Jazyk malého národa
Světla Čmejrková, František Daneš
[Články]
Language of a small nation
Dnešní lidská společenství existují jako pomyslné útvary, jejichž příslušníci nikdy nepoznají většinu svých spoluobčanů, nikdy je nepotkají a nikdy o nich ani neuslyší, a přesto v mysli každého žije obraz jeho společenství. Představa společenství národa je konkretizována ohraničeností určitými, třebaže propustnými hranicemi, ideou jeho suverénnosti, a konečně, národ je chápán jako sounáležitost, hluboké spříznění dané dědictvím dějin, kultury, písemnictví, jazyka.
Způsoby, jimiž o sobě uvažují národy velké a národy malé, se liší. Chtělo by se říci: jsou velké a malé národy, ale není velkých a malých jazyků. Toto tvrzení však nevystihuje skutečnost. K realitě jazyka patří totiž i postoje jeho uživatelů, vědomí lidí, kteří jím mluví. Podstatnou složkou tohoto vědomí mluvčích je vztah k svému a cizímu, tedy i k svému a cizímu jazyku, kultuře, národu. V situaci jazyka malého národa se tato složka jazykového vědomí projevuje v zostřené podobě, uživatel jazyka malého národa je neustále vystavován konfrontacím s expanzívním jazykem cizím, který do jeho prostoru zasahuje, a v době, kdy je tato konfrontace zvlášť citelná, malý národ svoji situaci výrazněji reflektuje. Hledá rovnováhu, anebo propadá malomyslnosti, ohlíží se po možném silném spojenci, anebo se vzpíná k obraně své mateřštiny.
Zatímco jazyk velkého národa dbá o rozšíření svého vlivu, jazyk malého národa sleduje převážně cíle sebezáchovné. Pokud jde o češtinu, sehrál v její sebereflexi významnou úlohu fakt, že v její minulosti bylo i období, v němž patřila mezi nikoli malé jazyky Evropy, a myšlenka navázání na „slavnou národní minulost” byla zdrojem jejího obrození po období útlaku. Vždyť čeština stará a čeština humanistická byl jazyk velmi vypracovaný, všestranně se uplatňující v kultuře i veřejném životě. V období od 14. do 16. stol. její užívání a vliv překračoval hranice českého národního společenství a docházelo k její „expanzi” do okolního světa (abychom užili Havránkova termínu z jeho stati ze sborníku „Co daly naše země Evropě a lidstvu”; srov. Havránek, 1940).
Soustředění národního obrození na jazyk mělo ovšem ještě další motivace, a to především v učení německého osvícenského filozofa Johanna Gottfrieda Herdera, který obhajoval nejen nezadatelná práva každého národa, ale i přesvědčení, že celý svět potřebuje mít a pěstovat tolik jazyků, kolik je jen možno. Herder zdůrazňoval nejen nutnost zachování jednotlivých jazyků, ale i potřebu jejich velké rozmanitosti. Byl přesvědčen, že se mohou uplatňovat ne jeden na úkor druhého, ale vedle sebe, a neohrožovat se navzájem.
Herder měl nepochybně značný vliv na Jána Kollára. Masaryk ve své „České otázce” (1895) přímo říká, že „již Kollár otázku českou formuloval jakožto problém malého národa” (s. 9). A dodejme hned, že Kollár viděl tuto situaci dost pesimisticky, když si stěžoval: „Vzdělanost malých národů … sama bývá malicherná a neduživá …” „malí nárůdkové myslí a cítí takořka jen napolo” … „v malých národech lidskost se projevuje obmezeně, zmrzačeně …” Tento tehdy zřejmě charakteristický český pocit (byť formulovaný rodilým Slovákem) osvětlil zvnějšku Kollárův současník Bernard Bolzano – slavný matematik, myslitel a etik, církví pronásledovaný ušlechtilý kněz italsko-německého původu. V jedné ze svých tehdy proslulých exhort (z r. 1810) konstatuje, že „Čech sám sebe za nic považuje, za svou vlast se stydí” a doporučuje „nadanému českému lidu”, který příliš skromně sám o sobě smýšlí, aby poznal své slavné politické a kulturní dějiny a „přestal se stydět za svou vlast a přestal slepě napodobovat cizinu a modlářsky se jí obdivovat”.
Bylo by ovšem zkreslující představovat si, že rozhodnutí vzkřísit češtinu jako spisovný jazyk a na jejím základě konstituovat českou národní kulturu a společnost bylo [20]věcí zcela samozřejmou. Nejeden tehdejší intelektuál české národnosti vyslovil pochybnosti, které se – dodejme – dodnes ozývají při konstituování, resp. úsilí o udržení a rozvití národních spisovných jazyků v různých částech světa. O oněch pochybnostech ve věci českého jazykového obrození se zmínil i Milan Kundera v příspěvku „o nesamozřejmosti existence českého národa”, předneseném na sjezdu čs. spisovatelů r. 1967. V počátku obrození se zvažovaly výhody germanizace, která by, soudilo se, usnadnila Čechům život hospodářský i kulturní, uvažovalo se o výhodách přímé účasti na bohaté kultuře a vědě v německém jazyce. Ať tak či onak, jak víme, zvítězila myšlenka národního obrození, a to s celkově nacionálním protiněmeckým podtextem (silným zejména v družině Jungmannově). Dodejme, že i někteří dnešní publicisté (v pracích podepsaných šifrou XYZ a Podiven) pokládají naše národní obrození za pochybný zisk.
Otázku „nesamozřejmosti národa” rozvířil koncem minulého století literární kritik, Šaldou vysoce ceněný, Hubert Gordon Schauer svou anonymní statí (přičítanou Masarykovi) z r. 1886 „Naše dvě otázky”, v níž se – s ohledem na tehdejší situaci našeho národa – s chmurným zoufalstvím ptal, „nebylo-li by pro Čechy lépe přiklonit se k Němcům a žít životem velkého kulturního národa” (Masarykova formulace z Hovorů, s. 109). A. Novák ve svých Přehledných dějinách (s. 1007) charakterizoval tehdejší reakci na Schauerovu stať slovy: „Všeobecné opovržení a výčitka národního nihilismu byly odpovědí na tento výkřik bolestné duše.” Masaryk zhodnotil Schauerův článek (jehož se v kritické době velmi rytířsky zastal) s odstupem času lakonicky: „Byla to věc nemožná” (Hovory, s. 109).
