Světla Čmejrková – František Štícha (ed.): The Syntax of Sentence and Text

Albena Rangelova

[Book reviews]

(pdf)

Světla Čmejrková – František Štícha (ed.): The Syntax of Sentence and Text

Světla Čmejrková – František Štícha (ed.): The Syntax of Sentence and Text. A Festschrift for František Daneš. John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1994. 398 s.

 

Sborník vyšel jako 42. publikace v řadě Linguistic and Literary Studies in Eastern Europe nakladatelství John Benjamins Publishing Company. Je věnován životnímu jubileu prof. Františka Daneše, DrSc., a obsahuje články jemu věnované anebo inspirované jeho pracemi z oblasti gramatiky a textové a větné syntaxe. Široce formulovaný titul dovolil editorům zahrnout do jednotného celku rozmanité příspěvky: od ryze teoretických a konceptuálně zaměřených po konkrétní analýzy určitých jazykových jevů; setkáme se i s objekty výzkumu, které jsou pro domácí lingvistickou veřejnost poněkud exotické, nicméně poučné. Potvrzují širokou aplikovatelnost a velkou odezvu myšlenek Pražské lingvistické školy v světovém jazykovědném kontextu.

Knihu otevírá předmluva věnovaná životní a vědecké cestě F. Daneše (S. Čmejrková, s. 11–15) a vybraná bibliografie jubilantových prací včetně nejnovějších studií (s. 17–25).

[121]Sborník obsahuje čtyři tematicky rozvržené oddíly: Prague School Functionalism (s. 27–71), Functional Sentence Perspective and Thematic Progressions (s. 73–192), Text and Discourse (s. 193–303), Grammar and Semantics (s. 305–382).

 

První oddíl, věnovaný pražské funkční lingvistice, zahrnuje studie usilující o vystižení místa Pražské školy v světovém lingvistickém kontextu. R. de Beaugrande (Functionalism versus formalism in East and West, s. 29–41) se zamýšlí nad podstatou funkčního a formálního přístupu k jazykovým jevům a srovnává jejich uplatnění na Západě a Východě. Autor vyzdvihuje přednosti pražského funkcionalismu (zejména teorie aktuálního členění) a vysoce oceňuje přínos F. Daneše pro teoretický pokrok v oblasti funkční lingvistiky (zejména třírovinný model syntaxe). N. E. Enkvist (Centre and periphery, delicacy and fuzz, s. 43–58) pokračuje v tomto směru a věnuje se koncepčním otázkám lingvistické teorie. Porovnává modely diskrétních kategoriálních jednotek s modely nediskrétními (fuzzy models). Snaží se vystihnout rozmanité souvislosti mezi opozitními pojmy, jako jsou centrum – periferie, diskrétnost – nediskrétnost (fuzz), variantnost – invariantnost, bezpříznakovost aj. a začlenit je do širšího koncepčního rámce, k jehož vytvoření značně přispěla Pražská lingvistická škola.

Další dva články tohoto oddílu jsou inspirovány pracemi určitých autorů. P. L. Garvin (Karl Bühler’s field theory in the light of the current interest in pragmatics, s. 59–66) prezentuje pohled na Bühlerovu teorii polí z hlediska aktuálního pragmaticky zaměřeného výzkumu; z tohoto pohledu se zastavuje u vztahu jednotka – prostředí a u Morrisovy triády syntaktika – sémantika – pragmatika znaku. J. Vachek (Vilém Mathesius as one of forerunners of modern textological research, s. 67–71) vidí v V. Mathesiovi jednoho z průkopníků moderní textové lingvistiky; komentuje Mathesiovo Umění psát odstavce (kapitolu z jeho významné práce Řeč a sloh, 1942) a hodnotí ji jako přínos jak pro teoretický vývoj lingvistiky, tak i pro praktické využití vědeckých poznatků.

 

Druhý oddíl má konkrétnější zaměření – aktuální členění věty a tematické posloupnosti. Zahrnuje články inspirované Danešovými lingvistickými pracemi v oblasti syntaxe věty a textu.

M. Davies („I’m sorry, I’ll read that again“: information structure in writing, s. 75–89) se zabývá vztahem psané a mluvené podoby textu, konkrétněji souvislostmi mezi implicitní informační strukturou psaného textu, jeho syntaktickou stavbou a možnými intonačními charakteristikami jeho mluvené podoby. Východiskem jeho analýzy je informační struktura psaných textů (včetně textů dramatických a poetických, jejichž intonační ztvárnění je součástí prostředků estetického působení).

Další dva články se týkají spíše teoretických problémů. W. U. Dressler (Functional Sentence Perspective within a model of natural textlinguistics, s. 91–104) vychází ze standardních textotvorných rysů a sleduje souvislosti mezi aktuálním členěním věty a strukturou textu (jde o takové informační charakteristiky jako nové – staré, známé – neznámé a o jejich vztah k lineárnosti sdělení a k strategiím mluvčího). Opíraje se o Danešův přístup k syntaktickým jevům navrhuje autor textový model založený na preferenčních parametrech tématu a rématu – stanoví bezpříznakové preferenční formule pro téma a réma v promluvě.

[122]A. Duszaková (On thematic configurations in texts: orientation and goals, s. 105–117) rozvíjí myšlenku tematických konfigurací jako svého druhu extrapolace mezivětných tematických posloupností formulovaných F. Danešem. Tyto globálnější tematické struktury (nadřazené tematickým posloupnostem) podporují apercepci tematického kontinua a zajišťují jeho integritu. Autorka navrhuje typologii tematických konfigurací, která by mohla podle ní přispět i ke stanovení textových archetypů (schematizací korelujících např. s deskriptivním, narativním či argumentativním charakterem textu).

Anaforické mechanizmy jsou ve středu pozornosti J. Firbase (Substantiating Daneš’s view of givenness as a graded phenomenon, s. 119–129) a R. Harwega (Is there implicit inclusion of preceding predicates in anaphorics of nominals or pronominals?, s. 131–145). Zatímco J. Firbas demonstruje různé stupně známosti (danosti) informace v textu z hlediska její dostupnosti a možnosti její aktivizace („vyvolatelnosti“) z předchozího kontextu, R. Harweg pozoruje anaforické prostředky implikující inkluzi předchozích predikátů za různých kontextových podmínek (mezi dvěma větami i v širším kontextu), a to ve spojitosti s kategorií určitosti/neurčitosti daných antecedentů.

P. A. Luelsdorff (Discourse as determinacy, s. 147–164) se dívá na text ze zorného úhlu determinační gramatiky jakožto obecněmetodologické podstaty vědeckého myšlení. Text vidí jako koherentní soubor determinací a snaží se podat základní koncepty funkční syntaxe (např. aktuální členění, komunikativní dynamismus, tematické posloupnosti) v termínech této teorie, např. tematické posloupnosti vidí jako determinační posloupnosti.

J. S. Petöfi (Some aspects of the syntactic and semantic text-composition: the topic-comment structure of initial text sentences from a semiotic textological point of view, s. 165–178) zaměřuje svou pozornost na tematicko-rematickou strukturu počátkových vět z hlediska textové sémiotiky. Úvodní část článku prezentuje autorovo chápání této disciplíny (obsah a základní pojmy), které dále uplatňuje při analýze relační a konfigurační struktury úvodní věty z italské básně G. Leopardiho (srovnává ji s úvodními větami devíti anglických překladů). Výsledky svého rozboru prezentuje autor pomocí logického kalkulu a řady zkratkových souborů, které u čtenáře provokují otázku sdělné efektivnosti odborného textu.

E. M. Uhlenbeck (Functional Sentence Perspective in modern and old Javanese, s. 179–192) předložil zajímavý článek o aktuálním členění věty v moderní a staré javánštině. Aktuální členění je pro autora univerzálním rysem přirozeného jazyka. V první části svého příspěvku ukazuje základní rysy komunikativní organizace věty v nové javánštině a v druhé části srovnává tyto charakteristiky se situací v jazyce starém, přičemž bere v potaz lineárnost, segmentaci a pauzy (tónické charakteristiky ponechává stranou). Autor ukazuje, že pro javánštinu jsou relevantní nikoliv jednotlivá slova a jejich lineární uspořádání, ale větné segmenty a jejich sled, který může být bezpříznakový (setting – primary topic – secondary topic – comment) i příznakový (s relevancí pro vytváření informační linie věty a emotivně-afektivního plánu sdělení).

 

Třetí oddíl, věnovaný problémům textu a diskurzu, je snad svými tématy nejrozmanitější a zájem autorů se zaměřuje na analýzu konkrétních jevů. Už první článek (M.-E. Conteová, Discontinuity in texts, s. 195–204) poutá pozornost čtenáře [123]na zajímavý a často opomíjený jev – přerušení textové koheze, s dvěma podtypy: referenční a inferenční diskontinuita. Autorka přesvědčivě demonstruje uplatnění tohoto jevu jako textotvorného činitele, např. při tvoření odstavců, ale i při vytváření celkové textové perspektivy (smyslu textu) v souladu s autorovým záměrem. V článku je uplatněn dvojí pohled na textovou koherenci, která vystupuje jednak jako výsledek interpretace konstruovaný adresátem, jednak jako dynamická interakce mezi textem a adresátem, kde text funguje jako návod k interpretaci, ale i jako jistý mechanizmus kontroly recepce.

Příspěvek S. Čmejrkové (Voices of intention and interpretation: on „The Czech Dreambook“ by Ludvík Vaculík, s 205–218) v této linii atraktivních témat pokračuje. Autorka vychází z Danešovy práce o předpokladech a mezích interpretace textu a analyzuje Vaculíkův Český snář jako interakci autora s potencionálním čtenářem. Pozoruje pak reakce prvních čtenářů, jež byly publikovány pod názvem Hlasy nad Vaculíkovým Českým snářem, porovnává je s reakcemi kritiků a konečně s komentáři autora samého. Sleduje stupňovité narůstání interpretací jakožto komplexní diskurz, jímž je text zasazován do literárních i mimoliterárních kontextů.

Konkrétní pozorování nabízí i článek J. Hoffmannové (On the means of expressing vagueness and uncertainty in Czech discourse. No já nevim asi tak ňák …, s. 219–235); autorka analyzuje sedm spontánních mluvených projevů s různou situační zakotveností: sleduje rozmanité příčiny nejistoty a nepřesnosti, neurčitosti (vágnosti) v promluvě a popisuje lexikální a syntaktické prostředky pro vyjadřování tohoto sémantického komplexu.

J. Kraus (Repetition and variation as stylistic principles of a text structure, s. 237–245) se opírá naopak o diskurz umělecký (narativní texty M. Kundery a K. Čapka) a pojednává o opakování a změně jako stylotvorných a textotvorných principech. Autor je analyzuje ze dvou zorných úhlů: jednak z hlediska jejich polarity (opozice identičnost – různost), jednak z hlediska jejich souvztažnosti a spolupůsobení při zabezpečení koherence textu (zejména při vytváření koreferenčních/izotopických řetězců). Druhé hledisko demonstruje dialektický aspekt opakování jako tenze identičnosti a různosti.

O. Müllerová (On mutual transformations between spoken and written text, s. 247–258) se zabývá vztahy mezi spontánním mluveným textem, jeho grafickým zachycením a zpětným ozvučením tohoto záznamu (akustický vs. optický text).

S. Stati (’Passive’ moves in argumentation, s. 259–271) vychází z analýzy amerických a anglických her a usiluje o popis argumentativních strategií v dialozích; rozlišuje dialogy symetrické a asymetrické (střet dvou tezí oproti prosazování teze jen jednoho z partnerů). Autor navrhuje inventář pasivních postupů, resp. funkcí replik (např. souhlas, odmítnutí, dotaz o vysvětlení aj.), které pak demonstruje v implicitní a explicitní podobě. Na tomto základě navrhuje obecná argumentativní schémata, která v podstatě prezentují různé argumentativní strategie partnerů.

Příspěvek L. Uhlířové (E-mail as a new subvariety of medium and its effects upon the message, s. 273–282) nabízí jemnou analýzu textů produkovaných pomocí elektronické pošty. Autorka vychází z rozboru situačních činitelů ovlivňujících rysy sdělení a ukazuje jeho nevyhraněnost z hlediska textové typologie: pomocí elektronické pošty se posílají texty s různým charakterem – od ryze soukromých až po oficiální, nejčastěji mají pracovní ráz, jsou sice psané, ale zároveň vykazují [124]rysy společné s mluvenými projevy (spontánnost, situační a kontextová zapojenost apod.), a to sbližuje tyto texty s dialogem (resp. s replikou v dialogu).

Problematika odborného diskurzu je zastoupena příspěvkem E. Ventolové (From syntax to text: problems in producing scientific abstracts in L₂, s. 283–303). Na základě komplexní analýzy čtyř dvojic textů (německá a anglická resumé odborných medicinských článků) ukazuje autorka jazykové a mimojazykové problémy spojené s tímto textovým typem, jehož důležitost v dnešním vědeckém dorozumívání stoupá, a přesvědčivě motivuje potřebu aplikování lingvistických poznatků pro pomoc autorům.

 

Čtvrtý oddíl, jak jsme už uvedli, je vymezen značně široce; autoři se znovu věnují teoretickým problémům, i když se vyskytují i konkrétnější analýzy či popisy. Sem patří i jediný ryze konfrontační příspěvek On relative pronouns in Czech and German M. Komárka (s. 359–364), který srovnává uplatnění dvojice zájmen jenž – který s německými der – welcher.

Nejobecnější ráz mají příspěvky A. V. Bondarka (Notes on the functions of grammatical units in language system and in discourse, s. 307–316) a F. Štíchy (Acceptability and the scope of grammar, s. 341–357). A. V. Bondarko prezentuje konceptuální rámec své funkční gramatiky, která je českým čtenářům známá z jeho prací o času a vidu, ale i z dalších publikací, v nichž se hlásí k odkazu Pražské školy. F. Štícha se zamýšlí nad obecnými problémy vymezení hranic gramatiky a s tím spojené přijatelnosti jazykových struktur. Důležitý úkol lingvistického výzkumu vidí autor v uchopení hraničních pásem mezi gramatikou a styčnými oblastmi (slovníkem, stylem, idiomatikou, pragmatikou). Autor se pak zamýšlí nad způsoby zjišťování přijatelnosti jazykových struktur a navrhuje škálu typických případů jejího porušování.

A. Bogusławski (Sentential complementation and truth, s. 317–331) inspirován Danešovým teoretickým přínosem v oblasti parataxe a hypotaxe sleduje souvislost mezi pravdivostními hodnotami vět v souvětí, jehož řídící věta obsahuje sloveso know.

Druhým z exotických objektů zkoumání ve sborníku je indiánský jazyk cahuilla; věnuje se mu H. Seiler (Simultaneous encoding of morpho-syntactic and textual features in oral narrative prose, s. 333–340). Autor chce ukázat širokou aplikovatelnost Danešových myšlenek o polyfunkčnosti jazykových prostředků. Demonstruje ji na ukázkách současného kódování morfosyntaktické a textotvorné informace v textech ústního vyprávění: popisuje mimo jiné spolupůsobení morfologických, syntaktických a fonetických prostředků při signalizaci obsahových rámců vyprávění, např. rozmanitých postfixů, slovosledu (opakování větných členů v kombinaci s inverzí), přízvuku a přemístitelného rázu s morfematickou platností.

Poslední dva příspěvky spojuje problematika sémantiky predikativního jádra věty: E. Macháčková (Constructions with verbs and abstract nouns in Czech (analitic predicates), s. 365–374) se věnuje synchronnímu plánu, kdežto I. Němec – hledisku diachronnímu (The potential valency constituent in diachronic lexicology, s. 375–382). E. Macháčková prezentuje rozbor analytických predikátů v češtině; uvádí jejich klasifikaci z hlediska sémantiky verbálního a nominálního komponentu a demonstruje příčiny a podmínky uplatnění těchto konstrukcí včetně stylistického aspektu. I. Němec na základě jemné sémantické analýzy valenčních [125]charakteristik slovanského slovesa klęti sę a jeho zástupců v staré ruštině (kljati sja) a češtině (kléti sě a přísahati) ukazuje, že pro úspěšnou rekonstrukci slovesných významů je třeba zkoumat potencionální valenční konstituenty.

Knihu uzavírá bohatý věcný rejstřík (s. 383–398), který usnadňuje orientování čtenáře v různých terminologických soustavách a je její velkou předností.

Vznikl zajímavý a informačně cenný sborník, který je ke cti nejen jubilantovi, ale i editorům, jejichž práce zabezpečila perfektní tematické uspořádání a strukturování knihy. Obsažný tematický okruh příspěvků a významné autorské obsazení jsou zárukou, že sborník osloví širokou lingvistickou veřejnost.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 2, pp. 120-125

Previous Jarmila Panevová: František Čermák: Jazyk a jazykověda (Přehled)

Next Ivana Bozděchová: Ján Horecký: Semantics of Derived Words (Sémantika odvodených slov)