Acta linguistica

Bohumil Trnka

[Kronika]

(pdf)

Acta linguistica

Acta linguistica ukončila třetím sešitem svůj první ročník[1]. Mimo pojednání G. L. Tragera (New Haven) o polských fonématech a Twaddellův rozbor souhláskových shluků v němčině, jehož dokončení vyjde v druhém ročníku, obsahuje toto číslo tři obecně jazykozpytná pojednání E. Lercha, J. v. Lazicziuse a G. Guillauma.

Německý romanista Lerch uvažuje na str. 145 až 161 o vztahu mezi jazykovým „znakem“ (signe) a jeho významem, tedy o otázce, které věnoval úvahu již v prvém čísle Acta linguistica E. Benveniste (srov. Slovo a slovesnost V, 222). Jako Benveniste popírá i Lerch správnost de Saussurova názoru o libovolnosti znaku a v souhlase s ním připojuje ke vztahu, který de Saussure stanovil mezi pojmem (concept, signifié) a jeho fónickým exponentem (signifiant), ještě jiný vztah, vztah mezi fónickým exponentem, jímž je hláskový celek slova, a představou předmětu samého. První z obou vztahů je podle Lercha nezbytný, druhý je nutný jen u slov zvukomalebného rázu (jako tiktak, něm. Kukuck), jež vznikají napodobením akustických nebo — cestou synesthetického přenesení — jiných smyslových jevů označované věci nebo bytosti, jevů, na které reagujeme ovšem prostředky jazykovými. Ferd. de Saussure se úmyslně vyhýbal názvu „symbol“, zdůrazňuje libovůli fónického celku, a to také pro slova tohoto druhu, poněvadž prý nepřihlížel ke vztahu mezi nimi a představami věcí samých, nýbrž jen ke vztahu „signifiant“ k „signifié“. Vzhledem k této jednostrannosti mohl ženevský jazykozpytec mluviti o libovolnosti znaku (která není ani podle jeho názoru nemotivovaná), ale existence druhého vztahu vede Lercha k závěru, že vztah mezi hláskovým komplexem a představou skutečné věci jím označené je nutný. Dosvědčuje to i známý úkaz, že děti a kulturně níže postavená kolektiva jazyková prostě ztotožňují označení věci s věcí samou. Lerch doporučuje proto omeziti název „signe“ na slova jiná než zvukomalebná a užívati aspoň o slovech zvukomalebných názvu „symbolu“. Doplňující výklady Lerchovy nejsou v zásadním rozporu s názory ženevského jazykozpytce, a to proto, že Lerch zdůrazňuje, aniž je si toho snad vědom, řeč jako „parole“ proti „langue“, připojuje-li ke vztahu Saussurem konstatovanému vztah slova ke konkretní, vždy jedinečné představě věci samé. Je-li však pro rozbor řeči primární důležitosti vztah „signifiant“ k „signifié“ a nikoli vztah „signifiant“ k vnějšímu světu (nebo k jeho představě), jeví se termín Saussurův správný i pro výrazy zvukomalebné. Ani tyto se nemohou vymknouti, jak Lerch sám uznává, konvenční podstatě jazyka. Do volání známého ptáka vkládá na př. hlásky k a u Němec sám, neboť kukačka nevyslovuje ani německé k ani německé u a slovo Kukuck, vzniklé interpretací německého jazykového systému, cítí se v němčině jen potud (záměrně) zvukomalebné, pokud se odchyluje od obvyklého řadění fonémat tohoto jazyka. Tím se přibližují zvukomalebná slova k slovům cizího původu, jež jsou také s hlediska strukturálního cítěna jen potud cizími, pokud se odlišují od slov domácích. Shoduje-li se pak německé Kukuck s lat. cuculus, fr. сoucou a ř. kokkyx, je tyto shody (a ovšem i rozdíly) vyložiti nejen společným pramenem přejímání, nýbrž i shodnými, příp. rozdílnými fonologickými rysy jazyků, do nichž se přijímá. V závěru bych upozornil ještě na jednu důležitou věc. Připouští-li Lerch libovůli znaku jen v diachronii a nikoli též v synchronii, činí tím neodůvodněný rozdíl mezi oběma jazykovými aspekty, neboť i diachronické bádání musí spočívati na zásadách přísně strukturálních. Tento názor Lerchův zaráží již v prvních řádcích jeho pojednání, které je jinak vítaným příspěvkem k diskusi o jedné ze základních otázek obecného jazykozpytu. Je to v podstatě problém poměru „jazyka k mluvení“.

[238]Mimo článek Laziсziuse o „T. zv. třetím axiomatu jazykozpytu“, v němž autor polemisuje s Bühlerovým ztotožněním langue — Sprachwerk a parole — Sprachhandlung v jeho „Sprachtheorie“, je obecným otázkám jazykozpytným věnováno pojednání G. Guillauma o psychologickém podkladu deklinace (str. 167—178). Myšlenka, praví Guillaume, vyvíjí se mezi dvěma krajními póly, mezi individualisací a generalisací, které představují dva protichůdné pochody, probíhající mnohdy současně, nikdy však koextensivně. Druhý pochod, podmiňující části řeči, vždy aspoň ve své poslední fázi pokračuje, když již první, tvořící sémantémy, je uzavřen, neboť jinak by se oba pochody rušily a slovo by zmizelo. Tento interval nutně jsoucí mezi dokončením individualisace (particularisation, discernement) a dokončením generalisace (entendement) tvoří deklinační pole. Neustálé zmenšování tohoto pole, jež je působeno pronikáním druhého pochodu do pochodu tvořícího sémantémy, vede k redukci synthetických pádů, kterou pozorujeme ve vývoji jazyků, а k nahrazování jich předložkami, jež vyjadřují ryzí vztahy jména ve větě, aniž — podle Guillauma — determinují je jako části řeči. Zmenšováním deklinačního pole se vytvářejí i pády ryze myšlenkové (mentaux) a semiologické, jimiž se myšlenkové vyjadřují, a s ním souvisí i vznik členů.

Acta linguistica končí ročník Diderichsenovou recensí Jespersenovy „Analytické syntaxe“ a krátkými poznámkami o pracích redakci zaslaných.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 4, s. 237-238

Předchozí Alois Jedlička, BHk (= Bohuslav Havránek): Lidová slovesnost v českém vývoji literárním

Následující K. Hais: Dvě cvičebnice němčiny