Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Metafora podle J. R. Searla a Maxe Blacka

Jiřina Stachová

[Rozhledy]

(pdf)

Metaphor according to J. R. Searle and Max Black

Že se některé problémy objevují napřed skryty, jakoby příliš detailní, vedlejší, nepodstatné, později jako vážné, podstatné, jako takové, v nichž se koncentruje mnoho otázek a možných pohledů současné vědy a filozofie, to se stalo v historii už mnohokráte a stává se dosud. Vynoření takového problému není zdaleka tak nahodilé, jak by se na první pohled zdálo. Jeho úloha jako nositele vážných otázek se vždy nějakou dobu připravuje, upoutává na sebe pozornost a umožňuje také originální pohled na úvahy vedené pod jiným zorným úhlem. Není také zcela nahodilé, že se takovým problémem v současné vědě a filozofii stává problematika tropů, především metafory. Přesněji to vyjádřil Z. Mathauser: „Je jeden nadmíru příznivý moment v osudu věd, ostatně nejen společenských: jejich problematika se zadrhává v určitých uzlových bodech, které v sobě zhušťují delší časový průběh. Do jisté míry jej vlastně nahrazují, takže seznáním takových bodů může být aspoň částečně suplováno historické zkoumání” (1990, s. 34). Za jeden z takových uzlových bodů považuje Z. Mathauser právě metaforu. Do tohoto „bodu” se sbíhají, integrují nejrůznější filozofické směry, zejména strukturalismus, filozofie jazyka a hermeneutika. Člověk, jazyk, poznání – do jejichž vazby se metafora promítá a v nichž je exponována – nejsou lhostejné žádnému filozofickému zaměření. Mluvíme-li zde o integraci, nemáme na mysli homogenizaci názorů, ale proces porozumění si a vzájemné stimulace. Nejde o jednotné, ale o jedno lidské myšlení, myšlení člověka v jeho maximální rozmanitosti a rozrůzněnosti.

Představme si to tak, že klademe mnoho různých otázek, které se metafory dotýkají, které jsou si blízké, vzájemně se podmiňují, vylučují i doplňují, vyvracejí i potvrzují, aniž si jednotlivé odpovědi na ně činí nárok na vytvoření jednotné teorie metafory. Každá z otázek podle způsobu, jak je kladena, již sama vypovídá o zaměření tazatele a spolu s případnou odpovědí je součástí mozaiky, jejíž interpretace, tedy interpretace jejích obrazců je sama velkou metaforou vztahu člověka, světa a poznání.

V tomto příspěvku bychom chtěli porovnat některé aspekty přístupu ke zkoumání metafory, tak jak jsou obsaženy ve statích J. R. Searla „Metaphor” (1977) a M. Blacka „More about metaphor” (1977). Východiska obou autorů se projevují mimo jiné i v tom, jakou otázku o metafoře si kladou jako základní. Začněme u tohoto východiska.

J. R. Searle se především ptá „Jak metafory fungují?” (How metaphors work?) Tuto otázku považuje za zcela zásadní, bez níž lze stěží na jakoukoliv další, která se povahy metafory týká, odpovědět. Jak metafora funguje, jaký mechanismus „v ní” působí, jak je možné hovořit o jedné věci a myslet tím druhou a zvláště, jak je možné, že jak ten, kdo metaforu užije, tak ten, kdo ji vnímá, přistupuje na tuto hru výměny či záměny významu použitých slov a vět? Zdálo by se, jakoby existoval dvojí význam slov, popř. vět. Jeden doslovný a druhý metaforický. Searle odmítá takto třídit a fixovat význam jako nálepku na slova. Metaforicky lze podle jeho názoru užít i větu, která doslovně vzata je nesmyslem, nemá doslovný význam. Ale i slova a věty, které mají doslovný význam, jak tomu obvykle bývá, nemusí mít a také nemají pouze jedno trvalé metaforické užití. „Metaforický význam je vždy významem, v němž ho řečník užil” (Searle, 1977, s. 93).

[284]Aby odpověděl na onu nejdůležitější otázku, pokouší se Searle stanovit principy, které by určovaly vztah doslovného a metaforického významu slov a vět a na základě těchto principů pak vytvořit a formulovat teorii metafory. Uvažuje nejprve o tom, zda je možné použít parafrázi jako most mezi oběma významy pro objasnění metaforického vyjádření. Parafráze sice poskytne vysvětlení metafory, ale současně ji ničí, ničí onu křehkou konstrukci, o jejíž poznání právě jde.

Searle si uvědomuje, že metaforu nelze přeložit do „doslovného jazyka”, aniž zmizí právě to, co je navíc, co tvoří její nenahraditelnost. Otázkou zůstává, co je právě ten křehký – slovy nevyjádřitelný – fenomén, který nám uniká tím více, čím více jej chceme zachytit. Jaké faktory vstupují do hry, které z nich jsou určující a jak se dají stanovit? To vše jsou otázky, které směřují k objasnění „mikrostruktury” metafory, „mikrostruktury” vztahu člověka, jazyka a světa. „V nejjednodušší podobě problém metafory představuje snahu charakterizovat vzájemné vztahy mezi třemi soubory: S, P a R se specifickou informací a principy užitými řečníkem i posluchačem – tedy vysvětlit, jak je možné užít „S je P” a myslet „S je R” a jak je možné přenést tento význam z řečníka na posluchače” (Searle, 1977, s. 98).

