À propos Pavel Novák

Zdeněk Starý

[Kronika]

(pdf)

A propos of Pavel Novák

Dne 5. ledna 1992 se dožil šedesáti let docent obecné lingvistiky na Karlově univerzitě, významný český bohemista, albanista a obecný lingvista dr. Pavel Novák, CSc.

Nejspíš se v této souvislosti očekává „objektivní” zhodnocení jubilantova dosavadního odborného úsilí, vždyť navíc je toto první medailon jubilantovi věnovaný. Nic takového nenásleduje. Proč? Jsou lingvisté, u nichž nejen stojí za to si jejich životní jubileum připomenout, ale v jejichž případě, položíme-li si otázku po osobitosti jejich lingvistického naturelu, roli a postavení na české lingvistické scéně, lze získat zajímavé a obecněji relevantní odpovědi. Novák mezi tento druh lingvistů bezesporu patří. Budu se snažit této příležitosti využít. Můj postup přitom bude předpojatý: mezi Novákem a mnou je vztah učitele a žáka, které nerozdělilo žákovo odborné dospívání – dodávám, že patrně především díky toleranci a „lingvistickému typu” učitele.

Tyto řádky tak nechtějí být soustavným výkladem o Novákově lingvistice, resp. Novákovy lingvistiky. Zaměřují se jen na ta fakta, která mě přitahují, protože mi připadají v této chvíli zvlášť podstatná, resp. protože v nich spatřuji zdroj Novákovy osobitosti a jinakosti v českém lingvistickém dění. Jelikož ty, jak bude zřejmé v tomto případě, na věku nezávisejí, nenazval jsem tento medailón obvyklým P. Novák šedesátiletý, ale À propos Pavel Novák.

Jen ze zběžného přehlédnutí Novákovy bibliografie je zřejmé, že tematické rozpětí jeho zájmu je značné. Mezi konkrétní otázky, kterým se věnoval, patří pravopis, péče o jazyk (kultura jazyka), slovní druhy, slovesná spona, pády, větné členy, závislostní syntax, aktuální členění, otázky stylistiky, jazykového vývoje, matematická lingvistika (kvantitativní, algebraická, tzv. analytické modely, strojový překlad), sémiotika, pojem obecného významu, otázky terminologie lingvistiky a jazyka lingvistiky obecně, žánry vědeckotechnické literatury, teoretické modelování v lingvistice a další problémy metodologie studia jazykových jevů – přitom ani tento výčet není úplný.

Novák se tedy ve svých pracích dotkl (1) jak témat, kterými lingvistika vstupuje přímo do jazykové praxe mluvčích (např. pravopis, jazyková kultura), tak témat, jež jsou od uživatel[318]ského přístupu k jazyku značně vzdálena (např. koncepce obecného významu, otázky metodologie lingvistiky). Otázky, kterými se zabývá, jsou (2) jak z registru otázek, ke kterým se lingvistika obrací již po dlouhá období (slovní druhy, spona, pády atd.), tak z registru otázek, které se objevily v lingvistice ve století dvacátém, popř. v posledních dvou třech desetiletích (např. aktuální členění, matematické modelování, otázky lingvistiky jako empirické vědy). Konečně v jubilantově tvorbě lze nalézt (3) témata, která jsou lingvistická v tom smyslu, že se týkají jazyka (např. pravopis, pád, větné členy, závislostní syntax atp.), ale i témata, která jsou lingvistická tím, že se týkají lingvistiky a jsou tedy v širokém slova smyslu tématy metalingvistickými (jazyk lingvistiky, žánry vědeckotechnické literatury, principy matematického modelování v lingvistice atd.).

Jubilant vstoupil jako žák B. Havránka, K. Horálka, Vl. Skaličky a P. Trosta na českou lingvistickou scénu v polovině padesátých let a od té doby se podílel na hlavních posunech na této scéně: „deproletarizace” a detrivializace myšlenek marxismu, jíž se česká lingvistika v druhé polovině 50. let ohrazovala proti své politizaci v letech předchozích, příchod myšlenek matematické lingvistiky a postupné uměření očekávání s ní spojovaných, faktická renesance myšlenek Pražské školy počátkem šedesátých let, diskuse o obecné češtině v téže době, přípravné diskuse o akademické mluvnici v letech sedmdesátých a osmdesátých, ohlédnutí za poválečnou lingvistikou počátkem let devadesátých.

Soustavná bibliografie docenta Nováka nebyla dosud vydána. Částečnou bibliografii čtenář nalezne ve dvou svazcích Bibliografického soupisu publikační činnosti členů slavistických kateder filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze, který byl Státním pedagogickým nakladatelstvím vydán pro léta 1958–1962 v roce 1963 a pro léta 1963–1967 v roce 1968. Z toho důvodu v dalším výkladu uvádíme seznamy základních textů, v nichž se docent Novák probíranými otázkami zabýval.

Pochopitelně ne všem tématům se jubilant věnoval se stejnou mírou intenzity. Zcela výrazně do popředí vystupuje zájem o otázky obecného významu (K otázce obecného významu gramatických jednotek. SaS, 20, 1959; K obecné neadekvátnosti koncepce obecného významu v gramatice. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby II, UK 1983 plus některé texty věnované teorii pádů a metalingvistickým otázkám), teorie pádů (K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu, K lokalistickému pojetí významu pádů, oboje v SaS, 35, 1974) a konečně otázky metalingvistické. Ani tato trojice však není bez vnitřní hierarchie. Hnací, organizující silou Novákova lingvistického uvažování se totiž zdají být úvahy metalingvistické. Novák vlastně stále věnuje neobvykle zvýšenou pozornost noetickému statutu tvrzení, s kterými obcuje, ať již tím, že je formuluje, přezkušuje, nebo tím, že se na ně souhlasně nebo nesouhlasně odvolává. Soustavně ohledává místo, na které to či ono trvzení na cestě od pozorování jevu k jeho vysvětlení náleží. To se projevuje nejen v tom, že metalingvistické otázky jsou jádrovými tématy některých jeho textů ([1] On mathematical models of linguistic objects. In: Prague Studies in Mathematical Linguistics, 2; [2] O ’klamu’ gramatické formy. SaS, 34, 1973; [3] K terminologii lingvistiky. In: Bulletin ruského jazyka a literatury, 20, 1976; [4] Empirický vs. verbální postoj k lingvistice. SaS, 38, 1977; [5] Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku. SaS, 39, 1978; [6] O empirických procedurách v jazykovědě. In: Bulletin ruského jazyka a literatury, 22, 1979; [7] Poznámky o jazyce lingvistiky (O směšování funkčních úseků textu v lingvistice). SaS, 44, 1983), ale i v tom, že metalingvistické úvahy jsou zabudovány do úvah, které primárně samy o sobě metalingvistické povahy nejsou. Často se stává, že je to právě metalingvistická úvaha, která vede k náhlému projasnění otázky po jazykovém jevu. Zjitřená pozornost k metalingvistickým otázkám se stává cestou lingvistického poznání a osvědčuje svou rozkrývací sílu. Dobře je to patrné na diskusi kolem obecné, mluvené češtiny počátkem 60. let. Stylistické hodnocení diskutovaných jazykových jevů se u jednotlivých autorů diametrálně lišilo. Novák neklade další tvrzení proti tvrzení, ale odhaluje za sporem směšování dvou poloh v diskusi, polohy, kdy lingvista formuluje svá tvrzení jako lingvista, a polohy, kdy tak činí jako mluvčí. O spor lingvistický v daném případě jít nemůže, neboť ani jedna z diskutujících stran nemá takový materiál, aby jejich tvrzení mohla být považována za závěry jazykového zkoumání. Nutně jde tedy o kon[319]frontaci zkušeností zúčastněných lingvistů jako mluvčích. „Pak ovšem je spor zbytečný, neboť pravdu v tomto případě mají jistě obě strany (vypovídají přece o svém povědomí)” (O smysl diskuse o mluvené češtině. SaS, 24, 1963, s. 269).

S Novákovým svébytným způsobem „realizace” lingvistiky souvisí i poměrná četnost recenzí, referátů a zpráv o lingvistických titulech mezi jeho pracemi. Často je přitom recenzovaná práce nejen předmětem zájmu recenzenta, ale spíše podnětem k jeho zcela osobitým a původním úvahám. Klasickým příkladem tohoto typu textu je Výklad fonologických a gramatických pojmů pomocí pojmů teorie množin (I. I. Revzin, Modeli jazyka, Moskva 1962) (společně s K. Berkou, SaS, 24, 1963), nebo připravovaná recenze o poslední knize L. Nebeského Kombinatorické vlastnosti větných struktur.

Zcela ústřední roli při naplňování Novákových metalingvistických sklonů zaujímá problematika jazyka lingvistiky, jmenovitě pak orwellovská otázka po souvislostech mezi meritem sdělení a jazykem, který sdělení zprostředkovává. Jádro těchto úvah je shrnuto v příspěvcích [2], [5] a především [7], ve kterém Novák formuluje princip směšování funkčních úseků textu, tedy představu, která se ukazuje být jednotícím principem za některými klamy jazykových forem a která navíc vytváří most mezi metalingvistickými úvahami o jednotlivých výrazových prostředcích jazyka a globálnějšími jevy textové povahy.

Orwellovský přístup s ostatní Novákovou tvorbou sdílí i série osmi marxovských studií publikovaných v letech 1982–1990 (I–VII in BRJL XXIV, XXVI–XXXI, plus studie publikovaná v SlavPrag, XXXII). Provázanost merita sdělení s jazykem, jímž je sdělení zprostředkováno, je zde probírána na zcela konkrétních příkladech „klasických” (a tedy i „kanonizovaných”) marxovských textů. Před očima čtenáře jsou lingvisticky uchopitelnými a jazykově, tj. z hlediska uživatelů jazyka věrohodnými operacemi měněny kanonické interpretace textů, a to až v svůj protiklad. Lingvistický aparát při tom využívaný se rozpíná od problémů s dešifrací rukopisu, přes otázky lexika a syntaktické jevy (větné vzorce) až po problematiku diskursu a žánrových uzancí. Svou povahou jde o problematiku zcela obecnou a obecně závažnou, která navíc není vyčerpána v žádném z titulů věnovaných Novákem otázkám jazyka lingvistiky, a to ani v [7], ve kterém lze nalézt obecné formulace jen některých principů probíraných v seriálu v jejich konkrétnosti. To, že principy byly v době svého vzniku vykládány na klasických, tj. kanonizovaných textech marxismu, jim dávalo charakter znesvěcení a hereze. Zvlášť první z těchto prací takové poslání přitom vědomě měla: kanonické interpretace Marxových textů v nich byly představeny jako závěry odvozené z tvrzení, jež vlastně nebyla autorem třeba vůbec míněna vážně a byla karikaturou, ironií. Nicméně dnes se skutečnost, že Novák své úvahy o vztahu merita sdělení a jazykových prostředků sdělení předvedl právě na dílech „klasiků”, přidává k faktorům, které výsledky Novákova zkoumání, formulované v „marxovských” textech, znepřístupňují. Co mám na mysli?

Čtení Novákova marxovského seriálu je ztíženo dvěma faktory. Především je to značná minucióznost práce s interpretovaným textem. Vykládané principy jsou obecné a pro jejich nahlédnutí a využití v čtenářově samostatné jazykové činnosti by bylo s výhodou prezentovat je (alespoň i) na případech robustnějších, tj. případech, které si žádají méně filigránské intelektuální úsilí. Druhou bariérou je materiál, na němž jsou principy vykládány: a priori negativně axiologicky vyhraněný postoj k materiálu, jímž jsou předkládané teze dokládány, je překážkou docenění závažnosti, všeobecnosti atp. dokládaných tezí. O negativním vyhrocení čtenářské obce proti čemukoli, co je jakkoliv s marxismem afiliováno, přitom dnes na české, a nejen lingvistické scéně nelze pochybovat. Proto má-li být intelektuální vklad „marxovského” seriálu plněji zhodnocen (přičemž o závažnosti a intelektuální vyzývavosti tohoto vkladu není pochyb), nezbývá než vyjít čtenáři vstříc a místo filigránské analýzy napsat na dané téma esej, který by na materiále sociálně nestigmatizovaném předvedl, že jednotlivé instance souvislostí mezi meritem sdělení a jazykem, ve kterém je toto sdělení předkládáno, jsou jevy živoucí a týkají se stále každého z nás, bez ohledu na „politickou příslušnost, barvu pleti a vyznání”.

