Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jiřina van Leeuwen-Turnovcová: Rechts und Links in Europa

Igor Němec

[Recenze]

(pdf)

Jiřina van Leeuwen-Turnovcová: Rechts und Links in Europa

Jiřina van Leeuwen–Turnovcová: Rechts und Links in Europa. In Komission bei Otto Harrassowitz. Berlin 1990. 280 s.

 

1. Monografie byla vydána v řadě balkanologických studií, ale její interdisciplinární („integrativní” podle vydavatele N. Reitera) a kulturně–sémantické zaměření překračuje hranice balkánského regionu. Již první kapitolu (1) autorka věnuje protikladu pravá/levá strana (nadále P/L) v středoevropském zvykosloví, v antice i u mimoevropských národů. Dále pak vykládá (2) sémantiku jazykových výrazů pro P/L a (3) jejich významové přehodnocování a konotační změny. Zvláště se zaměřuje (4) na korelaci „nerovnost, okrouhlost = ženskost” a „rovnost, přímost = mužskost” a (5) na symboliku rovných forem ve stavitelství i (6) v přírodě. Poslední kapitola (7) pak pojednává o nejabstraktnější sémantice vycházející z představy „rovného”.

 

1.1. Asociace představ s protikladem P/L mohou být v různém prostředí časovém nebo prostorovém různé; autorka připomíná, že např. pravá strana (P) byla kdysi symbolem nového, ale stala se symbolem starého (s. 1). K univerzálním – tedy i stabilním – asociacím řadí sepětí protikladu P/L s protiklady „mužskost/ženskost” a „dobrý/špatný” (s. 29). Protože hodnocení P/L „bylo vždy určeno společenskými faktory” (s. 18), autorka rekonstruuje systémy usouvztažněných protikladů, kterými charakterizuje některé sféry sociokulturního vývoje, jako je antika (P/L – mužský/ženský – světlý/tmavý – nebe/země – slunce/měsíc aj., s. 13) nebo křesťanství (s. 49). Z tohoto hlediska by bylo vhodné, kdyby autorka přihlédla k systému sémantických opozicí, který rekonstruovali Ivanov a Toporov (1965, zvl. s. 178) v rámci znakového systému obrážejícího předkřesťanský model světa Slovanů (P/L – mužský/ženský – život/smrt – nahoře/dole – světlý/temný – nebe/země – slunce/měsíc – oheň/vláha – suchý/mokrý – dům/les – blízký/daleký – hlavní/vedlejší aj.). Takto starobyle usouvztažněnými protiklady lze vysvětlit, proč např. předhistorické slovanské názvy personifikované smrti mají formu ženského rodu (Morana, Smьrtь), ale v historické době již není na [304]místě odůvodňovat korelací P/L – mužský/ženský výklad, že čes. slovo levoboček je vlastně dítě, které „pochází z ‚levé strany‘, totiž ze strany matky” (van L.–Turnovcová, 1990, s. 4, 64). Jazyková fakta ukazují, že tu jde o motivaci živou korelací protikladů P/L – legitimní/nelegitimní, kde druhý člen je asociován s protikladem správný/nesprávný (náležitý/nenáležitý): jmenovaly se tak děti z nelegitimního lože, srov. starší pojmenování děti pravého lože, sloven. synček ľavý apod. (Gebauer, 1913, s. 274; Němec, 1968, s. 117). Ale van L.–Turnovcová vidí protiklad legálnosti/nelegálnosti spjatý s P/L i ve sférách bílé a černé magie (s. 32) a na základě etnografických poznatků k „pravé” magii řadí počínání mužů a k „levé” negativní vliv žen na lov a jiné mužské záležitosti (s. 33). Ženská fyziologická specifičnost – měsíčky – je v tomto pojetí společným motivem nejen onoho magického negativního působení žen, ale i protikladu lokalizace jejich magické síly v těle „dole” a mužské magické síly „nahoře” (tj. v hlavě, s. 35), protikladu měsíce a slunce (s. 52), protikladu špatný a dobrý (s. 69) aj.