Podle Searla základní princip, podle kterého všechny metafory fungují, je, že užití výrazu v doslovném významu a odpovídajících pravdivostních podmínkách různými způsoby, které jsou specifické pro metaforu, vyvolávají v mysli jiný význam a odpovídající pravdivostní podmínky (1977, s. 99).

Objasňování „mikrostruktury” a působení metafory lze přirovnat k principu neurčitosti ve fyzice. Čím více se blížíme objasnění z jedné strany, tím více se nám vzdalují další stránky metafory. Stanovení pravidel, principů či teorií metafory představuje síť, která zachycuje jednotlivé momenty metaforického užití jazyka a umožňuje vyvodit z nich další předpoklady vznikání a působení metafory.

Doposud formulované teorie metafory, zejména substituční, srovnávací a interakční, považují za základ metafory, za základ jejího působení podobnost, podobnostní vztah mezi denotáty, které jsou metaforou spojeny. I když samo pojetí podobnosti v těchto teoriích není jednoduché a problém podobnosti je značně široký.

Searle však právě tento fakt, že podobnost je kladena do základů metaforického vyjadřování, odmítá a považuje pojetí metafory opřené o podobnost za neadekvátní. Podle Searla metafora nepředpokládá objekt srovnání, metaforický výrok není nutně výrokem o podobnosti. Nejjednodušší argument proti tvrzení, že metaforické vyjádření je vždy spojeno s podobností, spatřuje Searle v tom, že existují pravdivé metaforické výroky, pro které neexistuje objekt srovnání. Searle souhlasí, že podobnost souvisí s vytvářením metafory a jejím rozuměním, ale ne s jejím významem.

Toto je skutečně vážný problém. Jestliže podobnost netvoří základ metaforického významu slov a vět, pak o co se tento význam opírá, z čeho vyrůstá, jak je tvořen a čím je dáno, že je chápán? Metafora, ať už ji chápeme jako jazykovou záležitost či nikoliv, ať hledáme její podstatu hlouběji ve skutečnosti samé, vždy jsou její vyjádření a pochopení navzájem svázána. Pokud by tomu tak nebylo, neměla by metafora žádné komunikační možnosti a byla by jen expresívním momentem, výplodem subjektivní fantazie, aniž by si činila nárok na to, aby dojmy sdělila. Čím je tedy dáno spojení mezi vyjádřením a pochopením metafory? Proto Searle považuje za nejtěžší problém stanovit přesná pravidla působení metafory, vyjádřená „doslovně”, nikoliv metaforicky. Máme-li na mysli užití metafory ve vědě, tedy užití metaforického výrazu zprostředkujícího poznání, či dokonce objevování nových stránek skutečnosti, pak by taková pravidla byla více než potřebná. Je však stanovení takových pravidel vůbec možné, a jestliže ano, je postačující pro vazbu vyjádření – pochopení? Podle Searla je taková pravidla možné stanovit (1977, s. 116–117). Otázkou zůstává, zda to potom nedopadne s metaforou jako s básní, kterou bychom chtěli vysvětlit analýzou básníkova rukopisu, nebo dokonce chemickou analýzou inkoustu, kterého při psaní použil.

Je tu stále odvěká dichotomie exaktnosti a fantazie, vědy a umění. Přitom i umění má svou exaktnost a věda svou fantazii. Metafora patří oběma oblastem a její zkoumání [285]snad může poskytnout informace o hlubších vrstvách či společných základech obou těchto sfér aktivity lidského ducha.

Jedním z argumentů, proč podle Searla není podobnost součástí významu metaforických výroků, je to, že takový výrok je či zůstává pravdivý i v tom případě, kdy podobnost, na základě které vznikal, se ukázala nepravdivá. Jako příklad uvádí Searle metaforický výrok: Richard je gorila, který má vyjadřovat, že Richard je divoký, ošklivý, má sklony k násilí atd. Reakce posluchače takové metafory je založena na představě, že gorily jsou divoké, ošklivé, mají sklon k násilí atd. Proto z hlediska srovnání je tato reakce posluchače oprávněná v tom smyslu, že Richard a gorily jsou si v některých ohledech podobné, tj. jsou divocí, oškliví, mají sklon k násilí. Jestliže etologický výzkum prokáže, že ve skutečnosti jsou gorily plaché, citlivé bytosti, bude se týkat výroku o gorilách, ale nebude nic měnit na pravdivosti metafory, která se týká Richarda – bez ohledu na nové etologické objevy o gorilách. Podle Searla tedy metafora Richard je gorila se týká právě jen Richarda a vůbec ne goril. Slovo gorila slouží jako nositel určitého sémantického obsahu, jiného, než je jeho vlastní význam (1977, s. 102). „V mnoha případech metaforický výrok a příslušný výrok o podobnosti nemohou být ekvivalentní co do významu, protože mají odlišné pravdivostní podmínky” (1977, s. 103)

Searle chápe vztah obraznosti a pravdivosti – řečeno jeho slovy – tak, že „obrazná připodobnění nemusí nutně zavazovat řečníka k doslovnému konstatování podobnosti” (1977, s. 103). V tomto smyslu považuje za chybné také Blackovo interakční pojetí metafory (Black, 1962). Vytýká tomuto výkladu metafory neodůvodněný předpoklad, že metaforický výrok vždy obsahuje kombinaci výrazů – tedy výrazů s doslovným významem a výrazů metaforických, mezi nimiž dochází k interakci a k významovému posunu. Poukazuje na to, že v metaforickém výroku mohou být všechny výrazy metaforické a že pak interakční hledisko ztrácí smysl. Smysl nemá podle Searla také tam, kde jeden z výrazů je vlastní jméno. Např., jak píše Searle, jaká je ve výroku Sally je kus ledu interakce mezi Sally a ledem? (1977, s. 103 a další).

