Věčný Mácha — Bezručův hlas

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Oba tyto skvěle vypravené památníky básníků, které vydalo letos nakladatelství Čin,[1] mají paralelní základní stavbu: oba jsou složeny ze tří pásem. První z nich poučuje o básníku, osvětluje osobnost básníka a jeho prostředí a dobu, rozebírá jeho dílo básnické a shrnuje ohlas jeho díla, soudobý i pozdější. Druhé pásmo je literární a v příspěvcích [235]slovesných umělců oživuje osobnost básníka a jeho památku vzpomínkami (vzpomínkami na loňský převoz na vyšehradský hřbitov u Máchy, vzpomínkami osobními u Bezruče) i essayistickými črtami a dokládá básnický kult obou umělců. Třetí pásmo je obrazové a přináší jak dokumenty k osobě, době a dílu, tak reprodukce výtvarných děl inspirovaných slovy básníků. Oba památníky spojují toto trojí pásmo v jeden „monumentalisující“ celek, který chce přiblížit básníka a jeho dílo čtenářům po stránce lidské i umělecké.

Přes tuto základní paralelnost se obě publikace zásadně liší v obsahu i ve zpracování. Již to je samo sebou rozdílnou úlohou charakterisovat takto na jedné straně básníka, k němuž máme stoletý odstup a jehož dílo bylo již předmětem hlubokého a všestranného bádání literárně vědeckého, a na druhé straně obdobně chtít vystihnout básníka žijícího, jehož dílo je přece ještě takřka literární přítomností a vědecky bylo doposud osvětlováno jen zlomkovitě a zčásti s naprostým nezdarem. Avšak podstatně se liší i metodické stanovisko redakcí i přispěvatelů obou svazků.

Ve svazku, věnovaném Máchovi, mladí odborní pracovníci, F. Vodička, Jiří Veltruský, Boh. Novák a Jan Orel, rozebírajíce dílo Máchovo, dovedli nejen dobře využíti veškerého dosavadního bádání o Máchovi, zvláště pak toho, co důležitého přinesl nedávný jubilejní rok Máchův, nýbrž také šťastně spojit tyto poznatky v jednotný a výstižný celek; podařilo se jim to zřejmě proto, že dobře ovládají soudobou metodiku a problematiku literární vědy. K jejich výkladu, které tvoří jádro poučujícího pásma knihy, připojují se na jedné straně dobře informované stati o prostředí a osobě básníka, z nichž zejména příspěvek Mil. Novotného přinesl i nové detaily, a na druhé straně soubor statí „Cesta generacemi“, jež sledují ohlas díla Máchova doma (Jos. Šupa), v cizině (K. Poláka), v umění výtvarném (Vojt. Volavky) a v hudbě (Jos. Plavce) — s úměrnou vyrovnaností, neodchylujíce se od věci samé.

Mnoho z těchto předností svazku o Máchovi, které zde vytýkám, pohřešuji bohužel právě ve svazku o Bezručovi. Rozbor díla samého v tomto svazku ustoupil do pozadí, takřka se ztrácí; i čtyřstránkový článek samého redaktora P. M. Pavlíčka „Dílo a slovesná tvorba“, který jediný je tématem věnován samému dílu Bezručovu, odbíhá od věci (připomíná na př. vztahy díla Bezručova k Sokolovi-Tůmovi a Janu Čarkovi!) a v rozboru jen naznačuje jisté sociologické momenty Bezručova díla, příliš obecně a bezradně ve věci i v metodě (srov. na př. jeho slova: „Jinými slovy, Petr Bezruč promluvil z duše lidu, i z duše národa…“, 115; „Jako každé umění, tedy i dílo slovesné vzniká spojením lidského ducha s jevy přírodními a stává se tak jevem sociologickým. Tuto myšlenku už naznačil Taine ve Filosofii umění a u nás ji rozvedl Emanuel Chalupný ve své Sociologii“, 116; atp.). Rozbor díla jistě nemůže nahraditi mechanický Bárův přehled dosavadní práce o Bezručovi, netroufající si zaujmouti určité stanovisko k dosavadní literatuře ani v případech nesporných. Některé příspěvky přinášejí bohatá fakta, zejména článek M. Rusinského, ale nedovedou z nich komposičně ani stylisticky postaviti ucelený obraz, zvl. článek Břet. Pračky je jen hrubý nezpracovaný materiál; jiné opět odbíhají od tématu k suchému přehledu kulturní nebo umělecké práce slezské (tak zejm. stať O. Mokrého, Ohlas ve výtvarném umění). Jsou zde dokonce články, které mají blíže ke školským komposicím než k dobrému příspěvku do monumentálního památníku. Týkají se ovšem tyto výtky jen několika příspěvků sborníku, ale znehodnocují podstatně celek a hodnotné příspěvky v takovém sousedství ztrácejí na ceně. Ohlas jeho díla v cizině sleduje i v tomto svazku K. Polák (doplněn je vhodně ještě články speciálními), v hudbě Jos. Plavec; v stati Plavcově zaráží zde jeho výklad hudebnosti Bezručova verše.

Je jistě záslužným činem redakcí obou svazků, že přibrali k práci především pracovníky mladé anebo skoro neznámé, ale redakce Máchova památníku vybrala si šťastně přispěvatele dobře školené anebo dobře je při práci vedla, kdežto redakce svazku Bezručova neměla stejné štěstí a nechala své přispěvatele patrně bez vedení při jejich nedostatcích a metodickém tápání. Omluvou její do jisté míry může býti nesnadnější téma a malá opora v dosavadních pracích o díle Bezručově, ale tato skutečnost měla ji právě vésti k větší bdělosti а k opatrnějšímu výběru. — Opatrnější měl býti výběr redakce i v básních, zvláště rozvleklý a mnohomluvný „Bezručův hlas“ Frant. Nechvátala sotva zasluhoval uveřejnění; v ilustracích překvapí pouťové umístění portretu Bezručova (obr. č. 19), který se vznáší v oválu v oblacích nad fotografií rodného Bezručova města (obr. č. 20).

Jen malý doklad na konec, jak redakce málo dbala i o to, co jí vědecké bádání zcela jasně dává. Skoro na poslední stránce je souborná charakteristi[236]ka „Slezského nářečí“; prý „bývá nesprávně také nazýváno nářečím lašským“ (str. 231) — ale „lašským“ je nazývá vůbec česká dialektologie celá od dob Bartošových. Charakteristika sama neupozorňuje ani na to, že v těchto nářečích není dlouhých samohlásek a přízvuk je na předposlední slabice, tedy na jevy nejpodstatnější. Malý doklad, ale výmluvný proto, že redakce sama při svém negativním stanovisku k vědeckému poznání sotva mohla své přispěvatele vésti.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 4, s. 234-236

Předchozí Jaromír Bělič, Alois Jedlička: Dvě nové práce o Havlíčkovi

Následující Alois Jedlička, BHk (= Bohuslav Havránek): Lidová slovesnost v českém vývoji literárním