Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zbigniew Greń: Semantyka i składnia czasowników oznaczająncych akty mowy w języku polskim i czeskim

Anna Jirsová

[Recenze]

(pdf)

Zbigniew Greń: Semantyka i składnia czasowników oznaczająncych akty mowy w języku polskim i czeskim

Zbigniew Greń: Semantyka i składnia czasowników oznaczających akty mowy w języku polskim i czeskim. Slawistyczny ośrodek wydawniczy, Warszawa 1994. 425 s.

 

Práce Z. Greně představuje výsledky sémanticko-syntaktické analýzy (konfrontace) sloves uvádějících řečové akty (verb dicendi – VD) v polštině a češtině. V autorově pojetí jsou VD všechna slovesa, která mohou uvádět řečové akty (ŘA) – jsou to jednak VD sensu stricto (uvádějí pouze ŘA, v jejich sémantice je ‚předání informace akustickým kanálem’), jednak VD sensu largo (mají širší rozsah, uvádějí primárně jiné akty, např. mentální, v dicendiální funkci se užívají jen sekundárně).

Autor vychází z teorie ŘA, jak je prezentována v pracích Austinových, Searlových, Wierzbické aj., a navazuje na Jakobsonův model jazykové komunikace (který tvoří 6 konstitutivních faktorů: mluvčí, posluchač, sdělení, kontakt, kód a kontext).

Materiálovou bázi práce tvoří 1000 lexikálních jednotek v každém jazyce a 10 000 dokladů (české doklady jsou získány jednak z lexikálního archívu ÚJČ, jednak z překladů). Tento materiál je podroben sémantické analýze vnitřní – na sémy a vnější – určující počet a podobu argumentů ve zkoumaných strukturách. Z. Greń zde vychází z tradice polské lingvistiky, která při řešení vztahů prvků sémantické struktury věty a prostředků jejich formálně gramatického vyjádření navazuje na logiku; pracuje s pojmem struktury predikátově-argumentové (SPA). (Argumenty této struktury jsou (v duchu transformační teorie) označovány jako VP (verbal phrase) a NP (noun phrase) – předmětem analýzy jsou NP.) Za důležitý úkol své práce považuje autor uspořádání inventáře argumentů relevantních pro VD; nejdůležitější z nich je (vedle mluvčího (M) a adresáta (A)) nositel předávané informace, označený jako výtvor (wytwór).

K souboru analyzovaných českých sloves máme několik poznámek. Slovesa jsou uváděna zprav. v obou vidových podobách (přimluvit se přimlouvat se, poručit poroučet), někdy – z nevysvětlených příčin – pouze v podobě jedné, dokonavé (chybí např. ned. podoby doporučovat, nabízet, nařizovat, prohlašovat, přiznávat, sdělovat, slibovat, ujišťovat, upozorňovat, vysvětlovat). U řady sloves autor uvádí jen jednu z vidových podob, knižní nebo zastaralou, dnes už neužívanou (např. dutnout, koktnout; doporoučet, mlknout, nabádávat, omrzovat se, pobádávat, pošeptávat, potupovat, ubraňovat, uhajovat, zamračovat se); rovněž se slovesy tetičkovat, strýčkovat, vašnostovat se v současném jazyce už nesetkáme. Naopak některá frekventovaná VD, která by do tohoto souboru patřila, v něm chybí: brumlat, hekat, ječet, chlácholit, konejšit, odporovat, pomyslit si, rozkřiknout se, vykřiknout, zavolat, zdravit, zvolat ap.

[55]Sémantické pole mluvení člení autor do tříd podle těchto rysů:

(1) informace, kterou produkuje M v ŘA, je

a) neutrální – o existenci/neexistenci něj. skutečnosti, b) příznaková – vyjadřuje vztah M k vyjadřované skutečnosti,

(2) informace zprostředkovaná v ŘA je příznaková tím, že RA doprovází

a) akt hodnocení, b) akt vůle,

(3) v aktu hodnocení jde o hodnocení a) pravdivostní, b) kvalitativní,

(4) v hodnocení kvalitativním jde o kvalitu a) pozitivní, b) negativní,

(5) v aktu vůle je sdělovaná skutečnost traktována jako a) reálně existující, b) možná.

Uvedené rysy jsou kritériem pro typologii predikátů mluvení. Těžištěm práce je osm rozsáhlých kapitol, kde jsou jednotlivé třídy VD detailně analyzovány. Uvnitř každé třídy jsou VD rozčleněna podle stanovených sémantických rysů na podskupiny a dále na typy (celkem je vyčleněno 184 typů s vlastní sémantickou charakteristikou, reprezentovaných různým počtem sloves – od pouze jednoho až po skupiny více než desetičlenné). Jejich vzájemné relace jsou přehledně znázorněny v tabulce a rozsáhlém grafu. U každého typu jsou vedle sémantické charakteristiky uvedeny i argumenty jeho SPA a jejich vztahy. Vychází se ze struktury co nejširší – uvádějí se tedy všechna v úvahu přicházející doplnění v daném typu sloves (i taková doplnění, která bychom nepovažovali za valenční; např. sloveso chválit je charakterizováno jako čtyřargumentové: někdo chválí někoho za něco před někým, čtvrtý argument (svědek) bychom z hlediska češtiny nechápali jako valenční pozici slovesa chválit, ale spíše jako situační doplnění). – Vzhledem k tomu, že takto detailní členění VD pro češtinu nemáme, třebaže existují dvě monografie (M. Hirschové (1988) a O. Šoltyse (1983) – obě představují speciální pohled na VD) a rozsáhlá kapitola v publikaci Větné vzorce v češtině (1987), domníváme se, že může být pro čtenáře zajímavé, představíme-li autorovu klasifikaci podrobněji:

 

1. Predikáty neutrální vlastní

Zprostředkují předání informace neutrální, bez ohledu na druh předávané informace. Tato centrální třída predikátů mluvení je rozčleněna do 4 skupin podle toho, jak je vyjádřen příjemce komunikátu:

 

A) s adresátem

Reprezentativní tu je typ mówić mluvit, říkat. Slovesa tohoto typu mají nejjednodušší strukturu sémantickou i syntaktickou. Realizují všechny možné vztahy mezi elementy ŘA (M, A, informací), všechny tyto vztahy jsou neutrální, bezpříznakové. Další typy pak představují vztahy mezi účastníky komunikačního aktu nějak charakterizované, např. (v češtině) vyjádřit se (k něčemu, v SPA chybí A).

 

B) reciproční

Jsou vyděleny z hlediska rovnocenného vztahu (symetrie) mezi M a A (Jan hovoří s Petrem/Jan a Petr spolu hovoří o ..) apod.

 

C) s příjemcem hromadným nebo lokativním

Predikáty tohoto typu označují předávání informace A hromadnému nebo na určitém teritoriu. V češtině tvoří výraznou skupinu slovesa s předponou roz-, zprav. s hodnocením negativním (roztroubit/rozhlásit po celém městě něco/že …).

 

[56]D) se zprostředkovatelem

Tato třída sloves je zastoupena jen v češtině. Jsou to slovesa čtyřargumentová (čtvrtý argument označuje ‚prostředníka’: Jan vzkázal něco Petrovi po Jiřím, Jan vyřídil něco Petrovi od Jiřího).

 

2. Predikáty neutrální druhové

Liší se od předchozí třídy sloves, která mohou realizovat všechny pro VD možné situační kombinace bez omezení, tím, že jejich rozsah je ohraničen jen na jistá lexikální vyjádření argumentu třetího, výtvoru.

Podle toho, zda tato slovesa obsahují situační zahrnutí „světa představeného v ŘA“, dělí se do 3 skupin:

 

A) bez situačního omezení

Typickým predikátem je zde opowiadać vyprávět; jde o predikáty označující ŘA, ve kterých M vytváří komunikát splňující podmínku syžetovosti (Jan nám vyprávěl něco/o něčem/o tom, jak/že …). Je pro ně charakteristická „fabulárnost“, tj. uspořádání elementů v čase a jejich následnost za sebou v příčinných souvislostech.

 

B) s omezením na situace předchozí

Slovesa tohoto typu uvádějí ŘA, ve kterých je A informován o faktech pro něho neznámých, prvotně mu neurčených, které se týkají událostí předcházejících ŘA.

Výchozí je typ informować informovat, zpravit. Dále sem patří skupina sloves (s negat., pejor. příznakem), která označují předání komunikátu s významem ‚tajemství’ (např. vybrebtat/vykecat/vyzvonit někomu něco/že ..).

 

C) s omezením na situace následující

Tato slovesa rovněž uvádějí fakty pro A neznámé, ale takové, které se dotýkají výlučně skutečností budoucích vzhledem k ŘA. Budoucnost traktují tato slovesa jako realitu (ne jako možnost). Reprezentuje je typ przepowiadać předpovídat, věštit.

 

3. Predikáty neutrální fázové

Sem jsou zařazena slovesa, která označují nějakou fázi v průběhu situace mluvení. Dělí se do dvou skupin:

 

A) informačně samostatné

Patří sem např. slovesa typu zagaić zahájit, označující první fázi jazykové situace, iniciování činnosti. Zpravidla jde o slovesa užívaná v určitých oblastech společenského chování. V SPA těchto sloves chybí A, obligatorní je třetí argument, jako redundantní se vyskytuje argument označující způsob iniciace (Ministr kultury zahájil výstavu stručným projevem).

 

B) informačně nesamostatné

Tuto skupinu reprezentují dva typy: jednak typ ptát se, jednak typ odpovídat.

 

4. Predikáty neutrální reproduktivní

Označují reprodukci komunikátu existujícího už před ŘA. Vztah M k „originálnímu“ komunikátu může být „netvůrčí“ nebo „tvůrčí“. Z toho plynou typy predikátů reproduktivních, označujících reprodukci (A) beze změn, (B) se změnami, způsobenými individuální interpretací textu mluvčím.

 

[57]A) beze změn

Reprezentuje je typ powtarzać citovat, opakovat, označující doslovnou reprodukci předcházejícího komunikátu. Jejich SPA obsahuje kromě M také (fakultativního) adresáta a obligatorní argument výtvor, ve kterém je často zakomponována i informace o původci reprodukovaného komunikátu (Jan citoval Mickiewiczovu báseň).

 

B) se změnami

Charakteristický je pro ně typ recytować recitovat, deklamovat, který označuje jistým způsobem charakterizovaný způsob reprodukování (vedle funkce informační tu hraje roli i funkce umělecká).

Pro další predikáty, které do této skupiny patří, je společný významový rys ‚předání uměleckého obsahu’ (např. hrát Hamleta).

 

5. Predikáty s pravdivostním hodnocením

U predikátů sem zařazených je důležité rozlišení metaM (mluvčí v aktuálním ŘA) a M (mluvčí v referovaném ŘA). Pro všechny je společné, že označují situace, kdy metaM potvrzuje, že M je přesvědčen (a dává tomu výraz ve svém výroku), že to, co říká, je pravda. Vnitřní členění je dáno tím, zda dané predikáty (A) nepresuponují, (B) presuponují předchozí jazykovou situaci.

 

A) bez presupozice předchozí jazykové situace

Výchozí je typ twierdzić (po)tvrdit, vyjádřit, tj. slovesa, která se liší od neutrálních VD (mluvit) elementem jistoty, pokud jde o předávaný komunikát (některá z nich mohou označovat i písemné předání komunikátu). V jejich SPA je blokována pozice A (zpravidla je jím osoba, která referuje ŘA, tj. M).

Ocenění komunikační situace z hlediska pravdivosti a nepravdivosti obsahují slovesa typu namlouvat někomu něco – podle mínění metaM sděluje M adresátovi jako pravdivé něco, co pravdivé není.

 

B) s presupozicí předchozí jazykové situace

Predikáty této skupiny představují reprodukci hotového textu: typ podsumować rekapitulovat, shrnout (na rozdíl od predikátů reproduktivních, srov. výše, nereprodukují celý text, ale jen jeho obsah – Jan shrnul všechno, co bylo až dosud řečeno na dané téma).

 

6. Predikáty s hodnocením kvalitativním

Informují nejen o vyprodukování akustického jazykového komunikátu, ale také o vztahu M k účastníkům komunikační situace. Člení se podle typu hodnocení.

 

A) s hodnocením pozitivním

Prototypové je zde chwalić chválit, tj. slovesa, kde M vyjadřuje pozitivní hodnocení situace nebo adresáta. Jejich SPA charakterizuje autor jako čtyřargumentovou (srov. o tom výše).

U následujícího typu reklamować reklamovat svedla autora shodná podoba obou sloves v češtině a polštině k tomu, že řadí české reklamovat mezi slovesa s pozitivním hodnocením situačních elementů (s významem ‚dělat reklamu’), náležité je v této skupině pouze české propagovat.

