Podstata a úkony pravopisu

František Trávníček

[Články]

(pdf)

Substance et fonction de l’orthographie

1. V novější době se napořád ozývají hlasy, aby se náš pravopis opravil a zejména zjednodušil, protože je těžký. Tyto hlasy jsou zčásti oprávněny, zčásti nikoli, neboť většinou posuzují pravopis sám o sobě, beze zření k jazyku, k jeho podstatě a úkonům. Některé důvody, které byly uvedeny pro pravopisnou reformu, jsou tak malicherné nebo nevěcné, nesprávné, že nebyly jejich původcům ke cti. Je jisto, že se zřením k své podstatě a k svým úkonům dnešní pravopis dokonalý není a měl by se upraviti. Naskýtá se důležitá otázka, čeho se mohou týkati tyto žádoucí opravy. Tu je třeba uvědomiti si plně podstatu a úkony pravopisu.

Náš pravopis je svým celkovým rázem poslechový, akustický, zachycuje jazykový projev po stránce poslechové, jako útvar vyslovovaný a slyšený. Podle svého vztahu k mluvenému a slyšenému projevu, podle toho, jak jej vystihuje, je pravopis jednak fonetický, věrně vystihující jazykový projev, jednak nefonetický, a to dílem etymologický, dílem historický, leckdy v témž případě etymologický i historický.

Vzhledem k tomu, že pravopis zachycuje mluvený projev, má úkon záznamenávací, registrační.

Vedle toho však má pravopis ještě jeden úkon, a to velmi důležitý. To, co je napsáno, čteme buď hlasitě nebo tiše, t. j. uvědomujeme si to, co bylo napsáno, chceme se to dovědět, rozuměti tomu. Pravopis má vzhledem k tomu za úkol vzbudit ve čtenáři tytéž představy a myšlenky, které někdo prosloví, nebo jen má na mysli a zapíše. To je úkon vybavovací. Mluvený nebo jen myšlený jazykový projev mění se zaznamenáním, zapsáním (vytištěním) v jazyk písemný. Ten se pak u čtenáře mění v jazyk mluvený nebo jen myšlený a této přeměně slouží pravopis.

Se zřením k svému zaznamenávacímu úkolu měl by býti pravopis veskrze fonetický, měl by co nejpřesněji zachycovati mluvený jazyk, na př. bes tebe, nošky, to je dup a pod. S tohoto hlediska se pravopis obyčejně posuzuje a proto se zdá fonetický pravopis ideálem. Ale fonetičnost pravopisu je nutno posuzovati také se zřením k jeho druhému úkonu, vybavovacímu, na který se zpravidla zapomíná. Jazykový projev jen zapsaný je něco, co nemá žádný úkon, a vlastního úkonu nabývá teprve tehdy, až když jej čteme, až když mu chceme porozuměti. Tu přicházíme k poznání, že fonetičnost pravopisu leckdy jeho vybavovacímu úkonu dobře nehoví, ba že je mu na překážku. V takových případech má míti zaznamenávací úkon pravopisu přednost před úkonem důležitějším, vybavovacím. Pokud však je fonetický pravopis dobrým prostředkem vybavovacím, má míti arciť přednost před pravopisem nefonetickým.

Ukáži se zřením k těmto dvěma úkonům na několika případech, do jaké míry je náš dnešní pravopis úkonný a pokud jsou některé návrhy na jeho reformu oprávněny.

[24]2. Dnešní podoba našeho pravopisu sahá svou podstatou do doby staré, českobratrské, ba vlastně až do doby Husovy. Od těch dob se v něm provedly mnohé změny, některé hlubší, podstatné, jiné jen v podrobnostech, v rozsahu té nebo oné pravopisné zásady. Za posledních padesát let nebyla provedena v našem pravopise žádná změna, která by se dotýkala jeho podstaty, základů. To uváděli někteří přívrženci reformy jako velmi důležitou příčinu naléhavých změn v našem pravopise, ale zcela neprávem. Všechno to, co se v pravopise ustálilo během vývoje a co dobře hoví účelu pravopisu, má, ba musí zůstati, neboť účelnost je hlavním, předním znakem pravopisu. Právě tak zůstává v jazyce velmi mnoho výrazových prostředků starých a starobylých, prastarých, ať jsou to slova, jejich tvary, jejich slovotvorná podoba, jejich vazby nebo věty a větné útvary. Měniti se má jen to, co svému účelu nevyhovuje, a nově tvořiti pouze to, co jazyk neměl a čeho nutně potřebuje, aby mohl dobře dostáti svému účelu. Stáří pravopisu není samo o sobě žádný důvod k jeho opravě.

