Pohled dnešní lingvistické antropologie na počátky jazyka

Zdeněk Salzmann

[Rozhledy]

(pdf)

Language origins from the point of contemporary linguistic anthropology

0. Jazyk je základním atributem člověka a řeč je neoddělitelně spojena se společenským chováním, a tak by nás osvětlení povahy jazyka mohlo přivést blíže k pochopení kořenů naší lidské podstaty. Proto okolnosti, za nichž mohl jazyk vzniknout, poutaly pozornost lidstva po celá tisíciletí. Nejnovější souhrnná bibliografie děl zabývajících se vznikem jazyka, sestavená v roce 1975 G. W. Hewesem, obsahuje přes 11 000 položek a podle autora by do její současné verze muselo být zahrnuto nejméně 2 000 položek dalších.

Zatímco starší teorie byly často spekulacemi, jejichž cílem bylo jen navrhnout další originální vysvětlení, mnoho teorií vypracovaných po druhé světové válce je podloženo mnohem lépe. Ačkoli jsou stále ještě spekulativní, jako ostatně všechny teorie, berou v úvahu nejrůznější relevantní nepřímá průkazná fakta – například biologické a archeologické objevy, které dříve nebyly k dispozici.

Vzhledem k neobvykle rozsáhlé literatuře musí být jakýkoli stručný přehled velmi výběrový a musí nutně odrážet zájmy autora, jímž je v tomto případě lingvistický antropolog. Nicméně doufáme, že i toto stručné shrnutí, psané z pohledu antropologa, může být zajímavé.

 

[299]1. Mnoho gramatických pojednání jak teoretických, tak praktických bylo napsáno už ve středověku a v období renesance, ale teprve epocha osvícenství v 18. stol. přinesla významné příspěvky k otázce původu jazyka. Podle francouzského filozofa Étienna Bonnota de Condillac (1714–1780) „[prvotní] lidské bytosti začaly spojovat určité představy s náhodně volenými znaky [a] přirozené skřeky jim sloužily jako model pro vytváření nového jazyka. Vyslovovaly nové zvuky, několikrát je opakovaly a doprovázely určitým gestem, kterým ukazovaly na ty předměty, které chtěly označit, a tím si zvykly dávat věcem jména”. Jean–Jacques Rousseau (1712–1778) s teorií vypracovanou Condillacem v zásadě souhlasil, ale vykládal přechod od gest ke zvukům nějakou dohodou, srovnatelnou s jeho myšlenkou společenské smlouvy mezi členy společnosti.

Pravděpodobně nejslavnější esej na dané téma byl publikován v roce 1772. Jeho autor, německý filozof Johann Gottfried von Herder (1744–1803), v něm reaguje na debatu v Pruské akademii věd v Berlíně. Podle Herdera jazyk není božského původu, jak se snažili dokázat někteří myslitelé před ním, protože není dokonalý; pramení spíše z nejvnitřnější lidské podstaty, vyvíjí se společně s myšlením, od něhož je neoddělitelný. Ačkoli Herder věřil, že všechny jazyky pocházejí ze společného zdroje, byl přesvědčen, že jednotlivé jazyky věrně odrážejí způsob myšlení a ducha těch, kdo jimi mluví.

Od konce 18. stol. se objevilo obrovské množství spekulací o původu jazyka a některé byly natolik bizarní, že stanovy Pařížské jazykovědné společnosti, která byla založena v roce 1865, zakazují, aby se na toto téma na setkáních členů hovořilo. Přibližně v této době dostávají různé teorie vysvětlující původ jazyka svá jména, pod kterými se proslavily a jimiž byly označovány déle než sto let.

Mezi desítkami takových důmyslných a nedokazatelných vysvětlení vzniku jazyků byla například „HAF HAF teorie”, podle níž byla první pronesená slova výsledkem lidské snahy napodobit přírodní zvuky, především zvuky zvířecí; „UF – UF teorie”, která hledala původ řeči ve spontánně vydávaných zvucích, které vyjadřovaly bolest a jiné silné vjemy a city; „CINK – CINK teorie”, podle níž jsou první lidská slova hlasově realizovaným charakteristickým zvukem, jenž je vlastní každé přírodní látce.

Ačkoli otázka původu jazyka nebude pravděpodobně nikdy definitivně vyřešena, zkoumání v posledních letech opustilo teorie založené na nápodobě zvuku jak z toho důvodu, že mnoho nových nálezů prohloubilo naše porozumění fosilním památkám, tak i proto, že tento problém je v současnosti nazírán v širokém kontextu lidského biokulturního vývoje.

 

2. Jedna z podskupin primátů, která vznikla asi před 60 až 70 miliony let, se stala nadčeledí hominoidů (Hominoidea). Tato nadčeleď pak zahrnuje tři čeledi: gibbonovití (siamangové a gibboni), lidoopovití (gorily, orangutani a šimpanzi) a hominidé (Hominidae) – lidé a jejich bezprostřední předkové. Na základě nyní dostupných faktů se soudí, že první hominidé pocházeli z oblasti východní Afriky (dnešní Tanzanie, Keni a Etiopie) a objevili se asi před 3 až 4 miliony let. Pozůstatky jejich nejznámějšího zástupce, nazývaného Lucy, a fosilní kosti podobného typu byly přiřazeny k rodu Australopithecus („jižní (africká) opice”) a druhu afarensis, jenž byl nazván podle afarských pustin v Etiopii, kde byly učiněny nálezy v roce 1974. Tito první hominidé měli malý mozek, objem lebky byl zhruba 473 centimetrů krychlových a byli bipední, k pohybu tedy používali pouze dolní končetiny.

