O hodnotách pražského funkcionalismu, jazykové kultury a o češtině včera a dnes nekonvenčně

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

On the values of Praguian functionalism, the culture of language and on Czech yesterday and today in an unconventional way

Zejména od druhé poloviny 80. let přibývá prací, které v kontextu nejnovější situace jazykovědy znovu analyzují základní principy Pražské jazykovědné školy. Děje se tak nikoli pouze ze zorného úhlu dějin jazykovědy, ale právě se zřetelem k dalším vývojovým etapám zvláště té části lingvistiky, která se k tradicím pražského jazykovědného strukturalismu hlásí. Od počátku devadesátých let tak přibývá prací, které se zaměřují především na fenomén pro Pražskou školu charakteristický, totiž na teorii a praxi jazykové kultury spočívající na principu funkčnosti a založenou na určité představě kodifikačního regulování spisovného jazyka. Jestliže však cyklus statí publikovaných ve Slově a slovesnosti v druhé polovině let osmdesátých a na počátku let devadesátých[1] si kladl za cíl analýzu základních konceptů v plné šíři a postižení jejich noetické dynamiky v kontextu dalšího vývoje jazykovědy, pak práce zaměřené na teorii a praxi jazykové kultury a v souvislosti s tím i na teorii češtiny jako národního jazyka se vedle cílů analytických vyznačují kritickými postoji k pražské tradici.

Lze říci, že v současnosti převládají tři základní způsoby chápání a interpretace teorií češtiny jako národního jazyka a v jejich rámci teorie a praxe jazykové kultury. Mají rysy společné a rysy zvláštní, distinktivní: společnou charakteristikou je, že si vesměs uvědomují – někdy spíše jen implicitně, jindy zcela zřejmě –, že jde o problém mezioborový, se značným podílem zřetelů sociologických, chceme-li sociolingvistických, ale především historických. Koneckonců je východiskem daleko více otázka toho nebo onoho pojetí národních dějin, teprve na tomto podloží hrají svou roli ty nebo ony principy lingvistické metodologie. Ostatně z posledně uvedeného hlediska jsou postoje rovněž společné: všechny tři způsoby chápání a kritické interpretace pražských teorií národního jazyka a jazykové kultury se k odkazu pražského strukturalismu hlásí.

Na prvním místě budiž uvedena klasická linie havránkovsko-mathesiovská. Je pro ni charakteristické, že se hlásí zřetelně k výkladu dějin, jenž plyne z postojů Palackého a Masaryka, přikládá dominantní úlohu integrativní hodnotě národního jazyka a především kultivační funkci spisovného jazyka, bez zásadních kritických připomínek přijímá jako historicky nutné způsoby a okolnosti vzniku novodobého spisovného jazyka, objektivní rozpory z toho plynoucí řeší zcela určitým pojetím jazykové kultury a jazykové výchovy. Může snad překvapit, že jsem v této souvislosti uvedl i jméno Mathesiovo: jsem však přesvědčen, že odlišnosti postojů [36]Havránkových a Mathesiových jsou sice zajímavé a pozoruhodné, ale z hlediska nejobecnějšího pohledu nepodstatné.[2]

Již od doby známých diskusí z padesátých let se zřetelně formoval postoj sgallovský: je pro něj základní otázkou empiricky zjištěný rozpor mezi proklamativně-kodifikační představou spisovné češtiny a stavem komunikační praxe v oblasti oficiální a polooficiální komunikace, pro niž by vzhledem k deziderativnímu charakteru pojetí a funkčního poslání spisovné češtiny měla být tato oblast společenské komunikace oblastí plného uplatnění. Odtud pak zvýšená pozornost obecné češtině, která již není oním původním lidovým jazykem (jedním z lidových jazyků), ale expandujícím prostředkem pronikajícím i do četných oblastí oficiální a zejména polooficiální komunikace. Aniž by byla zvláště z počátku opozice spisovnost – nespisovnost zbavena svého výsadního postavení ve prospěch opozice psanost – mluvenost, je teoretická orientace na mluvenou oficiální veřejnou komunikaci zcela zřejmá. Odtud pak i kritika dosavadní kodifikační a jazykověkulturní praxe, odtud snaha vnést některé obecněčeské rysy do spisovné kodifikace včetně kodifikace psaného spisovného jazyka (v zájmu uchování žádoucí integrity spisovného jazyka jako takového). Nechybí i tendence povýšit obecnou češtinu v nějakém smyslu na standard polooficiální a oficiální mluvené komunikace.

Třetí způsob chápání teorie národního jazyka a jazykové kultury představující z časového hlediska tendenci nejmladší, označíme jmény A. Sticha (přispívá k jeho formování svými pracemi z posledních let) a Z. Starého. Jádrem tohoto postoje, jenž má své stoupence i mimo lingvistiku, je sama kritika pojetí dějin českého národa, dějin české státnosti. Bylo by v této chvíli zjednodušením říci, že jde o východiska pekařovská, neboť lze doložit, že Pekař se mnohdy liší od Palackého spíše svým smyslem pro historický detail, jednotlivý fakt než globálními soudy.[3] Pro naposled uváděnou linii chápání teorie národního jazyka a jazykové kultury je příznačné, že v pojetí národních dějin, které jsem charakterizoval jmény Palackého a Masaryka, spatřují pouze jeden z možných, nikoli jediný způsob výkladu národních dějin. Z toho pak plyne, že způsob, jakým byl českou bohemistikou a vytvářející se teorií kultury jazyka formován spisovný jazyk jako dominanta a integrační faktor národního jazyka, považují za jeden z možných, nikoli za jediný způsob. Výše uvedený rozpor mezi deziderativními postoji teorie spisovného jazyka a jazykové kultury a určitou částí komunikační praxe považují za mimořádně závažný fakt, který nelze řešit důkladnější, důslednější, systematičtější jazykověkulturní aktivitou (to je patrně postoj charakteristický pro způsob řešení uvedený na prvém místě) ani „realističtější“ kodifikační praxí (to by nejspíš platilo pro linii uvedenou na druhém místě), ale který je mimořádně významným důvodem pro zásadní kritiku teorií národního jazyka a jazykové kultury předstrukturalistických i strukturalistických. [37]Nejen to: je důvodem pro kritiku stále dominující teorie národních dějin a smyslu českých dějin.

Z. Starý je právem uveden jako reprezentant oné třetí linie: na jejím formování se podílel již svými statěmi, v podstatě i svou předcházející knižní publikací (Starý, 1992). Je proto velmi dobře, že své úvahy na daná témata shrnul do monografické podoby, neboť je nesporné, že teprve knižní podoba obvykle vyvolává výraznější pozornost, včetně pozornosti polemické, což je u práce nejen obsahem, ale i způsobem prezentace nekonvenční výsostně žádoucí (Zdeněk Starý: Ve jménu funkce a intervence. AUC. Philol. Monogr. CXXIII. Praha 1994).

Kniha je členěna do šesti oddílů s kapitolami a dovětky. Názvy oddílů a kapitol již svým zněním zaujmou nejen čtenáře, který je lingvista, ale bezpochyby i toho, kdo se zabývá historií či teorií kultury, sociologií apod. Prvé dva oddíly jsou zaměřeny na metodologickou a koncepční stránku vytváření pražského pojetí jazykové kultury, na skutečný (nikoli pouze povrchově polemický) vztah k předcházejícímu „puristickému“ období a na kritickou analýzu skutečné podstaty a důslednosti aplikace funkčního principu. Zjišťuje, že skutečný vztah mezi předstrukturalistickým a strukturalistickým pojetím jazykové kultury je evolučnější, než by z polemických proklamací mělo plynout. Příčinou je autorovi to, že oběma proklamativně antagonistickým postojům byl společný způsob výkladu národních dějin, a tedy i dějin národního jazyka. Proto se v dalších kapitolách zabývá kritikou onoho výkladu národních dějin a smyslu českých dějin, jenž do devadesátých let nejen mocensky, ale především intelektuálně dominoval. Pro tento způsob výkladu národních dějin má označení „syndrom národního údělu“.

Výše uvedené začlenění Starého knihy do širšího názorového kontextu spolu se skutečností, že pro tuto knihu je z kompozičního hlediska charakteristický spíše cyklický způsob uvádění a řešení problémů, mi snad dovolí, abych upustil od podrobného popisu obsahu jednotlivých oddílů a kapitol. Práce obsahuje množství pozoruhodných analytických a kritických postřehů, myšlenek a soudů, které osvobozují pozorného čtenáře od pohledu příliš samozřejmého a ustáleného. Míst, s nimiž jako čtenář a recenzent bezvýhradně souhlasím, je velmi mnoho. Zrušení řady axiomat naší jazykověkulturní tradice dává výsledky vzrušující a znepokojující, které jistě ani autorem nejsou určeny k bezvýhradnému přijetí. Práci je třeba důkladně přečíst a čtenářsky prožít. Bylo by ovšem vůči analytickému a kritickému autorovi nespravedlivé pouze ho reprodukovat a obecně pochválit. Kniha si zaslouží stejný postup, jaký uplatnil sám autor: znamená to kriticky a analyticky se zamyslet nad podstatnými východisky a soudy, nad klíčovými místy práce. A právě o to se chci v rámci rozsahových možností nyní pokusit. Budou to většinou poznámky metodologické a úvahy nad autorovými procedurami souzení.

Nelze jinak než začít tím, co zaujímá největší plochu v rámci celé práce, totiž otázkou výkladu českých národních dějin. Předesílám, že naprosto souhlasím, že nejen může, ale i má být každý fakt interpretován všemi možnými způsoby. Třebaže historikové nemívají (nebo alespoň nemívali) příliš v oblibě ona „co by kdyby“, je možné rekonstruovat experimentálně běh dějů od okamžiku expanze českého živlu z venkova do měst a výraznějšího prosazování se selského stavu na venkově v důsledku zrušení nevolnictví. Koneckonců – jak se dnes říká – tento proces byl nastartován naveskrz pragmatickým sociálně-ekonomickým úsilím habsburského státu. Tentýž [38]pragmatismus totiž prosazoval jedním dechem všeobecné základní vzdělání (nikoli paradoxně, ale realisticky v mateřském jazyce) a zároveň i „návazné“ germanizační tendence – nemající objektivně vzato nic společného s programovým abstraktním nacionalismem, šlo opět o ryzí úsilí „mít“ žádoucím způsobem vzdělaný, hospodářského rozvoje schopný „státní národ“. Český živel, jehož příležitost uplatnit akumulovanou energii byla značná, měl dvě možnosti: „státotvorně“ se zgermanizovat a pak se ve stavu individualizující disperze sociálně a ekonomicky prosazovat, nebo se začít uplatňovat takto zároveň spolu se svým národním a jazykovým „hendikepem“. Globálně vzato, stalo se to druhé. Bylo k tomu třeba otevřít cestu ke vzdělání, kultuře a vědě v národním jazyce, bylo třeba spektrum komunikačních funkcí češtiny vybavit onou úplností, která byla vlastní „druhému zemskému jazyku“ – němčině. Není zase tak s podivem, že vzorem se stalo vzdálené období, kdy bylo takto úplné funkční spektrum (v kontextu příslušné doby) češtině vlastní, nikoli tedy období bezprostředně předcházející, v němž se funkční spektrum češtiny v rámci státního společenství výrazně zúžilo s příslušnými důsledky pro vývoj všech subsystémů gramatické a lexikální soustavy češtiny. Navíc – to primum, které muselo být řešeno, byl spektrálně mnohofunkční psaný jazyk, teprve pak byl na pořadu dne problém vyspělého kolokviálního jazyka. Ano – abstraktně vzato úloha měla dvě řešení: bylo možné přece již tehdy východiskem psaných podob češtiny učinit češtiny běžně mluvené a češtiny běžně psané (na bázi věcné a osvětové literatury 18. stol.). Soudím však, že by nastaly vážné problémy s dosahováním národně integrativní funkce, neboť „piš, jak mluvíš“ by bylo hodně pluralizující, vytváření jednotné normy by bylo složitým procesem; zda by se nevytvořil rozpor mezi mluvenou a psanou podobou oficiální komunikace právě i na tomto základě, je nyní těžko posoudit. Podstatné jsou však dvě věci: děje proběhly tak, jak proběhly, tj. k „syndromu národního údělu“ (což je jen jiný termín pro způsob historického myšlení obsažený v procesech označovaných národní obrození, ne-li ovšem i termín označující národní obrození samé) došlo. Je to dějinný fakt. Navíc k „syndromu národního údělu“ by bylo asi došlo i za předpokladu, že by se novodobá psaná a kulturní mluvená čeština konstituovala na základě „barokní češtiny“. Národ by se stěží konstituoval i za tohoto předpokladu v historické dimenzi jinak než poukazem k obdobím své politické, mocenské a kulturní síly a expanze. Kdybychom se nestali „obětí“ syndromu národního údělu, pak by – o tom jsem přesvědčen – nebylo dnes co řešit: prostě by nevznikl novodobý český národ a novodobá čeština. – Lze se Z. Starým souhlasit v tom, že způsob, jakým byla novodobá čeština příliš dlouho a příliš soustavně poměřována příslušným historickým ideálem, věci neprospěl. Kritika tohoto poměřování ostatně byla jednou z „erbovních idejí“ formující se Pražské školy. Konečně každá doslovná a dogmatická restituce minulosti v přítomnosti neb dokonce směrem k budoucnosti nemá naději na úspěch, to je dnes pro nás poučné i mimo rámec lingvistiky.

Autor vidí také problém v tom, že byl příliš identifikován národní osud s osudem jazyka (je-li národ v úpadku, jeho ústřední atribut nemůže v úpadku nebýt). Má pravdu, když říká, že pod pojmem úpadku češtiny byla řeč o zúžení jejího funkčního spektra a o z toho plynoucích strukturních jevech. Je pravda koneckonců, že není přesné mluvit o národním úpadku, ale o úpadku české státnosti, politické moci národa. Jenomže regres v oblasti uplatnění se etnika jako hegemona státu [39]a vůbec v politické sféře i oblasti oficiální kultury má nepochybně za následek ono zmíněné zužování spektra funkčního uplatnění příslušného jazyka a nutně se musí projevit ve způsobu, jakým se příslušný jazykový systém vyvíjí. Vývoj je za daných podmínek situaci adekvátní, ale ve chvíli, kdy příslušné etnické společenství usiluje o obnovení, emancipaci svých politických a mocenských funkcí, je spojení uvedených zřetelů zákonité. Spojení slov „úpadek národa“ a „úpadek jazyka“ jsou jistě zkratky, které však značkově reprezentují komplexy sociologických, historických a etnologických souvislostí. Vliv funkčně komunikační situace jazyka na podmínky, způsob a výsledek jeho systémového vývoje nelze však popírat. (K jistým oscilacím mezi řečí o systému jazyka a o fungování jazyka se ještě na jiném místě vrátím metodologickou poznámkou.)

Za závažně netransparentní z konceptuálního hlediska považuji mluvit při periodizaci dějin výlučně o baroku, humanismu (ale ne již o renesanci), o gotice. Mám tyto otázky: V čem spočívají příslušné ekvivalenty z 19. a 20. stol.? Proč pak není řeč o klasicismu, biedermeieru (ale je řeč o romantismu, dokonce jako o něčem antibarokním), novoromantismu, konstruktivismu, funkcionalismu či postmodernismu? Jistě – lze snadno namítnout, že baroko je univerzální životní způsob s právem být chápán jako historická epocha. To je však dostatečně zřetelné až s časovým odstupem. Bude se tak možná funkcionalismus spolu s konstruktivismem či postmodernismus jako globální antiracionalismus jevit jednou také. Hlavně jde však o to, že v pracích, jako je kniha Starého, dochází k – snad bezděčnému – upozadění všech dobových faktorů ekonomické, sociální, politické a historické povahy. Je zcela jiná situace, stojí-li proti sobě jednotlivé dějinné etapy v jejich výše uvedené komplexitě – pak může být i souzení o funkčních osudech národního jazyka dostatečně plastické – či stojí-li proti sobě mýtizované baroko a syndrom národního údělu. Připomínám to proto, že v práci, která je charakteristická pronikavou analytičností a ostrým souzením, omezují takové pojmy úplnost zjištění.

Velmi pozoruhodným místem knihy a zároveň reprezentantem Starého teoretické metody jsou výklady na s. 66 a 67. Odstavec, ve kterém autor porovnává Havránkovu různou interpretaci srovnatelných jevů týkajících se jednak husitství, jednak baroka, je mistrovský. (Necháme již stranou nekomplexnost a nesouměřitelnost obou pojmů.) Je to příklad brilantní textové kritiky. Avšak samotná paralelizace husitství a baroka je spíše elegantní než přesvědčivá. Elegantní je proto, že je velmi vhodnou ilustrací oné již připomenuté jednoduché a kategorické implikace mezi osudem národa a osudem jeho jazyka. Stěží lze však věřit tomu, že v husitství i baroku docházelo ke zužování sociální báze jazyka. Opravdu byla např. komunikace v oblasti řízení státu a společnosti, komunikace aristokracie apod. stejně zúžená? Opravdu byla v době husitství čeština vytlačena z oblasti teoretické naučné literatury? Kam patří české spisy Husovy, Štítného, Chelčického? Neplatí spíše, že do této oblasti teprve vstupovala?

Myslím, že si je třeba této části Starého výkladů cenit především z hlediska metodologického: teorií národního údělu, tj. přikloněním se ke známému hodnotově odlišnému výkladu národních dějin spatřujícímu při zcela odlišných kritériích vrchol našich dějin v druhé polovině 17. a první polovině 18. stol., zrušil historicko-sociální premisy našich dominantních teorií národního jazyka a jazykové kultury, přičemž [40]zkoumal míru závislosti teorií na těchto premisách. Potvrdil tak jejich nespornou socio-historickou podmíněnost.

Zdrojem objektivních nesnází pro každou kritickou rekonstrukci teorie i praxe pražského strukturalismu je její dvojí, možná dokonce několikerá tvář: na jedné straně je to klasický fonologismus (především Trubeckého a Jakobsona, ale nejen jejich), na druhé straně – dnešním pojmoslovím řečeno – psycholingvistická a sociolingvistická orientace právě těch klasických prací (Havránkových a Mathesiových, ale opět nejen jejich), které položily základ teoriím národního jazyka a jazykové kultury. Prvá – klasicky fonologická dimenze pochopitelně akcentuje imanentismus strukturní uspořádanosti a vývoje systému jazykových prostředků ve smyslu langue, je vnímána s omezenou mírou determinovanosti historickými a sociálními faktory. Druhá je skutečně vnořena v jazykové jevy (s. 121), raději bychom řekli v jazykovou praxi, v řečovou praxi, víme již od časů Mathesiových, že tomu z povahy věci ani nemůže být jinak. V rámci těchto dvou základních dimenzí pražského strukturalismu je různě vnímán vliv reálných řečových procesů na stav a dynamiku systému, sám princip záměrnosti a účelnosti jako definiční princip pojmu funkce je z těchto hledisek chápán na různých stupních abstrakce. To ostatně dobře dokládají i nedávné analýzy vývoje pojmu funkce.[4] Soudím, že vedle toho, co Starý konstatuje, totiž že problémy spojené s neúspěšností jazykověkulturních intervencí plynoucí z nedůsledného uplatnění funkčního přístupu v důsledku přetrvávajících tradic předstrukturalistické jazykové kultury, působí i různá míra uplatňování imanentisticky languových a parolově široce sociálně, psychologicky i historicky „vnořených“ východisek teorie. Ostatně ani Z. Starý se nemohl vyhnout střídavému uplatňování těchto různých teoretických východisek: soudí-li kvalitu teorií jazykové kultury z pozic teorií závazných pro imanentistický, vysoce abstraktní koncept langue, nutně zjišťuje četné teoretické nedostatky ve východiscích teorií jazykové kultury: naopak tato podvojnost metodologických východisek našeho strukturalismu někdy způsobí, že není tak intenzivně vnímán vliv řečové praxe na „stav systému“, jenž je chápán příliš abstraktně na to, aby mohly být tyto zpětnovazební procesy teoreticky formulovány.

Konstatovaný „nezdar“ funkcionalismu v oblasti jazykové kultury má jistě své příčiny jak v přetrvávání předstrukturalistických tradic péče o jazykovou praxi, tak i ve východiskové teoretické podvojnosti strukturalismu, která se projevila i v nekonzistentním vývoji klíčového konceptu funkce v dalších obdobích. Domnívám se však, že novodobá teorie jazykové kultury musela mít východiska výrazně respektující řečovou praxi v její socio-historické autentičnosti.

Zdánlivě jen terminologická záležitost je zpětné zavádění pojmu standard v identitě s pojmem spisovný jazyk (s. 35 i jinde); je to však přece jen pojem z jiných konceptuálně teoretických tradic, s odlišnou citlivostí k priorizaci opozice spisovnost – nespisovnost, může takto nepřímo mít podíl na zjištění negativních rysů našich teorií jazykové kultury. – S tím souvisí i další významný fakt, kterého se Starý kriticky dotýká: je to důsledná priorizace opozice spisovnost – nespisovnost, která je skutečně určujícím faktorem našich novodobých teorií jazykové kultury. Jde o univerzalismus této opozice, způsobující, že jazyková kultura míří přes již [41]dřívější upozornění stále do oblasti pouze spisovné komunikace se všemi důsledky plynoucími z deziderativně-hypotetických představ o jejím reálném obsahu a rozsahu. V delší historické perspektivě se pochopitelně mění právě onen obsah a rozsah, jde stále méně o tradiční, především psanou kulturní komunikaci, stále více o každou, rozhodně nikoli pouze psanou oficiální komunikaci, relevance dominantního uplatnění opozice spisovnost – nespisovnost objektivně klesá; situaci radikálně mění skutečnosti, že civilizační pokrok dovoluje pracovat v širokém měřítku i se spontánně mluvenou veřejnou, oficiální komunikací atd. Doména určující obsah a rozsah komunikace, která by „měla být“ spisovná, se proměňuje. I to se může podílet při určitém úhlu pohledu na dojmu, že původní teorie výrazně selhaly. Kritiku jistě zaslouží přetrvávající nesourodost rozsahu spisovných jevů viděno zřetelem jednotlivých subsystémů jazyka: stačí porovnat relativně striktní představy o spisovnosti v dimenzi tvaroslovné i fonologické, koneckonců i v oblasti syntaxe spisovné spontánní komunikace se očekávají konstrukce typické pro psanou komunikaci, s „širokou náručí“ klasického pojetí lexikální spisovnosti, jak ji prezentují velké výkladové slovníky opřeny o zásadu dobrého autora apod. Negativním jevem jistě je, jestliže přetrvává tendence činit prostřednictvím intervencí spisovnou komunikaci deziderativně univerzální (jakési „jednou budeme všichni pořád mluvit spisovně“); naopak střízlivé odmítnutí tohoto neadekvátního univerzalismu by mělo vést k tomu, že se bude jazyková kultura stále více zajímat i o oficiální a polooficiální komunikaci mimo rámec striktně definované spisovnosti apod.

Myslím, že poněkud stranou autorovy pronikavé kritické a analytické pozornosti zůstala skutečnost, že jeden ze zdrojů nedůsledného funkcionalismu teorií jazykové kultury může být skutečnost, že tyto teorie stále vycházejí právě z opozice spisovnost – nespisovnost jako z opozice bazální. To bylo v období předstrukturalistickém i v období klasického strukturalismu správné, třebaže nikoli důsledně funkcionalistické. Dnes to však je z řady důvodů – z nichž některé byly výše uvedeny – neadekvátní. Právě v tomto kontextu se jeví „sgallovský“ způsob chápání příslušných otázek jako důsledný funkcionalismus opírající se o stav řečové praxe, rezignující na priorizující univerzalitu spisovnosti podmíněné historickou tradicí. – I v tomto kontextu se však mnohdy vyskytují argumenty (namířené proti stavu spisovné kodifikace), že to nebo ono se nedá v češtině napsat (týkají se vlastností ortografie) nebo spisovně vyjádřit. To svědčí o tom, že se kritizují vlastnosti současné spisovné češtiny právě z pozice jejího nežádoucího univerzalismu. Důsledný funkcionalista totiž nežádá od spisovné češtiny schopnost uspokojit všechny vyjadřovací potřeby společenství, ale právě jen ty, které souvisejí s oficiální komunikací a vůbec s takovou komunikací, která funkčně adekvátním způsobem napomáhá k integraci (tedy ne jen řečové) příslušného (především národního) společenství.

Ještě jednoho momentu bych si chtěl povšimnout: v tom postoji, který jsem v úvodu označil za havránkovský a mathesiovský, spatřuje Z. Starý pokračující tendence osvícenství, které nepochybně obsahovalo rysy „antibaroknosti“. V těch přístupech, které jsem identifikoval jménem P. Sgalla, spatřuje rys plebejství. Motiv je jasný: proti osvícenské intervenčnosti a deziderativnosti směřování k ideálu spisovnosti stojí přiklonění se k obecné češtině. Lze to však vidět i jinak: úsilí integrovat národní společenství v rámci univerzality spisovnosti (což myslím skutečně platí zejména pro 50. léta) nutně obsahovalo další rozvíjení klasických myšlenek [42]o zlidovění spisovného jazyka, o jeho demokratizaci, o rozšíření jeho užívání ve společnosti. Mohla by to být koneckonců také jakási plebejizace. Ostatně je to potvrzeno i tím, že v 90. letech nebyly ojedinělé hlasy, které volaly po „opětné“ aristokratizaci spisovné češtiny, dokonce i pravopisu. V těchto souvislostech je plebejství sgallovského přístupu spíše realistickou variantou pokračování v integrační univerzalistické koncepci spisovné češtiny. Myslím však, že tento „směr“ má i jisté rysy intelektualismu, který národně integrativní stránku priorizace spisovnosti spíše nevnímá než odmítá.

Tato stať neměla za cíl nahradit soustředěné a pozorné přečtení práce Z. Starého. Chce být naopak výzvou, stimulem k jejímu přečtení. Zároveň vyslovuje několik myšlenek – zčásti návazných, zčásti polemických. Monografie Starého vznikla v splendidním prostředí italského Bellagia a za podpory Nadace Středoevropské univerzity. Hledí tedy na dané téma poněkud z dálky a v dobrém smyslu slova i poněkud z výšky a s odstupem. Je to však pohled zasvěcený a nikoli cizí. Monografii Zdeňka Starého nemůže žádná příští práce o teoriích národního jazyka a o teoriích jazykové kultury minout, ani obejít. A když ano, tak ke své vlastní škodě.

 

LITERATURA

 

KOŘENSKÝ, J.: K vzájemným vztahům a vývoji základních pojmů pražské školy. SaS, 52, 1991, s. 206–212.

KOŘENSKÝ, J.: Dynamika myšlení o dynamice jazyka a řeči. JazAakt, 26, 1989, s. 16–22.

KOŘENSKÝ, J.: Myšlení o češtině včera a dnes. JazAkt, 30, 1993, s. 75–86.

PEKAŘ, J.: O smyslu českých dějin. Praha 1990.

STARÝ, Z.: Psací soustavy a český pravopis. Praha 1992.

SVOZILOVÁ, N.: K vývoji pojetí funkce. SaS, 49, 1988, s. 64–71.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 1, s. 35-42

Předchozí František Štícha: Komputační korpusy a empirická gramatika

Následující Olga Müllerová, Jana Hoffmannová: Čeština spisovná, hovorová, obecná … a hlavně mluvená (v současné komunikaci a v současném výzkumu)