3. Naše pravopisná Pravidla píší v nejnovějším vydání důtky ve významu prostředek na bití, na trestání. Vyslovuje se však všeobecně dutky. Psaní důtky je proti zásadě o fonetičnosti, odporuje výslovnosti a sluchovému vjemu. Je to psaní etymologické a historické, protože je slovo dutky od původu totožné se slovem důtka, které znamená přísné napomenutí a vyslovuje se s dlouhým ů. Píšeme ů proto, že je z ó; důtka souvisí se slovesem dotknouti se a znamená vlastně prostředek na dotknutí se někoho, něčeho, na dotýkání, na bití. Nejsme si však už vědomi etymologické totožnosti obou slov, jsou to v prostém jazykovém povědomí slova různá, a protože je různě vyslovujeme, máme je také různě psát. Je zajisté důležitější zřetel k dnešnímu jazyku než k původu našeho slova. Psaní dutky a důtky hoví zásadě, aby pravopis odlišoval to, co se odlišuje ve výslovnosti a významově, kdežto etymologické psaní důtky místo dutky hřeší proti zásadě o výrazovosti pravopisu, o jeho výrazové úkonnosti. Píše-li se v obou významech důtky, ztěžuje to rychlé a snadné porozumění psanému jazyku, protože psané důtky zcela přirozeně vybavuje v mysli čtenáře jen význam jeden, ten, který je ve vyslovovaném „dútky“. Čtenář teprve ze souvislosti pozná, o který z obou významů jde; je-li možnost usnadniti čtenáři porozumění psanému jazyku, rozlišování dvou významů, dvojí hláskovou podobou (důtky—dutky), má se této možnosti ku prospěchu úkonnosti pravopisu využíti.

Podobně píší Pravidla odrůda. Souvisí se slovesem odroditi se, ale nejsme si toho vědomi a vyslovuje se obecně odruda. Zřetel ke skutečné výslovnosti žádá psaní odruda; viz nerudný, Neruda. Dvojice odrůda—odruda se sice neliší významově, ale přesto etymologické a historické psaní odrůda zbytečně ztěžuje čtení, protože je v našem jazykovém povědomí odruda, nikoli odrůda.

V Pravidlech je tchyně, ačkoli se vyslovuje zpravidla tchýně. Krátkost byla zavedena asi proto, že jiná slova na -yně mají -y-: přítelkyně, otrokyně, Bechyně. To však nemůže býti nijak důvodem ke psaní -yně tam, kde se vyslovuje -ýně.

Pravidla mají jen dveře, třebaže se vyslovuje i dvéře. Zase nedostatečný zřetel ke skutečnému jazykovému stavu a k úkonnosti pravopisu, a k tomu zbytečné ztěžování pravopisu, neboť není žádné kriterion, proč se ze dvou výslovností zachycuje v pravopise právě ta, nikoli ona. Je nutno si to mechanicky osvojit.

4. Pravidla liší vysilač a vysílačka. Je to správné se stanoviska původního způsobu tvoření obou slov. Vysilač je t. zv. činitelské podst. jméno k slovesu vysílati, je z něho [25]tvořeno a znamená někoho nebo něco, kdo nebo co vysílá. A činitelská jména mnohdy zkracují kořennou samohlásku: prodávati — prodavač, vyprávěti — vypravěč, natírati — natěrač. Podobně činitelská jména tvořená příponou -tel: hlásati — hlasatel, kázati — kazatel, obývati — obyvatel.

