K vývoji pojetí funkce (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Naděžda Svozilová

[Rozhledy]

(pdf)

К развитию понимания функции / On the concept of function and its development

Pojem funkce patří v úvahách o jazyce k běžným a samozřejmým pojmům, které se nedefinují, přinejmenším od samých počátků obecné jazykovědy. Teprve lingvisté pražské jazykovědné školy (dále PŠ) povýšili však pojem funkce na jeden ze základních pojmů (vedle pojmů systém, struktura) své koncepce; byl to pro ně pojem natolik zásadní, že nalezl své místo i v obecně užívaném označování této koncepce — koncepce funkčně strukturní. Konstitutivní charakter tohoto pojmu se odráží nejen ve výrazně vyšší frekvenci termínu funkce (a zvláště pak vztahového adjektiva funkční), ale především v rozšíření oblasti jeho uplatnění a v jeho obsahové specifikaci.

Přímé vymezení pojmu funkce (jeho definici jakožto termínu) v zakládajících pracích PŠ z konce 20. let a první poloviny 30. let nenajdeme. Mluvilo se tu o funkčním stanovisku nebo hledisku (srov. zde 1.2. a 1.4.), přístupu, metodě (1.3.) apod., a při jejich objasňování nebo i samostatně se používalo výrazu funkce bez definice,[1] popř. se tomuto výrazu přiřazovaly různé ekvivalenty, nejčastěji pak úkol. (Srov. např. výklad v Příručním slovníku jazyka českého, 1935: různé funkce spisovného jazyka ‚různé úkoly, pro něž má jazyk také zvláštní výrazové prostředky‘. Viz zde též 2.2.3.1.) Explicitnější vyjádření jsou pozdější; např. z r. 1940 pochází Havránkovo výslovné ztotožnění (prostřednictvím výrazu neboli) funkce s úkolem[2] a teprve v r. 1948 otiskuje Vl. Skalička (1947/48) obě známé vysvětlující formulace: „Pro nás je funkce asi tolik jako úkol“. „… užívá se termínu funkce všude tam, kde jde [65]o význam (funkce slova, věty) nebo o shodu významových jednotek (funkce fonému).“[3]

1. Jako východisko rozboru „pražského“ pojetí funkce uvádíme několik reprezentativních ukázek (z textů psaných česky, nikoli z překladů), na jejichž formulacích lze demonstrovat relevantní aspekty pražské koncepce; z jejich analýzy vyplynou právě určitá zjištění o pojmu termínu funkce. (Proložení v citacích N. S.)

1.1. „Obecnou podstatu věty daleko snáze postihneme, pokusíme-li se místo o definici genetickou o definici funkční, o určení, jaký je vyjadřovací úkol věty“ (Mathesius, 1923/24, s. 225—226).

1.2. „Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o záměrnost. Ať analyzujeme jazyk jako výraz nebo jako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíce nasnadě a je nejpřirozenější. Proto jest při lingvistické analýze dbáti stanoviska funkčního. Z funkčního stanoviska jest jazyk systémem účelných výrazových prostředků“ (PLK, Teze, s. 35).

1.3. „Přitom stále zřetelněji jsem poznával výhody postupu od vyjadřovacích potřeb k jazykovým prostředkům, kterými se tyto potřeby uspokojují, nebo stručně řečeno, postupu od funkce k formě, tedy metody funkční“ (Mathesius, 1936/37, s. 439).

1.4. „… současné metodické pojímaní lingvistické, které vykládá jevy jazykové z hlediska funkčního, totiž z hlediska jejich úkolů, a v souvislosti s celou stavbou jazyka (strukturou) v dané době (proto se nazývá tento směr funkčně strukturalistický)“ (Havránek, 1936, s. 139).

1.5. „Jazyk je soustava účelných prostředků výrazových a jeho hodnotu lze měřit jen tím, jak svému účelu vyhovuje. Jinými slovy, jazyk je nástroj a jeho hodnota je jako u každého nástroje úměrná míře, v níž se osvědčuje při plnění svého úkolu … Vyhovuje (spisovný jazyk) dobře každé z četných funkcí, v nichž se objevuje“ (Mathesius, 1932, s. 14).

2. Na základě uvedených citací budeme sledovat příslušné charakteristické aspekty jazykovědné koncepce PŠ vzhledem k metodě (2.1.) a k funkčnímu chápání jazyka (2.2.).

2.1. Metoda. V uvedených citacích z děl představitelů PŠ si všimněme výrazů analýza, postup, metoda, metodické pojímání, vykládá. Zde i mnohde jinde v pracích příslušníků PŠ je výslovně vyjádřeno, oč PŠ v jejím bádání především jde: o lingvistickou analýzu, o výklad jazykových jevů (u většiny autorů tedy vlastně nikoliv o celistvou teorii, model jazyka); k tomu účelu si vytvářejí adekvátní, moderní komplexní metodu. Funkční hledisko (stanovisko, přístup) je pro PŠ jednou z nejpodstatnějších složek této metody (vedle požadavku studovat jazyk jako systém, v synchronním/statickém průřezu a analyticky jej srovnávat i s nepříbuznými jazyky).

2.1.1. Důraz na problémy metodologické (všudypřítomné v pracích PŠ zejména raného období) plyne z tehdejší situace v jazykovědě. Proti historizujícím, atomizujícím postupům převládajícího směru mladogramatického (který ovšem shromáždil impozantní množství materiálu, ale do značné míry právě omezenost metody mu nedovolovala vytěžit z něj celistvější nová poznání) staví PŠ synchronní, funkčním a systémovým zřetelem sjednocený lingvistický přístup. Jednotlivé aspekty metody PŠ, princip „funkčnosti“, systémové a strukturní hledisko, synchronní a analytický [66]pohled, to vše už tu přirozeně v určité podobě a dílčím způsobem bylo před PŠ (zejména u W. von Humboldta, J. Baudouina de Courtenay, F. de Saussura, zčásti i u K. Bühlera). Avšak spojení a propracování uvedených aspektů, realizované zejména kolektivním úsilím členů PŠ, vytvořilo pak teprve uznávanou a přínosnou jazykovou koncepci.

2.1.1.1. Zdůraznění funkčního pohledu na jazyk a z něj plynoucí metodologické požadavky se vždy nesetkávaly s plným pochopením, a to ani u strukturalisticky orientovaných lingvistů. Svědčí o tom už zkušenost z 1. mezinár. lingv. kongresu v Haagu r. 1928. K problematice metody v jazykovědě tu hovořili čtyři členové Pražského lingvistického kroužku (PLK), Jakobson, Karcevskij, Mathesius a Trubeckoj, a navíc tři z nich, Jakobson, Mathesius a Trubeckoj, vystoupili s kolektivním prohlášením, které vypracovali společně se zástupci ženevské školy Ballym a Sechehayem. (O okolnostech vzniku tohoto prohlášení se dočteme v Mathesiově článku z r. 1936.) Zatímco v samostatných příspěvcích příslušníků PLK je funkční aspekt lingvistické metody zastoupen dostatečně výrazně,[4] ve společném prohlášení — v rámci šesti tezí reprezentujících stanoviska jak „pražská“, tak „ženevská“ a zahrnujících všechny ostatní relevantní momenty metody PŠ — není požadavek funkčního přístupu explicitně podán. („Pražský“ pojem funkce byl patrně pro ženevskou školu nepřijatelný — příliš pragmatický, neslučitelný s jejich imanentismem.)

2.1.2. Funkční metoda je v PŠ postulována a uplatňována ve více podobách (pojem funkce tak vystupuje v různých kontextech a nabývá různých významů — samozřejmě ve vztahu k jiným základním pojmům termínům — srov. o tom též 2.2.3.).

2.1.2.1. „Postup od funkce k formě“ — odráží uvedení stanoviska mluvčího/pisatele do jazykovědného bádání. Pojem termín funkce (a forma) se tu užívá mj. pro „stručnější“ (srov. zde Mathesius, 1936/37, 1.3.) vyjádření účelového vztahu (např. právě za „vyjadřovací potřeby — prostředky jejich vyjádření“ apod.).

Termín funkce tu také často bývá přiřazován k termínu význam (např. „… vychází novodobá jazykověda stále více z významu nebo funkce a snaží se zjistit, jakými prostředky se vyjadřuje“ (Mathesius, 1927).[5]

2.1.2.2. Sledují se různé funkce jazyka (jako celku) na jedné straně a různé jazykové jevy (jednotky, elementy) z hlediska jejich funkcí v systému na straně druhé. — Výraz funkce tu bývá alternován škálou výrazů od účelu po význam (účel — úkol/úloha — určení — platnost — význam atd.) a relevantní významové složky těchto výrazů lze mnohdy shledávat i ve významu výrazu funkce samého. (Viz o tom dále.)

2.2. Funkční chápání jazyka. — V ukázkách uvedených 1.1.—1.5. je několik výrazů, které významově souvisejí s pojmy funkce a funkčního přístupu a pomáhají k jejich nepřímému vymezení. Jsou to výrazy jako záměrnost, úmysl mluvčího, účel(ný), úkol, vyjadřovací potřeby, (jazykové, výrazové) prostředky, nástroj. Všechny tyto výrazy (v jiných pracích se uplaňují i další, např. určení, význam, platnost, role, poslání, záměr, cíl, úkon,[6] sloužit k …, (po)užívat/být (po)užíván k … atd.) konstituují spolu s výrazy funkce, funkční, funkčně, fungovat sémantické pole nástrojovosti/prostředkovosti — účelovosti/účelnosti/funkčnosti.

[67]2.2.1. Nástrojový (instrumentální) / prostředkový výklad jazykových jevů i jazyka samého (srov. „jazyk je nástroj“ zde v 1.4.) není ovšem nový — má své počátky už v antice (ne-li dříve). Ve známém Platónově dialogu Kratylos (1935, s. 8) praví Sokrates: „Jméno je tedy nástroj k poučování a k rozbírání jsoucnosti právě tak jako brdo k rozbírání tkaniny.“ Tady se ovšem uvažovalo především na rovině slov („jmenování“). Zájem o jazyk jako celek se rozvíjí zvláště v období osvícenství; i tu se uplatňuje koncept nástroje. Srov. u nás třeba Jungmannovy formulace ve Slovesnosti (3. vyd. 1846), např. na s. 7: „Že jazyk náš český co nástroj k vědám a umám spůsoben jest, toho ani nepříznivci jeho neupírají.“ Nejznámější novodobý výrok o jazyce jako prostředku („Jazyk je nejdůležitějším prostředkem styku mezi lidmi“) patří V. I. Leninovi (O právu národů na sebeurčení, 1914, Spisy 20, 1959, s. 402—403).

2.2.1.1. Ve výrocích o jazykových prostředcích nebo jazycích jakožto o nástrojích bývá nezbytné (kromě zcela obecných výroků, jako je právě 1.5.) explicitně vyjádřit účel těchto prostředků — nástroj k poučování, prostředek styku atd. S nástrojovým/prostředkovým chápáním jazyka ovšem souvisí i jazykové výklady typu: zájmena se užívají „za jména“; předložka z slouží ve všech případech vyjádření přeneseného. (Toto „užívání/sloužení“ je běžné již dávno; srov. opět v Kratylovi, 1935, s. 9: „… kdo nám dodává jména, jichž užíváme?“). V tomto případě není vždy třeba označovat účel — je samozřejmý, přirozený: (úspěšné) dorozumění.

2.2.2. Účel jazykových prostředků, totiž dorozumívání (a ovšem i myšlení), je možno považovat za takto samozřejmý, přirozený i obecně. Tento přirozený, intuitivní způsob chápání účelnosti jazykových prostředků i jazyka samého ovšem dlouho nenašel v jazykovědě své adekvátní vyjádření vědecké.

Teprve ve 20. stol. začal se — jako reakce humanitních (společenských, kulturních a podobně tehdy nazývaných věd) proti převládajícímu mechanicky deterministickému (přímočaře kauzálnímu) výkladu světa, proti empirismu a pozitivismu — v těchto vědách obecněji prosazovat mj. princip záměrnosti/účelnosti/účelovosti; jistě také v souvislosti s obratem pozornosti k člověku jakožto sociálnímu individuu (záměrnost je primárně vlastní jen živým bytostem, uvědomělá záměrnost jen člověku). Tedy proti mechanicky kauzálnímu vztahu příčina — účinek se klade účelový vztah prostředek/nástroj — účel/cíl, a také funkce.[7]

2.2.2.1. V knize filozofky Jiřiny Popelové (1936), postulující tzv. kulturní vědy (tj. společenské vědy a psychologie) s jejich předměty, úkoly atd., čteme na. s. 64 pod hlavičkou Účel: „Dalším specifickým úkolem kulturní vědy je hledání účelu. Účel hledáme tam, kde předpokládáme, že původcem nějakého dění nebo činu je chtějící subjekt.“ A připojena je tato poznámka: „Zajímavé je např. u nás v poslední době pojetí funkční, tj. vlastně účelové lingvistiky u filozofů lingvistického kroužku. Článek prof. B. Havránka v sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha 1932) „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“ a v něm zvláště oddíly „Funkční rozlišení spisovného jazyka“ a „Jak může jazykověda prospívat funkčním potřebám spisovného jazyka“ ukazují, jak v teorii i praxi má teleologické pojetí v lingvistice velikou úlohu a jak jeho pomocí je možno se zdarem řešit problémy, při nichž pojetí striktně kauzální selhává.“ (K této otázce se vrátíme ve 2.2.3.3.1.)

2.2.3. Funkce/účel ve výkladu jazyka. — V poznámce J. Popelové o funkční [68]lingvistice (viz posledně uvedenou citaci) si všimněme formulace „… pojetí funkční, tj. vlastně účelové lingvistiky“. Podobné vysvětlující přiřazování výrazu funkce a různých jeho ekvivalentů najdeme ve všech úvodních ukázkách (1.1.—1.5.), např.: … z hlediska funkčního, totiž z hlediska jejich úkolů; — od vyjadřovacích potřeb k jazykovým prostředkům, … nebo stručně řečeno, postupu od funkce k formě. — Jde tu všude o jisté formulační skoky, krátká spojení, kterými je funkce významově přiřazována k účelu, k úmyslu mluvčího, a zejména k úkolu, atd., a naopak. Toto přiřazování vlastně v pracích PŠ zastupuje přímé definice pojmu termínu funkce; nicméně můžeme mluvit o vědomém zapojování pojmu funkce do noetického vztahu prostředek — účel. Svým způsobem se objevuje také ve zpracování výrazu funkce v našich slovnících.

2.2.3.1. V Příručním slovníku jazyka českého (PS, díl A—J s vročením 1935—37) není ještě významový rys záměrnosti (zaměřenosti k účelu) ve výkladu funkce výslovně zahrnut (a v archívním materiálu k PS je také velmi slabě doložen). Jako základní význam je uvedena ‚činnost, konání‘ (tak to je už v latině), jako další význam ‚úkol, úloha‘ a dále ‚význam, platnost (s odstínem hodnocení)‘. V rámci tohoto významu jsou jako terminologická užití (gram.) uvedeny tyto příklady: funkce slova, vazby ve větě; různé funkce spisovného jazyka ‚různé úkoly, pro něž má jazyk také zvláštní výrazové prostředky (např. funkce běžně sdělovací, …)‘. Pod heslem funkční je v PS jako terminologické užití (filol.) uveden příklad: funkční jazykozpyt ‚pozorující jazykové projevy se zřetelem k jejich určení‘. — Je tedy pojem termín funkce (a atribut funkční) s ‚účelovým‘ významem v polovině 30. let v naší lingvistice v užívání s výrazným úkolovým/účelovým významovým rysem, i když výslovné finální vymezení chybí.[8]

2.2.3.1.1. Ve Slovníku spisovného jazyka českého (díl A—M z r. 1960) i ve Slovníku spisovné češtiny (1978) už tvoří ‚zaměřenost k účelu‘ podstatné složky výkladu příslušného významu slova funkce: (SSJČ) ‚obor působnosti něčeho, zaměřenost činnosti k nějakému účelu, působnost nebo činnost k nějakému účelu zaměřená‘; (synonyma) ‚úloha, úkol, úkon, poslání, význam, platnost‘. (SSČ) ‚obor působnosti, zaměřenost k nějakému účelu, poslání, platnost, význam‘.

2.2.3.2. Diferencovaný terminologický význam výrazu funkce závisí přirozeně též na tom, k čemu je vztahován: k jazyku, nebo k jazykovým jednotkám. V pracích klasického období můžeme odlišit

a) externí jazykové funkce (tj. funkce jazyka nebo řeči): např. funkce jazyka spisovného, mateřského; funkce jazykového projevu; komunikativní, sdělná, vyjadřovací, deskriptivní, výrazová, apelová funkce; sémiologická funkce; znázorňovací funkce řeči; obecně sociální funkce mluveného spisovného jazyka; estetická funkce (básnického) jazyka; funkce „koiné“ ap. — Tady se zejména uplatňují významy ‚účelové‘; synonymy bývají výrazy: úloha/úkol, poslání;

b) interní jazykové funkce (tj. funkce jazykových jednotek, prostředků vytvářejících jazykový systém „zevnitř“, budující vnitřní strukturu jazyka): např. funkce fonému, slova, věty; intenzifikační (zesilující) funkce; gramatická, syntaktická funkce; kongruenční funkce, pádová funkce; funkce vokativu; výrazy ve funkci doplňku; funkci takového adverbiálního výrazu mívá někdy celá věta; funkce plurálu inkorporativního; kontextová funkce; funkce otázky v řečnické výstavbě výkladu atd. — Tady se uplatňují spíše významy bez ‚účelového‘ rysu; synonymy tu mohou být výrazy platnost, význam, popř. i úloha/úkol, poslání. (Ekvivalence výrazů funkce a význam se vyskytuje zejména tehdy, jde-li o jazykové jednotky nevztahující se k „věcným“ obsahům: funkce předložek, spojek, nebo o jazykové jednotky vyjadřující vztah mezi různými rovinami: substantivum mívá funkci subjektu apod.)

[69]2.2.3.3. Velmi častý výskyt výrazů funkce, funkční i ekvivalentních členů sémantického pole prostředek — účel charakterizuje práce PŠ zejména v počátečním období. Nejčastější alternantou výrazu funkce bývá zde úkol/úloha. Výrazy přímého finálního významu — účel, účelný, záměrnost atd. — mají někdy spíše proklamativní ráz; setkáváme se též s antropomorfním použitím („problém záměrnosti fonologických jevů“, PLK, Teze, s. 36; „rozbírá (PŠ) … každou změnu jako záměrnou přestavbu jazykového systému“, heslo Lingvistika, R. Jakobson, OSNND, 1935). Přísně vzato ovšem nelze přímou záměrnost připsat jazyku (ve smyslu „langue“), nýbrž, a i to vlastně antropomorfně, řeči (ve smyslu „parole“). (Srov. též Macháčková, 1987.)

2.2.3.3.1. Účelový (finální) noetický princip měl, jakožto princip, v lingvistice spíše inspirativní, koncepční než uvědomělé a důsledné praktické uplatnění. (Jeho zdůrazňování (srov. Popelová, 1936, 2.2.2.) koncem 20. let a ve 30. letech je dáno tehdejší situací ve společenských vědách vůbec: jako reakce na dosavadní nadvládu přímočaré kauzálnosti).[9]

3. Shrnutí. — V lingvistice se pojem termín funkce většinou uplatňoval buď bez definice, ve významu běžném i mimo odborné vyjadřování, nebo s významem přesně terminologicky vymezeným (zejména u L. Hjelmsleva, v tzv. kodaňské škole). Pojetí funkce v PŠ se tak dostává vlastně doprostřed existujících užití: ačkoliv PŠ v podstatě buduje na běžném významu pojmu funkce (tj. ‚úkol‘, ‚poslání‘, ‚platnost‘, ‚význam‘ atd.), tento pojem termín je pro ni programový. Je zapojen do nástrojové — účelové koncepce jazyka, kterou PŠ, charakterizovaná teoretickým i praktickým zájmem o jazyk jakožto sociální jev, přijala hned ve svých počátcích. V souvislosti s tím je významový rys ‚účel‘ implikován řadě metajazykových výrazů, mezi nimi je právě i funkce. Funkce takto vystupuje jako alternanta na ose nástroj/prostředek — úkol/funkce/účel. (Rozšířil se tak významový dosah tohoto výrazu.)

Významový rys ‚účel‘ lze identifikovat zejména u funkcí externě jazykových. U interně jazykových funkcí, kde jde o účelnost již zprostředkovanou, často odpovídají ekvivalenty ‚význam, platnost‘.

Analýzu funkcí prováděla PŠ klasického období hlavně takto: a) od funkce k formě, b) studium funkcí jazyka (jako celku), c) zkoumání funkcí jazykových jednotek v systému. (Tak se rozšířila oblast uplatnění pojmu termínu funkce.)

Z výsledků funkčně strukturní analýzy dosažených PŠ klasického období nelze nepřipomenout mnohostranně propracovanou fonologii, Mathesiovu funkční onomatologii a funkční syntax, aktuální členění větné (později nazvané funkční větná perspektiva), Havránkovu funkční diferenciaci jazyka (funkční jazyky/styly) apod. Většina těchto pojmů termínů se po válce dočkala dalšího rozvoje, a to nejen u nás.

 

LITERATURA

 

ACTES du Premier congrès international de linguistes à la Haye du 10—15 avril 1928. Leiden 1928.

BAUDOUIN de COURTENAY, J.: Izbrannyje trudy po obščemu jazykoznaniju. Moskva 1963; o německém výboru z jeho prací z r. 1984 srov. rec. J. Petra v SaS, 47, 1986, s. 63—65.

[70]BÜHLER, K.: Kritische Musterung der neueren Theorien des Satzes. Indogermanisches Jahrbuch, 6, 1918, s. 1—20.

BÜHLER. K.: Sprachtheorie. Jena 1934.

ENGLIŠ, K.: Teleologie jako forma vědeckého poznání. Praha 1930.

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v jazycích slovanských I. Praha 1928 (Úvodní kapitola, s. 3—4). Přetištěno in: Z klasického období pražské školy 1923—1945. Ed. J. Vachek. Praha 1972, s. 19 až 23.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Čs. vlastivěda, řada II. Praha 1936, s. 139.

HAVRÁNEK, B.: Strukturální lingvistika. Heslo v OSNND. Praha 1940.

HAVRÁNEK, B. - JAKOBSON, R. - MATHESIUS, V. - MUKAŘOVSKÝ, J. - TRNKA, B.: Úvodem. SaS, 1, 1935, s. 1—7.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Čes. překl. Praha 1972.

HORÁLEK, K.: La fonction de la ‘structure des fonctions‘ de la langue. In: Recueil linguistique de Bratislava, 1, 1948, s. 39—43. Přetištěno in: A Prague school reader in linguistics. Ed. J. Vachek. Bloomington 1964, s. 421—425.

HUMBOLDT von, W.: Izbrannyje trudy po jazykoznaniju. Moskva 1984; srov. rec. J. Petra v SaS, 47, 1986, s. 47—52.

JAKOBSON, R.: Pojem hláskoslovných zákonů a princip teleologický. (Zpráva o přednášce z 13. ledna 1927.) ČMF, 14, 1928, s. 183—184. Přetištěno in: R. Jakobson, Selected writings I. ’s- Gravenhage 1962, s. 1—2 (The concept of the sound law and the topological criterion).

JAKOBSON, R.: O dnešním brusičství českém. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 101—103.

JAKOBSON, R.: Lingvistika. Heslo v OSNND. Praha 1935.

JANKO, J.: První mezinárodní kongres lingvistický v Haagu. ČMF, 14, 1928, s. 313—316.

JUNGMANN, J.: Slovesnost. Praha 1846. 3. vyd.

KOŘÍNEK, J. M.: Úvod do jazykospytu. Bratislava 1948, s. 9—42.

LENIN, V. I.: O právu národů na sebeurčení. Spisy 20, prosinec 1913—srpen 1914. Praha 1959, s. 402—403.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239.

MATHESIUS, V.: Několik slov o podstatě věty. ČMF, 10, 1923/24, s. 1—6. Přetištěno in: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 224—233.

MATHESIUS, V.: Nové proudy a směry v jazykovědném bádání. (Původně vyšlo v angl. znění pod názvem New currents and tendencies in linguistic research. MNHMA, Praha 1927, s. 188—203.) Přetištěno (přel. do češ.) in: Z klasického období pražské školy 1925—1945. Ed. J. Vachek. Praha 1972, s. 12.

MATHESIUS, V.: Funkční lingvistika. In: Sborník přednášek proslovených na prvém sjezdu čs. profesorů filosofie, filologie a historie v Praze 3.—7. dubna 1929. Praha 1929. Přetištěno in: Z klasického období pražské školy 1925—1945. Ed. J. Vachek. Praha 1972, s. 27—37.

MATHESIUS, V.: La place de la linguistique fonctionelle et structurale dans le développement général des études linguistiques. ČMF, 18, 1931/32, s. 1—7. Přetištěno (přel. do češtiny) in: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 17—26.

MATHESIUS, V.: O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 14—31. Přepracováno a otištěno in: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947 (pod názvem O potřebě stability ve spisovném jazyce), s. 415—435.

MATHESIUS, V.: Deset let Pražského lingvistického kroužku. SaS, 2, 1936/37, s. 137—145. Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 439—448.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942. Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 92—146.

PETR, J.: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce. Praha 1977.

PLATÓN: Kratylos. Praha 1935, s. 8—9.

POPELOVÁ, J.: Poznání kulturní skutečnosti. Praha 1936, s. 64.

[71]PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK. TEZE předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Původně vydáno jako sjezdový materiál. Přetištěno in: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—65.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Paris - Lausanne 1916.

SKALIČKA, V: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935.

SKALIČKA, V.: Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“. SaS, 10, 1947/48, s. 134—142.

TRNKA, B.: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby. (Předneseno 1943.) SaS, 10, 1947/48, s. 73—80. Přetištěno in: Z klasického období pražské školy 1925—1945. Ed. J. Vachek. Praha 1972, s. 57—62.

VACHEK, J.: Dictionnaire de linguistique de l’école de Prague. Utrecht - Anvers 1960.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 1, s. 64-71

Předchozí Jan Králík: O retrográdních slovnících a jejich vývoji

Následující Marie Těšitelová: Kniha o kvantitativním studiu slovenštiny v oblasti gramatiky