Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Počátky dětské řeči s hlediska celostní psychologie

Ferdinand Kratina

[Rozhledy]

(pdf)

Les débuts du langage enfantin du point de vue de la psychologie des formes

Řeč není zcela autonomní oblastí, nýbrž stojí ve službách určitých nadřaděných účelů, na jejichž výzkumu má ovšem psychologie větší zájem nežli jazykověda. Podle staršího nazírání (Wundt) spočívá řeč ve zvukových projevech, jimiž sděluje individuum na venek své vnitřní stavy (představy, city, chtění). Novější výzkumy psychologické — v souhlase s názory, které linguisté již déle hlásají — ukázaly, že jazyková oblast není omezena jen na funkci projevovou, výrazovou, nýbrž že se v ní uplatňuje také ještě funkce vybavovací a znázorňovací. Zvukové známky řeči jsou totiž nositelem smyslu také směrem k posluchači, k sociálnímu partneru, v němž mají vybavovati určité duševní děje a určité chování, a konečně směrem ke světu věcí a objektivních věcných vztahů, jimž jsou slova a věty přiřaděny. Pod funkcí projevovou a vybavovací dá se zachytiti kausální vztah, pod funkcí znázorňovací jen vztah přiřaďování (věcem jsou přiřaděna slova jako jména). Prvé dvě funkce nalezneme nejen v lidské řeči, nýbrž také v sémantických mechanismech zvířecích, třetí funkce je specificky lidská a stojí ve službě myšlení. I teorie věty musí vycházeti z funkční analysy, z funkčního hlediska, má-li se v ní dosáhnouti určité jednoznačnosti.

Jakým způsobem uplatňuje dnešní psychologie orientovaná celostně (strukturálně) své principy v jazykové oblasti? Tvrdila-li elementová psychologie, že duševní děje, svou povahou vždy složité, jsou pouhé součty jednoduchých, elementárních obsahů, chápe je dnešní psychologie jako opravdové celky, jež jsou něčím více a něčím jiným než součtem složek. (Pytel brambor má charakter součtový, sumační, jednotlivé složky tu mohou býti libovolně promíchány. Živé tělo — ať živočišné, ať rostlinné — je již celkem, každá část má své pevné místo.) Vysvětlovala-li starší psychologie celky ze složek, vysvětluje dnešní psychologie části z celku a z celostní zákonitosti. Dnešní psychologie zdůrazňuje dominanci celku nad částmi po stránce popisné i funkční; tento poznatek pak doplňuje ještě větou o genetické dominanci celku: i na nižších vývojových stupních převládají ne snad elementy (počitky), nýbrž celky, ovšem celky ještě zcela nediferencované nebo málo diferencované.[1]

Ptáme se tedy: jak chápe celostně orientovaná psychologie větu, slovo, hlásku, základní pojmy jazykovědné? Věta, slovo i hláska jsou celky učleněnými neboli tvary. Jsou určitým způsobem uzavřené (ohraničené) a učleněné. Věta je jednoduchým funkčním tvarem řeči neboli účelovým tvarem řeči. Slovo je jen významovým tvarem; není samostatným účelovým tvarem, nýbrž jen jeho částí, svým významem přispívá ke stavbě větného smyslu. Hláska je jednoduchým zvukovým tvarem řeči.[2]

Po těchto několika všeobecných poznatcích přejdu k vlastnímu tématu. Dětská řeč má svou fysiologickou základnu v prvotních broukavých zvucích, jejichž povaha jest zcela pudová (instinktivní). Již asi od 3. měsíce uvádí dítě v činnost své hlasivky a vyráží ze sebe různé artikulované zvuky, s nimiž si vytrvale pohrává. Vede opravdové broukavé monology. V takovém dětském broukání dají se foneticky zjistiti téměř všechny samohlásky a souhlásky hotové řeči. Tento dědičný a ještě nediferencovaný materiál je společný dětem všech ras, foneticky tedy východiskem všech řečí. Vlastní hlásková diferenciace nastává teprve později, až dochází k nápodobě slyšených zvukových celků. V prvém dětském broukání se již utvářejí pevné (podle staršího pojetí asociační) spoje mezi akustickou a motorickou zážitkovou stránkou hlásek, na jejichž základě dovede dítě své vlastní hlásky napodobiti. Kdy začíná nápodoba hlásek dospělého, je těžko zjistiti. Dix[3] uvádí, že zjistil u svého syna již ve 4. měsíci nápodobu broukavého slova abö, které mu bylo předříkáváno. [243]V druhém roce je nápodoba cizích slyšených hlásek již něčím běžným, avšak k úplnému fonetickému přizpůsobení dětského hláskového materiálu hláskám dospělých dochází po mnoha letech, zpravidla teprve okolo šestého roku. Dětské broukavé monology nemůžeme ještě pokládati za řeč,[4] neboť o řeči mluvíme teprve tehdy, když s hláskovým projevem je spojeno významové vědomí a sdělovací úmysl.