Searlovy argumenty vypadají na první pohled dosti přesvědčivě. Zamyslíme-li se nad nimi, dejme tomu jako obhájci Blackovy interakční teorie, brzy se objeví v této přesvědčivosti trhliny. Především: proč by nemohla působit významová interakce v metaforickém výroku, v němž jsou oba výrazy užity metaforicky? Uveďme příklad: Škola – základ života, oba výrazy jsou užity metaforicky a přitom to nic neubírá na zdůraznění významu tohoto výroku právě významovou interakcí. Vidíme problém spíše v tom, jak odlišovat metaforické vyjadřování od nemetaforického. Je vůbec možné jejich striktní či absolutní odlišení? Soudíme, že nikoliv. V každém výroku je něco „doslovného” a něco metaforického. Jistě, míra obojího bude poněkud odlišná v různých výrocích i v jednotlivých výrazech. Nikdy vlastně nemůže jít o spojení jen zcela „doslovného” a jen zcela metaforického výrazu. Propojení je jemné a citlivé a lze je stěží vysvětlit jen na sémantické úrovni. Metaforu považujeme za víc než sémantický fenomén. Proto je také na sémantické úrovni vysvětlitelná jen do té míry, do jaké se v sémantické úrovni projevuje. To je však jen, metaforicky řečeno, ona část ledovce, která je vidět nad hladinou.

Pokud jde o argument s vlastním jménem – příklad Sally je kus ledu, pak ani ten neobstojí. Především: metafora, v níž je podobnost mezi ledem a lidskými city, se týká nejen Sally jako vlastního jména, ale Sally jako představitele člověka a povahy lidských citů. Metafora podle našeho názoru není jen hrou se slovy a jejich významy, ale představuje něco, co je obsaženo ve skutečnosti samé a co v jazyce reprezentuje nástroj, jímž se spojují myšlenky a emoce v posuzování vztahů člověka a skutečnosti. Přitom se snad zapomíná na důležitý moment vědomí, který má nemalý podíl na vznikání, užívání, chápání, ale i nechápání metafor, a to na lidskou paměť. Odlišnost povahy a obsahu paměti, zvláště paměťových asociací, je i zdrojem individuální odlišnosti v tvorbě, ale i přijímání a chápání metafor.

Searle staví svůj názor, v němž odmítá podobnost jako základní stránku metafory, především na odlišnosti metaforického a „doslovného” vyjádření. „Často se říká, že [286]pojem podobnosti hraje kruciální úlohu v analýze metafory, nebo že metaforická vyjádření jsou pro svou interpretaci závislá na kontextu. Avšak, jak jsme již dříve viděli, oba tyto rysy jsou pravdivé rovněž pro „doslovné” vyjádření. Analýza metafory musí ukázat, jak vztah podobnosti a kontextu je odlišný v metafoře a v „doslovném” vyjádření (1977, s. 105).

Searle podrobuje kritice především tzv. srovnávací teorii metafory. Poukazuje na skutečnost, že tato teorie je založena v podstatě na parafrázi metafory, na převedení metafory „jakoby” na přirovnání v doslovném významu. Říkáme jakoby v doslovném významu, protože má takovou podobu. Ve skutečnosti jde o překlad metafory do jiného obrazného výroku. Objekt srovnání je neurčitý, lépe řečeno je neurčitá specifika jeho srovnání. Člověk je vlk je přeloženo: Člověk je jako vlk v těch a v těch vlastnostech. A i kdybychom tyto vlastnosti vyjmenovali, nejde o vlastnosti totožné, ba mnohdy ani ne srovnatelné, vzhledem k tomu, jak uvádí Searle, že oba výrazy mají odlišné pravdivostní podmínky.

Řekneme-li Člověk je vlk, je celý tento výrok metaforický, to znamená, neuvádíme do souvislosti „doslovný výraz” s výrazem metaforickým. Jejich interakce, jak jsme už uvedli, není interakcí užití jazyka v doslovném významu a metaforickém, ale interakcí dvou metaforických vyjádření, i když – můžeme tak uvážit – jde o různé stupně metaforičnosti.

Výklad metafory, jejích pravidel a principů, se ukazuje stále více jako paradox. Tento paradox je způsoben všeobecnou lidskou tendencí i jistými zvyklostmi a tradicemi včetně úcty k exaktnosti, totiž snahou o co možná nejpřesnější určení, v našem případě určení metafory. Metafora je však „úmyslně” nepřesná, úmyslně neurčitá a její přesný výklad je něco jako klec, do které se zachytí, ale která jí současně brání v rozletu invence a dokonce, pokud jde o metaforu ve vědě, zbavuje ji heuristické hodnoty. Otázkou se právě proto stává, na co se ptáme, či na co se máme ptát, o čem má teorie metafory vypovídat a proč.

Searle, jak už bylo řečeno, považuje za hlavní problém teorie metafory otázku, „jak je možné, že řečník říká, že S je P, myslí přitom, že S je R, a posluchač to chápe”. Podle Searla tuto „záhadu” metafory nelze vysvětlit teorií, která považuje za základní moment metafory podobnost. „Podobnost je prázdný predikát: jakékoliv dvě věci jsou si v tom či onom ohledu podobné. Říkáme-li, že metaforické „S je P” implikuje doslovné „S je jako P”, neřeší to náš problém. Spíše jej to posouvá o krok zpět. Problém porozumění doslovnému přirovnání, jestliže odpověď zůstává nespecifikována, je pouze částí problému porozumění metafoře” (Searle, 1977, s. 105). Searle k tomu uvádí známý příklad: „’Julie je slunce’ neznamená, že Julie je složena z větší části z plynů, nebo že se pohybuje milión mil od Země, přičemž obě tyto vlastnosti jsou zásadní a dobře známé vlastnosti Slunce” (1977, s. 106).

Metaforu nelze vždy převést na „doslovné” přirovnání. Ještě jeden Searlův příklad: Řekneme-li ’Sally je kus ledu”, nemůžeme tento metaforický výrok převést na doslovné přirovnání, protože žádná z vlastností kusu ledu není pravdivá, je-li aplikována na Sally. Nelze tvrdit, že Sally je jako kus ledu bez bližší specifikace. Být bezcitný není vlastností kusu ledu. Existuje mnoho přirovnání, která nelze chápat jako přirovnání v doslovném významu. Může jít jen o volnou asociaci, která se postupně stává tradiční v určitých kulturních okruzích. Mezi vlastnostmi ’chladný” a ’málo citově založený” není žádná „doslovná” podobnost” (1977, s. 109).

Jako důkaz, že nelze teorii metafory opírat o podobnost, uvádí Searle metafory, které podle jeho mínění jsou založeny na jiném principu, než je vztah podobnosti. Takovými metaforami jsou podle něho např. výroky Čas letí. Hodiny utíkají. Máme prý hluboko zakořeněny určité metaforické asociace ve vědomí a předpokládáme, že jsou založeny na podobnosti, nebo že samy tyto asociace jsou formou podobnosti, i když tomu tak není (Searle, 1977, s. 109). Užijeme-li mataforu Člověk je vlk, pak podle Searla je podobnost mezi vlkem a člověkem dosti neurčitá. Jak přesně vystihneme vlastnosti, vzhledem k nimž jde o podobnost mezi člověkem a vlkem?

[287]V této souvislosti bychom mohli nastolit další problém týkající se metafory jako výtvoru lidské tvořivosti, s níž souvisí i neurčitost, která umožňuje různé přístupy či různé „nápady” rozšiřující sféru relací mezi věcmi fixovanými vazbou metaforického výroku. Je nepřesnost či neurčitost metaforického výrazu nedostatkem nebo zrelativizováno, je vždy nedostatkem? Má nebo může mít tato nepřesnost organicky spjatá s metaforou pozitivní význam? Podle našeho názoru ano. Podobnost není také jen záležitostí sémantiky (Stachová, 1986, s. 39–40).

Souhlasíme se Searlem, že problém metafory je buď velmi snadný, nebo velmi nesnadný. „Kdyby byla pravdivá komparační teorie metafor, byl by velmi snadný, protože by neexistovala zvláštní kategorie metafor, ale pouze kategorie eliptických vyjádření, v nichž bylo vypuštěno „jako”. Běda však, komparační teorie správná není a problém metafory zůstává nesnadný. Doufám, že naše dosti dlouhá diskuse o komparační teorii to ilustrovala přinejmenším v těchto ohledech: (1) existuje mnoho metafor, které nemají odpovídající bázi doslovně pojaté podobnosti, která by umožnila vysvětlit význam metaforického výroku; (2) i v tom případě, že existuje opovídající „doslovné” konstatování podobnosti, pravdivostní podmínky a tím i význam metaforického výroku a výroku o podobnosti nejsou obecně identické; (3) to, co můžeme zachovat z komparační teorie, je soubor strategií pro tvorbu metaforických vyjádření a jejich porozumění na bázi podobnosti; (4) i když jsou tak konstruovány, tj. konstruovány jako teorie interpretace a ne jako teorie významu, neřekne nám komparační teorie, jak odhadnout konkrétní vztah podobnosti, nebo jaké podobnosti řečník metaforicky sledoval” (Searle, 1977, s. 112–113).

Podle Searla to nejlepší, co můžeme učinit parafrází, je reprodukovat pravdivostní podmínky metaforického vyjádření. Metaforické vyjádření však znamená více než pouhé vyjádření vlastních pravdivostních podmínek. Vyjadřuje své pravdivostní podmínky prostřednictvím jiného sémantického obsahu, jehož pravdivostní podmínky nejsou součástí pravdivostních podmínek metaforického užití jazyka. Expresívní síla, kterou vycítíme jako součást dobrých metafor, je v podstatě záležitostí dvou jevů. Posluchač si má představit, co řečník míní, má přispět ke komunikaci více než pouhým pasívním příjmem a má tak učinit prostřednictvím působení sémantického obsahu, který je jiný než sdělovaný, ale je s ním svázán. Právě toto prý měl dr. Jonson na mysli, když prohlásil, že nám metafora poskytuje dvě myšlenky místo jedné (Searle, 1977, s. 123).

