K německým výpůjčkám v nářečích

Stanislava Kloferová

[Articles]

(pdf)

On German loan words in dialects

Otázkám spojeným s kontaktem českého a německého jazyka byla věnována již značná pozornost. Není divu – územní sousedství podmínilo řadu politických, hospodářských a kulturních kontaktů, jejichž intenzita se během dějinného vývoje sice měnila, nikdy však nebyla zanedbatelná. Vzájemné sousedství se samozřejmě promítlo i do obou jazyků.

Zájem českých jazykovědců se soustředil především na starší období jazykových kontaktů v časovém rozmezí 13.–18. stol., tedy na období ohraničené starou češtinou a počátkem národního obrození v českých zemích a doložené v psaných textech. Z autorů, kteří se této problematice věnovali, uveďme např. P. Trosta, B. Havránka, M. Komárka, E. Skálu. Na slova německého původu v českých nářečích zaměřil svou pozornost Rudolf Šrámek (1963) a Slavomír Utěšený (1968). V posledních letech se kontakty jazyka neslovanského (německého) a slovanského (zejména pak českého a polského) zabývá onomastika (viz např. Šrámek, 1976).

Mnoho dalších poznatků přinese bezesporu publikování dosud neznámého nářečního materiálu z Čech, Moravy a Slezska, který je uložen v archivu dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně. Sběr materiálu byl zahájen již na počátku století a obsahuje excerpta z individuálních výzkumů, národopisné literatury, z korespondenčních anket, z lokálních časopisů a sborníků, z diplomových prací atd. Cennou součást kartotéky dále tvoří materiál z obsáhlého terénního výzkumu uskutečněného pro potřeby Českého jazykového atlasu. Jeho první svazek se objevil v roce 1993, druhý je připraven pro tisk a třetí se dokončuje.

Co se stáří dialektů českého národního jazyka týče, jejich diferenciace byla ukončena v 17.–18. stol., hlavní rozdíly pocházejí z 13.–15. stol. Za základní dělítko považujeme fonologický vokalický systém jednotlivých nářečí, podle něhož rozlišujeme pět podskupin v Čechách, dvě na Moravě a jednu ve Slezsku, přičemž územní rozloha regionů Čech, Moravy a Slezska je v poměru přibližně 10:4:1. Obecně však můžeme říci, že směrem k východu izoglos přibývá a rozdíly se zvýrazňují. Materiál z Českého jazykového atlasu dokládá zajímavý jev: totéž lze totiž obecně říci o německých přejímkách. Směrem k východu jich přibývá. Tak se dostáváme k jednomu z mnoha možných hledisek zkoumání osudu slov německého původu v češtině, k hledisku územního rozšíření. Je však třeba odlišit slova vyskytující se jednotlivě nebo velmi sporadicky (to zpravidla při jazykové hranici) a slova užívaná i ve vnitrozemí.

Do první skupiny, tedy do skupiny sporadicky se vyskytujících regionalismů, patří v Čechách výrazy ze západočeského, severozápadočeského a severovýchodočeského okraje, na Moravě ze severního okraje, ve Slezsku pak z Hlučínska a Novojičínska. Do druhé skupiny náleží výrazy s rozsáhlejším územním rozšířením. Je zřejmé, že větší územní rozsah přejímky doprovázejí zřetelnější tendence adaptační (o tom srov. dále).

Návaznost na sousední dialekty německého jazyka bývá různě patrná. Výraznější je přirozeně v případě ojediněle se vyskytujících slov, doložených v těsné blízkosti jazykové hranice. Jako příklad výrazů německého původu objevujících se i hlouběji ve vnitrozemí a průkazně navazujících na sousední neslovanské osídlení lze [203]uvést areálové rozšíření výrazu loch ‚sklep’, joch ‚jařmo’, troky ‚necky’, štrycle ‚podlouhlý bochník chleba’, fald ‚vráska’. Tuto návaznost na sousední neslovanské osídlení zpestřují dále diference, které se objevují jako lexikální nářeční rozdíly již v nářečích německých, uveďme např. frízl (frizle, fríz) × mozgry (mouzdry, mouzrlata, mózary) ‚spalničky’ , betlaka × lajntuch ‚prostěradlo’, libela × šnajdr ‚vážka’, aurích × ornknajpr ‚škvor’, štrajzl (štrézl, štrýzl) × kerštl (keřtl) ‚sypání na koláče’, kukuřice × turkyň × majs ‚kukuřice’, knutel × knebel ‚kolík na utahování povřísla’, kvedlačka (kvedlák,…) × šprudlačka (šprudlák,…) ‚kvedlačka’, fáza (fazón, fazoch) × knostek ‚bramborový klíček’, rajské jabko (rajče,…) × paradajské jabko (paradajka)[1] ‚rajské jablko’, šlajfovat (šlejfovat) × hemovat (hamovat) × bremzovat ‚brzdit’ atd. Podobného charakteru jsou hláskové paralely dokládající např. vliv bavorské hláskové podoby v případě jihočeského a jihozápadomoravského ekvivalentu cup/cupan ‚cop’. Ve slově škornout ‚kornout’, doloženém z Domažlicka a Doudlebska, má náslovné š– zcela evidentně přímou souvislost s jižním bavorským sousedstvím (na Doudlebsku navíc dialekt toto slovo přetvořil – za vydatného přispění adideace – v novotvar škorně). Jazykovězeměpisný obraz územního rozšíření jednotlivých výrazů nepochybně přispěje k objasnění původu některých slov (podle Machka, 1968, jsou např. výrazy mozgry, kotovice atd. slovanského původu).

Při přejímání slov z jednoho jazyka do druhého, v našem případě navíc z neslovanského do slovanského, hraje jistě závažnou úlohu fakt, že byla přejímána jako značková, nemotivovaná, tedy již přímo jako pojmenování. Záleží dále na tom, do jakého věcně významového okruhu označovaný pojem náleží. Méně výpůjček (odhlížíme-li od výrazů vyskytujících se v 1–2 lokalitách) je rozšířeno ve významových okruzích příroda, přírodní jevy.[2] V oblasti terminologie vázané na práci na poli existuje naopak velmi mnoho výrazů německé provenience (označení nářadí, součástí koňského postroje, selského vozu atp.). Tak např. pro označení celého koňského postroje nebyl na celém území zaznamenán jediný název slovanského původu (kšír, šíry atd.).

Aby se přejímaná slova zařadila jako funkční součást slovní zásoby, musí se samozřejmě adaptovat, a to jak hláskoslovně (protože fonologické systémy jazyka dávajícího a přijímajícího nejsou totožné), tak morfologicky, příp. slovotvorně.

Všimněme si nyní blíže hláskových adaptací. Některé výpůjčky žijí v češtině již dlouho, jak dokládá jejich existence ve staročeských textech. Na dávné přejetí ukazuje ostatně i jejich hlásková podoba. Bývá uváděno např. substantivum hřbitov s variantami řbitov, břítov (jež dodnes žijí v Čechách), které bylo přejato ze středohornoněmeckého frīdhof (Machek, 1968), dále zmiňme např. pytel (< střhn. biutel (Machek, 1968), ve Slezsku žije jeho mladší podoba bojtel), loktuše (< něm. *loktuch; Machek, 1968), hezký/herský (< germ. herisko, hêrsch; Holub – Kopečný, 1952).

V systému konsonantů je nejnápadnější vztah mezi znělými a neznělými souhláskami. Dnešní německá řada b, d, g je reflektována jako lenisové okluzivy p, t, [204]k. Domníváme se, že nejde o substituci českého původu, ale o přímé přejímky ze sousedních německých/rakouských dialektů. Nejčastější je střídání p/b, např. pant ‚povříslo’ (dnes Band), pejl ‚boule’ (dnes Beule), pešunk ‚zápraží’ (dnes Böschung), pukel ‚boule’ (dnes Buckel), fuspúdn/fuspúdňa ‚podlaha’ (dnes Fußboden), premzák/premzna ‚ovád’ (dnes Bremse), hejprle ‚borůvka’ (dnes Heidebeere), méně časté pak střídání t/d: pinta ‚tkanička’ (dnes Binde), pentle ‚chlebový brousek’ (dnes Bändel), touba ‚obruč’ (dnes Daube), tykl ‚poklička’ (dnes Deckel). Jen sporadicky bylo zaznamenáno střídání k/g: kerštl/keřtl ‚sypání na koláče’ (dnes Gerstel). Zcela pravidelný je posun náslovného Ge- ke k-, srov. knak, knyk ‚zátylek vepře’ (dnes Genack, Genick), kšíry ‚koňský postroj’ (dnes Geschirr), kvelb ‚obchod’ (dnes Gewölbe) atd. Řidší jsou případy opačného posunu, tedy p, t, k k řadě b, d, g: blotně/bloty ‚díly plotny’ (dnes Platte), dyta ‚kornout’ (dnes Tüte), granec ‚chumáč ovoce’ (dnes Kranz), gramflek ‚podpatek’ (dnes Krampfel). Rovněž v uvedených případech jde zřejmě o jev souvisící s německými dialekty, neboť všechny ekvivalenty pocházejí z oblasti slezských nářečí (příp. ze severního okraje Moravy). Jen patrně zdánlivě shodné jsou případy z českých nářečí v užším smyslu, jako např. blaňka/blanka ‚tyčka v plotě’ (dnes Planke), tódnfógl ‚sýček’ (dnes Totenvogel), kde jsou -b-, -d- nepochybně českého původu. Sporadicky se setkáváme se střídáním f/b, např. šiber/šibra ‚střešní taška’ (vedle šifr/šifra, dnes Schiefer), p/v, např. šván ‚tříska na podpálení’ (vedle špán, dnes Span), b/v, např. rejví ‚bramborová nať’ (dnes Rebe) atp. Aspirace v českém systému neexistuje a nebývá reflektována. Objevují se však i výjimky, nejznámější je moravské kchél/kchel ‚kapusta’ (vedle kél/kel, dnes Kohl), uveďme dále české a moravské kchór/kchůr ‚kůr’ (vedle kór, kůr, dnes Chor), moravské kchis ‚poduška na chomoutu’ (vedle kis, dnes kissen), české kchostna ‚truhla na mouku’ (dnes Kasten), jihočeské a středomoravské kchoce, choce ‚plody lopuchu’ (souvisí nepochybně s dnešním Katze, srov. Kloferová, 1990) atd.

Pestřejší je stav u samohlásek. Tak např. německé „zaokrouhlení“ (Rundung), neexistující v češtině, nachází svůj odraz v případě německého o ve fonémech ú/u, srov. např. šúta ‚šiška; slupka’ (dnes Schote), húzny ‚kalhoty’ (dnes Hose(n)), krúta ‚ropucha’ (podotýkáme, že původ slov krúta ‚ropucha’ a krůta ‚krůta’ je rozdílný, srov. dnešní Kröte a Grutte (oblastní varianta k Truthahn, srov. Machek, 1968)). Zavřené a pod přízvukem bývá reflektováno jako foném /o/, srov. kostna ‚bedna, truhla na mouku’ (dnes Kasten), roc/rocna ‚potkan’ (dnes Ratz(en)), horcop ‚cop’ (dnes Haar-), potek ‚kmotr’ (dnes Pate); také svč. púta ‚kmotr’ svědčí o původní substituci póta (dnes Pate), kde se ó dále vyvíjelo souběžně s českým etymologickým ó náležitě k ú. Výchozí německý výraz Masern ‚spalničky’ začleňují fonologické systémy příslušných dialektů zcela náležitě, srov. výraz mozgry ve Slezsku, tedy v nářečích bez fonologické kvantity, mouzdry, mouzrlata v severovýchodočeských dialektech – zde za podobných podmínek jako v případě slova púta (viz výše) a pod vlivem vývoje původního ú > ou, zatímco hanácké označení mózary může odrážet monoftongizaci dřívějšího diftongu ou. Reflexy něm. dvojhlásek nejsou tak pravidelné, v bezprostředním sousedství německého osídlení se však očividně odráží výchozí stav, zděděný z dialektického diftongu německého, srov. např. šlejfovat ‚brzdit’ (při jazykové hranici v Čechách, kde fonetická realizace německého diftongu je ei; dnes schleifen s a-ovou složkou) × šlajfovat (takřka „celonárodní“), hejprle, [205]hojprle ‚borůvka’ (západní okraj Čech, dnes Heidelbeere), štrézl ‚sypání na koláče’ (severní Čechy, dnes Streusel), touba ‚obruč’ (jihozápadní Čechy, dnes Daube). Svou úlohu zde však může sehrát skutečnost, že česká nářečí (přesně řečeno některá z nich) mají k dispozici jen diftong ej (< stč. aj, ý) a ou (< stč. ú), pomineme-li aj na východních okrajích českého jazykového území, jehož vliv se v případě přejímek neprojevil, a jsou „tolerantnější“ ke spojení aj, srov. již uvedené šlajfovat, dále cajk ‚uzda’ (dnes Zeug), hajrus ‚luční kobylka’ (dnes patrně Heidel-, přihlédneme-li k obdobnému komponentu ve slově hejprle, viz výše; nelze však vyloučit výchozí Heu-; a Roß), štrajzl ‚sypání na koláče; koláč’ (dnes Streusel). Uvést lze dále případy, kdy se neslabičný komponent ztrácí a dvojhláska se mění v á, srov. kábicl/kábisl ‚čejka’ (dnes Keibitz), šádoňk ‚mlází’ (dnes Scheidung) atd. Pozoruhodné jsou reflexy původního německého dlouhého ī, příp. ie po hlásce r, a to v případech, kdy české střídnici ej např. v slově rejfa ‚obruč’ (dnes Reifen) ve velkém areálu v jižní polovině Čech neodpovídá očekávané moravské é, nýbrž í/i (rýfa, ryfa, srov. však níže gréfina), které svědčí buď o zkrácení ještě před tím, než na Moravě proběhla diftongizace rejfa a následná monoftongizace réfa, nebo (a to spíše) v pojímání onoho i jako etymologického i na rozdíl od chápání v Čechách, kde se vyvíjelo jako etymologické ý. S obdobným jevem se setkáváme u slova rejha/rýha ‚příkop u cesty’ (dnes Reihe), trejb/trýb ‚bramborový klíček’ (dnes Trieb), v posledním případě dochází k uvedenému kolísání v středních Čechách. Středočeské rejví/rýví ‚bramborová nať’ (dnes Rebe) se jeví ve své hláskové podobě jako důsledek jakési hyperkorektnosti: v středočeských nářečích, odkud je tento výraz doložen, neexistuje samohláska é, uvedené dialekty tudíž reflektovali německý dlouhý vokál jednak jako tzv. zúžené í< é (tedy rýví), jednak jako ý < í < é (tedy rejví). Není ostatně výjimkou, že hlásky podléhají nářečním změnám, srov. např. změnu é > í – pépl > pípl ‚uschlý zbytek květu na jablku’ (dnes Pöpel), štrézl > štrýzl ‚sypání na koláče’ (dnes Streusel), tzv. nadměrně české dloužení u/ú > ou – pupl > pouple ‚uschlý zbytek květu na jablku’ (dnes Pöpel), kchůr > kchour ‚kůr’ (dnes Chor), dále středomoravské ej > é – gréfina ‚obruč’, héramer ‚cestář’ (souvisí s dnešním einräumen), u > o – nodle ‚nudle’ (dnes Nudel). U zmíněného výrazu héramer se objevuje územně náležité protetické h–, srov. i podoby (s odlišným diftongem) hajram, hajrámer nebo slovo hamlara ‚třešně’ (dnes Amarelle). Náleží sem též hyperkorektní podoby typu ozntráky, ozntrogy ‚šle’ (dnes Hosenträger).

Důležitým činitelem je i „průhlednost“ slova, srov. četné hláskové obměny lerpám, lerpán, verpán, verbán, merfán, relpán ‚modřín’ (velký areál v jižních Čechách, dnes Lärchenbaum), veršouf, veršouch, verčouch, veršof, heršof, voršouf, vorčouf, vorčouch, vorčouk, voršof, voršaf, voršuf, vršouf ‚lopata na vátí obilí’ (rozsáhlý areál v severovýchodních Čechách, dnes Wurfschaufel).

Jak vidět, obraz hláskových změn v nářečích je rozmanitý, našly by se jistě mnohé další. Omezili jsme se jen na ty řady, jež se pravidelně opakují, nebo spíše přicházejí v úvahu, ale ne vždy se uskutečňují. Situace je zde o poznání složitější než například u vlastních jmen zeměpisných. Vysvětlení je nasnadě – širší územní výskyt, neoficiálnost, frekvence v komunikaci atp.

Všimněme si dále, jak se dialektismy německého původu začleňují do českého slovotvorného systému. Pokusme se o jejich rozbor na základě materiálu prvního svazku Českého jazykového atlasu. Tento svazek obsahuje výrazy z věcných okruhů [206]místní a domácí prostředí, člověk. Srovnáním míry slovotvorné adaptace substantiv německého původu, a tedy i srovnáním míry jejich začlenění do jazykového systému, docházíme k zajímavému zjištění. Vydělují se dvě základní skupiny forem: Do první skupiny patří substantiva, jež přecházejí do „nového“ systému pouze přijetím morfologické charakteristiky, tedy koncovky (sesel-0, špint-0, putr-0, putr-a, betlak-a), druhou skupinu tvoří útvary sufixální (sesl-ík, špán-ek, štryc-ka, bat-ina). Je pozoruhodné, že slovotvornou příponou bylo utvořeno v Čechách zhruba 42 %, na Moravě 30 %, ve Slezsku 23 % substantiv – tedy nejvíce v Čechách, nejméně ve Slezsku. Substantiva začleněná pouhým připojením morfologické charakteristiky tudíž mají zastoupení opačné: Čechy 58 %, Morava 70 %, Slezsko 77 %. Znamená to tedy, že směrem od západu na východ se zeslabuje zastoupení forem typu copan, knedlík, štrycka a naopak se zvyšuje podíl forem typu cop, knedle, štrycle (navíc je třeba vzít v úvahu rozlohu jednotlivých regionů).[3]

Zajímavý je i pohled na funkci a využití jednotlivých sufixů. Jednoznačně převládá deminuce (což je zajisté způsobeno i charakterem označovaných pojmů) a z ní vyplývající specifikace. Převládají přípony -ek, -ík, -ka, -ička (štráfek, špánek, cuplík, seslík, šňůrka, trocílka, pentlička), jež se připínají k základním, v národním jazyce existujícím formám štráf, špán atd. Jinak je tomu u výrazů knedlík, kramflek, kramflík, taška, kde o deminuci ani o jiný významotvorný postup nejde. Sufixy zde nemají svou vlastní „významově odvozovací“ slovotvornou úlohu, plní tutéž funkci jako morfologické formanty, tzn. jen přiřazují slovo do určitého deklinačního paradigmatu. Poznamenejme, že jde vždy o přiřazení k typům vysoce produktivním; nejde však o jev v českém inventáři substantiv ojedinělý, srov. stč. dál-ka < dál.

V materiále z prvního svazku byly jen ojediněle doloženy útvary jiné než desubstantivní, uveďme deadjektivní kotovice ‚nepálená cihla’, dachuvka ‚střešní taška’. Deverbativa jsou omezena na pojmenování kvedlačky – např. kvrdlačka < kvrdlat, šprudlovačka < šprudlovat. U forem typu šprudlák, kvrdlák lze uvažovat jednak o motivaci slovesy šprudlat, kvrdlat, jež skutečně existují, nebo o pouhé využití sufixu se záměrem zařadit substantivum k deklinačnímu typu, tedy šprudl-ák, kvrdl-ák (dnes Sprudel, Quirl).

I slovotvorná stavba slova, využití slovotvorného formantu může svědčit o stáří výpůjčky. K nejstarším podle odvozovací přípony patří jistě útvary vrk-oč, puch-ýř se starobylými sufixy, stejně tak patrně slovesa šilhat, blikat, kdežto tumlovat se, šlemovat/šlamovat náleží zajisté vrstvě mladší. Mezi ojedinělé, avšak zajímavé jevy patří případ, kdy hlásková podoba německého výrazu splyne s hláskovou podobou slovotvorného modelu českého, např. škarnice (jakoby škar-n-ice) < něm. Skarnitzel.

Využití slovotvorných formantů a jejich funkce u slov cizího původu je problematikou značně složitou, doposud jí nebyla v odborné literatuře věnována větší pozornost.[4] Miloš Dokulil, zakladatel české slovotvorné teorie, se jí v podstatě nezabývá a nezahrnuje ji do svého obšírného popisu českého slovotvorného systému [207](1962, s. 19–20). Je tedy nasnadě, že Český jazykový atlas může poskytnout významný nářeční materiál pro popis odvozování slov z cizích základů a pro zachycení adaptačních tendencí v jazyce vůbec.

 

LITERATURA

 

Balhar, J. – Jančák, P. a kol.: Český jazykový atlas, 1. Praha 1993.

Bielfeldt, H. H.: Die tschechischen Lehnwörter im Deutschen. SlavPrag, VIII, 1966, s. 123–133.

Dokulil, M.: Tvoření slov v češtině, 1. Praha 1962.

Holub, J. – Kopečný, F.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952.

Kloferová, S.: Nářeční pojmenování plodů lopuchu v češtině. NŘ, 73, 1990, s. 235–240.

Kloferová, S.: O názvech německého původu v české nářeční zemědělské terminologii. V tisku.

Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968.

Mluvnice češtiny, 1. Praha 1986.

Sudetendeutsches Wörterbuch. München 1988-.

Šrámek, R.: Působení neslovanského jazyka na české (lašské) nářečí. Slezský sborník, 61, 1963, s. 146–165.

Šrámek, R.: K pojetí substituce jako pracovní metody v toponomastice. In: Zborník pedagogickej fakulty v Prešove Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, XII, sv. 3, Slavistika. Bratislava 1976, s. 155–166.

Utěšený, S.: Zum sprachgeographischen Studium der deutschen Lehnwörter in tschechischen Dialekten. In: Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, II. Berlin 1968, s. 109–126.

Wörterbuch der bairischen Mundarten in Österreich. Wien 1970-.

 

R É S U M É

Zum Charakter der deutschen Entlehnungen in den tschechischen Dialekten

Der Beitrag versucht, einige charakteristische Tatsachen darzustellen, die mit der Entlehnung von Wörtern deutscher Herkunft und deren Eingliederung in das tschechische Sprachsystem zusammenhängen. Für die Analyse wurde das mundartliche Material verwendet, das für den Tschechischen Sprachatlas vorgesehen ist. Dieses Material wurde anhand vom Gesichtspunkt 1. der sprachlichen Adaption (Tendenzen, die vor allem durch undurchschaubare und ungewöhnliche Lautgestaltung hervorgerufen wurden), und zwar in der a) phonologischen, b) morphologischen und wortbildenden, c) lexikalischen Ebene; 2. der geographischen Verbreitung a) im ganzen Gebiet der Nationalsprache, b) in den Grenzgebieten; 3. anhand von Unterschieden, die mit der Differenzierung in den deutschen Mundarten selbst vorhanden sind.

Es wurde festgestellt, daß in Richtung Osten und Südosten die Zahl der deutschen Entlehnungen zunimmt. Interessant ist die Tatsache, daß in derselben Richtung die suffixerweiterten Formen (cop-an ‚Zopf’, knedl-ík ‚Knödel’, štryc-ka ‚Brotstriezel’) immer weniger vorkommen, während der Anteil der suffixlosen Formen (cop, knedle, štrycle) ansteigt.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 3, pp. 202-207

Previous Jana Hoffmannová: Projevy taktu (a beztaktnosti) v televizních rozhovorech

Next Jana Hoffmannová: Dialog a instituce