Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O četbě na národních školách

Augustin Prachař

[Rozhledy]

(pdf)

Lecture dans les écoles primaires

Navazuji na práci Uhrovu, otištěnou v 1. č. této revue. Zjišťoval jsem čtenářské záliby na dvou brněnských měšťanských školách, chlapecké a dívčí. Ankety se zúčastnilo 130 chlapců a 211 děvčat z I. až IV. tř., celkem 341 dětí ve věku 11 až 15 let. Již z toho vyplývá, že postup ankety musí býti poněkud jiný než u žactva vyšší střední školy. Děti přicházejí do měšťanské školy v 11 letech, zvládly teprve mechanické čtení a dívají se užasle na nesmírné stohy knih, které jsou připraveny pro ochotné oči; berou si z nich to, co jim náhoda podá bez dlouhého výběru.

První otázkou „Čteš rád nebo nerad?“ chceme jen statisticky potvrditi to, co dobře tušíme. Děvčata se hlásí všechna k radosti z četby, ale u chlapců 5 píše, že čte nerado.

Druhou otázkou, odkud mají knihy na čtení, se tážeme, kdo ukájí takovou elementární potřebu duševní. Žactvo na městských měšťanských školách pochází skoro vesměs z dělnických a zřízeneckých vrstev, v nichž kniha je již přepychovým předmětem; svých knih, a za své považují děti i knihy sourozenců a rodičů, mají málo. Proto uvádějí všecky, že si je vypůjčují od kamarádů, něco dodávají školní knihovny, pak tělocvičné spolky a nejčastěji veřejná městská knihovna se svými odbočkami. Na první pohled je viděti, že tu běží téměř úplně o zcela nahodilý výběr dětský, neřízený nějakou vyšší zásadou a účelem. To stojí za přemýšlení.

Další tři otázky vnitřně souvisí: Co jsem přečetl? Které knihy se mi nejvíc líbily — proč? Co čteš nerad? Prvou otázkou, co přečtli, zjistíme nepochybně jen to, nač si právě děti vzpomenou, takže to nemůže být [245]ovšem úplný výčet všeho přečteného. Chlapci uvedli průměrně 5 knih, děvčata po 7; není tu vidět žádného pravidelného vzestupu v množství od I. do IV. tř., a čísla v jednotlivých třídách jsou zcela náhodná u chlapců i u děvčat; i onen vyšší průměr dívčí by zasluhoval dalších dokladů.

Nejčtenější knihy u chlapců byly: v I. tř. je to Němcová (Babička), Verne (Dva roky prázdnin), Erben (Pohádky); v II. tř. Němcová (Babička), Shark, Erben (Kytice), Verne (různé), Clifton (různé), Dumas (Tři mušketýři); v III. tř. Verne (různé), Němcová (Babička), Jirásek (Psohlavci), Čech (Ve stínu lípy), Erben (Kytice), Hugo (Bídníci); ve IV. tř. Jirásek (Filosofská historie), Němcová (různé), Verne (různé), Erben (Kytice), Dumas (Tři mušketýři), May (různé). U děvčat jsou nejčtenějšími autory v I. tř. Němcová (Babička), Karafiátovi Broučci, Čarská (různé), pohádky všeho druhu, Hájův Kája Mařík, Srdce od E. d’Amicis; v II. tř. Němcová (Babička), Jirásek (Psohlavci), Erben (Kytice), Kája Mařík, Čarská (různé), Hüttlová (různé), Broučci, Svéhlavička; v III. tř. Němcová (různé), Jirásek (Filosofská historie), Čarská (různé), Svéhlavička, Kája Mařík, Erben (Kytice); ve IV. tř. Jirásek (Filosofská historie), Němcová (různé), Čarská (různé), Rais (Pantáta Bezoušek), Světlá (Kantůrčice), Neruda (Malostr. pov.), Erben (Kytice), Čech (Ve stínu lípy). Vedle těchto děl, která dostala aspoň po pěti hlasech, je velké množství roztříštěných údajů. Chlapci nevědí spisovatele v 27 procentech případů, děvčata v 17 procentech; u děvčat znalost autorů pravidelně roste od I. do IV. třídy, kdežto u chlapců jen nepatrně a nepravidelně.

Výčet knih, které se nejvíc líbily, celkem souhlasí s předešlou statistikou. V I. tř. chlapecké je to Babička, Emil a detektivové od Kästnera a Robinson; v II. tř. se uvádějí obecně na prvém místě knihy dobrodružné, pak detektivní a na třetím místě Babička; v III. tř. dobrodružné, Babička a Psohlavci, pak poučné; ve IV. tř. dobrodružné, Hugovi Bídníci, Langrův Pes druhé roty, pak cestopisy. U děvčat ve všech třídách je na prvém místě Babička, pak je v I. třídě na dalším místě Čarské Sibiročka a Hájův Kája Mařík; v II. tř. Kája Mařík, Karafiátovi Broučci a Péťa pes Gebauerové; v III. tř. Kája Mařík, dívčí romány a Nepochopen od Montgomeryové; ve IV. tř. Světlá (Kříž u potoka), Jirásek (Filosofská historie), Čarská (různé) a Rais (Pantáta Bezoušek). Zcela zřetelně se tu rýsuje rozdíl mezi zálibou chlapců a dívek.

