O smysl diskuse o mluvené češtině

Pavel Novák

[Články]

(pdf)

К смыслу дискуссии о разговорном чешском языке / A propos du sens de la discussion sur le tchèque parlé

Zdá se mi, že se polemické části diskuse — polemiky, která přešla z VJaz do SaS,[1] už vlastně — třebas jen pasívně — účastním (BHJ např. 113, pozn. 8). K účasti aktivní, a to převážně v diskusní části, se odhodlávám s jistými rozpaky: sám soustavný výzkum mluvené češtiny[2] nepodnikám a mé možnosti jsou proto omezeny. Svůj příspěvek zaměřuji spíše k otázkám metodologickým. (Zčásti tu opakuji myšlenky, které jsem měl příležitost uplatňovat zatím jen ústně, např. na liblické konferenci r. 1960.)

Rozvržení problematiky. Máme před sebou přímo klasické schéma pro vztah společenských potřeb a vědy: Při charakteristikách současné české jazykové situace užívá se slov jako „nenormální“, „nezdravý“, „výjimečný“; mluví se o „potížích“, „nevýhodách“ (1). Jsou-li taková slova na místě, je jistě úkolem jazykovědy, avšak — jak ukáži — nejen jí, tuto situaci popsat a vysvětlit; při tom jde v této souvislosti jednak o předmět a různé aspekty zkoumání (2), jednak o pracovní postupy apod. (3), a konečně na základě získaného popisu a znalosti obecné zákonitosti jazykového vývoje, zvláště vývoje spisovných jazyků apod. navrhnout způsob, jak situaci řešit (4).

1. Vystihnout zvláštnost, osobitost naší jazykové situace je možno pouze na základě jejího srovnání s přístupnými popisy situace v jiných vyspělých kulturních jazycích (nejen evropských, ale i asijských a afrických);[3] tvrzení o její nenormálnosti apod. se od toho ovšem liší silným prvkem hodnotícím, volajícím po nápravě. Jakékoli negativní hodnocení je však podle mého názoru na místě jedině tehdy, opírá-li se o zjištění, že běžní uživatelé jazyka narážejí při jazykovém styku (komunikaci) na výraznější, znatelnější potíže, ať si je uvědomují více či méně [267]a v podobě jakkoli zkreslené; naproti tomu nemůže být takové negativní hodnocení založeno právě jen na zjištění odlišnosti naší jazykové situace od nějaké jazykové situace jiné.[4]

2. Všimnu si nejprve oblastí, které podle mne zasluhují zvlášť pozornosti.

2. 1. Dobře a dávno jsou známy potíže spojené se zvládáním spisovného jazyka. V posledních dvaceti letech se pro jejich odstranění hodně udělalo (Pravidla českého pravopisu 1941, 1958). V souvislosti se současným průzkumem úrovně výuky českému jazyku na různých stupních a druzích škol je dnes vhodná příležitost účinnost dosavadních úprav posoudit.[5]

Naproti tomu na potíže v samém procesu komunikace se začíná výrazněji upozorňovat až v poslední době.[6] Potíže mohou plynout buď z nejednotné stylistické platnosti jazykových prostředků, nebo z rozdílného hodnocení situace, popř. z obojího. Mluvený jazyk pak není nástrojem v plném smyslu „neselhávajícím“ a může „křížit úmysly“ mluvčího (slovy V. Mathesia), něco může znít někomu příliš strojeně, pedantsky, něco příliš familiárně, a tedy obojí nevhodně (překvapivě, nuceně, nepřirozeně), aniž to mluvčí zamýšlel, pozornost posluchače se v rozporu se záměrem mluvčího upoutává na způsob mluvení místo na obsah, mluvčí sám může příliš pozornosti věnovat formě svého projevu, avšak nikoli s plným zdarem, jinak řečeno, v míře automatizovanosti týchž složek jazyka a stylu mohou být mezi jednotlivými mluvčími značné rozdíly.

