Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace (Příspěvek k diskusi)

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

[1]Jako člen oddělení Ústavu pro jazyk český, které má za úkol zjišťovat mluvnickou normu spisovného jazyka a připravovat tak podklad pro její spolehlivou kodifikaci, užívám této příležitosti, abych zde několika slovy naznačil, jak se mi dnes — po Stalinových příspěvcích — jeví otázka normy spisovného jazyka a její kodifikace a jaké poučení si máme vzít ze Stalinových příspěvků pro svou odbornou práci.

Stalin, jak víme, kriticky odmítl učení o revoluční povaze jazykových změn, vyplývající z mylného názoru, že jazyk je součástí ideologické nastavby, a musí se proto vyvíjet obdobně se základnou v revolučních skocích. Tím byly odsouzeny chiliastické představy o tom, že nástup socialistického řádu na jedné polovině světa musí se nutně projevit i ve vytvoření zcela nového jazyka. Tím bylo však také jasně odsouzeno jakékoli neodpovědné radikálničení v zásazích do společného národního jazyka, odvolávající se na fakt revoluční směny té společenské vrstvy, která dosud vystupovala jako hlavní jeho nositel.

Na druhé straně by však bylo zcela pochybené, kdybychom chtěli ze Stalina vyvozovat, že evoluční vývoj nepřipouští reformních zásahů, a že je proto třeba odmítnout každý zásah jazykovědné theorie do spisovného jazyka. Snahy o zdokonalování spisovného jazyka a o usměrňování jeho vývoje nejenže Stalinovým vývodům neodporují. Právě naopak, Stalinovy příspěvky, ukazujíce na velký význam jazyka pro společnost, ukládají především jazykovědě odpovědnost skutečně aktivního postoje k národnímu jazyku, a to zejména k té jeho podobě, které užívá národní společenství jako jazykového pojítka ve věcech společné celonárodní kultury, t. j. k jazyku spisovnému.

Je proto právě dnes — po Stalinových příspěvcích — více než kdy dosud třeba ujasnit si celou problematiku jazykové politiky a především hledat odpověď na ústřední otázku, do jaké míry a v jakých mezích může a má jazyková theorie usměrňovat vývoj spisovného jazyka.

Hledáme-li odpověď na tuto otázku, musíme se samozřejmě vyrovnat s tím, jak se k této otázce stavěla naše dosavadní jazykovědná theorie, především jak řešila tuto problematiku pražská funkčně strukturální linguistika.

[136]Pražská škola se zabývala otázkami spisovného jazyka velmi intensivně, sám pojem jazykové normy byl jí vlastně u nás teprve vypracován. Ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) klade se spisovnému jazyku jako nejvyšší cíl vytříbenost, a to ve smyslu funkčním. Funkčními kriterii jsou jednak pružná ustálenost spisovného jazyka, jednak přiměřenost projevu danému úkolu (Havránek). Po prvé se tu přísně odlišuje norma spisovného jazyka jako systém kolektivního usu, který má tendenci stát se stabilisovaným a normativním, od kodifikace této normy, která ji s větší nebo menší přesností zachycuje. Ideálem — arci nikdy nesplnitelným — je, aby kodifikace vystihovala skutečný současný usus co nejvěrněji. Odmítá se proto stejně tak kodifikace archaisující spisovnou normu ve jménu jazykové tradice a historické čistoty, jako kodifikace nesená úsilím po přímočaré pravidelnosti a snahou vyhnout se kolísání a dubletám a zpronevěřující se tak skutečnému jazykovému obyčeji.

Pokud jde o zásahy linguistické theorie do spisovného jazyka, theorie PLK s nimi počítá a vymezuje jejich úlohu. „Norma spisovného jazyka se vytváří, vzniká i dále vyvíjí vždy za theoretických zásahů, a to theorie jazykové i mimojazykové“ (Havránek). Tyto zásahy mají podporovat stabilisaci i funkční diferenciaci, nemají však na druhé straně ani archaisovat, nemají prohlubovat rozdíl mezi jazykem knižním a hovorovým a nemají spisovný jazyk nivelisovat. V polemickém kontextu dobovém zdůraznila theorie PLK důležitost usu jako pramene spisovné normy, vedle něho však přiznává důležitou úlohu i jazykovému povědomí a jazykové praxi ústní (živému usu spisovnému). „Usus sám,“ říká Havránek (na str. 39), „nevytváří normu spisovného jazyka: vytváří se, totiž vzniká a dále se vyvíjí, z různých tendencí za theoretických zásahů … Tedy i theorie jazykovědná zasahovala a může zasahovati do vývoje spisovného jazyka.“ Toto zasahování se musí ovšem dít na základě bezpečného poznání skutečné spisovné normy. K theoretickému poznání normy nestačí ani prostá znalost, prosté konstatování usu, nýbrž je především třeba vniknout do její soustavy, organisace, odhalit její systém, je třeba poznat pravidelnost, která ovládá dnešní normu. Kodifikace se má tedy opírat nejen o prostou znalost spisovného usu, nýbrž také o theoretické odhalení systému, kterým je soudobý usus ovládán.