Před vlastní dětskou mluvou předchází ještě stadium rozumění slyšeným slovům. Působení slyšených slov na dítě je s počátku ještě naprosto nediferencované, t. j. účinek není ještě vázán na určitá slova, nýbrž je u všech slov stejný. Mluvíme-li na př. k plačícímu dítěti, přestane někdy naříkat nebo se i usmívá a pod. Obsah slov je tu něčím vedlejším, všechno je tu redukováno na nerozrůzněný akustický dojem vybavující citovou reakci. K určité diferenciaci v působení slyšených slov dochází tehdy, když je účinek vázán na zcela určité slovo. Tak uvádí na př. G. Lindner,[5] že jeho dítě ve věku čtyř měsíců upíralo jednou oči na nástěnné hodiny; Lindner přistoupil k hodinám a pravil obrácen k dítěti: tik - tak. Když později jednou proslovil k dítěti slovo „tiktak“, obracelo očka k hodinám. K témuž efektu dochází, když dítě při slyšeném slovu haf - haf obrací oči k svému hadrovému psu, a p. Sem spadají též některé nacvičené pohyby, které dítě na vyzvání provádí. Dresura tu probíhá zpravidla tak, že s proneseným slovem (udělej pápá!) jsou uváděny ručky dítěte v pasivní pohyb a časem se docílí toho, že nemluvně na výzvu „pápá“ pohybuje již ručkama aktivně úplně samo. Zcela zřetelné porozumění slyšenému slovu je, reaguje-li na ně dítě přikývnutím nebo odmítavým pohybem hlavy („chceš vodičku?“). Ještě dříve nežli slovu, rozumí dítě obličejovému výrazu. Experimentálně bylo zjištěno (Ch. Bühlerová a H. Hetzerová),[6] že již půlroční dítě reaguje na vlídnost (v obličeji, v hlase, v gestech) radostně, na nevlídnost udiveně nebo bojácně.

Takovým způsobem dochází znenáhla k prvým slovům, dítětem smysluplně vysloveným, jež jsou výrazem dětského citu nebo přání, jako na př. mama, bumbu, pá, koko (= čokoláda a všechno sladké). Normálně spadají tato prvá slova s charakteristickou reduplikací do údobí mezi 9. měsícem a koncem druhého roku. Vznikají tak, že hláskový celek získaný nápodobou dospělých je spojen najednou s určitým smyslem anebo že slovo, kterému dítě dříve rozumělo, najednou samo prosloví. Tak uvádí na př. Lindner, že jeho dítě jednoho dne při pohledu na tikající hodiny samo proneslo slovo titit (ze slyšeného „tiktak“). Tato prvá smysluplně vyslovená slova nejsou ještě pojmenováním, ještě nevyplynula z jmenovací funkce, nýbrž vyskytují se v souvislosti s dětskými city a přáními, jsou jejich výrazem. Slovo „mama“ je spíše projevem přání dostati se k matce, slovo „koko“ výrazem přání dostati něco sladkého atd. Na tomto stupni dětského duševna není ještě hranic mezi oblastí předmětnou a citovou, obojí tvoří ještě nediferencovaný celek, jehož výrazem jsou uváděná slova. Také není možno prvé dětské slovní výtvory řaditi do kategorií jazyka dospělých, spíše je nutno chápati je jako výtvory pregramatické, jako zárodečné nediferencované celky, z nichž teprve znenáhla vznikají kategorie slovní a pojmové. Prvá dětská slova jsou vlastně větami a jejich obsah nesmíme přiřaďovat k jednotlivým představám. Slovo „mama“ tedy by se dalo spíše v jazyce dospělých vyjádřiti takto: Maminko, pojď sem! Maminko, dej mi! Maminko, mám hlad! Maminko, jsem mokrý! a p. K vyjádření zážitkové mnohosti má dítě zatím velmi nuznou zásobu slov. V Žádném případě však nesmíme tyto prvé slovní projevy chápati jednostranně intelektualisticky jako výrazy pro předměty a jejich představy. Mluví z nich jen cítění a chtění, v žádném případě pouhé rozumové zjišťování jako u nás dospělých. Jejich obsah významový je věcně neurčitý, labilní, k t. zv. pojmovému tvoření s pevným a ustáleným obsahem má dítě toho stupně ještě příliš daleko. Proto mohou být taková prvá slova užívána pro nejrozmanitější předměty (jako na př. „koko“).