2. 2. Je třeba zkoumat mluvený jazyk bez rozdílu, nejen hovorovou češtinu a „skutečnou“ obecnou češtinu, ale i „nepravou“, „intelektuálskou“ obecnou češtinu (podle BHTJ) apod. S touto terminologií můžeme popřípadě i souhlasit, neznamená-li ovšem odmítání této podoby češtiny jako předmětu zkoumání. To by byl postoj podobný tomu, který zaujímala starší lingvistika k spisovnému jazyku.[7]

2. 3. Je třeba překonat černobílé rozlišení: běžný hovor, mluva běžného života — vše ostatní. Je všem samozřejmé, že ministr zahraničních věcí mluví na tiskové konferenci spisovně a že v úzkém rodinném a přátelském kruhu spisovně nemluvíme. Mezi vyhraněnou neoficiálností a vyhraněnou oficiálností leží však široká oblast různých forem společenského styku: porady, schůze, instruktáže, školení, kroužky, semináře, besedy, aktivy, diskuse, kratší i delší, na různé úrovni a v různém měřítku, pravidelné i příležitostné, s větším či menším počtem účastníků, s účastníky stálými i nestálými atd. atd.; zčásti existovala [268]tato fóra už dříve, ale zčásti se v souvislosti s měnícími se formami organizace, řízení a koordinace hospodářského, politického a kulturního života stará fóra rozšiřují, mění se okruh jejich účastníků i — což je zvláště důležité — vztah účastníků k nim a vznikají fóra nová. O tom, jak se v nich mluví (nikoli jen mezi filology), máme zatím představy nepříliš přesné a soustavné.

2. 4. Výhodou je, že se u nás v poslední době začíná intenzívněji pěstovat a vlastně budovat stylistika mluveného projevu.[8] Její problematika se dá stručně formulovat takto: získat maximální soupis tzv. slohotvorných činitelů a zjistit ty, které jsou pro současnou mluvenou češtinu relevantní (je zřejmé, že jsou rozdíly podle místa i prostředí). Podobně jako v jiných takových případech jde o to, stanovit co nejvíce „dimenzí“ (funkce, cíl apod.), majících co nejméně hodnot, s jejichž pomocí by bylo možno adekvátně popsat vztah každého mluveného jazykového projevu k relevantním (slohotvorným) rysům celkové situace promluvy.[9]

2. 5. Ukazuje se nezbytné hlouběji si ujasňovat vztah mezi jazykovou kulturou a kulturní revolucí, o němž po prvních tezovitých formulacích J. Běliče (op. cit., 441) programově pojednal B. Havránek.[10] Mezi dnešním širokým pojetím jazykové kultury a kulturní revolucí vztah nesporně je. Vysvitne ještě jasněji, budeme-li jazykovou kulturu považovat za součást široce pojaté kultury sdělovací a myšlenkové (logické).[11] V této souvislosti je důležitá otázka, je-li zaměření na dodržování spisovných tvarů předpokladem vyšší kultury sdělovací a myšlenkové, nebo zda je s ní naopak v jistém rozporu (nebo je vztah složitější). Bere-li se první možnost jako samozřejmá (argument by patrně byl: soustředění na spisovnou formu pomáhá vytvářet ovzduší myšlenkové kázně), stavím úmyslně vyhroceně tezi opačnou, že zaměření na tzv. jazykovou správnost může bránit rozvoji a šíření důležitější kultury sdělovací a myšlenkové,[12] že od ní odvádí mluvčího i posluchače. Vyjasnění této otázky, lépe řečeno její konkretizace, zbavené extrémnosti, má zásadní důležitost.

K pěstování a rozvíjení kultury sdělovací a myšlenkové i k studiu jejích podmínek bylo by záhodno konstituovat u nás spoluprací příslušných odborníků zvláštní prakticky zaměřenou disciplínu.[13]

2. 6. Pro poznání současné jazykové situace i pro volbu dalšího postupu jazykové politiky je důležitý synchronní i diachronní výzkum „laické“ lingvistiky. Míním tím výrazem soubor lingvistických představ široké veřejnosti i různých zvláštních jejich skupin. Mnoho cenného materiálu je k dispozici v podobě dopisů a dotazů [269]jazykovým poradnám a jazykovým koutkům různých institucí a časopisů;[14] ovšem je to materiál jednostranný, totiž pouze od těch, kteří se sami ozvou. Potřebovali bychom však mít přesnější přehled i o názorech těch, kteří nikam nepíší a nikde se nedotazují, a těch je patrně většina.

3. Z otázek metodických chci se dotknout (1) otázky pramenů k poznání mluveného jazyka a jejich rozlišování, (2) introspekce lingvisty a (3) spolupráce s jinými vědami.

3. 1. Jak je známo, máme pro poznání mluveného jazyka několik pramenů: a) projevy mluvené samy, b) spontánní reakce na jazykovou stránku mluveného projevu, a to jazykové i mimojazykové vlastní (např. oprava) i cizí (např. výtka, posměch), c) slovní reakce vyžádané, jednak ústní, jednak písemné (např. dotazník, anketa). Je vhodné tyto prameny rozlišovat; celkový obraz o jazykovém povědomí jednotlivce nebo kolektivu získáme teprve komplexním rozborem všech údajů (ty si mohou i zdánlivě odporovat, např. někdo může jinému vytýkat jevy, kterých sám užívá).[15]

3. 2. Jsou případy, kdy se každý český lingvista může bezpečně opírat o vlastní jazykové povědomí,[16] avšak v některých otázkách, zejména stylistických, zřejmě nikoli (v tom smyslu, že nemůže bez dalšího generalizovat). V takových případech je nezbytné, aby sám pro sebe i pro druhé rozlišoval, kdy vypovídá jako mluvčí a kdy mluví jako lingvista, tedy např. kdy formuluje závěry zkoumání.[16a]

Z tohoto hlediska je spor o stylistickou platnost a stylistické působení několika Sgallových dokladů zcela lichý.[17] Hodnocení se rozchází opravdu značně. Těžko však předpokládat, že by šlo o spor v rovině lingvistické, tj. o spor o to, které pojetí převládá. K tomu, abychom ho rozhodli dnes, nemáme materiál. (V každém případě pravdu tu může mít nanejvýš jedna strana.) Kloním se proto spíše k názoru, že jde o spor mezi pojetím mluvčích. Pak ovšem jde o spor zbytečný, neboť pravdu v tomto případě mají jistě obě strany (vypovídají přece o svém povědomí). Pro zřetelnost bude vhodné postupovat napříště obdobně, jak postupoval J. Bělič dříve, když psal „pociťuji“, „mám dojem“ apod.[18]

[270]3. 3. Je samozřejmé, že na úkoly, které bychom při tom potřebovali zvládnout, sama lingvistika nestačí. V úvahu tu přichází zejména psychologie, a to psychologie myšlení a řeči (pro 2. 5.), zejména však pomezní disciplína mezi psychologií a sociologií — tzv. sociální psychologie,[19] — možno ji také považovat za část pragmatické složky semiotiky — (pro většinu 2), dále snad i některé obory sociologie (pro 2.3 a 2.6).[20]

4. Mělo by nakonec jít o to, uvážit alternativní cíle další činnosti kodifikační, jazykově výchovné, jazykově poradenské a revizní i jazykově kritické i jejich společné koordinace,[21] uvědomit si co nejvíce postupů, které by mohly vést k zvolenému cíli, a vybrat z nich ty, které se zdají nejspolehlivější a nejúčinnější.

Předpokládejme, že by se zkoumáním ukázalo — a jistě by to bylo velké překvapení —, že se buď ve všech situacích uvedených v 2.3 mluví spisovnou (hovorovou) češtinou, nebo že každý mluví, jak je zvyklý, a druhým to nevadí — to by odpovídalo takovému postoji k spisovnému jazyku, kdy se považuje za jistý zvláštní způsob psaní a mluvení (užívaný např. při oficiálních příležitostech) a nikoli za vzor hodný víceméně stálého následování.[22] V obou těchto případech by bylo ovšem vše v pořádku a o nezdravosti naší jazykové situace by tedy nemělo vůbec cenu mluvit.

Víme celkem, že nenastane ani první případ (zejména v Čechách), ani druhý (zejména na Moravě). Pro méně vyhraněnou situaci je teoretickým východiskem příklon k jedné z uvedených extrémních bezproblémových situací. Předkládám (s omezením na oblast tvarosloví) k posouzení jisté předběžné řešení kompromisní, které počítá jednak s dalším zživotňováním, demokratizací spisovného jazyka, jednak s mírně uvolněným postojem k tradičním otázkám jazykové správnosti. První složka je dnes celkem samozřejmá, cílem druhé je zviklat tradiční ulpívání na nejformálnějších stránkách jazykového projevu. Zároveň by toto řešení znamenalo větší zjednodušení morfologické kodifikace spisovné češtiny. Předpokládaný návrh dále znamená i změněné celkové pojetí kodifikace spisovného jazyka.

V posledních letech se s rozvojem aplikací jazykovědy ukázalo, že konkrétní zachycení jazykového systému může pro různé účely vypadat různě. To, čemu se říkává vědecká gramatika, můžeme nyní chápat jako svod a systematizaci poznatků získaných při popisu jazyka pro různé konkrétní účely. Zdá se mi, že stále málo rozlišujeme, jistě vlivem tradice, mezi takovou vědeckou mluvnicí spisovného jazyka a praktickou oficiální normativní (kodifikační) mluvnicí.

Vědecká gramatika („velkého“ typu — Trávníčkova, „středního“ typu — Havránkova-Jedličkova) má popisovat a vykládat v celém rozsahu normu současné češtiny, nezapomínajíc upozorňovat na přednosti i nevýhody jevů ustupujících i jevů pronikajících. Praktická normativní mluvnice by měla být jistým vhodně formulovaným výtahem z této vědecké gramatiky. Její kostrou by měla být praktická přehledná pravidla skutečný stav naprosto nezkreslující, ale počítající s tím, že jsou formulována pro Čechy, a nikoli pro cizince nebo pro stroj, apelující co nejvíce na jazykové povědomí a osvobozující od neustálého nahlížení do příruček.

[271]Problematika kodifikace[23] se rozpadá na otázku (1) jejího tempa, (2) rozsahu a (3) charakteru (otázka dublet). Poslední otázky spolu úzce souvisejí.

4. 1. Za podstatný rys kodifikace se považuje její opožďování za živým jazykovým územ, měnící se normou.[24] Toto opožďování lze ovšem chápat dvojím způsobem: jednak jde o to, že po vyhlášení jisté kodifikace pohyb v úzu může pokračovat, jednak o vlastní tempo kodifikačních změn, kde jsme u otázek jako, v jakém stadiu je přesun v normě uznán, jaký je časový interval mezi změnou v normě a jejím uznáním, zda jsou změny v kodifikaci spíše hromadné (a méně časté) nebo jednotlivé (a častější). Proti pojetí, podle něhož opožďování za územ tkví v povaze kodifikace samé, lze však postavit pojetí nutnost takového opožďování popírající a při dalších úvahách o jazykové politice počítat i s tímto pojetím.[25] Podobně i pro ostatní zmíněné aspekty tempa kodifikace lze vždy proti pojetí odpovídajícímu minulé nebo současné praxi postavit pojetí jiné, většinou opačné, které nezní zdaleka nesmyslně. Je ovšem nezbytné posoudit hodnotu jednotlivých pojetí z hlediska praxe. V této souvislosti je např. otázka, je-li dosavadní povlovnost v uznávání proniklých nebo pronikajících tvarů výhodou nebo nevýhodou. Z praktického hlediska je jasnou nevýhodou celková nepřehlednost kodifikačních změn a rychlé zastarávání příruček.

4. 2. Směrem kodifikace můžeme rozumět jednak další rozšiřování zásahu kodifikace nebo naopak její zužování, jednak změny v kodifikaci dosavadní.

Je známo, že kodifikace zasahuje v jednotlivých oblastech jazykové stavby nestejně hluboko a že jsou v tomto ohledu rozdíly jak mezi různými spisovnými jazyky, tak i v různých obdobích vývoje téhož jazyka, srov. např. nedávné propracování kodifikace v lok. sg. a nom. pl. mask. subst. (v škol. Prav. 1958). Nedomnívám se, že by takové další rozšiřování kodifikace bylo pro uživatele nějakou výhodou, neboť se jejich pozornost zaměřuje na jev, který stál dosud v pozadí a žádné zvláštní potíže nepůsobil. (Něco jiného je pozitivní skutečnost, že se doplnil popis české spisovné morfologie.)

Můžeme rozeznávat dvojí druh změn v kodifikaci, a to v závislosti na tom, sledují-li usnadňování a zjednodušování spisovného jazyka a jeho sbližování s jazykem mluveným. Co se týče změn prvních, zdá se mi vhodné zaměřit se v dalších úpravách kodifikace zejména na ty typy, kde jsou mezi kolísajícími tvary minimální stylistické rozdíly (srov. např. kolísání mezi vzorem píseň a kost, sázet a trpět), u druhých půjde patrně spíše o zrovnoprávnění frekventovaných izolovaných jevů (srov. např. — podle mého povědomí — zbyde, vem).

