Nové dílo o tvoření slov v němčině v kontextu vývoje disciplíny

Alena Šimečková

[Discussion]

(pdf)

New work on word-formation in the context of the development of the discipline

Nauka o tvoření slov prodělala v germanistické lingvistice od prvního vydání souhrnného synchronního díla Fleischerova „Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache“ v roce 1969 řadu zásadních proměn. Tato dříve zdánlivě snadno přehlédnutelná disciplína se stala – jak konstatuje W. Holly (1985) ve své rekapitulaci vývoje posledních let – oblastí, kde se to doslova hemží nejrůznějšími koncepcemi a teoriemi jak v souborných popisech, tak i v detailních studiích. Holly vyslovuje přání, aby byl konečně napsán takový úvod do německé slovotvorby, který by v sobě spojoval kladné stránky všech doposud vydaných prací a poskytoval přehled teorií a metod spolu s účelným popisem přiměřeného množství materiálu. Je ovšem sporné, do jaké míry je toto přání při dnešním stavu teoretických diskusí a narůstajícího množství zpracovaného materiálu v rámci jedné publikace vůbec splnitelné.

V roce 1992 byl po dvaceti letech skupinou innsbruckých badatelů dokončen dosud nejobsáhlejší synchronní popis tvoření slov v němčině. Teoretická východiska popisu zpracovaná zakladatelem innsbruckého pracoviště J. Erbenem se v tomto mnohasvazkovém díle pouze stručně charakterizují v úvodních statích svazků. Jen principům popisu kompozit je věnována samostatná práce L. a H. Ortnerových (1984). Na výročním zasedání mannheimského Ústavu německého jazyka v roce 1988 komentovala L. Ortnerová poměr teoretické a materiálové části díla tak, že práce innsbrucké skupiny se dlouhodobě soustředila na všestranné a důkladné vyhodnocení materiálu korpusu, a tak zůstaly stranou teoretické oscilace (převážně mezi syntaktickými a jinými koncepcemi), kterými německá slovotvorba mezitím žila.

[216]I v ostatních dílech o tvoření slov, která mají jiné cíle než materiálový popis, se proporce mezi teoreticko-metodologickou a dokladovou částí značně rozcházejí; práce generativistického a slovně syntaktického zaměření nesplňují druhou podmínku Hollého, protože se většinou zaměřují na úzký výsek materiálu.

Kniha W. Fleischera a I. Barzové Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache (jednou kapitolou přispěla i M. Schröderová), které zde věnujeme hlavní pozornost, vyšla v Tübingen sice v roce 1992 pod stejným titulem jako standardní slovotvorba z let 1969–1983, autoři však v její předmluvě konstatují, že se nejedná o pouhé přepracování díla původního, ale o práci úplně novou. Stejně jako dřívější dílo Fleischerovo lze podle jejich názoru knihu užívat i ve vysokoškolské výuce; tento záměr nám umožňuje srovnávat ji s díly napsanými s obdobným účelem, např. s Erbenovým Úvodem do německé slovotvorby (1975, 1983), Polenzovou synplerémikou v Lexikonu germanistické lingvistiky (1973, 1980) a Wellmannovou kapitolou o tvoření slov v posledním vydání Dudenovy gramatiky (1984).

Fleischer a Barzová se pokoušejí zachytit aktuální problematiku diskutovanou v německé slovotvorbě a podat souhrn výsledků dílčích studií posledních let (je zde zapracována převážná část nejnovější literatury). Úvodní oddíl (Grundsätze und Grundbegriffe) tvoří asi pětinu díla; sami autoři připouštějí, že to, co se na omezeném prostoru dá říci byť i jen k tomu nejzávažnějšímu, musí nutně zůstat útržkovité. Stručná, až heslovitá informace čtenáři opravdu neulehčí jeho úkol (pokud jde o vysokoškolského studenta, nedají se tu očekávat ani potřebné předběžné znalosti). Pozornost autorů se soustřeďuje jednak na specifičnost slovotvorby v rámci lingvistických disciplín, její cíle a metody, jednak na povahu slovotvorných jednotek a na způsoby a postupy modelování. Z řady závažných témat zde můžeme komentovat pouze některá, hlavně ta, která buď rozvíjejí původní Fleischerova stanoviska podle aktuálních výsledků bádání, anebo se od nich liší (spolupráce více autorů vede pochopitelně k posunům v rozhodnutích).

Stejně jako dřív se v práci obhajuje samostatný status slovotvorby a nutnost jejího odlišení od flektivní morfologie (srov. Plank, 1981). Ještě více než dříve se zdůrazňuje nominační přístup; na syntakticky orientovanou analýzu slovní struktury (srov. Olsen, 1986; Toman, 1986) se pouze krátce odkazuje v úvodu. V popředí zájmu je specifická dvojaká povaha slovotvorného procesu: produkce kombinace znaků ve formě slov, čímž vzniká jistá paralelnost k syntaktickým konstrukcím, a začleňování slovotvorných produktů (termín „Wortbildungsprodukt“ se zavádí nově) do slovní zásoby a paradigmatických vztahů. Vztah slovotvorby a syntaxe, tak rozporuplně viděný v posledních letech, se tím převádí na společného jmenovatele.

Největší pozornost z nominačních postupů věnují Fleischer a Barzová změnám struktury formativů v souvislosti se syntaktickými a sémantickými procesy, v nichž fungují jako centrální mechanismy skládání a odvozování (k odvozování se opět na rozdíl od standardního díla Fleischerova, ale ve shodě s bohemistickou tradicí řadí prefixace i sufixace). Slovotvorný způsob („Wortbildungsart“) se definuje analyticky jako souhrn vlastností slovotvorného produktu anebo synteticky jako souhrn strukturních vlastností slovotvorného modelu. Na rozdíl od dřívější Fleischerovy snahy o rozlišování mezi procesem tvoření slov a jeho výsledkem je v nové práci zřetelný posun pozornosti k výslednému produktu (utvářenosti). S tím souvisí i roz[217]šíření prostoru věnovaného motivaci a demotivaci slovotvorných konstrukcí (ty se definují jako „komplexní slovotvorné produkty strukturované podle bezprostředních složek“, s. 21). Lexikalizací se rozumí nejen demotivace slovotvorného produktu, nýbrž i jeho začlenění do slovní zásoby (srov. Dokulil, 1986, s. 226).

Nápadné jsou změny v pojmosloví a terminologii. Termíny „Ableitung“ a „Zusammensetzung“ ustoupily internacionálním „Derivation“ a „Komposition“. Fleischerova „implicitní odvozenina“ ve smyslu odvozeniny bezafixové byla přehodnocena na produkt současného krácení a alternace vokálů (např. Wurf od werfen), ostatní bezafixové odvozeniny se označují jako regresivní (došlo k návratu staršího „Rückbildung“). Změny zasáhly nejvíc tvoření sloves (autorkou oddílu je I. Barzová).

Produktivnost slovotvorných prostředků se určuje podle příslušného modelu, definovaného jako „morfologicko-syntakticky a lexikálněsémanticky určené strukturní schéma“ (s. 53), a sice ve dvou stupních: „vysoce produktivní“ je např. adjektivní model s příponou -bar (erklärbar), „slabě produktivní“ adjektivní model s předponou ur- (uralt). Aktivita slovotvorného prostředku, kterou se dříve rozuměl stupeň produktivnosti, se nyní chápe jako schopnost lexému vyskytovat se jako báze derivátu nebo složka kompozita (tedy jako slovotvorná potence). Jejím projevem je vznik slovotvorných „hnízd“.

Podstatnou změnou proti dřívějšímu pojetí Fleischerovu je to, že se nepracuje s přechodnými jednotkami (poloprefixy a polosufixy), ale předpokládá se, že jednotlivé slovotvorné prostředky uvnitř subsystémů mohou nabývat různých hodnot. Toto řešení se nám jeví jako ne vždy šťastné (srov. užití přechodných jednotek u Erbena, 1975; Wellmanna, 1984, aj.), i když pro oblast aplikace možná přijatelné. Jde-li o rozhodnutí, jaký status má druhá část složeného adjektiva (např. farbenfroh, bügelarm aj.), je přiřazení ke složkám kompozita (výjimku činí podle autorů jen -los a -mäßig) jistě jednodušší. O jiné řešení se na základě funkčního pojetí pokusil L. M. Eichinger (1993).

Slovotvorba se bude muset stále více vyrovnávat – a to nejen v němčině – s interakcí domácích a cizích prvků. S internacionalizací slovní zásoby se polarita mezi nimi oslabuje, a tak není náhodou, že Fleischer a Barzová dávají v popisu hybridizace výraz „cizost“ do uvozovek. Nejzřetelněji se integrační jevy v němčině uplatňují u složených substantiv a adjektiv; kromě kapitol věnovaných těmto slovním druhům se pojednává o hybridizaci a o klasifikaci hybridních útvarů také samostatně.

Jinému aktuálnímu tématu, tj. funkci slovotvorných produktů ve slovní zásobě a textu, se v práci věnuje nepříliš rozsáhlá kapitola od M. Schröderové, stručně informující o izotopických relacích a možnostech producenta a recipienta slovotvorných produktů při snaze o posílení informativnosti textu. Systematičtější zpracování vztahů mezi tvořením slov a produkcí textu pro němčinu prozatím chybí.

Materiálová část práce (objemově asi čtyřnásobek části úvodní) je věnována detailní charakteristice tvoření čtyř autosémantických slovních druhů. Kapitoly o tvoření substantiv, adjektiv, příslovcí a sloves (ostatním slovním druhům se práce nevěnuje) mají obdobnou výstavbu: Nejprve charakterizují slovotvorné vlastnosti druhu, pak uvádějí statistické údaje k produktivnosti modelů a slovotvorné aktivitě složek. Velkým kladem typickým i pro předchozí Fleischerovy práce je množství autentického dokladového materiálu. Autoři ho popisují podle formativů (na roz[218]díl od innsbruckého vycházení ze sémantických vzorců). Slovotvorný význam substantivních a adjektivních kompozit se diferencuje v řadě dílčích studií současné německé slovotvorby, avšak základ parafrázování a dosažené třídy jsou různé; Fleischer a Barzová docházejí detailním postupem k sedmnácti substantivním a devíti adjektivním třídám. U derivátů se zachycují významy prefixů a sufixů ve vztahu k slovnědruhové povaze báze, její významové příznaky zůstávají jako už tradičně „černou skřínkou“. Více než polovinu materiálové části zaplňuje popis substantivních slovotvorných produktů. Kategorie v něm uplatněné se aplikují i na ostatní slovní druhy, jejichž specifičnost zde ustupuje do pozadí (to se týká adjektiva, ale hlavně slovesa). Explicitní deriváty a kompozita spadají společně pod třídu produktů, u nichž je zřejmá struktura bezprostředních složek, čímž se opět stává zbytečným rozhraničení periferních prvků na pomezí slova a afixu (v. výše). Druhou, v němčině méně obsazenou třídu produktů tvoří konverze (Polenz, 1973, 1980, a Wellmann, 1984, považují naopak kombinaci i konverzi za základní druhy tvoření slov v němčině). Implicitní deriváty, zpětné deriváty a zkratková slova tvoří třídy okrajové.

Vzhledem k předpokládanému užití práce jako vysokoškolské učebnice se některá teoreticky odůvodněná řešení jeví jako problematická. Je to především definování desubstantivních a deadjektivních sloves se sufixem -en (např. Dampf – dampfen, faul – faulen) jako „konverzí bez afixace“. Toto hodnocení vyplývá ze změny pojetí infinitivního sufixu -en; W. Fleischer stál ve svém standardním díle osamoceně se svým chápáním tohoto elementu jako prvku bifunkčního, slovotvorného a flektivního, ale nová práce přešla k názoru, že infinitivní -en je pouze flexiv (srov. Polenz, 1973, 1980; aj.). Rušivé je dále dvojí hodnocení prvků formou identických a významově se do značné míry překrývajících v substantivech a slovesech; např. /ab-/ je u substantiva Abgang považováno za složku kompozita, u abgehen za prefix (pro hodnocení prvku jako prefixu není určující jeho afixový charakter, ale rozvinutí řad s vlastními významovými příznaky).

Přes zmíněné problematické body zůstává nová slovotvorba z pera W. Fleischera a I. Barzové vcelku vyváženým dílem v proporcích mezi teorií a praxí, přináší zhuštěnou informaci o aktuálním dění v disciplíně a bohatstvím komentovaného materiálu poskytuje řadu podnětů pro další práce, také práce konfrontační. V polyfonii děl o tvoření slov v současné němčině má své nezastupitelné místo.

 

LITERATURA

 

Deutsche Wortbildung. Bd. 1 – Das Verb, Bd. 2 – Das Substantiv, Bd. 3 – Das Adjektiv, Bd. 4 – Substantivkomposita, Bd. 5 – Adjektivkomposita und Partizipiabildungen. Hrsg. v. IdS, Forschungsstelle Innsbruck. Düsseldorf 1973–1992.

Dokulil, M. et al.: Tvoření slov. In: Mluvnice češtiny, 1. Praha 1986.

Eichinger, L. M.: Funktionale Wortbildungslehre: Suffixe, Halbsuffixe und Komposita beim Adjektiv. In: Germanistentreffen Bundesrepublik Deutschland – ČSFR. Bonn 1993, s. 235–247.

Erben, J.: Einführung in die deutsche Wortbildungslehre. Berlin 1975.

Fleischer, W.: Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache. Leipzig 1969–1983.

Holly, W.: Wortbildung im Deutschen. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 13, 1985, s. 88–108.

Jazykovaja nominacija: 1. Obščije voprosy. 2. Vidy naimenovanij. Moskva 1977.

[219]Olsen, S.: Wortbildung im Deutschen. Eine Einführung in die Theorie der Wortbildung. Stuttgart 1986.

Ortner, L. – Ortner H.: Zur Theorie und Praxis der Kompositaforschung. Tübingen 1984.

Plank, F.: Morphologische (Ir-)Regularitäten. Aspekte der Wortstrukturtheorie. Tübingen 1981.

Polenz, P. von: Synpleremik I. Wortbildung. In: Lexikon der germanistischen Linguistik. Tübingen 1973, 1980, s. 145–163.

Toman, J.: Zu neueren Entwicklungen in der Theorie der Wortstruktur. In: Studium Linguistik, 19, 1986, s. 1–21.

Wellman, H.: Wortbildung. In: Duden. Die Grammatik. Mannheim – Wien – Zürich 1984, s. 386–501.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 3, pp. 215-219

Previous Jana Hoffmannová: Dialog a instituce

Next Světla Čmejrková: Olga Müllerová – Jana Hoffmannová – Eva Schneiderová: Mluvená čeština v autentických textech