Jakobsonův význam pro strukturální historickou fonologii

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

Jakobson’s importance for structural historical phonology

1. Vznik diachronní fonologie, jak ji dnes chápeme, je logicky spjat s formováním fonologie synchronní jakožto kvalitativně nové etapy v pojímání a interpretaci zvukové stránky jazyka a řeči. Je však také nutně spojen s překonáváním de Saussurova mylného pojetí vztahů mezi jazykovou synchronií jako uspořádaným systémem a diachronií, v níž vidí především náhodnost a nesystémovost změn. Celé úsilí strukturální historické lingvistiky – a platí to pro všechny její oblasti – se zaměřuje k tomu, aby se prokázala důležitost systémového, tj. synchronního hlediska i pro poznání diachronní.[1] Bedlivé přihlížení k jazykovému systému je pro historickou lingvistiku nezbytné už proto, že jazyk i při svých změnách musí zůstat systémem, má-li plnit své funkce. V historické lingvistice jde především o to, co se děje se systémem, který se vyvíjí, a jen z tohoto hlediska lze hodnotit i vývojový smysl změn dílčích.

 

2. Jakobson vydává svou monografii „Remarques sur l’évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves“ (Jakobson, 1929) jako svou první práci o historické fonologii. Jeho druhá, menší, ale neméně významná práce je studie „Prinzipien der historischen Phonologie“ (Jakobson, 1931). Od té doby se u Jakobsona téma historické fonologie objevuje pouze sporadicky a do popředí se u něho dostává – v jeho americkém období, už po smrti N. Trubeckého – fonologie synchronní, kterou rozvíjí zcela novým způsobem.[2]

V roce 1929, kdy vycházejí Remarques, má Trubeckoj za sebou již osm příspěvků ke slovanské historické fonologii, publikovaných od r. 1921. Jakobson je všechny uvádí v bibliografii své knížky a na příslušných místech k nim odkazuje. V předmluvě knížky výslovně konstatuje, že bez předcházejících příspěvků Trubeckého by nemohl svou první práci uskutečnit. Vyzvedává u Trubeckého zvláště jeho plodnou a širokou aplikaci principů relativní chronologie (viz zvl. Trubeckoj, 1922, 1925), jeho zřetel k imanentním lingvistickým faktorům a to, že se snaží řady [207]mutací převést na jeden počáteční princip; krátce řečeno, že odhaluje vnitřní logiku lingvistického vývoje (Jakobson, 1929, s. 3n.).

Relativní chronologie stojí u Trubeckého opravdu v popředí, což je vyjádřeno už názvem studie z r. 1922: „Essai sur la chronologie rélative de certains faits phonétiques du slave commun“. Trubeckoj tento základní princip diachronního zkoumání jazyka (jazyků) aplikuje i v dalších studiích publikovaných po roce 1922 (viz bibliografii). V úvodu článku z r. 1930 sám Trubeckoj mluví o principu relativní chronologie jako o své specifické metodě, která ho odlišuje od ostatních slavistů. Metoda relativní chronologie samozřejmě není vynález Trubeckého: novum je u něho a pak u Jakobsona to, že této metody používali nejen k vysvětlení jednotlivých změn, nýbrž i k vysvětlení vývoje celého fonologického systému a jeho dílčích subsystémů, korelací.

Jakobsonův přístup k fonologickému vývoji, jak se jeví v Remarques, je vcelku plně kompatibilní s přístupem Trubeckého. Jistý rozdíl je však v tom, že pojetí Trubeckého je více substanciální, tj. Trubeckoj mnohem více než Jakobson akcentuje hypotetické organogenetické vlastnosti hlásek. (Jakobson již tehdy dává přednost vlastnostem akustickým jakožto funkčně relevantním – srov. Jakobson, 1929, s. 104.) Tento rozdíl mezi nimi se projevuje nakonec i v tom, že Trubeckoj ještě r. 1922 mluví o fonetických faktech praslovanštiny, kdežto Jakobson stojí svou koncepcí už plně na půdě rozvíjející se fonologie. To měl jistě na mysli, když v předmluvě své knížky vymezuje místo Trubeckého v konstituování moderní historické fonologie: „Trubeckoj vytvořil nezbytné základy, které umožňovaly přejít od historie faktů k historii systému“ (Jakobson, 1929, s. 4); a na jiném místě (s. 16) mluví o „transformaci historické fonetiky v historii vývoje fonologického systému“.

