K Novákovým „osudům české lingvistiky“

Oldřich Leška

[Rozhledy]

(pdf)

On Novák’s Pages on post-war destiny of Czech linguistics

Nebýt přípisu redakce Slova a slovesnosti, v němž se zvláště doporučuje stať doc. Pavla Nováka (SaS, 52, 1991, s. 183–193), nebyl bych na její otištění reagoval. Redakční [133]poznámka ale z textu dělá něco víc, než je osobní pohled na věci, a to bylo pro mne zarážející. Podaný obraz nepovažuji za výstižný a jistě bych ho nedoporučoval mladým adeptům lingvistiky už proto, že nevím, proč by se měli na počátku své cesty obracet zpět a klopýtat až do roku 1945, který už je pro ně dávnou minulostí.

Novákovo líčení nezachycuje atmosféru minulých čtyř desetiletí v nejzákladnějším rysu; uniká mu totiž její absurdita. Absurdní doba nemusí být monotónní, lze ji podle různých aspektů diferencovat, ale absurdita se nedá zachytit sebevětší snůškou sebepřesnějších údajů toho druhu, které nacházíme v Novákově textu. Kdo tu dobu zažil, přece ví, že někdejší oficiálně hlásané proudy neměly v lingvistice větší kredit než měly např. tehdejší rady zemědělcům „orat s předradličkou a podmítku provádět hned za kosou” na vesnici, kde se připravovala kolektivizace. Když Trávníček přednášel ve velké posluchárně filozofické fakulty v Praze o „novém učení o jazyce”, nelišilo se to příliš od prvomájových oslav, kam také přicházely spousty lidí; rozdíl byl v tom, že se na průvody chodilo ještě dlouho, kdežto Trávníček přijel dost těsně před posledním zvoněním. Předpokládat rozumný lingvistický obsah „nového učení” bylo možno jen potud, pokud o něm člověk nic nevěděl. Nebylo náhodou, že Marrovy spisy byly prakticky nedostupné a že se převrat v jazykovědě šířil v propagandistických programových statích podobně, jako tomu bylo s bojem proti genetice za novou mičurinskou biologii. Kdo skutečně očekával převrat od Měščaninovových monografií, byl trpce zklamán; zklamán byl ale i ten, kdo v nich nehledal převrat, ale prostě něco zajímavého. Jediný, kdo u nás dovedl vyvolat na okamžik zdání lingvistické relevance „nového učení o jazyce”, byl bystrý a vynalézavý A. V. Isačenko; určitě to nebyl jeho propagátor C. Bosák. Netrvalo dlouho a Stalin lingvistům řekl, že jazyk není třídní a že se nevyvíjí v revolučních skocích, neužil však své váhy k tomu, aby lingvistiku opravdu osvobodil, nýbrž ji vracel k historismu 19. století. Na marrismus („nové učení o jazyce”) se rychle zapomnělo, jako se přestalo „zdít do Tenglerova rámu” (víme dnes, co to vlastně bylo?); zato se nějakou dobu hledaly „vnitřní zákony vývoje jazyka”. Ale ne dlouho. Stalin umírá a najednou se necítí povinnost uznávat jeho všestrannou genialitu. Škoda, že nikoho nenapadlo prohlásit za „vnitřní zákon vývoje jazyka” jeho strukturu; dnes se to zdá přece tak samozřejmé. Kdyby nebylo maďarského povstání 1956, jistě by za pohotovou a užitečnou pražskou konferencí o vědeckém poznání soudobých jazyků následovaly další, odvážnější, než jsme zažili.

Uvědomme si, že pachuť scének z maňáskového divadélka, kterou toto líčení zanechává, je pachuť z doby, v níž lingvistika existovala, není to pachuť z ní samé. Lingvistiky může být člověku jen líto, že ji doba, okolnosti zdržovaly, že jí nedovolovaly mluvit naplno o všem, co je pro ni zajímavé a důležité. Jak může doba zdržovat a překážet? Když chce a má na to – jednoduše. Např. tím, že si vede „zlatou knihu” (verba desiderata) a „černou knihu” (verba non–grata/prohibita), nikdo si není jist, co přesně v té černé knize je; zdržuje to vědecký vývoj i tím, že se ztrácí povědomí oborových souvislostí, vědeckého univerza. Doba dovede plně zaměstnat, ale i kontrolovat výkon podle plánu; dovede vycházet vstříc praxi a tak současně degradovat vysokoškolské studium.

Nebyli jsme izolováni jen od vnějšího světa (o tom jsme se mohli poměrně brzy dovídat při jisté dávce podnikavosti poměrně dost), ale i jeden od druhého, přes kolektivizaci lingvistické práce. Setkávali jsme se v těch letech spolu sice často, nestřetávaly se ale přitom naše mysli ve spontánních diskusích bez jakékoli cenzury a ohledů; institucionální setkání jen zastírala to, co chybělo. Tato domácí rozdrobenost byla horší, zhoubnější než izolace zeměpisná. Umlčení Pražského lingvistického kroužku bylo z hlediska doby zcela přirozené; lze si snad v takové době představit organizaci, která má podle svých stanov své zaměření, je výběrová, není na nikom závislá a nemusí nikomu skládat účty?

Doc. Novák myslí, že 70. lety začíná období restaurace; nebylo tak jednoznačné, mstilo se za prožitý strach a vědomí prohry. Co by se bývalo tak mohlo v této době [134]restaurovat? Vždyť každý věděl, že všechno mluvení kolem ideologie je prázdné. Nejpeprnější anekdoty politické přinášeli kolegové, kteří chodili do Večerní univerzity marxismu–leninismu. Sborníky, které měly v názvu „marxistický”, přece nikdo nebral vážně, tj. jako publikace usilující o marxistickou vědu. Na nich zajímalo především to, kdo se zase vyznamenal (zvlášť z převleků je vždycky velká legrace) a kdo co kam propašoval, aniž ho chytli. Snad ani autoři nejlevěji píšící to nemysleli uvnitř vážně; šlo přece o úřad, který jim byl svěřen. A ti, kdo úřady svěřovali, měli často velmi špatný vkus; nejeden z vyvolených byl ve světě lingvistiky skutečnou hříčkou přírody. To vyvolávalo oprávněný dojem, že na ničem vlastně moc nezáleží. Nějaká restaurace by snad přece jen bývala začala, ale později, lépe řečeno v pravý čas – třeba zrovna letos na jaře, kdyby ovšem nebylo událostí roku 1989 u nás a kolem nás, které dobu změnily. V této představované době by už příslušná místa mohla rozhodnout, že základní pozice je dobře pojištěná a že je zajištěn správný výběr nových adeptů. Nerestaurovala by se ale marxistická lingvistika; byla by to jiná restaurace.

Takovouhle psotou naše lingvistika klopýtala, ale nedostala se na scestí, odkud by se musela dnes namáhavě vracet. Není, co by musela desakralizovat, protože žádného lživého proroka nepřijala. Není v nejlepší formě, ale žádných zvláštních receptů na zotavení nepotřebuje, stačí jí volnost, která jí chyběla; nová doba ji nebude zdržovat, živit ji bude prohlubující se zájem o její základní problémy.

Je zbytečné se ohlížet zpět, proč chodit zadkem dopředu, jak říká V. Černý; čas sám zanedlouho věci dobře roztřídí. Trávníčkovo dílo je už takto dávno roztříděné a žádného lingvistu přece dnes nenapadne – leda snad z dlouhé chvíle – číst jeho bojovné stati za marxistickou jazykovědu. Myslím, že starší generace by si neměla dovolovat ztrácet čas takovými sebereflexemi, ztratila ho už dost a dost. Okna zdobená v minulosti při různých příležitostech přece už nikdo neodzdobí a nyní se už nezdobí.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 2, s. 132-134

Předchozí Jarmila Panevová: Ještě pár slov k poválečným osudům české lingvistiky

Následující Ludmila Uhlířová: Jan Firbas: Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication