Jakobsonovo Veni, vidi, vici aneb ikoničnost v jazyce

Světla Čmejrková

[Články]

(pdf)

Jakobson’s Veni, vidi, vici or iconicity in language

„Fantazie tančí kolem reality, nespouští ji z očí stejně tak, jako se od ní odtahuje, anebo se k ní vrhá střemhlav“ (Cesare Segre).

 

Úvod

V stati Hledání podstaty jazyka (Quest for the essence of language), v jedné z mnoha Jakobsonových prací vracejících se k odkazu Charlese Sanderse Peirce, cituje Jakobson tato Peircova slova: „Jsem, pokud vím, pionýr, nebo spíše první vzdělavatel, jehož prací je vyčistit terén a razit cestu tomu, co nazývám semiotikou, to jest učení o zásadní povaze a základních druzích možné semiose; a zjišťuji, že pro prvního osadníka je to oblast příliš rozsáhlá a práce příliš veliká“ (Jakobson, 1995, s. 43).

Peirce se stal zakladatelem moderní sémiotiky a je velkou zásluhou Jakobsonovou, že Peircovo dílo, jež obsáhlo sémiotiku ve velmi širokém slova smyslu, bylo otevřeno pro sémiotiku lingvistickou. Jazykověda se zabývá jazykem jako systémem znaků a sémiotika znaky všeho druhu. Protože se zabývá také znaky neverbálními, je důležitá např. k tomu, abychom stanovili vztahy mezi texty a obrazy (Daneš, 1995), ať už zapojenými do textu nebo jakkoli korespondujícími s textem či suplujícími vlastní text (jak se s tímto jevem stále častěji setkáváme v komunikaci počítačové), případně abychom stanovili vztahy mezi texty, např. mluvenými, a lidským chováním, doprovodnými gesty, mimikou apod.

Protože se sémiotika zabývá vztahem znaku a skutečnosti, je střešní disciplínou, v jejímž rámci může být také řešena otázka vztahu vlastních jazykových znaků a skutečnosti. Tuto otázku kladla už sémiotika starověká a středověká. V Platónově dialogu Kratylos se diskutuje o tom, zda se v řeči spojuje znak s předmětem na základě „přirozenosti“ (fyzei), jak si to myslí Kratylos, anebo na základě „konvence“ (thesei), pro niž argumentuje Hermogenes; Sokrates, který diskusi řídí, se přiklání k tomu, že reprezentace na základě podobnosti je nadřazena znakům konvenčním, ale připouští přinejmenším spolupůsobení dohody a zvyku, tedy konvence. Peirce si starověkých a středověkých myslitelů velmi vážil. V roce 1903 napsal, že kdyby se bylo staré „učení o znacích“ rozpracovávalo, místo aby se nechalo upadnout v zapomnění, bylo by dvacáté století mohlo již od počátku disponovat speciálními vědami tak životně důležitými, jako je např. lingvistika (Jakobson, 1995, s. 43).

 

1. Jakobson a Peirce

Právě navázáním na starověké a středověké myslitele byla Peircova sémiotika pro Jakobsona velmi inspirativní. „Poznámky o sémiotice, které Peirce načrtl během půlstoletí, mají epochální význam, a kdyby nezůstaly z větší části nevydány až do třicátých let, nebo kdyby byla lingvistům známa alespoň jeho publikovaná díla, měl by Peirce bez pochyby jedinečný vliv na mezinárodní vývoj lingvistické teorie,“ napsal Jakobson (1995, s. 43). A v jiné studii si posteskl: „Mnoha věcem bylo možné porozumět dříve a jasněji, kdyby byl člověk znal Peircovy základní [178]myšlenky. Musím přiznat, že jsem po léta cítil hořkost, neboť jsem byl mezi lingvisty možná jediný, kdo studoval Peircovy názory“ (Jakobson, 1980, s. 36). Proč bylo Jakobsonovo „lingvistické přečtení“ Peircovy teorie znaků tak důležité?

Moderní lingvistika 20. století byla již spojena s jiným typem sémiotického uvažování o jazyce, spjatým především se jménem de Saussurovým. Ferdinand de Saussure razil pro své učení o jazyce jako znakovém systému pojem sémiologie. Měla definovat, co z jazyka činí zvláštní systém mezi ostatními sémiologickými fakty. Čím se de Saussurova sémiologie a Peircova sémiotika liší?

Po seznámení se s Peircovým dílem Jakobson ve svém americkém údobí takřka nepřetržitě usiloval (např. Jakobson, 1952, 1957, 1965, 1977 aj.) o syntézu de Saussurova binárního pojetí znaku a Peircových návrhů triadických. Než naznačíme některá řešení, k nimž dospěl, připomeneme nejdůležitější rysy, jimiž se de Saussurova sémiologie a Peircova sémiotika liší.

 

2. Peirce a de Saussure

V analýze de Saussurovy sémiologie a Peircovy sémiotiky (z pohledu lingvistického) se lze opřít např. o studii Dresslerovu (1989) a rozdělit rysy odlišující oba přístupy do těchto bodů:

(1) V de Saussurově sémiologii má znak dvě stránky: označující (signifiant) a označované (signifié). Méně pozornosti se věnuje tvorbě a interpretaci znaku. Není tu interpret a pro semiózu zvláště důležitý Peircův interpretant (= komunikativní a případně kognitivní efekt jakožto nový znak). Podle Peirce „nothing is a sign unless it is interpreted as a sign“ (II.307). „A sign stands for something to the idea which it produces, or modifies. That for which it (= signans) stands is called its object (signatum), that which it conveys, its meaning (relation signans-signatum); and the idea to which it gives rise, its interpretant“ (I.339). Nebo jinými slovy: Znak zastupuje něco (stands for something) vzhledem k někomu (to somebody), tj. interpretovi produkujícímu interpretant. (Srov. analýzu Peircova pojetí znaku v Palek, 1978.)

(2) De Saussure a zvláště jeho následníci (zejména glosematici) ostře odlišují formu a substanci. V Peircově sémiotice se tato dichotomie překlenuje pomocí pojmu interpretant, díky němuž vznikají znakové řetězce: „The sign creates in the mind of some person (= Interpret) an equivalent sign, or perhaps a more developed sign. The sign created is the interpretant of the first sign“ (III.228). Zatímco de Saussurovo pojetí znaku je statické, typu „aliquod stat pro aliquo“, Peircovo dynamické: proces, který vede interpreta od x k y, je inferenční povahy.