 

3. Jakobsonův vskutku zakladatelský význam pro diachronní fonologii je v tom, že v Remarques vypracoval – jako první – konsistentní všeobecnou teorii fonologického vývoje a v Prinzipien exaktní typologii a taktiku fonologických změn. Navíc však podstatně obohatil i teorii fonologie synchronní (Jakobson, 1929, s. 6–18), a to především tím, že zavedl nové pojmy/termíny: korelace a s ní spojený pojem/termín archifonému jako společné abstraktní báze členů korelační dvojice, a pak pojem/termín disjunkce, opozitní ke korelaci, který se však natrvalo neujal.[3] Zvlášť pojem korelace má v Remarques při výkladu fonologického vývoje postavení ústřední. Proto tam Jakobson věnuje právě korelacím velkou pozornost a formuluje přesná pravidla vzájemných vztahů mezi korelacemi různých typů, pravidla jejich vzájemné kompatibility/inkompatibility, jež chápe jako „zákony“. Pojmy korelace a archifonému patří od té doby k základnímu pojmovému aparátu fonologie synchronní i diachronní.

Ukazuje se velmi přesvědčivě komplementárnost obou osobností, které stály u kolébky fonologie Pražské školy, a to nejen ve sféře diachronní. I Jakobsonův podíl na vytvoření fonologie synchronní v pojetí Pražské školy je podstatný a zasluhuje pozornost.

Jakobson se ve své teorii diachronní fonologie jeví jako lingvista mimořádně systematický, s hlubokými znalostmi filozofie a logiky, vědomý si toho, že lingvistika [208]a její metody jsou nedílnou součástí ideové struktury doby, v níž se stále více nahrazuje tradiční princip mechanického sčítání jednotlivostí pojetím funkčního systému; jako jeden z příkladů uvádí (Jakobson, 1929, s. 100) Einsteinův univerzální časoprostor jako ukončenou a uzavřenou strukturu.

 

4. Otázky, které si Jakobson klade v úvodní části Remarques, jsou obecně lingvistické a týkají se dvou okruhů: vztahů mezi jazykovou synchronií (systémem) a diachronií a zdrojů fonologické změny i její podstaty. Jakobson (1929, s. 15) zde podává jemnou analýzu dialektického vztahu mezi systémem a diachronií: diachronie, tj. změna, vstupuje do synchronního systému a stává se součástí jazykového povědomí uživatelů jazyka. Poněvadž nejcharakterističtější formou projekce diachronie do synchronie je přidělení nové funkce, chápou se dvě etapy fonologického vývoje zprvu jako atributy dvou různých funkčních jazyků, jako dva styly. A naopak: poněvadž charakteristickou formou projekce synchronie do diachronie je generalizace jednoho ze stylů, stávají se ze dvou stylů v povědomí mluvčích znovu dvě vývojové etapy: etapa vývojem překonaná, tj. archaismus, a etapa současná.[4]

Z této interpretace dialektických vztahů mezi synchronií a diachronií, jíž se podstatně přehodnocuje jejich saussurovské chápání, vychází i Jakobsonovo pojetí zdrojů fonologických (a vůbec jazykových) změn: vidí jej v mnohosti synchronně koexistujících funkčních jazyků a stylů, přičemž velký význam přičítá zvláště afektivní řeči (jejíž prostředky generalizací samozřejmě svou afektivnost ztrácejí). Stejným směrem působí také styl básnický, poněvadž i k jeho charakteristickým rysům patří právo deformovat jazykovou normu (Jakobson, 1929, s. 15). Impulz ke změně samozřejmě vždy vychází od jednotlivce (což je však jen prehistorie změny) a jazykové společenství ji jako prvek stylový může přijmout. A odpovídá-li inovace potřebám systému a jeho vývoje, je zařazena i do systému.

Rozhodujícími faktory fonologického vývoje jsou tedy vztahy zvukových prostředků k fonologickému systému, jejich začlenění/nezačlenění (popř. jejich začlenitelnost) do sítě korelací. Vztahy mezi korelacemi (viz o tom výše) mají přitom pro Jakobsona charakter zákona. Připomíná to na první pohled fonetické zákony mladogramatiků, ale je zde důležitý rozdíl: v Jakobsonově pojetí je možno přijmout i fonetické zákony mladogramatiků, ale musejí být reinterpretovány teleologicky; to ovšem podstatně mění jejich smysl.

Z dialektické koncepce vývoje vyplývá i Jakobsonovo pojetí fonologické změny jako mutace „skokem“, tj. bez přechodné fáze – na rozdíl od kontinuálního průběhu změny fonetické. (V rozporu s tímto pojetím není ani běžné kolísání mezi starším a mladším vývojovým stavem u týchž mluvčích vývojového období: v Jakobsonově pojetí zde totiž nejde o přechodný stupeň ve vývoji systému, nýbrž o koexistenci a interferenci různých systémů.)

Klíčový význam má v Jakobsonově teorii fonologického vývoje teleologické chápání změn: změna má své zaměření, svůj cíl, a tím může být a bývá obnovení [209]rovnováhy systému narušeného destruktivními faktory mimosystémovými. Jakobson v této souvislosti mluví o terapeutické funkci změn. Ovšem terapeutický zásah do systému může narušit rovnováhu systému zase v jiném bodě a vyvolat další terapeutické změny (Jakobson, 1929, s. 14). Vývoj pak připomíná šachovou hru, kde hráč sice zachrání svým tahem jednu figuru, ale přijde o druhou. Tato podobnost se saussurovským přirovnáním jazykového systému ke hře v šachy není u Jakobsona samozřejmě náhodná. Přirovnání k šachové hře má zde smysl i pro pochopení určitého řešení krize vzniklé z nerovnováhy jazykového systému: konkrétní volba způsobu řešení, tj. fonologická změna, je vždycky jen jedna z možných. A není také řečeno, že výsledek (résultat) změny je vždycky totožný s cílem mutace: cíle (but) nemusí být i při zjevném výsledku dosaženo (Jakobson, 1929, s. 96n.), jak tomu bývá také u všech lidských jednání.

Úvodní část Remarques představuje – obrazně řečeno – filozofii diachronní fonologie. Prinzipien tuto filozofii opakují v kondenzovaných a logicky uspořádaných tezích a navíc přinášejí jednak typologii fonologických mutací: základní protiklad fonologizace – defonologizace a vedle toho transfonologizace (Umphonologisierung), a jednak obsahují paragrafy, které by bylo možno označit jako technologii fonologických mutací, ukazující vzájemnou souvislost mezi různými typy mutací ve vývojové posloupnosti.

Závěry této studie pak ještě naléhavěji připomínají teleologický charakter fonologického vývoje (vyplývající již z toho, že ani synchronní pohled na jazyk nemůže nebýt teleologický) a zdůrazňují nutnost dialektického a systémového přístupu k vývoji jazyka. Poněkud může překvapit, že Jakobson takovýto přístup chápe jako logické dovršení cesty, kterou zahájili mladogramatikové svou snahou osvobodit jazykovědu od přírodovědné metodologie své doby.

Jakobsonův vliv zejména na českou a slovenskou historickou fonologii je nesporný, můžeme jej však vysledovat i v historické fonologii bulharské, rumunské, srbské i charvátské a slovinské, ale také v historické jazykovědě ruské. Musíme ovšem rozlišovat jeho vliv metodologický od přejímání, aprobace jeho konkrétních řešení. Po této druhé stránce se Jakobsonovi (ale i Trubeckému) často vyčítá teoretická hypotetičnost obrazu vývoje, neodrážející plně složitou vývojovou skutečnost.

