Ján Horecký: Semantics of Derived Words (Sémantika odvodených slov)

Ivana Bozděchová

[Book reviews]

(pdf)

Ján Horecký: Semantics of Derived Words (Sémantika odvodených slov)

Ján Horecký: Semantics of Derived Words (Sémantika odvodených slov). Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Šafarikanae. Prešov 1994. 71 s.

 

Nová práce J. Horeckého představuje významný příspěvek k teorii současné lexikální sémantiky a slovotvorby. Autor navazuje na některé své předchozí studie o nominačních procesech a dynamice slovní zásoby, své poznatky zde dále rozvíjí a doplňuje. Představuje a srovnává řadu významných, vesměs novějších sémantických a slovotvorných prací, teorií nebo koncepcí, a to jak slovenských a českých, tak zahraničních, především ruských, francouzských a anglických.

Vlastní Horeckého pojetí vychází z faktu, že lexikální význam většiny motivovaných slov lze definovat pomocí souborů sémantických příznaků. Nemotivovaná slova se chápou jako mezní případ motivovanosti s nulovou onomatologickou bází, což umožňuje uplatňovat obdobná kritéria popisu jako u slov motivovaných. V úvahu se berou i procesy demotivace pojmenování.

Středem zájmu je význam slov z hlediska dvou základních úkolů sémantiky jakožto teorie jazykového znaku, tj. objasnění vztahů mezi: 1. řetězcem zvuků a obsahem promluvy, 2. těmito dvěma prvky (signifié a signifiant) a označovanou skutečností. Autor zkoumá sémantické příznaky (včetně integračních) a designátory jimi tvořené, onomaziologické a onomatologické struktury. Hypotéza o existenci čtyř základních rovin představuje osnovu popisu invariantních slovních významů. Ačkoliv si je autor vědom, že by se sémantika měla zabývat i referenčními vztahy (tj. vztahy k objektivní realitě), pouze stručně zmiňuje presémantický komponent, zahrnující: 1. pojem jakožto výsledek srovnání v mysli a vztahu člověka k vnějšímu světu a 2. noémy jakožto „nadindividuální noetické prvky“. Horecký je toho názoru, že v pojmovém spektru lze vydělit zejména ty části, jež se realizují v odpovídajících sémantických příznacích; tzn. že lze rozlišit rovinu logických predikátů a rovinu noémů. Takto chápaný pojem se blíží lingvistickým jednotkám, jak to ukazují mnohé studie zabývající se vztahem pojmů a pojmenování. Systemizace vztahů mezi pojmy umožňuje definovat obsah nebo význam jednotlivých slov ve vztahu k systému. Za zdařilý pokus o vytvoření logického modelu predikátu autor považuje studii J. Pasaliua (1971).

Do popisu sémantických příznaků Horecký zahrnuje jejich inventář, typy a vymezení z hlediska vztahu k logickým predikátům a onomaziologickým strukturám. [126]V přehledu uvádí některé přístupy a poukazuje na to, že se v mnohých z nich sémantické příznaky prezentují neuspořádaně a nadbytečně. Metodologie strukturální sémantiky je však klade do systémových vztahů (srov. Greimasův systém sémantických příznaků vykazujících prostorové vztahy a dimenze). Za pozoruhodný označuje Horecký pokus V. V. Martynova (1977), který odvozuje základní sémantické příznaky ze vztahů založených na organizaci práce v lidské společnosti a vedle jednotek nominálních popisuje různé jednotky komunikační (kvantifikátory, deiktická a modální slova, prostředky negace).

Na příkladech různých pojetí a přístupů k sémantickým příznakům Horecký dokládá, jak lze logickou argumentací či presupozicí zvláštního metajazyka dojít k rysům náležejícím presémantickému komponentu, k noémům. Vhodnou oblastí jsou právě odvozená slova, na nichž lze demonstrovat, jak jsou jisté jednotky významu vázány na jisté formální prostředky.

Slovotvorné pole lze formálně definovat na základě slovnědruhové povahy slovního základu nebo motivujícího slova a slova odvozeného. Horecký dospívá na základě tří nejčastěji používaných slovních druhů ke slovotvorným polím deverbativních, deadjektivních a desubstantivních substantiv, adjektiv a sloves. Tato pole pak v samostatných kapitolách definuje pomocí sémantických příznaků, jejich vztahů a hierarchizace. Podobně lze pomocí těchto příznaků a jejich svazků vymezit invariantní význam slovotvorných typů. Tak např. jako základní sémantický příznak deverbativních substantiv se uvádí příznak založený na slovese jako slovním druhu, např. zda původce děje je, či není explicitní. Uspořádání sémantických příznaků je zachyceno diagramem v podobě stromu. Při uspořádání pole desubstantivních substantiv se uplatňuje tradiční rozdělení na jména osob a věcí (příznak živost – neživost) a za nejabstraktnější se považuje příznak vztahu k lidským bytostem. Sémantické příznaky všech probíraných sémantických polí přehledně uvádí tabulka na s. 36–37. Zaznamenává zajímavá fakta, jako např. výskyt téhož sémantického příznaku v několika slovotvorných polích (např. příznak dějovosti se objevuje u deverbativních substantiv a sloves, příznak agentnosti u deverbativních a deadjektivních substantiv apod.).

Na základě analýzy slovotvorné struktury daných slovotvorných polí Horecký tvrdí, že význam odvozených slov je dán řetězcem sémantických příznaků, přesto je nejvýznamnějším exponentem významu slovotvorný formant. Jak autor ukázal již ve svých dřívějších pracích, hlubší analýza odhaluje dokonce reciproční vztah mezi slovotvornou bází a formantem – jisté báze se kombinují pouze s jistými formanty a naopak. Slovotvorné pole tedy autor definuje jako svazek slov, v nichž řetězec sémantických příznaků má týž obecný (tj. hierarchicky nejvyšší) sémantický příznak. Podle tohoto tvrzení lze např. položit vedle sebe slova se společnými sémantickými příznaky: stavba (-ERG, -STAT, -LIM, -ACT)[1] – stavenisko (-ERG +STAT -LOC)[2] – stavivo Ø (+ERG -HUM -AGN +MAT)[3] – staviteľ (+ERG +HUM +AGN -LIM +OPER).[4]

[127]Onomaziologická struktura představuje v Horeckého pojetí binární relaci báze a příznaku, přičemž bázi tvoří pouze relační komponent. Horecký ilustruje binární charakter onomaziologické struktury i na některých slovech složených. Prvky onomaziologické struktury jsou realizovány formálními prostředky, o jejichž volbě se rozhoduje na vyšší rovině onomatologické. Inventář onomatologické roviny představují morfémy; kořenné morfémy mohou prostřednictvím presémantických komponentů poukazovat k objektům reality, ostatní poukazují k sémantickým komponentům a jsou definovány sémantickým příznakem nebo řetězcem příznaků (např. morfém -áreň poukazuje ke dvěma řetězcům: +LOC +CONT a +LOC -CONT[5]).

Postup od významu k formě se Horeckému jeví jako postačující k odhalení vztahu mezi sémantickou a onomatologickou strukturou, a tak předkládá přehled invariantních významů (charakterizovaných odpovídajícími řetězci sémantických příznaků) spolu s příklady obsahujícími jednotlivé formanty. Slovotvorný význam označuje jako význam strukturní; tento termín mu umožňuje pokrýt význam i jiných struktur než odvozených slov (složených a víceslovných) a nevylučuje možnost označit obecný význam syntagmatu či věty.

Na základě hierarchického uspořádání sémantických prvků v rámci daných slovotvorných polí odvozených slov autor vyvozuje platnost dosažených závěrů pro slova jinak utvořená i neutvářená. Uzavírá tvrzením, že invariantní význam odvozených slov není jejich význam strukturní (vyplývající ze vzájemného vztahu báze a formantu), nýbrž význam založený na sémantických příznacích, který doprovází význam kategoriální vedoucí k významu specifickému. Jako příklad uvádí slovo tretina: kategoriální význam = desubstantivní substantivum s invariantním významem ‚abstraktní kvalita definovaná řetězcem příznaků -HUM -CONC -QUAL’,[6] specifický význam ‚třetí část něčeho’, jeden z lexikálních významů: ‚část hokejového zápasu’. Uvedený přístup k invariantnímu významu ponechává stranou otázku přenesených významů. Podle Horeckého k přenášení významů nemusí nutně docházet na lexikální rovině, ale už při procesu odvozování.

Horeckého práce Semantics of Derived Words podle našeho názoru zdařile reaguje na potřebu popisu sémantické stránky odvozených slov. Vedle řady cenných poznatků je třeba vyzdvihnout především to, že autor vhodně využívá slovotvorných formulí a předkládá hierarchicky uspořádaný systém sémantických příznaků. Tento postup se nám jeví jako důležitý impuls či motivace k popisu sémantiky ostatních typů slov. Protože je celá studie psána anglicky, může se stát snadno dostupnou inspirací nejen pro lingvisty české a slovenské, ale i zahraniční.

 

LITERATURA

 

PASALIU, J.: Les activités d’identification. Recherches sur la zone sémantique du verbe A FI dans la roumain contemporain. Revue roumaine de linguistique, 1971, s. 468–490.

MARTYNOV, V. V.: Universal’nyj semantičeskij kod. Izdatel’stvo Nauka i technika, Minsk 1977.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 2, pp. 125-127

Previous Albena Rangelova: Světla Čmejrková – František Štícha (ed.): The Syntax of Sentence and Text

Next Alena Macurová: Dana Slančová: Praktická štylistika (Štylistická príručka)