Jestliže v pracích Havránkových a Mathesiových je usus významným pramenem spisovné normy, i když ne jediným, stává se v Trávníčkově pojetí jazykové správnosti „nejvyšším rozhodčím v jazyce“ (O jazykové správnosti ve sb. „Čtení o jazyce a poesii“, 1942). Tato these vedla někdy — za podmínek buržoasního liberalismu — k názoru (a někdy i k praxi), že úkolem theoretiků je jen pasivně zaznamenávat usus a že nakonec každé jazykové chybě se podle této zásady dostane absoluce, jestliže jí dá sankci jazykový usus.

Zásady PLK pronikaly v praxi jen pomalu, většinou nebyly také aplikovány v celé své šíři, nýbrž jednostranně, a rovněž theoreticky nebyly bohužel dále rozpracovávány ve všech směrech. Zásluhou jejich však zůstane, že proti normě opírající se o jazykovou praxi minulosti, tedy normě genetické, uplatnil PLK normativní stanovisko funkční, že proti požadavku historické čistoty jazyka postavil požadavek jeho vytříbenosti, adekvátnosti vzhledem k danému účelu. V zásadě však PLK dobře viděl problematiku spisovného jazyka a dobře naznačil cesty k jejímu [137]řešení. Výtěžky funkční linguistiky budou proto i nadále na tomto dílčím úseku tvořit bezpečnou základnu naší theoretické i praktické práce se spisovným jazykem; naším úkolem bude, abychom domýšleli její řešení ve světle nových perspektiv, které nám otevřelo vítězství socialismu v naší zemi a Stalinovy příspěvky.

Podmínky socialistického společenského řádu dávají dnes jazykovědcům v daleko širším měřítku než kdy předtím možnost účelně a účinně zasahovat do vývoje spisovné češtiny. Kde je těchto zásahů třeba a jak je uskutečňovat? Začneme citátem (V. Mathesius, Problémy české kultury jazykové v souboru statí „Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, str. 442): „… za základ nové spisovné češtiny byl vzat starý spisovný jazyk a byl zejména také vzorem pro její gramatickou strukturu. Tvůrci nového spisovného jazyka nebyli bohužel tak odvážní jako Hus před 400 lety a nevyloučili z něho mluvnické archaismy. Tak se stala nová čeština spisovná nejarchaističtějším členem početné rodiny slovanských jazyků a osudně se vzdálila od češtiny hovorové.“ A dále: „Dříve než se skončilo první století nové epochy, byla naděje, že řeč hovorová bude působit na jazyk spisovný a že se tím zmenší nebezpečná vzdálenost mezi oběma, k níž došlo přearchaisováním jazyka spisovného. Tu však zasáhlo neblahé úsilí českého jazykového purismu.“ A dnešní situaci po té stránce dobře charakterisuje Havránek: „Je přirozené, že se jazyk zejména v období revolučních zlomů zbavuje archaických jevů v slovní zásobě i v mluvnické stavbě, které žily v něm do té doby jen jako doznívající prvky a prostředky jeho exklusivní uzavřenosti.“ (Nový život 1950, č. 6 v čl. Stalinův projev o jazykovědě a jazyk literatury, str. 451.)