(3) De Saussurův strukturalismus vyzdvihuje distinktivnost znaků. Také v Peircově uvažování hrají od počátku velkou úlohu opozice: „věc bez opozic ipso facto neexistuje“. Peirce považuje distinktivnost za jednu z vlastností znaků: „A sign … must have some qualities in itself which serve to distinguish it“ (VII.356). Distinktivnost v podobě diskrétních opozic má ale zřejmě významnější roli u znaků nižších rovin než u textu. De Saussure jí připisuje takovou úlohu proto, že bere v úvahu zejména foném, slovo, větu. Peirce jde za větu, k jednotkám vyšším, k nimž vedou inference v podobě znakových řetězců.

(4) A konečně je tu fakt, který jsme již předjali úvahou z Platónova Kratyla. De Saussure považuje jazykové znaky za konvenční (arbitrérní), což má své opodstatnění v tom, že všechny jazykové znaky jsou přinejmenším částečně konvenční. Peirce [179]ale ukázal, že znaky mohou být zároveň také ikonické a indexické. V základě Peircovy klasifikace znaků leží velmi důležitá myšlenka, že každá semióza potřebuje příspěvek všech tří znakových typů.

V kontrastivně vyhrocené analýze de Saussurovy sémiologie a Peircovy sémiotiky (srov. Dressler, 1989, s. 8–9) bychom našli ještě další odlišné rysy (vztah ke komunikativní a kognitivní funkci řeči, k psychologii a sociologii řeči aj.). Již uvedené rysy však postačují k tomu, abychom si připomněli, čím byla Peircova sémiotika pro Jakobsona, jehož dosavadním zázemím byla nepochybně teorie de Saussurova, tak přitažlivá.

 

3. (Ne)konvenčnost jazykového znaku

Důvodů, proč Jakobson v americkém údobí své činnosti Peirce studoval a pro lingvistiku objevoval, je řada. Ve svém příspěvku se budeme zabývat jen aspektem, který jsme tu uvedli na místě posledním, pod bodem (4). Vyjdeme-li z tvrzení, že de Saussure více než Peirce zdůrazňoval konvenční povahu jazykového znaku, není to zcela přesné. Také de Saussure uvažoval o nekonvenčních (nearbitrérních) znacích, ale vykazoval jim v jazykovém systému poměrně velmi omezené místo (např. onomatopoia). Naproti tomu věnoval hodně úsilí definování konvenčnosti (arbitrérnosti) jazykového znaku, zásadního rysu, jímž se jazykový znak odlišuje od znaků jiných: „Lze proto říci, že zcela arbitrérní znaky realizují ideál sémiologického procesu lépe než jiné, a proto jazyk, nejkomplexnější a nejrozšířenější z výrazových systémů, je také ze všech nejcharakterističtější“ (Saussure, 1989, s. 98). U de Saussura tvoří arbitrérnost spolu s lineárností dva základní principy, jimiž je definován jazykový znak (srov. ovšem i oslabenou verzi tohoto tvrzení v oddíle Absolutní a relativní arbitrérnost, s. 160–163). Peirce připouštěl, že všechny znaky jsou alespoň částečně konvenční, ale velkou pozornost věnoval nearbitrérním aspektům jazyka.

Peirce rozlišil znaky na základě vztahu znaku a objektu – a to je nejznámější Peircova triáda – na ikony, indexy a symboly. Ikony jsou ty nejprimitivnější. Ikon je založen na podobnosti mezi znakem a objektem, index na soumeznosti s objektem, zatímco pouze symbol je založen na čistě konvenčních vztazích ke svému objektu (srov. např. Nöth, 1990, s. 39–47).

Pokud jde o indexy v jazyce, je známo, že tomuto typu jazykových znaků věnoval Jakobson studii Shifters, Verbal Categories and the Russian Verb (1957). V ní se zabývá především vztahovou a referenční povahou kategorie pronominálií a vztahovou a referenční povahou temporality slovesných časů. Zajímáme-li se o povahu těchto jevů, je třeba korigovat stanovisko, k němuž vede de Saussurova teorie strukturních významů a distinktivních rysů, kladoucí uvažované jevy do jedné (jazykové) roviny. Třebaže já, ty a on jsou členy jednoho pronominálního systému a jejich strukturní významy lze vymezit bez ohledu na jejich konkrétní reference v řečovém aktu, činí z nich zřetel k referenci v řečovém aktu jednotky různorodé. Podobné je to v oblasti slovesných časů. Jednou jsou slovesné časy vztaženy k osobě mluvčího (a jeho času), jindy plní svou funkci vzhledem k referenci jiných slovesných časů. Jakobsonovo odhalení indexové povahy jazykového znaku, inspirované Peircem, tu přineslo závažný vhled do problematiky existenciální zprostředkovanosti jazykových jevů. Po tomto exkurzu do oblasti indexu v jazyce přistoupil Jakobson k bádání v oblasti ikoničnosti.

 

[180]4. Ikoničnost v jazyce

Ikon patří v Peircově kategoriálním systému ke kategorii prvosti (firstness), na rozdíl od indexu (secondness) a symbolu (thirdness). Prvost reprezentuje „the absolute presence…, something which is what it is without reference to anything else“ (2.85). Čistý ikon je podle Peirce spíše hypotetická možnost. Je to znak, který něco zastupuje prostě proto, že se tomu podobá, a je nezávislý na jakémkoli účelu (srov. Nöth, 1990, s. 121–133).

