Poststrukturalismus a Pražská škola

Jiří V. Neustupný

[Články]

(pdf)

Post-Structuralism and the Prague School

1. „Poststrukturalismus” v předválečné Pražské škole

Jedním z témat historie české lingvistiky, která čekají na objasnění, jsou rysy předválečné Pražské školy, které se ve světové lingvistice objevují teprve v letech šedesátých nebo i mnohem později. Tyto rysy je těžko vysvětlit jako strukturalistické – spíše se nabízí možnost označit je jako post–strukturalistické a spojit je s podobnými velmi pokrokovými trendy lingvistiky současné. Jedná se například o následující jevy:

– zájem o funkce jazyka („funkční jazykozpyt”, srov. Daneš, 1987),

– zájem o variaci v jazyce (diferenciace spisovného jazyka, teorie psaného jazyka, nauka o stylu, typologie, diskuse o jazykových svazech, práce z jazykové diachronie – tedy variace podle osy časové),

– zájem o proces výstavby textu (aktuální členění větné),

– zájem o indeterminovanost jazyka (teorie potenciálnosti jazykových jevů),

– zájem o jazykové problémy (diskuse o purismu, teorie jazykové kultury),

– zájem o básnický jazyk, výměna podnětů s etnologií (Hlavsová, 1991) apod.

Problém je, jak tyto jevy interpretovat? Předběhli lingvisté Pražské školy svou dobu o čtvrt století? Je vůbec možné odtrhnout se od vládnoucího paradigmatu a „předejít” vývoj nikoliv v jednom rysu, ale na široké frontě, tak jak se uvedené příklady zdají naznačovat?

Pražská škola je obvykle uváděna jako jedna za součástí světového strukturalismu, ale vzhledem k množství charakteristik odlišujících ji od školy kodaňské či amerického deskriptivismu není bez důvodů se ptát, zda vlastně strukturalistická byla. Existuje vůbec něco, co zaslouží jméno strukturalismus? Tradice Pražské školy je tradice živá a otázka po podstatě její koncepce je otázkou, která má důležitost pro její hodnocení a náš další postoj k ní.

 

2. Strukturalismus jako typologie

Stejně jako jazyk se skládá z variet jazyka, jazykověda jako disciplína se skládá z variet jazykovědy (Neustupný, 1978) a tyto variety pak z rysů, které mohou být navzájem spřízněné. Teze, že existuje lingvistika strukturalistická, tedy znamená, že určitá varieta či variety lingvistiky obsahují řadu rysů, které jsou spřízněné, protože jsou všechny „strukturalistické”. Toto je ovšem princip typologický (Neustupný, 1989): stejně jako můžeme v jazycích mluvit o souborech navzájem spřízněných rysů (typech) jako aglutinace, areální typy (a mnoho jiných, srov. Neustupný, 1978, s. 101), můžeme v meta–systémech takových jako jazykozpyt postulovat existenci typů jako strukturalismus, různé národní typy (a mnoho jiných).

Gramatická typologie ve smyslu Skaličkově nás může poučit o řadě problémů, které se objevují v případě typů jako strukturalismus nebo poststrukturalismus.

Za prvé, nelze předpokládat, že principy, které řídí rysy jednotlivých typů, řídí všechny rysy dotyčných variet. V jazycích jsou vždy prvky, které se nezapojují do typologické sítě aglutinace, flexe apod. Např. otázka, zda jazyk J má určitý foném, je typologicky irelevantní. Podobně v případě variet jazykozpytu musíme očekávat, že nikoli všechny jejich rysy budou strukturalistické. Řada rysů bude k protikladu strukturalismu a jiných paradigmat neutrální.

Za druhé, z gramatické typologie známe, že jeden a tentýž jazyk obsahuje sítě rysů, které patří k několika různým typům. Neexistují, jak se kdysi předpokládalo, „flektivní jazyky” či „aglutinační jazyky”, i když v některých jazycích může jeden typ dominovat. V případě jazykozpytných typů bychom rovněž neměli očekávat, že najdeme variety, [2]které jsou čistě strukturalistické nebo poststrukturalistické. Především několik paradigmat může koexistovat. Ale kromě toho se mohou vyskytovat typy jiného druhu, například typy funkční nebo areální tradice, které se s prvními paradigmaty kříží. (O tom podrobněji dále.) Strukturalismus může v určité varietě nebo skupině variet dominovat, jak se stalo v americkém deskriptivismu, ale předpoklad, že existují variety, které bychom mohli nazvat strukturalistické či poststrukturalistické tout court, je předpoklad nerealistický. Nemá proto smysl se ptát, zda Pražská škola byla strukturalistická, ale jen do jaké míry a jakým způsobem.

