Dariusz Galasiński: Chwalenie się jako perswazyjny akt mowy

Edvard Lotko

[Recenze]

(pdf)

Dariusz Galasiński: Chwalenie się jako perswazyjny akt mowy

Dariusz Galasiński: Chwalenie się jako perswazyjny akt mowy. Polska Akademia Nauk, Kraków 1992. 86 s.

 

Jako 76. publikace Ústavu pro polský jazyk Polské akademie věd vyšla v Krakově velmi podnětná doktorská disertace mladého krakovského lingvisty Dariusze Galasińského o chlubení se jako persvazivním řečovém aktu. Analýza tohoto jevu mimo jiné ukazuje, kam současná lingvistika může směřovat, jak těsně souvisí jazykové chování s kulturou, jak je důležitý komplexní a interdisciplinární přístup k některým jevům.

V rozsáhlém úvodu autor řeší řadu terminologických problémů a specifikuje svá metodologická východiska. Protože se opírá o teorii řečových aktů (J. L. Austin a J. R. Searle), pokouší se – a myslím úspěšně – odstranit určitou vágnost některých v ní užívaných termínů a upřesnit jejich vztahy, např. vztah výpovědi k řečovému aktu (za řečový akt považuje výpověď + účinek). Rozlišuje dva typy a dva směry zkoumání persvaze. V prvním typu recipient ví, že je/bude přesvědčován („rétorická reflexe“), naproti tomu v druhém jde o persvazivní působení zpravidla bez vědomí adresáta. Proto se v druhém případě přesvědčování již neprovádí převážně argumenty (argumentace ad rem), ale specifickými prostředky, které skrytě (v různém stupni) mění postoje recipienta, persvaze má zde spíše ráz manipulace. V posuzované práci jde o tento druhý typ persvaze. Důležité jsou rovněž autorovy poznámky o termínech face-work, self-praise, show off, autoprezentace a zdůvodnění, proč ve své monografii dává přednost termínu chwalenie się.

Cílem první kapitoly je lingvistická analýza persvazivních řečových aktů. V ní nejdříve autor srovnává a komentuje některá pojetí persvaze, a to jak u domácích, tak i zahraničních badatelů (např. S. Barańczak, J. Bralczyk, W. Pisarek, K. E. Andersen, K. K. Reardon, G. R. Miller). Pak se pokouší o přesnější charakteristiky jednotlivých typů persvazivních výpovědí a srovnává je s jinými (např. direktivními výpověďmi, viz s. 23). Za persvazivní řečové akty považuje takové výpovědi, které obsahují hodnocení a které mají ovlivnit přesvědčení, názory a city jejich recipientů. Persvazivní síla zkoumaných výpovědí není stejná („wypowiedź perswazyjna wypowiedzi perswazyjnej nierówna“, s. 28). Proto lze zde mluvit o dvou [315]axiologických pólech – na jednom jsou kázání, na druhém insinuace, výsměch nebo propaganda; tzv. ingraciační techniky jsou uprostřed mezi nimi.

Ve 2. kapitole Galasiński věnuje pozornost ingraciačním technikám, k nimž vedle konformismu a pochlebování patří také chlubení se (sebechvála). Termín ingraciace (angl. ingratiation) chápe jako „vemlouvání se“, tzn. jako proces, kdy mluvením se podavatel snaží získat přízeň, oblibu u recipienta. Sebechválu jako typ jazykového chování analyzuje jak z hlediska emitenta komunikátu, tak z hlediska jeho příjemce. Vhodně při tom využívá poznatků teorie, kterou vytvořil H. P. Grice, srov. např. jeho zásadu kooperace (Cooperative Principle) nebo tzv. konverzační maximy. Obsahovou stránku výpovědí, které jsou vnímány jako chlubení se, musí charakterizovat určité intersubjektivní rysy. K nim podle autora patří přítomnost „já“ podavatele a jeho sebehodnocení.

Rozsáhlá je 3. kapitola, v níž je podán rozbor materiálu shromážděného z psaných a mluvených textů. Autor si zde všímá jazykových prostředků, kterými podavatel zdůrazňuje (odhaluje) své „já“. Jsou to různé slovesné formy (nejčastěji v 1. osobě), zájmena osobní a posesivní. Škoda že si zde autor nevšímá také prostředků suprasegmentálních. Při hodnocení sama sebe podavatel má k dispozici řadu způsobů, např. si přisvojuje vlastnosti, které jsou obecně považovány za kladné, nebo uvádí zvlášť vybraná a pro sebe výhodná fakta, resp. i soudy jiných osob o sobě. Podavatel se může chlubit i tím, jak zdůrazňuje fakt, že vlastní potenciálně cenné hodnoty materiální nebo nemateriální (např. kontakty, vlivy), že on sám může být užitečný pro recipienta apod.

Vhodným doplněním předcházejícího výkladu je 4. kapitola, v níž je věnována pozornost tzv. nepřímému chlubení se. Sem patří hlavně problematika presupozice. V návaznosti na bohatou americkou a západoevropskou literaturu autor upozorňuje na obligatornost presupozice v řečových aktech. Rozlišuje presupozici pragmatickou a sémantickou a zdůrazňuje její závislost na kontextu a na kulturní kompetenci komunikantů.

Zvláštní kapitola je věnována způsobům tzv. neutralizace řečových aktů chlubení se. Podavatel může své chlubení se neutralizovat, „zlehčovat“ různým způsobem, např. zvláštními lexikálními prostředky (epistemická modalita) nebo i prostředky paralingvistickými (ironická intonace). Usiluje o zdánlivou objektivitu, chce, aby recipient měl dojem, že se nechlubí on, ale že je chválen jinými apod. Autor dospívá k závěru, že vlastně plná neutralizace chlubení se nikdy nenastává.

V poslední kapitole si Galasiński dosti podrobně všímá vztahu řečového aktu chlubení se a kultury. Zdůrazňuje (jako kognitivisté), že existuje velmi těsné sepětí jazyka a kultury („język ma się do kultury tak, jak część do całości“, s. 70). Kultura „napovídá“, jaké způsoby chlubení se jsou v daném společenství možné, resp. přípustné, kdy chlubení se je efektivní a kdy naopak vzniká tzv. bumerangový efekt.

Posuzovaná monografie D. Galasińského je napsána hutným, ale pregnantním vědeckým stylem. Je velmi užitečná nejen pro další pragmalingvistická zkoumání, např. propagandy a reklamy (viz také cennou bibliografii), ale její závěry jsou důležité také pro moderně pojatou rétoriku.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 4, s. 314-315

Předchozí Jiří Pešička: Jiřina van Leeuwen-Turnovcová: Historisches Argot und neuer Gefängnisslang in Böhmen

Následující Milan Jelínek: Alexandr Stich šedesátníkem