Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

Principes du Cercle linguistique de Prague et la codification récente du tchèque littéraire

Vstupujíce do desátého ročníku Slova a slovesnosti chceme stručně přehlédnouti, jak působily na dnešní popis, kodifikaci a kritiku spisovné češtiny zásady Pražského linguistického kroužku pro kulturu jazykovou. Zásady ty nejvýrazněji Kroužek formuloval ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ a jejich šíření a propracovávání pokládá tento list za jeden ze svých předních úkolů. Sborník „Spisovná čeština a jazyková kultura“ vyšel v říjnu 1932, tedy poměrně nedlouho — o něco více než dvě léta — před prvním číslem Slova a slovesnosti. Otiskl pět, poněkud pro tisk rozšířených a prohloubených přednášek, které měli členové Pražského linguistického kroužku v lednu a v únoru r. 1932; stati ty zasahují do základních otázek jazyka spisovného a jazyka básnického, do jejich kultury a kritiky a činí závažné výtky dosavadní kodifikaci spisovné češtiny, zejména v Pravidlech českého pravopisu z r. 1924, a zamítají brusičskou praxi Naší řeči. Doplňují je positivní „Obecné zásady pro kulturu jazyka“, zpracované kolektivně. Přednášky ty byly tehdy provázeny diskusemi opravdu živými a jdoucími do tuhého a vzbudily veliký ohlas v soudobém tisku. Také sborník sám měl živou a značnou odezvu, šlo zřejmě o otázky tehdy velmi aktuální.[1]

Nevracíme se k oné době, abychom jen vzpomínali a evokovali minulost se všemi průvodními jevy, ale chceme co nejobjektivněji zjistit přínos thesí našeho sborníku a časopisu Slova a slovesnosti do jazykové kultury češtiny a podle výsledků jej zhodnotit. Nejschůdnější cesta k tomu je ta, že budeme posuzovati pod zorným úhlem požadavků sborníku novou kodifikaci spisovné češtiny, jak ji přinášejí vyšlé svazky „Příručního slovníku jazyka českého“, vydávaného III. třídou České akademie věd a umění,[2] a nová Pravidla českého pravopisu z r. 1941[3] a srovnáme s tím, jak se v této nové kodifikaci odráží brusičský kánon Naší řeči. Získáváme přitom tu výhodu, že Naši řeč stejně jako Příruční slovník vydává III. třída České akademie a nová Pravidla vypracovala pravopisná komise téže třídy; nese tudíž za všechna tři tato díla odpovědnost táž instituce.[4]

Takřka na první pohled vidíme v obou kodifikačních souborech, v Příručním slovníku i v nových Pravidlech nesporné sblížení se zásadami Kroužku a zřetelný [14]odklon od praxe Naší řeči. Srovnáme-li na př. konkretní výtky činěné Naší řeči ve Spisovné češtině a jazykové kultuře s rozhodnutím o těchto případech v Příručním slovníku akademickém, dojdeme k výsledku, že Příruční slovník ve vyšlých čtyřech svazcích dává v 81·6% za pravdu sborníku Kroužku proti Naší řeči (v díle druhém až čtvrtém dokonce v 86·9%). Příruční slovník tedy praxi Naší řeči zle poboural, alespoň v těchto případech, vytčených ve sborníku Kroužku; uvidíme však dále, že i v jiných.

Nová Pravidla pak z konkretních výtek činěných Pravidlům dosavadním (z roku 1924), přijala všechny a upravila příslušná hesla ve smyslu všech požadavků sborníku kromě slov hřiště, ličidlo, srdečko, zdůly a akusativu střed. rodu jedn. čísla je, kde zůstala při formě uváděné dříve.

 

Jaké jsou obecné zásady theoretické sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ a vůbec Pražského linguistického kroužku? Vytříbenost (kultivovanost) jazyka je pojem správnosti jazykové nadřaděný; posuzovat ji je třeba podle potřeb spisovného jazyka, s hlediska účelnosti, funkčně. Funkčními kriterii jsou jednak pružná ustálenost (stabilita) spisovného jazyka, jednak přiměřenost (adekvátnost) projevů k danému úkolu, určenému objektivně i subjektivně, adekvátnost, dosahovaná jazykovými prostředky funkčně rozlišenými a vhodným jejich výběrem. Jazykověda má proto na úseku jazykové kultury podporovat obojí, i stabilitu spisovného jazyka i potřebné jeho funkční rozvrstvení a rozlišení, a nemá porušovat nevhodnými zásahy ustálenou jeho normu, ani nesmí stírat funkční rozlišení a tím nivelisovat jazyk spisovný. Spisovný jazyk má svou autonomní normu, existující v jazyce samém, kterou nelze ztotožňovat s lepší nebo horší její kodifikací v jazykových příručkách, ani podřizovat ji minulému stavu jazykovému nebo jazyku lidovému, omezenému místně nebo sociálně.

Jaké je kritické zaměření našeho sborníku? Brojí proti zásadě historické čistoty a přímočaré pravidelnosti, kteréžto zásady se uplatňovaly v Pravidlech českého pravopisu, a proti brusičské praxi Naší řeči, zejména ve dvou jejích ročnících, bezprostředně předcházejících, v ročníku 14. z r. 1930 a 15. z r. 1931. Tato praxe negovala současný stav spisovného jazyka i jeho funkční rozlišení.

Jediným bezpečným podkladem pro jazykovou kulturu i kritiku jazyka je poznání skutečné současné normy spisovného jazyka. Jak ji poznáme, na to odpovídá sborník v „Obecných zásadách“ takto (na str. 246): „Pramenem pro poznání normy současného spisovného jazyka českého je především průměrná literární praxe jazyková za posledních padesát let. Nelze při tom vylučovati tu starší literaturu krásnou a odbornou, na níž se v XIX. století dnešní její stabilisace připravovala, je však nutno při užití starší literatury (na př. jazyka Palackého, Havlíčka, Němcové, Tyla) rozlišovati to, co přešlo do spisovného jazyka současného, od toho, co již zaniklo anebo co se u nich vyskytlo jen z kolísání mezi prvky spisovnými a lidovými anebo co se ještě udržovalo jen jako doznívání jazyka staršího.“ Proti tomuto vymezení současného usu na usus posledních padesáti let, které stručněji je formulováno již ve stati Mathesiusově na str. 23, sice Naše řeč v roč. 17, 1933, na str. 52 namítá s naprostým nepochopením — hájíc svou tradici, že měřítko současného spisovného jazyka je někde mimo tento jazyk — toto: „Je to [15]vymezení celkem libovolné a příliš úzké z mnoha příčin, ale především proto, že by zbytečně vedlo k přerušení i té slabé jazykové tradice, která nás spojuje s minulostí.“

S uspokojením však musíme konstatovati, že se od tohoto odmítnutí v Naší řeči diametrálně liší zásada Příručního slovníku jazyka českého, v jehož předmluvě, datované do r. 1937, čteme (na str. VIII): „Za základ pro PSJČ se pokládá jazyk spisovatelů asi posledních šedesáti let, tedy zhruba od roku 1880. Ze starších spisovatelů se užívá pokud možná příkladů jen pro slova obecně známá v současném jazyce spisovném, a to hlavně ze spisovatelů klasických, jako Němcové, Havlíčka, Tyla, Erbena, Čelakovského, Kollára, Máchy, Palackého, Šafaříka.“ Tedy čteme zde názor, který se slovy liší od formulace ve sborníku pramálo a věcně vůbec ničím.

Již toto hodnocení současného stavu spisovného jazyka jako pramene jeho normy v Příručním slovníku má samozřejmě své důsledky na poměr Příručního slovníku k stabilitě spisovného jazyka i k jeho funkčnímu rozvrstvení a tím i k zákazům porušujícím tuto stabilitu a stírajícím funkční bohatost. Nejjasněji to dokládá konfrontace akademického slovníku s kánonem zákazů Naší řeči. Srovnáme-li po této stránce Příruční slovník se 14. a 15. ročníkem Naší řeči, protože právě tyto ročníky byly hlavním předmětem kritiky v našem sborníku, shledáme, že vyšlé čtyři jeho svazky (čtvrtý svazek do str. 873, v. výše pozn. 2.) uvádí 56·4% slov a spojení zakazovaných v oněch dvou ročnících Naší řeči bez jakéhokoli omezení nebo poznámky jako samozřejmě spisovné a odmítá důrazněji nebo méně důrazně jen 25% z nich; zbylých 18·6% je vyčerpáno ze dvou třetin (přes 12%) případy vytýkaných slov a spojení v Naši řeči, které Příruční slovník nemá (jako na př. bezprospěšný, bezvýlohový, biopředstavení, čajovařič, dobropisovati, kávovařič, masořezka, kaprál ode dne a pod.), a z jedné třetiny (6%) případy, které Příruční slovník uvádí s omezením jako slova „řídká“, „básnická“, „knižní“ a pod. (jako na př. bezsporně, bezzávazný, kol, lomikam, nalistovati, nazírati něco, patřičný, polstrovaný a pod.). Necháváme zde stranou výtky, týkající se jen pravopisu, kvantity a tvarů, protože o nich je dále řeč v souvislosti s novými Pravidly. Kdybychom přihlíželi jen k svazku druhému, třetímu a čtvrtému (do str. 873), je poměr Příručního slovníku k zákazům Naší řeči v uvedených ročnících ještě radikálnější: 60·0% zákazů odmítnutých a jen 23·6% ponechaných (v samém třetím díle je pak dokonce již 63·8% zákazů odmítnutých, kdežto první díl má jen 50% odmítnutých zákazů a 27·8% ponechaných).

Pouhá tato čísla výmluvně dokumentují radikální převrat názorů na spisovný jazyk v Příručním slovníku v poměru k praxi Naší řeči a znamenají v základě odmítnutí této praxe, když většina jejích zákazů padlo jako lichých a jen méně než jedna třetina zůstává, z níž ještě však víc než polovina se odmítá se značnou reservou (lépe …, nepřesně).