Lze opravdu předpokládat, že ikonické znaky existují i v jazyce? Chceme-li poznat povahu ikoničnosti v jazyce a její rozsah, je třeba vzhledem k její elementárnosti přistoupit nejprve na stanovisko krajně „naivní“, nebo dokonce „primitivní“. To nás pak může přivést k odhalení dalších ikonických jevů v jazyce. Pokusme se vysvětlit nejprve elementární podobu ikoničnosti. Ikonickou povahu mohou mít např. takové jazykové jevy jako průběh intonačních křivek (Dressler, 1989, s. 13): V mnoha jazycích lze pozorovat, že při radosti (označované) intonační křivka (označující) stoupá, zatímco při smutku klesá. To pak nachází vyjádření v takových jazykových výrazech jako povznesená nálada, vrchol radosti a naopak pokleslá nálada nebo hluboký smutek či žal. Současný zájem o neverbální komunikaci věnuje značnou pozornost také ikonické povaze mimiky a gest: při radosti nejčastěji vyletí ruce vzhůru a zdvihnou se koutky úst, při smutku nebo zklamání zase ruce poklesnou; svěšená hlava i pokleslé koutky úst samy o sobě naznačují náladu pod hladinou normálu. Také tato neverbální složka komunikace našla své vyjádření v odpovídajících jazykových výrazech, z nichž některých jsme tu užili. Vztah mezi verbálními znaky a gesty nebo mimikou (představme si také schematická zobrazení veselé a smutné tváře) je tu zjevný.

Ikon jakožto prvost (firstness) je nejpřirozenější a nejelementárnější znak, o němž Peirce říká: „Jediný způsob, jak přímo komunikovat myšlenku, je prostřednictvím ikonu; a každá nepřímá metoda musí svým ustrojením záviset na užití ikonu“ (II.276). Proto hrají ikony větší roli u dětí než u dospělých, v neverbální komunikaci mají širší uplatnění než ve verbální, v jednodušších kognitivních postupech jsou častější než ve složitějších apod. Tato a podobná často se objevující tvrzení (např. zjištění, že nejelementárnější formou paměti je ikonická paměť) mohou vést k představě značné neuvědomělosti, spontánnosti, podvědomosti či mechaničnosti ikonického znaku.

Uvedené rysy se k charakteristice ikonu jakožto prvosti jistě váží. Nejvýstižněji je ilustruje příklad tzv. echa neboli opakování, jež je považováno za znak ikonický. Zopakuje-li např. posluchač otázku Co děláš? týmiž slovy, tj. před vlastní odpovědí opakuje položenou otázku, je to jistě zcela mechanické. Posluchač může ovšem otázku opakovat i v podobě poněkud pozměněné, např. Co dělám? Z toho vyplývá, že ikonický znak vykazuje různé stupně podobnosti s označovaným. Podle stupně podobnosti mezi označujícím a označovaným rozdělil Peirce ikony do tří skupin: obrazy, diagramy a metafory.

Obrazy mají nejvyšší stupeň ikoničnosti, metafory nejslabší. Mezi nimi stojí diagramy, které reprezentují vztahy částí jedné věci analogickými relacemi svých vlastních částí. Tyto projektivní, analogické vztahy mezi označujícím a označovaným jsou zřejmě nejdůležitější a nejčastější ikonické vztahy v řeči. Za normálních podmínek je např. textová koherence diagramatickým označujícím kognitivní reference, [181]tj. je predisponována kognitivními schématy a rámci. Není-li tomu tak (např. v umělecké literatuře aj.), vlastní diagramatičnost v rovině realizace chybí, ale v rovině predispozice zřejmě trvá (srov. pojem prototypického vyprávění u Enkvista, 1981).

 

5. Diagramatická ikoničnost

Diagramatické ikony se podobají svým objektům strukturními vztahy svých částí (II.282). Jakobson píše: „… ’systém diagramatizace’, na jedné straně zjevný a závazný pro celou morfologickou a syntaktickou strukturu jazyka a na druhé straně latentní a virtuální v lexiku, boří saussurovské dogma arbitrérnosti…“ (Jakobson, 1995, s. 53). Jak je tomu v rovině textu? V rovině textu je diagramatická ikoničnost zřejmě základním principem, který je v pozadí reprezentace temporálních posloupností. Tento vztah ilustruje Jakobson ve svém Hledání podstaty jazyka citací Caesarova Veni, vidi, vici: „Jestliže nás řetězec sloves Veni, vidi, vici informuje o pořadí Caesarových činů, je to především proto, že sekvence souřadných préteritních tvarů je užito k reprodukci následnosti vyprávěných událostí“ (1995, s. 46).

Diagramatičnost mezi označujícím a označovaným vzniká tehdy, „když koherentní posloupnosti témat v makrostruktuře odpovídá analogická posloupnost v povrchové makrostruktuře nebo mikrostruktuře textu“ (Dressler, 1989, s. 15). Dressler také uvádí jiný klasický příklad diagramatické ikoničnosti – čtyři řádky starého tyrolského náhrobního nápisu, který praví:

 

V originále	Aufigstiegen	Vylezl nahoru
	Kerschen brockt	Trhal třešně
	Abigfallen	Spadl dolů
	Hingwesen.	Zabil se.

 

Vztah ordo naturalis, který má sémiotický parametr diagramatické ikoničnosti a je nepříznakový, a ordo artificialis, který vykazuje odchylky, je přinejmenším částečně antidiagramatický, a proto příznakový, je předmětem mnoha studií. Z hlediska účinnosti (efficience) tento vztah zkoumá odedávna, od dob antických, rétorika (srov. zde Kraus). Dnes je také předmětem mnoha výzkumů psycholingvistických. Psycholingvistické experimenty ukazují vyšší účinnost ordo naturalis jak v textovém porozumění a interpretaci, tak v textové produkci (Levelt, 1983). Zejména interpretovatelnost bývá spojována s vysokým stupněm ikoničnosti. Givón (1989, s. 97) formuloval tzv. ikonický imperativ: „Za předpokladu, že jde o stejný předmět, lze kódovanou zkušenost snáze uchovat, vyvolat a komunikovat, je-li kód maximálně izomorfní zkušenosti.“ Také vývojové hledisko ukazuje, že dítě nejprve striktně dodržuje ordo naturalis a teprve časem se učí komplikovanější textové výstavbě (Labov – Waletzky, 1967; Dressler et al., 1984). V neposlední řadě také diachronní textové rozbory historických písemných památek ukazují převahu ordo naturalis ve starých textech (např. Enkvist, 1994; Wårvik, 1994), do nichž teprve s vypracováním syntaxe souvětí a vznikem monofunkčních spojovacích výrazů umožňujících změny větosledu pronikají postupně konstrukce ordo artificialis (nejdříve v souvětích časových, ale až později v souvětích kauzálních, podmínkových, přípustkových apod.).

 

[182]6. Zkušenostní ikoničnost

Diagramatická ikoničnost ordo naturalis se zkoumá v řadě synchronních textovělingvistických disciplín. Ordo naturalis se totiž dodržuje zcela zákonitě při tvorbě některých typů textů, především instruktivních, neboť zaručuje, že doporučovaný postup bude dobře rekonstruován. Analýze jsou podrobovány recepty starobylé, např. římské (Dressler, 1989), ale i zcela současné. K tradiční nálepce ordo naturalis, pod níž se odedávna probíraly problémy izomorfismu textu s pořadím zkušeností s vnějším světem, odkazuje také Enkvistův pojem experiential iconicism (zkušenostní ikoničnost), který Enkvist ozřejmuje mj. právě analýzou typů textů instruktivního typu. „In natural order, then, text and discourse (sermo) have the same arrangement as things in the universe of discourse (ordo rerum)“ (Enkvist, 1981, s. 77–78). „Experiential iconicism“ se objevuje, píše Enkvist, „whenever the linear relations in a text stand for temporal, spatial, or social relations between referents in the world described by that text“ (Enkvist, 1981, s. 84). Ve finské textové lingvistice (viz např. Virtanen, 1992) byla pak zkušenostní ikoničnost velmi podrobně probádána při analýze nejrůznějších druhů návodů, receptů, turistických příruček, popisů cest a měst apod.

Ikoničnost je tu zkoumána jakožto strategie procesuální a interakční. Její povaha vyplývá jednak ze známé analogie mezi prostorem a časem, jednak z faktu, že texty uvedeného typu musejí počítat se vztahem mezi posloupností verbálních aktů a vyplněním instrukcí. Výzkumy v této oblasti, jež se může jevit velmi elementární a na první pohled banální, docházejí opět k zajímavým poznatkům textově syntaktickým (frekvence jednoduchých vět, postavení vedlejších vět v souvětí, volba participií, užívání spojovacích výrazů, tematické posloupnosti, funkční větná perpektiva apod.) i kompozičně pragmatickým (volba stanoviska, hlediska, pohyblivost prostorové a časové perspektivy apod.).

Jak uvádí Enkvist, rovněž „all stories, narratives, histories, and chronicles presenting sequences of events and actions in the order in which they actually took place will here qualify as examples“ (Enkvist, 1981, s. 85). Tímto výrokem nás Enkvist odkazuje do oblasti naratologie, v níž má princip ikoničnosti klíčové, ale zároveň velmi vratké pozice. Princip diagramatické ikoničnosti ordo naturalis se tu dostává do konfliktu s jinými principy, jež ovšem mohou mít také povahu diagramatické ikoničnosti: např. přerušení linie vyprávění jinou, paralelní linií lze považovat také za projev diagramatické ikoničnosti, mající tentokrát podobu paralelismu (Jakobson).

 

7. Ikoničnost uměleckého textu: artifice

Pohlíží-li současná textová lingvistika nebo naratologická literatura v některých svých metodologických projevech na vyprávění jako na textový typ, pro nějž lze stanovit obecné principy spojující vyprávění každodenní s vyprávěním uměleckým, kroniku s románem nebo deník s beletrií (neboť současný dotyk literární a neliterární produkce k tomu sám o sobě vybízí), Jakobson si tu přece jen počíná jinak. Pro Jakobsona, jak známo, bylo rozlišení jazyka běžného (prostě sdělovacího) a poetického (básnického) osou přístupu k jazykovým jevům, přestože vždy zároveň zdůrazňoval, že poetická funkce jazyka se projevuje i v útvarech svou funkcí primárně nepoetických (Jakobson, 1995, s. 17–33).

Uvedená distinkce jazyka běžného a básnického vedla Jakobsona v jeho pozdějších pracích věnovaných Peircově sémiotice k doplnění znakové triády ikon, index [183]a symbol o čtvrtý typ znaku zvaný artifice. Jak se artifice začleňuje do Peircova systému? Převedením triadické soustavy na dvě binární opozice:

 

Charles Sanders Peirce

icon

index

symbol

 

Roman Jakobson

	similarity	contiguity
factual	icon	index
imputed	artifice	symbol

 

Termín „artifice“ si Jakobson vypůjčil v roce 1964 (srov. Portis-Winnerová, 1993) od Geralda Manleye Hopkinse a konstituoval čtyřčlenný systém, který je založen jednak na opozici podobnosti (similarity) a soumeznosti (contiguity), ale zároveň na opozici faktické (factual) a vložené (imputed). Tak podobnost je jednak faktická (ikon), jednak vložená (artifice), a také soumeznost je jednak faktická (index), jednak vložená (symbol) (Jakobson, 1987, s. 466–473). Jakobson tak nabídl elegantní systémové řešení, které mu umožnilo novým způsobem zarámovat výroky o sémiotice básnického díla. Je otázkou, nakolik se tak stalo v duchu Peircova uvažování a nakolik šlo o specifický, modifikující vklad Jakobsonův.

Třebaže se Peirce vyjadřoval o literatuře někdy i značně neuctivě, měl k literatuře blízko (podrobil např. rozboru slovesnou strukturu básně Kelah, připisované Poeovi, již považoval za ranou a lepší verzi Havrana, rozebíral veršovou strukturu anglické a americké literatury, zejména poetickou dikci Emily Browningové, psal o výslovnosti shakespearovské angličtiny apod.). Měl s literární tvorbou i autorskou zkušenost. Podobně jako de Saussure napsal v mládí Anagramy, také Peirce v mládí básnil. Bylo mu asi šestnáct let, když se pustil do literární práce, ale byla tak nezralá, že i to může vysvětlovat pozdější Peircovo opovržení básnickou tvorbou. Jak uvádí Winner (1994), snad jedinou výjimkou z tohoto truchlivého literárního materiálu je částečně autobiografický a částečně fiktivní cestopis, který nese název Thessalianský místopis (Thessalian Topography), s podtitulem Zpráva o cestě Thessálií před dvaceti lety, s literárními ozdobami, které příběh poetizují a ozvláštňují (Making a Poetical and Peculiar Story). Uvádíme jej tu mj. také proto, že hrdina, mladý Američan, zavítá na své cestě i do Prahy (Peirce navštívil Prahu v r. 1870): „Pak se rozpomenul na kouzelnou Prahu, stověžaté město se stříbřitou atmosférou, s jejími pahorky, masivními impozantními stavbami vyhlížejícími jako [184]výtvory Alladinových džinů, s hradbami a cimbuřím, s mystickou řekou a údolím, s její nesrozumitelnou českou řečí, s její oduševnělostí…“ (cit. podle Winner, 1994, překlad S.Č.).

Peirce formuloval své pojetí fiktivního světa (pro nějž někdy užívá slova figment) jako „výtvor něčí imaginace, (který) má takové rysy, jaké mu vtiskuje něčí myšlenka…“ (Peirce, 1931–1958, dále CP, V.405). „Když nám arabský vypravěč sděluje, že byla žena jménem Šeherezáda, nechce, abychom mu rozuměli tak, jako by mluvil o světě vnější reality, a v tom, co vypráví, je velký díl fikce… a příběh je samozřejmě pouhou fikcí básníkova myšlení. Nicméně jakmile stvořil Šeherezádu a učinil ji mladou a krásnou a obdařil ji darem spřádání příběhů, stává se nespornou skutečností, že ji takto stvořil, a tuto skutečnost nemůže zrušit tím, že se tváří nebo si myslí, že ji stvořil jinak“ (CP V.152). Vztahem Peircova sémiotického uvažování a estetické teorie Pražské školy se podrobně zabývají statě Thomase Winnera (1994) a Irene Portis-Winnerové (1993) a uvádějí, že Peircova pozice byla srovnatelná s tím, k čemu dospěli Jakobson, Mukařovský aj. vědci Pražské školy, že totiž v estetickém textu je vztah mezi znakem a jeho objektem podstatně odlišný – oslabený a polyvalentní – ve srovnání s jinými typy textů.

Podle Jakobsona a estetické teorie Pražské školy definiční podstata básnického jazyka, a později též Jakobsonova estetického znaku zvaného artifice, spočívá nejen v tom, že jeho referenční vztah je oslaben (podobnost je vložená), ale navíc tento znak k sobě musí poutat pozornost (zaměření na samo sdělení). Zaměření na znak sám souvisí se zvláštním uspořádáním estetického znaku, v němž se uplatňuje velkým dílem právě ikoničnost.

 

8. Ikoničnost a artifice

Pojmy ikoničnosti a artifice jsou si v Jakobsových textech blízké. V pracích předcházejících zavedení pojmu artifice Jakobson ilustruje ikoničnost především příklady z jazyka básnického, zejména jeho stránky zvukové: „Autonomní ikonická hodnota fonologických protikladů je ve sděleních čistě poznávacích oslabena, stává se však obzvláště patrnou v jazyce básnickém“ (Jakobson, 1995, s. 52). Zvukové stránce básnického jazyka pak Jakobson věnoval řadu statí a v závěru života knihu The Sound Shape of Language (1979).

Ikoničností zvukové stránky jazyka rozuměl Jakobson jak vztah k referenci (tj. vztah označující – označované), když např. souhlasně citoval výrok Alexandra Popea o tom, že „zvuk má býti ozvěnou významu“. Rozuměl jí však i vztah intratextový (označující – označující/označované), kdy ikoničnost spočívá v ozvěně předchozího či předjetí následného prvku textu.

Druhé zaměření úzce souvisí s tím, že při výkladu básnického jazyka a později artifice formuloval Jakobson své pojetí opakování, paralelismu a ekvivalence jakožto konstitutivního principu poezie. Bylo to v 60. letech zejména ve statích Lingvistika a poetika a Poezie gramatiky a gramatika poezie (Jakobson, 1995, s. 74–125). V poezii jde podle Jakobsona o projekci principu ekvivalence z osy selekce na osu kombinace. V poezii se porovnává hláska s hláskou, slabika se slabikou, rým s rýmem apod. Ekvivalence je vlastně povýšena na konstitutivní princip posloupnosti.

Když Jakobson ilustroval ikoničnost reprezentace časových vztahů příkladem Caesarova „prozaického“ Veni, vidi, vici, byl nepochybně inspirován také zvukovou konfigurací citátu, ikoničností paralelismu: setkávají se tu tři paralelní morfologické [185]tvary, všechny začínají hláskou v a končí hláskou i, všechny tři jsou dvojslabičné, obsahují jen střední a vysoké samohlásky (e a i), výška samohláskového skladu v uvedených tvarech postupně graduje apod.

Princip konfigurací vykládá Jakobson především ve svých statích o poezii, pro niž vedle zmíněného principu ekvivalence a paralelismu postuluje také princip metaforičnosti, zatímco próza je podle Jakobsona vybudována na postupu metonymickém. Jestliže se Jakobson věnoval ve svých analýzách především dílům poezie, neznamená to však, že neměl smysl i pro díla vybudovaná na principu prozaickém. O něm ve stati Lingvistika a poetika v souvislosti s rozlišením dvou stránek slovesnosti, pro něž měla latinská literární teorie označení ornatus difficilis a ornatus facilis, píše: „Druhý z nich se evidentně mnohem tíže poddává lingvistické analýze, neboť v takových literárních formách jsou jazykové prostředky nenápadné a jazyk se zdá být téměř průhledným oděvem. Nutno však říci s Charlesem Sandersem Peircem: ’Tyto šaty nelze nikdy úplně svléci, ty se jen vyměňují za něco průsvitnějšího.’ ’Bezveršová kompozice’ – jak nazývá Hopkins prozaické odvětví slovesnosti, kde paralelismy nejsou tak důsledně vyznačeny a tak přísně pravidelné jako ’stálý paralelismus’ a kde není žádné dominantní figury zvukové – předkládá poetice zamotanější problémy, stejně jako každá přechodná jazyková sféra“ (Jakobson, 1995, s. 100).

 

9. Ordo naturalis v literárním žánru deníku

V stati Co je poezie má Jakobson zajímavou úvahu o tom, co je a není poezie, a uzavírá, že hranice, která dělí básnické dílo od toho, co básnickým dílem není, je labilnější než hranice čínských státních útvarů. „Máchův deník je stejně básnickým dílem jako Máj a Márinka, nemá ani přídechu utilitárního, je to čistý l’art pour l’art, je to básnictví pro básníka. Ale kdyby Mácha žil dnes, možná že by zrovna lyriku (Srnko, bílá srnko, uposlechni radu) ponechal pro intimní domácí potřebu a uveřejnil by spíš deník“ (Jakobson, 1995, s. 26). Jakobsonovo „dnes“ se datuje počátkem 30. let. Jakobsonovo „dnes“ čteme však spíše tak, jako by je napsal počátkem let devadesátých, která přinesla opravdu masivní vlnu deníkové, kronikové, epistolární a memoárové literatury, k níž nelze přistupovat jinak než jako k jednomu z reprezentativních projevů literárního postmodernismu (i když můžeme souhlasit s nálepkou, jíž se této vlně dostalo, totiž – „pokleslá četba pro intelektuály“).

Rozporná hodnocení literárnosti a pokusy o určení žánru této produkce na hranici života a literatury (srov. Čmejrková, 1994; Hoffmannová, v tisku) uvedeme ve zkratce dvěma typy výroků vztahujícími se k poetice jednoho z prvních děl tohoto proudu, k Vaculíkovu Českému snáři (Hlasy nad rukopisem…, 1991): „Ptám se, co blokuje text: je to zvolený způsob deníkových záznamů, vedených reálně v reálném čase. Zas jeden marný pokus přetisknout život přímo do textu…“ A naproti tomu: „Na Českém snáři se prokazuje, že chronologie je nejprostší, ale zároveň výsostný kompoziční princip: život se děje v čase, den po dni, rok po roce.“ „Kniha se děje právě tak, jako se děje život, bez jistoty cíle.“ „Text se vytváří před čtenářem zároveň s událostmi, o nichž vypovídá, v minimálním odstupu za nimi.“ „Skutečnost se stává literárním dílem před našima očima.“

Reakce na tento typ prózy zaznamenává jakožto dominantní princip výstavby tohoto textu princip ikoničnosti (objevuje se i sám termín ikoničnost). Pokusme se zjistit, do jaké míry lze tento sémiotický pojem při analýze textu aplikovat. [186]Řada analýz konstatuje temporální izomorfii mezi textem a událostmi, jež jsou zaznamenávány jedna po druhé, den po dni (práce na rukopise, práce na zahradě, setkání, rozmluvy, sny, úvahy apod.). Strategii času je podřízena i strategie místa (domov, zahrada, ulice, byty). Totéž se týká strategie postav: jejich objevení se na stránkách knihy a jejich role v textu nejsou předem nikterak signalizovány, postavy se objevují a mizí podle toho, jak je vypravěč potkává a ztrácí z dohledu, vynořují se nečekaně ve vzpomínkách a snech, zjevně bez předchozího plánu a rozvrhu.

Zatímco ve vyprávění operuje vypravěč s časovým proudem, který se uzavřel (Longacre, 1976, s. 200), v denících nebo kronikách se vypravěč nachází uprostřed časového proudu, který registruje v minimálním odstupu za událostmi, aniž by věděl, co bude následovat. Uvažujeme-li o sémiotickém charakteru makrostruktury textu, je třeba její ikoničnost chápat v tomto procesuálním smyslu. Zároveň temporální znaky vykazují povahu indexů (ve smyslu Jakobsonových shifterů). Přítomné, minulé a budoucí časy v jednotlivých vstupech odkazují k vypravěčovu ego, hic et nunc, které se mění den po dni a okamžik po okamžiku.

Uterý 23. ledna 1979. Je čtvrt na dvanáct a kluci ještě nejsou doma. Nedokážu si tedy myslet, že jsem pro dnešek už sám. Budu vyrušen. Nemůžu dosáhnout samoty skoro nikdy, pořád tu někdo je… Skrze sklo dvojích dveří vidím, že také Madla ještě v posteli čte… Je půlnoc, přišel Jan. Ptám se, kde byl… Madla zhasla…

 

10. Ikoničnost makro- a mikrostrukturní

Ikoničnost v rovině makrostruktury analyzovaného textu je podpořena fotografiemi postav, s nimiž se čtenář setkává na stránkách knihy. Fotografie (jež bývají všeobecně považovány za typ ikonického znaku) text dotvářejí a zároveň jej posouvají po nakloněné rovině svažující se směrem k realitě života. Na druhé straně ovšem textová analýza vyjevuje značný stupeň arbitrérnosti zvolených postupů v rovině mikrostruktury textu. Každý den (rys ekvivalence) má svoji vyprávěcí strategii (rys selekce), jež se den po dni mění. Deníkový zápis může začínat ránem:

Neděle 18. února 1979. A dobrý den! Snídáme v půl jedenácté. V noci mě posedly nové skvělé ideje, jen vstát a začít psát…,

jindy retrospektivním vyprávěním od večerního stolu:

Středa 7. února 1979. „Ani se nezeptáte, jak jsem dnes dopadl na policajtůře,“ vytkl jsem u večeře klukům. „Jak dopadls na policajtůře?“ zeptal se Janek. Pokývl jsem ještě k Ondrášovi a ten řekl „Jak dopadls, prosím tě, na té policajtůře?“ „Budete překvapeni,“ řekl jsem. Jako jsem byl překvapen já. Čekal jsem..,

anebo in medias res:

Pondělí 12. března 1979. Odemkl jsem, vešel, a Bibisa proti mně nevyletěla. Pokročil jsem, nahlédl za roh….

Zkušenostní ikoničnost někdy vykazuje zřetelné znaky Peircovy prvosti, jako je bezprostřednost, syrovost, čerstvost aj., jindy má čtenář před sebou škálu případů od zážitkovosti reportážního typu k suchému informativnímu syntetizování dějů v průběhu dne, několika dnů apod.

Pondělí 26. února 1979. Pro udržení souvislosti, bez nálady, musím pár věcí zapsat. V sobotu odpoledne jsme šli přes Letnou na Hrad a tam do svatojiřského kláštera, do galerie…..

[187]Tyto postupy se v textu vzájemně porovnávají a vstupují do textových strukturních vztahů. Ikoničnost paralelismu (dnů, činností, zápisů) vytváří specifický rytmus textu. Hovoříme-li o tom, jak variabilními a ve své podstatě arbitrérními postupy vzniká dojem ikoničnosti, je třeba se zmínit ještě o jednom druhu ikoničnosti, který se tu uplatňuje: ikoničnost intratextová:

Úterý 30. ledna 1979. Když ráno vstanu a jsem tu sám, asi hodinu hospodařím: umyju hrnky od snídaně, sklidím chleba a utřu drobky, zaleju rostlinstvo a poklidím ptactvo: dám mu slunečnicová semena, ukrojím měsíček jablka a vyměním vodu. Ještě někdy zametu a utřu mokrým hadrem předsíň a chodbu před naším prahem. Potom teprv postavím si na čaj, znovu vytáhnu chleba, nůž a hrnek, snídám a dívám se na ptáky nebo oknem ven.

Úterý 6. února 1979. Mám rád takováto klidná dopoledne, kdy jsem doma sám, odnesu si stroj do kuchyně, kde je tepleji a světleji ze dvora. Vypil jsem si čaj, sklidil umyté a oschlé nádobí od snídaně našich, dal čerstvou vodu ptactvu, natočím čistý papír a těším se, že nikdo nezazvoní. Zvoní telefon, ale ten neberu. Tak do čeho se dáme.

A konečně se objevuje i echo tohoto narativního postupu:

Pátek 13. dubna 1979. Že zaleju rostliny, nakrmím ptactvo a že budu psát.

Aplikujeme-li hypotézu o ikoničnosti, jak nás k tomu vybídla Jakobsonova stať O hledání podstaty jazyka inspirovaná Peircem, na analýzu textového typu deníku, navíc literárního, je třeba myšlenku o uplatnění ikonické strategie chápat jen jako rámec, na jehož pozadí zřetelně vynikají postupy jiné. Zatímco teze o intratextové ikoničnosti paralelismu se jeví jako nesporná, tezi o ikoničnosti znaku vůči předmětu lze zcela vyvrátit a poukázat na prvky arbitrérnosti a konvence v tomto vztahu (srov. též Fludernik, 1993). Např. Gombrich (1981) zcela popírá obecnou ideu přirozené podobnosti a argumentuje přitom relativní konvenčností obrazů, jež mohou reprezentovat téměř cokoli. Také Eco odmítá nejen všechny varianty naivního kritéria podobnosti (jako je analogie, motivace, společné rysy), ale i opačnou tezi o arbitrérnosti jazykového ikonu. Ikoničnost je podle něj založena na kulturní konvenci a „podobnost se netýká vztahu mezi obrazem a jeho předmětem, ale mezi obrazem a obsahem, který je mu připsán předchozí kulturou“ (Eco, 1976, s. 204). Eco se snaží nahradit typologii znaků teorií modů znakové produkce a v jejím rámci nahrazuje sémiotickou opozici arbitrérnost – ikoničnost dichotomií ratio facilis a ratio difficilis. V modu ratio facilis se znaky produkují podle kódu již existujícího, v modu ratio difficilis ještě není obsah a výraz zakódován. Ratio difficilis je Ecovou reinterpretací sémiotické motivovanosti a ikoničnosti (Eco, 1984, s. 176).

 

Závěr

Pojem ikoničnosti přejal Jakobson od Peirce a stejně jako Peirce jím mínil mnohé (např. od obrazu zvířete ve vztahu k živému tvoru přes diagramatičnost morfologických kategorií, např. gramatického čísla, po básnické metafory). Pojem ikoničnosti se v Jakobsonových pracích řadí k těm nástrojům, s nimiž Jakobson rád pracoval, protože náhle převedly na společného jmenovatele řadu jevů dosud neusouvztažněných a osvětlily je z nečekaného zorného úhlu. Podobně Jakobson pracoval s pojmy selekce a kombinace, ekvivalence a kontext, paradigma a syntagma, podobnost a soumeznost, metafora a metonymie, afázie vyplývající z poruch v oblasti podobnosti a afázie z poruch soumeznosti apod. Všechny tyto a podobné pojmové dvojice [188]jsou v Jakobsonově pohledu na jazyk a produkci a interpretaci řeči vzájemně propojeny a skloubeny. Nahlížení jevů z opačných perspektiv přivedlo Jakobsona také k tomu, že k pojmu ikoničnosti dovodil komplementární pojem artifice, v němž jsou rysy ikoničnosti (určitá mechaničnost, podvědomost, bezprostřednost a spontánnost) podmíněny a zrelativizovány (rysem „imputed“) v obdobné míře, jako je tomu u konvenčního symbolu. Proto se také Jakobson ve svých úvahách o podstatě jazyka stále vracel k Peircově myšlence, že totiž „nejdokonalejší znaky jsou ty, v nichž jsou symbolické, indexové a ikonické prvky amalgamovány (blended) v co nejstejnějších proporcích“ (IV.448). A ve svých úvahách o znaku zvaném artifice se zase Jakobson stále vracel k tomu, že umělecké znaky „mohou nést stopy každého ze tří sémiotických modů popisovaných Peircem: mohou se blížit symbolu, ikonu nebo indexu, ale je zřejmé, že jejich význam (semeiosis) spočívá především v jejich umělecké povaze“ (Jakobson, 1987, s. 451–452).

 

LITERATURA

 

BOUISSAC, P. – HERZFELD, M. – POSNER, R. (ed.): Iconicity. Essays on the Nature of Culture. Festschrift for Thomas A. Sebeok. Stauffenburg Verlag, Tübingen 1986.

ČMEJRKOVÁ, S.: Voices of intention and interpretation. In: S. Čmejrková – F. Štícha (ed.), The Syntax of Sentence and Text. Festschrift for František Daneš. John Benjamins, Amsterdam 1994, s. 205–218.

DANEŠ, F.: The interaction of knowledge modules in the process of communication. In: L. Pantaleoni – L. S. Kovarski (ed.), Sapere Linguistico e Sapere Enciclopedico. Atti del Convegno Internazionale svoltosi a Forli dal 18 al 20 Aprile 1994.

DANEŠ, F.: Text a jeho ilustrace. SaS, 56, 1995, s. 174–189.

DOLEŽEL, L.: Narrative Modes in Czech Literature. University of Toronto Press, Toronto 1973.

DRESSLER, W. U. – WODAK, R. (ed.).: Normale und abweichende Texte. Buske, Hamburg 1984.

DRESSLER, W. U.: Semiotische Parameter einer textlinguistischen Natürlichkeitstheorie. Wien 1989.

ECO, U.: A Theory of Semiotics. Indiana University Press, Bloomington 1976.

ECO, U.: Semiotics and the Philosophy of Language. Indiana University Press, Bloomington 1984.

ENKVIST, N. E.: Experiential iconicism in text strategy. Text, 1, 1981, s: 97–111.

ENKVIST, N. E.: Problems raised by Old English pa. In: S. Čmejrková – F. Daneš – E. Havlová (ed.), Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication. Gunter Narr, Tübingen 1994, s. 55–62.

FLUDERNIK, M.: The Fictions of Language and the Languages of Fiction. Routledge, London 1993.

GIVÓN, T.: Iconicity, isomorphism and non-arbitrary coding in syntax. In: J. Haiman (ed.), Iconicity in Syntax. John Benjamins, Amsterdam 1985, s. 187–219.

GIVÓN, T.: Mind, Code and Context. Hillsdale, New York 1989.

Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Torst, Praha 1991.

HOFFMANNOVÁ, J.: Paradoxy deníkové a memoárové literatury (sémanticko-pragmatická analýza). In: Paradoxy ve vědě a filosofii (= Sborník FLÚ), v tisku.

JAKOBSON, R.: Quest for the essence of language. Diogenes, 51, 1965, s. 21–37.

JAKOBSON, R.: Hledání podstaty jazyka. In: Dvanáct esejů o jazyce. Přel. Jan Šabršula, Miroslav Pravda. Mladá fronta, Praha 1970, s. 29–46. Zde cit. podle Jakobson, 1995.

[189]JAKOBSON, R.: Results of a joint conference of anthropologists and linguists (1952). In: Selected Writings, II. Mouton, The Hague – Paris 1971.

JAKOBSON, R.: Shifters, verbal categories, and the Russian verb (1957). In: Selected Writings, II. Mouton, The Hague – Paris 1971.

JAKOBSON, R.: A few remarks on Peirce, Pathfinder in the science of language. In: Modern Language Notes, 92, 1977, s. 1026–1032.

JAKOBSON, R.: The Framework of Language. Ann Arbor, Michigan 1980.

JAKOBSON, R.: On the relation between visual and auditory signs. In: K. Pomorska – S. Rudy (ed.), Language and Literature. Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1987, s. 466–473.

JAKOBSON, R.: Poetická funkce. Ed. M. Červenka. H&H, Praha 1995.

LABOV, W. – WALETZKY, J.: Narrative analysis: oral versions of personal experience. In: J. Helm (ed.), Essays on the Verbal and Visual Arts. Seattle 1967, s. 12–44.

LEVELT, W.: The speaker’s organization of discourse. In: Proceedings of 13th International Congress of Linguists. Tokyo 1983, s. 278–290.

LONGACRE, R.: Two hypothesis regarding text generation and analysis. Discourse Processes, 12, 1989, s. 413–460.

NÖTH, W.: Handbook of Semiotics. Indiana University Press, Bloomington – Indianapolis 1990.

PALEK, B.: Statuty vyjadřování v teorii znaku. SaS, 39, 1978, s. 218–221.

PEIRCE, CH, S.: Collected Papers. Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1931–1958.

PEIRCE, CH. S.: Grammatica Speculativa. Přel. B. Palek: Lingvistické čítanky. FF UK, Praha 1972, s. 11–104.

PORTIS-WINNER, I.: Peirce, Saussure, and Jakobson’s aesthetic function. Towards a synthetic view of the aesthetic function. In: H. Parret (ed.), Peirce and Value Theory. On Peircean Ethics and Aesthetics. Amsterdam 1993, s. 10–19. (Česky Estetika, 30, 1993, s. 15–29.)

SAUSSURE, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Odeon, Praha 1989.

SEGRE, C.: Semiotics and Literary Criticism. Mouton, The Hague 1973.

VACULÍK, L.: Český snář. Atlantis, Brno 1990.

VIRTANEN, T.: Discourse Functions of Adverbial Placement in English. Åbo Akademi University Press, Åbo 1992.

WÅRVIK, B.: In search of orality in the history of English: A study in signals of textual organization. In: S. Čmejrková – F. Daneš – E. Havlová (ed.), Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication. Gunter Narr, Tübingen 1994, s. 383–387.

WINNER, T. G.: Peirce and literary studies with special emphasis on the theories of the Prague Linguistic Circle. In: K. L. Ketner (ed.), Proceedings of the Charles Sanders Peirce Sesquicentennial International Congress, Harvard University, September 5–10, 1989. Indiana University Press, Bloomington – Indianapolis 1994. (Česky Česká literatura, 1992).

 

[190]R É S U M É

Jakobson’s Veni vidi vici or iconicity in language

In Saussurian linguistics, with its emphasis on conventional character of a language sign, iconicity was essentially ruled out of the linguistic paradigm. Nevertheless, other semioticians seem to have always been attracted by its explanatory power. Roman Jakobson in his Quest for the essence of language (1965) revived Peirces universal categorial system with his triadic system of the icon, index and symbol. The icon belongs to the category of firstness, which represents the absolute present, something which is what it is without reference to anything else. A pure icon is rather a hypothetical possibility. It is a sign which stands for something merely because it resembles it.

Another step towards elucidation of iconicity was later made in text linguistics. In articulating the nature of experiential iconicity, Enkvist (1981) and his students investigate iconicity as a process, and mainly as an interactional strategy followed in those text types which are particularly attuned to preserving chronology of actions, such as operational and instructional texts.

Also, all stories and narratives qualify here as examples. However, whereas narratives and histories deal with the temporal stream which has been accomplished, in chronicles and diaries the author is amidst the temporal stream he registers and he does not know what will happen next. The article shows a range of possible explorations of iconicity principle in the contemporary literary genre of chronicles and diaries with their emphasis on experiential authenticity, i.e. iconicity conceived as firstness.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 3, s. 177-190

Předchozí Jiří Kraus: K významovému rozpětí Jakobsonovy poetické funkce

Následující Jana Hoffmannová: Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry