Jürgen Scharnhorst (Hrsg.): Sprache: System und Tätigkeit

Eva Koktová

[Book reviews]

(pdf)

Jürgen Scharnhorst (Hrsg.): Sprache: System und Tätigkeit

Jürgen Scharnhorst (Hrsg.): Sprache: System und Tätigkeit. Sprachsituation und Sprachkultur im internationalen Vergleich. P. Lang, Frankfurt am Main 1995. 291 s.

 

Recenzovaný sborník obsahuje příspěvky z konference německého Spolku pro podporu jazykovědných studií (Verein für die Förderung sprachwissenschaftlicher Studien), která se konala ve dnech 21. – 23. října 1993 v Berlíně. Členy spolku jsou nejen jazykovědci, ale také učitelé jazyků, překladatelé, tlumočníci a odborníci z příbuzných oborů. Příspěvky sborníku jsou zajímavé a dobře přístupné i širší veřejnosti, která má zájem o otázky jazykové praxe, kultury a politiky. Mnohé z nich [309]mají i dobrou filozofickou úroveň. Ve většině příspěvků se probírá vztah jazykové situace, jazykové politiky a jazykové praxe zejména v multinárodních státech bývalé východní Evropy a dalších státech, které jsou proslulé svou vícejazyčností (Švýcarsko, … Indie), ale i v těch, které jsou výrazně jednojazyčné (Dánsko).

V zahajovacím projevu Eriky Isingové (s. 9–12) se akcentuje jazyková tolerance v multijazykových společenstvích.

Jürgen Scharnhorst (Sprachsituation und Sprachkultur als Forschungsgegenstand, s. 13–34) nejprve podává stručný přehled novodobých dějin jazykové kultury v Itálii, Německu, v Rusku a v Čechách (od Komenského po Pražský lingvistický kroužek). Pak definuje pojem jazykové situace (Sprachsituation) jako temporálně, lokálně, politicky, ekonomicky a kulturně definované situace. Upozorňuje přitom na dialektiku statiky a dynamiky jazykové situace. Samostatný jazyk (selbständige Sprache) je základní složkou jazykové situace. Autor upozorňuje na obtížnost rozhraničení samostatného jazyka a jazyka příbuzného i dialektů; domnívá se, že rozhodujícím kritériem je jazykové povědomí (Selbsteinschätzung) mluvčích.

Vychází z toho, že v multinárodních státech je obvykle jeden jazyk jazykem základním, a rozlišuje typy jazyků podle funkčních rozdílů: mateřský jazyk, cizí jazyk, jazyk většinový, jazyk menšinový, lokální jazyk, státní jazyk, jazyk pro komunikaci mezi národy, mezinárodní jazyk, světový jazyk. Důležitý je rovněž poměr mezi národnostní příslušností a ovládáním národního jazyka (u jednotlivců). Pro samostatný jazyk jsou závažné tyto příznaky: útvar (spisovný, hovorový jazyk, dialekt); funkční styl (administrativní, vědecký); způsob realizace (mluvený, psaný jazyk); norma (kodifikovaná, nekodifikovaná, variabilní); komunikační oblast (věda, sport); sociolekt (jazyk mladé generace, žargony); hodnocení samostatných jazyků (pozitivní, neutrální, negativní). Autor ilustruje svoje pojetí na příkladu psaného jazyka (problém alfabetismu v Rusku a v Anglii v historické perspektivě). Nakonec se autor krátce zabývá pojmem jazykové kultury. Rozlišuje přitom pojmy kultivace jazyka (Sprachkultivierung) a úrovně jazykové kultury (Sprachkulturniveau); zdůrazňuje, že pojem jazykové kultury je interdisciplinární, opírá se přitom o české autory (Kuchař a Stich, 1976). Článek je doplněn statistickými přehledy týkajícími se národností a jazyků na Slovensku a ve Švýcarsku, alfabetismu v Anglii v 19. století a cizích jazyků vyučovaných v německých školách.

