Helena Kurzová: From Indo-European to Latin

Tomáš Hoskovec

[Book reviews]

(pdf)

Helena Kurzová: From Indo-European to Latin

Helena Kurzová: From Indo-European to Latin (The Evolution of a Morphosyntactic Type). John Benjamins Publishing Co., Amsterdam – Philadelphia 1993. xvi + 259 s. (Amsterdam Studies in the Theory and History of Linguistic Science Series IV – Current Issues in Linguistic Theory, vol. 104)

 

0. Kniha zdaleka není historickou mluvnicí latiny, nýbrž zásadním polemickým vystoupením k pojmu jazykový typ a k dosavadním pohledům na vývoj indoevropských jazyků. Českého lingvistu, byť se i nezabývá komparatistikou, zaujme jako doklad o vývoji typologických úvah a proměnách funkčního hodnocení jednotlivých částí gramatiky v domácí jazykovědné tradici. Oproti přístupu přesvědčenému o naprosté služebnosti morfologie a přinejmenším teoretické záměnnosti jejích prostředků, jak jej ve zkratce vystihuje Skaličkův výrok, že „morfologie je nadbytečná“, staví se kniha k morfologii jako k autonomnímu systému, studuje jeho dynamiku (uvnitř i v kontextu syntaxe a slovotvorby) a zamýšlí se nad motivací prostředků alomorfních. Kniha je svým obsahem velmi významná, domácímu čtenáři i domácím knihovnám však finančně těžko dostupná. Navíc jde o liber difficilior lectu, neboť argumentační výstavba není vždy náležitě jasná. Volím proto recensi v podobě referátu.

Poznámka grafická: Latinská slova zaznamenávám historickým pravopisem bez označování délek (není-li právě délka předmětem zkoumání) a bez rozlišování polohlásek u/v a i/j.

 

1. Tradiční komparatistika extrapoluje základní rysy indoevropského (dále jen IE) prajazyka ze stavu starořeckého/staroindického a o latině soudí, že se od předpokládané původní podoby již dosti odchýlila: «nerozlišuje» aorist od perfekta, «ztratila» medium. (Ještě větší odchylku pak představují jazyky baltské, slovanské, germánské.) Domnívám se, že tento soud vychází z reflexe staroindického vývoje od védštiny k literárnímu sanskrtu: v něm skutečně funkčně splynul aorist s perfektem a imperfektem v jediné préteritum, ba dokonce i funkčně splynuly věty aktivní s předmětem, mediální s předmětem a pasívní s opisným konatelem.

Helena Kurzová ve své monografii dokládá, že latina není zjednodušením řečtiny, nýbrž že je stejně jako řečtina (a védština a chetitština a tocharština) svébytným vyústěním jistého obecně indoevropského procesu přehodnocování společného výchozího stavu. Klíčem jejího výkladu je proces paradigmatizace, jenž vede od typu derivačně flexivního (d-f, předpokládaný původní IE stav) k typu paradigmaticky flexivnímu (p-f, stav doložených starých IE jazyků). Autorka se tak staví nejen proti klasické Schleicherově hypothese o typových proměnách IE prajazyka (izolace → aglutinace → flexe), ale i proti jejím novodobým obměnám, jimž všem je společný tichý předpoklad, že flexe znamená přidávání gramatické informace ke slovu «o sobě», ke slovu «čistě lexikálnímu» a vnitřně nestrukturovanému. Takový předpoklad, tvrdí, není samozřejmý a vnitřní rozbor dochovaných IE jazyků jej vyvrací.

Derivačně flexivní typ není jazykem «bez gramatiky», nýbrž jazykem, který formálně nerozlišuje morfologické prostředky slovotvorby (lexikální derivace) a usouvztažňování (gramatické derivace). Slovo vytváří hierarchicky strukturovaný sémantický komplex informace lexikální i gramatické, a to komplex kumulativní, neaditivní: nikoli „slovesný lexém + aktivum + 1. sg.“, nýbrž „aktivní sloveso v 1. [146]sg.“ Slova se dělí do sémantických tříd, jež se projevují morfémy s gramatickou platností (např. aktivní vs. neaktivní slovesa mají jiné osobní koncovky); distribuce gramaticky relevantních morfémů je naopak podmíněna lexikálněsémantickou příslušností slova (např. životná jména rozlišují nominativ vs. akuzativ, neživotná mají místo toho absolutiv). Slova odvozená od téhož základu nevytvářejí systém opozic; slova odvozená týmž morfologickým prostředkem zakládají pouze nesystematické sémantické korelace.