Tím jsme se dotkli několika důležitých bodů, jež nezůstaly sice u PLK nepovšimnuty, ale dostatečně se neuplatnily. Je to především otázka přiblížení knižního jazyka spisovného jazyku hovorovému (a tím i obecnému), a to zejména v oblasti formálního tvarosloví a hláskosloví. Bylo by nespornou výhodou, kdyby se zmenšila vzdálenost mezi jazykem spisovným a hovorovým v oblasti tvarosloví a hláskosloví, neboť jeho oddálení v těchto plánech nemá funkční opodstatnění (na rozdíl od syntaxe a stylu). Avšak věc není tak jednoduchá. Nová spisovná čeština vznikla sice umělým zásahem, avšak během doby si vytvořila živé jazykové povědomí i normu a dospěla k jisté stabilitě. Ustálenost dnešního spisovného jazyka není ovšem ve všech oblastech stejná. Není sporu o tom, že zejména v některých oblastech tvarosloví existuje v normě (zejm. v její kodifikaci) taková složitost, že působí dojmem chaosu, v němž se nakonec nevyznají ani sami linguističtí pracovníci, tím méně pak neodborní uživatelé jazyka, kteří usilují o jazykovou správnost ve svých spisovných projevech. Takový stav je ovšem překážkou žádoucí stabilisace. Je jisté, že k této stabilitě, zejména v normě tvaroslovné, bude spisovná čeština moci dospět teprve tehdy, až projde obdobím jistého, a to dosti hlubokého zjednodušení. To si musí jazykovědci uvědomit. Toto zjednodušení musíme ovšem chápat ve smyslu rozvinutí těch zákonitostí, které již v jazyce jsou, ve smyslu posílení pravidelnosti. Takové zpravidelnění nelze ovšem uskutečnit prostým všeobecným převzetím tvarů hovorových, resp. obecných. Není pochyby, že změny v normě spisovného jazyka vznikají zejména pod tlakem jazyka hovorového, avšak tato závislost není jednoznačně přímočará a působí tu nadto i síly jiné. Spisovný jazyk tu nutně jde svými vlastními cestami. A bylo by též nebezpečné narušovat stabilitu spisovného jazyka [138]tam, kde k ní už dospěl. Je třeba si přitom také uvědomovat zcela odlišnou situaci lexika a mluvnice a uvnitř jich opět rozdíly mezi základním fondem a ostatní slovní zásobou a rozdíly mezi jednotlivými oblastmi mluvnice, a to jak co se týká stupně proměnnosti, tak pokud jde o možnost zásahu.

I když bychom na př. považovali některé změny v mluvnickém systému spisovné češtiny za žádoucí, musíme si být vědomi toho, že současná doba se svými revolučními proměnami ve výrobě, v ekonomice i v nadstavbových oblastech uvádí do velkého pohybu slovní zásobu jazyka (přesněji její povrchové vrstvy), a že právě tato skutečnost nutí theorii k obezřelosti, pokud jde o její zásahy do gramatické struktury. Nabízí se tu ke srovnání paralela obrozenská: živelné obohacování slovníku je tu v zájmu zachování kontinuity jazyka vyvažováno úzkostlivým tradicionalismem v oblasti mluvnice. Nicméně je však zřetel k pravidelnosti jazykové soustavy prvořadé důležitosti a musí být uplatňován důrazněji, než tomu bylo dosud. Nepůjde jistě o to, zavádět do jazyka umělou strohou a přímočarou pravidelnost, nýbrž o to, aby kodifikace vycházela především také z poznání té zákonitosti, pravidelnosti, která v jazyce je, a usměrňovala tak vývoj spisovného jazyka směrem k větší systematičnosti, pravidelnosti. Velmi často bude toto posílení pravidelnosti jazykové soustavy znamenat zároveň zhospodárnění této soustavy. Je pak jen přirozené, že tímto zpravidelněním spisovné češtiny, hlavně v oblasti tvarové, usnadní se také její zvládnutí nejširším vrstvám, zvýší se její demokratičnost.

Je proto úkolem theoretiků uvědomit si tuto složitou dynamičnost dnešní spisovné češtiny a v mezích možnosti osobitého vývoje její normy zjišťovat tendence tohoto vývoje, nebrzdit tento vývoj, nýbrž vhodnou kodifikací jej usměrňovat a podporovat,

Tím se dostáváme k důležité otázce vztahu mezi vývojem jazyka a jeho stabilitou. Jde v podstatě o to, jakým způsobem kodifikovat spisovný jazyk, aby tato kodifikace plnila svůj vlastní úkol, t. j. zaručovala, zajišťovala nutnou stabilitu jazyka, zároveň však ponechávala jazyku možnost dalšího vývoje. Je to důležité zejména v těch oblastech jazyka, kde je tendence k rigorosní kodifikaci, v oblasti hláskosloví a tvarosloví. Neboť jakkoli je vývoj jazyka fixovaného písmem, jazyka, který dosáhl poměrné stability, v těchto oblastech jen velmi pomalý, bylo by chybou domnívat se, že po stránce tvarové a hláskové je vývoj spisovné češtiny dnes již uzavřen. Tendence k ustálenosti, která je konstitutivním znakem normy vůbec, se totiž neustále střetá s tendencemi protikladnými, vedoucími k přetváření jazykového usu, a výsledek toho je právě ona pružná stabilita spisovné normy, jak o ní mluví Mathesius. Tato pružnost není však, jak nás poučil Stalin, ve všech oblastech jazykového systému stejná: největší je v té oblasti jazyka, která je co nejtěsněji spjata s myšlením (a vůbec vědomím), v lexiku — nejmenší v oblastech myšlení nejvzdálenějších: ve formální morfologii a fonologii. Proto se jazyková norma vyvíjí nerovnoměrně.