 

1.2. Takové usouvztažněné protiklady univerzálnějšího charakteru tedy umožňují autorce rekonstruovat polární vidění světa, tj. jeho rozdělení na „pravou” a „levou” sféru, a osvětlovat tím vznik centrálních výrazů a pojmů (s. 63). K tomu účelu také shromáždila úctyhodný soubor slov, která za posledních 3000 let v indoevropské kulturní oblasti sloužila k označování protikladu P/L (s. 76–124). Již úvodem (s. 63 a 67) k jejich analýze vytyčuje strukturu korelujících pojmových protikladů k P/L („R/L–System”) s devíti rovinami: s rovinou pohlavní (P/L = mužský/ženský), sociálně-právní (P/L = otcovský/mateřský), prostorově–kosmogonickou (P/L = východní/ západní), kulturně–rituální (P/L = spojený s dáváním/přijímáním), sociálně–biologickou (P/L = silný/slabý), prostorově–sociální (P/L = nahoře/dole, vpředu/vzadu), organicko–technickou (P/L = rovný/křivý, pravoúhlý/okrouhlý), sociálně–klasifikační (P/L = uspořádaný/neuspořádaný) a etickou (P/L = dobrý/špatný). Jako základní se tu ovšem chápe korelace P/L = mužský/ženský, poněvadž je považována za základ pro přehodnocování do jiných rovin, např. do etické (→ P/L = dobrý/špatný), kde bylo motivem takového přehodnocení mj. (viz zde 1.1.) také křesťanské pojetí Evina prvotního hříchu (s. 69). Sepětí základního protikladu mužský/ženský (nadále M/Ž) s protikladem P/L se nám však jeví mimo kulturní oblast tzv. přírodních národů málo prokázané jako dominantní. Jestliže materiálově dobře fundované výklady protikladu P/L dosud takovou základní úlohu opozici M/Ž ve vztahu k P/L nepřipisovaly (Grimm, 1848, s. 980–981; Ivanov a Toporov, 1965, s. 94, tuto korelaci označují jen za „specifický případ”), pak nestačí ji zdůvodňovat ojedinělými doklady typu levoboček, které lze bezpečně vyložit jinak než linií po ženě–matce (1.1.). Ide. jazyková fakta naopak ukazují, že ze slov padesáti různých slovních čeledí, která van L.–Turnovcová uvádí jako pojmenování P nebo L (s. 77–124), nejvíce jich zároveň označuje rovnost nebo nerovnost a řádnost nebo neřádnost, na druhém místě pak kladnou nebo zápornou hodnotu a sílu (zdatnost) nebo slabost (chabost); méně je zde zastoupena korelace P/L – vpředu/vzadu a P/L – dávání/získávání. Korelace P/L – M/Ž zde není doložena vůbec, zato nechybí doklad na její porušení: polysémie L a M u odvozenin ze základu *ner– (umbr. nerdru, ‚levý’ a stind. nár ‚muž’; tamtéž, s. 105).

 

1.3. Takové narušování a vůbec změny základních pojmových korelací ovšem souvisely „s tím, do jaké společné sítě vztahů s jinými abstraktními i konkrétními klasifikátory vstupuje daná opozice” (Ivanov a Toporov, 1965, s. 238); např. země v protikladu k nebi byla spjatá s hodnocením záporným, ale v opozici k podsvětí (peklu) nebo vodě s hodnocením kladným (tamtéž, s. 102). Shodně s Ivanovem a Toporovem zde vidí van L.–Turnovcová přehodnocování podmíněné společenským vývojem a navíc také změny konotace (1990, s. 145–154). Např. usouvztažnění protikladu M/Ž s kladným/záporným hodnocením shodně považují za novum související se zánikem matriarchátu (Ivanov a Toporov, 1965, s. 176; van L.–Turnovcová, 1990, s. 147). V autor[305]čině pojetí charakterizovala ženu za matriarchátu přirozeně specializovaná funkce levé ruky – nosit dítě při manipulaci pravicí – a pravá, tj. „mužská” ruka (a sféra) nemohla být tehdy ještě hodnocena jako „lepší” (tamtéž); korelace M/Ž – dobrý/špatný mohla vzniknout až za patriarchátu. Podle jejího výkladu tedy konotace „špatného” s „levým” se asociovala až druhotně s „ženským pohlavím”, a to cestou přehodnocení magického působení ženy v kulturní paradigma usouvztažněných pojmů levý – ženský – špatný (s. 69, 74, 129 aj.). Vedle tohoto „znehodnocení levé sociální sféry” (s. 144) vidí autorka důsledek nastolení patriarchátu také v záměně kulticky chápaného P jeho pojetím sociálně–politickým, srov. záměnu slovan. desnъ ‚P’(← *dek’–‚dávat, obětovat’) novějším synonymem pravъ ‚P’ (← *pro– ‚kupředu, rovně vpřed’), a osvětluje tak vznik nového společenského organizačního a pořádkového systému na základě pojmu „rovný” a principu prostorového členění vůbec (s. 145). Pro lingvisty je zde cenný poznatek, že sufix společný výrazům P/L (např. lat. dex–ter/sinis–ter) přistupuje k základům se sémantikou již polárně konstituovanou (s. 154). Je to ovšem důsledek nejsilnější asociativní vazby, tj. mezi protipóly, která motivuje tendenci k rýmové formě antonym (Němec, 1968, s. 115, 117). Tímto principem lze tedy osvětlit i slovan. opozici pravъ / levъ, jež původně označovala protiklad ‚rovný’/‚křivý’ a nabyla společného zakončení v–ového (1968, s. 481).