Za třetí, flexe či aglutinace tvoří sítě typologických rysů (pravidel), které jsou navzájem spřízněné, protože je lze odvodit od stejných obecných principů, nazývaných strategie, maximy nebo determinanty (Neustupný, 1989, s. 358). Podobně strukturalismus nebo poststrukturalismus je celá síť rysů (pravidel), které se derivují z obecných principů (strategií, maxim a determinantů). Strukturalismus je charakterizován pravidly, jak „dělat lingvistiku”, která sama o sobě jsou řízena obecnějšími strategiemi vědeckých teorií a maximami moderního myšlení vůbec; tyto maximy jsou pak determinovány určitými fakty ekonomickými a sociálními.

Strukturalismus se někdy definoval jako studium jazyka jakožto strukturního celku, ale taková definice je zřetelně nedostatečná: každý jazykozpyt se snažil a bude se snažit zachytit strukturu jazyka. Chceme-li najít smysl jevu zvaného strukturalismus, musíme nejdříve popsat strategie strukturalistického lingvistického myšlení, jako např. (bez nároků na systematičnost pořadí):

– nezájem o spojitost jazyka a společenských jevů; snaha vysvětlit jazykovou strukturu z jazyka samotného; odpor k psychologismu; praktické nebo i teoretické odmítání studia významu ap.,

– jednostranný zájem o synchronická studia; striktní požadavek práce uvnitř jedné variety jazyka (např. idiolektu nebo spisovného jazyka); nezájem o variaci v jazyce; nezájem o dynamismus jazyka ap.,

– rozdělení objektu jazykozpytu na oblasti, které jsou a nejsou relevantní pro jazykozpyt (např. langue/parole); praktické omezení jazykozpytu na fonologii a gramatiku ap.,

– pojetí jazyka jako stabilního útvaru; averze k připuštění konfliktnosti v jazyce ap.,

– pojetí jazyka jako systému kategorií, nikoliv procesu; snaha definovat kategorie jako formální, opoziční entity ap.,

– zdůraznění zobrazovací funkce jazyka; použití pojmů relevance, rozlišovací funkce ap.,

– požadavek preciznosti kategorií, nezájem o vágnost; princip relativismu: oprávnění jazykozpytce určit hranice (non–uniqueness) ap.

Tyto strategie je možno vysvětlit obecnějšími principy, maximami, které platí pro oblast mnohem širší než oblast čistě jazykozpytnou a vyjadřují všeobecné charakteristiky moderního vědeckého myšlení. Výše jsou strategie strukturalismu seřazeny do skupin, z nichž lze vyvodit následující maximy:

(1) izolacionismus jednotlivých disciplín a oblastí vědění,

(2) snaha o stejnorodost, univerzalismus,

(3) výběrovost,

(4) nekonfliktnost,

(5) kategoriálnost,

(6) racionálnost,

(7) umělost.

Mezi maximy můžeme také zahrnout princip interního vývoje – tedy reakci na existující poznatky a teorie. Maximy strukturálního myšlení se opět zakládají na determinantech, kterými jsou ekonomické a sociální struktury moderní společnosti (např. industriální výroba v podstatě omezená na jednotlivé státní celky, distribuce uvnitř takových celků, ještě omezené vztahy mezinárodní, malá úloha vědy ve společnosti, vrchol individualismu apod.).

[3]Proti této síti strukturalistického typu můžeme postavit síť poststrukturalistickou se strategiemi jako

– psychologismus (vznik psycholingvistiky; Nebeská, 1991); zájem o vztah jazyka a společnosti (vznik sociolingvistiky); studium zdvořilostních systémů ap.,

– studium všech forem variace v jazyce; zájem o dynamiku jazykových systémů ap.,

– studium celého systému jazyka; důraz na úplnost popisu v gramatice (generativní lingvistika); studium mluvních projevů; rozšíření lingvistiky tak, aby obsáhla všechny prvky komunikace (zahrnující pragmatiku a etnografii mluvení) ap.,

– pojem „negramatičnosti”; uznání existence jazykových problémů; korekce v jazykových promluvách; jazykový „maintenance and shift”; jazykové plánování a management ap.,

– jazyk pojatý jako proces; studium promluvových procesů; textová lingvistika a analýza konverzace ap.,

– rozšířená funkčnost, zahrnující velké množství funkcí (symbolická, výrazová, instruktivní atd.) ap.,

– přirozenost jazykových kategorií; zájem o interdeterminovanost jazyka; vágnost; „fuzzy logic” ap.,

– zájem o jazykozpyt jako disciplínu.