Abychom oživili pouhá čísla, uvádíme příklady. Tak bez poznámky a bez jakéhokoli omezení Příruční slovník uvádí jako spisovná ze slov a spojení odmítaných v obou ročnících Naší řeči (v 14. a 15. z r. 1930 a 1931) tato: až na ‚kromě‘ bezpředmětný, bezúčelný, dík a díky (předložku), dostáti (slovu, úkolu), kolísati (místo kolísati se), listovati, mimořádně a mimořádný, náročný a nenáročný, následkem (předložku), naslouchati (něčemu), neochvějný, (příliš a p.) než aby, obdivovati co, odehrávati se ,býti‘ a p., odstraniti, v ohledu omezovati se na něco, ovlivniti, ovlivňovati, platiti ,býti pokládán‘, podmíniti, podmiňovati, pochopitelně, posléze ‚konečně‘ a j.; dále ze slov a spojení odmítaných [16]v jednom z těchto dvou ročníků na př. tato, obecně náležící do kánonu brusičského: celostátní, cílevědomý, doručiti ‚dodati‘, hráti roli, úlohu, jednoduše, krajně ,úplně‘, krajní ,svrchovaný‘, kruh (přátelský), léčitelný, méněcenný, tím méně, míjeti ,jíti kolem‘, myslitelný, nanejméně, nanejvýš, navštěvovati (přednášky a pod.), neotřesitelný, nepopiratelný, neporovnatelně, nepředvídatelně a p., obezřetnost, obchod něčím, obecnoškolský, obývati co, odjistiti (odjištěné granáty), odpadati ,nemíti místa, nedíti se‘, oheň ,palba‘, oproti, patřiti ‚náležeti‘ a j. Z těchto uvedených případů Naše řeč znovu a znovu odmítala i v dalších ročnících tato hesla: až na (18, 1934), bezúčelný (26, 1942), hráti úlohu (18, 1934; 20, 1936; 24, 1940), naslouchati (18, 1934), obdivovati něco (17, 1933; 22, 1938), odehrávati se (18, 1934), odpadati, odpadnouti (20, 1936; 21, 1937), odstraniti (20, 1936; 24, 1940), oproti (18, 1934; 20, 1936; 21, 1937; 25, 1941), ovlivňovati (17, 1933; 20, 1936; 23, 1939; 24, 1940 dvakrát, 25, 1941), patřiti ,náležeti‘ (20, 1936, 24, 1940), platiti zač ,býti pokládán‘ (18, 1934; 19, 1935; 23, 1939; 25, 1941) a j. — uvádím jen příklady vybrané namátkou beze všech nároků na úplnost.

Ze slov a spojení, jejichž zamítání v Naší řeči je odsuzováno ve Spisovné češtině, uvádí Příruční slovník rovněž bez poznámky a bez omezení jako spisovná tato hesla: bezohledný, bezpodstatný, bezpředmětný, bezúčelný, bezúspěšný, bezvýhradný, bezvýsledný, bezvýznamný, cílevědomý, dík (předložku), listovati, míjeti ‚jíti, jeti kolem‘, nápadný, následkem, nenáročný, nenávratně, neochvějný, nepoměrně, nesporně, odpovídati (pro paralelní vztah), odstraniti, podnítiti, posléze, pouze. Většinu jich Naše řeč v dalších ročnících (po r. 1932) bez rozpaků opět zamítá; na př. bezúčelný (17, 1933; 26, 1942), následkem (22, 1938), odstraniti (17, 1933; 20, 1936; 24, 1940), podnítiti, podmiňovati (23, 1939) a j.

Příruční slovník ovšem také zamítá některá hesla nebo jistý jejich význam nebo spojení, označuje je výslovně za nesprávné (zkratkou nebo vykřičníkem); a jistě s mnoha takovými případy lze zcela souhlasiti. Je jich však poměrně velmi málo, na př. bezpaměť, bezpomoc, bezprávník, bezprodleně, kdyžtě (nesprávně, kde nestojí místo kdyžť je), líceň, ochrnouti ,ochromiti‘, pobízeti ceny a j. Častěji slovník obdobná slova nebo spojení jen omezuje připojeným „lépe tak a tak“, zřídka „nepřesně“ nebo „nepřesně cizím vlivem“. Tak ve shodě s oběma ročníky Naší řeči (14. a 15.) omezuje alespoň hesla a spojení: bezprostředně (v nejbližší blízkosti), dobropis, krojovaný, ten který, nadejíti, nadcházeti, neodvislost, neodvislý, odviseti, obdati, ohledně a j. Někdy bez výslovného odsouzení určuje jen původ slova příslušného významu nebo spojení, přidávaje „podle němčiny“ (zřídka „rusismus“), na př. z hesel uvedených dvou ročníků Naší řeči takto označuje: lhostejný ve významu ‚nezajímavý‘, načež, nato, nahlížeti (co), následující (místo tento) — často s tak hojnými doklady, že sotva lze tvrditi, že takové případy výslovně zamítá, na př. u významu hesla lhostejný takto označeného jsou doklady ze Zeyera, Nerudy, Havlíčka, Staška, Dyka, Němcové, Heritesa, Herbena a Herrmanna. Místy slova nebo spojení vytýkaná v Naší řeči správně akademický slovník vymezuje blíže a tím je pro praksi ovšem také omezuje; označuje je jako řídká, na př. bezesporně, bezávazný, lomikam, majestátný, nalistovati, nazírati něco, nebo jako „zastaralá“ (ev. „poněkud zastaralá“), na př. nacházeti se, nalézati se (ve významu ‚nahoditi se, právě býti, prodlévati někde‘ atd.), obnášeti (ve významu ‚obsahovati, míti nějaký rozměr …‘), poslouchati něčemu, potažmo, anebo jako „básnické“ [17]a „knižní“, na př. kol, plam, jako „lidová“, „obecná“ nebo „dialektická“, na př. beztak, v pádu potřeby, patřičný, polstrovati.