 

1.4. Korelací P/L – rovný/křivý badatelé zdůvodňují fyzickou úlohu pravé a levé ruky v boji (Fritsch, 1964, s. 108; Němec, 1975, s. 228), ale van L.–Turnovcová nevyvozuje P/L s příslušnými protiklady z vlastností a funkcí mužského těla (s. 124, 145, 155). Východisko zde vidí zase v korelaci P/L – M/Ž, totiž v sekundárním asociativním sepětí ženskosti s okrouhlostí, která je jako do sebe uzavřená linie primárně kulticky spjatá se sférou cyklického dění, se sférou země rodící život, který přechází v smrt (s. 161–162). Doklady na korelaci Ž/M – země/nebe – okrouhlý/čtverhranný autorka uvádí z oblastí okrouhlých staveb a jejich názvů. Např. stavba zv. cella měla vertikálně (klenutím) i horizontálně (půdorysem) okrouhlý tvar, její název od původu označoval něco zakrytého v zemi a ještě v době historické také místnost sloužící styku s ženami (s. 167–168). Proti tomu templum je uvedeno jako název kulticky i státně–politicky funkční čtverhranné stavby s rovnými stěnami, jehož etymologie prozrazuje dřevěnou konstrukci nad zemí a který v době historické označuje dům mužů–augurů pro pozorování nebe (s. 175–176). Ke korelaci P/L – rovný/křivý (okrouhlý) autorka tedy dochází přes protiklad M/Ž. Okrouhlou formu jako symbol ženské sociální sféry a čtverhrannou nebo rovnou formu jako symbol sféry mužské shledává také mimo oblast stavebnictví, např. v tvarech klobouků, v znacích čínského a staroegyptského písma aj. (s. 214–215). Ale hlavní změnu v uplatnění těchto forem vidí v přechodu od okrouhlých staveb k čtverhranným, a to v souvislosti s „neolitickou revolucí”: ta nahradila primitivní agrokulturní práci ženy mužskou prací s pluhem, změnila tak organizaci společnosti na principu dělby práce, nastolila dominantní postavení muže v ní a zvýraznila novou polaritu P/L (s. 200–205). Kulturní paradigma M – P – rovný bylo obohaceno o nové komponenty, o organizaci a nadřazenost, panování.

 

1.5. Podle tohoto pojetí je tedy sociální diferenciace na panskou a nepanskou sféru spjatá s neolitickým novem – s rovnými konstrukčními liniemi staveb a sídlišť: zatímco rolníci obývají nadále ještě okrouhlá obydlí, v panské sféře se budují monumentální stavby čtverhranné (s. 219). Vývoj od staveb okrouhlých k pravoúhelníkovým van L.–Turnovcová dokládá lingvisticky tím, že řada názvů historických pravoúhelníkových staveb (jako lat. camera, něm. Kammer) původně označovala okrouhlý prostor (s. 222). Ale v spojování pravoúhelníkových staveb s vládou mužů zachází autorka tak daleko, že pokračování takových „domů mužů” vidí v radnicích, cechovních domech a parlamentech, kdežto z někdejších okrouhlých „domů žen” vyvozuje nevěstince (s. 224). Uplatnění rovných linií a pravoúhlosti zdůrazňuje i v kolonizaci a zaklá[306]dání městských sídlišť a při rozměřování pozemků na díly; touto sociální úlohou rozměřování pak zdůvodňuje sémantické paradigma ‚P’ – ‚rovný’ – ‚skutečný’ – ‚pravdivý’ – ‚správný’ – ‚spravedlivý’ v ide. jazycích (s. 227).