Erik Hansen (Zur Sprachsituation und Sprachkultur in Dänemark, s. 35–46) se zabývá jazykovou situací v Dánsku ve srovnání s ostatními skandinávskými zeměmi. Situace v Dánsku a Švédsku je bezproblémová (prakticky tam neexistuje jazykové plánování, language planning), zatímco norština má dvě varianty spisovné normy. V Grónsku, které patří Dánsku, je oficiálním jazykem grónština (eskymácký jazyk), ale dánština je ve škole povinným předmětem, stejně tak jako švédština ve Finsku. Dále se autor podrobněji zabývá úkoly Dánské jazykové rady (která se skládá ze dvou desítek zástupců ministerstev, tisku, univerzit, spolku spisovatelů atd.): studovat vývoj dánštiny, redigovat pravopisný slovník a vyvíjet poradenskou činnost (jde tedy o úkoly normativní). Zdůrazňuje, že v předpisech Rady není žádná formulace jazykové politiky. Bylo by zajímavé srovnat poradenskou činnost jazykové poradny v Ústavu pro jazyk český AV ČR a Dánské jazykové rady: dánská Rada ročně zodpoví na deset tisíc telefonických a tisíc písemných dotazů.

[310]Heinrich Löffler (Zur Sprachsituation in der Schweiz, s. 47–68) se zabývá čtyřjazyčným Švýcarskem. Všechny čtyři jazyky (němčina, francouzština, italština, rétorománština) jsou uznány jako národní jazyky, ale rétorománština není jazykem úředním. Švýcarskou specifikou jsou vícejazyčné nápisy na výrobcích a bankovkách. Němčina a francouzština jsou však jazyky prestižními: v parlamentu se mluví jen těmito dvěma jazyky (simultánní tlumočení neexistuje). Němčina existuje ve dvou formách: ustrnulá, spisovná, víceméně jen psaná podoba (Schweizerhochdeutsch) vyznačující se jednoduchou strukturou, retardací ve vývoji a výpůjčkami z cizích jazyků, a mluvené německé dialekty (Schweizerdeutsch). Tato situace se nazývá mediální diglosie. I tento článek je doplněn tabulárními přehledy.

Detlev Blanke (Esperanto in soziolinguistischer Sicht, s. 69–82) se zabývá esperantem jako jedním z umělých světových jazyků (srov. též podobné projekty jako Volapük, Ido, Occidental, Basic English, Interlingua). Autor upozorňuje na různé motivace těchto projektů: motivace idealistická (ideál neutrálního univerzálního jazyka), motivace praktická (cíl snadného dorozumění) a motivace vědecká (umělý jazyk jako experiment) a probírá vývoj a komunikační společenství esperanta.

Jiří Kraus (Sprachkultur und Sprachpolitik in der Tschechischen Republik der 90er Jahre, s. 83–90) rozebírá působení několika protikladných tendencí, které charakterizují současnou češtinu, převážně v oblasti veřejné komunikace: odmítání cizojazyčných vlivů – jejich rychlé přejímání, snaha o kultivovanost projevu (zvýšená úloha spisovné češtiny) – vyzdvihování autentických rysů řeči (spolu s důrazem na poznávání nespisovných útvarů, jazyků menšin apod.), racionální – emocionální postoje vůči mateřskému jazyku, konkurence spisovné a obecné češtiny apod.

Ján Kačala (Die gegenwärtige Sprachsituation und aktuelle Aufgaben der Sprachkultur in der Slowakischen Republik, s. 91–100) analyzuje situaci ve slovenštině podle tří dimenzí: jazykově interní dimenze (slovenština je diasystémem, který sestává ze spisovné slovenštiny a z komplexu lokálních dialektů), mezijazyková dimenze (zde jde o vztahy slovenštiny k mezinárodním jazykům, k jazykům národních menšin a jazykům sousedních národů) a jazykově externí dimenze (společenské, politické a kulturní faktory, které ovlivňují slovenštinu). Za nejvýznamnější úkoly soudobé jazykové kultury na Slovensku, po vzniku samostatného slovenského státu, považuje autor požadavek identity jazyka, zachování jazykové suverenity a formulování jazykového povědomí, tj. vztahu k jazyku, který by neměl být chápán jen jako dorozumívací prostředek, ale i jako kulturní poklad.

Sabine Kirfelová-Kukavicová (Die Sprachsituation im Gebiet des ehemaligen Jugoslawien: Kroatisch und Serbisch contra Kroatoserbisch bzw. Serbokroatisch, s. 101–116) popisuje vztah mezi dvěma jazyky, charvátštinou a srbštinou, které jsou si tak příbuzné, že od r. 1954 až do nedávného vyhlášení samostatného Charvátska byly považovány za jediný jazyk s dvěma centry, jako jazyk s dvěma variantami (i přesto, že reprezentují různé kultury – okcidentální a orientální). Separatistické tendence přitom vždy vycházely z charvátské strany, jde tedy o asymetrii těchto dvou jazyků. Autorka se domnívá, že se tyto dva jazyky k opravdové suverenitě musejí teprve vyvinout.