Vědci se ještě zcela neshodli v názoru na to, co tvoří střední článek mezi druhem Australopithecus afarensis a prvními zástupci lidského rodu, i když většina z nich by se asi přiklonila k dalšímu zástupci australopitéků, Australopithecus africanus. Tento druh, jehož zkamenělé pozůstatky, pocházející z období před 3 miliony let, byly nalezeny v jižní Africe, byl velmi pravděpodobně předchůdcem druhu Homo habilis, s nímž mohl žít současně po několik set tisíc let na části území Afriky. Jak název napovídá, Homo habilis je považován za prvního člověka, ačkoli je dnešním zástupcům lidského [300]rodu velmi vzdálen. Pozůstatky Homo habilis, nalezené v Tanzanii a Keni a pocházející z doby před 1,9 až 1,6 milionem let, patří jedincům, kteří měli kapacitu lebky asi poloviční ve srovnání s dnešním člověkem. Tito první lidé byli poměrně malého vzrůstu, ale byli schopni vyrábět a používat jednoduché nástroje v mnohem větší míře než před nimi australopitékové. Příslušníci tohoto druhu byli ve stále větší míře závislí na skupinové aktivitě a jejich chování bylo stále více určováno kulturním způsobem existence než pouhým instinktem.

S příchodem Homo habilis se evoluce člověka urychlila. Před 2 miliony let se objevil nový druh, Homo erectus. Rozšířil se z Afriky do Asie a Evropy a na Zemi žil déle než milion let, až do období asi před 400 000 až 300 000 lety. Z nástrojové výbavy Homo erectus je nejvíce známá víceúčelová ruční sekera, ale používal i další nástroje sloužící ke krájení, vrtání, sekání a škrabání. Nálezy svědčí o tom, že tito předchůdci moderního člověka ovládali dovednosti nutné k tomu, aby se mohli stát zdatnými lovci velké zvěře. Naučili se také používat oheň, aby se ohřáli, aby si připravili potravu a aby zahnali zvěř na místo, kde ji bylo snadnější ulovit. Větší složitost jejich kultury je spojena s větším mozkem, neboť průměrný objem mozku Homo erectus byl přibližně 1000 centimetrů krychlových.

Poslední velký posun ve vývoji lidstva se odehrál asi před 300 000 lety, kdy se Homo erectus změnil v Homo sapiens, tedy v druh, k němuž náležejí všichni současní lidé. Na základě dostupných důkazů nelze přesně určit, jaký měla tato změna průběh. Jedna hypotéza předpokládá, že Homo erectus se v Africe vyvinul v archaickou formu Homo sapiens a následně v současný poddruh Homo sapiens sapiens. V Evropě tito lidé nahradili člověka neandertálského (Homo sapiens neanderthalensis), jenž podle některých antropologů neprošel úplnou přeměnou. Podle nejnovějších výzkumů mitochondriální DNA, které provádí R. L. Cann a další, vedou od současného člověka stopy k jediné populaci, která žila v Africe před 150 000 až 200 000 lety – vlastně tedy k jediné ženě nazvané Eva. Jiní vědci však tvrdí, že jak vykopávky, tak genetická fakta podporují teorii multiregionálního vývoje moderního člověka.

Zde je na místě varovná poznámka. Užívání systematické klasifikace, především ve velmi stručných přehledech vývoje člověka, jako je právě tento, může vést k mylnému dojmu, že vývoj byl přímočarý a směřoval bez odchylek k anatomicky současným organismům. Množství dostupných důkazů však svědčí o něčem naprosto jiném. Na každém stupni lidského vývoje musely existovat nezanedbatelné varianty, kdy se obecné hominidní formy v procesu adaptace měnily na specializované – tento proces je znám jako adaptivní radiace. Jinými slovy, větve „stromu” lidského vývoje musely být ve skutečnosti velmi spletité. Uprostřed všech těchto diferenciačních procesů existoval relativně úzký prostor, který spojoval jednotlivé populace vedoucí k současnému člověku a v němž se právě odehrávaly změny, které vedly ke vzniku jazyka.

Vývoj od Homo erectus k Homo sapiens byl poznamenán významným nárůstem komplexnosti kulturních vztahů. Člověk neandertálský, který žil v Evropě před člověkem kromaňonským (jenž patří k Homo sapiens sapiens), byl patrně prvním zástupcem lidského rodu, který záměrně pohřbíval alespoň některé své mrtvé spolu s nástroji a jídlem, zdobil je červenou okrovou hlinkou a dokonce i divokými květy. Několik nálezů, které jsou považovány za reprezentaci určité formy medvědího kultu, obsahuje množství medvědích lebek, z nichž některé byly pečlivě uspořádány v kamenné schránce, jiné opatrně umístěny ve výklencích jeskynní zdi. Tyto a jim podobné činnosti člověka neandertálského jsou někdy považovány za důkaz rituálního chování a možná i za důkaz víry v posmrtný život. Pokud tomu tak skutečně je, byli tito předchůdci člověka schopni alespoň do jisté míry komunikovat. Také hmotná kultura člověka neandertálského byla mnohem složitější. Charakteristický byl jeho způsob výroby specializovaných nástrojů, při níž používal předem pečlivě naostřené kamenné štěpiny.