Kolem poloviny druhého roku objevuje se v slovních projevech dítěte nápadný obrat, který lze charakterisovati jako probuzení významového vědomí. Dítě dospívá v té době k jednomu z nejvýznačnějších objevů svého života, že slova mají symbolickou (znakovou) hodnotu, že každému předmětu je přiřaděno určité pojmenování, že každá věc má své jméno. Dítě objevuje jmenovací funkci slov, t. j. takt, že slovem je předmět míněn. Tak se stávají slova znaky věcí. Na dětský objev jmenovací funkce slov usuzujeme předně z jeho neúnavného dotazování, které je pro toto stadium tak význačné, a dále z náhlého vzrůstu slovního pokladu. Dítě chce věděti jména věcí, ukazuje na ně tázavě ručkou anebo se přímo táže slovem „to“ (= co je to?) [244]a pod. Tomuto pudovému dotazování dospělí s radostí vyhovují mnohonásobným vyslovováním příslušného slova, které se dítě pokouší opakovati. Objevení jmenovací funkce slov je u dítěte úplně závislé na sociálním kontaktu, t. j. jen stykem s prostředím, s druhými, může dítě dospěti k objevu, že věci mají jména. Bez pomoci druhých by se k němu nemohlo dopracovati. Tak se dá u dítěte v tomto stadiu zachytiti náhlý obrat k znázorňovací funkci jazykové, uváděné na počátku článku. Projevuje se, jak jsem již uváděl, také ve vzrůstu slovního pokladu, hlavně podstatných jmen. V podstatě jsou to jména nejbližšího dětského okolí: rodičů, chůvy, hraček, šatů, jídla, zvířat a p. Výrazy interjekční ustupují do pozadí a jejich místo zaujímají podstatná jména a po několika měsících i slovesa. Omezoval-li se počet slov dítětem dosud užívaných na 5—6, vzrůstá nyní náhle na 60—100. U děvčete téhož věkového stupně je slovní zásoba normálně větší než u hocha, jakož vůbec u děvčat v té době probíhá vývoj rychleji než u hochů. Zase však nutno míti na mysli, že takových slov užívá dítě na tomto stupni ve funkci větné. Dá se tu dobře mluviti o stadiu věty jednoslovné. Je to typicky primitivní, ještě nediferencovaný větný celek. Diferenciace postupuje pak směrem k větnému členění.[7]

Hlavním činitelem podmiňujícím vývoj dětské řeči je nápodoba, ať neúmyslná nebo chtěná. (Proto hluché děti zůstávají němé. A osvojí-li si hluchoněmé děti později řeč na základě zraku a hmatu, děje se to zase nápodobou.) Tato nápodoba však nemá ráz mechanické, věrné kopie řeči dospělých, hlavně proto ne, že naráží na značné nesnáze. Odtud si vysvětlíme tvarovou nedokonalost dětské řeči, zjistitelnou v nesčetných zkomoleninách a zkřiveninách. Dětské vnímání v té době je ještě nediferencované, dítě zachycuje slyšená slova jako akustické tvary velmi nepřesně, úplnost jejich členitosti mu ještě uniká. I kolísavost dětské pozornosti se tu uplatňuje nepříznivě, nehledíc ani k nedostatečnému cviku mluvního ústrojí. Ze samohlásek nejmenším změnám v té době podléhají a, e, i, které jsou dítětem poměrně snadno zachycovány i vyslovovány. Vetší změny se již dějí u souhlásek. Výslovnost souhlásek k, r, ř, č, š, ž působí v tom věku značné obtíže; s tím na př. souvisí to, že souhláska k bývá nahrazována zubnicí t (koníček — tonícet) a pod. V dětských slovních zkřiveninách se setkáváme i s elisí, asimilací, metathesí a kontaminací.[8]

Konec druhého roku přibližně je dobou přechodu od věty jednoslovné k větě o dvou nebo více slovech. V té době se objevuje v dětské řeči diferenciace dosti složitá (na př. počátky flexe), která již vyžaduje zvláštního obsáhlejšího výkladu.


[1] Srov. F. Kratina, Úvod do celostní a tvarové psychologie, v Brně 1935 (Pedagog. studium X).

[2] Srov. článek Bühlerův a Čyževśkého v Travaux du Cercle linguistique de Prague IV (1931).

[3] K. W. Dix, Körperliche und geistige Entwicklung eines Kindes, Leipzig 1911.

[4] Srov. též Fr. Trávníček, V. sjezd pro výzkum dítěte, 1934, 145 n.

[5] G. Lindner, Beobachtungen u. Bemerkungen über die Entwicklung der Sprache des Kindes, 1882.

[6] Bühler-Hetzer, Das erste Verständnis für Ausdruck, Zeit. f. Psych. 107, 1928.

[7] Srv. též H. Delacroix, L’enfant et le langage, Paris 19З4.

[8] Srv. též Trávníček v uved. sborníku, str. 148 n.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 242-244

Předchozí Pavel Trost: Argot a slang

Následující Augustin Prachař: O četbě na národních školách