V odpovědi na otázku, proč se jim líbila některá kniha, se musíme spokojiti jen s odkazem na obsah nebo nejobecnější charakteristikou; obsah, děj je jim všecko. U chlapců v I. tř. se líbí v knihách hrdinnost, napínavost děje, radostné události a chytrost malých chlapců; v II. tř. dobrodružnost a napínavý děj; v III. tř. uvádějí dobrodružnost, fantastičnost, napínavost, ale také pravdivost a poučení; ve IV. tř. dobrodružnost, napínavost, hrdina je v mých letech, poučné, historické a humoristické. Děvčatům v I. tř. se líbí knihy hlavně proto, že jsou veselé a že je to o děvčatech; v II. tř. udávají za důvod zajímavé povahy, líčení venkovského života, pěkný konec; v III. tř. pěkné povahy, že je to o děvčatech, vlastenectví, zábavnost, veselí; ve IV. tř. se líbí dobré zakončení, vlastenectví, opravdový život, zajímavý děj i krásné líčení přírody.

Odpovědi na poslední otázku, co čtou děti nerady, nesouhlasí u chlapců s nejčtenějšími knihami, v nichž převládá dobrodružná četba; hoši si patrně u této otázky pojednou vzpomněli, že se musí tvářit školsky mravně. Zavrhují v I. tř. detektivky, knihy o krvi, pohádky, romány, indiánky, kovbojky, zamilované knihy a životopisy; v II. tř. podobně; v III. tř. nemají rádi pohádky, nepravdivé knihy, zamilované, básně, zeměpisné a dějepisné knihy, neboť prý jsou zdlouhavé; ve IV. tř. přidávají ještě knihy s dlouhým úvodem, fantastické, o něčem nemožném. U děvčat se nelíbí v I. tř. krátké pohádky, smutné knihy, válečné povídky a romány; v II. tř. dobrodružné, detektivky, romány, poučné; v III. tř. poučné knihy, básně, pohádky; ve IV. tř. mají nerada knihy s cizími slovy, válečné historie, cestopisy a životopisy a nemožné události.

Podobných anket, o jaké se zmiňujeme v předešlých řádcích, bylo již provedeno velmi mnoho. V zaniklých Pedagogických rozhledech i v Úhoru najdeme hojně zpráv tohoto druhu. Každé však zkoumání se děje jiným způsobem a za jiných podmínek, takže není možno postaviti je vedle sebe a vyvozovati z nich poněkud širší a platnější závěry. Proto se nedivíme, když prof. M. N. Rubakin[1] dává svými pracemi popud k utvoření nové vědy zvané bibliopsychologie, která má své pracovní středisko v „L’institut international de psychologie bibliologique“ v Lausannu. Rubakin sám praví, že bibliopsychologie je věda, která pojednává o vlivu knihy, o vlivu slova tištěného, napsaného nebo promluveného na jednotlivce, na kolektivum i na lidstvo vůbec; k této vědě o vlivu knihy se však musí pojiti také umění, jak využitkоvat knihy. Kdyby se u nás pracovalo v dotaznících metodou Rubakinovou, která zjišťuje i rodinné poměry, prostředí [246]čtenáře i jeho inteligenci, kdyby se pak pracovalo jednotně a v širokých obvodech krajinných, mohlo by se dospěti k obecnějším výsledkům. Spokojíme-li se jen omezenou anketou, můžeme z ní abstrahovati jen určité tendence a náznaková fakta.

Při studiu čtenářských zálib naší mládeže nelze pominouti vliv puberty. Podle některých již ustálených soudů mluví se u dětí 10—13letých o předpubertním období, od 13 nebo 14 let o stadiu pubertním; k tomuto schematickému poněkud rozdělení připojují se pak určité charakterisační sklony v čtenářských zálibách, které však namnoze potřebují ještě širšího studia a potvrzení.