Starší doba kamenná, nazývaná paleolit, trvala přes 2 miliony let a skončila teprve před 10 000 až 12 000 lety. Poslední období paleolitu, trvající v období před 37 000 až [301]11 000 lety, se nazývá pozdní paleolit. Od epochy oldowanské kulturní tradice až do doby moustérienu, tedy v období trvajícím asi 2 miliony let, byl pokrok ve výrobě nástrojů velmi pomalý. V pozdním paleolitu však nastává výbuch tvůrčí aktivity, když kromaňonský člověk začíná vyrábět z různých materiálů opracované předměty – rydla, ozubené harpuny, oštěpy, kostěné jehly, ale především skvělá umělecká díla. Pro jejich zhotovení používali tito lidé barvy, kámen, hlínu, kosti, slonovinu a rohovinu a vytvořili umění jemné i monumentální (jeden vlys, který zobrazuje zvířata při lovu, je dlouhý přes 10 metrů). Styl těchto děl není jednotný, najdeme výtvory abstraktní a geometrické, stejně jako naturalistické nebo odvážně stylizované. Tento jistě náhlý a rychlý pokrok ve výrobě velkého množství opracovaných předmětů byl nepochybně paralelou obdobného posunu v kognitivních procesech a svědčí o existenci plně rozvinutého jazyka.

Dnes nikdo nezpochybňuje předpoklad, že jazyk byl již plně konstituován v relativně krátkém období mezolitu, které následovalo po pozdním paleolitu a bylo předzvěstí neolitu. Je téměř jisté, že revoluční změny, které proběhly v lidské kultuře v období neolitu jako důsledek domestikace rostlin a zvířat, jsou nemyslitelné bez plně rozvinutého jazyka.

 

3. Otázka „Kdy vznikl jazyk?” je velmi vágní, pokud nejdříve nedefinujeme, co pod pojmem „jazyk” rozumíme. Jestliže jazykem rozumíme množinu diskrétních hlásek, které samy o sobě nemají význam a které je možno řadit za sebe a tak vytvářet vyšší jednotky („slova”) s konvenčním, ale arbitrárním významem, a dále jestliže takovýto systém má umožnit uživatelům vytvářet neomezený počet jedinečných komentářů o událostech i mimo aktuální čas a prostor – pak po většinu doby několika milionů let, po kterou hominidé žijí, žádný jazyk neexistoval.

Příslušníci všech živočišných druhů si jsou schopni vyměňovat informace a hominidé – než se někdy před 5 až 8 miliony let oddělili od ostatních hominoidů, především goril a šimpanzů – byli nepochybně schopni komunikovat obdobným způsobem jako jim nejblíže příbuzní primáti. Vycházíme-li z toho, co je známo o chování lidoopů žijících na svobodě, komunikační systém prvotních hominidů zahrnoval signály vizuální i akustické (nebo sluchové), ale také olfaktorické (čichové) a taktilní, hmatové (především péči o zevnějšek).

Vizuální signály neboli gesta se prováděly různými částmi těla, včetně obličeje; sluchové signály nepochybně zahrnovaly jak množství hlasových projevů – vrčení, řev, štěkot, sténání, houkání, vytí a podobně –, tak také nehlasové projevy, jako je bušení na prsa nebo dupání. Celý repertoár musel být ovšem dosti chudý, neboť tyto signály byly jen reakcí na existenci podnětů, které je vyvolaly. Význam, smysl těchto signálů byl omezen na zcela základní „komentáře”, které se týkaly bezprostředního okolí (např. náhlého nebezpečí nebo objevení potravy), nebo vyjadřovaly citový stav jednotlivce (zlost, překvapení, úzkost, prosazování převahy, strach apod.).

Je zřejmé, že mezi tímto tak omezeným nástrojem komunikace – pouhým systémem signálů – a plně rozvinutým jazykem, který současní lidé používají po tisíciletí, bylo nutné překonat obrovskou vzdálenost. Systém komunikace, který předcházel plně rozvinutému jazyku, by bylo možno nazvat předjazykem. Ale i toto rozdělení na jazyk a předjazyk je velmi hrubé, protože navozuje spíše představu vývojového skoku od jednoho stadia k druhému než dlouhou řadu nespočetných, postupně přibývajících změn, které byly pro vyvíjející se hominidy nepostřehnutelné. Někteří antropologové se pokusili detailněji rekonstruovat vývoj lidské komunikace. Např. R. W. Wescott (1974) přiřazuje mávání rukama a hlasovou synchronizaci australopitékům, ukazování prstem a hlasovou imitaci Homo erectus a posuňky rukama spolu s nesrozumitelnou „řečí”, která používala slabiky nemající smysl, člověku neandertálskému; psaní a plně rozvinutý jazyk vyhrazuje pro pozdějšího Homo sapiens. Většina antropologů by asi [302]považovala toto schéma za příliš konzervativní; jeho přínosem je však pokus spojit vývoj dvou komunikačních kanálů – vizuálního a akustického.