Vysílačka není tvořeno z vysílač, nýbrž příponou -ka z dějového přídavného jména vysílací, a znamená vysílací přístroj, přístroj na vysílání. Přídavná jména na -cí, jsou-li nejméně trojslabičná, a podst. jména z nich odvozená kořennou samohlásku však nezkracují: stříkačka (stříkací, stříkati), mlátička (mláticí, mlátiti), nakládačka, lámačka. Tohoto různého tvoření je si vědom jen filolog a valná většina příslušníků spisovného jazyka vidí ve vysilač a vysílačka takovou dvojici, jako je prodavač — prodavačka, posluchač — posluchačka, nosič — nosička … Tyto dvojice se liší jen mluvnickým rodem, ženská podoba prodavačka … je tvořena příponou -ka z muž. podoby prodavač … a obě podoby mají stejnou kořennou samohlásku.

Není tedy divu, že snaha po stejnosti samohlásky proniká také u odvozenin od slovesa vysílati. A protože se vyslovuje vysílati a vysílačka, je zcela přirozené, že se vyslovuje i vysílač. Psaní vysilač je tedy proti výslovnosti a neprávem přihlíží ke způsobu tvoření, kterého si je vědomo jen malé procento uživatelů spisovného jazyka.

Stejně nepřirozené je psaní vypinač žádané Pravidly proti výslovností vypínač.

5. Podle Pravidel se má děliti do-sti, že-hrati, ale lás-ka, ses-tra, čes-ký, ob-léci, ob-rátiti. Jednou se souhlásková skupina nechává pohromadě, jindy se roztrhuje. Jde jednak o taková slova, jejichž tvoření není dosti jasné, nebo je vůbec nejasné. Nevíme, zda se příslovce dosti skládá z předložky do- a z nějakého podstatného jména -sti, či má-li kořen dos- a příponu -ti. Jednak jde o slova, kde jedna souhláska vznikla ze dvou. Tak český znělo původně češ-ský; je tvořeno příponou -ský z Čech. Souhlásky šs splynuly v jednu, v s. Kam toto s patří, k příponě či ke kmeni, ke kořenu? V prvním případě by se mělo dělit če-ský, v druhém čes-ký. Obléci je z původního ob-vléci, srovnej na-vléci, vysulo se tu v. Máme děliti ob-léci či o-bléci?

K tomu přistupuje ta okolnost, že v dnešní výslovnosti není často patrné, kde je hranice slabik. Lze docela dobře vyslovit če-ský i čes-ký, o-bléci i ob-léci … Je-li předěl mezi slabikami zcela zřetelný, na př. u-či-ti, vo-la-ti, hor-ský, dol-ní …, bylo by ovšem nepřirozené dělení uč-iti, vol-ati, ho-rský, do-lní …

Domnívám se, že se u slov dosti, český …, kde slabičný předěl zřetelný není a kde neznáme sklad slova, má připustiti dělení obojí: do-sti i dos-ti, če-ský i čes-ký … Předpisují-li Pravidla v jedněch slovech souhláskovou skupinu zachovávat (do-sti), v druhých ji roztrhovat (čes-ký), je to podle mého přesvědčení zbytečné zatěžování pravopisu. Není žádné kriterion, proč se píše v jedněch slovech tak, v druhých onak, je nutno se tomu mechanicky naučit. Psaní čes-ký i če-ský … nijak není na překážku porozumění psanému jazyku a má tu přednost, že pravopis ulehčuje.

6. V Pravidlech čteme: zvečera, zrána, ale z jara. Jsou to úplně stejná příslovečná určení času na otázku kdy. Ve všech třech je předložka z s 2. pádem podstatného jména. Proč se píše v prvních dvou případech předložka z se jménem dohromady, v třetím odděleně? To je prostě nedůslednost, která pravopis zcela zbytečně zatěžuje. Není žádný důvod fonetický pro různé psaní těchto případů, ale ani ne žádný důvod významový. Má-li býti psaní zvečera a zrána výrazem toho, že se původní předložková [26]spojení z večera a z rána pociťují už za jedno slovo, za příslovce, lze to říci též o výraze z jara, takže by se mělo psáti zjara. Ale je zcela oprávněné mínění, že se žádný z těchto tří původních předložkových výrazů nechápe už prostě jen za příslovce, takže by se mělo psáti nejen z jara, nýbrž i z večera a z rána. Je to jeden z mnohých případů, kdy není vyhraněno jedno ze dvou pojetí, jak obecně připomínají sama Pravidla.

