Dvě nové práce o Havlíčkovi

Jaromír Bělič, Alois Jedlička

[Kronika]

(pdf)

-

Snad o žádném českém spisovateli toho nebylo tolik napsáno, jako o Havlíčkovi. Máme o něm několik velkých prací monografických a nepřehlednou řadu drobnějších studií a článků, přesto však je nutno říci, že výsledky havlíčkovského bádání dosud nejsou ve všem definitivní. Není zde místa k obšírné kritice dosavadní literatury, ale musíme konstatovat, že se s Havlíčkem stalo něco, co je příznačné pro odkaz všech opravdu velkých osobností: každá generace a každý směr se s ním musely vyrovnat, zvl. po stránce ideologické, každá generace a každý směr (až do dneška) si jej hleděly vyvlastnit pro sebe.

Vyhovujíc potřebě vyšla také letos v březnu v Družstevní práci kniha Život s pochodní v ruce (Čtení o Karlu Havlíčkovi), kterou uspořádal Miloslav NOVOTNÝ (str. 400, za 45 K, váz. 60 K). Není to vědecký životopis Havlíčkův, nýbrž knížka pro široké vrstvy čtenářské, jež nechce jen poučovati, nýbrž spíše chce ukazovati vzor. A není to ani prostý životopis, nýbrž mnohem více autobiografie Havlíčkova. Pořadatel totiž vybral z jeho poznámek, deníků, dopisů, článků a spisů a částečně i z rozmanitých svědectví jeho současníků a z výzkumů pozdějších badatelů celkem 294 citátů, které seřadil tak, že představují souvislý životopis našeho největšího novináře. Tu a tam je ovšem souvislost vypravování poněkud porušena tím, že nebylo možno nalézti vhodný citát, který by sloužil jako spojovací článek jednotlivých partií. Na př. na str. 83 se vpadá přímo in medias res a neříká se, jak došlo k Havlíčkově cestě do Ruska; v oddíle „Obrazy z Rus“ (91n.) snad nebylo nutno přísně zachovávati chronologické pořadí v úryvcích z jednotlivých Havlíčkových dopisů, neboť by bylo lépe začíti líčením moskevského prostředí a potom teprve přejít k Havlíčkově činnosti a tvorbě v té době; chybí též vhodný přechod mezi touto kapitolou a následující (str. 119n. „Návrat do Čech a divadelní rok německobrodský“) atd. Tyto nedostatky se ovšem pořadatel snaží poněkud odstraniti v poznámkách na konci knihy.

Popularisační účel publikace musíme míti na zřeteli i při odborném hodnocení, jinak bychom se nezdrželi řady výtek. Několik věcí však nelze přejíti mlčením. Tak na str. 37 je uveden úryvek ze známého dopisu M. Příborskému z 16. ledna 1839, v kterém Havlíček prohlašuje, že se odřekl němčiny, ale český pravopis že dosud neovládá. Dopis byl napsán pravopisem bratrským, ale Novotný neprovedl transkripci důsledně, takže se zdá, jako by Havlíček v dnešním pravopise psal y po с (chcy, koncy) atd. Řada „chyb“ je tedy ještě přidělána. Stejně nesprávná je na př. transkripce dopisu M. Příborského Havlíčkovi (str. 40). Na některých místech by bylo možno míti též námitky proti volbě citátů; na př. náboženský obrat Havlíčkův v semináři měl býti důkladněji dokumentován zdůvodňujícím citátem (str. 50), dále pak v části o jeho pobytu ve Lvově (83n.), který byl velmi důležitý pro vývoj jeho názorů na Slovanstvo, měly býti uvedeny také ty pasáže z jeho dopisů z té doby, jež obsahují důvody vzrůstající averse k Polákům a sympatie s Ukrajinci (dopisy uveřejnil K. Kazbunda v ČČH 1926). Vývoj Havlíčkových slovanských názorů je pak podán až v úryvku z významného článku „Slovan a Čech“ (str. 165), z kterého však především měly býti otištěny závěrečné these, formulující jeho současné názory a obsahující též první jasný náznak koncepce austroslovanské, o které se v knize vůbec mlčí. Řádně zdůvodněn není ani Havlíčkův názorový obrat na Rusi (str. 103). Naproti tomu se hodně mluví o ohlasu kritiky Tylova „Posledního Čecha“; [234]mohl tu však snad býti připojen též hlas polského publicisty Edmunda Chojeckého v knize „Czechja i Czechowie przy końcu pierwszej połowy XIX go stulecia“ (Berlin 1847), aby bylo patrno, jak si hned od počátku všímali Havlíčkovy veřejné činnosti i ostatní Slované. Nebylo by na škodu uvésti též citát z dopisu slovinského básníka Stanka Vraze K. J. Erbenovi v r. 1845, v kterém je Havlíček prohlašován za „najznamenitiji originalitet u češkoj književnosti“.

Nebudeme pokračovati ve výčtu detailních nedostatků, poněvadž by pak proti naší vůli ocenění knihy dopadlo negativně. Jisté je, že postup montážní skrývá v sobě dosti potíží, které Novotný poměrně dobře překonal. Často nebylo ani možno zabíhati do podrobností uváděním dalších a dalších citátů, měl-li býti podán v základních rysech Havlíčkův měnivý portrét. Slovanství ovšem patřilo k základním složkám jeho osobnosti a mělo mu rozhodně býti věnováno více místa. Ani tuto knihu nebude tedy možno pokládati za naprosto objektivní zobrazení Havlíčkovy osobnosti. S hlediska vědeckého také neznamená žádný přínos a ani jej znamenati nechce, ale jako popularisační publikace, kterou ostatně chtěla být, jistě vykoná své dobré poslání a můžeme ji tedy uvítat. Její cenu nemálo zvyšuje 32 ilustrací, ze značné části dosud neznámých, jakož i rozsáhlý rejstřík připojený na konci knihy.

Jaromír Bělič

*

V Petrových „Svazcích“, přinášejících pestrý výběr úvah o tématech po různých stránkách aktuálních,[1] rozebírá mladý slavista Jaromír BĚLIČ Havlíčkovy slovanské názory.[2] Na rozdíl od starších prací, které posuzovaly Havlíčkovo slovanství příliš staticky a charakterisovaly je jen podle projevů v určité době, ukazuje Bělič, jak se Havlíčkovy slovanské názory vyvíjely, měnily.

Tento Havlíčkův vývoj směřuje od počátečního panslavismu kollárovského ke koncepci reálnější, k austroslavismu, v níž se stýká s Palackým. V posledních letech se však opět vrací k všeslovanství, ovšem k všeslovanství kritickému. Na cestě těchto ostrých proměn, které se dějí pod nárazy živé skutečnosti a přímého poznání, určovány vedle momentů citových i momenty praktickými, reálně politickými, je mnoho různých odboček a odstínů: jsou tu názvuky slovanského mesianismu polského, věšteckého mesianismu úzce polského, slavjanofilství v dvojím osvětlení, působení ilyrismu.

Nejjasněji osvětluje Bělič vývojovou linii bojem dvou typicky slovanských dominant, dominanty integrační a diferenciační. Z českého prostředí, ovládaného ještě dominantou integrační, vědomím sounáležitosti slovanské, přichází Havlíček do Polska a do Ruska, kde již převládala dominanta diferenciační, zdůrazňující znaky kmenové odlišnosti. Přenáší ji pak i k nám a dává vzniknouti národní individualisaci české. I prudký odpor proti slovenské odluce je projevem střetnutí obou dominant ve vývoji Havlíčkových názorů.

Třetím pak koncentračním bodem práce Běličovy je sledování Havlíčkova poměru ke Kollárovi. Havlíček z Kollára vychází, plní prakticky jeho požadavky vzájemnosti; kulturní vzájemnost však rozšiřuje na pole politické, ale tam ji usměrňuje do rámce reálních možností v politický austroslavismus.

Základem Běličova zkoumání jsou jednak přímé formulace Havlíčkovy v projevech o Slovanech, jednak různé zmínky a reakce v jednání i v projevech ostatních. Literatury dotýká se, jak to vyplývá z rázu spisku, jen místy, a to tam, kde přináší základní korektiv názorů starších.

Jemně propracovaná studie Běličova zaslouží pochvaly nejen po stránce látkového zpracování odborného, nýbrž i svou stránkou formální. Je průvodcem problematikou slovanství, ale splňuje i svým věcným a hlavně jasným podáním úkol sbírky: podnítit k samostatnému přemýšlení co nejširší vrstvy čtenářské.

Al. Jedlička

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 4, s. 233-234

Předchozí Jiří Veltruský: Zpěvní kultura obrozenské doby

Následující Bohuslav Havránek: Věčný Mácha — Bezručův hlas