Tak odpovídá Searle na otázku, kterou považuje za podstatnou pro pochopení povahy metafory, na otázku: Jak je možné, že říkáme S je P, máme na mysli S je R a posluchač to chápe. Jinak řečeno, opovídá na otázku, na jakých principech je metafora sdělitelná.

 

Max Black ve stati „More about Metaphor” formuluje základní otázku o povaze metafory obdobně, i když jeho názory se od Searlových podstatně liší: Uživatel metafory říká jedno a myslí druhé. Black se ptá, proč je tomu tak (1977, s. 22). Dokonce mluví v tomto smyslu o „tajemství” metafory. Popírá protiklad doslovného vyjádření významu jako bezproblémového a metaforického jako zavádějícího. Podle jeho názoru vede takový přístup k redukcionistickým teoriím, podle nichž se ve smyslu Aristotelova pojetí předpokládá, že je metafora nahraditelná vyjádřením s doslovným významem. V tomto smyslu může člověk říci: Jestliže tvůrce metafory nemyslí to, co říká, proč neříká něco jiného?

Lapidárně řečeno: Kdyby byla metafora nahraditelná přesnějším „doslovným” vyjádřením, měla by vůbec právo na život? A protože žije a žije dokonce v oblastech, kde se nepřesnost vyjadřování nepřipouští (máme na mysli oblast vědy a vědeckého poznávání), a má v této oblasti nezastupitelnou úlohu, zdá se, že metafora nejenže má právo na život, ale že je důležitou součástí nejen lidského vyjadřování, ale i lidského myšlení. Právě ona otázka „Jestliže tvůrce metafory nemyslí to, co říká, proč neříká něco jiného?” [288]je koncentrovaným vyjádřením dvou problémů metafory. Problému přesnosti v procesu řečové komunikace a problému podobnosti jako nosného pilíře metafory.

Podle Blacka je zapotřebí vysvětlit, v čem spočívá skutečnost, že užití běžných sémantických a syntaktických prostředků může v úspěšné metafoře vyvolat tak překvapující účinek. Black považuje metaforu za aktivní, tvořivý nástroj řečové komunikace. Rozlišuje v tomto směru – v souvislosti s mírou aktivity – silné a slabé metafory. Silné metafory jsou důrazné a rezonantní, slabé metafory, které nemají tyto stránky aktivity, či je mají v nevýrazné míře, jsou podle Blacka něco jako smutný vtip nebo nejiskřivý filozofický epigram. Čím snáze se dá metafora nahradit „doslovným” výrokem, tím je slabší a zbytečnější. Tvořivost metafory, aktivita tvůrce i příjemce metaforického vyjádření je také podstatnou součástí Blackova interakčního výkladu metafory. Blackovo interakční pojetí metafory má mnoho příznivců, ale i kritiků. Nic však podle našeho názoru neubere tomuto pohledu na povahu metaforických výroků jeho značnou váhu v oblasti zkoumání metafory, jeho podnětnost a užitečnost. Základní principy tohoto pojetí jsou obsaženy v Blackově práci „Models and Metaphors” (1962). V námi uváděné stati se k tomuto pojetí vrací už v souvislosti s kritickými hlasy.

Připomeňme si spolu s Blackem základní principy interakčního pojetí metafory: (1) Metaforický výrok má dva odlišné subjekty – primární a sekundární. Dualita referencí se vyznačuje kontrastem mezi ohniskem metaforického výroku, tedy slovem či slovy v přeneseném významu, a okolním rámcem v doslovném významu. (2) Sekundární subjekt je lépe považovat za systém než za jednotlivou věc. (3) Mechanismus metafory pracuje tak, že promítá do primárního subjektu soubor asociovaných implikací zahrnutých v implikačním komplexu, takových implikací, které mohou být predikáty pro sekundární subjekt. (4) Producent metaforického výroku vybírá, zdůrazňuje, potlačuje a organizuje vlastnosti primárního subjektu tím, že na ně aplikuje výroky izomorfní s prvky implikačního komplexu sekundárního subjektu. (5) V kontextu určitého metaforického výroku oba subjekty spolu interagují, a to takto: (a) přítomnost primárního subjektu podněcuje posluchače, aby vybíral některé vlastnosti sekundárního subjektu; (b) láká ho, aby vytvářel paralelní implikační komplex, který se může hodit k primárnímu subjektu; (c) recipročně vyvolává paralelní změny v sekundárním subjektu (Black, 1977, s. 28).

Uveďme klasický příklad metafory: Člověk je vlk. Člověk a vlk jsou dva odlišné subjekty, člověk primární, vlk sekundární. Jak primární, tak sekundární subjekt chápejme jako systémy, ne jako jednotlivého člověka a jednotlivého vlka. Ohniskem metafory je systém ’člověk’, rámcem je ’vlk’. Na člověka se promítá soubor vlastností, které patří vlkovi. Výraz člověk a výraz vlk navzájem spolu působí tak, že jsou připisovány člověku vlastnosti, které patří vlkovi, a přitom jde o určitý výběr vlastností, které lze nebo které chce autor metafory připsat člověku. Navíc recipročně ani vlk nepřijde zkrátka, i u tohoto výrazu dochází k posunu významu a vlk se svými vlastnostmi (samozřejmě pouze vybranými) přibližuje člověku. Jak to vyjádřila M. Hesseová: „Člověk se stává více vlčím a vlk lidštějším” (Hesse, 1965, s. 10).