Ovšem Příruční slovník jako dílo kolektivní obsahuje, zejména v prvním díle, kde se praxe teprve ustalovala, některé zřejmé nesrovnalosti a zamítají se v něm slova a spojení, která podle poměru slovníka k jiným členům kánonu brusičského měla zůstati bez omezení. Tak v I. díle se výslovně zamítá docíliti, k dobru, všeho druhu, doznati (ve významu ,přiznati‘), bolševismus, Byzanc, účelové věty typu odešel, aby se nevrátil atp.

Celkem lze však právem říci, že Příruční slovník akademický má mnohem blíže k požadavkům našeho sborníku z r. 1932 než k praxi Naší řeči.

 

Jaké jsou změny v Pravidlech českého pravopisu z r. 1941, zejména s hlediska požadavků našeho uvedeného sborníku a vůbec Pražského linguistického kroužku?

V pravopise samém není žádné podstatné změny. Jsou napravena některá nedopatření starších vydání Pravidel, jako psaní kolyba, spropitné a zjednodušeno psaní několika isolovaných případů, jako stráviti (místo rozlišování stráviti a ztráviti), hostinný, pohostinný, prostranný (místo psaní s -ný); dále jsou změny ve psaní spřežek příslovečných: píše se jich více dohromady, jako dokdy, kvůli, přitom atd. (avšak rozděleno opět mimo to), v psaní předložky z (píše se z počátku, z doby a pod.) a v psaní velkých písmen; nepíší se tečky za zkratkami (na př. SSSR, ČČH, Dr, …) ani čárka mezi dvěma spojkami (na př. věděl, že když …).

V souvislosti s těmito drobnými opravami pravopisnými můžeme se zmíniti i o několika oprávněných změnách po stránce hláskové, požadovaných ve sborníku Spisovná čeština; nová Pravidla uvádějí požadované ve sborníku svižný, mají jen destička, houstička, mistička, oblázek a opouštějí tak podobu deštička, houštička, mištička, oblásek v dosavadních Pravidlech předpisovanou (švižný však uchovávají jako oprávněnou variantu).

Rozsáhlejší poněkud změny jsou v psaní cizích slov a dále v jevech již přesahujících hranice pravopisu, v délkách a v tvarech.

Ve změnách provedených v psaní cizích slov nelze však bohužel dobře najíti vedoucí zásady kromě té, že vlastní jména se píší, pokud možná, nezměněným pravopisem původním; proto nově zavádějí Pravidla psaní Hellas, Hellespont a pod. Avšak také v psaní cizích slov obecných vrátila se nová Pravidla v několika směrech k stavu staršímu. Píší zejména dvojím písmenem souhlásky nově ve slovech, jako bulla, mollový, brutto, glossa, missa, cesse atd. (ale píší se s jedním písmenem nově zařaděná slova, jako sylaba, expresionismus, expresivní, imanentní a j.). Zavádějí často psaní th, kde předchozí Pravidla psala pouhé t, jako theoretický, ether, ethika, ethnograf (ale nedůsledně, jen s t píší estetický, th nebo t metoda, matematika a j.), a psaní ae v několika slovech: caesura, praesens, praetor, praeteritum (ale pretorián, predikát, predestinace). Ve všech těchto bodech se vracejí Pravidla — ale nedůsledně — k originálnímu psaní u cizích slov a tím i zpravidla k psaní, jaké bývalo v Pravidlech před r. 1913. Jediný snad krok kupředu je v tom, že podle výslovnosti píší z, ž místo dotavadního s, š v některých slovech, jako bazén, branže, Brazilie a pod. (ale opět na př. dresina místo dosavadního drezina).

[18]Častěji se změnilo označování délek v cizích slovech a přitom opět nelze najít nějakou zásadu; lze jen bohužel říci, že se délka někde označuje jinde ne. Na př. nově se píše v slovech: Albánie, bábel, diecésán, chór, rétorický a m. j., ale nepíše, ač se dříve psala, v slovech, jako ether, Dalmacie, kasino, ferie a j. Poměrně hojně zavádějí nová Pravidla označování dlouhého ó, na př. nově je píší v slovech byró, chór, pavilónek, sezóna, sezónní, tónina a j. a v slovech nově zařaděných, jako balónek, barónek, citrónek, karfiólek, ale zřejmě se nová Pravidla vyhýbají psaní dlouhého ú uvnitř slova a píší jen musa (dotavadní musa i múza), tura, literatura, kultura, censura atd. Také výslovnost cizích slov, i co se týče délek i co se týče jiných stránek, je označována jen nedůsledně, na př. je-li označena v slovech adagio (adádžo), baissa (bésa), fatum (fá-), generosní (že- -óz), není jasné, proč není označena v slovech votum, antena, ethos, gnoma, gnose, gramofon, grandiosní a m. j.

