Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Fonometrie

P. T. (= Pavel Trost)

[Kronika]

(pdf)

-

Co je to fonometrie, pracovní obor E. a K. Zwirnerů?[1] Vymezují jí sami kvantitativní metodou danou do služby jazykozpytu — „Sprachvergleichung durch Maß und Zahl“. Pojímají fonometrii jako zvláštní techniku jazykozpytu, užívající matematických, fysikálních, fysiologických a psychologických prostředků k srovnávání jazyků. Měření zvuků řeči se považovalo za úkol experimentální fonetiky; jaký je tedy poměr fonometrie k experimentální fonetice? T. zv. experimentální fonetika je, jak známo, v krisi. Fakticky se úplně odcizila jazykozpytu a stala se zčásti pomocnou vědou jiných oborů. Teoreticky trvala na naturalistickém chápání zvukové stránky jazyka, pokládajíc ji za autonomní oblast fysikální a fysiologickou. Naproti tomu fonometrie staví na pronikavé revisi noetických základů experimentální fonetiky, odhalujíc heteronomii fysikální a fysiologické oblasti mluvení. Fonometrie zkoumá zvukovou stránku mluvení ve vztahu k jazyku, zkoumá přiřadění fysikálních a fysiologických dat mluvení k jazykovým hodnotám — fonémům. T. j. fonometrie měří variaci fysikálních a fysiologických dat, přiřaděných k daným jazykovým hodnotám. Tak odnímá fonometrie experimentální fonetice problematiku závažnou pro jazykozpyt, a to nejen pro „linguistique de la parole“, nýbrž také pro „linguistigue de la langue“. Nelze sice měřením zvuků dosáhnout vlastních jazykových hodnot,[2] neboť jazykové hodnoty zvukového plánu [176]nezáleží ve zvukových datech samých, nýbrž v stanovených zvukových oposicích. Avšak využívání sluchových vjemů pro jazykový účel se opírá o strukturu daných vjemů: proto je fonometrie závažná pro fonologii. (Je ovšem pravda, že fonologická levice zcela vyloučila zvukový prvek z fonologie; prohlásila fonémy za čisté formy — cenémata.[3] Tu se však třeba ptát: Jak se konečně organisuje pro jazykový účel sám zvukový materiál? Každý materiál žádá specifickou formu. Je přece dokázáno, že jazyk svérázně využívá vlastností zvukového materiálu. Lze-li tedy předpokládat cenémata, je nutno předpokládat mimo to i fonémata — ve funkci organisace zvukové.

Experimentální fonetika zavrhuje zvukové jednotky řeči, hlásky i slabiky jako fikce. Je jisto, že s hlediska psychologického, fysiologického a fysikálního nelze hlásky mluveného slova přesně od sebe oddělovat — mluvené slovo je kontinuum. Přesto není o tom sporu, že se slovo skládá z určitého počtu rozlišitelných jednotek, t. j. schopných rozlišovat slovní významy. Není možno jazykovou realitu popírat na základě fysikálních, fysiologických a psychologických dat; je však třeba psychologická, fysiologická a fysikální data interpretovat s hlediska jazykové reality. Fonometrie pochopila, že fysikální křivka nemůže rozhodnout o sluchovém vjemu a jazykové hodnotě, že však ve fysikálních křivkách lze hledat výraz toho, co se slyší.

Fonometrické teksty jsou v podstatě fonetické na fonologickém podkladě: udávají variace v realisaci fonémat — hledisko fonologické identity právě umožňuje výzkum hláskové variace v konkrétní řeči.

Práce E. a K. Zwirnerů jsou nabity významnými poznatky a podněty. Vytkněme tu příležitostné poznámky o poměru mezi mluvenou a zpívanou řečí. Je rozšířen názor, že je fysiologicky příkrý rozdíl mezi mluvením a zpěvem. Psycholog W. Köhler hlásal thesi, že mluvená řeč fenomenologicky postrádá tónových výšek[4]. Názor Köhlerův nebyl dosud vyvrácen; přesto nepochybujeme o zásadním omylu toho příkrého odtrhování řeči od zpěvu — už proto, že známe hudební drama Janáčkovo nebo divadlo E. F. Buriana. V této věci právem konstatují E. a K. Zwirnerové, že není „mluvení samo o sobě“ („Sprechen überhaupt“) ani „zpívání samo o sobě“ („Singen überhaupt“). T. j. hranice mezi mluvenou a zpívanou řečí konečně závisí na sociální konvenci; proto jsou možné pomezní útvary mezi mluvením a zpěvem. Dále upozorňují E. a K. Zwirnerové, že při mluvení na rozdíl od zpěvu orgánové polohy ustupují před orgánovými pohyby, t. j. mluvená řeč se liší od zpívané také náznakovostí artikulace.[5] Neboť zvuková data jsou, zhruba řečeno, prostředkem při mluvení a účelem při zpívání.

Práce E. a K. Zwirnerů je vynikajícím zjevem dnešní německé vědy o jazyce.


[1] Phonometrische Forschungen, Beihefte zum Archiv für vergleichende Phonetik, Berlín, Metten & co. Reihe A: Untersuchungen…, Reihe B: Phonometrische Texte… Zásadního rázu je 1. svazek řady A (Grundfragen der Phonometrie, 1936).

[2] Srov. polemiku Trubeckého s Zwirnery v TCLP 7, 10 násl. a odpověď E. Zwirnera v Acta Linguistica I (1939), 29 n. — Není pochyby, že noetické předpoklady fonometrie jsou blízké názorům pražské školy. Zwirner zdůrazňuje, že „an der Verschiedenheit von Phonem und Sprachlaut und damit der Arbeitstechnik von Phonologie und Phonetik … ist in der Tat nicht zu zweifeln“. Obrací se však proti odtržení fonetiky od fonologie, jež fonetiku řadí do přírodovědecké oblasti a fonologii do duchovědné. Namítá, že „čistá fonetika nemůže být základnou, na které dodatečně staví budovu zásadně odlišná fonologie… Neboť není v duchovní oblasti žádné výstavby, která by byla zřízena na zásadně odlišné základně“. Ale rozdíl mezi fonetikou a fonologií záleží přece v rozdílu mezi materiálem a formou; je jisto, že rozdíl mezi materiálem a formou neznamená nezávislost. Forma utváří materiál a materiálem t. zv. útvarů objektivního ducha jsou zčásti úseky fysické oblasti.

[3] Srov. nyní Kuryłowicz, Biuletyn polskiego towarzystwa językoznawczego 7 (1938), 13 násl.

[4] Zeitschrift f. Psychologie 72 (1915), 103 n.

[5] Je známo, že zpívaná věta trvá aspoň třikrát tak dlouho jako mluvená.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 3, str. 175-176

Předchozí Vladimír Kyas: Konstantin-Cyril autorem dvou původních básní

Následující Stanislav Lyer: Nový odborný slovník