Protože právě významový posun obou subjektů ve vzájemné interakci byl kritizován, objasňuje Black určité nedorozumění: „Ačkoli zde obrazně mluvíme o interakci subjektů, dochází k této interakci a posunu významu v myslích řečníka a posluchače. To oni jsou vedeni k tomu, aby vybírali, organizovali a aplikovali. Já si myslím, že metaforický výrok včetně slabého je verbálním činem, který v zásadě vyžaduje porozumění a tvořivou odpověď kompetentního čtenáře” (Black, 1977, s. 29).

Je prý ovšem třeba počítat s určitými obtížemi při metaforické komunikaci. Tyto obtíže vyplývají z nejednoznačnosti při výběru vlastností aplikovaných ze sekundárního subjektu na primární. Asociativní komplex predikativních implikací se může u autora metafory a jeho posluchačů v různé míře lišit. Nelze v tomto směru stanovit přesná pravidla interpretace. Nejednoznačnost považuje Black za vedlejší produkt podnětnosti metafory.

[289]Black nepochybuje o tom, že podobnost je podstatnou stránkou metafory. Jedním z důkazů je i to, že vidí úzké spojení metafory a modelu. V souvislosti s nejednoznačností metafory nelze konstruovat izomorfní vztah mezi implikačními komplexy primárního a sekundárního systému. Nelze pak v matematickém smyslu slova hovořit o projekci sekundárního systému na primární subjekt. Black je přesvědčen, že každý implikační komplex podepřený metaforickým sekundárním subjektem je modelem primárního subjektu. Dochází k závěru, že metafora je „špička ponořeného modelu” (1977, s. 31).

Lze říci spolu s Blackem, že každá metafora zprostředkovává analogii nebo strukturální korespondenci, že každý metaforický výrok implikuje srovnání či přirovnání vždy slabší, než je původní metaforický výrok. Srovnání a přirovnání má slabší invenční náboj a malou kognitivní sílu. Vyžaduje také menší tvůrčí aktivitu. „Neřekl jsem, že je jako ozvěna, řekl jsem a myslel jsem že on je ozvěna” (1977, s. 31).

Black trvá na svém původním stanovisku, že metafora je víc než srovnání či přirovnání, že se od nich neliší pouze formou, ale i obsahem, důrazností, invencí. „Nazvat výrok ’Chudoba je zločin’ přirovnáním nebo srovnáním znamená buď říci příliš málo, nebo příliš mnoho” (1977, s. 31).

Pro Blacka není metafora pouhým vyjadřovacím prostředkem, ale je přímo způsobem myšlení. Nazývá jej metaforickým myšlením. Znovu se vrací ke své základní otázce: Proč se pokoušíme vidět A metaforicky jako B, když není doslovně B? Podle Blacka je to proto, že je to možné. Hranice pojmů nejsou pevné, jsou pružné do té míry, že do sebe vzájemně pronikají. Tuto skutečnost prý často využíváme, protože slovní zásoba v doslovném významu nepostačuje k vyjádření různých aspektů bohaté korespondence vzájemných vztahů a analogií mezi oblastmi, které, konvenčně pojato, spolu nesouvisejí. Metaforické myšlení a vyjadřování může obsahovat vhled, který prý se nedá jinak vyjádřit (1977, s. 34).

S tím souvisí i další otázka, kterou Black klade: „Jak poznáme metafory?” (1977, s. 36). Existuje kritérium, podle kterého bychom zcela jasně odlišili metaforické vyjádření od vyjádření v doslovném významu? Podle Blacka rozpoznání metaforického výroku závisí na dvou faktorech: na naší obecné znalosti toho, co znamená být metaforickým výrokem, a dále pak na našem specifickém úsudku, že v dané souvislosti je případnější chápat daný výrok v přeneseném a nikoli v doslovném významu. Rozhodujícím důvodem pro volbu interpretace může být – a často tomu tak bývá – zřejmá nepravda nebo nekoherence chápání výroku „doslovně”. Stejně tak prý to může být i banalita doslovného významu, nesmyslnost nebo nesoulad s okolním textem. Situace v případech, kdy pochybujeme o tom, jak daný výrok chápat, je podle Blacka stejná jako v ostatních případech dvojznačnosti výroku. Stejně jako neexistuje neomylný test na řešení dvojznačnosti, nelze ani očekávat takový test pro odlišení metaforického vyjádření od vyjádření v doslovném významu. Black to dokládá příkladem: „Jestliže filozof, jehož děti se nemohou vždy rozhodnout, zda žertuje, se s nimi dohodne, že zvednutý palec značí, že nežertuje, mohl by někdy žertovat právě zvednutím palce” (1977, s. 36).

