František Čermák: Jazyk a jazykověda (Přehled)

Jarmila Panevová

[Book reviews]

(pdf)

František Čermák: Jazyk a jazykověda (Přehled)

František Čermák: Jazyk a jazykověda (Přehled). Pražská imaginace, Praha 1994. 251 s.

 

1. Čermákovou knihou Jazyk a jazykověda se nám dostává do ruky nová současná příručka obecné jazykovědy, první, která byla vydána po listopadu 1989. Autor uvádí, že vznikla na základě zkušeností z výuky lingvistiky pro posluchače germanistiky a nordistiky na pražské FF UK. Budeme ji tedy chápat a posuzovat především z tohoto hlediska: jak může sloužit jako text učebnicového charakteru určený i pro posluchače filologických oborů (odd. 2). Nemůžeme ovšem přehlédnout autorův vlastní přínos k obecné lingvistice, který zde Čermák jako vzdělaný a zkušený lingvista, znalec mnoha evropských jazyků, Skaličkův žák a vynikající bohemista prezentuje. Přes šíři autorových znalostí, které jsou vskutku úctyhodné, jsou v knize partie a výklady jasné a nesporné, ale jsou tu i názory diskusní a místa nedotažená (odd. 3). Konečně si všimneme také formální stránky této příručky (odd. 4).

 

2. Jak jsme řekli (autor to ostatně v úvodu konstatuje také), recenzovaná kniha není úvodem v pravém slova smyslu, ale předpokládá uživatele, který není lingvistickým začátečníkem. Svým obsahem zahrnuje ovšem všechny partie, které nacházíme i v jiných úvodech do obecné jazykovědy. Z hlediska současných příruček tohoto typu by mohla být Čermákova kniha srovnávána s příručkami J. Horeckého (1978, dále H), Š. Ondruše a J. Sabola (1980, dále OS), A. Erharta (1984, dále E) a B. Palka (1989, dále P).[1] V recenzi Čermákovy knihy (dále Č) nemůžeme provádět detailní srovnání těchto příruček plnících v podstatě stejnou úlohu pouze s primárním zaměřením pro různé okruhy uživatelů, nicméně alespoň letmé srovnání se jeví jako lákavé. Odhlédneme ovšem od toho, v čem H, OS, E i P byli poplatní době, kdy knihy vznikly.[2] Příručky se mezi sebou liší uspořádáním výkladů, výběrem problémů a detailností té které partie. Z hlediska nároků na uživatele se příručky H, OS a E jeví jako úvodní. U Č je poměrně stručná (v porovnání s OS a E) partie o jazykové genealogii. Č (stejně jako P) jsou podle našeho názoru příručky pro „pokročilé“. Začátečníky mohou úvodní výklady u P od studia odradit tak, že se nedostanou k částem výkladově elementárnějším (jako je např. kap 4. aj. u P); s Čermákovu knihou by se to stát nemělo. U Č zavádění pojmů není samoúčelné, sleduje se jím systémovost výkladů, zavedených pojmů se v dalších výkladech používá. Velkým kladem Č je obsažný „Slovník a rejstřík“ (s. 182–242), u termínů jsou nejen odkazy na výskyt v textu, ale u většiny je i definice. Namátková kontrola prokazuje přesnost a úplnost, vyskytují se zde i definice méně běžných pojmů z nejrůznějších lingvistických oblastí (např. endofora, exofora, ezáfet, hodonymum, katatagma, parajazyk); [117]takto pojatý a důkladný slovník je jednou z nejcennějších složek Čermákovy knihy.[3] Bibliografické zdroje uvádí Č reprezentativní, avšak pouze souborně v závěru knihy. Transparentnosti jeho výkladů by prospělo uvádět prameny za jednotlivými částmi (jako je tomu u E) nebo rozčleněné ve vztahu k textu knihy (jako u OS). Bylo by pak možno lépe sledovat, čím je autorovo myšlení v které části primárně ovlivněno. Užitečně uvádí Č (podobně i P) seznam reprezentativních světových i domácích lingvistických časopisů.

Kap. 1–3 obsahují výklad o základech pojetí jazyka, jeho fungování, o jeho vzniku a vývoji, o postavení a předmětu lingvistiky (zejm. v kap. 2 o vnější lingvistice). Vlastní výklad o předmětu lingvistiky („vnitřní“) je posunut do kap. 5 o struktuře jazyka a prostupuje i oddíly o jeho jednotlivých částech (gramatice, sémantice, lexikonu, frazeologii ap.), tam je např. zařazen samostatný oddíl Kontrastivní lingvistika (5.8). Problematice produkce a percepce jazyka věnuje Č pozornost na dvou místech (odd. 1.41 a odd. 2.21), jednou v kontextu komunikativních funkcí jazyka, podruhé v kontextu psycholingvistickém. Kap. 4 o systému a textu, resp. o dichotomii langue a parole Čermákem správně vnímaná v úplnosti na pozadí langage, s českými termíny po řadě jazyk, mluva, řeč, představuje autora jako vynikajícího interpreta myšlenek de Saussurových a současně jako badatele znalého učení Hjelmslevova. Nejpodrobněji členěná kap. 5 obsahuje výklady o zásadních partiích lingvistiky: od pojmů obecných (užívaných zejm. v Pražské lingvistické škole, dále PLŠ), jako je vztah mezi centrem a periferií, varianty a invariant, příznakovost, jazyková rovina, až po zevrubně zpracované oddíly věnované jednotlivým jazykovým rovinám. Najdeme tu výklady o fonetice a fonologii, morfologii, tvoření slov (podle Č je to termín vžitý, ale nikoli šťastný), syntaxi (důsledně se dodržuje rozlišení syntaxe jako vlastnosti prvků sémiotického systému a jako roviny popisu), hypersyntaxi (a pragmatice), lexikonu, o slovnících a jejich typech, o sémantice (s plným vědomím její šíře, ale s důrazem na sémantiku lexikální). Součástí kap. 5 je rovněž jazyková typologie a její různá pojetí. Hlavní pozornost se věnuje Skaličkově typologii, kterou Č chápe jako strukturní (na rozdíl např. od H, který ji ne zcela výstižně nazývá „morfologickou“). Tuto typologii Č podrobně rozpracovává (srov. tabulku na s. 172 konkrétně demonstrující typ jako soubor rysů navzájem souvisejících – Skalička, 1951). Poměrně stručná je kap. 6 „Etapy vývoje evropské lingvistiky“ (s. 176–180, na rozdíl od podrobného zpracování OS, s. 285–309, až po úplnou absenci této partie u E). Poslední odstavec kap. 6 je věnován americké deskriptivní škole. Stručnost této kapitoly není na závadu jednak proto, že zájemci mohou dějiny lingvistiky najít jinde (srov. zmíněnou partii u OS, zčásti i u P, zejména pak u Černého, 1979–83), jednak moderní strukturní směry 20. století prolínají veškerou Čermákovu metodologii v knize uplatněnou. V knize nechybějí ani stručné zmínky o současných směrech formální lingvistiky (vývoj Chomského, lexikálně funkční gramatika, montaguovské gramatiky). Exemplifikace popisovaných jevů materiálem typologicky i geneticky odlišných jazyků je v částech, kde je to podstatné, důkladná a zdařilá. Autor využívá své dobré znalosti hlavních světových [118]jazyků, navíc pak nizozemštiny, jazyků severských a některých jazyků ugrofinských, často přináší doklady i z jazyků exotických.

Členění problémů, úplnost lingvistické problematiky, bohatství exemplifikace z různých jazyků a autorova názorová vyhraněnost staví tuto knihu mezi nepominutelné přehledové publikace obecnělingvistického charakteru, ze kterých mohou čerpat nejen doktorandi, ale i jejich učitelé.

 

3. Jazyk chápe Č saussurovsky jako sémiotický systém bilaterálně chápaných znaků, kde vztah mezi signifié a signifiant je převážně arbitrární. Obecně sémiotické chápání syntaxe, sémantiky a pragmatiky se promítá jak v obecném chápání jazykových znaků, tak v popisu jednotlivých částí jazyka.

Čermákovo promítání distinkce langue a parole je v jeho výkladech důsledné a soustavné, i když dílem poněkud nezvykle rozšiřuje pojetí parole. Projevuje se to např. v chápání jednotek typu -ém (foném, morfém) jako systémových (langueových), zatímco jednotky typu fón, morf jakožto jejich realizace chápe Č jako parolové; o jednotkách typu alo- však Č říká, že jsou „primárně systémové povahy“ (s. 80). Domníváme se, že autorovo pojetí parole má při jeho názorové konsistenci další důsledky promítající se např. do výkladů syntaxe. Věta je svou povahou „na hranici langue a parole” (s. 125); text, promluva i konkrétní věty mají „také znakovou povahu; samy však pro svou neustálenou povahu znakem nejsou“ (s. 125). V důsledku nejasností, které existují ve znakovém pojetí věty, Č podle našeho soudu narušuje systematičnost dichotomie paradigmatika vs. syntagmatika (resp. kombinatorika), i když by i pro syntaktickou rovinu byla také do jisté míry oprávněná. Č na ni nepřímo naráží (srov. větný vzorec, s. 125, propozice, s. 126, vs. syntagmatika vět, s. 136). Vztah pojmů věta, promluva, výpověď (zejm. s. 125n. aj.) není pak zcela jasný co do jinde v knize systematicky sledovaných dimenzí paradigmatika/kombinatorika, langue/parole.

Čermákovo chápání funkce je dílem pod vlivem Hjelmslevovým (srov. odd. 4.31, s. 64n.), větším dílem pod vlivem PLŠ (srov. zejm. odd. 5.4114, s. 101n.). Výklad „forma → funkce“ a „funkce → forma“ nestaví Č paralelně, jak by se dalo očekávat (srov. A a B na s. 101), tj. B není popsáno jako synonymie (jako protipól A – homonymie), i když autor synonymii správně neomezuje jen na lexikon (s. 160). Funkce jazyka (s. 56n.) prezentuje Č v souladu s PLŠ (a jejími bühlerovskými východisky). Č mluví dále o nominativní a komunikativní funkci jazyka (s. 55), distinkce jazykového pojmenování a usouvztažnění však u Č chybí. Pokud jde o hodnocení externí funkce jazyka, Č projevuje věcný a střízlivý názor na vztah deskripce a preskripce: zásada „přiměřenosti a funkčnosti promluvy“ je podstatnější než rigorózně prosazovaná „správnost“ (s. 34n.). Sociolingvistické aspekty jazykového plánování a jazykové politiky ve vztahu k různým jazykovým varietám patří k vyhraněným a podnětným pasážím Čermákovy osobnosti i této knihy. K novátorským a velmi zdařilým patří také výklady pragmatiky. Jsou sice rozptýleny na více místech, ale do kontextu organicky zapadají (jazykové chování a konverzační implikatury v rámci odd. Pragmatika, s. 73, teorie mluvních aktů, lokuce, rámců a scénářů v rámci odd. o stavbě textu, s. 145).

Fonetika a fonologie jsou popsány velmi detailně a zasvěceně; tyto oddíly jsou přínosné jak z hlediska teoretického (jednotky rovin zvukové stavby a jejich vztah), [119]tak z hlediska ilustrace zvukových vlastností různých jazyků (nejen co do repertoáru fonémů, ale i co do otázek melodie, přízvuku, tónu ap.). Distinktivní rysy fonémů jsou prezentovány podle fonologie Jakobsona a Halleho. Hláskové alternace („změny“) jsou podány přehledně a jasně ze synchronního hlediska, ale jsou chápány jako výsledek diachronie.

Gramatické kategorie jsou řazeny podle toho, zda jde o kategorie „flexe jména“ nebo „flexe slovesa“, mimo ně stojí posesivita a determinace. Valenci pokládá Č za slovesnou kategorii, i když je si vědom jisté spornosti (srov. však podobné zařazení „intence slovesného děje“ u H, s. 124, a u OS, s. 179, inspirované Paulinym).

V obsáhlé a bohatě členěné kap. 5 lze nalézt několik míst, kde jsou Čermákova tvrzení sporná: Termíny substantivizace, verbalizace, adjektivizace (s. 123) nepocházejí „z transformačně generativní gramatiky“: k běžnému substantivizace je snadné doplnit systémově názvy analogických slovotvorných postupů bez ohledu na koncepci popisu. Termín „bezsubjektová“ věta užívaný Čermákem při klasifikaci vět (s. 127) není šťastný, tím spíše, že se tu také mluví o „neosobním subjektu“ (s. 67). Na druhé straně je Č první autor, který v rámci české příručky obecnělingvistické upozorňuje i na vztahy k moderním modálním logikám (s. 113) a k intenzionální sémantice (s. 167). Povaha „spatiotemporálního, popř. jiného rámce, do něhož zařazuje větu adverbiale“ (s. 132) je sice vždy sémantická, ale mnohdy zároveň pragmatická (zde, teď, loni). Téma chápané jako zvláštní větný člen (s. 133) vyžaduje zpřesnění syntaktické koncepce, v níž se to jeví potřebné. Vztah parataxe – koordinace, hypotaxe – subordinace ze schématu na s. 136 volá po dodatku, že toto jsou vztahy primární, sekundárně lze např. vyjádřit koordinaci hypotakticky (nepravá věta vztažná, typ otec s matkou ap.). U příkladu *Auto štěká (s. 69) by bylo lépe mluvit o narušení smysluplnosti než o „nesrozumitelnosti“. Č se správně ohrazuje proti zavádějícímu termínu „volný slovosled“, jak bývá označován slovosled např. ve slovanských jazycích. Je však nepřesné zároveň říci, že „věta se čtyřmi slovy (větnými členy) má 16 slovosledných variant“, aniž tyto členy strukturně specifikujeme. Nejnovější výzkumy slovosledu (zejm. českého) ukazují, že Wackernagelovu pozici je třeba definovat přesněji (obecně nejde ani o pozici za prvním přízvučným slovem, ani za prvním větným členem, s. 138), situace je komplikovanější. Pojetí fráze v generativní (popř. bezprostředně složkové) syntaxi (s. 139) je zjednodušeno; elementárním případem fráze je fráze o jedné složce, ta pak v Čermákově výkladu nesprávně splyne s „bází“.

Nepřekvapuje, že v části věnované lexikonu, slovníkům, lexikologii a frazeologii se autor projevil jako brilantní lexikolog s bohatou zkušeností teoretickou i lexikografickou. Přesto mu i tady uniklo nedopatření: mezi příklady na univerbizaci je uvedeno tělák ← tělocvik (s. 121) místo tělesná výchova. V této části si zvláštní pozornost zaslouží porovnání jazykové strukturace pojmenování v šesti typologicky různých jazycích (s. 149), které je důležité nejen z hlediska lexikální zásoby, ale z hlediska výkladu o strukturním pojetí jazykového významu.

Také oddíly o typologii a jazykových univerzáliích jsou koncipovány zasvěceně a Č se v nich opět jeví jako lingvista s vynikající obecnělingvistickou orientací.

 

4. Recenzovaná kniha, která je po stránce obsahové bohatá a cenná, by si zasloužila i odpovídající formu. Nemíníme tím vytýkat Pražské imaginaci malou výpravnost [120]vydání, vydavateli patří spíše poděkování za podporu lingvistické produkce; máme tu na mysli formální stránku jazykovou. Č-autor na rozdíl od Č-překladatele stěžejních lingvistických děl není pečlivý stylista. Za mnoho míst, jimž vytýkáme stylovou nedbalost, uveďme např. „Predikativum není sloveso, ale části (kurzíva – JP) jiných slovních druhů (často adverbií), které mají (pouze) funkci právě jen finitního slovesa, tj. tvořit především predikát, …“ (s. 117). U aktivní a pasívní diateze jde při výkladu tzv. pasíva středního o vztah patiens = subjekt, nikoli „agens = patiens“ (s. 132). O 1. os. neplatí, že mluvčí je shodný s činitelem slovesného děje (s. 110). České přechodníky nevyjadřují osobu, ale jmenný rod a číslo (s. 117).

 

5. Závěrem chceme zdůraznit, že recenzovaná kniha nesoucí podtitul „Přehled“ svým obsahem, popisem faktů a jejich klasifikací i názorovou konsistencí tento podtitul bohatě překračuje. Věnovali jsme zde víc pozornosti sporným detailům a lokálním nedopatřením než vyčerpávajícímu přehledu pozitiv, protože se domníváme, že po dotažení těchto drobností bude kniha právem pretendovat na reprezentativnější vydání jako nejmodernější česká obecnělingvistická příručka pro doktorandy.

 

LITERATURA

 

ČERNÝ, J.: Stručné dějiny lingvistiky. Díl I. SPN, Praha 1979, díl II, 1980, díl III, 1983.

ERHART, A.: Základy jazykovědy. SPN, Praha 1984.

HELBIG, G.: Vývoj jazykovědy po roce 1970. Academia, Praha 1991.

HORECKÝ, J.: Základy jazykovedy. SPN, Bratislava 1978.

ONDRUŠ, Š. – SABOL, J.: Úvod do štúdia jazykov. SPN, Bratislava 1984.

PALEK, B.: Základy obecné jazykovědy. SPN, Praha 1989.

SKALIČKA, V.: Typ češtiny. Slovanské nakl., Praha 1951.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 2, pp. 116-120

Previous Jana Hoffmannová: Analýza diskurzu (ve světle nových publikací)

Next Albena Rangelova: Světla Čmejrková – František Štícha (ed.): The Syntax of Sentence and Text