Nelze tedy říci, že by v psaní cizích slov nová Pravidla znamenala pokrok a měla jasné a důslednější stanovisko než dotavadní Pravidla. Zásadní směrnice, o nichž by autoři Pravidel měli uvažovati, vytýčil již Trnka v tomto časopise (v roč. 8, 1942, str. 169 n.), také tam trefně poznamenal, že spíše označují Pravidla dlouhé é a ó, alespoň v řeckých slovech, patrně proto, že se označují graficky i v řečtině.[5]

Mnohem promyšlenější jsou četné změny v nových Pravidlech v označování délek u slov domácích a zde nová Pravidla opustila právem — alespoň zčásti — „přímočarou pravidelnost“ vytýkanou dotavadním Pravidlům a značnou měrou se přiblížila skutečnému současnému usu spisovnému. Píší nově ve shodě s výslovností délky v základu některých slov, jako céva, dýha, chlípný, chýše, chýška, jestřábí a j., a naopak krátké samohlásky bez délek opět ve shodě s výslovností v slovech blikati, jitřiti, jizva, piha, rusalka, vladyka, vratký a stejně ojediněle jinde, jako přívrženec, slivovice (místo dotavadního přivrženec, slívovice). Nekrátí kmenovou samohlásku u sloves denominativních, jako cínovati, křídovati, mřížovati, postříbřovati, zaklínovati. A vůbec u odvozených slov namnoze zachovávají právem délku shodnou se slovem základním, tak zejména u slov s příponou -tko ať s významem nástroje, jako chránítko, stínítko, anebo deminutivním, jako háďátko, zvířátko atd., u slov na -iště, jako koupaliště, jíloviště, anebo vhodně i některých slov na -árna, (nově oblékárna, přelévárna, slévárna, třídírna).

Rovněž nechávají Pravidla délku alespoň u některých slov s příponou -dlo, jako šídlo, říkadlo, stínidlo atd., a u některých jmen činitelských na -tel a -č, tak zejm. u slov s předponou dlouhou již i u slovesa, jako následovatel, pronásledovatel, násobitel atd., ale i délku v základě slova, jako hřímatel, mírnitel, trýznitel, zpracovávatel a j., dále potápěč, napínáček, poháněč, udíleč, zaříkavač a m. j., ale přesto Pravidla krátí u mnoha jiných, kde usus má délku anebo alespoň kolísá, jako umyvadlo, ohřivadlo, projimadlo a j., zachovavatel, vyjednavatel, najimatel, odesilatel a j., řidič, slidič, napinač, vypinač, vysilač a m. j.

Tedy v délkách, jak jsme již řekli, nová Pravidla se značnou měrou snažila sblížit se současným usem spisovného jazyka, ale nepodařilo se jim to úplně, protože u jistých typů tvoření zůstala pod vlivem starších Pravidel o krácení — které ovšem nelze popírati (srov. kazatel, nakladatel, palič, bělidlo a pod.) — a délky připouštějí spíše jako výjimku z pravidla. Neuvědomila si dostatečně pravidelnost nově tvoře[19]ných odvozenin a jejich tendenci zachovávat délku slova základního nezměněnou u slov odvozených. Tato tendence působí i na redukci krácení délek ve flexi typu brána/branou. Zde nová Pravidla dala značnější měrou oprávnění tvarům nekráceným (značnější než Příruční slovník), ale přece ne v tom smyslu, jak praví Šmilauer v brožurce „Co nového v Pravidlech českého pravopisu 1941?“ na str. 16, že by dávala „při nich přednost tvarům nekráceným před krácenými“. Pravidla se zde totiž — stejně jako výše — rozhodla buď jen pro délku nebo jen pro slabiku krátkou a již tím se musela octnout ve sporu s usem, a to jak tam, kde předpisují jen krácení, na př. v gen. plur. dam, jiv, mis, v dat. a ost. pádech plur. žabám (na rozdíl od žábám dívkám), v instr. sing. a jiných pádech čarou, čarám, drahou, lipou a j. a kde je jistě obvyklá i délka (tu zde zčásti připouští Trávníček v Stručné mluvnici, str. 60), tak tam, kde požadují jen délku, jako fůrou, víl, hroudám …, ač Příruční slovník i Trávníček v uved. mluvnici připouštějí i forou, hrudám a Trávníček i vil. K této zásadě důsledné jednotnosti uplatňované i v nových Pravidlech se ještě vrátíme.

Pravidla českého pravopisu se od prvního vydání snaží kodifikovat i značnou část tvarosloví spisovného jazyka. I na tomto úseku opravila právem nová Pravidla řadu zbytečných archaismů vnucovaných spisovnému jazyku vydáními dřívějšími, jako dada, anděle, téhodne … a pod., připouštějí další případy kolísání v 3. plur. i u sloves V. tř. (mizí, večeří, voní i mizejí, večeřejí, voní), imperativ stav a pod.

Nejhlouběji však nová Pravidla zasáhla do časování několika typů slovesných, zatím co u jmen jsou vážnější změny proti Pravidlům starším jen u substantiv kolísajících mezi typem kost a píseň; změny ty jsou vedeny vesměs snahou vyrovnat předpisovanou kodifikaci se současným usem spisovným. Také se nová Pravidla i u typu sloves mazati i u substantiv kost/píseň se značnou měrou sblížila s požadavky vytčenými v mé stati v I. roč. Slova a slovesnosti (str. 8n.).