Uvedli jsme, že Black chápe metaforu jako tvořivý prvek, a to jak lidského myšlení, tak vyjadřování. Tvořivost a podobnost lze podle našeho názoru považovat za základní principy metaforického vyjadřování. Black v této souvislosti reaguje zejména na četné námitky, které vyvolala jeho slova v knize Models and Metaphors: „Lépe by osvětlovalo některé z těchto případů (tj. případů metafor nesoucích podobnosti, které by byly jiným způsobem těžko postižitelné), kdybychom řekli, že metafora tvoří podobnost, než že formuluje nějakou podobnost předem existující” (Black, 1962, s. 37). Prý nic nevzbudilo tak silný nesouhlas jako toto tvrzení. Black to považuje spíše za nedorozumění plynoucí, dalo by se říci, z nejednoznačnosti tentokrát ne metaforického, ale „doslovného” chápání povahy podobnostních vztahů (ale i tvořivosti v ontologickém smyslu). Stanovisko, které jsme vůči Blackovu uvedenému názoru zaujali (Stachová, 1970), je v podstatě shodné se stanoviskem Blackovým obsaženým v této novější stati: „Domní[290]váme se, že není správné zaměňovat ontologické předpoklady podobnosti s jakkoli formulovanou podobností ve vědeckém poznání. Podobnost ve vědě, a nejen ve vědě, je vždy určitou abstrakcí, myšlenkovou konstrukcí. V tomto smyslu je lépe, uvažujeme-li spíše o objektivních předpokladech různých rovin podobností, jakými jsou např. izomorfismus, analogie, fyzikální nebo geometrická podobnost, než o objektivní existenci jich samých. Je projevem aktivity lidského poznávajícího subjektu provést takové řezy skutečností, které umožňují porovnávat různé stránky jejích jevů, a konstruovat na jejich základě různé formy či roviny podobnosti. Podobnost chápeme jako vztah, který je výsledkem vzájemného působení objektivních předpokladů a aktivity subjektu. Je tedy v tomto smyslu vztahem mezi poznávajícím subjektem a uspořádaností objektu. V tomto vztahu je dostatek volnosti pro subjektivní výběr podobnostního přiřazování, i když tato volnost nemůže být absolutní. Proto se také domníváme, že podobnost nesená metaforou se nedá v žádném případě absolutně jednoznačně „dešifrovat”, že vždy i v metaforických výrazech exaktních vědních disciplín je obsažena jedinečnost, neopakovatelnost situace, za které byla metafora vytvořena” (Stachová, 1970, s. 460).

V tomto smyslu je skutečnost nekonečným zdrojem pro objevování, konstruování či formulování podobnostních vztahů. Existující předpoklady podobnostních vztahů by zůstaly nevyužity, skryty v nekonečné skutečnosti bez tvořivé činnosti člověka ve všech oblastech jeho života.

Black ukazuje svou „silnou tezi tvořivosti” na několika příkladech, které uvádí otázkou: „Existovalo X dříve, než bylo vnímáno? (1977, s. 38).

První příklad: Existovala odvrácená strana Měsíce před tím, než byla viděna? Odpověd: Jedině fanatický idealista by prý řekl, že ne. Druhý příklad je složitější. Existovaly „geny” dříve, než se staly součástí biologické teorie? Odpověď: Ano i ne. Ano – existovaly, člověk je nestvořil; ne – protože jejich význam a využití je výsledkem lidského tvořivého poznání. Třetí příklad: Existovaly bankroty dříve, než vznikly finanční instituce západního světa? Podle Blacka – je-li chápána otázka v doslovném významu, pak je odpověď negativní. Kladná odpověď by měla podmiňovací formu: Kdyby zde byly odpovídající instituce, mohl by být ten a ten člověk souzen za bankrot, jestliže by na něj byla podána žaloba. Čtvrtý příklad: Existoval pohled na Mount Everest z bodu sto stop nad jeho vrcholem předtím, než ho někdo takto viděl? Odpověď: Objektivně prý platí, že pohled na Everest z takového a takového bodu má takové a takové vlastnosti. Pohled však nemůže aktuálně existovat bez dívajícího se. Člověk sice není tvůrcem vlastností pohledu, ale bez jeho „dívání se” by pohled neexistoval. A konečně pátý příklad, poslední: Existoval jev zpomaleného pohybu cválajícího koně před objevem kinematografie? V této otázce je tvořivost lidského subjektu exponována v nejsilnější podobě. Pohled je nutně zprostředkován nástrojem vytvořeným člověkem. Jakmile je jev zpomaleného pohybu viděn, stává se součástí světa. Tento případ se nejvíce přibližuje tomu, co Black původně mínil silnou kreativní tezí (1977, s. 39).

Black soudí, že lze-li některé metafory nazvat nástroji poznání, nenahraditelnými prostředky pro poznání nových souvislostí, pak je to právě týž případ silně kreativní teze aplikované na metaforu. Podle Blacka nám některé metafory umožňují vnímat aspekty skutečnosti, které právě jinak unikají. To prý nepřekvapuje, věříme-li, že svět je světem už určitým způsobem popsaným, světem viděným z určité perspektivy. A právě metafory mohou podle Blackova názoru umožňovat takovou perspektivu (1977, s. 40).

Nepřipomíná Blackova silná kreativní teze tak trochu tzv. antropický princip? Podle našeho názoru ano. Jde tu opět o věčný problém člověka, o kantovskou otázku věci o sobě, míru kreativity lidského subjektu, tedy o otázku, která se nutně v různých souvislostech objevuje a v nové podobě formuluje.