Psaní dohromady je plně oprávněno při zcela nepochybném pojetí jednoslovném. Na př.: vydržeti v divadle až do konce (představení) — málo nebo dokonce nic = vůbec nic. V druhém případě původní předložkové spojení „do konce“ už nemá věcný význam vyplývající z jeho skladu, tím se zatemňuje povědomí o jeho původu a o souvislosti s případy prvního typu, chápe se mluvnicky, syntakticky za jedno slovo, za příslovce a výrazem této změny v nový slovní druh je psaní dokonce. Podobně nahoru neznamená už „na horu“, t. j. „na kopec“, nýbrž vyjadřuje prostě stoupání při chůzi, směr do výšky: jíti nahoru po schodech do prvního poschodí atp. Ve „zbrusu nový“ už necítíme předložkový výraz z brusu, neboť to znamená „úplně, zcela nový“. Původně se tak říkalo hlavně o noži, který vyšel z brusu, byl čerstvě nabroušen. Říkáme-li „zbrusu nový oblek“ …, je v tom svědectví, že se v našem jazykovém povědomí už zastřela obsahová souvislost se substantivem brus. Nebo vesměs, původně = ve směsici. Povahy příslovcí nabývají i výrazy nepředložkové: dnes, původně dьnьsь = den tento; letos, původně „léto toto“. Tu přispěla ke změně pojetí hlavně ta okolnost, že starobylé zájmeno sь zaniklo. Jindy je výrazem nového pojetí neobvyklá tvarová podoba: shora místo shory; jde tu o napodobení příslovce zdola. Shůry má sice běžnou koncovku -y, ale podstatné jméno má kvantitativní podobu hůra (z hóra), dnes neobvyklou, a shůry neznamená „s hory“, nýbrž „s výšky“, vlastně „s nebe“, přeneseně „od přírody“ (komu není shůry dáno …). Podstatou změny těchto a podobných výrazů jmenné povahy v příslovce, v jiný slovní druh, je ztráta, zatemnění původního skladu.

Nedůsledně píší Pravidla na bíle dni, ač to zřetelně chápeme za příslovce. Původní význam je „na bílém dni“, ale mimo filology jej nikdo necítí, protože je tu starý jmenný tvar bíle místo běžného bílém a v naší představě se nijak nehlásí podstatné jméno den. „Je to na bíle dni“ znamená nám „je to jasné“ a proto je zcela přirozené psáti to jako jedno slovo, nabíledni.

Tam, kde pojetí původního výrazu za příslovce není zcela zřetelné, kde je individuální, doporučovalo by se psaní obojí: z večera, z rána, z jara i zvečera … Vybavovacímu úkonu pravopisu to není na závadu, protože tu nejde o dvojí význam jako u dvojic typu do konce — dokonce, nýbrž jen o dvojí mluvnické, syntaktické pojetí při věcném významu jednom. Napíši-li v konkretním případě, že někam pojedu z jara nebo zjara, nevzniká tím nebezpečí obsahové, významové nejasnosti, je to jen ohlas dvojího možného pojetí mluvnického, které pro věcné porozumění není rozhodující. Do konce a dokonce píšeme dvojím způsobem proto, že tu je zřetelné dvojí pojetí mluvnické a také věcně významové, že jsou to dvě různá slova.

Psaní těch případů, kde mluvnické pojetí není vyhraněno podle Pravidel, t. j. v jedněch odděleně (z jara), v druhých dohromady (zvečera, zrána), je zbytečné ztěžování pravopisu. Komu se zdá, že je z jara už příslovce, nutí se do psaní odděleného, a kdo nechápe z rána za příslovce, nutí se do psaní zrána.

Podobně píší Pravidla nedůsledně zdlouha, ale ze široka, ačkoli jde o dvě stejná [27]příslovečná určení způsobu. Příčinou dvojího psaní nemůže býti to, že jednou zní předložka z, po druhé ze, neboť to jsou dvě zcela běžné hláskové podoby naší předložky; sr. z tebe, ale ze mne.

Má se psáti nalevo, napravo, zleva, zprava, vlevo, vpravo. Proč by se nemohlo psáti též na levo, z leva? Jsme si přece dobře vědomi toho, že jsou tu předložky na, za, v a přídavná jména levý a pravý. Píšeme odděleně na pravou stranu, z levé strany … a to přímo svádí ke psaní na pravo, z leva … Vždyť Pravidla sama předpisují „opsati úlohu na čisto“, ač je to týž případ jako nalevo.

Nebo naopak předpisují Pravidla po prvé, po každé. Je to přece úplná obdoba s výrazy nalevo … Proč by se tedy nemohlo psáti též poprvé a pokaždé?

Naše řeč vykládala, že se má psáti „přijíti z dáli“, protože to znamená „z dalekých krajin“, avšak „dívati se na obraz zdáli“, protože to znamená „z větší vzdálenosti“. Tento významový rozdíl je nepodstatný; lze docela dobře říci, že jde v obojím případě o význam „z dálky“: přijíti z dálky a dívati se na obraz z dálky. Pravidla žádají: přijď až podruhé = jindy, avšak: jsem tu už po druhé = v druhém případě. Ale i podruhé má význam „v druhém případě“. Tu se hledají mezi předložkovými výrazy významové rozdíly poněkud umělé, obecně nepociťované a pravopis se podle nich bez příčiny znesnadňuje.

Připouští-li jazykový materiál sám dosti značnou pravopisnou volnost, měli bychom jí úplně využíti, nikoli ji omezovati, leckdy zcela libovolně. Přesvědčil jsem se nejednou, že pro pravopisnou volnost v těchto případech a v obdobných, jako je dělení slabik (viz v 5.), není dosti pochopení mezi učiteli ani profesory, ačkoli je to nepochybná výhoda. Nemám pro to jiný výklad než sklon k byrokratické, školometské lineálnosti.

7. Žádá se odstranění i a y a psaní jen i. Není bez významu, že přese všecko přesvědčování o nutnosti odstranění y náš pravopis zůstal při dvojím i a že valná většina příslušníků spisovného jazyka, i část učitelů a profesorů, pro odstranění y není. To má zajisté hlubší příčinu, kterou podvědomě cítí zastánci dvojího i. Je to úkonnost psaní dvojího i, mající větší váhu než ta skutečnost, že se ve spisovném jazyce a ve většině nářečí vyslovuje jedno i, jen někdy mající dva velmi blízké odstíny.

Úkonné je psaní i a y po zubných souhláskách d, t, n, neboť před i se vyslovuje ď …, před y pak d. Dvojí i není historický a etymologický přežitek, cop, nýbrž důležitý prostředek k rozlišování věcného a mluvnického významu. Kdybychom psali jedno i, byla by nerozlišena slova ti—ty, tikati—tykati, díky—dýky, psaní—psaný, hraný—hraní, bitý—bití …, nelišil by se 1. pád množ. od 4. od 7.: hadi—hady, kmeti—kmety, oni—ony …, nelišily by se přídavné tvary bohatí—bohatý, tvrdí—tvrdý, prázdní—prázdný … Kdybychom chtěli tento nedostatek nahraditi, musili bychom psáti ťi a ti … nebo nějak podobně, ale tím bychom nic nezískali, ba naopak je psaní i a y výhodnější, jednodušší.

Také po samohláskách obojetných má psaní i a y úkon věcně i mluvnicky rozlišovací. Rozlišují se jím hojná dvojí slova: míti—mýti, míval—mýval (medvědovitý ssavec), bíti—býti, bidlo—bydlo, pil—pyl, pisk (zárodek ptačího péra)—pysk, výskati—výskati, pich—pych, víti—výti, zasípati—zasýpati, líčí—lýčí, lidský—lydský; různé tvary týchž slov: mi—my, holubi—holuby, kosi—kosy, psi—psy …; chromí—chromý, bílí—bílý, slabí-slabý, němí-němý, otcovi—otcovy …

[28]Psaní dvojího i velmi ulehčuje čtení, porozumění psanému jazyku. Je možná námitka, že ve výslovnosti nerozlišujeme míti a mýti … a přece mluvené řeči dobře rozumíme. Je však třeba uvážiti rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným. Mluvená řeč přímo doráží na náš sluch, slyšené zvuky přímo vybavují v jazykovém povědomí posluchače ty představy, ty myšlenky, které vyjadřuje mluvčí. Při hlasitém čtení máme nejprve dojmy zrakové, vnímáme jazyk zrakem, pak jej proměňujeme v jazyk mluvený a ten teprve chápeme. Při čtení tichém rovněž vnímáme nejprve písmo, tím uvedeme v činnost nervstvo sluchové, ale aniž psaný jazyk vyslovujeme, rozumíme mu. Lidé, kteří málo čtou, čtou hlasitě; bez vlastního mluvení by psanému jazyku dobře nerozuměli.

Rozumění psanému jazyku je tedy pochod složitější než rozumění jazyku slyšenému a je proto potřebí všemožně mu napomáhati. Proto se zachovává dvojí i, nikoli z copařství, z bezduchého konservatismu. Říkává se, že je pravopis jen vnější roucho, šat jazyka. Zajisté, ale šat má svůj úkon, chrání nás proti zimě atd. a proto jej neodhazujeme. Usnadňuje-li psaní dvojího i chápání psaného jazyka, nebylo by rozumné, abychom se tohoto prostředku zbavovali. Při čtení tichém, globálním, kdy vnímáme zrakem několik slov, celé věty, má pro porozumění velký význam ta okolnost, že je na př. kosi podmětem děje nebo činnosti, nikoli předmětem, bílí množ. číslo životné, bílý jednot. číslo muž., že míti znamená totéž co latin. habere, něco jiného než mýti atp. Zastánci dvojího i namítají někdy, že je psaní „dubi bili u vodi, tvrdí chléb, miji se mídlem“ atp., zcela nezvyklé, jednotvárné, nevýrazné. Zajisté, ale tento zrakový dojem je celkem vedlejší a podstatné je to, že je to psaní mnohem méně úkonné než psaní „duby byly u vody…“, že napomáhá toliko k snadnému porozumění jako psaní dvou i.

8. „Pravou trýzní pro děti a učitele je kvantita samohlásek,“ napsal jeden přívrženec radikální opravy našeho pravopisu, žádající, abychom neoznačovali délku samohlásek. Tento požadavek svědčí o ještě menším chápání úkolů pravopisu a jeho vztahu k jazyku než požadavek odstraniti y. Označování délky má předně důležitost pro chápání psaného jazyka, při čtení. Je nemálo slov, která se odlišují jen kvantitou: dal—dál, drahá—dráha, děla—dělá, raná—rána, vraná—vrána, pouta—poutá, hrabě—hrábě, val—vál, spala—spála, litý—lítý, žila—žíla, vila—víla, druhy—druhý. Různou kvantitou se rozlišují významové odstíny téhož slova: baba—bába, kolař—kolář, panský—pánský. Kvantitou lišíme někdy slovesný vid: nasypati—nasýpati. Různá kvantita je znakem různých tvarů adjektivních: mrtvy—mrtvý, živy—živý …; mrtva— mrtvá, živa—živá. Kdybychom délku nenaznačovali, ztížili bychom nemalou měrou čtení, porozumění psanému jazyku.

Ještě větší význam má označování délek pro naučení se jazyku. Kvantita samohlásek je v našich nářečích často jiná než ve spisovném jazyce. Tak se po celé Moravě a v Čechách při moravských hranicích vyslovuje oproti spisovnému jazyku krátce blato, jama, klada, rana, vrana, hlina, misa; neurč. způsob dat, brat, hnat, prat, pit, žit, lit, kryt, myt… Na části Hané se vyslovuje hojně i za í: bida, mira, vira, vim, viš, umim (omim) …; a u za ů: muj, tvuj, dvur, stul …; 1. p. mn. chlapcí, srncí, jelení, psí, tí …; příčestí dál, brál, hrál … V jižních Čechách se říká čásně, chláp, kráj …, na Litomyšlsku páta místo pata, tamtéž i jinde půl paté atp. V nářečí lašském jsou všechny samohlásky krátké.

[29]Žáci přicházejí do školy valnou většinou se znalostí mluvy lidové a učí se ve škole spisovnému jazyku po všech stránkách, i co do délky a krátkosti samohlásek. Lze chápati, že má škola po této stránce potíže. Kdyby se čárky nepsaly, byl by pravopis nepochybně snadnější. Žák zvyklý vyslovovat blato, rana nebo čásně, páta … psal by správně. Učitel by neměl tolik práce s opravováním úloh, v sešitě by nebylo tolik červeného inkoustu. Ale to by byla velmi šalebná hra se spisovným jazykem, uhýbání vyučovacímu cíli, který záleží v tom, aby se děti naučily nejen spisovnému pravopisu, nýbrž i jazyku, naučily se rozumět mu, užívat ho a také jej správně vyslovovat. Učí-li se děti psáti jáma, kláda, pít (píti), chlapci, pata … a mají-li v učebnicích a v jiných knihách vyznačenu kvantitu samohlásek, je to neocenitelná pomůcka k naučení se spisovné kvantitě pro ty mnohé žáky, kteří jsou z domu zvyklí vyslovovat jinak než spisovně. Této pomůcky se nelze vzdáti jen proto, aby měla škola méně práce a v sešitech bylo méně červeného inkoustu. Kdybychom od označované délky upustili, psaly by naše děti lépe než snad dnes, ale uměly by hůře spisovně mluviti.

Označování délek je nesmírná výhoda pro žáky i mimo školu; čtou zábavnou knihu, noviny, plakát, dopis a mimoděk si stále uvědomují správnou výslovnost, opravují si odchylnou výslovnost přinesenou z lidové mluvy a utvrzují si spisovnou výslovnost již osvojenou. A je to pomůcka i ve věku poškolním, pro celý život a pro každého, kdo chce nebo má dobře ovaldnouti spisovným jazykem. Nezapomínejme na to, že v dnešní době při naší kulturní vyspělosti stále přibývá takových příslušníků národa, kteří mají opravdovou snahu řádně se naučiti spisovnému jazyku. Dnes není mluvení spisovným jazykem omezeno převážně jen na poměrně slabou společenskou vrstvu, nýbrž proniká do všech vrstev národa, které se zařazují do jednotné vrstvy inteligentní. Ozývají-li se na dělnických schůzích dělnické hlasy proti znešvařování spisovného jazyka, je to velmi vážné memento pro naše školy, aby si uvědomily, že je čeká vážný úkol dáti svému žactvu pro život řádnou přípravu v mateřském jazyce.

9. Vedle fonetického psaní jednoho i žádává se i fonetické psaní znělých a neznělých souhlásek. Pak bychom psali z vody — s kovu, bez rodičů — bes tebe, k tobě — g hostům, g dubu; v rybníku — f kostele; to je vůs, hat, nůš — vozu, hada, nože; nehet—nechty; doubek—doupky, nožek (2. p. množ.) — nošky; chodím—choťte a pod. Požadavek fonetického psaní souhlásek svědčí jako předešlé požadavky o nepochopení podstaty pravopisu a jeho úkonů.

Nefonetické psaní bez tebe, k dubu, to je vůz … má příčinu psychologickou. V našem jazykovém povědomí jsou uloženy představy a pojmy všeho toho, o čem přemýšlíme, mluvíme a o čem slyšíme mluviti. Tyto představy a pojmy jsou stálé, neměnné. Představa dubu a rybky je stejná, ať vyslovujeme nebo píšeme dub nebo dup, rybka nebo rypka. A této neměnnosti představové hoví jednotné psaní slov, dílem fonetické, shodné s výslovností, na př. dubu, dílem nefonetické, proti výslovnosti na př.: to je dub. Výslovnost je zmechanisována, dostaví se sama sebou, ať píšeme tak nebo onak. Psané bez tebe vyslovujeme přirozeně bes tebe, psané nožky vyslovujeme nošky … Pravopis nemá na výslovnost vliv, nevadí přirozené výslovnosti.

Fonetické psaní se zdá výhodnější a snadnější než nefonetické, ale je to jen zdání. Fonetické psaní se příčí představové neměnnosti slov a ta se hlásí při psaní a při čtení psaného jazyka tak silně, že si mnohdy ani neuvědomujeme dvojí výslovnost. [30]Jednotné psaní slov, hovějíc představové neměnnosti slov, nemálo ulehčuje porozumění psanému jazyku, napomáhá vybavování představ a pojmů při čtení. Po této stránce je tedy fonetické psaní méně výhodné, méně úkonné než nefonetické.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 1, s. 23-30

Předchozí Bohuslav Havránek: Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny

Následující Felix Vodička: České obrození jako problém literární