Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky)

Alena Macurová

[Discussion]

(pdf)

Language in communication of the deaf (Preliminary notes)

Pozorujeme-li komunikaci neslyšících, identifikujeme v ní zřejmě bez větších potíží takové výrazové prostředky, které s neslyšícími sdílíme – tedy např. smích a nebo univerzální (srov. Ekman – Friesen, 1967) mimiku; a těmto výrazům umíme – obvykle také bez větších potíží – přiřadit význam: radost, veselí, ale i výsměch, posměch v případě smíchu, v případě mimiky pak překvapení, strach, znechucení, hněv, štěstí, smutek.

Významy jsou však v komunikaci neslyšících předávány i jinak, a to způsoby, které jsou z hlediska slyšících víceméně cizí. Obecně se soudí (srov. všechny níže citované práce), že tomuto účelu slouží jednak 1) znakový jazyk (sign language; dále ZJ),[1] jednak 2) tzv. znakové systémy (sign systems).

Na základě výzkumů posledních třiceti let je ZJ vymezován jako přirozený jazyk neslyšících, jazyk s vlastním slovníkem a vlastní gramatikou (neodvozenými z jazyka mluveného). Znakové systémy (nejrůznějšího druhu) jsou naproti tomu systémy umělé. Odvozené jsou z jazyka mluveného, jehož charakter a vlastnosti „vizualizují“ (u nás tzv. znakovaná, „do znaků převedená“ čeština). Jejich slovník sice do jisté (značné?) míry čerpá ze slovníku ZJ, zahrnuje však i znaky jiné. Ty jsou vytvářené (obvykle slyšícími) převážně za účelem zprostředkovat neslyšícím strukturu příslušného jazyka mluveného, včetně – a často v první řadě – jeho psané podoby. Od ZJ se znakové systémy liší nejen vztahem k mluvenému jazyku (jejich odvozenost naproti neodvozenosti ZJ), ale i oblastí svého užívání: obvykle nejsou běžně užívány v komunikaci neslyšící – neslyšící.[2]

ZJ (a platí to v podstatě i pro znakové systémy) se od „normálního“ mluveného jazyka odlišuje, jak bylo naznačeno v pozn. 1, už na první pohled, totiž způsobem přenosu materiálního nositele znaku, typem kanálu (srov. např. Král, 1974, s. 155). Na rozdíl od mluvené řeči (kanál audio-orální) se v komunikaci neslyšících využívá primárně kanálu vizuálně motorického.[3] Liší se tedy ZJ od jazyka mluveného na první pohled už svým způsobem existence.

[122]Volit pro anglický termín modality, jehož se v této souvislosti užívá, ekvivalent modalita (srov. např. Groma – Dočkal, 1992, s. 3n.)[4] nepokládám za šťastné: výraz modalita je v naší (i slovenské) lingvistické tradici již obsazen, a to jen jedním významem, k němuž angl. modality odkazuje (srov. např. Mluvnice češtiny, 3, s. 278, 365n.). Tentýž výraz ovšem v angličtině odkazuje i k modal (tj. of mode or form as opp. to substance, Oxford Concise Dictionary, s. 777), a to je onen význam, jenž se výrazu modality přiřazuje v souvislosti se ZJ (k českému ekvivalentu způsob existence srov. i Rejman, 1966, s. 327).[5]

Na prostředky sloužící k dorozumívání neslyšících se upozorňuje už v antice (Platón: Kratylos). Přímo ZJ se jako jazyk ve světě systematicky zkoumá déle než tři desítiletí; základ tohoto výzkumu položila studie W. Stokoea (1960, zde cit. rev. vyd. 1978) opatřená podtitulem The first linguistic analysis of American sign language.

Stokoe vychází z rozlišení jazyka gest (gesture language)[6] a ZJ, které opírá o rozdílný charakter jejich jednotek: neanalyzovatelného gesta a analyzovatelného znaku – nejmenší jednotky ZJ, jíž se přiřazuje význam. V tomto ohledu je znak srovnatelný s morfémem, resp. se slovem jako jednotkami jazyka mluveného. V jiném, podstatném ohledu se však od nich liší: je produkován a vnímán simultánně, jeho složky, komponenty nemohou být segmentovány v čase (z tohoto důvodu mluví Stokoe spíše o aspektech než o složkách, komponentech nebo parametrech znaku).[7] Tři aspekty znaku, svou důležitostí srovnatelné se segmentálními jednotkami jazyka mluveného, jsou umístění znaku v prostoru (TAB: tabula), tvar ruky (DEZ: designator) a pohyb ruky v prostoru (SIG: signator). V konkrétním ZJ je každý z těchto aspektů obsazen, realizován jistým kvalitativně vymezeným a kvantitativně omezeným souborem prvků, které Stokoe označuje termínem cherémy.[8] Pro americký znakový jazyk (ASL) uvádí (srov. Stokoe – Casterline – Cronebeg, 1965) 19 tvarů ruky (DEZ), 12 umístění znaku v prostoru (TAB) a 24 pohybů (SIG).[9]

[123]Podobně jako fonémy v mluveném jazyce ani realizace TAB, DEZ a SIG nenesou význam samy o sobě a stejně jako ony mohou být popisovány jenom „in terms of contrast with each other“ (1978, s. 38): změna charakteru (už) jednoho aspektu (při zachování charakteru aspektů ostatních) zakládá změnu významu znaku. Umístění znaku v prostoru (TAB) tak v britském znakovém jazyce (BSL) rozlišuje např. minimální pár LIVE – FEEL, tvar ruky pár TALK – MAKE, pohyb pár TROUBLE – BLUE (podle Wollové, 1990, s. 748).

Zápis velkými písmeny se v pracích o ZJ (tj. o jazycích, které neexistují v psané podobě) užívá jako mnemotechnická pomůcka svého druhu, která reprezentuje (individuální) znak. LIVE tedy zastupuje znak pro live. Tento způsob zápisu má ovšem (srov. např. Deucharová, 1984, s. 52) své nevýhody: 1) implikuje přímou korespondenci mezi slovem a znakem (jeden znak = jedno slovo a naopak) – a ta takto přímá, jak uvádějí všechny práce o ZJ, které znám, zdaleka není; 2) neposkytuje informaci o tom, jak je znak tvořen.

Potřeba zachytit v zápisu i způsob tvoření znaku, jeho strukturu, je však nasnadě a běžně známé způsoby zápisu tady očividně nestačí. Z tohoto důvodu zavedl Stokoe systém symbolů pro notaci ZJ (Stokoe’s Notation System, SNS), který se v různých obměnách využívá dodnes. Tento notační systém slouží ovšem Stokoeovi jako nástroj analýzy fonologické a fonetická podoba znaku je na jeho základě rekonstruovatelná mnohdy jen obtížně; obtíže nastávají i při „artikulaci“ znaku na základě SNS, při jeho osvojování touto cestou.

Ne ale jenom didaktické důvody vyvolaly potřebu vydělit a v modifikovaných podobách SNS zaznamenat další „parametry“ znaku: orientaci dlaně a prstů (ORI: orientation),[10] kontakt (CON: contact), popř. i tzv. uspořádání rukou (hand arrangement).[11] Už např. Klima – Bellugiová (1979, s. 45n.) totiž uvádějí, že ORI má ve struktuře znaku ASL stejný status jako TAB, DEZ a SIG (v jejich pojetí tzv. hlavní parametry): existují znaky ASL, které jsou rozlišeny právě jen různým ORI, např. CHILD – THING (v BSL srov. pár SALT – FEW; podle Wollové, 1990, s. 749). Podobnou funkci, tj. lišit význam, připisují Klima a Bellugiová i realizacím dalších dvou tzv. pobočných parametrů, tj. kontaktu (liší např. pár EVERYDAY – GIRL) a uspořádání rukou (SAME – MEASURE; sami autoři, na s. 50, ale přitom konstatují, že uspořádání rukou hraje podstatnější roli na těch rovinách stavby ASL, kde jde ne o znaky o sobě, ale až o jejich usouvztažnění).

Na základě výsledků zahraničních výzkumů ZJ a vlastních (dílčích) poznatků o povaze znaků užívaných neslyšícími u nás předběžně soudím, že do notace je užitečné zahrnout 1. místo, kde je znak artikulován (TAB); 2. tvar ruky/rukou, která/é artikuluje/í (DEZ); 3. vztah ruky/rukou k tělu: orientace dlaně/í (ORI 1) a orientace prstů (ORI 2); 4. vztah ruky k ruce (u znaků artikulovaných dvěma rukama) (HA); 5. pohyb/y ruky/rukou (SIG). Taková (v podstatě spíše fonetická) notace je podle mého názoru výhodná v tom, že je sdostatek detailní (a zahrne tak [124]všechny příp. fonologicky relevantní informace),[12] a zároveň dostatečně selektivní (může být využita i k příp. studiu dalších, „vyšších“ rovin jazyka).

Nicméně taková notace postihuje jen jednu složku znaku, totiž složku manuální.