Bylo však tehdy možno uvažovat i o řešení ještě jiném – a přišel s ním opět osvícenec Bolzano. Viděl je ve snaze o česko–německé smíření, urovnání a spolupráci a po stránce jazykové pak v tom, že Češi i Němci budou ovládat samozřejmě oba jazyky. Tyto myšlenky vyložil ve třech exhortách k vysokoškolákům z r. 1816. Bolzano plně přiznává neoprávněnou nadřazenost Němců a utiskování Čechů, ale jedinou rozumnou cestu vidí v „přátelském spojení” obou etnických skupin – ale moudře a realisticky dodává, že „je to věc, kterou si můžeme spíše přát než očekávat”. Protože vidí, že doba, kdy různosti mezi národy budou ubývat, není blízká, soudí, že je třeba usilovat o to, aby se jazykové rozdíly nestávaly příčinou rozbrojů. Cestu spatřuje v tom, že se všechna mládež bude povinně učit na základě své mateřštiny druhému zemskému jazyku a že spisy, které se v té či oné řeči nejvíce čtou, budou se překládat do řeči druhé. Zmiňujeme se podrobněji o Bolzanovi proto, že se o něm po této stránce málo ví. Existuje však Patočkova stať „Dilema v našem národním programu” (1969) a studie Loužilova (1976). Patočka v myšlenkách načrtnutých Bolzanem vidí „doktrínu osvíceného měšťanstva” a shledává v nich rysy utopického socialismu autora spisku „O nejlepším státě”. Věc necháváme k posouzení historikům a filozofům. Máme však pochybnosti o oprávněnosti teze, že „Bolzano význam jazyka ve svém racionalismu nedocenil” (s. 52). Patří zřejmě k ironiím dějin, že Jungmann a jeho družina podezřívali Bolzana z protičeského smýšlení (ba někteří se dokonce těšili z toho, že církevní úřady zbavily Bolzana profesury). Na Jungmannův nešťastný omyl upozornil už V. Zelený ve své jungmannovské biografii (1873) a Masaryk (1895) výstižně konstatoval, že „neoblomný a opravdový Bolzano měl na naše vlastenecké kruhy blahodárný vliv” (s. 44). Vliv Bolzanův zasáhl nepochybně i Palackého a Havlíčka a na nižší, ale neméně důležité úrovni buditelské a obrozenské kněžstvo. A s dojetím čteme dnes upřímná slova lítosti nad Bolzanovým odstraněním ve vzájemné korespondenci Čelakovského s Kamarýtem (1820): „Musím Ti napovědít, ještě-lis neslyšel, Bolzano že má býti ze svého úřadu shozen, a tak sice, že ani loučiti se se svými k němu planoucími posluchači nesměl! Slzíš, příteli, já vidím, ne ale nad osudem božského muže toho, než nad osudem universitaty naší! Neboť kdož může skaliti, kdo schladiti slunce?”
Jako celek spojovalo české národní společenství svůj život neodmyslitelně se svým jazykem. Při každém jeho ohrožení vystupovala do popředí jeho „národně reprezenta[21]tivní funkce” a citový postoj k němu. Tento postoj spolu s motivací etickou, se zdůrazňováním tradice, ostatně dominovaly v širší české veřejnosti vždy.
Když v 30. letech našeho století vystoupila skupina lingvistů stavějících do popředí naopak racionální postoje k jazyku (zejména spisovnému), jeho funkce instrumentální, lze tuto skutečnost spojovat do jisté míry s překonáváním pocitu národní malosti a patrně též s přechodem od společenského pojítka čistě národního k občanskému. (Ostatně tento občanský, nebo chcete-li, „obecně lidský” postoj nacházíme už, resp. ještě, u Palackého v jeho „svrchovaném člověčství”, v jeho vyznání, že „při vší lásce k národu svému ještě více cením dobré lidské i vědecké než dobré národní” – snad ohlas osvícenství, snad protestantismu, snad bolzanismu. Viz Masaryk, 1895, s. 20.)
V hodnotovém vzorci pražské funkcionalistické školy meziválečné s její racionální, instrumentalistickou orientací převládají veličiny jako emocionální neutrálnost, specifičnost (tj. funkční diferencovanost), univerzalismus (v protikladu k nacionálně omezenému a historizujícímu purismu), výkon (tj. stupeň funkčnosti), perspektivní zaměření (v protikladu ke krátkozrakosti). V těchto postojích lze spatřovat nejen vliv vývoje ve vědeckém myšlení a poznání, ale i důsledek vývoje české společnosti, zbavující se oněch neblahých pocitů nedůvěřivosti a malodušnosti malého národa, když se přesvědčil, že jeho hodnota a postavení mezi ostatními národy nezávisí jen na početní síle. Zanedbatelný nebyl patrně ani vliv Masarykův. Ten v České otázce napsal: „Jazyk nepokládám za svatý, ale za prostředek sloužící duchu ve zlém i dobrém”, ale hned dodal: „Mateřský jazyk je přirozeně prostředek nejmilejší, a tedy i nejúčinnější” (s. 60). Masaryk nesouhlasil s nacionalistickým zbožňováním národního jazyka, plně však uznával význam mateřštiny v citovém a mravním životě člověka, a byl si vědom i jeho historické hloubky. Vždyť dnešní Čech rozumí bez větších potíží češtině doby humanistické a ani texty staročeské mu nepřipadají příliš odlehlé a nesrozumitelné – Husovi rozumíme, je to náš jazyk. Jaká podivuhodná duchovní kontinuita! Tato neinstrumentalistická, neracionální (nikoli však protiracionální) složka jazykových funkcí a postojů k jazyku zůstávala u pražských funkcionalistů – přes jejich výrazný zájem o funkci estetickou – celkem mimo oblast jejich zájmů, a to jim bylo jejich odpůrci také vytýkáno.
Podstata jazyka se totiž jeho instrumentální hodnotou nevyčerpává. Jazyk není jen nástroj, který bereme do ruky, chceme-li něco sdělit. Jazyk je zároveň prostředí, prostor, v němž se pohybujeme a žijeme, jazyk je samo bytí. Ať už ten či onen jazykovědný směr chápe jazyk spíše jako organismus, nástroj, kód, či kompetenci, laického vědomí uživatelů jazyka se zpravidla tyto proměny vědeckého myšlení o jazyce dotýkají jen okrajově. Veřejné jazykové mínění má zřejmě svou vlastní vnitřní energii a své vlastní zákonitosti, reaguje spontánně, nevědecky, neosvíceně, a jak říkají lingvisté, často i s jistým despektem, tradicionalisticky a emocionálně. Laické postoje k jazyku jsou vnitřně rozporné a protikladné, jak konstatují lingvistické teorie jazyka, ale nejsou takové i lingvistické postoje k jazyku?