Není však důležité jenom to, zda Jakobson vždy dochází k nesporným konkrétním výsledkům; důležitější je podle mého mínění to, že nabízí metody, tj. cesty, po kterých je možno dospět v našem poznání dále. Příkladem je pro mne ta část Remarques, v níž se zabývá fonologickým vývojem češtiny: mnohé jeho výklady dnes neobstojí (některé sporné body jeho relativní chronologie, ne zcela adekvátní interpretace některých fonologických nebo i fonetických jevů, nepřesná rekonstrukce fonologických systémů minulosti aj.). Jeho velmi stručný výklad o vývoji českého fonologického systému však přesto patří k tomu nejlepšímu a nejvíce inspirativnímu, co bylo o těchto otázkách napsáno.

Příčinu spornosti některých konkrétních výsledků R. Jakobsona (ale i N. Trubeckého) je třeba hledat v samé podstatě historické fonologie a historické lingvistiky vůbec. Pokusím se to stručně vyložit.

 

5. Poněvadž jazyk, a ještě šíře, celá oblast synchronní jazykové skutečnosti nejsou našemu poznání bezprostředně přístupné, může být naše představa o jazykové [210]struktuře jen aproximativní. Výsledkem poznávacího procesu je jakási „kvazistruktura“, která se struktuře jazyka jen podobá, je jejím modelem. Tato kvazistruktura je nezbytně racionální a umělá. Takový charakter modelu mají i Jakobsonovy „synchronní průřezy“, jejichž srovnáváním docházíme k hypotéze vývoje, tj. k poznání diachronnímu. Je-li však už rekonstrukce synchronní struktury (kvazistruktury) živého jazyka spojena s řadou problémů, jsou problémy při rekonstrukci synchronních průřezů vývojem jazyka ještě mnohem větší a rostou, čím hlouběji jdeme do minulosti. A ponoříme-li se do hlubin prehistorie (a v těch se z velké části pohybují Jakobson i Trubeckoj), dostáváme se do čiré hypotetičnosti a až k neprokazatelnosti. Často nevíme, ale jen předpokládáme, jak vypadala synchronní struktura jazyka v různých obdobích, a jen jazyková typologie nám zde podává pomocnou ruku, upozorňujíc na jevy, které jsou navzájem inkompatibilní nebo se naopak navzájem podporují. Pokud pro pozdější období máme texty, jsou často torzovité, neúplné a nedávají nám (platí to právě pro rovinu fonologickou) dostatečné informace o fonologickém systému ani o jeho materiální konkretizaci.

Sama diachronní časová složka historicko-lingvistického bádání má zase problémy jiné. Důležité je, že sám vývoj jazyka není struktura v tom smyslu jako jazyk, že to není systém (prvky jazykového systému jsou vždy navzájem synchronní). Vývoj jazyka je kauzálně spjatý konkrétní proces a jeho zobrazení nemůže mít jiný smysl než právě jako rekonstrukce posloupných časových fází tohoto procesu. Proces jazykového vývoje je však velmi složitý, mnohosměrně a různorodě podmíněný, přičemž jeho podmínky, ve vztahu k jazyku externí, jsou víceméně neznámé, a pokud jde o faktory interní, existující uvnitř jazykového systému, i ty jsou našemu poznání nepřístupné.

Model jazykového vývoje (a jen ten jsme schopni konstruovat) je tedy logicky, racionálně konstruovaná hypotéza o souvislostech v posloupnosti synchronních jazykových průřezů. Jen v tomto logickém smyslu je jistě možno a nutno model jazykového vývoje chápat jako strukturu, jež je však něco zcela jiného než struktura, nebo i kvazistruktura jazyka. Kritériem pro hodnocení tohoto vývojového modelu může být jen jeho logická ucelenost, jeho adekvátnost vzhledem k proměnlivým vlastnostem zkoumaného jazyka, stupeň pravděpodobnosti nabízené vývojové teorie a samozřejmě i schopnost vývojového modelu dodatečně zahrnout a pochopit i materiál, se kterým se při jeho konstrukci nepočítalo.