Nová úprava Pravidel šťastně zasáhla do tvarů substantiv vzoru kost a píseň a bez rozpaků ve shodě se skutečným usem připouštějí u mnoha substantiv tvary podle typu píseň, kde se dosud předpisovaly jen tvary historicky oprávněné podle vzoru kost, jako na př. hůl, huť, náruč, obruč, pec, příď. Připouští se také nově — právem — kolísání mezi obojími tvary na př. u substantiv hlať, loď, závrať. S valnou většinou konkretně určených tvarů jednotlivých jmen v abecedním seznamu lze souhlasit. Neshoduji se jen v jednotlivostech, zejména tam, kde se nepřipouští kolísání, které ve spisovném jazyce je, jako na př. nelze dobře popírat, že existují vedle častějších tvarů obětem, -ech, pamětem, ech, závětem, -ech také tvary na -ím, -ích, které u slov oběť a závěť uvádí rovněž Trávníčkova Stručná mluvnice, str. 47n.; další příklady viz doleji.

Tíže však lze souhlasit s formulací úvodu Pravidel (str. XXXII a násl.), který tuto skupinu substantiv rozděluje na šest typů, rovnoprávně za sebou řaděných. Je sice pravda, že mezi starým typem kost (s příponou -i v 2. pádě sing. a v 1. a 4. pádě plur. a dále v plur. s příponami -em, -ech, -mi) a čistým typem píseň (s příponou e n. -ě v 2. pádě sing. a v 1. a 4. pádě plur. a dále v plur. s příponami -ím, -ích, -emi n. -ěmi) je celá stupnice přechodů α) tvary shodné s typem píseň jen v 3. a 6.pádě plur. -ím, a -ích, β) ještě i v 7. pádě plur. -emi n. -ěmi, γ) i v 1. a 4. pádě plur. -e n. -ě, δ) i v 2. pádě sing. -e n. -ě, — tedy čtyři stupně rovnající se čtyřem typům Pravidel, ale přece v zásadě jde jen o dva typy základní, jak jsem již naznačil v uvedeném článku v Slově a slovesnosti. Ovšem nesmíme lpěti na historické čistotě původního [20]typu kost, ani nesmíme vidět v tvarech tohoto starého typu kost něco přednějšího a pro spisovný jazyk oprávněnějšího.

U prvního typu kost je třeba dnes v tvarech na -em, -ech viděti jen varianty k pravidelné koncovce -ím, -ích, jejichž důsledné užívání je u tohoto typu kromě substantiv na -st (-ost) stejně omezenou výjimkou na straně jedné jako užívání tvaru -emi n. -ěmi na straně druhé.

Výhradně se tvarů -em, -ech kromě substantiv na -st užívá jen u slov řeč, věc a děti; u substantiv na -ost jsou pak u všech a u ostatních slov na -st převahou s výjimkou slov hrst, kopist, lest, mast, past, pelest, pěst, plst a propust, ale tvary -ím, -ích začínají pronikat i k jiným slovům kromě uvedených. — Co se týče instr. plur. na -emi n. -ěmi, není třeba zařaďovat jako výjimku s tímto tvarem substantiva chuť, řiť, stať, kapraď, záď a sůl, poněvadž u nich lze dobře připustit též variantu -i || -e (-ě) v 2. p. sing. a v 1. a 4. p. plur. a náležejí tak k typu druhému, takže zbudou jako výjimka s příponou -emi (-ěmi) jen slova choť, noc, nemoc, velmoc, mysl, ves a lež.

Typ d) nových Pravidel se vzorem niť na -i v 2. p. sing. a na -e, -ě v 1. a 4. p. plur., dále v plur. na -ím, -ích, -emi n. -ěmi a typ e) se vzorem čeleď na -e, -ě nebo -i v 2. p. sing. a v 1. a 4. p. plur., dále v plur. rovněž na -ím, -ích, -emi n. ěmi — mohou zcela splynout. Není přece třeba nepřipouštět variantu -i v 1. a 4. pádě plur. u slov niť, peruť, pouť, trať, když se připouštějí varianty čtvrti, plti, žerdi, a rovněž není třeba odmítati variantu -e n. -ě v 2. pádě sing. u obojích těchto substantiv. Pak prostě u druhého typu píseň mají dubletní tvary -e (-ě) || -i v 2. pádě sing. a v 1. a 4. pádě plur. některá substantiva na -ť a -ď (subst. čtvrť a niť mají v usu bezpečně -ť a nikoli -t, jak stále ještě předpisují Pravidla) a jiná ojedinělá, jako sůl, žluč (zeměžluč); varianta -i bývá v jednotném čísle častěji než v množném. Jinak varianta -i, zejména v jedn. čísle má stylistickou hodnotu knižního výrazu, a to nejen u tvarů tváři, černi (v potu tváři, tiskařské černi), ale i u 2. pádů sing. modři, sběři, v básnickém slově hluši a hodnotu archaismu i jinde (do peci a pod.). Výjimkou jen tohoto typu píseň také instr. plur. na -mi: dveřmi, loďmi (vedle loděmi), ale i ten může se vyskytnout v úloze archaismu i u slov jiných, na př.pečetmi, perutmi a j.

Srovnáme-li tedy takto příslušné tvary, docházíme k formulaci značně jednodušší, než jakou mají Pravidla ve svém úvodě.