Podívejme se na jeden vzorek laického jazykového vědomí (viz Příloha Z úvah studentů jednoho pražského gymnázia), který tu v autentickém znění předkládáme ani ne tak k pobavení, i když leckteré formulace mají kouzlo nechtěného, ale především k zamyšlení nad tím, jak členité a diferencované je jazykové vědomí českých dětí, dospívajících do života v prostředí jazyka malého národa. Vzorek je samozřejmě zatížen několika zkreslujícími parametry. Jedná se o studenty asi patnáctileté, jimž byla zadána úvaha na téma Čeština. Téma nebylo blíže specifikováno, studenti nepsali na známku a mohli psát i anonymně, psali bez předchozí přípravy a vyjadřovali se spontánně a otevřeně. Ukázky nejsou nikterak upravovány, jsou ovšem vytrženy z celkového kontextu práce a seřazeny podle rýsujících se tematických okruhů.
První okruh tvoří výroky reflektující vztah dětí k principu národnímu na jedné straně a principu občanskému na straně druhé. Jsou tu výroky formulující postoj: Pro mě jako Čecha znamená čeština hodně, říká se tomu rodný nebo mateřský jazyk, s trochou ironické [22]nadsázky – jsem k češtině přivinut jako nemluvně k matčině hrudi. Jsou tu na druhé straně i výroky: Pro mne čeština jako rodný jazyk neznamená skoro nic, je to vlastně dar přírody, mohl jsem se třeba narodit v Německu a mou mateřskou řečí mohla být němčina, v dnešní Evropě je to skoro jedno, celá Evropa spěje ke sjednocení, pro mě není důležité hlásit se k určité národnosti, ale důležité je hlásit se k lidem, k celému světu, neboť přehnané vlastenectví mnohdy přerůstá až v nacionalismus, kdežto přehnané lidství opět směřuje pouze k lidem. Plně souhlasím se zavedením jednotného evropského státu a se zavedením jednoho jazyka, což by zlepšilo nejen vztahy mezi národy, ale i vztahy mezi lidmi samými. (Jak nevzpomenout pojetí, podle něhož je národní rozrůzněnost trestem božím za stavbu babylónské věže, při níž došlo ke zmatení jazyků.) Z tohoto hlediska je zajímavý i výrok Myslím si, že kdyby nebylo více jazyků, světové problémy by se řešily jednodušeji a bez větších sporů. Ale je to tak dáno, aby člověk mluvil různými jazyky. Vždyť i čeština se rozděluje na nářečí.
Řada úvah se dotýká vzájemného vztahu češtiny a slovenštiny, vztahu obou národů i jejich rozdílných postojů k jazyku: Né mnoho Čechů si svého rodného jazyka váží tolik, co slovenští občané.
Překvapivě mnoho prací reaguje na aktuální otevřenost českého prostoru a pronikání cizích jazyků, zejména angličtiny a němčiny. Děti komentují reklamní kampaň, cizojazyčné slogany na plakátech a ve výlohách, vývěsky na obchodech, cenovky uváděné v markách, pokladny děkující německy a anglicky. Vyjadřují svůj názor slovy: Myslím si, že to není správné, Češi by měli být více hrdí, Československo není kolonie, nemělo by si nechat všechno diktovat, možná je to jen součást našeho vstupu do Evropy, ale i přesto by si měl člověk v sobě zanechat trochu té hrdosti na to, kam patří, až konečně – A proto se ptám: Nenastal znovu čas pro národní obrození? Tolik k postojům reagujícím na aktuální kontakty češtiny a jiných jazyků.
I mimo tuto aktualizaci zahrnují děti do svého posouzení češtiny jazyky jiné. Vycházejí z toho, že čeština je slovanský jazyk, a snaží se ji v tomto rámci charakterizovat. Většinou konstatují zvláštní postavení češtiny mezi ostatními jazyky slovanskými. Zdá se jim, že zní nejvíce tvrdě, zatímco slovenština, ruština a polština, jak se jedna dívka vyjadřuje, jí připadá taková šišlavá a upatlaná. Tvrdost češtiny je dávána do souvislosti s vlivem němčiny a dalších evropských jazyků.
Práce si výběrově všímají historického vývoje češtiny, kdy byla jednou na výši své slávy, jednou pod bídným ubíjením Habsburků nebo jiných panovnických rodů. Několikrát hrozil naprostý zánik, přece se vždy našli hrdí Čechové, kteří češtinu opět vyzvedli trochu výše. Několik prací zapojuje do svých úvah o češtině zřetel k vytvořeným hodnotám literárním, ale po pravdě řečeno, tato složka vědomí národní kultury je u dětí poměrně málo výrazná. Objevuje se zmínka o Komenském, a pak o Jaroslavu Seifertovi jakožto nositeli Nobelovy ceny. Zato má v jejich hodnocení češtiny velké místo její vazba na hudbu, což je věkově a generačně výrazný prvek. Upoutává je zvučnost a zpěvnost češtiny, její hudebnost, poměřují vhodnost češtiny pro aktuální hudební žánry s kvalitami angličtiny, a to je jistě významný sociokulturní posun ve vnímání mateřštiny.
Z hlediska čistě lingvistického je zajímavé, že téměř všechny práce se dotýkají složitosti češtiny, a ač tento výraz nepoužívají, její flektivnosti. Čeština je podle nich jazyk pružný, a pro své gramatické vyjímky, odchylky a úchylky velice krásný, z jejích slov se dají tvořit možné i nemožné tvary, je živá, ve srovnání s němčinou je o mnoho bohatší, v angličtině není rozdíl mezi mužským a ženským rodem, zatímco v češtině hned poznáme, zda je původce děje rodu mužského nebo ženského. Děti jsou rády, že češtinu umějí a nemusejí se ji učit, asi by se ji nikdy nenaučily. Dokážou se na svoji mateřštinu dívat očima cizince – to zaznívá v mnoha pracích. Objevuje se názor, že čeština je ideální základ pro učení se cizím jazykům, protože kdo pochopí češtinu, pochopí i ostatní jazyky. Čeština je složitá proto, že jí mluví malá skupina lidí, angličtina se redukovala, protože jí mluví mnoho lidí. Čeština by se neměla redukovat, měla by zůstat, jaká je. Čeština je zvláštní řeč na vysoké úrovni, proto je důležité ji uchovat.