 

[58]B) s hodnocením negativním

Charakteristický je tu typ predikátů, kde negativní hodnocení se týká určité pro M negativní situace skarzyć się stýskat si, naříkat. V jejich tříargumentové SPA se argument třetí, „příčina“, vyjadřuje několika způsoby, např. naříkat na něco/nad něčím/pro něco/kvůli něčemu (nikoli ale naříkat o něco).

 

7. Predikáty volitivní

Společným rysem řady typů, které tu autor představuje, je fakt, že uvádějí ŘA, ve kterých je předáván volitivní obsah (rozkaz, přání) vyjadřující intenci (záměr) mluvčího. Invariantním sémantickým elementem je rys direktivní. Dělí se do dvou skupin podle toho, jestli (A) jsou / (B) nejsou informačně samostatné.

 

A) informačně samostatné

Výchozí je typ proponować navrhovat; patří sem predikáty, kde M navrhuje A uskutečnění nějaké činnosti, kterou sám hodnotí jako pozitivní. Následují další typy predikátů, které se od sebe liší ve vztazích mezi účastníky MA, např. u typu prosić prosit M navrhuje vykonání činnosti, jejíž uskutečnění záleží na dobré vůli A (který je M zprav. nadřazen).

 

B) informačně nesamostatné

Slovesa typu protestować protestovat informují o negativním vztahu M ke skutečnosti (předchozí i následující): cílem M je, aby zamezil opakování této situace, popř. aby zabránil její realizaci (v budoucnosti).

 

8. Predikáty kreativní

Jsou to slovesa na periferii VD. Primárně označují akty rozhodnutí, jen sekundárně mají i funkci VD, tj. v případech, kdy M své rozhodnutí dává najevo (také) verbálně. Mluvčí (decident) traktuje rozhodnutí jako skutečnost (realitu). Na rozdíl od predikátů volitivních, kde akt vůle připouští alternativu (implikují: ‚přikazuji ti vykonat můj rozkaz, ale ty si můžeš vybrat, můžeš ho neuskutečnit, ovšem musíš pak počítat se sankcemi’), predikáty kreativní alternativu nemají (implikují: ‚protože jsem se rozhodl takto, nemáš na výběr’).

Pro predikáty této skupiny je charakteristické, že vytváření nové skutečnosti se realizuje dvojím způsobem, jednak vytvořením nové „instituce“ (následně po MA, Prezident jmenoval nového velvyslance), jednak je kreativita (častěji) obrácena k likvidaci existující (v době MA) skutečnosti (např. Parlament zrušil dohodu, Vláda odvolala výjimečný stav apod.).

Rozčlenění VD do uvedených osmi tříd je výsledkem jejich analýzy sémantické. Syntaktické vlastnosti v jednotlivých skupinách a typech jsou popsány jako průvodní jev jejich vlastností sémantických, nejsou pro uváděnou klasifikaci určující.

Syntézou výsledků syntaktické analýzy se Z. Greń zabývá v samostatné kapitole. Při popisu syntaktických struktur obrací pozornost na ty syntaktické rysy, které diferencují sémantické pole mluvení a kterými se liší jednotlivé lexémy.

SPA jednotlivých sloves chápe značně široce. Vychází z toho, že není výrazná hranice mezi jejími členy obligatorními a fakultativními, dokonce ani potenciálními.

Autor dále předkládá syntézu výsledků formálněsyntaktické analýzy VD, uvádí všechny v úvahu přicházející argumenty u VD (a způsob jejich formálního vyjádření); vedle mluvčího a adresáta to jsou:

[59]adresát/svědek – uplatňuje se v případě tří personálních účastníků komunikace jako další adresát (Jan pomlouval Petra před Jiřím),

adresát/beneficient – argument označující osobu, která má (může mít) prospěch z činnosti mluvčího (Jan přednášel pro studenty 4. ročníku),

spoluúčastník komunikace – uplatňuje se v komunikačních situacích, kdy M a A si mohou měnit role (rozmlouvat),

personální objekt komunikace – element, který patří do roviny předávané skutečnosti (Jan říkal ženě, že Petr vyhrál v kartách),

prostředník – role charakteristická jen pro češtinu (vzkázat něco někomu po někom),

svědek – personální argument, který je volně spojen s VD (tvoří „zásobárnu“ forem pro adresáta a spoluadresáta).

Vedle personálních účastníků komunikační situace je pro komunikační akt nejdůležitější předávání, „přemisťování“ informace od M k A. V SPA je tato situace zahrnuta v argumentu výtvor; nejčastěji je to argument událostní, vyjádřený větně, nebo v podobě nominalizované.

V samostatné kapitole autor uvádí výčet rozdílů mezi češtinou a polštinou. Nenalézá velké rozdíly v jednotlivých sémantických typech. Výraznější jsou (podle očekávání) v syntaktických konstrukcích, tedy rozdíly mimo sémantické pole řeči.

Z. Greń ve své knize roztřídil do sémantických skupin vedle 1000 polských více než 1000 českých sloves (slovníkových jednotek). Při vlastní sémantické analýze však užívá (větné) exemplifikace převážně polské. Český čtenář by pochopitelně uvítal větší množství českých příkladů a také ho ruší poměrně časté chyby – jednak jsou to (vedle chyb tiskových) chybně zkonstruované věty, které svědčí o tom, že nejde o autentické české doklady (např. Sprotivil se navrhu manželky tykajícího se jeho budoucnosti (s. 303), Šéf odmitl jí dát souhlas na předčasnou penzi (s. 303), Soud očistil jej z podezření o účast na vraždě X-a (s. 335), Tomáš mu řekl o něm, že je lump (s. 64)), jednak jsou to chyby ve vazbách: naříkat o něco (s. 238), odvolat se do něčeho (s. 127), smát se z někoho (s. 257), rozvážit o něčem (s. 182), bádat po něčem (s. 136), mluvit někomu (křestním jménem) (s. 163) aj.

Autor si je dobře vědom toho, že sémantické pole mluvení v obou jazycích lze srovnávat jen za cenu jistých zjednodušení, která umožňují vzít v úvahu jednak ne plnou synonymii odpovídajících si sloves českých a polských, jednak častou polysémii VD. Ta způsobuje, že jedno sloveso (často s různými valenčními vlastnostmi) se (zcela náležitě) může vyskytovat v několika typech. Např. čes. bránit někoho před někým patří mezi predikáty s kvalitativním hodnocením pozitivním (jako hájit), zatímco bránit někomu v něčem je zařazeno mezi predikáty volitivními (spolu se zakázat).

Nicméně přece dochází k jistým nesrovnalostem při klasifikaci českých ekvivalentů. Za všechny uveďme jeden příklad: expr. sloveso hartusit nacházíme zařazeno v pěti typech: dvakrát se uvádí mezi predikáty neutrálními s adresátem – u typu sloves označujících příznakový způsob mluvení (spolu se šeptat, křičet), mezi slovesy charakterizujícími způsob komunikování (jako blábolit, žvanit) a třikrát mezi slovesy s kvalitativním (negativním) hodnocením – u typu sloves označujících stav M, který je reakcí na negativní činitele vnější i vnitřní (jako hněvat se, rozčilovat se), mezi slovesy charakterizovanými jednak snahou M zabránit činnosti, kterou [60]hodnotí negativně, jednak příznakovým způsobem mluvení (spolu s křičet, hromovat) a mezi slovesy, pro která je charakteristické negativní hodnocení A nebo objektu komunikace (jako nadávat, proklínat).

Přitom podle jeho v češtině základního významu ‚hněvivě se dožadovat, naléhat’, tj. mezi predikáty volitivními, ho u Greně nenacházíme. Významově blízké neexpresivní naléhat je zmíněno pouze v závěrech syntaktické analýzy. Z tohoto významového okruhu je uvedeno jen dožadovat se.

Přes některé uvedené výhrady (v tak rozsáhlé materiálové práci ostatně pochopitelné) je kniha Z. Greně mimořádně cenná. Vychází z důkladné znalosti rozsáhlé literatury o VD (bibliografický soupis obsahuje 290 položek), ve které nechybí žádná významnější česká práce na dané téma. Práce imponuje množstvím shromážděného a analyzovaného materiálu i schopností autora zachytit snad každou myslitelnou významovou nuanci sloves mluvení.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. 2. vyd. Praha 1987.

HIRSCHOVÁ, M.: Česká verba dicendi v performativním užití. Přízpěvek ke zkoumání komunikativních funkcí výpovědi. Olomouc 1988.

ŠOLTYS, O.: Verba dicendi a metajazyková informace. ÚJČ, Praha 1983.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 1, s. 54-60

Předchozí Jan Kořenský: Stanislav Hubík: K postmodernismu obratem k jazyku

Následující Olga Müllerová: Urszula Żydek-Bednarczuk: Struktura tekstu rozmowy potocznej