Black si v souvislosti s předchozími úvahami klade další navazující otázku: „Může metaforický výrok odhalit, jak věci existují? (How things are?), tedy jak jsou o sobě?” Takto položená otázka, právě v souvislosti s tvořivostí, se Blackovi zdá případnější než [291]tradiční „Mohou být metaforické výroky pravdivé?” Black totiž považuje za neadekvátní připisovat metaforám pravdivostní hodnotu. Vzhledem k povaze metafory lze na ni stěží uplatnit verifikační procedury jako na výroky v doslovném významu. Užil-li Romeo metaforu Julie je slunce, těžko lze ověřovat pravdivost tohoto výroku (a hlavně by takové ověřování nemělo smysl). Black doslova píše: „Je znásilněním filozofické gramatiky připisovat silným metaforám pravdivostní hodnotu” (1977, s. 41). Tendence chápat silné metafory jako výroky, o nichž lze říci, že jsou pravdivé či nepravdivé, plyne z toho, jak soudí autor, že tyto metafory nejsou fiktivními mystickými obrazy, ale výpověďmi o něčem skutečném. Metafora má tedy kognitivní úlohu i přesto, že není verifikovatelná. Black poukazuje na to, že existují i jiné kognitivní nástroje, o nichž rovněž nelze uvažovat jako o pravdivých či nepravdivých, např. mapa, graf či model.

Kognitivnost a tvořivost jsou v Blackových silných metaforách propojeny. Jeho pojetí postuluje interakci mezi dvěma systémy založenou na strukturních analogiích. Podobnostní vztah je metaforou tvořen i objevován: Tímto způsobem umožňují nahlédnout, „jak věci existují”.

 

Jen stručně závěrem: Porovnáme-li pojetí metafory u J. R. Searla a M. Blacka v uvedených statích, můžeme konstatovat, že oba autoři zdůrazňují nenahraditelnost metafory, její funkčnost v lidské komunikaci; poukazují na to, že metaforu nelze beze zbytku přeložit do výrazu s doslovným významem a uvědomují si, že neexistuje zřetelná hranice, či spíše kritérium pro odlišení metaforického a „doslovného” výroku. Searle se ovšem domnívá, že ač je to obtížné, lze stanovit pravidla působení metafory. Black tímto směrem řešení nehledá.

Nejvíce se oba autoři rozcházejí v otázce úlohy podobnosti v metafoře. Jestliže Searle popírá, že by podobnost byla definující vlastností metafory, pak Black považuje metaforu do značné míry za produkt podobnostních vztahů. Zamyslíme-li se nad důvody, které k této odlišnosti vedou, ukazuje se, že problém je spíše v tom, jak je podobnost chápána. Máme tím na mysli, co se rozumí kritériem podobnosti. Uvedeme-li známou metaforu Julie je slunce, nejde pochopitelně o podobnost tvaru, fyzikálních či chemických vlastností, jde, řekli bychom, o podobnost „druhého řádu”. Co je kritériem této podobnosti? V daném případě je to podle našeho názoru vlastnost – ‚být nezbytný k životu’. Člověk nemůže žít bez slunce, Romeo bez Julie. Obdobně je tomu i u Searlova příkladu Sally je kus ledu. Kritériem podobnosti je ‚být nepříjemný’. Led je nepříjemný chladem, Sally svým bezcitným chováním.

Pochopit metaforu může také znamenat pochopení kritéria podobnostní relace, na jejímž základě je utvořena. Zde samozřejmě hraje roli, do jaké míry je takové připodobnění už v určité kulturní komunitě tradiční. U metafor „jediného případu” je porozumění založeno na myšlenkové a asociační rezonanci autora a čtenáře či posluchače a pochopení kritéria podobnosti je v tomto případě značně tvořivou činností. Je to, metaforicky řečeno, stoupání do kopce z druhé strany. Je možné se sejít na vrcholu kopce s autorem metafory, nebo také ne. V každém případě je zapotřebí vynaložit úsilí, a i když nedojde k setkání, není vynaložená námaha zcela zbytečná.

A konečně ještě jednu poznámku. Searlova základní otázka týkající se metafory je: Jak metafory fungují?, tedy jaký mechanismus způsobuje, že ač říkáme, že S je P, myslíme, že S je R, a ten, komu to sdělujeme, nám rozumí. (Problém rozumění je ovšem sám složitou záležitostí.) Blackova otázka je podobná, ale tento autor se ptá, proč je tomu tak, proč tento mechanismus působí. Bylo by možné doplnit tyto dvě otázky ještě otázkou třetí (a zřejmě nejen jí): Kde ve složité komunikační síti se uskutečňuje „tajemství” metafory, kde, v které oblasti lidského vědomí dochází k uskutečňování převodu „doslovného” v metaforické vyjádření jak u autora, tak u příjemce? To je otázka pro příští úvahu, stejně jako problém podobnosti v tom smyslu, jak jsme jej stručně naznačili.

 

[292]LITERATURA

 

Black, M.: Models and Metaphors. Ithaca, New York 1962.

Black, M.: More about metaphor. In: Metaphor and Thought. University Press, Cambridge 1977.

Hasse, M.: The explanatory function of metaphor. In: Logic, Methodology and Philosophy of Science. Proceedings of the 1964 International Congress. Amsterdam 1965.

Mathauser, Z.: Metafora v systému duchovních útvarů společnosti. In: Úloha metafory ve vědeckém poznávání a vyjadřování. Filozofický ústav ČSAV, Praha 1990.

Searle, J. R.: Metaphor. In: Metaphor and Thought. University Press, Cambridge 1977.

Stachová, J.: Úloha metafory ve vědeckém poznání. Filosofický časopis, 1970, č. 3.

Stachová, J.: Metaphor and Computer. Teorie rozvoje vědy č. 4. ÚFS ČSAV, Praha 1986.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 4, s. 283-292

Předchozí Časopis pro moderní filologii

Následující Ludmila Uhlířová: Slovosledné principy v jazykovém systému a v řeči (Na okraj evropského typologického projektu)