Jazykovědné strategie poststrukturalismu uvedené v minulém odstavci jsou řízeny maximami jako

(1) interdependence,

(2) různost (pluralismus),

(3) úplnost,

(4) konfliktnost,

(5) procesuálnost („komunikativnost”),

(6) funkčnost,

(7) přirozenost.

Zde již poznáváme některé kategorie, na něž jsme zvyklí z přehledů postmodernismu (např. Hubík, 1991), protože poststrukturalismus v lingvistice je zřetelně jedním z projevů paradigmatu postmoderního. Maximy uvedené výše jsou samy determinovány faktory jako postindustriální výroba, konsumerismus, internacionalizace společnosti, široká aplikace vědy apod.

Můžeme tedy potvrdit, že strukturalismus a poststrukturalismus jsou skutečnými typy: vyznačují se soubory rysů (pravidel), které jsou spřízněny, protože jsou všechny odvozeny ze stejných strategií, maxim a determinantů.

Typy jako strukturalismus nebo poststrukturalismus jsou typy paradigmatické, tj. typy, které určují základní teoretické přístupy k realitě v určité historické epoše. Místo strukturalistický „typ” můžeme také používat termín „paradigma”, zavedený T. Kuhnem (1962). Stejně jako v jazyce lze najít typy, které se s typy gramatickými kříží, i v jazykovědě můžeme najít typy různého druhu. Existují například typologické sítě (tedy typy), které jsou determinovány zájmy účastníků interakce nebo potřebou jazykovědných znalostí určitého druhu. Budeme jim říkat typy funkční. Např. lingvistika, která reaguje na existenci naléhavých jazykových problémů, se bude vždy těmito problémy zabývat nezávisle na pravidlech a strategiích diktovaných paradigmatickým typem: vzniká potom řada nových vzájemně propojených strategií a pravidel, tedy typ. Rovněž musíme počítat s existencí typologických sítí, které závisí na existujících typech jazykovědné tradice, tedy typech areálních (národních či jiných). Pro oblast gramatiky Kořenský (1991, s. 207) v tomto smyslu mluví o „invariantách a konstantách systémového myšlení o jazyce” v naší jazykovědné tradici.

 

3. „Poststrukturalistické” prvky v předválečné pražské lingvistice

3.1. Podívejme se po tomto úvodu na několik konkrétních prací pražské lingvistiky předválečné. Na samém počátku je Mathesiova práce O potenciálnosti jevů jazykových [4](Mathesius, 1911/1982), která obsahuje dvě základní myšlenky. První z nich je požadavek synchronního rozboru jazyka a můžeme myslím bez váhání přiznat, že tato teze je součástí strukturalistického typu (neboli paradigmatu). Objevuje se samostatně i u de Saussura a později ovšem je jedním ze základních článků strukturalistického kréda. Je to součást „moderního” nazírání na svět, které se projevuje ve všech společenských vědách, v nichž je strukturalismus silně zastoupen.

Druhá základní myšlenka Mathesiova je potenciálnost neboli „statické kolísání, to jest nestálost v dané době, proti dynamické měnlivosti jevící se změnami v postupu časovém” (1911/1982, s. 9). Zde je situace jiná. Potenciálnost by bylo těžké spojovat se strukturalismem. Skalička (1935a, b) sice vyzdvihl její důležitost, ale jeho osamocený zájem nestačí, abychom potenciálnost připsali na konto strukturalismu samého. Spřízněné pojmy se však objevují v Praze znovu ke konci let padesátých a v letech šedesátých pod hlavičkou komplexnosti (Skalička), asymetrie a vágnosti (Neustupný), centra, periférie a přechodu (Daneš) nebo periferních prvků (Vachek); vyústily v druhém svazku TLP, věnovaném plně této problematice. „Fuzzy logic” se objevuje jako jeden z motivů i v oblasti americké generativní lingvistiky. Označení pojmu „potenciálnost” jako poststrukturálního by proto nepřekvapovalo.

Než však přijmeme takové závěry, musíme posoudit nejméně čtyři následující body:

(1) Variace v jazyce (zejména diachronická, ale i jiná) byla uznávána i v jazykozpytných varietách předstrukturalistických. To není překvapující, protože variety oddělené jedním paradigmatickým typem, zde předstrukturalistické a poststrukturalistické variety, často spojují podobné rysy.

(2) Mathesius (1911/1982, s. 24) sám dokumentuje zdroje svého zájmu a podobnost záměrů u řady předstrukturalistických lingvistů.

(3) Velmi důležité je, že Mathesius téměř zapomněl na teorii potenciálnosti, když dosáhl stadia vyspělého strukturalismu. V Češtině a obecném jazykozpytu (1947) jsou jeden nebo dva odkazy, ale práce nezaujímá základní postavení v myšlenkovém světě autora. V souboru Jazyk, kultura a slovesnost, vydaném v roce 1982 J. Vachkem, je Potenciálnost přetištěna, ale jinak se v rejstříku heslo „potenciálnost” nevyskytuje. V Obsahovém rozboru současné angličtiny je zmínka jediná.

(4) I když by bylo možno přijmout jako poststrukturální tezi o potenciálnosti samotné, je těžko najít poststrukturální maximy a determinanty, s nimiž bychom ji mohli spojit. Typ není jenom jeden rys – vyžaduje spojitelnost s jinými rysy a principy téhož souboru.

Jediný závěr, který můžeme učinit v této situaci, je, že tezi o potenciálnosti je nutno spojit s předstrukturalistickým typem. Mathesiova stať o potenciálnosti se pak jeví jako průnik strukturalistického a předstrukturalistického typu. To nepřekvapuje. Musíme očekávat, že taková situace je v jazykovědě normální – různá paradigmata se účastnila na výstavbě těchže variet jazykovědy v minulosti a tentýž princip se uplatňuje i v době současné.

Jedna důležitá poznámka je zde na místě. Označení teoretického rysu jako rysu určitého paradigmatu nesmí být bráno jako hodnotící úsudek. Zda je určitá teze předstrukturalistická, strukturalistická či poststrukturalistická, neříká nic o její kvalitě. Je možno si představit práce formulované ve „starém” paradigmatu, ale nesmírně cenné. Na druhé straně „nejnovější” paradigma může produkovat studie, které jsou výborně formulovány v idiomu tohoto paradigmatu, ale neříkají nic nového ani cenného.

 

3.2. Situace je jiná v další práci Mathesiově, která je kandidátem na „poststrukturálnost”. Je to Řeč a sloh (1942/1982). Stylistika je nauka o variaci v jazyce a jako taková je naukou poststrukturalistickou. V české lingvistice stojí nové přístupy ke stylistice – tzv. stylistická diskuse – hned na počátku jejího poststrukturalistického období na konci let padesátých.

První otázka, kterou si musíme položit, je, zda Řeč a sloh je práce paradigmatická. Paradigmatičnost znamená, že důraz je na teorii, vývoji modelů. Typy jako struktura[5]lismus nebo poststrukturalismus jsou obvykle spjaty s teoretičností jako dominantní hodnotou, jak to např. vidíme skoro vždy u Jakobsona. Domnívám se, že ačkoliv Řeč a sloh může být použita jako model pro jiné studie, základní zaměření této práce není teoretické. Tato práce je odpovědí na potřeby jazykové praxe české společnosti své doby. Jak uvádí Josef Vachek (1982, s. 459), Mathesius „velmi těžce nesl neutěšený stav slohové výuky na tehdejších českých školách a svým jasným návodem, jak se má při slohové výuce postupovat, zcela nepochybně přispěl k žádoucí nápravě učebné praxe na tomto pracovním úseku … Mnoho praktických dokladů v právě zmíněném pojednání Řeč a sloh je čerpáno právě z jeho praxe redaktorské …”.

Domnívám se, že stylistická tematika Řeči a slohu je výsledkem působení potřeb společnosti spíše než paradigmatických snah. Rozhodně by bylo těžké argumentovat, že zde šlo o pokus překonat strukturalismus. Nezapomeňme rovněž, že celé pojednání Mathesiovo je jasně formulováno uvnitř strukturalistického paradigmatu. Jeho pojmový aparát i idiom jsou zřetelně strukturalistické, můžeme proto mluvit o průniku neparadigmatického funkčního typu (udávajícího téma) a paradigmatického typu (řídícího zpracování tématu).

Při pohledu na historickou úlohu Mathesiovy práce můžeme ovšem souhlasit s Danešem (1991), který píše, že v Řeči a slohu „Mathesius pregnantně načrtl jádro programu textové lingvistiky, jak ji dnes známe”. Když postupně docházelo v české lingvistice k vývoji poststrukturalistických tendencí, předválečné teze, které „předjímaly” pozice poststrukturalistické, byly ovšem často identifikovány, rozvedeny a učiněny základními kameny dalšího vývoje.

Poznamenejme zde ještě, že stejně jako zjištění, že varieta obsahuje starší paradigmatické komponenty, tak zjištění, že některé komponenty jsou neparadigmatické (partikulární), neznamená samo o sobě hodnocení. Partikulární lingvistika může produkovat obdivuhodné výsledky – a Mathesiova práce Řeč a sloh je toho důkazem.

 

3.3. Proč se uplatňuje v práci předválečného PLK předstrukturalistický paradigmatický typ a funkční typy neparadigmatické? Myslím, že zde můžeme mluvit o prosazení toho, co jsem výše nazval areálním typem lingvistiky – o prosazení typu národního nebo (vzhledem k účasti lingvistů jiných než českých) snad „areálního”. Srovnání s varietami předválečného a poválečného strukturalismu amerického zde může být plodné.

Počet lingvistů, kteří pracovali v okruhu PLK, byl poměrně velký. Byli to lingvisté, kteří znali jazyky, o nichž psali, jak prakticky, tak teoreticky. Měli široké nestrukturalistické vzdělání v lingvistice, obvykle i v historické lingvistice, a byli často činní i v praxi jiné než univerzitní. Všechny tyto rysy tvořily pro ně areální typ lingvistiky, který pak působil na strukturu jejích variet. Jak poznamenal již N. Savický (1991), „teze PLK vznikly na křižovatce různých ideových proudů”. Uplatňování předstrukturalistických a funkčních typů bylo touto situací ulehčeno.

Vedle dvou příkladů již uvedených – potenciálnosti a stylistiky – je možno uvést další případy rysů variet, které připomínají poststrukturalismus a jsou pravděpodobně ovlivněny areálním typem lingvistiky. Jedním z nich je dobře známý historismus Pražské školy (Němec, 1991). Jiným je nauka o jazykových svazech (Savický, 1991) nebo Skaličkova gramatická typologie.

Důležité je uvědomit si opět, že se v žádném z těchto případů nejedná o práce nebo variety, které by bylo možno vysvětlit z jednoho zdroje. Strukturalismus se však v nich účastní zcela jasně. V historických pracích je to například v teorii terapeutických změn. Jakobsonova studie k charakteristice eurasijského svazu (Jakobson, 1931/1962) je svou formou i záměrem (i když ne tématem) jasně strukturalistická. Skaličkova typologie v Zur ungarischen Grammatik (1935a) používá systém morfologické analýzy, který je vysloveně strukturalistický.

 

[6]4. Závěrem

V této stručné studii jsem mohl pouze nastínit hlavní principy přístupu k hlubšímu porozumění naší lingvistické tradici. Je třeba se ptát, z jakých zdrojů se generují příznaky jednotlivých variet pražské lingvistiky; zároveň je nutno si uvědomit, že to nikdy není zdroj jediný, a že tedy charakterizace Pražské školy jako strukturalistické zachycuje jenom jeden aspekt její kvality. I když strukturalistický typ měl v pražské lingvistice velký význam, národní (areální) typ moderní české lingvistiky je ten faktor, který k ní opět přitáhl pozornost světové lingvistiky v období, kdy do ní stále více pronikal poststrukturální typ. Dovoluji si tvrdit, že jsou to právě mnohé „poststrukturální” rysy pražské lingvistiky, které tento zájem vyvolávají. Je třeba tyto rysy mapovat a vysvětlit jejich vznik v předválečné a raně poválečné Pražské škole.

Typologie české lingvistiky let padesátých a pozdějších, současnost v to počítaje, slibuje bohatou problematiku, která má i aplikace praktické. Důležitou otázkou zde je, do jaké míry a v jakém smyslu (srov. Neustupný, 1991) česká lingvistika je dosud česká, a zda se o takovou „českost” máme záměrně pokoušet.

Pojem paradigmatických rysů, který jsem použil, je pochopitelně spřízněn s Kuhnovým pojetím paradigmat (Kuhn, 1962). Bylo by nesprávné Kuhna buď ignorovat, nebo brát příliš dogmaticky. Kuhn nevěřil na aplikabilitu své teorie na společenské vědy, ale to neznamená, že o aplikaci bychom se neměli pokoušet. Kuhn naopak věřil, že paradigma zahrnuje všechny rysy dotyčných disciplín. Nepředpokládal, že paradigmata se mohou mísit a že existují komponenty disciplín, které jsou neparadigmatické (partikulární, srov. výše a Neustupný, 1980). Rovněž je nutno poznamenat, že jeho pojetí revolucí ex–machina nám dnes nevyhovuje. Ale samotný pojem revoluce je nesporný. Prošli jsme revolucí strukturalistickou a v letech šedesátých poststrukturalistickou. Neporozumíme-li jejich podstatě, je možné, že zaspíme revoluci další, která již může být na cestě.

 

LITERATURA

 

Daneš, F.: On Prague School functionalism in linguistics. In: R. Dirven a V. Fried (ed.), Functionalism in Linguistics. Amsterdam 1987, s. 3–38.

Daneš, F.: Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy. SaS, 52, 1991, s. 161–174.

Hlavsová, J.: Podíl etnologie (zejména P. G. Bogatyreva) na vypracování a aplikaci funkčně strukturální metody Pražského lingvistického kroužku. SaS, 52, 1991, s. 202–206.

Hubík, S.: Postmoderní kultura. Úvod do problematiky. Olomouc 1991.

Jakobson, R.: K charakteristike jevrazijskogo jazykovogo sojuza (1931). In: Selected Writings I. The Hague 1962, s. 144–201.

Kořenský, J.: K vzájemným vztahům a vývoji základních pojmů pražské školy. SaS, 52, 1991, s. 206–212.

Kuhn, T. S.: The Structure of Scientific Revolutions. Chicago 1962.

Mathesius, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

Mathesius, V.: O potenciálnosti jevů jazykových (1911). In: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 9–28.

Mathesius, V.: Řeč a sloh (1942). In: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 92–146.

Nebeská, I.: Vývojové tendence v psycholingvistice. ČMF, 73, 1991, s. 2–16.

Němec, I.: K tezi o odhalování zákonitostí vývoje jazykového systému. SaS, 52, 1991, s. 213–215.

Neustupný, J. V.: Post–Structural Approaches to Language. Tokyo 1978.

[7]Neustupný, J. V.: On paradigms in the study of Japan. Social Analysis, 5/5, 1980, s. 20–28.

Neustupný, J. V.: The role of typologies in understanding Japanese culture and society: from linguistics to social science. In: Y. Sugimoto and R. Mouer (ed.), Constructs for Understanding Japan. London 1989, s. 344–380.

Neustupný, J. V.: Australian Linguistics: reality or mirage? In: M. Clyne (ed.), Linguistics in Australia: Trends in Research. Canberra 1991, s. 195–201.

Savický, N.: O některých méně známých pramenech tezí Pražského lingvistického kroužku. SaS, 52, 1991, s. 196–198.

Skalička, V.: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935a.

Skalička, V.: Asymetrický dualismus jazykových jednotek. NŘ, 19, 1935b, s. 296–303.

Vachek, J.: Vilém Mathesius. In: V. Mathesius, Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 455–463.

 

R É S U M É

Post–Structuralism and the Prague School

The author addresses the problem of elements in the theory of the pre–war Prague School which appear to agree in principle with a number of theses of post–structural linguistics. This is, for example, an interest in the functions of language, considerable amount of attention paid to variation (Havránek’s theory of the stratification of the Standard Language, Vachek’s theory of the written language, Skalička’s typology, etc.), the analysis of processes of text formation (functional sentence perspective), an interest in indeterminacy in language, or the existence of a theory of language problems. Is this isomorphism coincidental or can the pre–war Prague School be assessed as the first stage of post-structuralism in linguistics?

On the basis of his analysis of a number of texts the author believes that the sources of the „post–structural” elements in the Prague School theory differ from those of contemporary post–structuralism. Some of the elements („potentiality”, „language unions” or interest in the history of language) originate in pre-structural linguistics. Others, such as Mathesius’ stylistics, are the result of the needs of the community rather than of a paradigmatic development. The areal type of Czech linguistics, completely different, for example, from the type of the American descriptivism, supported the acceptance of the pre-structural and functional types.

It seems that it is incorrect to speak of any variety or group of varieties of linguistics simply as structural or post-structural. Either the structural or the post-structural type can dominate, but often both of them are present, and it is most likely that other typological principles (such as functional or areal) cooperate in producing the rules of the variety.

Department of Japanese Studies, Monash University
Clayton, 3168 Australia

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 1, s. 1-7

Předchozí Zdeněk Starý: À propos Pavel Novák

Následující Jan Čadil: Psaný jazyk, grafémy, psané texty