Dialog a instituce

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Dialogue and institutes

Nelze pochybovat o tom, že konverzační analýza[1] – tato z pohledu mnoha seriózních badatelů podivná disciplína, obšírně se zabývající každým uh, mhm nebo yeh, které někdo z účastníků dialogu nezřetelně zamumlá – přinesla v posledním čtvrtstoletí řadu zajímavých výsledků a výrazně se podílela na profilování rozsáhlého styčného prostoru mezi sociologií, psychologií, etnografií a lingvistikou (zejména pragmaticky zaměřenou). Tento důsledně empiricky orientovaný směr, k jehož praotcům, předchůdcům a souputníkům patří sociologové, sociolingvisté a sociokulturní antropologové jako E. Goffman, W. Labov, D. Hymes nebo J. J. Gumperz, přinesl nedávno další výrazný výsledek – reprezentativní publikaci nazvanou Talk at Work (eds. Paul Drew – John Heritage, Cambridge University Press, Cambridge 1992, 580 s.). Tímto (8.) svazkem pokračuje dosud nepočetná, ale skutečně výběrová ediční řada Studies in International Sociolinguistics, v níž vyšly tak zásadní a bohatě citované práce jako Gumperzovy Discourse Strategies (1982), monografie P. Brownové a S. C. Levinsona o zdvořilosti (1987) nebo jedna z knih D. Tannenové (1989). Publikace Talk at Work obsahuje 15 studií, jejichž autory jsou skutečně nejlepší současní představitelé konverzační analýzy – v převážné většině američtí a angličtí vědci, mezi nimiž zaujímá důstojné místo německý sociolog J. R. Bergmann.[2]

V první části knihy jsou umístěny tři koncepční studie; jejich autory jsou editoři svazku P. Drew a J. Heritage, kteří objasňují svůj ediční záměr, dále S. C. Levinson a E. A. Schegloff. Levinsonova už klasická stať je jednou z mála, které byly v této publikaci přetištěny z dřívějšího vydání (srov. Levinson, 1979). Autor v ní odvozuje svůj základní koncept typů činnosti (activity types) z Wittgensteinovy doktríny jazykových her (porozumět jazyku, interpretovat význam lze jen ve spojení s činností). Za typ činnosti považuje to, co v našem prostředí častěji označujeme jako komunikační událost (jako příklady uvádí mj. interview, výslech, večeři s přáteli, hru v karty i fotbalové utkání, a doporučuje umisťovat je na škály podle stupně formálnosti, konvencionalizovanosti, nebo podle stupně relevance verbálních prostředků). V celé konverzační analýze i v tomto svazku hrají velmi důležitou roli otázky; Levinson ukazuje právě na nich, jak jejich povaha, funkce i vazba k odpovědi může být natolik rozdílná, že je lze interpretovat pouze v souvislosti [209]s příslušnými strategiemi a činnostmi. Autor problematizuje představu společné sémantiky různých typů otázek; univerzálním pojítkem tu není ani to, že směřují k odpovědi, v interakci často úspěšně funguje i response na otázku, která vlastně není odpovědí…[3]

E. A. Schegloff vychází ve své studii z různých sociologických pojetí sociální struktury a sociální akce.[4] Věnuje pozornost rovněž konceptu relevance, který je dnes ve společenskovědním kontextu tak aktuální. Ukazuje, že interakci je třeba interpretovat na základě těch aspektů osob a situace, jež jsou právě pro danou interakci relevantní; jako její relevantní kontext je třeba chápat to, co se v ní bezprostředně projevuje, co tu má „procedurální konsekvence“. Relevantní je samozřejmě především základní typ interakce (Levinsonův typ činnosti). Schegloff užívá zřejmě oblíbený materiál amerických analytiků – rozhovor G. Bushe s televizním komentátorem D. Ratherem v rámci prezidentské volební kampaně 1988. Na něm demonstruje, jak se za určitých okolností může typ interakce změnit: přechází-li televizní interview v hádku, v konfrontační interakci, přestávají platit speciální pravidla výměny replik spojená s interview (moderátor klade otázku, až po jejím vyslovení host odpovídá). Host, tj. v tomto případě G. Bush, pak nečeká na otázku, skáče moderátorovi do řeči…

Touto analýzou a tímto typem interakce už se dostáváme od teoretických základů k tomu, co je primárním obsahem recenzovaného sborníku a většiny studií. K názvu publikace (Talk at Work) byl totiž připojen podtitul Interaction in institutional settings; podtitul signalizuje, že konverzační analýza, která původně věnovala pozornost především zcela běžným, každodenním dialogům, se v poslední době stále více zaměřuje i na magnetofonové nahrávky a videonahrávky rozhovorů z prostředí různých organizací a institucí a ověřuje účinnost svých metod na tomto typu materiálu.[5]

Autoři publikace věnovali svůj zájem několika základním typům institucionální interakce. V různých modifikacích jsou to hlavně dialogy lékař – pacient, výslechy při soudním jednání, televizní interview s politickými osobnostmi a tzv. job interview (pohovory s uchazeči o zaměstnání). Vychází se vždy z toho, že tyto dialogy musí být bezprostředně spjaty s fungováním instituce, s plněním jejích úkolů a výkonem jejích funkcí (nejde tedy např. o rozhovory spolupracovníků při obědě), a že právě verbální interakce je pro splnění příslušné funkce rozhodující a nezastupitelná (uchazeč o zaměstnání by sice možná lépe uspěl, kdyby mohl rovnou předvést své manuální dovednosti, musí však svou způsobilost prokázat při pohovoru, i když jeho síla není právě v dovednostech komunikačních). Orientaci na instituci reprezentuje ve všech analyzovaných rozhovorech její zaměstnanec-profesionál; asymetrie profesionál – laik je pro institucionální interakci vysoce relevantní, ba přímo konstitutivní. Z této asymetrie mj. plyne častá oscilace mezi kooperativním a konfliktním [210]charakterem rozhovorů: v jednotlivých studiích je popsáno množství technik, s jejichž pomocí se profesionál přizpůsobuje přístupu laika, přechází do jisté míry na jeho perspektivu, s jejichž pomocí laik respektuje perspektivu partnera, ale i řada prostředků, které se podílejí na eskalaci (aspoň skrytého, implicitního, ale někdy i otevřeného) konfliktu mezi „asymetrickými“ partnery, na tom, aby se konfliktu předešlo nebo aby se z něj našlo smírné východisko.

S asymetrií partnerů založenou na odlišných sociálních rolích souvisí i asymetrie rolí komunikačních. Takřka všechny sledované typy interakce představují pravidelnou výměnu otázek a odpovědí. Role tazatele plyne z jeho profesionální identity (televizní moderátor, advokát vyslýchající svědka); tazatel-zástupce instituce reguluje a kontroluje průběh rozhovoru, jeho tematickou strukturu, určuje způsob jeho ukončení, ev. vyvození závěrů atd. Tyto rozhovory tedy mají svá pevná pravidla, která účastníky do jisté míry omezují a nutí k adaptaci běžně užívaných dialogických mechanismů. Některé institucionální dialogy mají méně formální charakter a účastníci si mohou dovolit porušit pravidla výměny replik, aniž by se vystavovali jakýmkoli sankcím (různé sociální instituce, poradny, lékařské konzultace). U jiných typů dialogů jsou pravidla pevně fixovaná (ať už prostřednictvím právních regulí nebo sociokulturních konvencí) a jejich porušování má citelné důsledky. Tak tomu bývá zejména v případech, kdy dialog aktivních účastníků je zároveň (nebo především) určen pasivnímu, nezasahujícímu publiku. Při soudním výslechu má např. advokát působit na porotu pouze tím, jaké otázky svědkovi klade a jakých odpovědí dosahuje – nenáleží mu už odpovědi hodnotit. Při televizních interview panelového typu se nemají jednotliví hosté vzájemně přímo napadat, hádat a osočovat a ignorovat při tom roli moderátora; aj. Autoři všech studií tedy sledují především tyto mechanismy výměny replik (speciální speech-exchange-systems), jejich uplatňování a ev. porušování; zajímavé je, jak i při pevně rozdělených rolích účastníci často prosazují (tj. jeden prostřednictvím otázek, druhý prostřednictvím odpovědí) odlišné, konkurenční verze události nebo přístupy k tématu a jakých kontrastivních prostředků při tom užívají.

Podle editorů a autorů úvodní programové studie P. Drewa a J. Heritage vystupují tedy do popředí čtyři hlavní dimenze výzkumu institucionálních dialogů:

1) jejich lexikální obsazení. Zdaleka tu nejde jen o disproporci vznikající užíváním profesionální terminologie a laického výraziva, ale mj. i o výběr prostředků osobní a časové reference. Zástupce instituce, který se ztotožňuje s jejími úkoly a nadřazuje její identitu nad svou osobní, odkazuje k sobě zájmenem MY. U prostředků časové reference dochází někdy ke kolizi mezi subjektivním časem a objektivní chronologií: např. na dotaz lékaře, jak dlouho trvají její potíže, odpovídá pacientka co jsem vdaná. Pro zástupce instituce (k podobným případům dochází i ve svědeckých výpovědích u soudu) však není relevantní toto biografické hledisko a požaduje objektivní časový údaj (pět let).

2) komunikační funkce replik. Z televizních interview, ale ještě lépe ze soudních exhibic Perryho Masona a dalších slavných románových obhájců i prokurátorů víme, jak může tazatel tázaného nepřímo obviňovat, provokovat ho k zaujetí určitého stanoviska, obratně ho manipulovat tam, kde ho potřebuje mít. Tázaný naopak v takových situacích zaujímá spíše postoje obranné.

[211]3) výstavba replikových sekvencí. Zmínili jsme se už o specifických systémech výměny replik a o ústřední dvojici otázka – odpověď.[6] Patří sem i způsoby změny tématu v rozhovoru (moderátor televizní diskuse se snaží od choulostivého, konfliktního tématu přejít k jinému), i vlastní fungování mechanismu turn-taking: zda si účastníci skáčou do řeči nebo zda s vyslovením repliky váhají a v dialogu vznikají pauzy, zda své výroky opravují a kdo opravu iniciuje, zda jsou do rozhovoru vloženy krátké sekvence s přípravnou nebo vysvětlující funkcí, aj.

4) celková struktura interakce: institucionální dialogy (na rozdíl od běžných) bývají profesionálem řízeny tak, aby naplňovaly standardizovaný, konvencionalizovaný model, posloupnost určitých fází. Analytik institucionální komunikace sleduje, jak jsou tyto „vzorce“ realizovány a nakolik dochází v konkrétních případech k jejich modifikaci. (Srov. k tomu i Müllerová – Hoffmannová – Schneiderová, 1992).

V publikaci se většinou dva nebo i tři autoři věnují stejnému typu rozhovoru, resp. typům velmi blízkým. Televizním interview, debatám a diskusím jsou věnovány (kromě části teoretické studie E. Schegloffa) příspěvky S. E. Claymana a D. Greatbatche. Oba autoři podrobně rozebírají neutralitu televizního moderátora (představitele oficiální instituce), jak je konstruována v interakci, a D. Greatbatch se navíc zabývá tím, jak jsou v tomto typu interakce (v panelovém interview, kde má novinář nejméně dva partnery) formovány neshody a kontroverze účastníků. D. H. Zimmerman využil k analýze telefonické hovory občanů s policejní pohotovostí; uvádí „vzorce“ takové sekvence a možnosti realizace jejích fází. Další dvě studie (autoři J. Heritage – S. Sefiová a G. Jeffersonová – J. R. E. Lee) jsou spojeny dialogickým fenoménem udílení rady a jejího přijímání. První příspěvek je věnován situacím, kdy dětská sestra navštěvuje brzy po porodu prvorodičku v její domácnosti, aby jí pomohla s péčí o dítě. Druhá studie objasňuje jako svébytný interakční fenomén typ rozhovoru zvaný troubles telling (dialog, kdy si potřebujeme partnerovi postěžovat, najít emocionální odezvu). Oblíbeným typem interakce jsou i někdy velmi dramatická soudní jednání; P. Drew zde rozebírá advokátův výslech svědkyně, zatímco příspěvek J. M. Atkinsona se zabývá méně formálním jednáním, které má spíš charakter arbitráže. O závažném typu rozhovoru – tzv. job interview píší G. Button a J. J. Gumperz. Jedním z nejfrekventovanějších předmětů analýzy jsou pak dialogy lékař – pacient; autoři tohoto souboru nás provázejí do tří rozdílných lékařských ordinací. Ch. Heath rozebírá, jak praktický lékař sděluje (nebo nesděluje) pacientovi diagnózu; D. W. Maynard sleduje, jakou strategii volí lékaři, kteří sdělují rodičům výsledky vyšetření jejich mentálně postižených dětí; a s J. R. Bergmannem se účastníme psychiatrického vyšetření.

Při rozsahu studií tak vznikají takřka malé monografie věnované určitým typům interakce. Tady by snad bylo možno s koncepcí editorů poněkud polemizovat: seřadili totiž jednotlivé příspěvky tak, že po teoretické části obsahuje druhá část studie zaměřené hlavně na aktivity tazatele, třetí část stati orientované převážně [212]na aktivity odpovídajícího a čtvrtá část studie soustředěné na „interplay“ otázek a odpovědí. Toto řazení je jistě metodologicky oprávněné, bohužel však od sebe roztrhává příspěvky tematicky blízké. Např. s analýzou televizního interview se tak setkáváme v části 1. (studie č. 3), části 2. (studie č. 5) i části 3. (studie č. 9); autoři sice na sebe vzájemně odkazují, přesto však toto řazení do jisté míry omezuje možnosti srovnávání a kumulace poznatků.

Ze dvanácti konkrétních analýz, jejichž témata jsme naznačili, se nyní pokusíme přiblížit aspoň tři. Soudními výslechy se dlouhodobě zabývá P. Drew (viz např. už Atkinson – Drew, 1979). V případě, který sleduje zde, byl u soudu projednáván údajný trestný čin znásilnění; P. Drew předkládá (i z psychologického pohledu) brilantní analýzu výslechu znásilněné dívky jako svědkyně. Advokát a svědkyně jsou nositeli dvou konkurenčních, rozdílných verzí inkriminované události (jak už to bývá: dívka tvrdí, že byla znásilněna, zatímco advokát v zájmu obžalovaného prosazuje názor, že dívka s celou akcí souhlasila). Záleží na tom, komu se podaří svou verzí přesvědčit porotu a zpochybnit verzi protivníka. Strategie obou soupeřů jsou odlišné, liší se i prostředky, kterých mohou používat (otázky – odpovědi). Advokát se snaží svědkyni zdiskreditovat, najít v její výpovědi nesrovnalosti; pomocí svých otázek a jejích odpovědí důmyslně získává fakta, která spolu navzájem kontrastují, a nabízí je porotě v naději, že z nich vyvodí pro svědkyni nepříznivé závěry. Autor upozorňuje na to, že advokátova rétorická technika je obdobná jako u politických projevů; i tam řečník s oblibou pointuje tematický celek tím, že postaví vedle sebe kontrastní skutečnosti, nechá kontrast vyznít (pomocí delší pauzy) a přejde k dalšímu tématu. Svědkyně chápe advokátovy záměry a počíná si ostražitě. Svými odpověďmi (které vždy následují v sekvenci po advokátově otázce) většinou advokátovu verzi úplně nevylučuje, vyhýbá se otevřenému ano/ne, nabízí však porotě alternativní verzi, odlišnou perspektivu vidění celé události (např. A ale celý večer s vámi seděl Sv no seděl u našeho stolu). Některé otázky vyslýchajícího se svědkyně snaží neutralizovat, vyhnout se odpovědi (souhlasné i nesouhlasné): její reakce nevím, nepamatuji se mají signalizovat, že šlo o nepodstatný detail, že nebylo důvodu, proč by si ho měla zapamatovat (netušila přece, co se dále stane), nebo že se asi nic takového nedělo (jinak by si to pamatovala). Tak reaguje třeba na otázky typu bavil se s vámi víc než s ostatními? jak byl od vás daleko? aj. Pokud sama zařazuje do svých odpovědí některé ilustrační detaily, volí takové, které rozhodně nepodporují advokátovu verzi (A ale mluvila jste s ním? Sv no zeptal se mě jak se mám). Podle P. Drewa užívá techniky „maximálního hodnocení“: uvádí, co se maximálně, nanejvýš stalo, a tím implikuje, že se „nestalo víc než…“, že to, co připouští, je maximum (jen mě pozdravil, jen s námi seděl – tj. nic intimnějšího!). Autor poznamenává, že jde zároveň o techniku, kdy výběr jedné charakteristiky zastupuje určitý soubor ostatních, jiné však – na základě konvencí – vylučuje (např. pozvání přijď na kafe, na skleničku znamená i přijď posedět, popovídat si, ale určitě neznamená přijď na večeři).

J. J. Gumperz svým příspěvkem ukazuje, jak veliký je handicap účastníka pohovoru, který není rodilým mluvčím příslušného úředního jazyka (zde jsou to uchazeči o přijetí do kvalifikačních kurzů, jejichž absolvování umožňuje určité profesionální uplatnění). Uchazeči trpí tím, že jsou hodnoceni hlavně podle svých komunikačních výkonů a schopností. Mohou třeba slušně znát jazyk, ale komisi někdy [213]odradí i subtilní nedostatky v práci s přízvukem, intonací, pauzami, tempem řeči. Jsou-li schopni pouze elementárních, stereotypních odpovědí, které nedokážou rozvést či aspoň parafrázovat, posuzuje to někdy komise jako nedostatek zájmu a kooperativnosti. Napětí vzniká už z toho, že na neformální chování členů komise (při pozdravech, seznamování) kandidát nedokáže reagovat s adekvátní neformálností. A především uchazeč často nerozumí záměrům tazatelů, neví, co svými otázkami sledují; tak se projevují jiné sociokulturně podmíněné zkušenosti, odlišné kompetence kognitivní i interakční, návyk na jiné rétorické strategie i kontextualizační konvence. Členové komise nemusí být zatíženi předsudky, pod vlivem všech těchto faktorů však nezřídka pojmou nedůvěru ke schopnostem kandidáta a odmítnou ho. Potíže neúspěšných uchazečů v jednání s institucemi se tak prohlubují; podle Gumperze dochází k jejich minorizaci a etnické stigmatizaci.

J. R. Bergmann, mj. autor známé monografie o „drbech“ jako formě diskrétní indiskrece (Bergmann, 1987), předkládá vynikající interpretaci psychiatrických vyšetření, která rozhodují o hospitalizaci duševně nemocných. Strategie lékaře jsou tu založeny hlavně na nepřímých postupech. Neptá se přímo pacienta na jeho stav, problémy; ale odvolává se na své zprostředkované vědomosti o jeho stavu (od jiných lékařů, členů rodiny apod.), projevuje nejistotu (zdá se, zřejmě, nějak, něco takového), staví se na pozici outsidera a chce vyprovokovat pacienta, který přece „musí svůj stav znát nejlépe“, k vyjádření a zaujetí stanoviska. Podobně se lékař vyhýbá i přímým pojmenováním; typickou figurou v jeho řeči je litotes (prý jste vyběhla na ulici nedostatečně oblečená – nikoli nahá), používá eufemismů (vy už jste u nás byla = v psychiatrické léčebně) a prostředků zeslabení svých formulací (tzv. mitigators: poněkud, jaksi, do jisté míry, jistým způsobem…). Tím vším chce pacienta „nachytat“ (technika „fishing“), aby buď sám nazval věci pravými jmény, nebo aby se dopustil evidentních pokusů o lež, zkreslení skutečnosti. Autor pointuje svou studii dvěma kontrastními možnostmi hodnocení lékařovy strategie:

a) hodnocení profesionální, lékařské: lékař se chová diskrétně, umožňuje pacientovi, aby se otevřeně rozhovořil o svých problémech a našel pro ně porozumění, projevuje empatii vůči pacientovi;

b) hodnocení morální: pacient může lékařovu strategii chápat jako útok na své soukromí; může být pobouřen už tím, že lékař tematizoval jeho deviantní chování; za vstřícností a diskrétností lékaře může (často právem) vidět negativní stanovisko a obvinění. Jestliže se pacient „chytí“, spolupracuje s lékařem, ke všemu se „přizná’“, vystavuje se obvykle morálnímu odsouzení a hospitalizaci. Jestliže protestuje, nespolupracuje, dochází mezi ním a lékařem ke konfliktu; pacient často vybuchne, lékař to posoudí jako agresivitu a doporučí hospitalizaci. Tento „špinavý trik“ podle autora odráží ambivalentní pozici psychiatrie v naší společnosti a kultuře, tj. mezi (objektivní) lékařskou vědou a morálním hodnocením stavu pacientů. (Bohužel nevím, jak na Bergmannovu interpretaci reagují psychiatři.)

Publikace Talk at Work nám tedy přesvědčivým způsobem předvedla, jak důležité jsou dialogy pro fungování řady institucí, a naopak: jaký význam má institucionální charakter pro utváření těchto dialogů. Ukázala některé společné rysy běžných, každodenních rozhovorů a rozhovorů ze sféry institucí, ale i výrazné rozdíly mezi oběma oblastmi. I v běžném životě vedeme asymetrické dialogy; nadřazenost jednoho z partnerů, která není institucionálně zakotvena, však zřejmě nemá na podobu [214]interakce tak jednoznačný vliv. I v běžném životě se obáváme reakce svých partnerů na určitá sdělení, snažíme se připravit si půdu; naše postupy jsou však jistě přímější a méně propracované než třeba u lékařů sdělujících beznadějnou diagnózu. Například speciální systémy výměny replik, příznačné pro institucionální rozhovory (čisté, rozsáhlé sekvence otázka – odpověď) však jsou v našich neformálních hovorech vzácné: v povědomí účastníků jsou spjaty s justicí, s výslechy, a budí proto značnou averzi (to mě vyslýcháš nebo co?). V běžném dialogu se nám také málokdy podaří zůstat neutrální – většinou aspoň implicitně zaujímáme souhlasné či nesouhlasné stanovisko; viděli jsme však, že v institucionálních rozhovorech je úzkostlivé zachovávání neutrality pro mnoho profesionálů nezbytnou podmínkou. Přitom hranice mezi běžnou a institucionální interakcí neni nijak ostrá; dochází tu i ke kolísání, které někdy uvádí účastníky ve zmatek.

Kromě mnoha přesných postřehů o technice institucionální komunikace ovšem kniha navozuje i některé obecnější úvahy. I u perfektně fungujících institucí je zřejmě často problémem vztah mezi rutinním, standardizovaným přístupem a jedinečnými lidskými aspekty každého případu. Pro pacienta očekávajícího diagnózu, rodiče postiženého dítěte, volajícího účastníka nehody, příslušníka minority zoufale hledajícího uplatnění může jít o rozhodující životní moment: dokáže se s tím profesionální rutina vyrovnat? Nakolik může představitel instituce individualizovat svůj přístup (po stránce sociální, emocionální) a nezanedbat při tom své profesionální povinnosti? Co lze považovat za takt, diskrétnost, a kdy je tato „neutralita“ spíše opatrným alibismem, který se vyhýbá přímému vyjádření? Nejsou někdy výsledkem vysoce morálních přístupů, motivovaných oficiálním stanoviskem instituce, unáhlená obvinění a křivdy? I tyto nesmírně aktuální otázky jsou s výzkumem institucionální komunikace spojeny.

Stojí zato přečíst tuto skoro šestisetstránkovou knihu od začátku až do konce; jde o četbu poutavou, místy až napínavou, a rozhodně nás přesvědčí o slibných perspektivách, o atraktivnosti, ale i náročnosti takto orientovaných výzkumů. Zúčastnění autoři sice vesměs nejsou lingvisté (jsou však názorným důkazem toho, že leckdy nemá smysl rozlišovat, kdo je spíše lingvista, psycholog, sociolog či antropolog). Přesto přinesli množství zajímavých poznatků o realizaci některých komunikačních strategií a taktik; o různých technikách a prostředcích nepřímého vyjadřování; o vztazích mezi otázkou a odpovědí; a řečeno na okraj, některými detailními postřehy (třeba o nenáležitém užívání pauz, intonace, drobných recepčních signálů typu oh, yeh, mhm, uh, yes…) jen posílili beznaděj každého, kdo by rád ovládl angličtinu. Poslední povinností recenzenta je snad už „jen“ připomenout, že kniha nemá nedostatků ani po technické stránce: je opatřena reprezentativním seznamem literatury, osobním a věcným rejstříkem, velká péče byla věnována publikaci nesčetných transkriptů.

 

LITERATURA

 

Atkinson, J. M. – Heritage, J. C. (ed.): Structures of Social Action: Studies in Conversation Analysis. Cambridge Univ. Press, Cambridge 1984.

Atkinson, J. M. – Drew, P.: Order in Court: the Organisation of Verbal Interaction in Judicial Settings. Macmillan, London 1979.

[215]Bergmann, J. R.: Klatsch: Zur Sozialform der diskreten Indiskretion. De Gruyter, Berlin 1987.

Brown, P. – Levinson, S. C.: Politeness: Some Universals in Language Usage. Cambridge Univ. Press, Cambridge 1987.

Coulthard, M.: An Introduction to Discourse Analysis. Longman, London 1977.

Gumperz, J. J.: Discourse Strategies. Cambridge Univ. Press, Cambridge 1982.

Hoffmannová, J. – Müllerová, O.: Vývoj a současné akcenty analýzy dialogu. SaS, 53, 1992, s. 111–122.

Levinson, S. C.: Activity types and language. Linguistics, 17, 1979, s. 356–399.

Mluvnice češtiny, 3. Academia, Praha 1987.

Müllerová, O.: Otázka a odpověď v dialogu. SaS, 43, 1982, s. 200–212.

Müllerová, O. – Hoffmannová, J. – Schneiderová, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H+H, Jinočany 1992.

Parsons, T.: The Structure of Social Action. McGrawHill, New York 1937.

Sacks, H.: Lectures on Conversation 1, 2. Blackwell, Oxford 1992.

Sinclair, J. M. – Coulthard, M.: Towards an Analysis of Discourse: the English Used by Teachers and Pupils. Oxford Univ. Press, Oxford 1975.

Tannen, D.: Talking Voices: Repetition, Dialogue, and Imagery in Conversational Discourse. Cambridge Univ. Press, Cambridge et al. 1989.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 208-215

Předchozí Stanislava Kloferová: K německým výpůjčkám v nářečích

Následující Alena Šimečková: Nové dílo o tvoření slov v němčině v kontextu vývoje disciplíny