Novákův zjitřený smysl pro metalingvistickou dimenzi lingvistiky, ne nutně však jen pro její orwellovskou stránku na straně jedné a zájem o otázky vývoje české lingvistické, [320]obecněji intelektuální scény doby nedávné na straně druhé, se manifestuje i v jeho autorství havránkovské studie Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (se zvláštním zřetelem k jeho pojetím marxistické orientace v jazykovědě) (SlavPrag, XXXIV, 1990) a v článku K poválečným osudům české lingvistiky (SaS, 52, 1991). Obě studie znamenají, v době (opět?) náchylné k soudům, které necílí nezaujatě k jádru jevů, o nichž se vyjadřují, ale bývají ať již vědomě, či neuvědoměle „image–oriented”, bezprecedentní vhled do vývoje české lingvistické society. Novák usiluje o neemocionální způsob vyjadřování, který nezbavuje pozorované jevy souvislostí s jevy jinými a nekompartmentalizuje je podle doby jejich výskytu. V tom smyslu se oba texty přenášejí přes dobové nahodilosti a vedou čtenáře k tomu, že nahlíží popisované jevy jako opakující se a principiálně opakovatelné, a to i nadále. Dnešní generická stigmatizace doby výskytu těchto jevů nesmetá tedy možnost jejich reokurence ze stolu. Užiji-li pojmů jubilantových, nelze než říci, že Novákův přístup k české lingvistice je empirický, nikoliv verbální, odstraňuje snad vše, kde by se čtenář ve svých úvahách o české lingvistické minulosti a současnosti mohl nechat vést ne meritem jevů, ale dát se klamat jazykovou formou, kde by mohlo docházet při pohledu české lingvistiky na sebe samu ke směšování funkčních úseků. Svou povahou jde o texty, které myslím přerůstají svým významem oblast lingvistiky v oblast občanskou. Není přitom nepodstatné, že havránkovská studie, která předznamenává mnohé z toho, co je náplní historických úvah o české lingvistice v poválečném období, vznikala jako text již v letech 1988 a na jaře 1989 a myšlenkově, tj. v rámci novákovské lingvistiky–procesu (viz dále), však mnohem dříve.

Lingvistiku (jako každou teoretickou činnost) lze chápat jako soubor lingvistických výsledků, nebo jako činnost, proces, tj. přemýšlení o jazykových a šířeji lingvistických jevech. Paradigma současné lingvistiky myslím většinou inklinuje k lingvistice jako výsledkům. Novák bytostně tíhne k lingvistice jako činnosti, jakoby zde nebyl časový a intelektuální odstup, který nás dělí od peripatetických kolonád. To souvisí i s tím, že část (netroufám si kvalifikovat ani kvantifikovat její podíl) jeho lingvistiky není zapisována. Užiji-li analogie k národopisným studiím, je lingvistikou ústní, ne psanou. Oč omezenější je dosah takové lingvistiky – fakticky její výstupy zasahují jen lingvisty, kteří jsou v osobním styku s jubilantem –, o to živější a důsažnější tento dopad může být. Osobně jsem si tento fakt ověřil v období svého vstupu do lingvistiky při přípravě své kandidátské disertace.

Konečně je zde třetí polarita, v jejíchž termínech lze zachytit osobitost, jinakost Novákova lingvistického naturelu. Lepším, možná šťastnějším z lingvistů se podaří, že se stanou autory jedné či několika původních a pozoruhodných myšlenek za život. Nicméně kvantum literatury, které je v lingvistice vyprodukováno, aby prezentovalo zmíněné původní myšlenky, je enormní. V lingvistice tak nemůže nebýt mnoho textů, které spíše než objevující jsou povahy propagandistické. Novák se však chová tak, jako by nebyl součástí tohoto lingvistického paradigmatu. To se projevuje výrazně dvěma rysy: (a) Novákovy texty jsou výrazově velmi úsporné – máte-li pocit, že je v jeho textech něco zbytečné, pak jste zcela jistě nezachytili některou z míněných souvislostí. Novák je v důsledku toho pochopitelně autorem především „malých žánrů”. (b) Novák se neúčastní společenské hry publish or perish. Oba rysy jubilantova odborného naturelu v lidech, kteří ho znají, někdy navozují pocit, že se – a tady užívám příměru jednoho kolegy matematika – Novák minul oborem: měl být matematikem.

Se vším, co jsem zde doposud uvedl, se všemi třemi charakteristikami Novákova lingvistického typu, i s tím, že Novák je jakoby uhranut metalingvistickou dimenzí úvah o jazyce, souvisí, že je lingvistou, jehož myšlení je svou podstatou myšlením seberegenerujícím a sebekorektivním, myšlením, které je s to stále a stále produkovat originální, neobvyklé a překvapující myšlenky.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 4, s. 317-320

Předchozí Olga Martincová: K osmdesátým narozeninám Aloise Jedličky

Následující Jiří V. Neustupný: Poststrukturalismus a Pražská škola