Paradigmaticky flexivní typ řadí slovní tvary odvozené od téhož základu do jasně strukturovaných kategorií, a to na základě opozic, nikoli segmentace: při dic-o vs. dic-is značí koncovka -o 1. sg., při dic-o vs. dic-am indikativ prézentu. Totožnost morfu není relevantní: při dic-am vs. dic-es značí -am futurum, při dic-am vs. dic-as konjunktiv. Ze systému opozic, ne z morfematické segmentace, zdůrazňuje autorka, vychází relativní analyzovatelnost slova. Je třeba rozlišovat dvě úrovně paradigmatičnosti: morfologické paradigma zadává povinnou sestavu kategorií rozlišovaných uvnitř toho kterého slovního druhu (třeba soubor časů a způsobů latinského slovesa), flekční paradigma zadává formy, jimiž se morfologické projevuje (např. první až čtvrtá konjugace pro prézentní subsystém latinského slovesa). Při přechodu od d-f typu k p-f, kdy se nesystematické morfologické derivace sdružují v systémy opozic, ztratily morfologické prostředky v p-f svou sémantickou motivovanost a staly se čistě formálními; řada z nich je alomorfních. Na jedné straně se mohou původní sémantické kategorie jakožto formálně gramatické rozšířit i na slova, na něž se z počátku nevztahovaly (IE sloveso bylo v d-f buď aktivní, nebo neaktivní, zatímco v p-f již opozice aktiva a neaktiva postihuje většinu sloves), na druhé straně mohou do jedné formálně gramatické kategorie fúzovat morfologické rozdíly, jež původně zakládaly samostatné sémantické korelace (kolektivum neživotných jmen bylo ztotožněno s plurálem jmen životných).

Jazykový typ vidí autorka v kooperaci prostředků gramaticko-morfologických, lexikálně-kategorizačních a syntaktických. Díky sémantické komplexnosti slova v d-f i p-f typu může být v obou případech věta bez formální syntaxe, «apoziční», jak říkal A. Meillet, nevyžaduje slovesný predikát a ten, je-li přítomen, nemá formální rekci. Větné vztahy vyplývají z morfologicky vyjadřované sémantiky jednotlivých syntaktických složek, jejichž autonomii zvýrazňuje rozvinutá kongruence. Ve «volném» slovosledu věty se může odrážet její komunikativní perspektiva, nejsme však oprávněni pojímat slovosled jako jazykový znak.

Ve svých předchozích pracích autorka často srovnávala řeckou a latinskou větu, dokládajíc na nich rozdíl mezi imanentně sémantickou a formálně syntaktickou strukturou (připomíná to i v 1.3.4.2, s. 40). Řečtina je vskutku dobrým příkladem jazyka, který ani v pokročilém p-f stadiu své morfologie nemá výrazně formalizovanou syntax. Ovšem tvrzení (1.3.6, s. 42), že k formalizaci IE věty dochází až druhotně v souvislosti s rozvojem myšlení a komunikace, je příliš zkratkovité: stačí jen porovnat myšlenkový přínos Řeků a Římanů.

O prodělaném vývoji od d-f k p-f svědčí v klasických jazycích řada morfosyntaktických reliktů: latinská uerba deponentia či perfecto-praesentia představují zbytky původních neopozičních lexikálněsémantických tříd, jejichž morfologické příznaky se po zúplnění morfologických paradigmat dostaly do rozporu s paradigmatickým významem; řecké sloveso mívá v paradigmatické kategorii aoristu běžně dva až tři [147]různotvary (dosud vesměs sémanticky rozlišitelné), které jsou pozůstatkem původní neopoziční, sémanticky motivované derivace v d-f; latinský «plurál neutra» je jako podmět kongruentní se slovesem v 3. pl., řecký (přes svou morfologickou paradigmatiku lépe zachovávající původní lexikálně-derivační sémantiku kolektiva) se slovesem v 3. sg., přičemž «plurál neutra» (tedy kolektivum) si nadále udržují lat. maskulina iocus, locus, sibilus, řec. σι̂τος, δϵσμός, σταθμός; lat. i další IE nomina heteroclita jako femuṟ (N sg.) vs. femiṉ-is (G sg.) dosud dokládají, že na flexi (v p-f plně gramatikalizované) se může podílet nejen koncovka (typický prostředek gramatické derivace), ale i kmen (typický prostředek derivace lexikální), neboť d-f stadium nedělilo morfologii na lexikální a gramatickou.