Jan Vogeler (Entwicklungstendenzen in der Sprachpolitik der GUS, s. 117–129) se věnuje jazykové politice na území bývalého Sovětského svazu z filozofické [311](existencialistické, univerzálně pragmatické) perspektivy (s hegelovskou terminologií: Selbstbewusstsein – individuum, člověk; pozn. E. K.). Klíčovým pojmem je společenské odcizení, ke kterému přispívá velkou měrou jazyková společenská manipulace. Objektivace subjektu je tedy odcizenou objektivací. Jazyková politika má vždy co činit s ideologií. Autor se pak zabývá jazykovou situací v Rusku před r. 1917 a po revoluci v r. 1917. Poukazuje na to, že v začátcích sovětské moci existovaly pozitivní náznaky politiky rovnoprávnosti jazykových menšin, které se pak v době stalinismu zcela ztratily. Autor věnuje pozornost také situaci německých přesídlenců v Rusku. V závěru poukazuje na to, že v současné době převažuje tendence vytlačit ruštinu z pozice prestižního či hlavního dorozumívacího jazyka ve prospěch jazyků národních.

Anatolij Dolmašnev (Zur Sprachsituation in Russland im internationalen Vergleich, s. 131–142) analyzuje situaci jazykových menšin na území Ruska. Podle údajů z r. 1989 žilo na území Ruska 129 národů, které tvořily asi 20 % populace Ruska. Mnoho příslušníků těchto menšin však žije mimo území bývalých autonomních republik či oblastí a naopak v bývalých autonomních republikách a oblastech žije často více Rusů než příslušníků dané menšiny. Autor poukazuje na zajímavou tendenci: přesto, že jsou jazyky národnostních menšin podporovány jako jazyky úřední a vzdělávací, dávají příslušníci menšin přednost ruštině jakožto prestižnímu jazyku. Dále se stručně zabývá srovnáním s multijazykovou situací v jiných zemích: ve Švýcarsku (kde rétorománština je jedním z oficiálních národních, nikoli však úředních jazyků), v Belgii, v Lucembursku, ve Francii a v Indii. Nakonec formuluje autor svoje závěry: v dalším tisíciletí by mělo dojít k překonání nacionálně státních ideologií, spojených s jazykovou polyfonií (stane se angličtina evropským dorozumívacím jazykem?) atd.

Igor G. Olšanskij (Kulturelle Aspekte des Fremdsprachenunterrichts, s. 143–152) zkoumá specifiku výuky němčiny na vysokoškolské úrovni v Rusku, zejména na Lingvistické univerzitě v Moskvě. Model jazykové výuky zahrnuje i obecnější prvky, jako např. celkové, morální a estetické vzdělání a výchovu k univerzálnímu myšlení, ke kulturnímu pluralismu a toleranci. Nejpozoruhodnějším počinem je zařazení tématu umění (všech druhů, tj. i umění výtvarného) do výuky jazyka; verbálním popisem uměleckých děl a diskusí o nich se nejen prohlubují jazykové znalosti studujících: tato výuka přesahuje rámec běžné jazykové výuky svým globálním, kulturně-filozofickým zaměřením a znamená i novou studijní motivaci.

Natalja N. Trošinová (Kommunikativ-pragmatische Situationen und ihre nationalkulturelle Spezifik, s. 153–158) se zabývá problémy jazykové ekologie, tj. sociální a etickou atmosférou, ve které jazyk funguje a která podmiňuje vztah mluvčích k jazyku. Autorka tohoto příspěvku vychází z pojetí konceptuálních rámců a scénářů, jak jsou známy z kognitivní lingvistiky, z lingvisticky orientované umělé inteligence a z teorie prototypů.

Aina Blinkenová (Die Kultur der lettischen Sprache, s. 159–170) se věnuje statutu lotyštiny, která byla od 12. století pod vlivem němčiny, s tím, že v Lotyšsku žije nyní jen 52 % Lotyšů. Lotyštině se věnuje v současné době značná péče. Autorka cituje ve svých úvahách o normování jazyka Viléma Mathesia.

Příspěvek Gézy Balásze (Die Kultur der ungarischen Sprache, s. 171–181) vyniká přehledností, explicitností a faktičností. Autor jasně popisuje a komentuje [312]změny, které se udály v maďarštině vlivem revoluční situace v 90. letech, a užívá velmi zajímavých příkladů. Uvádí změny ve slovní zásobě maďarštiny, vlivy cizích jazyků (citelné hlavně díky kalkování), dvojaký vývoj gramatiky, jednak směrem ke zjednodušení konjugace a na druhé straně k větší složitosti v stavbě slova a syntaxi věty v úředním jazyce (užívání složenin), změny ve stylu, zejména v řečnictví, a vznik nových textových typů (nové slogany, reklama, volební hesla).

Sonja Wölkeová (Aktuelle Probleme der Sprachkultur im Sorbischen, s. 182–196) se zabývá postavením lužické srbštiny, která je jazykem národnostní menšiny na území Německa. Oproti dřívějším tendencím k purismu se v současné péči o lužickou srbštinu projevuje koncepce Pražské lingvistické školy (otázka úzu, normy a kodifikace: kodifikují se v úzu se vyskytující stereotypy). Autorka se podrobněji zabývá statutem lužické srbštiny ve škole, v církvi a v médiích a činností lužickosrbských jazykových komisí.

Annette Traboldová (Das Handbuch zur “Förderung der sprachlichen Kultur in der Bundesrepublik Deutschland”: Bericht und Ausblick, s. 197–206) podává zprávu o činnosti nadace Roberta Bosche, jejímž výsledkem je příručka o podporování jazykové kultury, která vyšla v r. 1994. Příručka je založena na anketě provedené v Německu, podle níž se hodnotila jazykověkulturní činnost různých institucí, a to i v souvislosti s možnostmi jejich financování. V příručce se podle abecedního seznamu popisuje celkem 90 institucí a iniciativ.

Helmut Schönfeld (Das Berlinische zwischen Kontinuität und Wandel, s. 207–226) přináší zprávu o jazykové situaci na území Berlína. Berlínština je jazyková varieta, která byla (lexikálně) zkoumána už od konce 19. století. Hlavními diskontinuitními body vývoje berlínštiny bylo rozdělení Berlína po 2. světové válce a sjednocení Německa v r. 1990. Tato stať je doplněna grafickými přehledy.

Olga Röschová (Deutsch-Deutsch-Deutsches: Russlanddeutsche in Berlin, s. 227–249) zajímavým způsobem popisuje integraci ruských Němců (přesídlenců) v Německu, a to z hlediska historicko-politického, areálově lingvistického, sociologického a kulturního (upozorňuje se zejména na to, že tito přesídlenci jsou někdy i trojjazyční – ovládají ruštinu a spisovnou i substandardní němčinu). Jedním z témat je i postupná ztráta němčiny jako mateřského jazyka u přesídlenců žijících v Rusku. Autorka upozorňuje na to, že přechod k ruštině se děje primárně ve slovní zásobě (používají se věty s německou stavbou a ruským lexikem).

V závěru sborníku jsou shrnuty výsledky pódiové diskuse o jazykové situaci v Berlíně, zejména vzhledem k dlouholetému rozdělení města. Zúčastnili se jí tito autoři: Erika Isingová, Joachim Wiese, Jürgen Beneke, Norbert Dittmar, Ruth Reiherová, Roland Posner, Ronald Lötzsch, Erich Mater, Irene Keilerová, Renate Bauduschová, Rudolf Thiele a Olga Röschová.

Sborník, o němž podáváme zprávu, je velmi inspirativní. Problémy jazykové kultury jsou hlavně problémy politickými a filozofickými. Nejzajímavější jsou dokumentace o fungování jazyka v jednotlivých oblastech lidské činnosti a napětí mezi hlavními a menšinovými jazyky (protichůdné tendence). Po přečtení sborníku si můžeme položit otázku: kam jazykově spěje Evropa – k jednojazyčnosti (jeden z evropských či světových jazyků bude společným a respektovaným dorozumívacím prostředkem a povinným předmětem ve školní výuce), nebo naopak porostou [313]tendence k separatismu a vícejazyčnosti? Funkční kombinace jednojazyčnosti a vícejazyčnosti (existence jedné živé společné dorozumívací řeči při zachování péče o jednotlivé „malé“ jazyky) by byla zřejmě optimálním řešením.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 4, pp. 308-313

Previous Olga Müllerová: Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication

Next Alena Šimečková: Werner Abraham: Deutsche Syntax im Sprachenvergleich. Grundlegung einer typologischen Syntax des Deutschen