K typu prvnímu kost náležejí pak substantiva zakončená na souhlásky tvrdé a obojetné (bez l), t. j. na -t (-st), -s, -z a na retnice (s výjimkou slov na -ev), dále některá substantiva na -ť a -ď, jednotlivá na -c a -l (moc, nemoc, pomoc, velmoc, noc, vec; běl, mysl, ocel) a výjimkou na -ž, -š, -č (lež, rež, myš, veš, moč, řeč).

K typu druhému píseň náležejí všechna substantiva na -ř, -ň, -j, na -ž, -š, -č (s výjimkou slov výše uvedených) a na -ev, dále některá na -ť, -ď a jednotlivá na -c a -l (zejména čepel, hůl, sůl, pec a jiná, jež nikdy nekolísala, jako koupel, postel, … klec, obec).

Tomu, kdo nepoznal složitost dosavadních předpisů o skloňování substantiv kolísajících mezi typem kost a píseň v našich příručkách, bude se ovšem zdáti i tato formulace málo jednoduchou, ale pro uznání její jednoduchosti stačí, když ji srovná se šesti vzory v Pravidlech na str. XXXII—XXXIII, u nichž všech se vyskýtají ještě další výjimky a jimiž přesto není vystižen skutečný stav, skutečná norma.

V časování nová Pravidla kromě jednotlivostí právem nově připouštějí ve větší míře u vzoru títi substantiva verbální typu rozetnutí, utnutí, …, obejmutí, sejmutí, …, u vzoru tisknouti tvary přechodníka a příčestí minulého s -nu-, jako [21]padnuv, přimknut a j., uvádějí také nově imperativy, jako rvete, řvete, štvete, zvete, cpete (ještě vedle tvarů s -ěte).

U sloves typu bráti škrtají zcela zastaralé dubletní tvary, jako déřeš, péřeš, žéřeš, ale škrtají i béřeš, béře, které se přece jen jako knižní varianta vyskytují. Podobně u sloves typu tříti uvádějí jako výhradně spisovné tvary třu, třou s výjimkou dublet u mříti (mru, mrou || mřu, mřou, zemru || zemřu, …); i zde lze sotva popírati existenci spisovných dublet na -ru || řu… i u jiných sloves, jako obestrou a pod. V obou těchto případech opět i nová Pravidla usilují o větší jednotu, než jaká ve spisovné češtině je.

Konečně u sloves typu mazati — ve značné shodě s citovaným mým článkem v I. ročníku Slova a slovesnosti — připustila Pravidla tvary na -u, -ou (v 3. os. sing. a plur.) rozsáhlou měrou a dubletní tvary –i/u a í/ou omezila na skupinu sloves na -š, -ž, -č (Pravidla vymezují ji podle -s, -z, -k, -ch před infinitivem na -ati a proto nemusí zvlášť mluvit o tvarech lžu, lžou). Nelze však dobře souhlasit s tím, že obojí tyto dubletní tvary přičítají Pravidla všem slovesům této skupiny bez rozdílu (kromě básn. víži a slovesa klušu, kde neuvádějí variant -i). V užívání těchto dubletních tvarů je zřejmý funkční a stylistický rozdíl a myslím, že mám pravdu, tvrdím-li na podkladě materiálu v uvedeném článku, že tvary na -i, -í jsou „častěji u sloves ‚knižního‘ jazyka, jako píši, káži, dokáži, táži se, pláči, než u ostatních a nejsou vůbec u sloves užívaných převahou ve funkci prostého sdělování, jako kloužu, koušu, lížu, lžu, vržu“; jen k posledním bych ještě připojil klušu, křešu, kyšu.

Konkretněji výčtem bylo by možno pro Pravidla tento rozdíl vystihnout v souvislosti s tvary na -ám, -áš u některých sloves tohoto typu takto: slovesa tohoto typu na -š, -ž, -č mají buď dubletní tvary -i/-u, -í/-ou, jako káži/u, ukáži/u, maži/u, píši/u, pláči/u, skáči/u, táži/u se, váži/u, anebo dubletní tvary -u/-ám, -ou/-ají, jako češu/česám, hryžu/hryzám, opášu/opásám, přepášu/přepásám, řežu/řezám, tešu/tesám a výše uvedená kloužu/klouzám, klušu/klusám, koušu/kousám, křešu/křesám, lížu/lízám, vržu/vrzám — vyskytnou-li se zde tvary na -i, -í, jako teši, teší, mají vždy vyhraněnou úlohu stylistickou jako tvary zastaralé ve shodě s archaismy páši, -í (vedle páchám), dýši, -í (vedle dýchám), stejně jako víží, repcí, šepcí.

Pravidla výslovně neuvádějí žádné funkční nebo stylistické rozlišení těchto tvarů — kromě tvaru víži, který označují jako „básn.“ (jde ovšem především o 3. pl. víží); snad je však přece poněkud naznačují tím, že mají v abecedním seznamu jen klušu, u kyšu je tvar kyši v závorkách a u slovesa klouznouti je kloužu i klouži, kdežto u všech ostatních uvádějí obráceně tvary na -u, -ou teprve za tvary na -i, -í, ale je i pak těžko vysvětlitelné, proč jsou tak označeny jen tyto tři výjimky a k tomu každá jinak a přitom u všech ostatních žádný rozdíl naznačen není, ani na př. mezi píši/u a vrži/u, 1íži/u.