Položili jsme si otázku, jaká má být kodifikace spisovné normy, aby sice podporovala ustálenost jazyka, zároveň však nepřekážela jeho vývoji. Kdybychom chápali kodifikaci nedialekticky, metafysicky, jak se dosud ještě velmi často děje, musili bychom dojít k absurdnímu závěru, že vývoj spisovného jazyka může jít jenom cestami illegálními. Kodifikaci spisovné normy nesmíme si proto představovat jako absolutní, absolutně neměnnou a závaznou. Kodifikace se jen tváří, že je definitivní, ve skutečnosti se musí měnit, nastane-li toho potřeba, t. j. dojde-li k změnám [139]v spisovné normě. Musíme si rovněž uvědomit, že kodifikace jazykovou normu nikdy plně nevystihne, že zůstane vždy jen nedokonalým jejím odrazem. Nedokonalým i proto, že sama kodifikace nemůže plynule zachycovat živou proměnnost normy. Abychom použili obrazu: kodifikace není filmovací aparát, nýbrž normální fotografický přístroj, který nám dovede zachytit pohyb, dění jen velmi nedokonale, jako momentní snímek. Kodifikace zachycuje také vlastně už vždy minulou fázi vývoje. Je ovšem pravda, že tento poznatek má cenu spíše jen theoretickou, poněvadž v praxi dochází k významnějším změnám spisovné normy teprve v dlouhých vývojových obdobích. Vždyť to, co dnes cítíme jako divergence spisovné normy a kodifikace, není ve své většině staré 10 let, nýbrž aspoň 100 let.

Přesto však by se kodifikace školometsky, úzkoprse chápaná mohla stát překážkou, brzdou vývoje spisovného jazyka. Zejména pedantické a mechanické vymáhání kodifikace i v případech, kde nastal již v normě zřetelný pohyb, by bylo právě takovou chybou jako na druhé straně nedbání kodifikace vůbec. Záleží také velmi mnoho na tom, jakému konkretnímu účelu kodifikace slouží. Kodifikace pro potřebu škol, zejména nižších, se bude arci zpravidla tvářit rigorosněji než kodifikace, s níž se bude radit spisovatel. Jsem vůbec toho názoru, že kodifikace by měla sestoupit s kothurnů a méně přikazovat a zakazovat a více vykládat. Nikoli jen: toto je správné a ono nesprávné. Nýbrž: to či ono je v soudobé spisovné češtině zákonné, je noremní. To je obvyklé, častější. Tento tvar dosud převládá, je však postupně zatlačován živelně pronikajícím tvarem jiným, systémovým. Tento tvar je produktivní, onen neproduktivní. Tato vazba je progresivní, ona ustupuje. A pod. Kodifikace by tedy měla mít při své statičnosti i jistou perspektivní hloubku. Abychom se vrátili k našemu obrazu: zachytí sice jen jeden záběr, jednu polohu z nepřetržité řady poloh skládajících pohyb, ale zachytí jej tak, že bude zřejmé, i jak bude probíhat pohyb v nejbližších okamžicích.

Zde je po našem mínění ten článek řetězu, jejž je třeba uchopit, má-li nová kodifikace spisovné češtiny být příslušníkům našeho národa tím, čím být má: spolehlivou oporou jazykového povědomí. Je třeba znovu důkladně promýšlet pojem pružné stability a pružné kodifikace a prakticky aplikovat na specifické podmínky dnešní spisovné češtiny.

 

Shrnujeme: V období socialistické výstavby musí theoretická i praktická péče o spisovný jazyk hledat nové cesty k vědeckému usměrňování jeho vývoje. V podstatě půjde o to, hledat ustavičně rovnováhu mezi těmito čtyřmi principy: 1. požadavkem funkční vytříbenosti, 2. vývojovou nutností sblížení s jazykem hovorovým a obecným, 3. požadavkem zákonitosti (pravidelnosti) a úspornosti a 4. požadavkem pružné ustálenosti a jednotnosti.