 

4. Mezi lingvisty, kteří významným způsobem přispěli k moderní teorii původu jazyka, patří přední místo C. F. Hockettovi. Díky jemu máme reálnou představu o tom, jak probíhal vývoj od uzavřeného systému signálů, který byl tvořen konečným a relativně malým repertoárem nedělitelných signálů, k rozvinutému jazyku. Podle Hocketta (1973) je třeba předpokládat dva hlavní zlomy. Za první z nich považuje kontaminaci (blending), tedy tvoření nového signálu ze dvou starších. (V současném jazyce je ne zcela přesnou obdobou tohoto procesu vznik slova brunch ze slov breakfast a lunch.) Tato kontaminace nemohla příliš zvětšit počet signálů v jazyce, protože přílišné narůstání „slovníku” by vedlo k tomu, že by si signály začaly být příliš podobné, a byly by tedy hůře rozlišitelné. Velkým přínosem s téměř revolučními následky ale bylo to, že se původně uzavřený systém otevřel a vývoj mohl pokračovat směrem k předjazykovému stadiu.

Druhým zlomem, který eliminoval přetížení signálů, byla dvojí strukturace – tedy proces, při němž se kombinuje omezený počet jednotek jedné roviny, a tím se v druhé rovině tvoří velké množství nových prvků. (Budeme-li pokračovat v předcházející analogii, tak hlásky (nikoli písmena), které tvoří slova breakfast a lunch, jsou použity také pro tvorbu slov bench, bunch, chest, fun, less, lust, nest, rest, rough, run, rust, stench, wrench a mnoha dalších kombinací z této desítky hlásek.)[1] V okamžiku, kdy naši hominidní předkové „objevili” to, že jednotlivá „slova” vzniklá kontaminací se ve skutečnosti skládají z různých oddělených zvuků, začali využívat dvojí strukturace, a můžeme tak začít mluvit o předjazyku. Pokud víme, žádný jiný druh živočichů nepoužívá systém komunikace založený na tomto jevu. Co však víme, je to, že flexibilita lidského jazyka nemá ve zbývající části živočišné říše obdoby.

 

5. Vznikly předpoklady nutné pro vývoj jazyka na různých místech v různou nebo přibližně stejnou dobu (polygeneze), nebo se tak stalo pouze jednou (monogeneze)? I když nalezení konečné odpovědi na tuto otázku nelze očekávat, je nyní na místě o možných alternativách pohovořit a podpořit je argumenty.

Teorii polygeneze, která předpokládá, že dnešní jazyk pochází z několika nezávislých zdrojů existujících v dávné minulosti, není jednoduché uhájit, především proto, že proces vedoucí k předjazyku a jazyku se musel skládat z dlouhé řady transformací jak strukturních, tak funkčních. Nelze tedy považovat za jisté, že by dva nebo i více tak složitých procesů proběhlo paralelně nezávisle na sobě. (Ve své poslední práci D. Bickerton (1990) předpokládá, že přechod od „protojazyka” (my jej označujeme jako předjazyk) ke skutečnému jazyku byl náhlý a byl důsledkem jediné zásadní změny. Je ovšem těžké přijmout názor, že by komunikační systém tak jedinečný a složitý, jako je lidská řeč, mohl být důsledkem jediné mutace.) Mimo to schopnost všech normálních dětí osvojit si, bez ohledu na etnický původ, kterýkoli z několika tisíc přirozených jazyků na stejné úrovni a přibližně stejným postupem je významnou známkou toho, že řeč je lidskému druhu vrozena a že všechny jazyky jsou prostě variantami společného strukturního základu.

Teorie monogeneze může mít dvě podoby: radikální (přímou) a – použijeme-li Hockettův termín – „fuzzy” („rozplývavou”). Právě tato druhá verze monogeneze se jeví jako pravděpodobnější. Předpokládá jedinečný výskyt podmínek nutných pro vznik jazyka, avšak připouští, že další vývoj vznikajících řečových schopností probíhal na určitém území uvnitř oddělených skupin hominidů. Výsledná diferenciace mohla být překonána geneticky, výměnou genů mezi příslušníky jednotlivých skupin, nebo mohla [303]být ukončena případnou nadvládou a přežitím té populace prvotních lidí, jejíž komunikační systém byl nejúčinnější. Pokud by se naopak udrželo několik variant předjazyka, pak by existovalo více „dialektů”, které předcházely všem následně vzniklým jazykům.

 

6. Ačkoli antropologové neočekávají, že naleznou jasnou a jednoznačnou odpověď na otázku, jak je jazyk starý, doufají, že jednotlivé nitky nepřímých důkazů jim pomohou alespoň přibližně přiřadit hlavní etapy jazykového vývoje k jednotlivým etapám ve schématu vývoje člověka. Některé záchytné body přináší lingvistika, jiné archeologické nálezy a ještě další lze získat studiem anatomie primátů.

Bez ohledu na to, že vědci zabývající se komparativní a historickou lingvistikou vypracovali spolehlivou metodu rekonstrukce nepsaných jazyků, jimiž se mluvilo v dávné minulosti, fakta z jazykové prehistorie jsou jen malým přínosem. Pravda, rekonstrukce odhalily, někdy velmi detailně, mnoho strukturních rysů jazyků, z nichž se vyvinuly dnešní jazykové rodiny. Nejlepším příkladem je praindoevropština, předchůdce velkého množství jazyků, které se nejdříve rozšířily v Evropě a mnoha částech jižní Asie a později, vlastně v nedávné době, po celém světě. Jazykovědci se shodují v tom, že mluvčí hovořící praindoevropštinou žili nejpravděpodobněji kdesi v oblasti východní Evropy, snad ve stepích jižního Ruska ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Přes svůj dávný původ odpovídá praindoevropština složitostí gramatických struktur komplexnosti svých nástupců: rozlišovala tři rody (maskulinum, femininum a neutrum), tři čísla (singulár, duál a plurál), měla snad až osm pádů a také poměrně bohatý systém slovesných tvarů. Bylo by snad možné vzít praindoevropštinu a další takto rekonstruované prajazyky (protojazyky) – např. z uralské a afroasijské jazykové rodiny – a pokusit se o další rekonstrukci, jak se o to ostatně někteří lingvisté snaží.

M. Swadesh ve svém posmrtně vydaném díle týkajícím se tohoto tématu (1971, s. 116) došel k závěru, že prajazyky jednotlivých jazykových rodin si byly navzájem strukturně podobnější než jazyky, které z nich vznikly, neboť „lidské jazyky byly tehdy znatelně blíže svému společnému původu, než jsou dnes”. Avšak bez ohledu na průkopnické úsilí Swadeshe a dalších, většina vědců zabývajících se komparativní a historickou jazykovědou vyjadřuje pochybnosti o spolehlivosti komparativní metody za určitou časovou hranicí. Slovy P. Kiparského (1976, s. 97) „epocha, u níž můžeme doufat, že budeme alespoň částečně schopni rekonstruovat existující protojazyky, ať ji určíme jakkoli velkoryse, řekněme na 10 000 nebo dokonce 20 000 let, stále představuje jenom velice malý zlomek období, po které člověk jazyk používá. Proto není možno rekonstruované protojazyky s původním stavem jazyka ztotožnit”. Navíc bereme-li v úvahu míru změn v jazyce, říká Kiparsky, každý jazyk se za 10 000 až 20 000 let může změnit natolik, že se velmi přiblíží jakémukoli jinému jazyku. Skutečnost, že předpokládaná praindoevropština byla gramaticky mnohem složitější než její moderní nástupci, nemůže být chápána tak, že čím je jazyk starší, tím musí být jeho struktura složitější. Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom dojít k závěru, že nejranější jazyk byl nejkomplexnější – což je závěr, který je pravým opakem toho, co víme o dlouhodobém evolučním procesu. Zkrátka plně rozvinuté jazyky musely existovat po mnoho tisíciletí před kterýmkoli z protojazyků, který byli lingvisté schopni dosud rekonstruovat, ačkoli oproti Kiparského odhadu deset až dvacet tisíc let možná nepředstavuje „velice malý zlomek” doby, po niž existuje skutečný jazyk, ale část dost podstatnou.

 

7. Ve snaze přistoupit k otázce původu jazyka z jiného pohledu hledají někteří antropologové klíč v kulturní prehistorii. Panuje všeobecná shoda v tom, že vývoj různých kulturních aspektů, jak materiálních, tak nemateriálních, musel být paralelně doprovázen vývojem komunikačního chování a že mezi nimi musela existovat kladná zpětná vazba. Jinými slovy, čím se stávala kultura raných hominidů složitější, tím propracovanější musel být komunikační systém, aby s ní držel krok, a naopak čím více potřeb byl komunikační systém schopen uspokojit, tím se kultura mohla stát složitější. V prvotním stadiu vývoje hominidů byl pokrok pomalý. Začátek kulturního rozmachu se datuje do [304]období přechodu od člověka neandertálského k člověku kromaňonskému. Hockett mluvil právě o tomto poměrně nedávném zrychlení, když napsal (1973, s. 413): „Skutečný jazyk je velmi mocný nástroj pro technické a sociální změny, proč by nám tedy trvalo tak dlouho dostat se tam, kde jsme, kdyby jej měli naši předkové k dispozici před pěti sty tisíci nebo milionem let?”

Ačkoli by nikdo neměl zásadní námitky proti usouvztažnění stupně kulturního vývoje a složitosti komunikačního systému, interpretace prehistorických důkazů se zásadně liší. A. Montagu uvádí (1976, s. 270), že některé kamenné nástroje z nálezů v Olduvaiské rokli v Tanzanii, které pocházejí z období před dvěma miliony let, vyžadovaly tolik dovednosti a promýšlení, že s největší pravděpodobností „řeč již byla mezi výrobci těchto nástrojů pevně zavedena do té míry, že bychom vznik jazyka a řeči měli hledat mnohem dříve, snad dokonce u ranějších forem člověka (než Homo habilis)”. Mnoho antropologů považuje zmínky o „pevně zavedené řeči” u Homo habilis za přehnané, jsou ale ochotni připustit existenci určitých rysů, které mohly přispět k vývoji předjazyka.

Naproti tomu ovládnutí předjazyka by pravděpodobně bylo přiřazeno mnohem mladším zástupcům druhu Homo erectus. První hominid, který se byl schopen úspěšně přizpůsobit oblastem se studenými zimami, Homo erectus, musel být zdatný lovec velké zvěře. Toto tvrzení bylo poměrně dobře doloženo vykopávkami v Torralbě a Ambroně v severovýchodním Španělsku. Na těchto dvou místech bylo objeveno velké množství kostí různých zvířat, velká kolekce nástrojů, široko rozptýlené kousky dřevěného uhlí a také velmi překvapující nález sloních klů a stehenních kostí, které byly uspořádány konci k sobě, což pravděpodobně provedl člověk, který zvířata zabíjel. Zdá se, že po určitou dobu ležela sídliště člověka kolem cest spojujících sezónní místa pastvy zvířecích stád. Podle běžně přijímané představy byla v období před 200 000 až 400 000 lety tlupa (nebo snad tlupy) lovců Homo erectus schopna máváním pochodněmi či zapalováním trávy hnát slony do bažinatých oblastí, kde byli bezmocní a kde bylo lehké je zabít. V kontextu naší diskuse není ani tak důležitá lovecká zdatnost těchto lidí jako spíše příprava a koordinace, která byla nutná k tomu, aby byl potenciálně nebezpečný lov doveden k úspěšnému konci – a to je úkol, který by nebylo možno splnit bez nějakého předjazyka.