 

Vcelku nová Pravidla usilují však zřejmě o vyrovnání se současným usem spisovného jazyka. Proto zbavila své předpisy pro spisovný jazyk ze značné části podoby hláskové a tvarové zbytečně jazyku dříve vnucované u mnoha slov. Avšak na druhé straně nedosáhla plného vyrovnání s ním, protože se nepostavila revolučně na stanoviska dnešní stavby spisovného jazyka a jeho zákonitosti. Více nebo méně své vyrovnání se současným usem stále ještě Pravidla berou jako ústupky proti pravidelnosti, plynoucí ze struktury minulé. Tím si vysvětlujeme, jak nedbání dnešních tendencí (na př. tendenci zachovat délku slova základního u slov odvozených) a nepřesné vymezení hranic jednotlivých typů (na př. při koncovkách -em, [22]-ech a -ím, -ich u substantiv typu kost), tak různé nesrovnalosti, jako že Pravidla na jedné straně důsledně zavádějí jen tvary typu třu, třou, ale na druhé straně stále připouštějí i takové papírové tvary, jako líží, vrží, anebo zatracují imperativy typu tluč, peč a akus. střed. rodu ho.

Dále nedbají Pravidla rozvrstvení spisovného jazyka a stále se snaží všechny tvary převésti do jediné roviny. Jen velmi zřídka odůvodňují varianty, na př. tvar víži jako „básn.“; spíše omezení na jistou vrstvu naznačují spojením, na př. v potu tváři, tiskařské černi. Zpravidla však předpisují oba tvary jako stejné a rovnocenné, na př. zakončení -i, -í a -u, -ou u typu mažu, dvojí zakončení zemru/zemřu, obojí tvary podle vzoru kost i píseň, dvojí tvar chtí / chtějí, ba často ani nerozlišují rozdíly dané různým spojením, na př. že je ve spisovném jazyce jen tři čtvrti při určování hodin bez varianty čtvrtě.

Obě tyto naše obecné výtky souvisí se stále ještě uplatňovanou snahou po přímočaré pravidelnosti na úkor skutečného stavu a se snahou vyhnouti se kolísání, resp. dubletám. Ze snahy první si vysvětlujeme vnucování obojího tvaru na -i a -u a na -í a -ou celé skupině sloves mažu bez rozdílu anebo důsledné třu, třou. Ze snahy druhé odstraňuje se kolísání často i tam, kde skutečně existuje; jistě se kolísání Pravidla nemohla vyhnouti (na př. u mnoha substantiv u vzoru kost a píseň), ale uvádějí je častěji při tvarech než hláskách, ač právě v stanovení délek nelze bez násilí dosáhnout úplné jednoty.

Kdyby se byla Pravidla důsledněji postavila na stanovisko dnešního systému spisovné češtiny a viděla ve zbytcích systému minulého jen jeho nepravidelnosti, dbala rozvrstvení spisovného jazyka a nestírala existující kolísání v jazyce, byla by nejen theoreticky lépe vystihla dnešní normu spisovné češtiny, ale byla by i s hlediska praktického usnadnila bezpečné ovládání spisovného jazyka, který je, zejména dnes, potřebou celého národa, všech jeho vrstev, a nikoli jen úzké vrstvy. Ovšem nechceme a nemůžeme popírat, že nová Pravidla k vyrovnání kodifikace se současnou normou učinila veliký pokrok ve srovnání se staršími vydáními Pravidel; přiblížila se k požadavkům, vytčeným ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura a ve Slově a slovesnosti, i když ne tou měrou jako Příruční slovník akademický.

 

Nebyl tedy zásah Pražského linguistického kroužku do otázek normy spisovné češtiny a její kodifikace neúčelný a může s uspokojením říci, že měl úspěch. Toto sblížení Příručního slovníku a do značné míry i nového vydání Pravidel s požadavky sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ je ještě markantnější ve světle úsudku Naší řeči z r. 1933, proneseném o našem sborníku v 17. roč. na str. 11: „Theorie PLK v té podobě, v jaké se tu podává, je takřka úplnou negací dosavadních method puristických a hotovou revolucí proti stavu dřívějšímu.“

Při tak hluboké shodě, zejména Příručního slovníku s uvedeným sborníkem Pražského linguistického kroužku, o níž jsme mohli konstatovat, že se týká 81·6% až 86·9% všech sporných případů, sotva lze tvrditi, že se Příruční slovník řídí zásadami hlásanými Naší řečí; spíše patrně sdílí „negaci“ a „revoluci“ s naším sborníkem. Nechceme však přesto ani zdaleka tvrdit, že by o to měl zásluhu jen zásah Kroužku. Věc tkví mnohem hlouběji. Příruční slovník a do značné míry i nové vydání Pravidel se mohly opírat a také se opíraly o dobré poznání skutečné normy spisovné češtiny, [23]jaké skýtá rozsáhlý materiál o nové češtině, shromážděný v bývalé redakci Slovníku jazyka českého a nyní v Ústavě pro český jazyk České akademie věd a umění. A dobré poznání soudobé normy je unum necessarium každé kodifikace a toto poznání muselo nutně přivodit onu „negaci“ dotavadních zásahů puristických.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 1, s. 13-23

Předchozí Vladislav Vančura: Literární vyznání (Fragment přednášky)

Následující František Trávníček: Podstata a úkony pravopisu