Theorie jazyka má v socialistické společnosti svůj smysl v tom, aby po poznání jazykového vývoje a jeho vnitřních zákonitostí bylo možno cílevědomě působit na jeho další vývoj. Socialistická výstavba vyžaduje plánovitost ve všech složkách společenského života, a tedy i v jazykové politice a v jazykové kultuře. Naším cílem musí být, aby se stal český jazyk spolehlivým a neselhávajícím prostředkem myšlení a dorozumívání, účinným nástrojem boje a rozvoje podle slov Stalinových.

 

[140]Redakční poznámka. Uveřejňujeme tento diskusní příspěvek k tak významné otázce, jako je norma spisovného jazyka a její kodifikace, třebaže se redakce s jeho argumentací ve všem neztotožňuje. Autor se však snaží o důsledné a poctivé promýšlení zásadních věcí, a proto může být podle našeho názoru dobrým východiskem dalších diskusních příspěvků k této základní problematice české jazykovědy.

Předem sám aspoň stručně naznačuji, v čem plně nesouhlasím s autorem v jeho premisách. Nemohu souhlasit s tím, že výsledky práce pražské školy — a tím i mé práce vlastní — budou „tvořit bezpečnou základnu naší theoretické i praktické práce se spisovným jazykem“. Dvouleté úsilí promyslit důsledky z prací Stalinových mne přesvědčilo, že tomu tak není. Je sice pravda, že funkční hledisko pražské školy uchránilo nás přes pojetí strukturalistické od toho, abychom zcela isolovali jazyk od myšlení a společnosti. Také toto funkční pojetí jazyka, totiž zřetel k jeho konkretním úkolům vyjadřovacím, naprosto chybí v stroze idealistickém strukturalismu cizím, kodaňském a nově v americkém; v něm funkce — pokud se toho pojmu užívá — znamená funkci ve smyslu matematickém, týká se vztahů vyskýtajících se uvnitř jazykového systému, jak už na to upozornil Vl. Skalička v článku Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“ v tomto časopise v 10. roč. (1947/8, str. 139). Avšak tato naše „funkčnost“ vyjadřovala dosti nepřesné chápání vztahu jazyka k myšlení a ke společnosti, vztahu pojímaného jednostranně jen s hlediska úkolů jazyka, a zásadně, podstatně se liší od dialektického vzájemného vztahu jazyka a myšlení a vztahu vývoje jazykového a vývoje společnosti, z něhož nyní vychází marxistická linguistika; tento zásadní kvalitativní rozdíl je mezi dřívějším a dnešním naším chápáním tohoto vztahu. Dále jde o novou stalinskou poučku o objektivním charakteru zákonitostí vývoje společenských jevů. S těchto hledisk pak ovšem padá jak jakákoli autonomnost spisovného jazyka sama sebou, tak i předpoklad domněle nahodilého vývoje spisovného jazyka, který by se jevil v „umělém zásahu“ do vývoje spisovné češtiny v době obrození, o němž mluví autor tohoto příspěvku.

Dále zákonitost jazykovou chápala pražská škola jako zákonitost soustavy jazykové v synchronním stavu jazyka, tehdy především staticky (proto také Dokulilův článek kolísá mezi „zákonitostí“ a „pravidelností“); je však třeba odhalovat také zákonitosti jazykového vývoje.

Jestliže přece vcelku konkretní výsledky minulé práce v hodnocení normy spisovné češtiny a její kodifikace může článek i dnes přijímat jako správné — přes vážné chyby v premisách — plyne to jedině z toho, že naše práce nepostupovala deduktivně z těchto premis, ale především vycházela z materiálu (v. můj článek Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny v tomto časopise, roč. 10, 1947/8, str. 22n.) a z nevyjasněného tušení vývojových zákonitostí jazyka, s jejichž hlediska je pak možno theoreticky do kodifikace normy zasahovat.

 

Bohuslav Havránek


[1] Tato stať byla přednesena dne 7. března 1951 jako diskusní příspěvek za debaty na veřejné schůzi katedry českého jazyka a obecné jazykovědy filosofické fakulty university Karlovy, věnované důsledkům epochálních příspěvků Stalinových.

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 135-140

Předchozí Felix Vodička: Úkoly literární historie při studiu otázek uměleckého mistrovství

Následující Vladimír Kyas: První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny