Žákovská vzpomínka k uctění pětaosmdesátých narozenin profesora Josefa Vachka

Jan Firbas

[Chronicles]

(pdf)

A student’s reminiscence to honour the 85th birthday of Professor Josef Vachek

Profesor PhDr. Dr.h.c. Josef Vachek, DrSc., FBA, anglista, bohemista, obecný jazykovědec a historiograf Pražské školy, který se tohoto roku dožívá 1. března významného životního jubilea (narodil se v r. 1909), užil v názvu své monografie, v níž metodou mathesiovské lingvistické charakteristiky objevně pojednává o některých specifických rysech současné angličtiny, označení „less familiar“ – „málo známé“ (On some less familiar aspects of the analytical trend in English, Brno Studies in English 3/1961). Několika málo nebo snad méně známých skutečností, avšak převážně rázu osobního a volených z pohledu brněnského anglisty a žáka profesora Vachka, bych se rád dotkl i v tomto drobném příspěvku, a tak uctil jubileum jednoho z nejznámějších českých lingvistů.

Připomenu nejdříve datum 4. září 1945. Zůstane jedním z nejvýznačnějších v historii anglistiky na Masarykově univerzitě. V ten den se na brněnské filozofické fakultě habilitoval pro obor anglický jazyk PhDr. Josef Vachek. V ten den jsem se s ním také jako se svým budoucím učitelem setkal poprvé a byl jsem – tehdy jako jeden ze čtyř studentských knihovníků – první, kdo ho v tehdejším anglickém semináři uvítal, když se hned po habilitaci přišel v doprovodu germanisty Leopolda Zatočila, v té době ještě docenta, podívat na anglistickou seminární knihovnu. Josef Vachek tak toho dne vstoupil i do mé osobní historie a místo, které v ní zaujal, je pro mne neméně významné než to, které zaujal v historii brněnské anglistiky a v historii české a slovenské anglistiky vůbec.

Poválečné měsíce v r. 1945 byly na brněnské filozofické fakultě obdobím s neopakovatelnou atmosférou, kterou vytvářela radost ze znovuotevření vysokého učení a nebývalá vážnost a opravdovost, s jakou komunita učitelů a žáků, universitas magistrorum et scholarium, obnovovala a začala rozvíjet dílo brutálně přerušené v r. 1939. Na tomto díle obnovy se po své habilitaci vysokou měrou podílel i Josef Vachek, v svých šestatřiceti letech už uznávaný vědec mezi anglisty, bohemisty a obecnými jazykovědci a pedagog známý i mezi širší veřejností jako autor úspěšné učebnice angličtiny a spoluautor osvědčené středoškolské učebnice češtiny. Přidal k brněnské anglistice výraznou vědeckou jazykovědnou dimenzi, a založil tak jazykovědnou sekci brněnské anglistiky. Jako člen druhé generace Pražské jazykovědné školy vědomě na její práci navazoval, rozvíjel ji a zasazoval do širšího kontextu.

Přes nepřízeň, do které se Pražská škola po únoru 1948 postupně dostávala, neustal Vachek své posluchače seznamovat s jejím učením. Vyneslo mu to hněv profesora Trávníčka, který při diskusním lingvistickém večeru uspořádaném na samém začátku padesátých let na brněnské bohemistice Vachka v jeho nepřítomnosti způsobem na akademické půdě neobvyklým napadl pro to, že v svých přednáškách seznamoval posluchače s metodou fonologického bádání Pražské školy. Snad jen díky zásahu profesora Havránka upustil tehdy Vachek od myšlenky z brněnské filozofické fakulty odejít.

Po jistém uvolnění v české a slovenské lingvistice po vyjití tzv. Stalinových statí o jazykovědě dochází však k novému, postupnému utužování na duchovní frontě, a to po maďarském povstání v r. 1956. Asi půltřetího roku po něm probíhá na brněnské filozofické fakultě prověrka religiozity jejího učitelského sboru. Na zvláštní schůzi katedry anglistiky a germanistiky musejí učitelé odpovídat na tři otázky, a to (1) „zda věří nebo nevěří“, (2) „nevěří-li, od kdy jsou s otázkou vyrovnáni“, a (3) „zda existují [156]a v jaké formě náboženské přežitky u členů jejich společné domácnosti“. Vachek je jedním ze tří učitelů katedry, kteří na první otázku odpovídají kladně a pro které je proto druhá a třetí otázka bezpředmětná. K vyvrcholení dochází o dva roky později, kdy opět na zvláštní schůzi katedry sděluje předseda fakultní stranické organizace profesoru Vachkovi a mně, jednomu ze zmíněné trojice učitelů, že z rozhodnutí městského výboru strany končí Vachkovo učitelské působení na filozofické fakultě v r. 1964 a mé – jeho žáka – o rok dříve, v r. 1963. Na Vachkovu odpověď na toto sdělení nelze pohlížet jinak než jako na jeho morální vítězství. Nemile překvapený stranický činitel a neméně, ale lítostně překvapení ostatní přítomní se dovídají, že se profesor Vachek rozhodl přijmout pozvání akademika Havránka, aby přešel do Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd v Praze. Brněnská anglistika tak ztrácí profesora Vachka (v r. 1962 jako svého interního a v r. 1964 pak jako svého externího člena), který jí vydobyl čestné místo na mapě moderního lingvistického bádání. Odcházeje, přispívá učitel velmi podstatně k záchraně svého žáka. Protože fakulta nenachází náhradu ani za učitele ani za jeho žáka, spokojuje se se žákem. Navíc nastává období tání připravující Pražské jaro a svůj hlas mohou více uplatnit ti kolegové, jimž přece jen záleží na osudu i dobrém jméně fakulty.

Vachek vyryl hlubokou brázdu na brněnské anglistice. Mimo jiné o tom vydávají svědectví práce vyšlé v řadě Brno Studies in English, kterou v r. 1959 založil a v které právě vychází její dvacátý svazek. Zakladatelství a obnovitelství se spojuje s jeho jménem i po jeho odchodu z Brna. V době svého působení v ÚJČ ČSAV spoluzakládá radu Travaux linguistiques de Prague, která vlastně obnovuje předválečnou řadu Travaux du Cercle Linguistique de Prague. Jak známo, mohly v této řadě pro nepřízeň oficiálních ideologů vyjít jen čtyři svazky; pátý, ač připraven k tisku, se k čtenářům už nedostal. Po svém definitivním návratu k univerzitnímu učitelství (1971) zakládá Vachek anglistickou sekci překladatelského a tlumočnického institutu při bratislavské dependanci Univerzity 17. listopadu. Přebírá také úkol plně obnovit lingvistické oddělení na anglistické katedře bratislavské filozofické fakulty, která je po emigraci dvou habilitovaných lingvistů zcela bez učitelů s vyšší a nejvyšší kvalifikací. Před skončením svého učitelského působení pak zakládá lingvistickou sekci na anglistice při nově založené Filozofické fakultě v Prešově.

Nejen čeští a slovenští studenti vzpomínají na profesora Vachka jako na učitele zcela výjimečných pedagogických kvalit, na učitele, který se jim stal symbolem pro umění předkládat složitou problematiku způsobem jasným, přitom však nesimplifikujícím, logicky utříděným a obdivuhodně udržujícím pozornost posluchačů. Stejně tak na něj vzpomínají i studenti staroslavné univerzity leidenské, na níž působil jako řádný profesor v akademickém roce 1968–69. Málokdo ví, že z leidenské univerzity vyšel popud k tomu, aby byl Vachek pro svůj přínos k světové lingvistice jmenován členem Královské nizozemské akademie věd. A možná že jen docela málo lingvistů u nás ví, že kromě členství v této vážené nizozemské akademii bylo Vachkovi uděleno i členství („fellowship“) v neméně vážené akademii britské. To vyjadřuje zkratka „FBA“, uvedená za jeho jménem v úvodu tohoto příspěvku a znamenající „Fellow of the British Academy“.

Vědomí odpovědnosti k hodnotám etickým je cantus firmus, který provází a neopouští profesora Josefa Vachka jak v životě osobním, tak v práci vědecké. Svědčí mi o tom, že i po pětadvaceti letech mohu opakovat slova, kterými jsem končil stať uvádějící sborník věnovaný mu k jeho šedesátým narozeninám, vyšlý v r. 1969 jako osmý svazek řady Brno Studies in English a nesoucí název (navržený profesorem Ivanem Poldaufem jako reminiscence na název sborníku věnovaného k padesátinám Vachkovu učiteli profesoru Vilému Mathesiovi) Charisteria Iosepho Vachek Sexagenario Oblata: „Let us add that from the very outset all his work has been permeated by a keen sense of the hierarchy of linguistic values. [157]But it is by placing the ethical values above all others in the general structure of life that he has come to be respected by his pupils, colleagues and friends not only as an eminent teacher and scholar of worldwide reputation, but as a man of character and heart“. Za slovy „general structure of life“ malé číslo odkazovalo k jedné z poznámek připojených k úvodní stati. V poznámce stojí: „An attitude shared by his wife, Mrs Pavla Vachek, a pupil of A. Beer, B. Havránek and R. Jakobson.“ Skutečnost sdělovaná v této poznámce jistě zasluhuje, aby nezůstala známou jen těm, kteří mají čest osobně znát choť profesora Vachka, která jemu v dobách nelehkých pomáhala „nést břímě dne i horko“ („bear the burden and heat of the day“). Budiž proto i jí zde vděčně vzpomenuto.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 2, pp. 155-157

Previous Jiří Nekvapil: Reinhold Schmitt: Die Schwellensteher. Sprachliche Präsenz und sozialer Austausch in einem Kiosk

Next Miloslava Knappová: 18. mezinárodní kongres onomastických věd v Trevíru