Jazykozpyt a myšlenková struktura doby

Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

Linguistique et la structure philosophique de l’époque

[1]Je téměř samozřejmá pravda, že každá věda jako systém uspořádaných poznatků se vyvíjí v těsném spojení s celou duchovědnou strukturou doby a že její cíle se posouvají s pohybem celé této struktury. Dějiny vědy jsou dějinami úsilí o dosažení cílů jí vlastních, kterých nedosáhne nikdy úplně, poněvadž nadřaděná vědní struktura vytyčuje vždy cíle nové. Některé problémy zůstávají nedořešeny, jiné nabývají nového osvětlení nebo se vynořují na pozadí jejích konstantních složek problémy zcela nové. Periodisace vývoje jednotlivých věd se řídí imanentními kriterii, která si volí posuzovatelé z plynulého postupu strukturálního dění, ale ve smyslu své vlastní dobové struktury. Autonomní vývoj, který má daná věda uvnitř celkového vědního pohybu, rozlišuje ji od věd jiných a působí, že tendence objevující se v jiných vědách se nepřenášejí do ní mechanicky, nýbrž se podřizují jejím vlastním strukturním složkám. Jestliže se v minulosti staly pokusy o nestrukturní přenesení výtěžků jedné vědy do vědy druhé — jako typický případ lze uvésti Schleicherův pokus o přenesení Darwinovy biologické theorie do jazykozpytu — končily se a musily se končiti nezdarem. I dějiny jazykozpytu jako každé jiné duchové vědy jsou podmiňovány oběma činiteli, sounáležitostí k celkové struktuře duchovědné i vlastní autonomií. Rychlejší jeho vývojové tempo, které nastalo teprve začátkem 19. století, souvisí s prudším pohybem vědní struktury doby budující na racionalistickém podkladu 18. století. Díváme-li se na jazykozpyt jako na vědní celek, jehož jen úsekem je rekonstruktivní jazykozpyt indoevropský, není možno považovati jej výhradně za duchový výboj romantiky, neboť mnohé důležité pojmy, s nimiž jazykozpyt dosud pracuje, byly vytvořeny již v dobách předešlých. Ostatně i jazykový historismus, pro 19. stol. tak příznačný, vyrůstal z mohutného racionalistického podkladu. Lze poukázat na př. na to, že Josef Dobrovský, jeden z našich zakladatelů slavistiky, byl typický osvícenec, téměř nedotčený romantickým zaměřením mladší generace Jungmannovy, v níž samé ještě převládaly prvky osvícenské, a že stejně i ugrofinský jazykozpyt, který se probouzí v Maďarsku asi ve stejné době, navazuje ještě na tyto tradice. Romantické proudění ovšem značně rozšířilo a prohloubilo zájem o jazykozpytné bádání. Připravilo jeho rozkvět již tím, že zbavilo kulturu a literární památky minulých dob stigmatu barbarskosti, jíž 18. století vypovědělo boj, a činilo i jazyky a dialekty vzdálené klasické vybroušenosti důstojným předmětem bádání, zdůrazňujíc proti všeobecnosti individualismus a proti klasicismu národní svébytnost, jevící se právě především v řeči, jejím hláskosloví a tvarosloví. Ale všechno toto rozšíření a prohloubení jazykového studia, k němuž došlo počátkem 19. století, dálo se na pevném, racionalistickém podkladu, který zesílil znova v 2. polovině 19. století. Údobí positivismu, které si ponechalo z romantiky jen její atomistické zaměření na individuum a jeho psychologii s odklonem od logicky významového hodnocení, odstranilo dotavadní romantické příměsky, zabarvující zejména studium srovnávacího jazykozpytu indoevropského, a mimo to učinilo významný metodický krok: rozlišilo ryze hláskové změny od změn působených [74]činitelem, který byl nazván aristotelovským termínem analogie. Pro toto údobí biologicko-materialistických tendencí bylo ovšem přirozené, že hláskové změny byly považovány za reflexy základních, slepě působících činitelů fysiologického rázu, kdežto zákony morfologické analogie jen za negativní činitele, rušící dodatečně psychologickými zásahy bezvýjimečnost fysiologických procesů. Za druhého zdánlivého rušitele hláskových zákonů bylo uznáváno ještě přejímání z cizích jazyků, kterým se dostávala do domácího jazyka slova, jež neprošla procesem jeho hláskových změn, ale která poskytovala — mimochodem řečeno — i důležitou oporu chronologickou. Tyto tři jednoduché principy, k nimž došla diachronická jazyková theorie mladogramatiků — bezvýjimečnost hláskových zákonů, analogie a přejímání — stačily, aby byl časově urovnán a rozvrstven bohatě dochovaný jazykový materiál a srovnávací rekonstrukcí stanoveny jeho přesné genetické souvislosti. Plodné průkopnické úsilí německých gramatiků 70. let je hodno obdivu, ale dnes je možná a nutná i kritika jejich práce. Mladogramatikové atomisovali — zcela v duchu své doby — jazyková fakta, vytrhávali je ze strukturálních souvislostí, ač jen těm děkují za svou znakovou existenci. Hláskové korespondence, které nalézáme v jazykových rozborech mladogramatických, poučují nás sice o přesném časovém sledu hláskových střídnic, ale bez ohledu na měnící se strukturu jednotlivých etap, takže fakta jimi uváděná nedovedeme znova zasadit do systémů, k nimž náleží. Tento nedostatek je zřejmý na př. při studiu Noreenova díla Vårt Språk. Vynikající švédský jazykozpytec, který může být pokládán za jednoho z předchůdců nových jazykozpytných směrů, uvádí s vyčerpávající podrobností všechny hlásky, které jsou zastoupeny ve spisovné švédštině i švédských dialektech, ale poněvadž neuvádí, jaké místo zaujímají v systému a struktuře toho neb onoho švédského dialektu, pozbývá výčet těchto hlásek vnitřní ceny pro badatele, který švédské dialekty sám nezná. Podobně dialektické mluvnice, v nichž jsou badateli sneseny diachronické korespondence hláskové, nemohou nás poučiti o tom, jak vypadá nynější struktura oněch dialektů, nemluvě ani o strukturálnosti jejich historie. Starší jazykozpyt nevyvodil nikdy metodické důsledky z okolnosti, že hlásky řeči nemají skutečné existence mimo svůj jazykový systém, a kladl na stejnou rovinu složky strukturálně zcela různé, pokud mu vůbec neunikaly. Skreslení jazykového vývoje, které se nyní obráží v jejich pracích, nebylo ovšem jim samým zřejmé, a to proto, že předmětem jejich zkoumání bylo genetické sledování příbuzných jazyků, které si byly i strukturálně namnoze velmi blízké. Ale právě zaměření jazykozpytu k diachronické podobnosti srovnávaných stadií jazykových a tendence odvoditi je z prajazyka, bránila jim v rozboru celých struktur. Z tohoto zaměření nemohl vzniknouti strukturální jazykozpyt. Vzešel z úvah o nehistorisujícím srovnávání jazykových systémů naprosto od sebe rozdílných. Nestrukturálnost mladogramatického bádání byla však dána i vlastní jeho theorií. Plyne zvlášť jasně z úkolu, který jazykozpytu přisuzuje H. Paul ve svých známých „Prinzipien der Sprachgeschichte“, jež samým názvem se hlásí k myšlení tehdejší doby. Úkolem jazykozpytců je podle jeho názoru zjistiti postup změn mluvní činnosti všech individuí, která daným jazykem mluví, a ježto tento ideální úkol nelze vůbec zvládnouti, stanoviti průřez mluvních činností většího počtu jedinců ve vzájemném jich působení. Může však jazykozpytec vůbec ztotožniti nynější české slovo se slovem, které pronesl Hus nebo Komenský, bez pojmu imanentní [75]struktury? Je zřejmé, že jazykozpyt nemůže mít nárok na onu exaktnost, kterou Paul od něho vyžadoval a kterou se podle něho stává jazykozpyt nejpřesnější vědou historickou, když je pohled jazykozpytcův zúžen na individuální neopakovatelno, které nemá historie. Theoretický rozpor, který nemůže zastříti ani Paulův požadavek o zjištění průřezu, podkopává půdu historickému jazykozpytu, a bylo tudíž jen aktem logické důslednosti, jestliže v mladogramatické škole samé byla popřena vůbec možnost historického srovnávání (viz A. Schmitt, Die Schallgebärden der Sprache. Wörter und Sachen, sv. 17). S tehdejší vědní strukturou byly Paulovy názory v naprostém souhlase. Snad nejsme daleko od pravdy, podotkneme-li ještě, že se v jeho názorech na psychologický podklad hláskových změn ukazuje již impresionismus pozdějších let, který předjímá na př. i německý fysik Ernst Mach (Analyse der Empfindungen, 1886) svou naukou o počitcích jako společném základu věd duchových i přírodních. Snaha Steinthalova a později Wundtova převést jazyková fakta do oblasti kolektivní psychologie není přes některé rozdíly krokem příliš vzdáleným od jazykové theorie Paulovy. I ta se opírá přes lidovou psychologii ve svém štítě v podstatě také jen o individuální psychologii počitků a představ. U Steinthala je to asociační psychologie Herbartova, u Wundta jeho vlastní psychologie apercepční. Hlavní rozdíl mezi Steinthalem a Wundtem na jedné a Paulem na druhé straně je ten, že Paul jako linguista zdůrazňoval nepokrytě individualistickou základnu, jež i oněm dvěma badatelům byla společná, a veden zdravým obecným smyslem chtěl opírat jazykozpyt o různé vědy, nikoli výlučně jen o psychologii.

Německý jazykozpyt 19. století navázal, jak zřejmo, těsně na současné proudy německého myšlení v jiných úsecích vědní struktury doby. Tuto vzájemnou souvislost jazykozpytu s ostatními duchovými vědami bylo by možno sledovati již od doby Leibnizovy, Herderovy a Kantovy — připomeňme na př., že Humboldtův obecný jazykozpyt byl vytvořen pod vlivem filosofie Kantovy a Herderovy — a stejně by bylo možno pozorovati, jak se i v anglickém, americkém a částečně i severském jazykozpytu uplatňuje vliv filosofických názorů Benthamových a Spencerových. Všimněme si však raději francouzského jazykozpytu, který se také v 19. stol. nepřestal vyvíjeti ve směru myšlenkových proudů domácích, i když přejímal konkretní výsledky a metody bádání německého. Dobrým dokladem je linguistická theorie Meilletova. Svou podstatou směřuje Meilletův jazykozpyt k starému francouzskému ideálu obecné mluvnice, o který se zasazovali filosofové a jazykozpytci 17. a 18. stol. — je příznačné, že i v rozbouřených dobách francouzské revoluce vychází obecná mluvnice, obracející se k lidstvu jako celku —, ale volí zcela jiný postup a jiné východisko. Meillet se neopírá o apriorní filosofické a logické úvahy podle vzoru Leibnizova, nýbrž jako syn historisujícího století umisťuje do středu svého pozorování jazykové změny, hláskoslovné i tvaroslovné, a jejich srovnáváním chce dojíti k zákonům, které překračují meze jediné jazykové rodiny a zaměřují k celému lidstvu i ke každému jednotlivci, jehož psychofysickou povahu vyjadřují. Francouzský srovnávací jazykozpytec hledá tudíž pro fonetické i jiné změny vždy jednotnou obecnou formuli a jednotnou psychologickou příčinu. Změny nebo mizení souhlásek mezi samohláskami na příklad vysvětluje obecnými zásadami artikulačními — vydatnou oporu tu nacházel v nové slibně se vyvíjející francouzské fonetice — a zjednodušování složitého tvarosloví vykládá opět psychologickou a logickou [76]tendencí jazyků dojíti k jednotnému tvaru pro jednotnou funkci. Fysiologické, psychologické a logické podmínky jazyka, které jsou společné všem lidem, pojímá jako činitele jednotící, pracující ve vývoji jazyků neustále proti momentům rázu variabilního. Takovým velikým momentem, který neustále rozbíjí jazykovou jednotu, je struktura společnosti, která daným jazykem mluví a která konkretisuje podle své vlastní zákonitosti jednu z obecných možností jazykem daných. Jazyk se tedy neustále mění, ale jeho změny musí být, jak Meillet zdůrazňuje, náhlé, neboť jinak by bylo ohroženo vzájemné dorozumění mezi členy jazykového společenství, jež je jeho vlastním úkolem. Jazykové změny odpovídají částečně historickým podmínkám, přesunům společenských poměrů vlivem cizích invasí, kolonisací, populačních pohybů a různých proudů rázu kulturního. Jednota jazyková spočívá konec konců na homogennosti civilisace, rušení její opět na velikých událostech historických. Tyto názory Meilletovy, které je možno podati jen ve stručné zkratce, zjevně se opírají nejen o povšechnou francouzskou tradici kulturní, nýbrž i o současné proudy v domácí sociologii a filosofii. Meillet spojuje změny jazyka, který nyní chápeme jako autonomní systém protikladů sui generis, v bezohledné přímočarosti se změnami struktur jazykovému systému podstatně cizích. V nedostatku tohoto pojmu jazykového systému, v kterém se vše drží, nemohlo se Meilletovi hledání jednotného principu úplně zdařit, ale nespornou jeho zásluhou je snaha vyprostit jazykozpyt ze zřetelů ryze genetických. Totéž možno říci i o Grammontově theorii hláskových změn, kterou chce francouzský fonetik dosíci jednotného pohledu na historickou kinetiku hlásek nejrůznějších jazyků. S myšlenkovým kvasem předválečných let je úzce spjata i jazyková theorie ženevského jazykozpytce Ferdinanda de Saussura, která v dějinách jazykozpytu zaujímá místo srovnatelné s tím, které v dějinách filosofie má průkopnické dílo Brentanovo. Ve známém spise Cours de linguistique générale, vydaném posmrtně jeho oddanými posluchači, položil si tento srovnávací jazykozpytec švýcarský především otázku, co je vlastně předmětem jazykozpytu, a vyřešil ji — v době, která ve svých vrcholných myslitelích již opustila dogmatický positivismus a atomisující psychologismus — ve smyslu nynějšího strukturalismu. V té době se zvolna měnila celá vědní struktura. Místo asociační a apercepční psychologie nastoupila i v Německu psychologie myšlení (Denkpsychologie), která zkoumá větší a vyšší kontexty duševních pochodů, k svému právu přichází i nová logika, která se opírá — na rozdíl od logiky Millovy — o vztahy a systém, nikoli o psychologii počitků nebo o psychologickou zkušenost, ve filosofii se překonává údobí positivismu zdůrazněním záměrnosti, ať již ve formě Bergsonovy filosofie životního elánu nebo amerického pragmatismu a anglického novorealismu nebo logicisující fenomenologie. Zásluhou Saussurovou je, že vyprostil jazykozpyt z isolace, která mu v této době nového vědeckého myšlení hrozila, a postavil jej na novou, logicky strukturalistickou základnu, nahradiv atomisující realismus a naivní empirismus starší školy pojmem funkce a systému hierarchicky uspořádaných znaků. Jazykozpyt — jako později estetika — vyprošťuje se definitivně z psychologismu a nachází spojence v moderní relační logice, vypracované Bertrandem Russellem, která ve vědní struktuře doby přejímá úlohu vůdčí vědy a prolíná i psychologii samu. Jazykozpyt se může svěřiti tomuto směru bez obav o svou autonomii, ohrožovanou dříve psychologismem, neboť relační logika a myšlenkové [77]proudy příbuzné jej učí opírati se o vlastní basi a vycházeti z nejmenšího počtu dále neanalysovatelných předpokladů — zkrátka poskytuje mu, stejně jako na př. i psychologii, jen model svého postupu. Jak plodný je takto fundovaný strukturalismus, dosvědčuje funkční rozbor, který za součinnosti pražských linguistů podnikl profesor slavistiky na vídeňské universitě N. S. Trubeckoj v hláskové oblasti jazyků. Známe jej pod názvem fonologie.

Jestliže model nového jazykozpytu jako nauky o jazykových znacích podává relační logika, blízká filosofii matematiky, musíme zdůraznit, že předmětem jazykového bádání je empirická skutečnost, nikoli subsistující danost lidského myšlení, a že tudíž i jeho výsledky mají podle povahy předmětu empirickou platnost. Jazyk jako systém znaků napjatých k jistým účelům se mění podle osy časové i prostorové, a zákony, k nimž docházíme, mají proto časově i prostorově omezenou platnost. I platnost tzv. obecných zákonů jazykových je nutně empirické povahy; přestává býti obecnou, jakmile se ukáže, že selhává v tom neb onom jazyce. Nynější strukturalismus počítá s oběma činiteli, s jazykovým časem i jazykovým prostorem, a považuje Saussurovo ztotožnění strukturalismu se synchronií za pochybené. Tak ostrá hranice mezi synchronií, představující jazyk jako systém, a diachronií, která by, nejsouc strukturální, jen rušila tento systém, je zřejmě fiktivní, neboť jazyk se mění neustále, a to i v době přítomné. Zdánlivá neměnnost spisovného jazyka nás nesmí mýlit: jazyk je systémem v každém bodě svého vývoje. Strukturalismus, nechce-li se dopouštěti známé metodické chyby diabasis eis allo genos, musí rozbírati strukturálně i jazykovou historii: jazyková fakta nesmějí při diachronickém zkoumání měniti svůj profil. Nelze ovšem souhlasit ani se starým stanoviskem, že vědecký jazykozpyt je nutně jen historický, neboť jsme vždy oprávněni k dosažení cíle vlastního bádání položiti za čas nulu a nevymezovati časový rozsah zákonů jazykové stavby, které jsme zjistili. Postupujeme-li strukturálně, nekříží se naše výsledky se zákony, k nimž bychom došli, kdybychom měli zřetel ke stavu jazyka, který předcházel před jazykem zkoumané periody nebo který po něm následoval. Pokud jde o zjištění jazykového systému dávné minulosti, je ovšem zření na předcházející i následující stadia vývojová nutné, poněvadž uzavírá momenty rázu heuristického pro stadium, které zkoumáme. Pro zkoumání jazyka přítomného stadia je však anulování jazykového času — i při srovnávání s několika jazyky kterékoli doby — často výhodné a mnohdy nezbytné.

Strukturální jazykozpyt není tudíž zamířen protihistoricky, jak se za to mnohdy ještě má, nýbrž uznává a současně i prohlubuje a zpřesňuje historické bádání. V oblasti historické fonologie, která tvoří jeho nejvyvinutější odvětví, zkoumají se hláskové zákony (pravidelné korespondence střídnic) ve funkčním vztahu k pohybu celého systému a hledají se funkční souvislosti mezi jednotlivými mutacemi, které se podobají postupným tahům na šachovnici směřujícím k cíli, jehož nemusí býti vždy dosaženo a který může býti během hry opuštěn pro cíl jiný. Fonologie nestaví tudíž hláskový pohyb jazyka v jakýsi kartesiánský protiklad proti změnám tzv. analogickým, nýbrž považuje i jej za výsledek jisté analogie, která kooperuje s analogií morfologickou tak přesně a bez přesahu jako kooperuje morfologický plán s plánem syntaktickým. Tímto pojetím je zpřesňován i pojem bezvýjimečnosti hláskových zákonů, neboť se ukazuje, že fonologické mutace nemohou býti rušeny [78]zásahy morfologické analogie, pokud trvá jejich funkční platnost. Bezvýjimečnost mutací neplyne — stejně jako bezvýjimečnost zákonů morfologických — ze slepého působení fysiologického rázu, nýbrž z nutnosti povahy ryze logické. Po dobu platnosti na př. staročeské přehlásky a v ě — o které fonologie praví, že je neutralisací protikladu a : ě v jistém postavení ve slově — každé slovo se musilo podrobiti této mutaci s takovou bezvýjimečnou nutností jako v oblasti morfologie každé femin. na -a musí mít v češtině genitiv s koncovkou -y. Teprve když tato neutralisace byla odstraněna nastoupením jiné mutace (splynutím ě s e), mohlo se objevovati analogické a místo přehláskového e (z ě); pro zřetelnost příkladu podotýkáme, že obrácená analogie (ě, e místo a) se nijak netýká neutralisace, takže se mohla objeviti i před splynutím ě s e. Stejného rázu, t. j. stejně analogií nerušitelná je i bezvýjimečnost dosud platné neutralisace znělosti párových souhlásek na konci slova před pausou. Faktu, že obě analogie, fonologická i morfologická, pracují vedle sebe, aniž se kříží, možno použíti i jako pokynu pro chronologii mutací. — Jak uvedeno, úkolem strukturální diachronie je spínat jednotlivé mutace ve vzájemnou funkční souvislost, kterou mají vzhledem k společnému cíli. Dějiny jazyka se tak jeví jako stále nedohraná partie šachu, v níž každý tah plyne z celkové situace hierarchicky uspořádaných znaků. Vnitřní periodisace této nekonečné hry se zakládá na měřítcích sice té hře imanentních, ale současně pro pozorovatele dané doby relevantních, a mění se nejen podle doby pozorovatelů, nýbrž i podle délky doby do periodisace zahrnuté. Periodisace dob minulých — právě tak jako dělení věd — nemůže býti proto nikdy definitivní, poněvadž jeden z činitelů, pozorovatel, je při periodisování činitelem variabilním.

Tyto výklady osvětlují snad s dostatečnou jasností rozdíl mezi jazykozpytem starším a jazykozpytem strukturálním právě v oblasti, která byla v popředí mladogramatického zájmu. Bylo by možno probírati také jiné oblasti mluvnice, morfologii, syntaxi a semasiologii, a sledovati i v nich pronikavou změnu orientace, ale k tomu nezbývá místa. Ukázala by se i tu shoda s vědní strukturou doby, snaha zjišťovati strukturní protiklady, aby se stanovil systém, ukázal by se i tu odklon od psychologisování, které v těchto oblastech mluvnice zamítl již Vossler, a zdůraznění objektivisujícího postupu, pro který nejvýraznější model poskytuje relační logika. Snad není zbytečné i tu znova zdůraznit, že přes souvislost vývoje jazykozpytu s vývojem širších vědních celků — dokumentovanou na př. i mezi americkým pragmatismem a Sapirovou theorií jazykozpytnou — vyvíjí se jazykozpyt autonomně v tom smyslu, že zevní vlivy musí přeformovati uvnitř své vlastní vědecké oblasti, má-li se odkrýti nové bohatství „faktů“ a problémů. Každá věda má a musí mít jistou expansi a zároveň i schopnost, jak praví Heidegger,[2] procházeti krisí svých základních pojmů. Historie nových výbojů v jednotlivých vědách je proto velmi složitá. Dobrým dokladem této složitosti je na př. proces, kterým prošel pojem foném od doby, kdy se vynořil u Baudouina de Courtenay, až po naše dni, kdy psychologické definice jeho ustoupily definicím rázu ryze logického. Foném, základní jednotka, s níž pracuje fonologie, není již pojímán jako psychologický svazek podmiňující jednotu různě vyslovovaných hlásek, nýbrž jako člen inventáře jazykových prostředků, které mají schopnost rozlišovati intelektuálně slova daného jazyka. Teprve v tomto pro[79]hloubenějším pojetí, očištěném od psychologistických příměsků, stal se foném plodným jazykozpytným pojmem.

Mluvíme-li o systému, musíme si uvědomit, že tento pojem se nemůže obejíti bez momentu, který nazývám v nedostatku lepšího termínu prožíváním. Expellas hominem logica, tamen usque recurret, praví latinské úsloví. Strukturalismus nevylučuje tento moment, který prostupuje všechny složky jazykového systému, nýbrž zahrnuje jej ve svém zkoumání již tím, že zdůrazňuje teleologickou stránku jazykového projevu. Konkretně lze poukázat především na vědeckou práci Ch. Ballyho, který věnoval afektivní stránce jazyka soustavné studium, opřev je ne již o starou psychologii, nýbrž o jazykovou theorii svého učitele Ferd. de Saussura. V tom záleží nemalá zásluha jeho prací. Jako Saussure uznává i Bally, že jazyk je systémem nadindividuálních, intelektuálních hodnot, ale podnícen byv asi filosofií Bergsonovou — jako jiní současní jazykozpytci francouzští[3] — zabývá se tento švýcarský jazykozpytec, krajan Rousseauův, studiem citového aspektu jazyka, který nazývá stylistikou. Nemůžeme se zabývati jeho jazykovými názory. Musí stačit, vytkneme-li, že náš termín prožívání má širší význam, poněvadž zahrnuje i prožívání intelektuálních živlů jazykových, nejen afektivních. Takto rozšířený pojem zdá se být pro linguistiku nepostradatelný. Teprve prožíváním stává se logicky strukturální mechanismus jazykový, namnoze velmi složitý, funkční totalitou, jejíž pravdivost může býti dostatečně prokázána bezprostřední daností. Každou odchylku od této bezprostřední danosti, jež je zároveň její hodnotou, cítíme jako chybu. Nestejnými stupni prožití vznikají pásma různé hloubky, která mají také různý strukturální vývoj. Rozdíly v prožití je dán na př. rozdíl ve vývoji dialektu a spisovného jazyka, rozdíl ve vývoji slov domácích a cizích. Bez prožívání bychom si nemohli představit, jak by jeden jazykový systém mohl v různé míře působit na druhý, jak by mohl nejen přejímati některé rysy druhého jazyka jako záměrné cizosti, rozlišuje je strukturálně od pozadí živlů domácích, nýbrž i jak by mohl považovati za žádoucí tyto rysy zcela asimilovat. Sám pojem funkce by byl nejasný bez tohoto momentu, který je chápat ve významu ryze linguistickém, nikoli psychologickém. Oba momenty musí být nutně ve vzájemném polárním vztahu, poněvadž jazyk bez prožívání by byl jen neměnným systémem relací zbavených možností vývoje, jazyk bez momentu hodnot logického řádu jen kupením neanalysovatelných projevů zvukových. Uznáním základní této polárnosti jazykové se vysvětlují nejen výklady Ballyho, nýbrž i jeho německého předchůdce Ph. Wegenera, jehož Untersuchungen über die Grundlagen des Sprachlebens (1885) náleží — mimochodem řečeno — k nejlepším obecně jazykovým rozborům minulého století. Touto polárností lze si konečně vysvětliti střídavé výkyvy dob buď ke „klasičnosti“ nebo k „romantice“, při čemž jest zdůrazniti, že neopakovatelná konkretní údobí, která v dějinách nazýváme těmito termíny, jsou útvary značně komplexní. — Oba dva momenty jsou ovšem v jazyku vždy přítomny. Někteří badatelé se kloní spíše k rozboru prvé stránky jazyka a zdůrazňují pak požadavek bezvýjimečné zákonitosti jazykových jevů, kdežto jiní, jako Bally a u nás Mathesius, všímají si raději jazykového prožívání a mluví jen o tendencích. Není ovšem sporu o tom, že jazyk je svou teleologickou podstatou systémem intelektuálně [80]diakritických hodnot a že i zkoumání onoho druhého aspektu jazyka se musí díti na pozadí jejich rozboru.

Je čas, abych resumoval. Nynější vědní struktura se posunula — jak ukazuje především jazykozpyt — směrem k strukturálně objektivisující orientaci, v níž logika se stává noetickým modelem. Posun ten je znatelný i v ostatních vědách, duchových i přírodních, a zdá se tudíž, že vše směřuje k jakési éře duchové vyrovnanosti, kterou bylo již dříve vyznačováno 18. století, k vyrovnanosti, která se ovšem otáčí kolem jiné osy a která je v jiném poměru k předcházejícím věkům. Tím není ovšem nic řečeno o tempu, kterým nová orientace proniká v jednotlivých vědních úsecích, ani o konkretním útvaru věd ani o jejich úloze v nynější době, neboť bychom musili vzíti v počet činitele velmi složitého rázu. Nejlépe se uplatňuje pokrok vědní struktury v klidných kulturních pospolitostech, jejichž jazykozpytci nebo estetikové nebo fysikové se mohou opříti o domácí filosofy, sociology a pod., filosofové a sociologové pak o domácí jazykozpytce, estetiky, fysiky atd., kteří stojí na výši vědy, kterou prožívají, a mají možnost vůdčí průbojné práce. Ale i při nedostatku takovýchto vzájemných domácích opor může se vědní struktura vyvíjet, ježto vyvinutější úsek, ať již v umění nebo vědě, může substituovati nedostatky oborů jiných, nemluvě ani o síle, kterou každé kulturní pospolitosti poskytuje styk a solidárnost s úseky vědní struktury lidstva jako celku.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 73-80

Předchozí Jan Mukařovský: Umění a světový názor

Následující Vladimír Skalička: Problém jazykové různosti