 

1.6. Ale i arabské pojmenování domu prozrazuje svou etymologií, že jeho původní forma byla oválná – na rozdíl třeba od chrámu v Mekce, který má půdorys čtvercový (s. 236). Oválnost, okrouhlost je ovšem běžný tvar v přírodě, kdežto čtverec nebo obdélník jsou tvary převážně umělé, uměle vytvořené. Van L.–Turnovcová odhlíží od přírodních útvarů krystalických, když k sociální symbolice rovných forem přiřazuje také umělost, vytvořenost, vyabstrahovanost, jaká charakterizuje mj. linie představující osy světových stran; i tato hodnota umožňující orientaci, klasifikaci a pořádek se pochopitelně připisuje mužské sféře (s. 237–238). Pojmovou souvislost mezi rovnou linií a pořádkem pak prokazuje polysémie ide. slov jako lat. ōrdō, čes. řád apod. Ale jazykovým materiálem by bylo možno lépe doložit také autorčinu tezi, že rovná linie vyoraná pluhem sloužila k vymezování obvodu ploch pozemků (s. 243): nejen starořeckými termíny jako gýes ‚Pflugacker’, ale např. i staročeským oborati něco ‚vyoráním brázd kolem něčeho ohraničit to’ (StčS, 1976, s. 112). Vcelku tedy i sémantická paradigmata slov jako řada řád řídit nebo stč. pravý ‚rovný’ – právo praviti ‚vést na správnou cestu’ – spravovati pravda spravedlnost umožňují autorce rekonstruovat společenský vývoj od obdělávání země pluhem a stavby čtverhranných obydlí přes plánovité dělení pozemků při stavbě sídlišť až k univerzálnímu principu řízení, správy a zajišťování pořádku a spravedlivosti.

 

1.7. Sémaziologickými paralelami slov s lat. základem reg– a slovan. prav– pak van L.–Turnovcová (s. 250–262) podrobněji osvětluje vznik institucí na principu lineární rovnosti: dílky označená měřicí tyč (lat. rēgula, stč. pravidlo) se stala symbolem měřítka správného a spravedlivého jednání (lat. rēgula ‚pravidlo’, stč. pravidlo ‚pravidlo, zásada’), vedení přímým směrem se přehodnotilo v organizační řízení, spravování, vládnutí (lat. regere, rus. pravit’) apod. Vývoj od představy přímého směru a rovnosti k institucionálním společenským pojmům práva, pravdy a spravedlnosti není zde vykládán v těsné souvislosti, nýbrž jako zprostředkovaný pojmem ‚pořádek’: co odpovídá navyklému pořádku, je konsensem dané právo (zprvu zvykové) a pravdou se rozumí nikoli nutně to, co existuje, ale co se na základě konsensu jako existující chápe; proto lat. vēritās geneticky souvisí se slovan. věra ‚víra’ (s. 265–266). Přímo z protikladu rovný/křivý vycházejí pozdní pojmenování práva, kdežto starobylá mají jiná etymologická východiska. Pozoruhodné je zde ř. dikē; z jeho původního významu ‚stezka’ autorka vykládá právo jako cestu směřující bezpečně k cíli, z níž nelze odbočovat (s. 269, podle Thomsona, 1960, s. 98n.). Takové cestě se tedy věří, a není rovná. Zde by bylo na místě připomenout, že i starozákonní hebrejský metaforický výraz pro správné, náležité jednání (později překládaný jako recta via, pravá cěsta, přiemá cěsta apod.) byl spolutvořen adjektivem jášár ‚spolehlivý, budící důvěru’ (Novotný, 1956, s. 750). Novější ide. metaforické názvy pro správnost/nesprávnost (spravedlnost/nespravedlnost) ovšem vycházejí z představy přímé cesty a odbočení z ní, které je chápáno jako oklika proti cestě přímé; např. stč. frazém pravú cěstú (jíti apod.) ještě znamenalo ‚přímo’, kontextovým protějškem výrazu odbočení uhnúti nebo zavinúti bylo spojení po pravej cěstě jíti (StčS, 1992 s. v. pravý) a proti přímé cestě k cíli se stavěla oklika, srov. jíti bezpečnú cěstú a nehledati okolkóv (StčS, 1978, s. v. okolek). Proto také v pojmenování upřímného, nezáludného chování a charakteru (stč. pravý, přiemý, upřiemý) vidíme metaforickou nadstavbu nad výrazem pravá (přiemá) cěsta (bez okolkóv), srov. i lat. rectā viā ‚přímou cestou’ a metaforicky ‚bez okolků’ (Georges, 1918, s. 2238).