1.1. První část knihy objasňuje obecné vztahy d-f a p-f typu v IE jazycích, zbývající dvě části rekonstruují společnou morfologii IE jména a slovesa a jejich zvláštní paradigmatizaci v latině. Výklad se děje na pozadí ostatních starých IE jazyků a potenciálně osvětluje celý IE vývoj: d-f stadium musí obsahovat vše, co je doloženým IE jazykům společné, p-f stadium implicite ukazuje, co se mimo latinu odehrálo jinak.

IE jméno vykazuje poměrně jednoduchou morfologickou paradigmatiku a značnou fúzi kořene/kmene a koncovek jakožto gramatických exponentů vždy «pádu» a «čísla» zároveň; jeho d-f stadium lze přímo doložit mnoha morfosyntaktickými relikty z dochovaných jazyků. IE sloveso má paradigmatiku podstatně složitější, leč jeho tvary lze lépe analyzovat v hierarchii lexikální kořen – temporální/modální kmen – osobní/rodová koncovka; rekonstrukce d-f stadia zůstává hypothetická, přímé doklady chybí.

Z hlediska syntakticko-sémantického vymezení je pro autorku jméno výrazem primárně referenčním, sloveso primárně predikačním. Jméno směřuje ke slovesu, sloveso ke jménu, ale jejich imanentní sémantiky nesplývají. Svou morfologií nevyjadřuje jméno v d-f čistě lexikální referenci, nýbrž komplexní informaci „designát na jiných složkách nezávislý“, „jinou složkou postižený“ apod. Tento vztah se na p-f promítne do významu pádů. Ani sloveso se v d-f neomezuje na predikaci čistého «stavu věcí», nýbrž svou lexikálně-morfologickou sémantikou vždy říká „kongruentní referenční výraz je pro stav/děj konatelem, zakusitelem, trpitelem, nositelem apod.“. Tento vztah se na p-f promítne do významu diathese. Sloveso se tedy primárně vztahuje k jedinému jménu a s ním je též kongruentní, rekci nemá; ostatní jmenné participanty ve větě vyjadřují sice svým tvarem, že jsou ve vztahu k jiným částem, onen tvar však není dán «zvenčí» rekcí, ale «zevnitř» imanentní sémantikou «pádu».

Přídavné jméno odkazuje ke stejnému designátu jako podstatné, protože však díky své sémantice může odkazovat k designátům, k nimž odkazují nejrůznější podstatná jména, přizpůsobuje se morfologicky svému koreferentu, aby tak vyjádřilo, že jde o dvojitou referenci. Odtud jeho kongruence. Na rozdílu přídavných a podstatných jmen lze v souvislosti s jmenným rodem dobře doložit, co je to morfologická paradigmatizace: rod substantiva je imanentní, neopoziční lexikálněsémantickou kategorií (prototypický stav d-f), rod adjektiva vychází z morfologických opozic (p-f).

Škoda že při syntakticko-sémantickém vymezování základních IE slovních druhů nomen – uerbum (1.3.5, s. 41; 2.1.6, s. 59–60) ani nikde jinde v knize se autorka [148]vůbec nevyjadřuje ke kategorii uerba nominalia. Tvrdí-li (1.3.7.1, s. 45), že neapoziční vedlejší věta spojková je záležitostí až pozdějšího IE vývoje a vymyká se čistě flexivnímu typu, bylo by nanejvýše přirozené zahrnout do výkladu i paradigmatizaci participií a infinitivů, jakož i problém syntaktické formalizace jimi utvářených syntagmat, doložených od nejstarších IE dob.

 

2. Předvedu nyní ve svém vlastním uspořádání základní argumentaci H. Kurzové při výkladu latinské deklinace.

Kniha uvádí, že d-f neznalo čistě lexikální slova «o sobě», dodává však (2.4.6.1, s. 90), že IE morfologický inventář znal i jméno sestávající z holého kmene, jež označovalo designát mimo jakékoli vztahy. U životných jmen se tento casus indefinitiuus s «nulovým sufixem» uplatnil jako vokativ (řec. γίγαν < γίγαντ vs. γίγᾱς < γίγαντ-ς, λύκϵ vs. λύκο-ς, lat. lupe vs. lupu-s < lupo-s), u neživotných jako «absolutiv», jenž byl pak na p-f úrovni přehodnocen na N/A sg. neuter (řec. τὸ γόνυ, lat. genu, mare < *mari, genus).