Člověk neandertálský, který rozhodně nevypadal tak divoce a nebyl ani tak hloupý, jak byl zobrazován ve starších rekonstrukcích, vylepšil techniku opracování kamene používanou jeho předky, a byl tak schopen vyrábět mnohem více propracovanějších nástrojů a stal se mnohem výkonnějším lovcem. Velmi významné jsou už zmíněné nálezy, které svědčí o rituálním chování. Pokud by tito prvotní lidé skutečně věřili v posmrtný život a pokud by jejich zacházení s pozůstatky jeskynních medvědů bylo možno spojovat s tvorbou mýtů nebo je považovat za projev uctívání či lovecké magie, musel by být člověk neandertálský schopen odkazovat mimo aktuální čas a prostor, a to by znamenalo velký posun od předjazyka k jazyku.

Zatímco charakter komunikace člověka neandertálského je stále předmětem diskuse, existenci jazyka u člověka kromaňonského nelze zpochybňovat. Jeho mozek byl stejně velký jako mozek průměrného současného člověka a tito lidé byli schopni přizpůsobit se extrémním klimatickým a ekologickým podmínkám v obou částech Ameriky, v Austrálii a dokonce i v arktických oblastech. Konkrétní důkaz jejich představivosti a zručnosti však není o nic méně ohromující: mnoho bohatě zdobených předmětů jejich hmotné kultury, které odkázali budoucím generacím, lze přirovnat k některým z nejlepších uměleckých děl vzniklých později. Jejich kulturní úroveň je nemyslitelná bez pomoci jazyka rozvinutého stejně, nebo téměř stejně, jako je jazyk nedávné minulosti a jazyk současný.

 

8. To, že každý normální člověk ovládne alespoň jeden jazyk, je výsledkem učení; skutečnost, že všichni lidé mají a využívají svoji schopnost řeči, je součástí biologické [305]výbavy našeho druhu a je vlastní pouze nám. Při jakémkoli zkoumání původu jazyka by se tedy měly vzít do úvahy biologické základy jazyka – především ty části lidského těla, které jej umožňují: mozek, hlasové ústrojí a receptor, ucho.

V porovnání s ostatními primáty má člověk v poměru k celkové hmotnosti těla relativně velkou mozkovnu. V průběhu lidského tělesného vývoje se mozek poměrně rychle viditelně zvětšil dvakrát: poprvé při přeměně Homo habilis v Homo erectus, podruhé současně s objevením se Homo sapiens. Tato zvětšení umožnila, aby lebka pojala výrazně větší množství mozkových buněk a aby se zvětšila hustota jejich spojení, ale není jisté, že toto zvětšení bylo samo o sobě bezprostředním výsledkem přirozeného výběru pro zvětšení mentální kapacity.

Ani poslední výzkumy nepřinesly adekvátní informace o tom, jak vypadá struktura té části lidského mozku, které připisujeme řízení produkce řeči. Jedním proměnným rysem nervového základu řeči je asymetrické umístění řečových funkcí v levé hemisféře u 99 % dospělých praváků. Zdá se, že pravorukost převládá od dob Homo erectus a podle některých antropologů existovala už u australopitéků. Velmi zajímavá je skutečnost, že preference v užívání levé nebo pravé ruky a s ní spojená lateralizace mozku se vyskytuje také u lidoopů, dokonce možná i u dalších primátů, přestože jsou zcela neschopni řeči.

Základní stavba mozku je podobná u hominidů, lidoopů a opic, až na mnohem rozsáhlejší a hlubší rýhování vnější vrstvy šedé hmoty, kůry mozkové a relativně malé limbické oblasti, u člověka. Limbický systém, který u savců plní funkci „emocionálního mozku”, řídí vydávání zvuků, které jsou spojeny s emočními a motivačními faktory, a přenáší signály s malým informačním obsahem, např. křik. Několik oblastí mozku, které jsou pravděpodobně úzce spojeny s produkcí řeči (především Brocova oblast, Wernickovo centrum a angulární gyrus), je umístěno ve vnější vrstvě lidského mozku, která vznikla vlastně nedávno, a je tedy vyvinuta mnohem plněji a složitěji než odpovídající struktury mozku našich nejbližších příbuzných, primátů. Bohužel odlitky ze zkamenělých lebečních dutin, které ukazují přibližný tvar mozku, neodhalují jeho vnitřní stavbu.

Zkrátka rozdíly ve stavbě mozku člověka a ostatních primátů jsou dost výmluvné a naznačují, proč jinak vysoce učenlivé opice nelze naučit mluvit, ale prehistorické důkazy týkající se vnitřního vývoje lidského mozku jsou buď dílčí, nebo diskutabilní.