[23]Je zajímavé, že dost dětí je přesvědčeno, že ovládá jeden z nejtěžších jazyků světa, většinou ji řadí mezi tři nejobtížnější jazyky spolu s čínštinou a japonštinou. Většina prací prozrazuje, že děti mají sklon vnímat češtinu esteticky, poetizovat ji, nacházet v ní prvky, které na ně libě působí. Možná, že jsem svým češstvím ovlivněn, ale obdivuji její zvuk. Zdá se mi, že je krásná a hodnotná. Můj názor je, že není tak mrtvá jako jiné jazyky. Básně v ní psané jsou melodické, dobře se rýmují a hezky zní. Vůbec nejvíce se mi líbí nadávky a slova sprostá. Celá jedna zajímavá práce je věnována slangu.
Naopak ryze pragmatický přístup k češtině je ojedinělý: Mě čeština moc nezajímá, ale musím uznat, že pro další život je velice nezbytná. Představte si, že byste chtěli napsat žádost o přijetí do zaměstnání a napsali jste ji se spoustou chyb. Co by si zaměstnavatel asi pomyslel? Uznejte sami, že čeština je velmi důležitá jak v psaní dopisů, žádostí, tak i v dorozumívání.
Děti se samozřejmě vyslovují k obtížnosti pravopisu, a ač samy dělají některé pravopisné chyby, nemyslí si, že by se pravopis měl měnit: Mně se český jazyk líbí a právě to, že není jednoduchý mě nejvíc přitahuje. Proto bych chtěl, aby se zbytečně nezjednodušoval a zůstal takový jaký je dnes.
Děti jsou si většinou vědomy vazby mezi tématy jazyk a národ a některé z nich formulují svůj pohled na český národ. Konstatují jeho klid, rozvahu, lenost, vypočítavost, že lidé drží pospolu, jen když jim teče do bot, nebo zase jeho pracovitost, která zaručuje, že by mohl jít svou cenou vzhůru. Obdobná tvrzení většinou vyjadřují podmíněně, v podobě přání: Neměl by si nechat vše diktovat, měl by se více ukazovat světu. Mohl by se prosadit ve světě hudebním, předpokladem je jeho muzikantská pověst, a konečně, je stvořen pro recesi, ale český humor se ve světě těžko prosazuje, jak o tom svědčí případ filmu Obecná škola.
Porovnáme-li tuto charakteristiku češtiny, toto úhrnné vědomí jazyka, které se v pracích dětí projevilo, se současnými lingvistickými pohledy na češtinu, jazyk malého národa a jazyk vůbec, zjistíme, že děti postihují svým laickým způsobem řadu lingvistických zájmových oblastí: chápou svůj jazyk esteticky i funkčně, zajímají se o stupeň osvojení jazyka, vnímají jej ve vztahu k jiným jazykům, historickém i aktuálním, jsou si vědomy vztahu mezi jazykem a národem, který jím promlouvá, uvažují o jeho participaci na evropské a světové kultuře.
Co k tomu může současná, teď už poststrukturalistická lingvistika dodat? Tato lingvistika směřuje k rozrušení představy celku jazyka a k zpochybnění univerzálnosti jakékoli jeho teorie. Zatímco běžný uživatel jazyka zřejmě opírá své soudy o češtině o představu jazyka jakožto homogenního celku, současný lingvista už ne.
Ještě před pár lety jsme byli s to uvažovat o jazyce malého národa v teoretickém rámci představy, že jazyk přebývá v řečovém společenství, které je diskrétní, uzavřené a koherentní, držené pohromadě homogenní kompetencí, kterou sdílejí víceméně ve stejné míře všichni členové tohoto společenství. Ještě před pár lety jsme se snažili na tuto ideu přistoupit, abychom se alespoň metodicky přidrželi představy připomínající pověstné eleatské jedno, a pochopili východiska strukturního pohledu na jazyk. Za prototypickou manifestaci jazyka byla považována řeč dospělého rodilého mluvčího v lingvisticky nejhomogennějších situacích. Ty lze přirozeně nejlépe obsáhnout jednotnou teorií, kladoucí si nároky na univerzální platnost. A takové nároky si strukturalistický popis jazyka kladl. Nemohl si proto za předmět analýzy brát situaci, v níž se sejdou např. tři mluvčí, z nichž jeden ovládá češtinu jako rodilý domácí mluvčí, druhý má češtinu jako svou mateřštinu, ale používal ji třeba jen v kruhu rodinném, a třetí se česky teprve učí. A to nemluvě o situaci, kdy se k této skupině přidá čtvrtý mluvčí, který česky nemluví, a dochází k přepínání kódů. Přelom mezi strukturalistickým a poststrukturalistickým pohledem na jazyk se projevuje v tom, jaké jazykové a situační výtvory chceme vidět a analyzovat, co chápeme jako hodné jazykovědné pozornosti. Dnešní lingvista o mnoho více než jeho strukturalistický předchůdce vnímá a popisuje jedinečné situace jazykových kontaktů a interakcí s jejich specifikou, míšením sociokultur[24]ních zvyklostí, posuny norem. Současná lingvistika formuluje např. teorii mezijazyka, interlanguage, která se nemohla rozvinout v rámci lingvistiky zaměřené na popis vnitřní struktury jazyka a rozvinula se až se zájmem o jednotlivá lokální prostředí, která jsou natolik specifická, že pro ně nelze vytvořit jednu univerzální teorii, se zájmem o lingvistiku vnější. Ta si nechce nechat uniknout to, co je periferní, alternativní, menšinové, centru cizí, jinaké.
Tento posun v lingvistickém uvažování je dán vývojem lingvistiky samé, je souběžný s vývojem ostatních společenskovědních disciplín, ale zároveň opět zvláštním způsobem koresponduje s aktuální proměnou naší národní situace. Její náhlá otevřenost je sama o sobě tak převratnou zkušeností, že by stačila vyprovokovat změnu lingvistických zaujetí, i kdyby tu nebylo podnětů čistě lingvistických. Kontakt s Evropou a světem odstartoval nejen obrovský rozběh k zvládání cizích jazyků, ale mění i naši recepci cizokrajných modifikací češtiny, na něž jsme byli možná v minulosti i háklivější. A bylo to myslím nejen v důsledku naší národní izolovanosti, ale i určité paradoxní vnitřní uzavřenosti, která reagovala na modifikace češtiny v ústech cizinců s ironií: připomeňme si nesčetné parodování češtiny znějící z úst Němců, ale i Angličanů, Američanů, Rusů apod. Anebo na neznalost češtiny, jak to o své francouzské manželce říká český komik Bolek Polívka svým Neumí čeeesky!