 

2. Tím se již dostáváme ke kritickým připomínkám vůči zajímavé monografii van L.–Turnovcové. Ano, této práci rekonstruující z velké části předhistorický vývoj by [307]dobře posloužil podrobnější jazykový materiál z doby jemu nejbližší, tedy stč., strus., sthn. apod., nikoli jen čes., rus., něm. aj. Mělo by zde být více přihlédnuto zejména k slovanským pramenům, a to k starým jazykovým památkám i k odborné literatuře. Postrádáme zde zejména konfrontaci s důležitou prací Ivanova a Toporova (1956), ale i s dílčími výklady, jež se týkají základních pojmů v korelaci s protikladem P/L. Připomeňme aspoň odchylné názory na vznik opozice pravьda/krivьda z adjektivní opozice pravъ/krivъ: že zde výchozími kontexty byla spojení ispraviti krivo a s vnitřním objektem ispraviti pravьdo (Katičić, 1981, s. 41n.), že pravo i pravьda z kořene * per–/* por– ‚mez’ původně označovaly prostor mezi dvěma mezemi, které se nesmějí překračovat (Knežević, 1988, s. 110), že před soudem byl krivъ či vinovatъ (k *vi(nǫ)ti) ten, kdo se při ordálu pokřivil, zatímco pravъ zůstal rovný, vzpřímený (Eriksson, 1967, s. 226n.) aj.; viz Němec, 1975, §4; 1991, § 3.1. Podobně lze uvést řadu slavistických prací o původu názvu řeky Desná apod. (Němec, 1975, s. 225n.), ke kterým autorka nepřihlíží. V konfrontaci s názory jiných badatelů se ukazují jako sporné některé její výklady kulturně–sémantického pozadí vzniku příslušných pojmových protikladů. Ačkoliv van L.–Turnovcová argumentuje speciální funkcí ženské levice (viz zde 1.3.), neuznává při vzniku korelace rovný/křivý – P/L úlohu mužské ruky v boji (1.4.), tj. pravice zpravidla napřažené a levice skrčené, držící štít, uzdu apod. Vždyť pravicí napřaženou před sebe lze také motivovat pojem pravoúhlosti (srov. stč. pravicě úhla ‚pravý úhel’). Přitom větší zdatností mužské pravice vysvětlíme také asociaci P s dobrým údělem (štěstím), neboť nutnost spoléhat na ruku levou byla předzvěstí pohromy (viz dobrověstnost pravice a motiv jejího utětí v starých textech u Ivanova a Toporova, 1956, s. 93n.). Význam ‚zdatný’ má také stind. adjektivum dákšah, které souvisí se slovan. desnъ ‚pravý’, ale autorka nevyvozuje význam ‚pravý’ této čeledi (*dek’–) z významu ‚zdatný’, nýbrž z významu ‚dávající’ (1.3.); i ten však vyvodíme z významu ‚zdatný, mocný’, neboť pověst mocného člověka získával ten, kdo štědře rozdával dary (Gurevič, 1978, s. 169). Stejně tak můžeme název levé ruky zdůvodňovat její menší zdatností, slabostí, a neobstojí námitka, že lidé mívali strach tuto ruku jmenovat (s. 124): důvodem té obavy nebyla fyzická síla levice, nýbrž její magické sepětí se zlověstností. Pokud jde o zdatnost pravé ruky jako motiv jeji symboliky, v autorčině monografii citelně chybí údaje z bible: pravá ruka byla již ve Starém zákoně symbolem moci, vycházela z ní silnější požehnání a příznivá znamení, na její straně nechráněné štítem stál ochránce, bylo to čestné místo (Novotný, 1956, s. 716). Materialistické nedoceňování kulturní úlohy židovského a křesťanského náboženství je na škodu této práce.

 

3. Přes takové výhrady je ovšem třeba ocenit mnohoobjímající pohled J. van L.–Turnovcové na sociokulturní vývoj Evropy rekonstruovaný na základě relevantních opozicí asociovaných s protikladem vpravo/vlevo. Tato komplexní rekostrukce shrnující výsledky pilného studia úctyhodného množství pramenů z různých oborů jistě poskytne cenné podněty badatelům, které zajímá vývoj společnosti a její kultury, zejména vývoj architektury, společenské organizace, jazyka a myšlení. Jazykozpytci zde naleznou zajímavá zdůvodnění sémantických posunů mnoha slov. Dává-li autorka odpověď i na takové otázky, jako čím je u Slovanů motivováno pojmenování Černého a Bílého moře (s. 133), svědčí to jistě o explikativní dalekosáhlosti její koncepce. Je tu třeba připomenout, že svůj pohled na vzdálenější souvislosti s protikladem P/L ještě propracovává ve svých dalších studiích (např. v článku Pravo, pravda, krivda und vražda, 1990a). Podnětné jsou ovšem i otázky, které její koncepce vyvolává. Například: jestliže pro ide. jazykovou jednotu nemůžeme bezpečně předpokládat existenci názvů pro P/L a v době historické není souvislost mezi P/L a M/Ž jazykově (polysémií) dobře doložena (1.2.), je tím oslabena závažnost, jakou autorka úloze protikladu M/Ž připisuje. Kdo se zabývá historií slovní zásoby a etymologií, může ovšem potvrdit, že většinu sémantických souvislostí uvedených v její práci lze bezpečně doložit dostatkem přesvědčivých dokladů. Pochopitelně zejména v té části, kde autorka vykládá sociokul[308]turní vývoj od rovné linie až k technické dokonalosti umožňující lidem opanovat přírodu. Lze souhlasit s tím, že na posledním, destruktivním stadiu onoho vývoje mají hlavní podíl muži, kdežto slabšímu pohlaví že zde náleží „morální výhoda” jen pasívní účasti a tedy i menší viny (s. 272). Ale nebudeme přeceňovat ani slabost žen, ani destrukční úlohu mužů, přihlédneme-li k zásluhám obou stran o prosazení etických hodnot duchovních. Jak praví Písmo: „Nejsilnější jsou ženy, ale nade vším vítězí pravda” (3. Esd 3, 12).

 

LITERATURA

 

Eriksson, G.: Le nid prav– dans son champ sémantique. Stockholm 1967.

Fritsch, V.: Links und Rechts in Wissenschaft und Leben. Stuttgard 1964.

Gebauer, J.: Slovník staročeský. Praha 1913.

Georges, K. E.: Ausführliches lateinisch–deutsches Handwörterbuch. I. Hannover – Leipzig 1918.

Grimm, J.: Geschichte der deutschen Sprache, II. Leipzig 1848.

Gurevič, A. J.: Kategorie středověké kultury. Praha 1978 (z ruš. přeložil J. Kolár).

Ivanov, V. V. – Toporov, V. N.: Slavjanskije jazykovyje modelirujuščije semiotičeskije sistemy. Moskva 1965.

Katičić, R.: Ispraviti pravьdǫ. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 31, 1981, s. 41–46.

Knežević, A.: Filozofija i slavenski jezici. Zagreb 1988.

Leeuwen–Turnovcová, J. van: Pravo, pravda, krivda und vražda. Zeitschrift für Balkanologie, 26/1, 1990a, s. 63–84.

Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968.

Němec, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968.

Němec, I.: Opozice dexter / sinister v slovanské toponomastice a etymologii. Slavia, 44, 1975, s. 225–232.

Němec, I.: K ranému vývoji slovanských výrazů abstraktních, zejména filozofických. Slavia, 60, 1991.

Novotný, A.: Biblický slovník, I. Praha 1956.

Staročeský slovník, vydávaný ÚJČ ČSAV od r. 1968 (v textu StčS).

Thomson, G.: Forschungen zur altgriechischen Gesellschaft. Berlin 1960.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 4, s. 303-308

Předchozí František Štícha: Nelleke Gerritsen: Russian Reflexive Verbs

Následující Olga Müllerová: Walburga von Raffler-Engel (ed.): Doctor – Patient Interaction