Vývoj mluvidel zkoumal P. Lieberman s několika spolupracovníky. Srovnávali lebku současného dospělého člověka a novorozence s lebkami člověka neandertálského a dnešních opic a zjistili, že lebka současného dospělého člověka se od ostatních lebek liší v několika podstatných rysech. Významným rozdílem je pravděpodobně umístění hrtanu (laryngu) a velikost hltanu (faryngu), který leží přímo nad ním. U moderního člověka je hrtan umístěn níže v „hrdle”, a v důsledku toho je supralaryngální oblast mnohem větší než u novorozenců, u člověka neandertálského a opic. Zvuky, které vznikají v těchto místech, tak mohou být ve větší míře modifikovány, a člověk je tedy schopen vyslovit tři extrémní samohlásky [i], [u] a [a]. Rekonstrukce supralaryngální oblasti mluvidel člověka neandertálského ukazuje, že tento hominid tyto tři kritické samohlásky a některé souhlásky nebyl schopen vyslovit, nebo je alespoň nebyl schopen vyslovit uspokojivě, a tak jeho řeč postrádala některé specifické rysy současné lidské řeči, i když ne ve velké míře. Lieberman to tedy uzavírá slovy (1984, s. 323): „Nálezy neandertálské kultury svědčí o velmi rozvinuté výrobě nástrojů a užívání kultury, ohně, pohřebních rituálů a jejich sociální řád se staral o staré a nemocné … Proto mohu jen těžko uvěřit tomu, že neandertálští hominidé neměli zároveň plně vyvinutý jazyk … Ačkoli je … nemožné určit s jistotou všechny faktory, které mohly odlišovat lingvistické a kognitivní schopnosti klasických neandertálských hominidů od jejich lidských současníků, kteří byli anatomicky pokročilejší, jejich schopnost řeči byla nižší.”

V osmdesátých letech si J. T. Laitman a jeho kolegové také všimli, že tvar spodiny lebeční má vztah k pozici laryngu. Podrobné zkoumání spodiny lebeční mnoha druhů [306]savců odhalilo, že spodina lebeční je buď poměrně plochá a larynx je položen vysoko, nebo je lebka vyklenutá a larynx je umístěn nízko. První konfigurace je charakteristická pro všechny savce kromě lidských jedinců starších dvou let. Druhou konfiguraci nalezneme pouze u člověka po období raného dětství. V dalším kroku Laitman hodnotil spodinu lebeční u různých fosilních pozůstatků hominidů a potom odhadoval z jejich tvaru, jaká mohla být pozice laryngu. Laitman zjišťuje, že „australopitékové měli hlasové ústrojí velmi podobné žijícím opicím a opům”. Dále, podle předběžných údajů získaných zkoumáním lebek Homo erectus, Laitmanova skupina objevila „první příklady začínající basikraniální flexe, kterou vůbec nenacházíme u klenuté opičí lebky australopitéků a která se blíží stavu moderního člověka. To nám napovídá, že larynx Homo sapiens mohl začít sestupovat do krku, přičemž se zvětšoval prostor, v němž mohly být laryngální zvuky modifikovány”. Údaje, které Laitman a jeho kolegové získali ze zkamenělin, dále prozrazují, že plné vyklenutí spodiny lebeční srovnatelné s dnešním člověkem spadá do stejné doby jako „vznik Homo sapiens někdy před 300 000 až 400 000 lety. Možná právě v této době se objevilo moderní hlasové ústrojí a naši předkové začali produkovat plně artikulovanou řeč” (Laitman, 1984, s. 26–27).

Při dalších experimentech byly získány odlitky lebeční dutiny, které ukazovaly přibližný tvar mozku (Falk, 1984). Mozek opic má zvláštní rýhu, která probíhá ze strany čelního laloku k jeho horní části; lidský mozek má místo toho zvláštní strukturu závitů. Odlitek lebeční dutiny jedince patřícího k druhu Homo habilis svědčí o tom, že patřil k hominidům, kteří snad byli schopni určité formy řeči. Ale odlitek lebky lidského jedince mladšího o půl milionu let, který patřil patrně k australopitékům, vykazuje, jak se zdá, některé opičí rysy. Předpoklad, že zástupci obou rodů (Homo a Australopithecus) žili současně po určitou dobu ve východní Africe, nepřináší žádné problémy.

Shrňme tedy, že anatomické změny nutné pro vývoj plně rozvinutého jazyka musely zahrnovat nejen zásadní přestavbu lidského mozku, ale také přestavbu hlasového ústrojí. Základní schéma těchto změn již bylo poměrně dobře zjištěno, ale mnoho dílčích údajů, nutných pro úplný obraz, stále chybí.

 

9. Existuje teorie, že hominidé využívali posuňků před tím, než se vyvinula řeč. Je starého původu; nedávno se jí znovu dostalo podpory od G. W. Hewese (1973, s. 12). Podle něj „předcházející posuňkový jazykový systém by umožnil snadnější přechod k jazyku založenému na hlasovém projevu než přímý následek ’emocionálního’ používání hlasu, které je charakteristické pro ostatní primáty”. Jaké důkazy lze uvést na podporu posuňkové teorie?

Nedávné experimenty se šimpanzi a gorilami ukázaly, že tito primáti si jsou schopni osvojit „slovník” posuňkových znaků, který je bohatší než repertoár, jejž jsou schopni ovládnout hlasem, a že příležitostně používají tyto znaky do jisté míry s představivostí. Není tedy nelogické předpokládat, že první hominoidé byli schopni ke komunikaci používat gesta a že nejranější hominidé (např. australopitékové) je také skutečně používali. Posuňkové znaky jsou obvykle ikonické – tzn. že jsou podobné tomu, co mají označovat, a nejsou tedy arbitrární – a proto předpoklad, že gesta ve vývoji předcházela řeči, je obecně přijatelný. Tichá forma komunikace by měla jisté výhody pro první lovce stopující zvěř, stejně jako pro členy malé tlupy, kteří se schovávají před dravými zvířaty.

Naproti tomu řečová komunikace vyžaduje mnohem méně energie, potenciál pro narůstání slovníku je prakticky neomezený a hlasově–sluchový kanál je volný, pokud se ústa zrovna nezabývají žvýkáním, nebo pokud právě náhodou nejsou uši blokovány. (Naopak výroba, nošení a používání nástrojů je na překážku účelné posuňkové komunikaci.) Hlavním problémem posuňkové teorie je to, jak uspokojivě vysvětlit přechod od vizuálně–posuňkového způsobu komunikace k hlasově–sluchovému, což je proces, který zahrnuje nejen změnu v chování, tedy přechod od ukazování a předvádění k mluvení, ale vyžaduje také anatomické změny mozku a hlasového aparátu. Hewes uvádí, že tento přechod mohl být usnadněn nevědomým napodobováním gest [307]pohybem rtů a jazyka, ale tato hypotéza problém vysvětluje pouze částečně. Z určitého hlediska tedy posuňková teorie neodpovídá uspokojivě na otázku, jak vznikl mluvený jazyk.

 

10. Ani nejnovější pokusy osvětlit vývoj jazyka nejsou tedy víc než spekulace, některé možná lépe podložené než jiné. Neprůhlednost problému se odráží v pečlivě vážených tvrzeních, která lze najít téměř v každém odstavci tohoto přehledu. Následující stručné shrnutí hlavních stadií ve vývoji jazyka je třeba považovat za předběžné, hypotetické; shody v názorech na tento problém možná nebude nikdy dosaženo.

Komunikace mezi prvotními hominidy, jako jsou australopitékové, nepochybně probíhala několika způsoby, byl kombinován zrakový kanál (gesta nebo výraz obličeje) s hlasově–sluchovým (jednoduché hlasové projevy) a tyto dva kanály převládaly nad hmatem a čichem. Adaptace, kterými byla umožněna řeč, velmi pravděpodobně probíhaly ve stejné době jako první etapa polidšťování – evolučního vývoje lidských rysů – asi před dvěma až třemi milióny let. Tento proces byl nesmírně pomalý, ale postupem času se prvotní hominidé začali spoléhat především na hlasově–sluchový kanál, což bylo pravděpodobně výsledkem toho, že ruce byly stále více zapojeny do výroby a používání nástrojů. Postupné narůstání repertoáru signálů vedlo nakonec ke kontaminaci, která mohla začít u Homo habilis a dosáhla mezí svých možností (předjazyka) v pozdním období existence Homo erectus. V této chvíli přišel čas pro dvojí strukturaci, která mohla být v zásadě dokončena u pozdního člověka neandertálského, ale nedosáhla efektivnosti plně rozvinutého jazyka až do doby definitivního přechodu člověka k druhu sapiens asi před 50 000 až 70 000 lety.

Tolik tedy tento velmi stručný a možná až příliš zjednodušený přehled toho, jak asi mohl vzniknout jazyk: čtenář by si měl být vědom délky období, po které proces probíhal, a bezpočtu změn, jak v chování, tak v anatomii (a tedy v genetice), které byly nutné k tomu, aby bylo dosaženo plného polidštění.

 

LITERATURA

 

Bickerton, D.: Language and Species. Chicago 1990.

Condilac, É. B. de: Oeuvres philosophiques de Condillac. Ed. G. Le Roy. Paris 1947.

Falk, D.: The petrified brain. Natural History, 93, č. 9, 1984, s. 36, 38–39.

Herder, J. G. von: Abhandlung über den Ursprung der Sprache. Berlin 1772.

Hewes, G. W.: Primate communication and the gestural origin of language. Current Anthropology, 14, 1973, s. 5–24.

Hewes, G. W.: Language Origins: a Bibliography. 2. přeprac. a rozš. vyd. Haag 1975.

Hockett, F. C.: Man’s Place in Nature. New York 1973.

Kiparsky, P.: Historical linguistics and the origin of language. In: S. R. Harnad et al. (ed.), Annals of the New York Academy of Sciences, díl 280: Origins and Evolution of Language and Speech. New York 1976, s. 97–103.

Laitman, J. T.: The anatomy of human speech. Natural History, 93, č. 8, 1984, s. 20, 22–24, 26–27.

Lieberman, P.: The Biology and Evolution of Language. Cambridge, Mass. 1984.

Montagu, A.: Toolmaking, hunting, and the origin of language. In: S. R. Harnad et al. (ed.), Annals of the New York Academy of Sciences, díl 208: Origins and Evolution of Language and Speech. New York 1976, s. 266–274.

Swadesh, M.: The Origin and Diversification of Language. Ed. J. Sherzer. Chicago 1971.

Wescott, R. W.: The origin of speech. In: R. W. Wescott (ed.), Language Origins. Silver Spring, Md. 1974, s. 103–123.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 4, s. 298-307

Předchozí Jana Hoffmannová: Stylistika ve Velké Británii (mezi lingvistikou a literární vědou)

Následující Zdeněk Hlavsa: Slavica Pragensia XXXIV. Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka