Ještě několik slov k možnostem výkladu lexikální složky jazyka

Jan Kořenský

[Discussion]

(pdf)

Some more notes on the possibility of interpretation of lexical component of language

Josef Filipec ve stati K dialogu o české lexikologii a lexikografii, předpočítačové i počítačové (SaS, 55, 1994, s. 132–141) reagoval mimo jiné i na některé mé myšlenky obsažené ve stati K otázce procesuálního pojetí slovní zásoby (SaS, 53, 1992, s. 265–272), jejímž smyslem bylo naznačit řešení teorie „slovní zásoby“ v rámci procesuálního modelování řeči a jejích předpokladů: jde o způsob výkladu přirozeného jazyka, který byl obecněji vyložen ve stati K procesuálnímu modelování řečové činnosti (SaS, 48, 1987, s. 177–199). Otázkám pojetí gramatického, zejména morfologického komponentu v procesuálním modelování je věnována má stať Morfologické kategorie a procesuálně-komunikační přístup k řeči a jazyku (SaS, 55, 1994, s. 81–89).

Přijímám za nepochybné, že nám oběma, J. Filipcovi i mně, jde o lingvistiku jako takovou, nejen tedy o tzv. počítačovou lingvistiku nebo jen o lexikografii atp. Proto těch několik následujících poznámek: abychom si – věřím, že chceme – rozuměli navzájem a hlavně aby nám oběma rozuměl čtenář Slova a slovesnosti.

 

1. Na s. 136, hned na začátku té části stati, která se týká názorů obsažených v mém článku, J. Filipec říká, že pro počítačový slovník konstruuji procesuální model řeči. Nikoli – právě opačně: ve stati, o níž J. Filipec hovoří, řeším otázku, jak by měla vypadat lexikální složka procesuálního modelu řeči a jejích předpokladů, a vychází mi, že by měla vypadat právě tak, jak je ve stati řečeno. Přísně vzato řeším určitý dílčí problém procesuálního modelování, nikoli problém nějak obecně nadčasově, metodologicky nezávisle chápané lexikologie.

 

2. Přítele Filipce nekritizuji. Necítím takovou potřebu, ostatně kritizování nemám rád; stejně tak nevyslovuji výtky. Vysloveně říkám, že chci ukázat, v čem se liší konstrukce lexikální složky procesuálního přístupu k řeči a jejím předpokladům od klasické strukturalistické představy, již – nepochybně z rozsahových důvodů poněkud schematicky – charakterizuji na stranách 266–268. Jde přitom o charakteristiku obecnou, postihující delší vývojové období. Teprve pak obracím pozornost k České lexikologii, o které říkám, že „rozvíjí klasické přístupy … a ve značném rozsahu reflektuje ty vývojové tendence v jazykovědě, o kterých jsme výše hovořili“. Jde o tendence vedoucí k současným, aktuálním trendům, srov. strany 265–266 mé stati. Jinak řečeno, vybral jsem ke komparaci právě tuto práci, protože je relativně nová, současná a metodologicky dynamická. Celkovým dílem Filipcovým se opravdu tedy nezabývám, to posláním stati nebylo a ani být nemohlo. Že však je mezi metodologickými zásadami klasicky strukturalistických představ např. o vztahu statiky a dynamiky systémových prvků a představami procesuálního modelování rozdíl, o tom jsem přesvědčen. Nejde v této souvislosti o to, že se i v současné lexikologii přihlíží ke skutečnostem daným textem a pragmatickou dimenzí komunikace. Rozdíl je v metodě výstavby teoretického aparátu. To je myslím alespoň zčásti patrné i z té mé stati, na kterou J. Filipec reaguje, ale zvláště z mých textů uvedených v bibliografii té stati. Čtenář, jemuž čas a zájem dovolí, to zjistí na základě četby zcela nezvratně.

 

[302]3. J. Filipec správně postřehl, že východiskovým metodologickým momentem představ o procesuálních teoriích řeči a předpokladů k řeči je epistemická monizace, chceme-li interdependentní integrace, deapriorizace protikladu řeči a jazyka – a ještě prvotněji – apriorního protikladení subjektu a objektu. Dodávám, že se není třeba žádné z těchto „monizací“ obávat, ať již z takových nebo jiných důvodů; ani zdaleka nejsou „vlastnictvím“ jediného filozofického přístupu, neboť tendence k nim nalézáme ve všech významných proudech soudobého metodologického myšlení.

 

4. Ještě jedna drobnost: Když (výstižně) J. Filipec na s. 137 rekapituluje mou představu velkého výkladového slovníku, mimo jiné říká: „Jde tu zřejmě o představu počítačového slovníku zapojeného na centrální počítač, kontinuálně doplňovaný lexikálními daty.“ Upozorňuji, že nikoli lexikálními: textovými korpusy, které počítačem „protékají“, lexikální data jsou získávána na tomto základě cestou programů sloužících k lexikografickému zpracování textu. To je podstatný rozdíl.

Josefa Filipce si velmi vážím. Má za sebou velký kus významné vědecké práce jako málokdo a vím, že jeho životní osudy nebyly vždy snadné. I proto by mne mrzelo zbytečné, matoucí nedorozumění mezi námi.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 4, pp. 301-302

Previous Jana Klímová: Francouzský textový korpus a systém elektronických slovníků

Next Josef Filipec: Aufbau, Entwicklung und Struktur des Wortschatzes in den europäischen Sprachen