Jan Firbas: Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication

Ludmila Uhlířová

[Recenze]

(pdf)

Jan Firbas: Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication

Jan Firbas: Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication. Cambridge University Press, Cambridge 1992. 239 s.

 

Kdo sleduje vznik a vývoj teorie funkční perspektivy větné (FPV) od jejích počátků, jak jej postupně přinášely periodické i neperiodické sborníky a časopisy domácí a zahraniční od poloviny let padesátých, dobře ví, že jde o teorii důkladně promyšlenou a jemně propracovanou a že stěží pronikne do její podstaty a plněji pochopí ten, komu se náhodou dostane do ruky jeden či dva Firbasovy články. Přitom právě teorie FPV, která staví na idejích Pražské školy a rozvíjí Mathesiovu teorii aktuálního členění, patří k nejvýznamnějším přínosům současné české lingvistiky do lingvistiky světové. Proto je tak důležité, že konečně je tato teorie představena vcelku, v souhrnu hlavních výsledků, poprvé knižně a že oslovuje současně zahraniční i domácí lingvistické fórum. Napsána je anglicky, vydalo ji přední světové nakladatelství v řadě Studies in English language, jejímž editorem je S. Greenbaum, v dokonalé technické úpravě. Obsahem i formou je to kniha roku.

Chceme-li se pokusit přiblížit čtenáři, jak vypadá teorie FPV dnes, po téměř čtyřech desetiletích soustavného vědeckého rozvíjení, musíme předem zdůraznit, že je to teorie otevřená, reprezentovaná dnes už nejen pracemi autora recenzované monografie, ale i pracemi jeho žáků. Je dobře známo, že v současné době můžeme mluvit o brněnské škole FPV, která – v intencích zakladatelových – žije vlastním životem. Je jistě zadostiučiněním pro profesora Firbase a ctí pro jeho žáky, že se v bibliografii na konci knihy mohla objevit i řada titulů jejich prací.

Základní myšlenkou teorie FPV je, že jakýkoli jazykový element, který je nositelem významu, se podílí na komunikaci tím, že nějak přispívá k jejímu rozvíjení. Relativní míra, v jaké k tomuto rozvíjení přispívá, determinuje stupeň jeho výpovědní dynamičnosti (VD). Rozložení stupňů VD ve větě určuje funkční perspektivu věty. Věta je perspektivizována (orientována) k tomu prvku, který nese nejvyšší stupeň VD ze všech. Stupeň VD představuje tedy určitou komunikační hodnotu, jíž jazykový prvek nabývá v komunikačním aktu. Výpovědní dynamičnost je pak obecně definována jako inherentní vlastnost komunikace, která se projevuje v neustálém jejím rozvíjení, směřujícím k dosažení konečného komunikačního cíle (účelu).

Takto byly základy teorie FPV formulovány již v prvních Firbasových pracích. Na jejich podstatě, v řadě případů dokonce na znění definic samých (srov. např. definici pojmu stupně VD) nebylo třeba dodnes nic měnit. O to intenzívněji byly tyto pozoruhodně pevné základy rozvíjeny, postupně byla vytvořena velice bohatá pojmoslovná (a ovšem i terminologická) síť, pomocí níž byly jevy FPV podrobně analyzovány a popisovány. S využitím důkladné, léty neustále rozšiřované empirické báze, pokrývající angličtinu v konfrontaci s němčinou, francouzštinou, češtinou i dalšími jazyky, byla prokazována nosnost teoretických principů FPV, konzistentnost, vyváženost a v neposlední řadě i univerzálnost teorie.

V teorii FPV je položen velký důraz na systémovost. Faktory FPV vytvářejí systém, který má své jádro a periférii. Je důležité, že psaný a mluvený jazyk se chápou (v návaznosti na pojetí Vachkovo) jako dva samostatné, rovnocenné jazykové systémy. Proto Firbas zvlášť pojednává o FPV v komunikaci psané – věnuje jí prvou část knihy, kapitoly 1–7, a zvlášť o komunikaci mluvené – v druhé části knihy, v kapitolách 8–11.

V psané komunikaci je rozložení stupňů VD ve větě, a tudíž i FPV, výsledkem souhry tří velmi obecných činitelů (formativních sil), totiž lineární modifikace, sémantiky [136]a kontextu, v mluvené pak k nim přistupuje ještě intonace. O každém z uvedených činitelů je v knize pojednáno v rozsahu jedné či více kapitol.

Pojem i termín kontext je ovšem v lingvistice už natolik zatížen, že Firbas hned na počátku svého výkladu považoval za potřebné upozornit, že ho užívá spíše „for convenience”. Jevy spadající pod tento široký pojem dále třídí a analyzuje. Především rozlišuje několik kontextových sfér (jejichž hranice jsou neostré) s různou mírou relevance pro FPV. Podstatné je vymezení sféry takzvaného bezprostředně relevantního slovního a situačního kontextu. Je to takový kontext, který je relevantní právě vzhledem k tomu bodu komunikačního procesu, v němž je nějaká věta sdělována, a který tak odděluje informaci nashromážděnou dříve od informace, která teprve bude sdělena. Tímto kontextem je definována tzv. známá (daná) neboli vyveditelná (retrievable) informace, která je onou formativní silou FPV v daném momentu sdělování. Je důležité si uvědomit, že Firbasovo kritérium známé (vyveditelné) informace je založeno na skutečné přítomnosti/nepřítomnosti elementu informace v bezprostřeně relevantním kontextu, nikoli – na rozdíl např. od širšího pojetí Chafeova (1976) – na předpokladu mluvčího, že takový element je přítomen ve vědomí adresáta. Bezprostředně relevantní slovní a situační kontext je pak součástí širšího kontextu slovního a situačního, dále znalostního a zkušenostního kontextu komunikantů a konečně nejširší všeobecné sféry obecných lidských znalostí a zkušeností.

 

Bezprostředně relevantní kontext má celou řadu parametrů. Především jde o rozpětí informační vyveditelnosti z verbálního kontextu. To je zpravidla velmi krátké – nepřesahuje vzdálenost několika vět. Přitom ovšem ani případná nejistota v tom, zda informaci lze považovat ještě za vyveditelnou a příslušný prvek tedy za referenčně identický s nějakým antecedentem v textu, anebo již za novou, nevyveditelnou, se nemusí nutně projevit v jeho stupni VD, protože ten je určován souhrou všech faktorů FPV. Dále jde o rozsah sféry bezprostředního kontextu situačního; do ní patří především osoba mluvčího/pisatele a posluchače/čtenáře, ev. další položky objektivní reality, a to takové, které se ad hoc stávají předmětem zájmu komunikujících (především v mluveném jazyce). Kvantitativní poměr mezi novou, poprvé se objevující informací a informací vyveditelnou (znovu vyjádřenou) v bezprostředním relevantním kontextu přirozeně svědčí, jak Firbas dokládá empirickým rozborem textů, ve prospěch převahy informace nové. Pro povahu textu je důležitý ovšem též poměr mezi novou (nevyveditelnou) informací vcelku a tou její částí, k níž jsou věty perspektivizovány, a dále poměr mezi koreferenčními (kontextově závislými) výrazy a těmi, které nesou pouze asociativní význam. Ty neztrácejí schopnost být rovněž nositeli informace, k níž je věta orientována, ale zároveň slouží jako prostředky textové koheze. Ve Firbasově koncepci není tedy pojem kohezní relace totožný s pojmem kontextové závislosti, je to pojem širší.

Druhým faktorem je faktor sémantický. Rozumí se jím působení (vliv, tlak) sémantické povahy jazykových prvků (a sémantických vztahů mezi prvky) na rozložení stupňů VD ve větě. Toto působení spočívá v tom, že sémantická povaha prvku jako taková přiděluje kontextově nezávislému elementu vyšší či nižší stupeň VD ve vztahu k ostatním kontextově nezávislým prvkům ve větě. Tak – odhlédneme-li od případů okrajových – kontextově nezávislý přímý nebo nepřímý, předložkový nebo bezpředložkový předmět je komunikativně důležitější, a tudíž výpovědně dynamičtější než sloveso, k němuž ve větě patří. Podobně to platí o kontextově nezávislém doplňku a o kontextově nezávislých příslovečných určeních, která slovesný děj specifikují (na rozdíl od těch, která vyjadřují pouze jeho kulisu). V případě, že není ve větě přítomen žádný z uvedených větných členů, platí totéž o kontextově nezávislém podmětu ve větách, v nichž sloveso má prezentační funkci, přičemž prezentační funkcí se rozumí přímo vyjádřený nebo jasně implikovaný význam objevení nebo existence na scéně (především u sloves intranzitivních, ale též u některých tranzitivních), popř. užití v takovém významu. Ve všech uvedených případech se tedy nominální prvky věty jeví jako úspěšní (tj. dynamičtější) konkurenti kontextově nezávislého slovesa. Zde je důle[137]žité připomenout, co Firbas mnohokrát zdůraznil, že totiž v jeho pojetí jde o dynamicky, nikoli o staticky chápané sémantické obsahy (funkce): Sémantické obsahy nejsou nazírány bez vztahu k průběhu komunikace, ale právě v přímém vztahu k němu, ke kontextovým podmínkám, se zřetelem k tomu, jak se sémantické obsahy podílejí na vývoji komunikace. Zobecněním tohoto úhlu pohledu je formulace dvou stupnic (škál) dynamických sémantických funkcí (dvou typů perspektiv), totiž škály prezentační a škály kvalitativní. Obě stupnice, které mohou vytvořit (teleskopicky) též stupnici kombinovanou, formuluje Firbas v sémantických termínech na vysokém stupni abstrakce, v termínech jako kulisa, prezentace jevu, prezentovaný jev, nositel kvality, kvalita, specifikace a další specifikace.