Už Stokoe ale okrajově zmiňuje (1978, s. 38) jisté rysy ZJ, které fungují spolu se třemi aspekty znaku (TAB, DEZ, SIG) tak, jako fungují suprasegmentální prostředky se segmentálními jednotkami v jazycích mluvených.

Důležitost nemanuálních komponentů znaku[13] reflektují ve větší nebo menší míře všechny mně známé práce o dorozumívání neslyšících. Někdy (srov. např. Brennanová – Colville – Lawsonová, 1980; 2. vyd. 1984) se dokonce uvádějí příklady znaků, jejichž význam je rozlišen pouze a právě složkou nemanuální (SMART – CAN’T BE BOTHERED, 1984, s. 2); z toho se pak zákonitě vyvozuje otázka fonologické relevance tohoto komponentu (diskusi k tomu srov. Deucharová, 1984, s. 75n.). Studie zaměřené přímo na nemanuální složky znaku (např. Schermerová, 1990, v souvislosti s tzv. orálním komponentem znaku, tj. těmi pohyby rtů a/nebo úst, které nejsou odvozeny z mluveného jazyka) dokládají, že jako obligatornímu komponentu znaku se nemanuální složce přiřazuje vedle funkce lišit význam i funkce vyjadřovat významové odstíny, (nějak) specifikovat význam, popř. i význam nést, v případě, že znak manuální složku nemá.

Nemanuální složky znaku jsou však zatím popsané méně soustavně než jeho složky manuální; různé názory na jejich důležitost v celku znaku zřejmě souvisí s tím, že v různých národních ZJ fungují různě. V novějších přehledových pracích se jako relevantní nemanuální složky znaku obvykle uvádějí výraz obličeje, pohled, pozice a pohyb(y) hlavy a trupu a pro evropské ZJ (srov. Boyes-Braemová – Kolb, 1990, s. 101) ještě orální komponent (viz výše).

Detailnější analýzu nemanuálních aktivit samozřejmě podávají studie zaměřené speciálně na tuto složku znakování (komunikace znaky). Systém notace nemanuálního chování (Working Paper, b.d.) zahrnuje jako důležité jeho „nositele“ oči, řasy, nos, ústa, jazyk, zuby, tváře, proud vzduchu, čelisti, hlavu, ramena, trup a (jejich) 19 typů pohybu.

Nemanuální aktivita pak „funguje“ nejen v rámci znaku, je i důležitým prostředkem gramatické stavby ZJ. Stokoe (1978, s. 69n.) ji výslovně označuje za klíč k syntaktické struktuře ASL.[14] Především nemanuální aktivita tvoří základ popisu gramatiky ZJ ve všech monografických pojednáních o ZJ (např. Deucharová, 1984, s. 81–105; Kyle – Wollová, 1985, s. 131–161; Wilburová, 1987, s. 85–159; Klima – Bellugiová, 1979, s. 195–315) a také v řadě dílčích studií orientovaných na jednotlivé problémy morfologické a syntaktické (srov. např. v Tervoort, ed., 1986; Prillwitz – Vollhaber, ed., 1990; Lucas, ed., 1990 aj.). Klima – Bellugiová (1979, s. 272–273) přitom charakterizují ASL jako jazyk flexivního typu.[15] (Srovnávají ho [125]s latinou a starou řečtinou; srov. k tomu také Deucharová, 1984, s. 201n.)

V úvahách o struktuře ZJ, zde shrnutých s důrazem na problematiku struktury znaku,[16] se zprostředkovaně zodpovídají i otázky týkající se jeho (1) univerzálnosti a (2) ikoničnosti.

Představy o univerzálnosti gesta, jazyka gest (a od něj často neodlišeného ZJ) mají své kořeny v pozdně renesančním období (např. J. P. Bonet, J. Bulwer,[17] rozšířeny jsou však i později, např. abbé de l’Epée, klasik vzdělávání neslyšících; Long, 1918; Michaels, 1923; cit. podle Wollová, 1990, s. 745; Kyle – Wollová, 1985, s. 162). Plynou očividně ze zaměňování ZJ (ve smyslu uvedeném výše) s neverbálně nevokální složkou kódů jazyků mluvených, případně i s ad hoc „vytvářenými“ gesty, která suplují v konkrétní komunikační situaci mluvený jazyk, jejž komunikanti neovládají („domluva rukama“); srov. Deucharová, 1984, s. 30. Pokud jde o ZJ, výzkumy prováděné od 2. pol. 70. let[18] představu o jeho univerzálnosti revidují, jen ale do určité míry. Ukazuje se, že „přes hranice“ jsou sdíleny jisté gramatické struktury, popř. procesy, slovník ZJ se však ve větší nebo menší míře liší (a to např. i slovník ASL a BSL, navzdory výrazné kulturní blízkosti USA a VB a navzdory vztahu jazyka tam „mluveného“).[19]

S představou o univerzálnosti ZJ bývá mnohdy spjato přesvědčení, že ZJ je (všude stejně) ikonický („obrazný“ a také „konkrétní“).

V této souvislosti bývá ZJ často zaměňován s pantomimou, pro niž je přímá korespondence mezi zobrazujícím a zobrazovaným charakteristická. Ta se samozřejmě i v komunikaci neslyšících využívá, ovšem zvl. jako prostředek nějak doplňující, resp. situačně suplující prostředky ZJ (zhruba je snad její funkce srovnatelná s funkcí neverbálně nevokálních prostředků spoluvytvářejících kód jazyka mluveného). Zásadně se pantomima liší od ZJ v tom, že prostor jeho „artikulace“ je omezen (prostor artikulace pantomimy nikoliv), a to na tzv. znakovací prostor:[20] ohraničený je temenem, linií boků a upaženými lokty. K srovnání pantomimy a znaků ASL srov. Klima – Bellugiová, 1979, s. 17–21.

Podobnost mezi označujícím a označovaným lze samozřejmě ve ZJ nalézt, výhradně ale u těch znaků, jejichž označované se (nějak) vizuálnímu ztvárnění „na[126]bízí“. Vedle takových (ikonických) znaků jsou ovšem ve ZJ – soudí se obecně – zastoupeny také znaky arbitrární (symboly v Peirceově terminologii) a indexy. Přitom i ikonické znaky ZJ jsou znaky v daném společenství uživatelů konvenčními a různé ZJ „vybírají“ k zobrazení různé rysy objektu, k němuž se odkazuje.[21]

Problém ikoničnosti znaku bývá často spojován s otázkou jeho transparentnosti, resp. translucidnosti; v souvislosti s tím se někdy poukazuje na snadnější osvojování právě znaků ikonických.[22]

Poslední výzkumy ale ukazují, že role ikoničnosti v osvojování ZJ je často přeceňována: zvl. v raném věku lze těžko předpokládat schopnost vnímat jistý vztah mezi zobrazujícím a zobrazovaným jako vztah právě ikonický (srov. např. znak MLÉKO, jehož výrazová složka „zobrazuje“ ruční dojení, a jeho osvojování dítětem, jež nemá o pohybech prováděných při dojení ponětí). Existují doklady o tom (Deucharová, 1984, s. 17), že malé děti často i ikonické znaky artikulují nesprávně (a tedy je jako ikonické zřejmě nenahlížejí), i výzkumy, jež dokládají, že znaky ikonické jsou mezi znaky osvojovanými v raném věku zastoupeny jen jednou třetinou. V této souvislosti je zřejmě podstatné i to, že (srov. Klima – Bellugiová, 1979, s. 21n.) ikoničnost nehraje nijak podstatnou roli při pamatování znaků – rozhodují tady více vztahy mezi „parametry“ znaku, vazby mezi nimi, způsob jejich koexistence.

Lingvistika ZJ neomezuje svůj zájem jen na 1. strukturu ZJ a otázky s tím spjaté; věnuje se také jeho 2. produkci a recepci (vnímání a porozumění)[23] a samozřejmě i 3. jeho užívání (jeho postavení ve společenské struktuře, jeho společenský status atd.).

K sociolingvistickým úvahám přímo vybízí zejména a) vztah ZJ a příslušného jazyka mluveného a b) vztah ZJ a znakových systémů nejrůznějšího druhu v komunikaci neslyšících využívaných.

Výchozím bodem těchto úvah bývá obvykle Stokoeova zmínka (1960) o dvou typech (dvou variantách) ZJ daných[24] zvl. povahou komunikační situace (oficiálností × neoficiálností). Stokoe vyslovuje hypotézu, že právě tyto situační faktory determinují větší nebo menší podobnost syntaxe ZJ a syntaxe angličtiny.

Diglosie ZJ[25] a bilingvismus (vztah ZJ – příslušný jazyk mluvený) jsou diskutovány už od počátku 70. let; předmětem diskusí je – pokud mohu soudit [127]–[26] zvl. vymezování obsahu pojmů dobře známých ze sociolingvistiky jazyků mluvených: vedle diglosie a bilingvismu také pojmů jako jazykový kontakt, varianty jazyka, kontaktová varianta, pidginizace, kreolizace, míšení, přepínání, oscilace kódů atd. Jazyková situace, jež je východiskem jednotlivých výkladů, není přitom zdaleka ve všech ZJ stejná a názory na ni se tak zákonitě liší (přehled srov. v Deucharová, 1984, s. 130n.). Shoda nicméně existuje v tom, že (1) ZJ je (nějak) rozrůzněn, obdobně jako jazyk mluvený; (2) podstatnou roli v tomto rozrůznění hraje fakt, že ZJ je jazykem kulturní menšiny, je součástí subkultury existující v rámci většinové, dominantní kultury. Dominance této kultury a jejího jazyka se promítá do skutečnosti, že té variantě ZJ (variantě znakování?), jež je mluvenému jazyku bližší, se přiřazuje vyšší společenský status; (3) užití jisté varianty ZJ je určeno jednak formálností × neformálností komunikační situace, a zároveň (a ne v menší míře) i schopností komunikantů ovládat jazyky, jež jsou ve hře (ZJ – mluvený jazyk), tedy komunikační kompetencí komunikantů.

Pohled na ZJ jako na reflexi jisté specifické kultury vyvolává potřebu studovat komunitu neslyšících z širšího sociokulturního hlediska: analyzují se široké souvislosti jejího chování,[27] zvyků a tradic, a zvl. otázky její kulturní identity, jež zahrnují i různé dimenze vztahu hluchota – ? (deafness – hearingness). Srov. např. Andersson, 1990; Kyle, 1990.[28]

Nahlíží-li se pak ZJ jako jazyk kulturní menšiny, nepřekvapuje, že začal být respektován a studován jako jazyk především v těch zemích, kde jsou minoritní skupiny vůbec společensky uznávány, majoritní kultura s nimi (nějak) počítá (USA). Jiným faktorem motivujícím zájem o ZJ je (podle Kyle – Wollová, 1985, s. 36) výrazně pozitivní přístup ke studiu cizích jazyků (ten je typický např. pro Skandinávii). Boyes-Braemová – Kolb (1990, s. 98) uvádějí, že systematicky se ZJ zkoumá v Anglii, Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Holandsku, Itálii, Německu, Norsku, Portugalsku, Rusku, Řecku, Skotsku, Španělsku, Švédsku a Švýcarsku (to jen pokud jde o Evropu).

Výzkum českého ZJ, iniciovaný v r. 1993 Institutem pro neslyšící v Berouně, může samozřejmě na výsledky těchto studií i studií ZJ mimoevropských (ASL, čínský ZJ aj.) v řadě ohledů navázat.[29] Různé možné formulace zacílení takového výzkumu pak ve vyhraněné podobě, postavené proti sobě, obrážejí „protipostavení“ [128](šíře) sociálních a (úže) lingvistických aspektů hluchoty:[30] primárním a konečným cílem poznání ZJ je jednou (v tzv. švédském přístupu, srov. Brennanová, 1986, s. 14) zlepšení společenského statutu ZJ a zprostředkovaně tak i situace neslyšících.[31] Jindy je primárním cílem studia ZJ (jako jazyka existujícího ve „specifickém způsobu“) spíše snaha uchopit povahu jazyka jako takového:[32] lingvistika ZJ – majíc k dispozici jiný materiál než jazyk mluvený – se tak vyslovuje např. k otázce jazykových univerzálií, k arbitrárnosti jazyka, zvl. ve vztahu k jeho konvenčnosti, k problémům sekvenčnosti × simultánnosti, k otázce produktivnosti, k úloze lingvistiky v jazykové politice atd.

K posledně zmíněné položce jednu poznámku: Cíle a úkoly jazykové politiky jsou – pokud jde o ZJ – formulovány většinou zvnějšku, z jiné, obvykle příslušné majoritní kultury a především jejím potřebám (potřebám její komunikace s neslyšícími) slouží. Zákonitě to vyvolává řadu otázek, např.: Do jaké míry je sám popis struktury jazyka, příp. též popis jeho fungování prováděný nerodilými mluvčími, příslušníky cizí (a navíc ještě majoritní) kultury únosným východiskem jakýchkoli „jazykově politicky“ orientovaných úvah (a jaké postoje k takovým úvahám lze pak u příslušníků minoritní kultury předpokládat)? Do jaké míry počítat s rizikem, že už sama existence takového popisu ovlivní přirozené vývojové procesy českého ZJ?[33]

Vedle hlediska dvou aspektů hluchoty vstupuje zároveň do hry dvojí bytí komunikace neslyšících: (1) jako komunikace uvnitř komunity (kultury) neslyšících, komunikace intrakulturní; (2) jako komunikace jdoucí „přes hranice“, komunikace neslyšících se slyšícími, komunikace interkulturní. Značně podstatné je toto dvojí hledisko pro výběr prostředků a postupů v komunikaci neslyšících užívaných. Jejich repertoár je široký.

Sami neslyšící, slyšící rodilí mluvčí českého ZJ (slyšící děti neslyšících rodičů) i jeho znalci[34] reflektují shodně zeměpisné rozrůznění znaků českého ZJ a v podstatě shodně i jeho rozrůznění sociální.

Geografická rozrůzněnost českých znaků, existence regionálních dialektů českého ZJ, je dána poměrnou (historickou) izolovaností jednotlivých škol pro neslyšící, jež jsou obvykle centrem takového dialektu[35] (srov. studii Schermerové, 1990, o od[129]lišnosti znaků v pěti takto vymezených oblastech Holandska). K tomu přistupuje rozrůzněnost daná vývojovými změnami znaků, zvl. jejich přechodem od ikoničnosti k arbitrárnosti,[36] a i rozrůzněnost daná generačně. Z omezeného zatím pozorování komunikace našich neslyšících lze soudit, že rozrůzněnost znaků souvisí velmi pravděpodobně i s mírou včleněnosti × nevčleněnosti uživatele znaku do komunity neslyšících[37] a nepochybně i s rozdílem rodilý × nerodilý mluvčí ZJ.

To jsou však faktory, které spadají už do sféry „sociálního“ a neovlivňují ani tak různé způsoby pojmenování (variantnost samých znaků) jako různé způsoby jejich usouvztažňování, tedy gramatiku ZJ, chceme-li.

Především zřetel ke gramatické rovině vyděluje v interkulturní komunikaci neslyšících ZJ (viz výše), znakovanou češtinu (tj. znakový systém, který vizualizuje gramatickou strukturu češtiny) a pravděpodobně ještě i různorodé útvary přechodné, které mezi póly ZJ – znakovaná čeština oscilují.

Přitom užívání ZJ × znakované češtiny není zřejmě přímočaře spojeno ani jen s typem komunikace (interkulturní × intrakulturní), ani jen s oficiálností × neoficiálností komunikačních situací a motivace volby variantních prostředků není z těchto skutečností vysvětlitelná beze zbytku (nelze tedy např. intrakulturní komunikaci neslyšících v neformální skupině jednoznačně přiřadit ZJ). Jistou úlohu tu pravděpodobně hraje i prostředí (a jeho spjatost s jistým typem kultury), k tomu může přistoupit faktor tématu, popř. snad i žánru a ne v poslední řadě také postoje neslyšících k vlastnímu jazyku (zvl. hodnoty, které s ním spojují) a jejich postoje k češtině (jinou věcí je pak její znalost).[38]

V interkulturní komunikaci neslyšících u nás v současné době dominuje znakovaná čeština. Její preferování (a preferování znakových systémů vůbec, jejich příp. rozvíjení nebo i vynalézání) se odvozuje obvykle jednak z potřeb jedné specifické komunikace tohoto typu, komunikace učební (slyšící učitel – neslyšící žák), jednak z pochybností, zda se slyšící jedinec vůbec může ZJ naučit.[39] „Výhodnost“ užívání znakovaného národního jazyka, znakované češtiny, se pak zdůvodňuje jeho „schůdností“ pro oba typy komunikantů, neslyšícího i slyšícího, a také úlohou, jakou hraje při osvojování většinového jazyka, češtiny.

K takovému názoru se očividně kloní i na Slovensku (Groma – Dočkal, 1992, s. 10): „V našich podmienkach znaková slovenčina nejestvuje. Jej prípadnú tvorbu komplikuje flexívnosť slovenčiny, predovšetkým častá flexia v kmeni slova (pri skloňovaní, ohýbaní slovných tvarov). Napriek tomu bude potrebné pokúsiť sa vytvoriť slovenský znakový (posunkový) systém – znakovú slovenčinu – tak, aby sa čo najviac v jazykovej organizácii stotožňoval so slovenčinou hovoriacej populácie“ (zdůraznila A.M.). Důvody tohoto postoje jsou (zdánlivě) nasnadě: „Posunková reč v tejto forme (tj. znakovaná slovenština, A.M.) môže slúžiť ako opora pri rozvoji a tvorení ústnej reči nepočujúcich detí. [130]Zhodnou jazykovou organizáciou znakového systému a hovorenej reči sa dá predísť aj interferencii štruktúr prirodzenej posunkovej reči do hovorenej reči.“

Preferuje-li slyšící kultura ve své komunikaci s neslyšícími užívání znakových systémů, u nás znakované češtiny, před jazykem mluveným (češtinou), je to jistě posun pozitivní[40] a svědčí to o jisté proměně postojů k neslyšícím i o proměně obsahu pojmu integrace.

Nicméně i znakovaná čeština je pro neslyšícího „jazykem“ cizím (částečně cizím), který se musí učit a při jehož užívání musí překonávat jisté bariéry. Označují-li neslyšící např. znakování TV zpravodajství jako částečně „nesrozumitelné“, může to být jistě dáno důvodem, který uvádějí oni sami, tj. charakterem slovní zásoby tohoto žánru. K této („lexikální“) bariéře přistupují ale po mém soudu bariéry další: (1) „znakosled“ zde důsledně kopíruje pořádek slov v české větě (znaky jsou zhusta artikulovány zcela paralelně s artikulací českých slov), struktura „věty“ ZJ (dá-li se taková jednotka v ZJ vůbec vydělit) je „otiskem“ struktury věty české, nedokonalým ovšem, protože bez gramatických morfémů; (2) paralelní artikulování češtiny „vytěsňuje“ do značné míry nemanuální obličejové aktivity ZJ, zvl. orální[41] – tedy zase prostředky nesoucí (tentokrát v ZJ) gramatické významy. Nemůže pak být bariérou komunikace víc než co jiného právě jistá lingvistická nekonzistentnost takového „útvaru“?

Postoj k neslyšícím jako k svébytné kulturní komunitě a vědomí potřeby rozvíjet dorozumívání „přes hranice“ stojí v základu koncepce tzv. totální komunikace.[42] V komplexu různorodých prostředků, jež tomuto typu komunikace slouží (mohou sloužit), se uplatňují ZJ, znakové systémy, mluvený jazyk (odezírání a rozumění – mluva)[43] a tzv. pomocné komunikační prostředky (vizuální kontakt, ukazování, prstová abeceda, mimika; srov. Kolektiv, 1991, s. 17n.).

Jako vzdělávací metoda není ovšem dnes ani totální komunikace ve světě přijímána bezvýhradně (bývá ale obecně považována za první pozitivní krok na cestě od oralismu): neslyšící jsou stále častěji vzděláváni výhradně v ZJ a příslušný mluvený jazyk se učí (až) jako druhý jazyk.

ZJ je tak prostředkem učební komunikace ve všech vzdělávacích předmětech, do programu výuky (do osnov) je zařazen jako samostatný předmět (systém jazyka, jeho užívání včetně reálií „světa“, v němž se užívá). Srov. k tomu explicitně Freeman v doslovu k českému vydání knihy Freeman – Carbin – Boese, 1991, s. 313: „(…) Škola pro neslyšící v Albertě považuje americký znakový jazyk za základní prostředek pro vzdělávání a opouští totální komunikaci. Angličtina (s důrazem na písemnou formu) se vyučuje jako druhý jazyk. Znakované angličtiny se příliš nepoužívá.“[44]

[131]Extrapolace takového postoje z oblasti komunikace učební na komunikaci neslyšící – slyšící vůbec vrací oblouk kladených otázek – i v oné „sociální“ sféře hluchoty – zpátky k ZJ a k potřebě popisu jeho struktury (a funkcí, které se jí přiřazují).[45]

 

LITERATURA

 

Akmajian, A. – Demers, R. A. – Harnish, R. M.: Linguistics: An Introduction to Language and Communication. Cambridge, Mass. 1984.

Andersson, Y.: The deaf world as a linguistic minority. In: S. Prillwitz – T. Vollhaber (ed.), 1990, s. 155–161.

Battison, R.: Phonological deletion in American sign language. Sign Language Studies, 5, 1974, s. 1–19.

Battison, R.: Lexical Borrowing in American Sign Language. Silver Spring 1978.

Battison, R. – Jordan, I. K.: Cross – cultural communication with foreign signers: fact and fancy. Sign Language Studies, 10, 1976, s. 53–68.

Bergman, B. – Wallin, L.: Sign language research and the deaf community. In: S. Prillwitz – T. Vollhaber (ed.), 1990, s. 187–214.

Bloomfield, L.: Language. New York 1933.

Boyes-Braem, P. – Kolb, A.: An introduction to sign language research. In: S. Prillwitz – T. Vollhaber (ed.), 1990, s. 97–113.

Brennan, M.: Linguistic perspectives. In: B. T. Tervoort (ed.), 1986, s. 1–16.

Brennan, M. – Colville, M. D. – Lawson, L.: Words in Hand. Edinburgh 1984 (1. vyd. 1980).

British Sign Language. A Beginner’s Guide. 1988 (videokazeta).

Colville, M.: The Edinburgh non-manual coding system. In: B. T. Tervoort (ed.), 1986, s. 204–208.

Csonka, Š. – Mistrík, J. – Ubár, L.: Frekvenčný slovník posunkovej reči. Bratislava 1986.

Deuchar, M.: British Sign Language. London et al. 1984.

Ekman, P. – Friesen, W. V.: Head and body cues in the judgement of emotion: A reformulation. Perception and Motor Skill, 24, 1967, s. 711–724.

Evans, L.: Total Communication. Structure and Strategy. Washington, D.C. 1982.

Ferguson, C. A.: Diglossia. Word, 15, 1959, s. 325–340.

Freeman, R. D. – Carbin, C. F. – Boese, R. J.: Tvé dítě neslyší? Průvodce pro všechny, kteří pečují o neslyšící děti. Praha 1991 (Can’t Your Child Hear? London 1981).

Frishberg, N.: Arbitrariness and iconicity in American sign language. Language, 51, 1975, s. 696–719.

Gabrielová, D. – Paur, J. – Zeman, J.: Slovník znakové řeči. Praha 1988.

Groma, M. – Dočkal, V.: Posunková reč nepočujúcich. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 26, 1992. Príloha k č. 2, s. 1–15.

Hansen, B.: Trends in the progress towards bilingual education for deaf children in Denmark. In: S. Prillwitz – T. Vollhaber (ed.), 1990, s. 51–62.

Klima, E. – Bellugi, U.: The Signs of Language. Cambridge, Mass. – London 1979.

Knowlson, J. R.: Universal Language Schemes in England and France: 1660–1800. Toronto 1975.

Kolektiv autorů NSDSK: Znakový jazyk. Základní kurs. Pracovní sešit. Praha 1991.

[132]Kráľ, Á.: Model rečového mechanizmu. Bratislava 1974.

Kyle, J.: The deaf community: custom, culture, and tradition. In: S. Prillwitz – T. Vollhaber (ed.), 1990, s. 175–185.

Kyle, J. G. – Woll, B.: Sign Language. The Study of Deaf People and Their Language. Cambridge 1985 (zde cit. podle vyd. 1993).

Labov, W.: Some principles of linguistic methodology. Language in Society, 1, 1972, s. 97–120.

Liddell, S. C.: American Sign Language Syntax. The Hague 1980.

Long, J. S.: The Sign Language: A Manual of Signs. Iowa City 1918.

Lucas, C. (ed.): Sign Language Research. Theoretical Issues. Washington 1990.

Michaels, D.: A Handbook of the Sign Language of the Deaf. Atlanta 1923.

Mluvnice češtiny, 3. Syntax. Praha 1987.

Mrzílková, E. – Ostatková, M.: Základy české znakové řeči I. Praha 1993.

Palek, B.: Základy obecné jazykovědy. Praha 1989.

Poizner, H. – Klima, E. S. – Bellugi, U.: What the Hands Reveal about the Brain. Cambridge, Mass. – London 1987.

Prillwitz, S. – Vollhaber, T. (ed.): Sign Language Research and Application. Hamburg 1990.

Rejman, L.: Slovník cizích slov. Praha 1966.

Sena, J. F.: The language of gestures in Gulliver’s Travels. Papers on Language and Literature, 20, 1984, 7, s. 145–166.

Schermer, T.: In Search of a Language. Delft 1990.

Stokoe, W.: Sign Language Structure. The First Linguistic Analysis of American Sign Language. Buffalo 1960 (zde cit. rev. vyd. 1978).

Stokoe, W. C.: Sign language diglossia. Studies in Linguistics, 21, 1969, s. 27–41.

Stokoe, W. C. – Casterline, D. – Cronebeg, D. C. (ed.): A Dictionary of American Sign Language on Linguistic Principles. Washington, D.C. 1965.

Tervoort, B. T. (ed.): Signs of Life. Amsterdam 1986.

The Concise Oxford Dictionary. Fifth edition. Oxford 1964.

Volterra, V.: Sign language acquisition and bilingualism. In: S. Prillwitz – T. Vollhaber (ed.), 1990, s. 39–49.

Wilbur, R. B.: American Sign Language. Linguistic and Applied Dimensions. Boston 1987 (1. vyd. 1979 pod titulem American Sign Languages and Sign Systems).

Woll, B.: Sign language. In: An Ecyclopaedia of Language. London – New York 1990, s. 740–783.

Working Paper I. Edinburgh Non-Manual Coding System (ENCS). Edinburgh, b.d.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 2, pp. 121-132

Previous Nina D. Arutjunova: Etika a pravda

Next Josef Filipec: K dialogu o české lexikografii a lexikologii, předpočítačové i počítačové