Zvykáme si zkrátka na různost češtin, i když třeba někdo pomalu, jak to přiznal jiný český komik, Zdeněk Svěrák, když byl pozván na televizní Charlie Talk Show, kterou uvádí kanadský Čech, jehož zápas s češtinou se odehrává několikrát týdně před našima očima i ušima. Zkrátka si zvykáme. Obrovskou úlohu tu sehrává právě návrat Čechů do vlasti, naše otevřenost vůči nim. Se zájmem o variety češtiny v domácím prostředí souvisí zájem o češtinu jakožto jazyk octnuvší se v cizojazyčném prostředí, o jazyk menšin žijících za hranicemi národního společenství (srov. Henzelová, 1987). V atmosféře zájmu o specifičnost, jinakost, pochopení pro jevy nepřevoditelné na společného jmenovatele lze při troše optimismu spatřovat i velkou naději pro jazyky malých národů. Je pravda, že žijeme v době ohromné expanze angličtiny, spontánního zájmu o ni i promyšleného způsobu jejího šíření. Angličtina vystupuje ve funkci druhého jazyka vedle jazyka mateřského jako jazyk širší, mezinárodní komunikace. Je nabídkou, rukou podanou zvenčí, ale ne jazykem, který by mohl nahradit jazyky národní.
Angličtinu jako jazyk mezinárodní komunikace charakterizovala jedna mladá Američanka působící u obchodní firmy v Praze slovy: „To není jazyk, jako je americká angličtina, jako je britská angličtina, ty jsou živé, jako čeština, jako člověk, jako zvíře, kdežto mezinárodní angličtina – to je jazyk pro komunikaci, jako je komunikace televizí, počítači, to je něco jako stroj.” Tedy opět jeden doklad laického jazykového mínění a silného emocionálního vztahu k mateřskému jazyku, tentokrát ovšem vysloveného nositelkou jazyka velkého národa, o němž se tvrdí, že jeho postoj k jazyku je ryze pragmatický – jak to uvádí Paul Garvin (1956) ve své typologii postojů uživatelů k jazyku. Jiný americký sociolingvista, Ferguson (1987), zase připouští, že i v postojích Američanů k jazyku hrají úlohu mýty, přesvědčení o kráse, eleganci, přesnosti, čistotě, velikosti angličtiny.
Jazyk, ať už malého či velkého národa, má zkrátka pro své uživatele i jiné hodnoty než instrumentální, o tom jsme se zde již v několikeré souvislosti zmiňovali, tentokrát v souvislosti s Fishmanovou tezí o kulturním bohatství neseném národními jazyky, tak potřebném uprostřed temnoty technologií a zmechanizovaného a znecitlivělého lidstva. Fishman (1987) formuluje vizi multilingvální politiky a vzájemného kulturního obohacování, která je nám, Evropanům, blízká, neboť hraje na herderovskou strunu evropské filozofie. Dnešní svět si totiž vedle nezbytnosti převést světovou komunikaci na jeden jazyk, což je jistě velmi ekonomické, uvědomuje i potřebu zachovat rozmanitost jednotlivých jazyků národních. Poststrukturalistický lingvistický zájem o lokálně specifické, nepřesaditelné, jinaké je zřejmě typem ekologického přístupu ke světu a zachování rozmanitosti jeho druhů.
Z úvah studentů jednoho pražského gymnázia
Pro mě jako Čecha znamená čeština hodně. Říká se tomu rodný nebo mateřský jazyk. Vývoj češtiny nebyl jednoduchý. Začala příchodem Konstantina a Metoděje dostávat vážnější podobu psanou. Vymýšleli se háčky, čárky a tečky. Několikrát hrozil naprostý zánik. Přece se vždy našli hrdí Čechové, kteří češtinu opět vyzvedli trochu výše. Na světě mluví tímto jazykem asi 11 milionů lidí. Není to moc, ale na udržení ve světě to stačí. Myslím si, že kdyby nebylo více jazyků, světové problémy by se řešily jednodušeji a bez větších sporů. Ale je to tak dáno, aby člověk mluvil různými jazyky. Vždyť i čeština se rozděluje na nářečí …
Pro mne čeština jako rodný jazyk neznamená skoro nic. Je to vlastně dar přírody. Mohl jsem se třeba narodit v Německu a mou mateřskou řečí mohla být němčina. Nebo třeba angličtina. V dnešní době je to skoro jedno, nebo ne? Celá Evropa spěje ke sjednocení. Proto je nesmyslné hádat se o to, jestli já jsem Slovák a mluvím slovensky, a proto jsem něco víc než Čech, který mluví česky. Mám na Slovensku hodně kamarádů a většina je tohohle ražení. Mně samému je zcela jedno, že jsem Čech, tedy žádným vlastenectvím se nezatěžuji. Podle mě není důležité hlásit se k určité národnosti, ale důležité je hlásit se k lidem, k celému světu. Jak jsem již napsal, přehnané vlastenectví mnohdy přerůstá až v nacionalismus, kdežto přehnané lidství opět směřuje pouze k lidem. Proto také plně souhlasím s vytvořením jednotného evropského státu a se zavedením jednoho jazyka, což by podle mě zlepšilo nejen vztahy mezi národy, ale i vztahy mezi lidmi samými.
V dnešní napjaté době, je otázka českého jazyka a hlavně otázka češství velmi aktuální, neboť se rozhoduje o našem budoucím státoprávním uspořádání, což je závislé na národním cítění jak Čechů, tak i Slováků. Podle mého názoru je na Slovensku mnohem více radikálních vlastenců, jejichž radikalismus mnohdy přerůstá až v nacionalismus. Proto si také myslím, že né mnoho Čechů si svého rodného jazyka váží tolik, co slovenští občané.
Otázka českého jazyka je v současné době aktuální. Po otevření hranic se na nás navalily ze všech stran mnohé zahraniční nápisy, reklamy, časopisy, šampóny, na kterých si Čech nemůže přečíst návod k použití. Samozřejmě je to dobré v tom, že to dá podnět k učení cizím jazykům. Musíme si ale zachovat svoji hrdost. Jednou jsem šel do obchodu a po zaplacení jsem obdržel účtenku s nápisem: VIELEN DANK! To si myslím, že není správné. Je-li to český obchod, mělo by to být nejprve napsáno česky, a pak třeba ať arabsky. Tím však nechci naznačit obavy, že se začnou pálit české knihy, jako tomu bylo v 17. století v době temna. Myslím si jen, že by jsme se měli více ukazovat světu a nenechat si všechno diktovat.
Český národ by měl být na svůj jazyk více hrdý. České reklamy u silnic jsou psané anglicky a německy. To není tak hrozné. Ale v obchodě, kde mají trochu moderní zařízení, vám pokladna poděkuje anglicky, cenovky jsou v markách a francích. Kdyby si tito obchodníci dali trochu práci se zavedením češtiny do pokladny a na cenovky, udělali by lépe a lidé by jim byli vděční. Vždyť čeština je kvalitní jazyk na úrovni světa.
Bohužel dnes se češtinu snažíme nahrazovat cizími řečmi ať už na nápisech obchodů, či názvech nově vzniklých společností. Doufejme jen, že cizí mluva tu naši krásnou a bohatou češtinu nepotlačí v jejím dalším rozvoji.
V této době se čeština ztrácí i v oblastech, kde by měla být samozřejmostí. Nápisy na obchodech se objevují spíše v němčině či angličtině. Možná je to jen součást našeho vstupu do EVROPY, kdo ví. Ale, i přesto by si měl člověk v sobě zanechat trochu té hrdosti na to kam patří.
[26]V současné době, kdy můžeme pozorovat zuřivou reklamní kampaň, která se v Československu rozpoutala po 89. roce, si leckdy všimneme, že slogany v televizi, na plakátech, ve výlohách, bývají cizojazyčné. Myslím si, že to není správné. Samozřejmě je důležité, aby se člověk v tomto státě, naučil nějaký světový jazyk. Měl by ho používat za hranicemi, ale ne v rodné zemi. Vždyť dnes, když chcete použít obyčejný lék, musíte se řídit německým, francouzským nebo italským návodem, což není jednoduché. Československo není kolonie, nemělo by být ovlivňováno všemi možnými jazyky. A proto se ptám: Nenastal znovu čas pro národní obrození?
Zeptá-li se mě někdo, zda jsem hrdá na to, že jsem Češka asi odpovím že ano. V poslední době se však čím dál více snažím pochopit co se vlastně děje.
Podle mého názoru je čeština tak trochu jiný jazyk než ostatní jazyky slovanské. Patrně je to také způsobené rozdílnou minulostí, protože Čechy byly dlouho pod tlakem germánských národů. V běžné mluvě to lze samozřejmě poznat, například sloveso muset má svůj původ v němčině, spousta slov hovorových či nespisovných jsou též přejata z tohoto jazyka. Náš mateřský jazyk se také liší ve slovech, které mají mnohé jazyky společné. Jsou to například názvy měsíců, neboť i ve slovenštině, která je nám velmi blízká, jsou tyto jména podobné angličtině, francouzštině, ruštině a dalším světovým jazykům. Domnívám se tedy, že čeština je zvláštní řeč na vysoké úrovni, proto je důležité ji uchovat.
Zdá se mi, že čeština zní ze všech slovanských jazyků nejvíce tvrdě. Je to asi způsobeno přítomností několika německých, francouzských a jiných cizojazyčných prvků. Jsem na svůj jazyk hrdý už pro jeho složitost, díky ní se češtině nikdo nemůže naučit. Myslím si také, že čeština je ideální jazyk pro ty, kdo se chtějí učit cizí jazyky, protože kdo pochopí češtinu, pochopí i ostatní jazyky.
Tvrdí se, že češtinu se cizinci příliš často neučí, jelikož je velice složitá, ale domnívám se, že to je spíše nepříliš významným postavením naší české země. Ať mi teď prominou naši bratři Slováci, ale řeč slovenská se mi nelíbí. Připadá mi taková šišlavá a upatlaná, podobně jako polština či ruština. Mimo českého jazyka se mi velice líbí angličtina. Možná je to i lidmi, kteří touto řečí mluví, ale z převážné části je to tím, že zní tak tvrdě a přitom zvučně. I písničky zpívané touto řečí jsou pěkné.
I z hlediska hudebního čeština obstojí. I když se ve světě v písních čeština moc neužívá je to jazyk zpěvný a české písničky jsou hezké.
Jednak se na ní dá koukat z pohledu hudebníka či zpěváka podle toho jak čeština zní v písních. Mám pocit, že české písničky bývají hezké, i když tato řeč nepatří mezi nejlepší v tomto ohledu, a že se dá využívat ve všech hudebních směrech.
Další pohled, který nacházím je ze strany literární. Řekla bych, že z tohoto pohledu je na tom čeština velmi dobře. Jednak opět ze zvukové stránky, ale také, a to hlavně, ze strany slovní zásoby. Náš jazyk má mnoho různých vyjádření pro jednu věc, dají se jím vytvářet složité, dlouhé, ale přitom hezké a zajímavé souvětí. Básně v něm psané jsou melodické, dobře se rýmují a hezky zní.
Český jazyk má dlouhou historii a dlouho se vyvíjel. Po celou tuto dobu vznikaly lepší i horší literární díla, která psalo mnoho spisovatelů. Domnívám se, že ne každý národ se může pochlubit takovou literární historií a množstvím děl nebo takovou osobností jako byl Jan Amos Komenský. Dokonce jeden z našich spisovatelů Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu za literaturu.
Domnívám se, že čeština je velice krásný, ale těžký jazyk. Možná proto, že jsem Čech, budu trochu ovlivněn tím, že čeština je můj jazyk mateřský, a proto se mi zdá, že je krásná a hodnotná. Můj názor je, že čeština není tak mrtvá jako jiné jazyky. Má mnoho různých tvarů slov, sedm pádů, a mnoho dalších zajímavostí. Například v angličtině není rozdíl mezi mužským a ženským rodem. V češtině hned na první pohled poznáme, zda původce děje je rodu mužského či ženského.
[27]Myslím si, že český jazyk je složitý proto, že s ním mluví malá skupina lidí. Např. angličtinou mluví mnoho lidí, a proto byla redukována.
Čeština se mi jako řeč velice líbí, protože má bohatou slovní zásobu a dají se touto řečí vylíčit všechny stavy a pocity.
Čeština se mi líbí proto, že pro jednu věc máme mnoho jiných výrazů. Dále v češtině můžeme různě slova zkracovat a nahrazovat jinými. Vůbec nejvíce se mi líbí slova nespisovná a sprostá. Jen si spočítejte kolik má čeština nadávek a kolik různých patvarů, které v běžné mluvě používáme.
Český jazyk mám rád hlavně proto, že se s ním dají dělat různá kouzla, slovní hříčky a nová slova.
Z jejích slov se dají vytvářet možné i nemožné tvary.
Nerad bych „školácky” popisoval své vztahy k češtině, jež mají být vřelé, kladné, dojemné či že jsem k češtině přivinut jako nemluvně k matčině hrudi. Vše je sice pravda, ale raději bych se zastavil nad jiným aspektem českého jazyka a to je sleng. Chodím do skautského oddílu, kde tato mluva narostla do obřích rozměrů a nezasvěcený posluchač málokdy rozumí smyslu jakékoliv věty. Alespoň pár příkladů: tohle medím – líbí se mi to, jdu se vypísknout – jdu na malou stranu … Tento způsob mluvy se mi ale líbí právě tak na víkend. V pondělí se opět rád vracím k rodnému jazyku bez jakýchkoli patvarů a mutací. Zejména slengová slova končící na „oška” ve mně vzbuzují nepřekonatelný odpor. Ze slov jako sámoška, limoška, kámoška, discoška mi běhá mráz po zádech. Ještě že se takto pitvořit dají jen jména ženského rodu! Co říci závěrem? Snad jen to, že bych se potřeboval „vypísknout”.
Mě čeština moc nezajímá, ale musím uznat, že pro další život je velice nezbytná. Vemte si například to, že byste chtěli napsat žádost o přijetí do zaměstnání a napsali jste ji se spoustou chyb. Co by si zaměstnavatel asi pomyslel? Uznejte sami, že čeština je velmi důležitá jak v psaní dopisů, žádostí, tak i z hlediska dorozumívání.
Snad až moc pádů vlastní ten náš mateřský jazyk a to ani nemluvě například o přechodnících, které snad použijeme jednou za svůj život, ale to ještě pouze v lavici školy.
Trápíme se interpunkcí, měkkými a tvrdými y, i, zdvojenými souhláskami a koncovkami od třetí třídy základní školy po celou dobu našeho studia a dále i v zaměstnání. Jen málokomu se podaří ovládnout všechny záludnosti a i přes jazykový cit k této řeči děláme stále mnoho chyb.
Asi bych vyvodila takový závěr, že je čeština hezký a zajímavý jazyk, ale má jednu velkou nevýhodu a tou je její obtížnost.
Čeština je jeden z nejtěžších jazyků. Mnohdy i my, Češi si nevíme rady, kam napsat i nebo y, kam napsat čárku do věty, kam nenapsat. Natož aby to věděl nějaký cizinec, který se chce učit česky!
Vždy, když přemýšlím o češtině, říkám si, že je dobře, že je to můj vlastní jazyk, který se nemusím učit, protože bych se ho asi nikdy nenaučila.
Čeština, můj mateřský jazyk, jaká vůbec je? Určitě ne snadná, vždyť česká slova a věty to jsou samá interpunkční znaménka. A co potom rozlišování tvrdého „y” a měkkého „i”. Očima cizince to musí být velmi těžké. Mně se ale český jazyk líbí a právě to, že není jednoduchý mě nejvíc přitahuje. Proto bych chtěl, aby se zbytečně nezjednodušoval a zůstal takový jaký je dnes.
Český jazyk, jak známo, patří mezi jeden z nejtěžších světových jazyků. I přesto, nebo spíše právě proto, je český jazyk velice pružný a pro své gramatické vyjímky, odchylky a úchylky velice krásný. [28]Jeho výuka je obtížná nejen pro cizince, ale i pro samé Čechy, kteří často chybují i v základních pravidlech.
Patří spolu s čínštinou a japonštinou k nejsložitějším jazykům světa.
Svým způsobem jsem hrdý na to, že ovládám pravděpodobně jeden z nejtěžších a nejsložitějších jazyků. Možná, že jsem svým češstím ovlivněn, ale obdivuji její zvuk. Ve srovnání s němčinou, s jejím dlouholetým konkurentem, je moje mateřština o mnoho bohatší. Vždy se potěším pohledem na nějaký přechodníkový tvar či podmiňovací způsob. Oba tyto tvary mají v sobě ukrytu jakousi zvláštnost. Stejně jako český národ. Velmi si vážím našich dějin a obdivuji, že tak malá země si mohla vybudovat tak silné postavení v Evropě. To bylo sice v posledních desetiletích značně oslabeno, ale život máme ještě před sebou.
Když se podívám do historie a čtu o českých králech a jejich politice, celkem mě to hřeje na srdci.
Na to že jsem Češka, jsem hrdá, i když pravděpodobně ne vždy. V určitých situacích, ať to již souvisí s politikou nebo s něčím podobným, je mi, ne hanba, ale něco, co nedokážu popsat.
V současné době, kdy se naše republika „otevírá Evropě” a cestování našich občanů, za hranice státu, je stále častější, se čeština stává „evropským jazykem”. Domluvíme se s ní ve většině obchodů v Německu i Rakousku, jelikož český turista je v těchto obchodech častým hostem a skupuje „co se dá”.
Jaký je český národ? To opravdu nedovedu posoudit. Myslím, že to však nejlépe vystihl můj dědeček. Ten stále říkal, že jsme jen národ cikánů. V některých případech s ním plně souhlasím. Čech se totiž odnaučil pracovat, ale peníze by bral pořád a nejradši co nejvíc. Většina Čechů se řídí heslem, „co nejmíň dělat a brát za to co nejvíc peněz”. Tak si přejme, aby se to zlepšilo.
Češi vždy byli národ inteligentní a pracovitý. Až komunistická vláda a vůbec komunistická myšlenka tuto pracovitost trochu otupila. Ono, když člověk ať pracuje či nepracuje za to dostává stejný plat (samozřejmě se to nevztahuje na všechny pracovní odvětví) není se čemu divit! Myslím si ale, že Češi jsou k sobě dost neohleduplní, jen když jim jak se říká „teče do bot” tak drží spolu. Ale to je většinou málokdy, protože Češi se nenechají jen tak něčím vyprovokovat. Já, ale doufám, že se Češi v dnešní složité době nechají vyprovokovat Slovenskem …
V nynější době je „nejžhavějším” tématem rozpor mezi českým a slovenským národem. Český národ je podle mého mínění příliš tolerantní vůči slovenskému národu. Moc ustupujeme nátlakům našich spoluobčanů. Snad by bylo jednodušší, kdyby to byli jen naši sousedé z vedlejšího státu. Český národ je podle mého soudu dost pracovitý (kromě vyjímek) a po pár letech by začal stoupat svojí „cenou” prudce vzhůru.
Český národ má již od Praotce Čecha náturu lovce. Dříve lovili zvěř a potravu. Nyní loví ostří muži ženy, lásku, alkohol, drogy a jiné neřesti.
Český národ je oproti jiným národům světa stvořen pro recesi a i sebe zapeklitější vtip v českém jazyce dokáže pochopit. Dokazuje to i fakt, že například náš film Obecná škola, nominován na Oscara, tuto cenu nedostal, přestože každý Čech dával tomuto filmu velkou naději. Možná je to tím, že porota nepochopila český humor, možná je to i v něčem jiném.
[29]LITERATURA
Bolzano, B.: Über die Vaterlandsliebe. Prag 1850.
Bolzano, B.: Řeči vzdělávací k akademické mládeži. Sv. I. Praha 1882.
Čapek, K.: Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1990.
Čmejrková, S.: Jazykové vědomí a jazyková kultura (zamyšlení nad tzv. lidovým jazykozpytem). SaS, 53, 1992, s. 56–64.
Daneš, F.: Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 119–128.
Ferguson, C. – Heath, S.: Introduction to Language in the USA. Cambridge 1987, s. XXV–XXXVIII.
Fishman, J.: Language policy: past, present and future. In: C. Ferguson – S. Heath (ed.), Language in the USA. Cambridge 1987, s. 516–526.
Garvin, P. – Mathiot, M.: The urbanization of the Guaraní language – a problem in language and culture. In: Selected Papers of the Fifth International Congress of Anthropological and Ethnological Sciences. Philadelphia 1956, s. 763–780.
Havránek, B.: Expanze spisovné češtiny od 14. do 16. století. In: V. Mathesius (ed.), Co daly naše země Evropě a lidstvu. Od slovanských věrozvěstů k národnímu obrození. Praha 1940.
Henzel, V.: Slavic languages in the new environment. In: C. Ferguson – S. Heath (ed.), Language in the USA. Cambridge 1987, s. 293–321.
Kundera, M.: O nesamozřejmosti národa. In: Sborník referátů na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů. Praha 1967.
Loužil, J.: Josef Jungmanns Begriff der Sprachnation und seine Gefahren. In: Ost–West Begegnungen in Österreich. Wien – Köln – Graz 1976, s. 167n.
Masaryk, T. G.: Česká otázka. Praha 1895.
Novák, A.: Přehledné dějiny literatury české. Olomouc 1936–1939.
Opat, J.: Filozof a politik. T. G. Masaryk 1882–1893. Praha 1987.
Patočka, J.: Dilema v našem národním programu. Jungmann a Bolzano. In: O smyslu dneška. Praha 1969.
Podiven: Češi v dějinách nové doby (Pokus o zrcadlo). Praha 1967.
Zelený, V.: Život Josefa Jungmanna. Praha 1873.
R É S U M É
Language of a small nation
Although we can speak of large and small nations we cannot equally apply the terminology of large and small to languages spoken by these nations. Nevertheless, we cannot ignore the fact that in the consciousness of the user of a language there is value component which influences his attitude towards his language. Ways in which great and small national communities reflect themselves differ. With a small nation, the attitudinal component stands out in a conspicuous manner, as language users are continuously confronted with expanding foreign languages. The fact that in its history Czech ranked among significant European languages played a decisive role in its self–reflection. The idea of restoring ”glorious national past” was the main source of the national revival at the beginning of the 19th century. There are different opinions, both past and present, on the question of the revival of Czech language (of such men as Kollár, Jungmann, Bolzano, Masaryk, Schauer, Kundera, Patočka, Podiven).
The theory of Standard Language as developed by the Prague functionalist school in 1930 with its predominantly instrumental approach bears witness to the fact that contemporaneous Czech society of that time was overcoming feelings of inferiority and that national ideas were being replaced by civic ones. However, non–instrumental, i. e. emotional, ethical or traditionalistic, language attitudes also play an important role (cf. Daneš, 1968). Instrumentality cannot fully [30]explain the essence of language. A sample of laic attitudes towards Czech expressed in ”Reflections on Czech” by students of a Prague Secondary Grammar School is discussed. The students are concerned, from their lay point of view, with a number of linguistically relevant domains. They grasp their language functionally as well as esthetically, they are interested in the various degrees of language acquisition, apprehend Czech in relation to other languages in a historical as well as in a contemporary perspective and reflect on its participation in the European and world cultures.
Structural linguistics approaches languages as homogeneous wholes and treat language communities as discrete, closed, or coherent units, held together by a homogeneous competence shared by all speakers in almost identical form. Post–structuralist linguistics, however, developing many points of Praguian Functionalism, describes particular situations of language contacts and interactions showing the diversity arising from socio–cultural habits and shifts of norms. It accounts for particular local environments which cannot be subsumed under a single universal theory. The ”external linguistics” tries not to miss phenomena which are peripheral, alternative, minor, irregular, ”other”. This change of interests coincides with the present Czech situation: suddenly it gets opening and we are growing accustomed to the otherness of ”different Czechs”. Hand in hand with this, a concern for Czech used in foreign environments may be traced.
The expansion of English as a language of wider international communication is natural and justified. But English as the ”second language” is only a helping hand offered from outside, not capable of substituting national languages in their manifold functions. Any national language is the bearer of immense cultural values, highly desirable ”amid the darkness of technology and mankind mechanized and insensitized”. Fishman’s idea of multilingualism suggests a hopeful solution to the world–language dilemma and the felt need to maintain the diversity of unique national languages. Linguistic concern for locally specific, non–transplantable phenomena might be viewed as an ecological approach to world, aiming at the maintenance of the diversity of species.
Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1
Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 1, s. 19-30
Předchozí Jan Čadil: Psaný jazyk, grafémy, psané texty
Následující Václav Blažek: Po stopách indoevropské pravlasti
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1