Ani při takto detailním popisu FPV pomocí graduálních sémantických škál se však nikterak nepopírá ani nestírá principiální bipartice komunikační struktury věty, tj. dělení na základ (téma) a jádro (non–téma, tj. přechod a réma). Mezi pojetím Firbasovým a klasickým Mathesiovým vymezením pojmů tématu a rématu jako toho, „o čem” se ve větě mluví, resp. toho, „co” se o tématu vypovídá, není rozpor. Je tu však rozdíl v tom, že ve Firbasově koncepci rys „o čem” netvoří východisko při vymezení tématu; ten se jeví spíše v jeho výsledku, a podobně to platí o pojmu rématu, resp. komunikačního cíle.

Podstatou třetího činitele, nazvaného lineární modifikace, je skutečnost, bezprostředně daná linearitou, tedy časovým průběhem komunikačního aktu, formulovaná již Bolingerem (1952) a Firbasem přijatá, že totiž „gradation of position creates gradation of meaning”. Lineární faktor, který je schopný se uplatnit plně jen tehdy, nepůsobí-li proti němu ani kontext, ani sémantika, vede k postupnému zvyšování stupňů VD větných prvků v časové, lineární posloupnosti, a tedy k tomu, co Firbas nazývá základním rozložením stupňů VD. Základním rozložením VD se rozumí rozložení (seřazení) prvků ve větě podle jejich stoupajícího stupně VD. Důležité je, že pojem základní rozložení VD není míněn jako pojem vztahující se k jazyku in concreto. Naopak, realizuje se sice v každém indoevropském jazyce, avšak v různé míře, která je pro jednotlivé jazyky specifická. V důsledku toho základní neznamená nutně nejpřirozenější nebo nejfrekventovanější. Rozdíl mezi lineární modifikací a slovosledem je tedy u Firbase rozdílem mezi obecným, abstraktním faktorem FPV a jeho aktuální realizací (signalizací) v konkrétním jazyce (jak je doloženo na materiále za staré i nové angličtiny i z jazyků dalších).

Souhra činitelů FPV jeví řadu speciálních rysů, které vystupují do popředí při analýze distribučních polí nižších řádů, než je věta jednoduchá, tj. např. u vedlejších vět v souvětí podřadném, u polovětných konstrukcí nebo uvnitř nominálních skupin, dále při zkoumání hranice mezi tematickou a netematickou částí věty (zejména se zřetelem na úlohu verba finita a jeho nocionální a časově modální sémantické komponenty), při rozboru vět tázacích, rozkazovacích, vět s negací a v neposlední řadě vět tzv. druhé instance, tj. vět podruhé zmíněných v textovém úseku, a tedy maximálně textově zapojených, v nichž je právě jediný prvek postaven do kontrastu vůči zbytku věty. Na popisu těchto oblastí fungování FPV můžeme dobře sledovat specifika Firbasovy koncepce v porovnání s dalšími funkčními přístupy k větě v komunikačním aktu, včetně těch, které jsou s myšlenkami Pražské školy výslovně spřízněny; připomeňme např. odlišné Hallidayovo (1985) pojetí tématu a rovněž např. již zmíněné široké pojetí danosti u Chafea (1976).

Rozboru FPV v mluvené komunikaci je věnována druhá část knihy. Zde je důležité upozornit v prvé řadě na to, že intonaci obecně nechápe Firbas jako pouhý prostředek realizace FPV. Intonace realizovaná kombinací intenzity a výšky je ve Firbasově koncepci prezentována jako čtvrtý obecný činitel FPV, který vstupuje do souhry tří činitelů neintonačních na rovině mluveného jazyka: neoperuje nezávisle na ostatních činitelích. Tomuto činiteli, resp. vztahům mezi rozložením stupňů VD, jak jsou determinovány třemi neprozodickými faktory, a rozložením stupňů prozodické výraznosti (prozodické prominence) je věnována celá druhá část knihy. Obě rozložení nejsou identická, [138]nelze s nimi zacházet, jak Firbas zdůrazňuje, jako s jediným jevem: Rozložení podle stupňů prozodické výraznosti není pouhým odrazem rozložení stupňů VD, ale má vlastní důležité komunikační funkce. Je totiž schopno rozložení podle stupňů VD i přehodnotit. Firbas ve své analýze rozlišuje několik druhů vztahů mezi neprozodickým rozložením stupňů VD a rozložením podle prozodické prominence. V bezpříznakových případech obě rozložení dokonale korespondují. V jiných případech však prozodie může posílit (zintenzívnit) informaci vyjádřenou neprozodickými prostředky tím, že jí dodá emotivní zabarvení nebo speciální důraz; tím s sebou nese i zvýšení stupně VD příslušného prvku. V některých případech je schopna dokonce přehodnotit rozložení podle stupňů VD, a to tak, že prvek, který je kladně nebo záporně emotivně zabarven, na sebe strhává intonační centrum a stává se nositelem funkce vlastního rématu, takže všechny prvky stojící ve větě až za ním se tím dostávají do intonačního stínu. Firbas v této souvislosti hovoří o tzv. sekundární rematičnosti a podrobně probírá sémantické a funkční efekty spojené s tím, že některé prvky věty v mluveném projevu se dostávají do intonačního stínu a jiné naopak intonační stín opouštějí. Důležitou funkcí intonace jako faktoru FPV obecně je pak to, že umístěním intonačního centra na určitý prvek a rozložením stupňů prozodické prominence činí FPV jednoznačnou i tam, kde se v psané komunikaci její interpretace na základě neprozodických faktorů jednoznačnou nejeví; Firbas hovoří v této souvislosti o jevu potenciálnosti na rovině FPV. Týká se to např. funkce příslovečných určení – tematické kulisy vs. rematické specifikace, dále dvojí možné funkce podmětu – rematického jevu na scéně vs. tematického nositele vlastnosti apod. Intonace je schopna, jak dovozuje Firbas, redukovat případy potenciálnosti FPV v podstatě na minimum; není ovšem faktorem, který by byl na ostatních, neprozodických faktorech nezávislý.

Bylo by možno takto pokračovat a představit čtenáři další důležité myšlenky teorie FPV. Jakkoli dlouhý výklad nutně však zůstane kusý a zjednodušující. Nezbývá zde místo ani na konkrétní příklady – těch však nalezne čtenář hojnost v knize samé, a to nejen pokud jde o jednotlivé příklady ilustrační, ale i o podrobně komentované rozbory značně rozsáhlých textových úseků psaných i mluvených. Firbas vždy zdůrazňoval, že vysvětlení souhry činitelů FPV musí být založeno na lingvistických faktech, která nám nabízí text. S těmito fakty zachází se svrchovanou dokonalostí a jemným citem zkušeného analytika. Četba každé z jedenácti kapitol knihy je zvláštním lingvistickým zážitkem nejen proto, že je v ní představena originální lingvistická teorie, ale i díky způsobu, jakým je to učiněno. Jde o krystalicky čistý funkcionalismus, o strukturní popis jedné oblasti fungování jazyka dovedený do nejmenších detailů, přitom tvořící ve svém celku vyvážený systém, v jehož rámci nezůstává nic stranou, ale vše je spolehlivě vysvětleno, interpretováno a uvedeno do vzájemných relací, ať už jde o relace souhry či konkurence.

 

LITERATURA

 

Bolinger, D. L.: Linear modification. In: Publications of the Modern Language Association of America, 67, 1952, s. 1117–1144.

Chafe, W. L.: Language and consciousness. Language, 50, 1974, s. 111–133.

Halliday, M. A. K.: An Introduction to Functional Grammar. Arnold, London 1985.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 2, s. 135-138

Předchozí Oldřich Leška: K Novákovým „osudům české lingvistiky“

Následující Iva Nebeská: Jan Nuyts: Aspect of a Cognitive-Pragmatic Theory of Language