dosti pokročilé. Na př. potřebuje revise židovský podíl rotwelschu. Valná část z tradovaných hebrejských etymologií rotwelschu je pochybená, tak i některé výklady reprodukované O-em: šlamastika „smůla, zlá situace“ je určitě schlimmasel, první součást tedy něm. schlimm; šinagle v smyslu „velké boty“ je vídeňské Schinakl „člunek“, metaf. „velké boty“, srbochorv. čunak, kdežto hebrejský výraz, z něhož se vykládá rotw. Schinagel „práce, donucovací pracovna“, srv. plotňácké činóglovat „pracovat“, je nemožnou konstrukcí; šáb „podíl na kořisti“, rotw. Schab, Schabol(e), nemůže býti z hebr. šábáb „kousek“, které vůbec není doloženo v jazyce židovskoněmeckém; plotňácké bric „bratr“, jež O. odvozuje z hebr. b’rith „svaz“, je protějškem k švica „sestra“, t. j. vzniklo deformací něm. Bruder a Schwester. Ostatně není jiddisch, jak tvrdí O., „hornoněmeckým nářečím s neobyčejným množstvím cizích prvků“. Neboť předně alespoň východní jiddisch je jako nositel samostatné kultury nepochybně samostatným jazykem, za druhé není jiddisch hornoněmeckým nářečím v smyslu „oberdeutsch“, jak patrně míní O., charakterisuje-li je bavorskými znaky: ve skutečnosti má na jiddisch podíl horní i střední němčina.

Konečně se nesmí přehlížeti, že argot obsahuje prvky, jejichž původ je v kruzích bohémy a odpadlé inteligence: na př. brajgl (jméno pekelného Brueghla), apač (slovo ražené v pařížské žurnalistice, proniklé v pražskou spodinu), tréma (zkrácenina z tremolo, slovo divadelního argotu; míti tréma jako míti kliha, štégra, [242]fabiána nebo fába atd.). Sem patří také výrazy, jež připomínají výtvory starosvětského purismu, na př. libočudná podnosnice v číšnickém argotu pro cigaretu. Parodistické užívání archaických výrazů proměnilo archaismy v argotismy, na př. v argotu hudebníků štěbenec pro klarinet. Konečně nesmí se zapomínat, že argot trampů byl z velké části vytvořen trampským tiskem, který dělali především literáti a studenti.[10]


[1] Jespersen, Mankind, Nation and Individual, 149 n.

[2] Dauzat, Les argots, 6 n.

[3] Ipsen, Blätter f. dt. Philosophie IV, 8.

[4] W. Porzig, v thesích III. mezinárodního sjezdu linguistů, v Římě 1933.

[5] Srv. nyní Wörter u. Sachen XVI, 61 n. (Byrokratický žargon nedávné minulosti je úpadkovým stadiem stavovského jazyka archaického typu; pramení ze stoleté tradice kancelářského jazyka.)

[6] Vendryes, Le langage, 295.

[7] Bulletin de la Société de Linguistique 1930, 149.

[8] A. Thérive, Le Français, langue morte? 41 n.

[9] Niceforo, Le génie de l’argot, 79 n.

[10] Viz Přítomnost X (1933), 638 n.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 240-242

Předchozí Bohumil Trnka: O definici fonématu

Následující Ferdinand Kratina: Počátky dětské řeči s hlediska celostní psychologie