4. 3. Novější Pravidla se vyznačují připouštěním mnohem většího počtu dublet než Pravidla dřívější. Jistá nezvyklá svoboda, která je uživatelům ponechána, přináší s sebou jisté počáteční potíže spojené prostě s tím, že jsou na ni uživatelé málo zvyklí. Avšak dublety mají velký význam jazykově výchovný, neboť znamenají vhodný kompromis mezi starším pojetím (nesmíš! musíš!) a pojetím liberálnějším. Konec konců může zavádění dublet vychovávat k pocitu, že se uživatel [272]může opravdu spolehnout na své vlastní jazykové povědomí a že tedy nemusí zbytečně nahlížet do různých příruček.

Základní potíž dublet, totiž dnešního stavu jejich připouštění je, tuším, v jejich malé přehlednosti, nesoustavnosti a roztříštěnosti. Půjde-li o připuštění dublet v celých typech, největší potíže s dubletami odpadnou.

Představme si, že by v praktické kodifikační příručce byla tato formulace: „Ženská podstatná jména se souhláskovým zakončením se skloňují buď podle vzoru píseň nebo kost, některá kolísají. Jen podle kost se skloňují jména na -ost.“ Na faktickém stavu by se přitom mnoho nezměnilo: U frekventovaných slov touto formulací — přirozeně — kolísání ani nezavádíme, ani neodstraňujeme a nestane se nic závažného, přibude-li poněkud kolísání u slov méně frekventovaných. Nemusí v podobných případech scházet celkové upozornění, že jistý typ spíše ustupuje (zde např. kost) a jistý proniká (píseň), že jistý typ je lehce hovorovější, druhý zas lehce knižnější apod.

Vyloženým postupem by se snad podařilo vztah spisovné češtiny a vznikajícího mluveného standardu zpravidelnit, zesystematičnit, totiž omezit převážně na oblast hláskosloví (srov. é/í apod.), popř. na systematické, přehledné rozdíly morfologické (srov. např. instr. pl. -ama/-ema proti koncovkám spisovným).[26]

Závěr. Rozvržení problematiky uvedené v úvodu má jen pomocnou systematizační funkci; ani nezachycuje skutečnou historii bádání, ani nechce stavět požadavky týkající se postupu bádání dalšího, tedy např. požadavek, že je třeba nejprve sbírat materiál a pak teprve vyslovovat soudy o naší jazykové situaci. Důraz na materiálové studium, nyní všeobecný, má po mém soudu náležitý smysl jen tehdy, pojímáme-li ho jako požadavek ověřitelnosti tezí, hypotéz a teorií. Je-li za dnešního stavu otázky dosti tezí, byť přijímaných zcela samozřejmě, dosud neověřeno, je celkem v pořádku, že se objevují také teze spíše nesamozřejmé. A podobně soudím, že je užitečné už nyní vedle vžitých postupů jazykové politiky uvažovat o dalších možných postupech a připravovat půdu pro vybudování obecné teorie jazykové politiky, jejíž nedostatek stále ještě cítíme.

 

R é s u m é

К СМЫСЛУ ДИСКУССИИ О РАЗГОВОРНОМ ЧЕШСКОМ ЯЗЫКЕ

Современную ситуацию в чешском языке — известные отличия литературного от языка разговорного — можно характеризировать как неудовлетворительную только в том случае, если окажется, что для говорящего на чешском языке с нею связаны определенные трудности (1).

Необходимо, наряду с исследованием этих трудностей (2.1), изучать разговорный язык во всех его аспектах (2.2), в самых различных формах общения (2.3), изучать стилистические факторы определяющие разговорный язык (2.4), отношение между «культурой языка» и культурной революцией (2.5), дилетанские представления о языке (2.6). Напоминается о полезности различить источники изучения разговорного языка (3.1), о требовании осторожности в применении интроспекции лингвиста (3.2) и о необходимости сотрудничества с другими науками — психологией и социологией (3.3). Проблематика кодификации литературного (чешского) языка делится на вопросы темпов внедрения языковых изменений в кодификацию (4.1), ее объема (4.2) и вопрос дублетных форм (4.3).

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 4, s. 266-272

Předchozí Jan Chloupek, Arnošt Lamprecht, Antonín Vašek: Český národní jazyk a některé jeho vývojové perspektivy

Následující Karel Berka: Logik o jazyce