Na měšťanské škole je tedy mládež asi v období začínající puberty. Sledujeme-li nyní v dosavadní literatuře čtenářské sklony pro tento věk, nacházíme dosti shody i rozporů. Na počátku tohoto století studoval Něčajev[2] v Petrohradě 300 žáků od 11—18 let a praví, že do 14 let se těší největší oblibě cestopisy a historické spisy, méně již obrazy ze života — to se v naší anketě nepotvrdilo. Dr. W. Quast[3] analysoval r. 1923 na 3600 úkolů žactva od 8—18 let. Do 8 let je prý období pohádek, asi do 14 let je ryze receptivní doba povídek hrdinských, dobrodružných a dívčích, kdežto zájem pro historii se dostavuje nejpozději — tedy něco úplně jiného než u Něčajeva. V článcích našich pedagogů je pro četbu do 14 roků shoda asi v tomto: „Dobrodružné romány jsou vlastním písemnictvím pro mládež; není lepší knihy nad Robinsona; Robinson, Guliver, Enšpígl přiléhavě vyznačuje tři póly dětské chtivosti. Dětem se nelíbí příběhy o dětech, ale o zvířatech. Erotice nerozumějí, nemůže je pokazit —“ (Úhor XI, XIII.). Je to pověděno určitě, ale závaznost není obecná. Z naší ankety je vidět, že u chlapců ovšem dobrodružnost vítězí, u děvčat však je na posledním místě; knihkupecký trh ukazuje totéž, co naše anketa, že se knihy o dětech líbí zrovna jako o zvířatech, nejsou-li nudné. Zmínka o neškodnosti erotiky může mít ovšem platnost jen pro nižší třídy, kdežto v III. a IV. tř. měšť. školy, zvláště u děvčat, nachází každá narážka tohoto rázu živou odezvu; to je také viděti z výčtu dívčích románků.

Před několika lety vyšel u nás Freyův „Čtenářský výzkum pražského dítěte“; podle něho na všech věkových stupních mají děvčata jiné zájmy než chlapci. To, zdá se, naše anketa potvrzuje. Ale Freyovo mínění, že děvčata z nedostatku dívčích románů sahají po historických knihách, se v ní neosvědčilo.

Neznačný počet chlapců v anketě nedává nám možnost posouditi vývoj jejich záliby ve čtení. V nejčtenějších knihách je ovšem patrný rozdíl mezi I. a IV. třídou, tedy mezi hochy 11 a 15letými, a to směrem dobrého vkusu, ale to je zase korigováno přiznáním, co se nejvíce líbí, neboť tu nacházíme stále na prvém místě dobrodružné věci; jen detektivek ubývá. Vliv školy je patrný. U děvčat je vývoj ještě méně znatelný; ve všech třídách je to Němcová, Háj a Čarská, které vedou; jen roztříštěné hlasy ukazují na růst individualit čtenářských. Proto také v tomto úseku věkovém nelze dobře mluviti o rozličných typech čtenářů.

Ankety o četbě mládeže bývají podnikány vždycky jen za účelem mravně (školsky) výchovným. Pozorujeme ve všech pracích, že se zkoumá četba jen podle obsahu, a vychovatelé se pak snaží rozhodovati, co má mládež čísti v tom neb onom věku; úplně se opomíjí jazyková stránka; tím nemyslíme jen elementární jazykovou správnost, ale spíše celé jazykové ustrojení díla a jeho estetické zaměření. Důsledek takové obsahové kritiky knih, jaká bývá na př. v Úhoru, je ten, že se spisovatelé pro mládež snaží naplnit své knihy jen ušlechtilými tendencemi výchovnými, takže máme pak literaturu mravně nezávadnou, ale nikoli krásnou. V souvislosti s tím můžeme zrovna upozorniti na pedagogický problém, pokud je možno hověti zálibám dětských čtenářů. To je spor dosud nerozřešený, hlavně asi proto, že se proti sobě stavějí příliš ostře obě krajní mínění: jedni by chtěli dát dětem vše, po čem touží, jiní vůbec nehledí na jejich zájmy. Uvedený M. N. Rubakin praví: „Nejužitečnější je ta kniha, která přiléhá nejvíce k individuálním zvláštnostem čtenáře.“ Jinými slovy: hodí se všecko všem a také není potřebí vnucovati knihu, i když se na výsost líbí dospělému půjčovateli.

Třebaže nelze podceňovati obecně výchovnou tendenci četby, přece pro učitele jazyka mateřského aspoň stejně důležitá musí býti stránka jazyková a vše, co s ní souvisí. Knihy, které si mládež sežene sama, mnohonásobně převyšují četbu řízenou ze školy; z toho plyne asi poučka, že škola musí nasadit vše pro jazykové vyšší vzdělávání výběrem školní povinné i nepovinné četby; jen ve škole možno ukázat na krásu díla básnického a učit ji vidět, poznávat a vcítit se do ní. Tu je také možno přiblížit mládež současnému umění, neboť je to vskutku podivuhodné, jak většinou zůstává úplně neznámou pevninou. To jsou však již otázky příliš speciální povahy, které zde nebyly naším tématem.


[1] Viz čl. R. Brožkové „Podstata vědy Rubakinovy“ v Úhoru XX, str. 199 n.

[2] O. Kádner, Základy obecné pedagogiky II, str. 602 n.

[3] O. Kádner, Základy obecné pedagogiky II, str. 602 n.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 244-246

Předchozí Ferdinand Kratina: Počátky dětské řeči s hlediska celostní psychologie

Následující Bohumil Trnka, Jan Mukařovský, Zdeněk Vančura: Odborné mezinárodní sjezdy v létě 1935