Jakobsonova teorie historické fonologie, jež umožňuje konstruovat takový historický model fonologického vývoje, může být posuzována jen podle toho, jak vyhovuje kritériím uvedeným výše. Jeho nástin fonologického vývoje ruštiny, který sám skromněji nadepisuje jako „poznámky“ – Remarques, je pokus založený na premisách jeho teorie, je to konstrukce v podstatě logická, racionální, hypotetická, která ani nemůže jiná být. (To znamená, že má všechny „nectnosti“ modernismu, proti nimž se dnes tak často brojí.) Je k ní jistě třeba přistupovat kriticky. Ostatně i sám Jakobson si byl vědom toho, že „některé pracovní hypotézy, které předkládá, budou pravděpodobně nahrazeny jinými po prostudování dílčích otázek historické fonologie různých slovanských jazyků“ (Jakobson, 1929, s. 99).

Kritizovat Jakobsonův přístup k historické fonologii však neznamená, že si ho můžeme dovolit paušálně odmítat. Jeho teorie historické fonologie je v principech dosud nosná (vychází z podstatných vlastností jazyka jako systému) a ukazuje [211]cestu, po které je podle mého mínění možno a třeba jít dále. Nelze než souhlasit s Grammontem, kterého Jakobson cituje ke konci své knížky (s. 99): „Nepřesná teorie vede k rektifikaci, kdežto absence teorie nevede k ničemu.“

 

LITERATURA

 

JAKOBSON, R.: Remarques sur l’évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves. TCLP, 2, Praha 1929.

JAKOBSON, R.: Prinzipien der historischen Phonologie. TCLP, 4, Praha 1931, s. 247–267.

JAKOBSON, R.: Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze. Uppsala Universitets Arsskrift, 1942/9, s. 32n.

Problèmes de méthode decoulant de la conception de la langue comme système … (= Theses). TCLP, 1, Praha 1929, s. 7–29.

ŠACHMATOV, A. V.: Otčet o prisuždenii prof. Kotljarevskogo v 1898 g. Sanktpeterburg 1898.

TRUBECKOJ, N.: La valeur primitive des intonations du slave commun. RESl, 1, 1921, s. 171–187.

TRUBECKOJ, N.: Essai sur la chronologie de certains faits phonétiques du slave commun. RESl, 2, 1922, s. 217–234.

TRUBECKOJ, N.: Einiges über die russische Lautgeschichte und die Auflösung der gemeinrussischen Spracheinheit. ZSlPh, 1, 1925, s. 287–319.

TRUBECKOJ, N.: Les voyelles nasales des langues léchites. RESl, 5, 1952, s. 24–37.

TRUBECKOJ, N.: Ob otraženijach obščeslavjanskogo ę v češskom jazyke. Slavia, 6, 1928, s. 661–684.

TRUBECKOJ, N.: Otraženija obščeslavjanskogo o v polabskom jazyke. Slavia, 4, 1925, s. 228–231.

TRUBECKOJ, N.: K voprosu o chronologii stjaženija glasnych v zapadnoslavjanskich jazykach. Slavia, 7, 1928–9, s. 205n. (U Trubeckého především ty publikace do r. 1929, které uvádí Jakobson.)

TRUBECKOJ, N.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, Praha 1939.

VACHEK, J.: The Linguistic School of Prague. Bloomington – London 1966.

 

R É S U M É

Jakobsons Bedeutung für die strukturelle historische Phonologie

In unserem Aufsatz wird der wesentliche Beitrag Jakobsons in folgenden Richtungen beurteilt:

Jakobsons grundlegende Studien als Grundpfeiler einer Theorie der historischen Phonologie. – Jakobsons Verhältnis zu Trubeckoj. – Komplementarität ihrer phonologischen Arbeiten. – Die Bedeutung der klassischen russischen Sprachwissenschaft (besonders Šachmatovs) und des russischen Formalismus für Jakobson. – Philosophische Grundlagen (Hegel) und der synchronische ideologische Kontext. – Jakobsons Beitrag zur Erkenntnis der phonologischen Entwicklug der slawischen Sprachen und sein methodologischer Einfluß auf die slawische historische Phonologie unserer Zeit.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 3, s. 206-211

Předchozí Jana Hoffmannová: Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry

Následující Jan Kořenský: Pád pádu aneb kam s pádem v komunikativně orientované gramatice