dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slavica Pragensia XXXIV. Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka

Zdeněk Hlavsa

[Recenze]

(pdf)

Slavica Pragensia XXXIV. Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka

Slavica Pragensia XXXIV. Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka. AUC. Philol. 1–3. Univerzita Karlova, Praha 1990. 446 s.

 

Letos v lednu uplynulo 100 let od narození významného českého jazykovědce Bohuslava Havránka. Sborník, který připravila katedra českého a slovenského jazyka Karlovy univerzity jako součást série publikací o velkých osobnostech této školy, se dostal do rukou veřejnosti vloni (ač vročení, jak již to u svazků této řady bývá, je starší), ale podtitulem směřuje právě k tomuto jubileu – připomeňme tedy výročí stručnou recenzí. Tuto připomínku Slovo a slovesnost Havránkovi dluží už proto, že byl prakticky od založení tohoto časopisu v r. 1935 až do své smrti v r. 1978 jeho hlavním redaktorem.

Havránkovo vědecké působení se zřetelně člení do dvou etap. V první, kdy působí převážně jako profesor srovnávací slovanské jazykovědy na brněnské univerzitě, publikuje řadu studií, z rozsáhlejších zejména Nářečí česká (1934) a Vývoj spisovného jazyka českého (1936), imponujících jak dokonalou znalostí rozsáhlého materiálu, tak jeho objevnou, strukturní interpretací. Patří mezi zakladatele a nejvýraznější osobnosti Pražského lingvistického kroužku, je spoluautorem Tezí, vystupuje v intencích jeho programu na významných mezinárodních setkáních a má na jeho činnosti také značný podíl organizační. Nevyhýbá se však ani praktickým úkolům, jako jsou drobné popularizační příspěvky do Naší řeči a učebnice češtiny pro střední školy. Jako jiní čeští levicoví intelektuálové té doby, zřetelně projevuje sympatie k Sovětskému svazu a stýká se s významnými osobnostmi tamního vědeckého a literárního života. Stejně pak jako mnozí podobně orientovaní čeští vzdělanci se ujímá klíčových vědeckoorganizačních úkolů v druhé, poválečné pražské etapě a stává se vůdčí osobností české jazykovědy. Vede řadu kolektivních projektů nebo se aspoň na nich účinně podílí: je to edice památek starší české literatury, velké slovníky (dokončovaný Příruční slovník jazyka českého a Slovník spisovného jazyka českého, slovník česko–ruský, staročeský a staroslověnský slovník) a atlasy český a slovanský. Toto výjimečné postavení vyplynulo nejen z Havránkových vědeckých, ale i politických předpokladů; sám výčet jeho funkcí je dostatečně výmluvný: s výjimkou jednoho školního roku vykonával v letech 1948–1953 funkci děkanskou, pak byl rektorem Vysoké školy ruského jazyka a literatury a dlouhá léta ředitelem Ústavu pro jazyk český. S odstupem skoro půlstoletým je obtížné objektivně zjistit, jak velký byl jeho podíl na poúnorových čistkách (jak uvádí V. Černý ve svých pamětech), Pavel Novák však připomněl (na s. 296) slova Trostova z r. 1977, že jedinci i obor a jeho podstata vděčí Havránkovi za to, že přečkali marrismus i antimarrismus. Je jisté také to, že Havránek dovedl prosadit do svých vědeckých týmů nadějné lidi, a to i tehdy, když nebyli z politického hlediska pro tehdejší moc nejpřijatelnější. V každém případě se v jeho textech ani v období největších ideologických tlaků nenajde tolik ustrašené devotnosti jako u některých jeho stejně věhlasných kolegů. Mnoho jeho žáků na něho vzpomíná s upřímnou vděčností, čehož důkazem je i náš sborník. Zejména Havránkovy semináře byly výbornou lingvistickou školou a jeho učitelský i vědecký vklad se v nich realizoval v posledních letech snad nejúčinněji, když diskutoval a komentoval referáty mladých vědeckých pracovníků, kterým byla tato setkání určena.

Sborník obsahuje 34 příspěvky. Byl pojat nikoli jako soubor vědeckých studií napsaných na počest jubilanta, ale jako řada statí předkládajících a hodnotících názory [309]a hlavní přínosy Havránkovy v různých oblastech jeho vědecké činnosti, jakož i jeho učitelské, vydavatelské a organizační aktivity. Kdyby vznikl až po listopadu 1989, bylo by to možná zajímavé čtení o konfliktní době a o postavení vědce v ní – bohužel rukopis byl odevzdán do tisku o několik měsíců dříve. Při rozsahu knihy takto hrozilo nebezpečí, že výsledek bude trochu nudný. Poutavější jsou opravdu ty příspěvky, v kterých autoři nezůstali při reprodukci nebo glorifikaci, ale zasadili Havránkovy práce do širších souvislostí nebo zaujali k některým jeho názorům kritické stanovisko, popř. usilovali o vystižení vnitřní konfliktnosti ve vývoji jeho názorů samých. K takovým patří zejména stať P. Nováka, Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů, se zvláštním zřetelem k jeho pojetí marxistické orientace v jazykovědě: autor v ní shromáždil závažné citáty z různých období, které dokazují, jak přes všechna omezení – v různých dobách různě citelná – H. vždy prosazoval základní hodnoty funkční a strukturní lingvistiky, odmítal zjednodušující kritiku strukturalismu a volal po jeho jasném a spravedlivém zhodnocení, které by rozlišilo jevy negativní a kladné. Postoje Pražské školy byly ovšem daleko snáze přijímány a dále rozvíjeny v oblasti teorie spisovného jazyka; A. Jedlička mohl podat o tom širší zasvěcený výklad, protože tato problematika byla Havránkovou doménou, od něho pochází pojetí normy a kodifikace a stylistické diferenciace spisovného jazyka. P. Sgall vyzdvihl Havránkovo pojetí funkční a sociální stratifikace češtiny a uvažuje o konkretizaci programu jazykové kultury, který využívá zejména Havránkem zdůrazňované specifičnosti postavení obecné češtiny. K. Hausenblas ukazuje, jak v 30. letech H. formuloval své pojetí funkčních jazyků a stylů; jde o principiální obrat k pojetí stylu jako jevu interindividuálního. Pokud jde o problematiku morfologickou, H. se věnoval převážně problému slovesného rodu (srov. jeho habilitační spis Genera verbi v slovanských jazycích). M. Komárek dovozuje, že jeho pojímání tohoto jevu předjímá novou koncepci diateze. Připomíná zároveň, že H. svými učebnicemi a hlavně svou Českou mluvnicí prosadil adekvátnější třídění substantiv, respektující postup rodového principu v češtině, i sloves, založené na prézentním kmeni. Syntaktickou problematikou se zabývá F. Daneš. Shledává, že H. měl velmi blízko k dnes zdůrazňovanému komunikačnímu přístupu v gramatice; nevidí jen abstraktní systém, ale zajímá ho jeho fungování v řeči. Plodně zavedl Karcevského pojem dvojčlenného syntagmatu do rozboru syntaktické struktury věty a lze u něho pozorovat leckterý náznak přístupu, na který může navázat přístup valenční a sémantický. Příspěvek se však staví k některým Havránkovým koncepcím kriticky, zejména vyjadřuje podiv např. nad tím, že H. nepracoval s pojmem aktuálního členění, vypracovaným Mathesiem a dnes považovaným za jeden z nejdůležitějších přínosů Pražské školy. Danešův článek svým analytickým zaměřením sympaticky vybočuje z poněkud monotónního rázu knihy. Do širších názorových souvislostí zařazuje Havránkovo pojetí analýzy historie jazyka i příspěvek I. Němce. H. dokázal spojit diachronní a strukturně synchronní pohled a také zásadním způsobem překročil omezení gebauerovského přístupu, když cílevědomě odlišuje doklady nářeční od dokladů z jazyka knižního, a tak respektuje stylovou diferenciaci češtiny jako závažného činitele ve vývoji jazyka.

Není dobře možné a ani by nebylo účelné pokračovat v charakteristikách příspěvků dalších. Týkají se Havránkovy inspirativní, nebo i reálné účasti v české paleoslovenistice, balkanistice, dialektologii, lexikologii a didaktice češtiny a zdůrazňují jeho téměř zakladatelskou roli v české rusistice (Leškův příspěvek obsahuje i humorné vzpomínky osobní, jinak v sborníku dosti vzácné); vyzdvihují jeho zásluhy redaktorské a organizační, zejména při organizování slavistických výzkumů na mezinárodní úrovni. O jeho mezinárodních vědeckých aktivitách napsali do sborníku také A. G. Širokovová, St. Urbańczyk, Sv. Ivančev, M. Ivićová, R. Růžička a E. Eichler. Svazek je doplněn několika osobními vzpomínkami a zejména plnou Havránkovou bibliografií, čítající 632 položek. Unikátní je faksimile seminární práce Havránka – dvaadvacetiletého studenta, překvapující rozhledem, vyzrálými názory a stylizacemi.

[310]Před časem nám v Literárních novinách vytkl Jiří Holý, že jsme ve Slově a slovesnosti Havránkova výročí nevzpomněli. Sborník ukazuje, že kdybychom se pokusili jen registrovat oblasti a výsledky Havránkovy vědecké a organizátorské činnosti, nevešlo by se to na několik stránek, které má časopis k dispozici. Raději tedy odkazujeme na recenzovanou knihu, která může poskytnout více než jen formální zmínku. Lákalo by ovšem napsat o Havránkovi také z obecnějšího pohledu, jako o představiteli určitých názorů a postojů reagujících na situace v průběhu dějin české jazykovědy, vědy vůbec i celého národa v době meziválečné a poválečné – ale takové úvahy by patřily spíše do jiného než lingvistického časopisu.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 4, s. 308-310

Předchozí Zdeněk Salzmann: Pohled dnešní lingvistické antropologie na počátky jazyka

Následující Ludmila Uhlířová: Eija Ventola (ed.): Functional and Systemic Linguistics. Approaches and Uses