Všem životným jménům jsou společné IE «pádové» sufixy -s, -m, -i, a to ve dvojím akcentově-ablautovém provedení. V knize jsou vyčleněny jako základní a na d-f úrovni interpretovány následujícím způsobem (v závorce stojí, jak se uplatnily na p-f):

-s : „samostatný“, „individuální“, „nezávislý“	(→ N sg.)
-m : „nesamostaný“, „závislý“, „postižený“	(→ A sg.)
-es/os : „samostatný“, „individuální“, „částečně závislý“	(→ G sg.)
-om : „nesamostatný“, „závislý“, „nepostižený“	(→ G pl.)
-i : „v oblasti zájmu/vlivu designátu“	(→ L sg.)
-ei : „namířený/směřující do oblasti zájmu/vlivu“	(→ D sg.)

Jako okrajový, slabý IE sufix uvádí kniha -e/-H₁, a to bez sémantické specifikace.

Oceňuji originalitu postupu, při němž se pro rekonstrukci d-f stavu sdružují tvary, jež vedly na rozdílné pády. Autorka uvádí (2.4.1.2), že při sémantické analýze IE pádů (řekl bych «proto-pádů») nevychází ani z jejich syntaktického uplatnění, jak se tradičně dělávalo, ani z vnitřní paradigmatiky, jak činily různé strukturalistické přístupy, nýbrž že se je snaží popsat souborem sémantických rysů. Postrádám vysvětlení, proč použila právě ty, které použila, a jaké jsou mezi nimi vztahy.

Sufix -e/-H₁ je homonymní. Uplatňuje se jednak (původně snad jen u jmen životných) jako příznak ne-jednotlivosti, jednak (původně snad jen u neživotných) jako instrumentál. V prvním uplatnění se dochoval ve tvarech duálu (v lat. jen slova duo, ambo, v řec. paradigmatizován, cf. τὼ ϕύλακϵ), v druhém, v instrumentálu (v lat. paradigmatizován v Abl. sg. – původně často s podpůrným -d, v řeč. nedochován; dodávám, že v litevských o-kmenech je tento sufix doložen v obou případech: I sg. je homonymní s N/A du.).

Sufix -i lat. neparadigmatizovala a přežívá jen v neproduktivních adverbiálních derivátech typu rurī, domī < domo-i; varianta -ei byla paradigmatizována jako D sg., cf. dominō < domino-ei.

Sufixy -es (→ posesivita) i -om (→ partitivita) daly vzniknout lat., ba IE genitivu. Že první vytvořil G sg. a druhý G pl., je dáno tím, že posesiv se spíš vztahuje k jedinci, partitiv k množství (cf. lat. dvojí G uestrum vs. uestri oproti jedinému G tui).

[149]Pro IE «proto-nominativ» (sufix -s) je důležité, že vystupuje v soudech jak kategoriálních, tak thetických, takže ani v thetických větách jako ecce, amicus; ecce, amicus optimus; ecce, amicus uenit jej nemůže zastoupit casus indefinitiuus.

Všem starým IE jazykům je společné, že jmenné koncovky vyjadřují vždy zároveň a neoddělitelně pád i číslo. Výše uvedené základní d-f sufixy jsou vůči číslu indiferentní, v p-f morfologii se vesměs uplatnily v sg. (o plurálové interpretaci -om jsem již hovořil). Výchozí IE stav zřejmě disponoval dvěma sufixy, jež souvisí s mnohostí: -e/-H₁ jako ne-jednotlivost u životných a -ā/-ă jako kolektivnost u neživotných. Oba byly vůči sémantickým rysům „samostatnosti“, „závislosti“ a „postiženosti“ indiferentní: duál ani plurál neutra v žádném IE jazyce nerozlišují N vs. A.

Vznik N pl. se sufixem -es vykládá autorka (2.3.2.1, s. 71) tak, že k nesingulárovému tvaru na -e, který stál v opozici k proto-N sg. na -s, přistoupil příznak -s : „samostatný“, „nezávislý“. Upozorňuje však, že IE N pl. mohl vzniknout i bez -s druhotnou sémantizací tvarů, které snad prvotně byly pouze sandhiovými variantami nesinguláru, cf. řec. τὼ 'ανθρώπω vs. οí ’άνθρωποι. To se týká o-kmenů velké části starých IE jazyků, jakož i řec. a lat. ā-kmenů; jde nicméně o pozdější inovaci.

N pl. na -es je zajímavým případem aditivity morfémů, podobně jako A pl., jehož koncovka vznikla spojením sufixů -m a -s, aby se opoziční trojúhelník N : A, N : N pl. doplnil protiklady A : A pl., N pl. : A pl. na čtverec. Morfém -s, který v sg. stál proti -m, se k němu nyní připojuje ve změněném významu coby příznak individuální, autonomní mnohosti. Další plurálové pády (kromě G pl.) vznikají v p-f stadiu jednotlivých IE jazyků nejednotně pomocí různých sufixů, k nimž per analogiam s N, A pl. přistupovalo -s coby příznak plurálu. Nejde přitom o aglutinaci podle vzorce „pád plurálu = pád singuláru + morfém množného čísla“. Původní nesingulárnost jakožto „indiferentní nejednotlivost“ přežila na okraji IE morfologických paradigmat coby duál, číslo pádově defektivní.

Pojednání o deklinaci uzavírá charakteristika flekčních paradigmat latiny (2.5). Zajímavá je myšlenka (2.4.6.2, s. 91), že latinské morfologické paradigma spojuje IE tvary, které byly původně specifické pro jména životná (N, A, G, D a L - coby vedlejší složku ablativu i genitivu) a neživotná (I coby hlavní složku ablativu). Řecké paradigma totiž obsahuje jedině pády vycházející ze základního d-f inventáře -s, -m, -i, přičemž nerozlišuje D vs. L (-ei vs. -i).

2.1. Je škoda, že se autorka nijak nevyjadřuje k (j)ā-kmenům (jsou IE téměř universální) ani k ē-kmenům (představují latinsko-baltskou zvláštnost), toliko poznamenávajíc (2.2.1, s. 62), že kolektiva na -ā/-ă zřejmě vycházejí ze stejného sufixu -eH₂ jako ženská abstrakta. Flekční paradigma (j)ā-kmenů je přitom vzhledem k výše popsanému procesu paradigmatizace velice zvláštní: A sg. má na -m (oproti absolutivu - sg. neutra, kolektivu – pl. neutra i nesinguláru – du.), což (j)ā-abstrakta řadí k d-f třídě životných, N sg. má totéž paradigma bez koncovky, tedy v absolutivu, což naopak řadí (j)ā-abstrakta k d-f třídě neživotných. Abychom rozpor odstranili, musíme předpokládat, že se (j)ā-kmeny konstituovaly až v nějakém pokročilejším stadiu p-f vývoje IE jazyků, které na rozlišování životnosti a neživotnosti již nehledělo. Ostatně v chetitštině, nejstarším doloženém IE jazyce (doloženém však jako všechny ostatní už coby p-f typ), (j)ā-kmeny zcela chybí. Přijmeme-li navržený předpoklad, získáváme tak nejen silný prostředek relativní chronologie paradigma[150]tizačního procesu, ale i nový vhled do vývoje jmenného rodu. Kniha (2.2) se totiž zabývá pouze typologickou charakteristikou latinské rodové kongruence substantiva s adjektivem oproti maďarštině, svahilštině a balkánským jazykům.

Využiji příležitosti a otázku jmenného rodu rozvedu. Rozlišuje-li autorka při přechodu od d-f k p-f typu dvě úrovně rodových opozic, životný vs. neživotný a mužský vs. ženský vs. střední, je podle mě nezbytné dodat, že tripartitní systém vznikl až vyčleněním (j)ā-kmenů (jejich paradigma, jak jsme viděli, oslabuje opozici živ. vs. neživ.) coby prototypických feminin. Na tom nic nemění přirozený rod lat. scriba, řec. ποιητής, sl. vladyka, lit. vaidilà, kterážto slova mohou případně vykazovat i jisté zvláštnosti ve flekčním paradigmatu. Jediný starý IE jazyk, který nemá femininum (chetitština) je také jediný, který nemá (j)ā-deklinaci.

Podívejme se blíže na paradigmatiku adjektiv a participií. Mají-li základní IE deklinace (kromě (j)ā-kmenů) adjektiva, rozlišují jen rod životný a neživotný, jak o tom svědčí řec. o-kmenová kompozita, cf. vϵόκοτος (živ.) vs. vϵόκοτον (neživ.). Teprve přistoupí-li k nim ā-kmenová varianta, můžeme v p-f systému nejen interpretovat životný rod jako maskulinum a neživotný jako neutrum, cf. vϵ́ος, (m.) – vϵ́οv (n.) vϵ́ᾱ (f.), ale i reinterpretovat νϵόκοτος (živ. → m./f.) – νϵόκοτον (neživ. → n.). Stejný účinek vyvolává paradigmatické propojení o- a ā-kmenových adjektiv v litevském naũjas (m.) – naũja (n.) – naujà (f.), v lat. nouus (m.) – nouum (n.) – noua (f.).

Na rozdíl od řečtiny (i lit.) nedoplňuje latina (j)ā-kmenovými podobami další adjektivní paradigmata. Přestože má u-kmenová substantiva (IV. dekl.), ztratila u-kmenová adjektiva, která se, doplněna jā-kmenovými femininy, dobře udržela v řec. γλυκύς (m.) – γλυκύ (n.) – γλυκϵι̂α (f.), lit. skanùs (m.) – skanù (n.) – skanì (f.). Lat. adj. III. dekl. (i-kmeny a konsonantické kmeny) jsou dvourodá, rozlišujíce životnost (m./f.) vs. neživotnost (n.). To platí nejen o dvojvýchodných (N sg. leuis – leue), ale i jednovýchodných, která systematicky rozlišují N sg. homo felix – tempus felix vs. A sg. hominem felicem – tempus felix vs. N pl. homines felices – tempora felicia. Lat. III. deklinace nesystematicky rozšiřuje rodovou dvojici m./f. vs. n. o zvláštní tvar pro rod mužský (!), cf. acer (m.) – acris (f.) – acre (n.), celer (m.) – celeris (f.) – celere (n.), saluber (in.) – salubris (f.) – salubre (n.) vedle salubris (m./f.) – salubre (n.). Toto rozlišení se ve flekčním paradigmatu týká jedině N sg. a je z IE hlediska zcela neobvyklé.

Nesystematičnost v řec. přechylování je jiného druhu: adjektiva d/t-kmenů jsou pouze dvojvýchodná, participia však trojvýchodná, cf. ϵ’ύχαρις (m./f.) – ϵ’ύχαρι (n.) vs. πϵϕυκώς (m.) – πϵϕυκός, (n.) – πϵϕυκυι̂α (f.); n-kmenová adjektiva jsou vesměs dvojvýchodná, existují ale i trojvýchodné příklady, cf. ’άρρην (m./f.) – ’άρρϵν (n.) vs. τϵ́ρην (m.) – τϵ́ρϵν (n.) – τϵ́ρϵινα (f.) < τϵρϵν-ϳα, σώϕρων (m./f.) – σω̂ϕρον (n.) vs. μϵ́λᾱς (m.) – μϵ́λαν (n.) – μϵ́λαινα (f.) < μϵλαν-ϳα; s-kmeny jsou jenom dvojvýchodné, cf. ίγιής (m./f.) – ίγιϵ́ς (n.).

Všimněme si ještě rozdílu v morfologickém mechanismu přechylování: lat., řeč. i lit. tvoří feminina k (j)o-kmenům tím, že thema -(j)o- nahradí thematem -(j)ā-; k ostatních kmenům tvoří řeč. (i lit.) feminina prostou adjunkcí thematu -jā- ke kmeni. Oproti jednovýchodnému, ale dvourodému lat. nt-participiu prae-sens < prae-sent-s (v N sg. vytlačil tvar maskulina i neutrum) stojí třírodé řec. ’ών (m.) < ωντ-ς – ’όν (n.) < οντ-0 – οὖσα (f.) < oντ-jα, lit. ẽsąs (m.) < esant-s – ẽsą [151](n.) < esant-0 – ẽsanti (f.) < esant-ja. Koncovka -s v N sg. m. je d-f příznakem samostaného živ. jména, příznakem povýtce gramatickým; koncovka -ja byla v d-f zřejmě prostředkem lexikální derivace (abstraktum), «nulová» koncovka nebyla v d-f žádnou koncovkou a holý tvar vyznačoval slovo mimo jakékoliv vztahy.

Ukázal-li jsem, že lat. «jednovýchodná» adjektiva jsou dvourodá, rozlišujíce živ. a neživ., musím poznamenat, že řecká jednovýchodná jsou opravdu jednorodá, buď živ. (m./f.), nebo jen m., či f., a to v důsledku sémantických, nikoliv morfologických omezení: týkají se pouze osob, blíží se substantivům, cf. ϕιλομήτωρ (m./f.), ϕυγάς (m.f.), ϵῖπάτωρ (m./f.) vs. ϵῖπατρίδης (m.) vs. ϵ’ύπατρις (f.). Použije-li lat. jak spojení homo (m.) felix, tak tempus (n.) felix, použije řeč. pro osobu (živ. → m./f.) základního adjektiva μάκαρ, kdežto pro ne-osobu (neživ. → n.) slova μακάριον odvozeného od abstrakta μακαρία.

 

3. Při výkladu latinské konjugace zdůrazňuje H. Kurzová, že morfologický systém latinského slovesa není zjednodušením systému starořecko-staroindického, nýbrž výsledkem svébytného vývoje, který byl stejně inovační jako vývoj řecko-indický. Pro výchozí d-f období IE jazyků rekonstruuje dvě základní neopoziční lexikálněsémantické třídy sloves, aktivní a neaktivní. Žádná není příznaková, sloveso patří do jedné z nich podle svého lexikálního obsahu. Příslušnost ke třídě se projeví v osobních koncovkách: aktivní slovesa mají konsonantické koncovky (-m, -s, -t pro 1. až 3. osobu sg.), neaktivní vokalické (-a < -H₂e, -tha < -tH₂e, -e/-o pro 1. až 3. osobu sg.). Jak aktivní, tak neaktivní slovesa mohou být transitivní a směřují ke jménům, jsou-li životná, v (proto-)nominativním a (proto-)akuzativním tvaru. Aktivum údajně vyjadřovalo intenční děj vnějšího konatele, případně zaměřený k vnějšímu cíli, neaktivum pak děj neintenční, u něhož případný objekt byl vnitřní složkou děje. Zdůrazňuji rozdíl ve vazbě jména ke slovesu a slovesa ke jménu: proto-nominativ vyjadřuje samostatnost a individuálnost subjektu, kdežto aktivum a neaktivum – jeho intenčnost, či neintenčnost. Důležitá je i lexikálněsémantická příslušnost subjektu: autorka uvádí řec. neakt. δϵ́ρκϵται, jež s životným podmětem znamená „jasně vidí“, s neživotným pak „jasně svítí“ – vlastním obsahem je neintenční záření. Pozůstatkem d-f dělení jsou perfecto-praesentia jako lat. odi, coepi, řec. οἶδα, popř. deponentia/media tantum jako sequor, κϵι̂ται.

Aktivní slovesa kniha dále dělí na dokonavá a nedokonavá, neaktivní na stavová a průběhová. Jde o vnitřní lexikálněsémantické dělení, ve kterém se odráží skutečnost, že z rekonstruované aktivní řady koncovek vychází jak aorist, tak (athematický) prézens, z neaktivní zase koncovky perfekta i media. Rozdíl mezi základními třídami je dán diathesí, mezi podtřídami v obou případech videm. Latina a řečtina se liší tím, které lexikálněsémantické rozdíly ve své morfologii paradigmatizovaly. Latina ztotožnila stavové neaktivum s dokonavým aktivem, a to na základě dokonavosti. Z toho vzešla morfologická kategorie perfectum podávající stav coby završení jistého předchozího děje. Zbývající třídy nedokonavého aktiva a průběhového neaktiva se převedly na kategorie praesens a (medio-)passiuum, jimž je společná nedokonavost. (Opisné latinské perfectum passiui je výrazně mladší.) Řečtina naopak (společně s védštinou) dokonavé aktivum a stavové neaktivum kategoriálně rozlišila, a to dokonavostí. Tak vznikl protiklad dokonavého aoristu a nedokonavého perfekta. Stejně nedokonavé je sice i neaktivum průběhové, ale to se od předchozího liší právě průběhovostí (procesuálností) a bylo systematizová[152]no v kategorii media. A konečně nedokonavé aktivum se od nedokonavého media liší agentností – odtud řec. prézens aktiva. Odrážejí tedy řecké morfologické kategorie lépe výchozí lexikálněsémantické rozdělení, ovšem za cenu podstatně větších morfologických inovací: k nedokonavému aktivnímu δϵίκνυμι bylo třeba vytvořit jak dokonavý aorist ’ϵ́δϵιξα, tak nedokonavé perfektum δϵ́δϵιχα, zatímco analogické lat. dico má k sobě jediné dixi. Při rozsahu řecké inovace se ztratila původní distribuce morfologických prostředků: lat. sigmatické perfektum ještě poukazuje na pův. aktivní slovesa, řecký sigmatický aorist došel téměř universálního uplatnění; reduplikace, původně prostředek emfatický, nevázaný na sémantické třídy, se druhotně stala v řečtině povinným příznakem perfekta.

Společným podnětem řecké i latinské paradigmatizace bylo ustavení thematického prézentu (z IE jazyků chybí pouze v chetitštině), slovního tvaru, jenž vyjadřuje aktuální proces aktivního i neaktivního slovesa. Z jedné strany tento tvar funkčně vytlačil athematický «proto-prézens» nedokonavých aktivních sloves, z druhé strany vytvořil procesuální protějšek ke stavovým neaktivům, cf. lat. uidi → uideo, liqui → linquo, řec. λϵ́λοιπα (reduplikační λϵ- je druhotné) → λϵίπω (řeč. byla navíc nucena utvořit též aktivní aorist ’ϵ́λιπον). Díky své binaritě se latinská vidová opozice thematického prézentu uideo a perfekta uidi mohla snadno rozvinout podle vztahu předčasnosti a následnosti do paralelních řad uidebam (imperfectum) – uideo (praesens) – uidebo (futurum) a uideram (plusquamperfectum) – uidi (perfectum) – uidero (futurum exactum). Řecká ternární opozice (λϵίπω vs. λϵ́λοιπα vs. ’ϵ́λιπον) časové řady nesystematizovala, ba leckdy ani nedospěla k jednotnému slovesu, cf. 'ορω̂ – ϵί̂δον – δϵ́δορκα/’όπωπα. Řecký nedokonavý vid (procesuální) zná toliko prézens a imperfektum, dokonavý vid má jediný člen (aorist), takže vůbec neumožňuje opozici relačního času, futurum stojí mimo uvedený vidový systém a pouze perfektum vytvořilo (velmi okrajové!) tvary plusquamperfectum a futurum exactum.

Dokud se thematický prézens nestal ústředním bodem morfologické soustavy, předpokládá rekonstrukce, byl základním slovesným časem neaktuální děj, jemuž autorka říká injunktiv. Ten mohl být upřesňován enklitickou částicí -i (aktuální přítomnost; doložena ve všech IE jazycích), popř. proklitickým e- (již neaktuální minulost; doloženo v systému indo-írán., řec. a armén.). Tak 1. sg. řec. akt. athematického slovesa *ϕη-μ (injunktiv) vede na prézens ϕη-μ-ὶ i na imperfektum ’ϵ́-ϕη-ν. Stejný vokalismus, upozorňuje autorka, se uplatňuje i při reduplikaci v prézentu vs. perfektu, cf. δί̠δωμι̠ vs. δϵ̠́δωκα.

Když později thematický prézens převzal athematické tvary jako alomorfní varianty, převzal spolu s nimi i část neaktuálního významu. Přesto vyvstala potřeba nových tvarů vyjadřujících neaktuální obsah. Uplatnily se pak v morfologickém systému jako imperfektum, futurum, konjunktiv, popř. optativ. Řečtina při jejich odvozování používala především thematického vokálu e/o (v různých stupních), latina především vokalických formantů -ā-, -ē-, kterými navíc produktivně tvoří denominální slovesa. Zmíněné vokalické elementy se přitom často kombinují s konsonantickými sufixy vycházejícími z IE -s- a -dh-.

V poslední kapitole (3.7) pojednává autorka o latinském imperfektu a futuru. Odmítá «synthetický» výklad, který v koncovkách -bam a -bō vidí pozůstatek pomocného slovesa být (IE *bhū-). Latinské -b- vyvozuje z IE sufixu -dh-, z něhož vychází i řecké pasivum a germánské préteritum. (IE dh má v latině za hláskové [153]response jak d, tak b, cf. lat. plebs – řec. πλη̂θος, lat. medius – stind. madhya-.) Kurzová rozšiřuje Erhartův a Pohlův výklad paralelismů mezi latinským a slovanským préteritem (-ē- zakončení v kmeni, -ā- sufix v koncovce) o motivaci «vkladné souhlásky» -b-. Ta je, jak ukázal v obecném IE kontextu Benveniste, stavová; zvláště pak završeně stavová. Konstituovalo se tedy latinské imperfektum, poté co se slovesný systém přeorientoval z neaktuálního injunktivu na aktuálnější thematický prézens, jako neaktuální terminativum. Futurum na -bō- se utvořilo později, analogicky k imperfektu.

Distribuce IE sufixů -s- a -dh- názorně dokládá rozdíl mezi d-f a p-f typem: ve starším, derivačně flexivním stadiu se pojily pouze s aktivními (-s-) nebo pouze s neaktivními (-dh-) kořeny, v pozdějším, paradigmaticky flexivním stadiu tato výlučnost padla a oba sufixy se stávají prostředky flekční paradigmatiky.

 

4. Helena Kurzová se v recensované monografii omezuje pouze na centrální partie latinské deklinace a konjugace. Může přitom odkazovat ke své rozsáhlé předchozí práci morfosyntaktické. Otevírá řadu otázek a nabízí nové pohledy ve vědách tak klasických jako klasická filologie a indoevropská komparatistika. To je, myslím si, v době, jež impotenci omlouvá coby postmodernismus, jejím největším přínosem.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 2, pp. 145-153

Previous Jana Bartůňková, Jiří Zeman: Olga Müllerová – Jana Hoffmannová: Kapitoly o dialogu

Next Vladimír Petkevič: Profesor Petr Sgall sedmdesátiletý