Za profesorem Josefem Vachkem

Zdeněk Hlavsa

[Chronicles]

(pdf)

In memoriam of Professor Josef Vachek

Ve dnech, kdy jsme chystali toto číslo Slova a slovesnosti, které je věnováno výročím spojeným s dějinami Pražského lingvistického kroužku, dostali jsme zprávu, že na Květnou neděli, 31. 3. 1996, zemřel univerzitní profesor PhDr. Josef Vachek, DrSc. Je v tom smutná shoda okolností: profesor Vachek byl posledním z členů Kroužku, kteří prožívali rozkvět této významné skupiny v jejím klasickém období v 30. letech. Byl na pražské filozofické fakultě žákem Mathesiovým a členem Kroužku již od studentských let, jeho vědecké zájmy a přístupy mohl formovat také živý styk s osobnostmi, jako byl Jakobson a Trubeckoj. K myšlenkovému odkazu Pražské školy se po celý život hlásil a hájil jej i v dobách strukturalismu nepřejících.

Podrobný rozbor a zhodnocení Vachkovy vědecké činnosti lze nalézt v příspěvcích otištěných v Slově a slovesnosti k jeho dřívějším životním jubileím (M. Komárek – J. Macháček: K šedesátinám prof. dr. Josefa Vachka. SaS, 30, 1969, s. 105–111; Jan Firbas: Profesor Josef Vachek sedmdesátiletý. SaS, 40, 1979, s. 248–251; Z. Hlavsa: Osmdesát let prof. Josefa Vachka. SaS, 50, 1989, s. 168–171; Jan Firbas: Žákovská vzpomínka k uctění pětaosmdesátých narozenin profesora Josefa Vachka. SaS, 55, 1994, s. 155–157). Náš článek může být jen zkratkovitým připomenutím hlavních témat ve Vachkově díle. Josef Vachek byl svým hlavním zaměřením anglista (budoval dokonce anglistická pracoviště především na brněnské univerzitě, kde se ihned po válce habilitoval a pak byl v r. 1947 jmenován profesorem, a také v Bratislavě a v Prešově, ale zároveň působil i na Karlově univerzitě v Praze – tu všude vychoval dlouhou řadu žáků a několik předních vědeckých osobností). Významně však také přispěl k problematice bohemistické. Vynikající znalosti v obou těchto oborech mu umožňovaly široce uplatňovat hledisko porovnávací; odtud vedla cesta k závěrům typologickým a obecnělingvistickým. Ve svých pracích se hlásil k pojetí, že systém jazyka je vytvářen podsystémy, mezi nimiž jsou těsné vztahy a jen přihlížení k těmto vztahům umožňuje vysvětlit některé jevy jednotlivých rovin. Odmítal chápání jazykové synchronie jako statické a zdůrazňoval, že každý podsystém se vyznačuje vnitřní dynamikou, jež některé prvky umisťuje jako centrální a jiné vytlačuje na periferii. Tuto koncepci aplikoval především na fonologii angličtiny, ale i češtiny a slovenštiny a jeho fonologické příspěvky mu přinesly vpravdě světový věhlas. Připomínáme tu aspoň jeho stati o povaze diftongů, o statusu a vývoji korelace znělosti a napjatosti ve vývoji angličtiny a češtiny nebo o rozdílných osudech periferního fonému /r/ v angličtině a /ř/ v češtině. Vachek také pozorně sledoval a zasvěceně komentoval teorie jiných fonologických škol a ověřoval jejich nosnost hlavně při výkladu jevů diachronních. Ucelený obraz jeho názorů podává řada rozsáhlých statí uveřejněných především v jím založené sérii Brno Studies in English a knižní publikace Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (Praha 1968); k nim se ovšem zařazují četné příspěvky v časopisech zahraničních.

S Vachkovými pracemi fonologickými těsně souvisejí jeho práce o vztahu zvukové a grafické podoby jazyka. Dospěl tu k názoru, že jde o dvě svébytné soustavy, zdůrazňoval jejich funkční odlišnost, přičemž formu psanou chápe jako příznakovou. Ve stati Český pravopis a struktura češtiny (LF, 60, 1933, s. 287–319) podal pronikavý rozbor činitelů, na kterých je založen český pravopis. Jako předního znalce problematiky psaného jazyka jej představila světové veřejnosti zejména kniha Written Lan[248]guage. General Problems and Problems of English (Haag 1973).

Pokud jde o Vachkovy práce z oblasti gramatiky, je tu třeba připomenout aspoň jeho rozsáhlou studii o obecném záporu v češtině a v angličtině a typologické stati o tzv. komplexní kondenzaci a o analytických tendencích v anglickém jazyce. Jeho asi poslední článek, K teleologickému pojetí změn v historii jazykového systému (NŘ, 77, 1994, s. 127–132), ukazuje, že mu nebyla cizí ani problematika lexikologická.

Nelze však opomenout prof. Vachka jako vykladače teorií Kroužku, jeho historika a editora prací jeho členů. V době, která v strukturalismu viděla téměř ideologického nepřítele, připravil a v Bloomingtonu vydal monografii o Pražské škole a téměř pětisetstránkovou chrestomatii z kratších studií jejích členů, z nich české a ruské v anglickém překladu. Stále cenný je jeho lingvistický slovník Pražské školy, v kterém jsou pojmy vykládány pečlivě vybranými citacemi z pramenů; vyšel v r. 1960 v Holandsku a o čtyři roky později v ruském překladu zásluhou A. A. Reformatského. Kdo tyto časy pamatuje, ocení tyto činy jako projev určité osobní odvahy, která však přinesla ovoce: Pražská škola se Vachkovou zásluhou rehabilitovala i doma. To umožnilo aspoň dočasně obnovit řadu Travaux linguistiques de Prague a shromáždit kolem ní domácí i zahraniční přispěvatele hlásící se k tradici Kroužku. Avšak sociolingvistická tematika, zvolená pro pátý svazek, se marxistickým vykladačům jazykovědy zdála již příliš podezřelým polem, a tak čtvrtým svazkem, vydaným v r. 1971, tato série skončila. Dlouhý by byl pak výčet záslužných edičních činů, které pro českého čtenáře shrnuly a oživily práce Vachkova uctívaného učitele, Viléma Mathesia, i některých dalších českých členů Kroužku.

Tento zlomkovitý výčet nemůže zdaleka postihnout ani objevnost vědeckého díla Josefa Vachka, ani jeho lidské vlastnosti: nezměrnou pracovitost, vytrvalost, skromnost a poctivost. Nic neříká o tom, že byl také vynikajícím učitelem, náročným, ale laskavým; že byl i výborným popularizátorem. Československé poměry nebyly po desetiletí zvláště příznivé pro uplatnění jeho díla, ale mezinárodní uznání, kterého se mu dostávalo (byl např. čestným členem Linguistic Society of America, členem nizozemské i britské akademie a byl často zván k přednáškám na zahraničních univerzitách a kurzech), vzbuzovalo respekt. Když byl pro své neochvějné a neskrývané náboženské přesvědčení nucen nakonec opustit brněnskou univerzitu, nabídl mu akademik Havránek místo v Ústavu pro jazyk český, aby mohl ve své badatelské práci nerušeně pokračovat. Budeme vždy na pana profesora Vachka s obdivem, úctou a vděčností vzpomínat.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 3, pp. 247-248

Previous Zdeněk Hlavsa, František Daneš: Jindřich Toman a Pražský lingvistický kroužek

Next Ladislav Nebeský, Pavel Novák: Větné faktory a jejich podíl na analýze věty