O názorech na dichotomii langue a parole (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Eva Macháčková

[Rozhledy]

(pdf)

О взглядах на дихотомию langue и parole / Concerning the views on the langue/parole dichotomy

Po mnohá desetiletí patří langue a parole do základního inventáře lingvistických pojmů termínů. Dichotomii langue — parole spojujeme s učením F. de Saussura; tendence k diferenciaci je však starší.

V učení německého badatele W. von Humboldta (1767—1835) se objevují myšlenky o dvojí možnosti zkoumání jazyka: jako hotového produktu (lidského vědomí) a jako tvůrčího procesu. Terminologické rozlišení (Sprache proti Sprechen, Rede) nebylo důsledné. Humboldt považuje jazyk a řeč za dvě stránky téhož objektu; jazyk vzniká na základě řeči, která je vyjádřením myšlenek a pocitů. Humboldt (a jeho pokračovatelé, např. Vossler) dávají přednost řeči jako tvůrčímu procesu. Dnes již okřídlený výrok, že jazyk není ergon, ale energeia, se však — stejně jako jiné výroky — nemůže brát doslova a vytrhávat z kontextu; autor měl spíše na mysli, že je třeba jazyk zkoumat nikoli jako mrtvý produkt (Erzeugtes), ale jako tvůrčí proces (Erzeugung). Na tomto místě dále hned pokračuje, že je přitom třeba abstrahovat od toho, že též funguje jako prostředek dorozumívání, a od toho, že slouží k označování předmětů. Jazyk je něco stálého a zároveň v každém okamžiku i něco proměnlivého. Proto může být pojímán i jako úhrn slov a pravidel, i jako realizace těchto pravidel, vždy znovu vykonávaná. (Na jiném místě je jazyk považován jen za soubor řečových aktů — kvalitativně od nich neodlišený.)

Humboldt především zdůrazňoval, že jazyk není libovolným výtvorem jednoho člověka, ale náleží vždy celému národu; je prostředkem přetváření subjektivního v objektivní. Je to svět, který duchovní síla staví mezi vnější skutečnost a vnitřní svět člověka. Náleží všem členům národa, stírá individuální rozdíly, zprostředkuje vzájemné porozumění. Jazyk je produkt vědomí národa, vnější projev ducha národa (podle Petra (1986) výstižněji řečeno: duchovního života národa). — Nedávné vydání vybraného Humboldtova díla v SSSR zpřístupnilo jeho myšlenky širokému okruhu lingvistů. Ukazuje se, že v mnoha směrech lze na Humboldta navázat i dnes.

Jiný významný jazykovědec, o němž se dnes předpokládá, že jeho učení nezůstalo bez vlivu na F. de Saussura, byl J. Baudouin de Courtenay (1845—1929). (I jeho práce — jinak značně roztroušené — vyšly ve dvou svazcích v SSSR.) Jeho vědecká činnost trvala 64 let a prošla složitým vývojem. Také proto si citáty z jeho díla někdy odporují. Baudouin kriticky zhodnotil Humboldtovo učení; některé názory přijal, jiné odmítl. V předmluvě k vybraným Baudouinovým spisům V. V. Vinogra[233]dov uvádí, že Baudouin de Courtenay jako zakladatel fonologie objevil základní vlastnosti dynamického jazykového systému. V tomto systému bral Baudouin de Courtenay v úvahu jen to, co má v jeho pojetí nějakou funkci, ať už jde o pořádek slov, intonaci, vlastnosti hlásek aj. Skutečný jazykový život náleží podle něho jen „obrazům paměti“, představám hlásek; hlásky samy mají naproti tomu existenci jen přechodnou.

Terminologicky se v jeho díle jazyk a řeč nerozlišuje, ale jisté rozdělení se objevuje již ve stati z r. 1870, v níž se mluví o existenci jazyka jako celku pouze in potentia. Jazyk jako celek známých složek a kategorií existujících jen in potentia se liší od nekonečně se opakujícího procesu založeného na potřebě člověka realizovat myšlenky a sdělovat je druhým lidem. Baudouin de Courtenay zdůrazňoval dynamiku jazyka; v jazyce všechno žije a mění se, ale jazyk není organismus a jazykověda nepatří mezi přírodní vědy (jak se vykládalo např. v učení Schleicherově).

Na protikladu langue — parole založil své učení F. de Saussure (1857—1913). Některé jeho názory obsažené v posmrtně vydaném Kursu (4. vyd. 1960) lze vykládat různě a snad i proto navazovaly na de Saussura různé jazykové směry.

F. de Saussure rozlišuje tři jevy: langage, langue a parole. V široké oblasti langage, kterou tvoří neuspořádané a různorodé jevy sociální a individuální, synchronní i diachronní (takový celek je nehomogenní, a tudíž podle de Saussura nepoznatelný), tvoří nejdůležitější část langue — to je podstatná a základní část langage. Langue (jazyk) je produktem schopnosti langage, je to vnitřně organizovaný systém znakových hodnot, vytvářený vztahy mezi znakovými jednotkami a charakterizovaný rozdíly mezi nimi. Je to jev sociální (na individuu nezávislý) a psychický, neboť jak významy jazykové, tak i „akustické obrazy“ (obě stránky jazykového znaku) jsou psychické. (Nejsou to však podle F. de Saussura abstrakce, jsou to konkrétní reality se sídlem v mozku.) Jazyk je jakýsi trezor uložený pro parole v subjektech náležejících stejnému společenství, gramatický systém existující v úplnosti v mozcích kolektivu jednotlivců; je to celek vzniklý konvencí na základě dávno utvořených dohod, který jednotlivec nemůže ani vytvářet, ani měnit. Jde o systém, který je statický, synchronní, uspořádaný (strukturovaný), vyvážený a uzavřený. Jazyk je forma, nikoli substance. (Na tuto myšlenku navázala zvláště škola kodaňská reprezentovaná především Hjelmslevem a Bröndalem, srov. Skalička, 1947/48. Jiní badatelé většinou langue takto vyhraněně nepojímají.) Podle F. de Saussura se zachází příliš daleko, jestliže se tvrdí, že jen náhodou slouží právě hláskový aparát jako nástroj jazyka; sám však uvádí, že stejně jako v šachové hře nezáleží na tom, z jakého materiálu jsou figurky, stejně nezáleží na substanci, která jazyku slouží.

Parole je oproti psychické langue jev psychicko-fyzický (zahrnuje i fonaci). Je nesystémová, obsahuje jevy synchronní i diachronní. Je realizací jazyka a tvoří ji individuální projevy vůle a rozumu. Obsahuje individuální kombinace prvků systémových a činnost jednotlivců.

Podle F. de Saussura jsou sice langue a parole na sobě vzájemně závislé objekty (jako nástroj a produkt), jsou úzce spojeny, přesto je musíme zkoumat odděleně, a to jako jevy absolutně rozdílné. Proto také podle F. de Saussura musí existovat dvě lingvistiky: languová a parolová. Parole historicky předchází, výrazy v parole často opakované dostávají se z parole do langue, jsou přijaty kolektivem.

Co se týče postavení vět, není de Saussurovo stanovisko k nim jednoznačné; uvažuje o tom, že tu neexistují mezi langue a parole ostré hranice. Věty ve svém nevyčerpatelném bohatství patří do parole, ustálené fráze do langue; jinde se praví, že ustálené typy syntagmat (a vět) patří také do langue.

Jak se utvářely názory na protiklad langue a parole u nás? Před ustanovením Pražského lingvistického kroužku (PLK) se jazykovědci podobnými diferencemi — pokud je nám známo — nezabývali. Teprve v Tezích pražské školy (1929) se s touto [234]dichotomií setkáváme. Jazyk se chápe jako výsledek lidské činnosti, s níž se sdílí o záměrnost. Je to funkční systém, systém účelových výrazových (lépe — vyjadřovacích, jak bylo později konstatováno např. Horálkem) prostředků. Zdůrazňuje se, že každá funkční řeč má svůj systém konvencí, vlastní jazyk (langue); je proto podle Tezí nesprávné ztotožňovat některou funkci s langue, jinou s aktuálním mluvením (parole), např. intelektuální funkci s langue a emocionální s parole. (Je to narážka na učení ženevské školy, jejíž představitelé byli Ch. Bally a A. Séchehay.)

Členové PLK se zabývali dichotomií langue — parole také v souvislosti s diskusemi o stylu (SaS v r. 1941). V. Skalička (1941) odmítal Kořínkův názor, že vědním předmětem gramatiky je langue, vědním předmětem stylistiky je parole. Styl patří do oblasti langue i do oblasti parole. (K podobnému závěru dospěla i diskuse o stylu v SaS z r. 1955.)

Jednotliví představitelé PLK se ve svých názorech na langue a parole rozcházeli. Lingvista ukrajinského původu A. Artymovyč publikoval stať o potenciálnosti v jazyce (1935). Klade si otázku, co je primární, zda langue, nebo parole. Vychází z předpokladu, že parole je realizací langue, langue je pouze možnost mluvy. Tato možnost je dána před realizací, musí existovat dříve. Artymovyč píše (s. 149): „Této její časové prioritě přikládám největší důležitost … Mluvčí musí již předem vědět, co chce říci, a posluchač může významu mluvy rozuměti jen proto, že už předem zná význam slov. Jazyk musí býti už před mluvou. Můžeme, ba musíme se mu naučiti a můžeme jej popř. fixovati určitými značkami.“ Dále následuje připodobnění k jiným sémiotickým systémům (např. systému praporkových signálů), které je třeba také předem znát, abychom jich mohli užívat. (Je ovšem jisté, že jazyk jakožto historicky vzniklý systém úzce spjatý s myšlením se nevyčerpá srovnáním s takovým jednoduchým sémiotickým systémem typu praporkových signálů.) Obě strany, vysílatel i adresát, musí ovládat jazyk trvale jako „možnost“. Podle Artymovyče (a na rozdíl od F. de Saussura) patří k jazyku všechny možnosti slovního vyjadřování.

Jiný příslušník PLK, J. M. Kořínek, podává v úvodu svého jazykozpytu (1948) zajímavé srovnání jazykového systému s jinými sémiotickými systémy a rozbírá názory jednotlivých badatelů na uvedenou problematiku. Definuje jazyk jako pevně skloubenou strukturu nadindividuálních hodnot znakových, strukturu struktur těchto hodnot, kde každý prvek má svoje místo, každá hodnota a hierarchie těchto hodnot vyplývá ze vzájemného strukturálního napětí mezi všemi složkami těchto struktur, z jejich vzájemného protikladu. K poměru langue — parole zaujímá originální stanovisko; píše, že dosavadní formulace problému poměru langue — parole je zásadně chybná proto, že se při ní stavějí langue a parole vedle sebe, resp. tvoří předmět lingvistického bádání. Ve skutečnosti je parole podle Kořínka pouhý surový materiál vědeckého výzkumu, zatímco langue se kryje — pokud je pro lidské zkoumání vůbec dostupná — se systémem jazyka ve smyslu lingvistické teorie a tvoří její vědecký předmět. Z parole jako surového skutečnostního materiálu zajímá jazykozpytce ne zvláštní styl jazykových projevů jednotlivce, ale nadindividuální systém příslušného jazyka, vnitřní struktura, která se v nich buď zrcadlí, nebo ukrývá.

Teprve podle toho, co pod langue a parole chápeme, můžeme odpovídat na otázky, co existovalo dříve, co je prvořadé apod. Z diachronního hlediska (podle F. de Saussura) existuje dříve parole; postupně se vytváří langue jako systém. Chápe-li se však jazyk (např. podle Artymovyče) jako možnost parole, jako langue uložená v hlavách kolektivu jedinců (srov. F. de Saussure), pak tato možnost je primární před komunikačním aktem; langue existuje před individuálními řečovými akty jako kód u mluvčího i posluchače. Pokud se langue považuje za produkt vědecké klasifikace, model, konstrukt, ke kterému se má postupně dospět a který je vždy do určité míry nedokonalý, pak je primární parole a k produktu vědecké klasifikace se dospívá později. F. de Saussure považoval zkoumání langue za prvořadý, stěžejní úkol lingvistiky. [235]Někteří badatelé považují jazyk za druhotný, závislý; není v něm nic, co by nebylo v parole, popř. tvrdí, že jediná jazyková skutečnost je v parole.

I jiný člen PLK, N. S. Trubeckoj, věnuje úvod své knihy (1939) rozdílům mezi langue a parole. Parole (řečový akt) je vždy konkrétní, probíhá na určitém místě v určitém čase a předpokládá čtyři jevy: odesilatele, adresáta, předmět sdělení a langue (kterou oba účastníci musí znát předem). Existence langue má smysl jen proto, že se jejím prostřednictvím vytvářejí řečové akty. Jazyková schopnost spočívá v tom, že pomocí omezených sémantických a gramatických prostředků se vytvářejí všechny konkrétní představy, myšlenky a jejich vztahy. Langue existuje v povědomí všech členů daného jazykového společenství a tvoří základ nekonečného počtu konkrétních řečových aktů. Toto nekonečné množství se vytváří z konečného počtu prostředků. Podle Trubeckého jsou langue a parole vzájemně úzce spojeny, vzájemně se předpokládají; bez konkrétních řečových aktů by nebylo ani jazyka. Je možno na ně pohlížet jako na dvě strany téhož jevu — langage. Přitom však Trubeckoj dodává, že ve své podstatě jsou to dva zcela různé objekty (tady je závislý na F. de Saussurovi). Z protikladu langue a parole vyplývá u Trubeckého důležitá diference mezi fonémem a hláskou, fonologií a fonetikou. Vznik fonologie, snaha uplatnit protiklad i v dalších subsystémech, než je subsystém hláskoslovný, vedla k explicitnímu stratifikačnímu myšlení. (Problematice stratifikačního modelování bude věnována v SaS samostatná studie.)

Analyzovaná literatura ukazuje, že se více pozornosti dostávalo úvahám o podstatě langue. Proto zůstává poměrně osamocený článek Skaličkův věnovaný parole. V. Skalička (1948) tu chápe langue a parole jako dva aspekty téhož jevu, které jsou vždy v protikladu. V každé promluvě (speech) je jistý stupeň automatizace a jistý stupeň svobody. Svoboda v parole se týká výběru synonym, forem, konstrukcí, ale také aktualizací, jak o nich mluví — podle Skaličky — B. Havránek. Úkolem promluv je harmonizovat nové skutečnosti s langue — sémiotickým systémem víceméně fixovaným. Promluva je pak syntéza staré langue s novou skutečností; obecně v promluvě platí antiteze langue a parole.

V. Skalička se zabývá tím, jak se projevuje parole ve slovníku a parole v syntaxi. Charakteristickými rysy věty je bezprostřední vztah k referentu a koheze. Langue věty jako syntéza větných norem je složitější než pouhý úhrn syntaktických pravidel. Ze Skaličkových závěrů vyplývá, že langue ve větě je slabší než ve slově a parole — jako svoboda kombinací — je ve větě silnější. Nejsilnější je parole v textu (longer utterance). — Část článku je věnována úloze 1. a 2. osoby. Zatímco langue je soubor pravidel, v nichž „ego, tu, id” jsou přítomny jen jako představy (images), v parole jsou 1. a 2. osoba přítomny jako činitelé (agents), dávající parole zdroj a význam.

Jeden z čelných představitelů PLK, V. Mathesius (1932), píše o protikladu langue a parole: „Jazyk jako systém vyjadřovacích a dorozumívacích znaků je abstrakce a má existenci jen ideálně reálnou. Každý z nás … má jazykový systém (mateřštiny) pevně vštípen v svém povědomí, ale jako laici si jej uvědomujeme, jen když se někdo jiný proti němu nezvykle prohřeší .... Proti jazykovému systému jako abstrakci stojí konkrétní výsledek jednotlivých promluvení, promluvy. V promluvách se realizují vyjadřovací možnosti dané jazykovým systémem pokaždé k individuálnímu účelu a s individuálním účinkem. Každá promluva má svůj vlastní věcný obsah a vyrůstá ze zvláštní situace a v každé se obráží aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti, kterou promluva vyjadřuje, a jeho vztah k posluchači ....“ (s. 93).

B. Havránek ve své práci K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka (1942) píše, že saussurovský pojem langue a tím více pojem struktury jazyka jakožto celostně uspořádaného souboru jazykových znaků umožňují vidět podstatnou jednotnost i ve větších celcích. Nesmí se však — podle B. Havránka — upadat do krajnosti a odsuzovat vše, co se celku vymyká; je nutno připouštět variabilitu skoro v každé jazykové struktuře.

[236]Představitelé PLK se věnovali langue a parole také v souvislosti s názory na vývoj jazyka, na usměrňování jeho vývoje. V článku pojmenovaném Úvodem (1935), jehož autory byli B. Havránek, R. Jakobson, V. Mathesius, J. Mukařovský, B. Trnka, se praví, že de Saussure dobře pochopil, že se vědecký rozbor jazykový nesmí omezovat na historické otázky; pokusil se o statický průřez jazyka a pojal jazyk jako soustavu účelových hodnot. V otázkách jazykového vývoje však de Saussure hlásal, že jazykové změny jsou slepé a nahodilé a kolektiv nemůže na jazyku nic měnit. Jeho pražský současník A. Marty tu prý došel dále — aplikoval záměrnost i na vývoj. Nevěřil však v plánovitost jazykových změn. Je-li v popředí cíl sdělení, neuvědomuje si mluvčí — podle Martyho — ani jazykový celek, ani fungování jeho složek. Autoři stati tu jsou však jiného názoru. Označují přeměnu jazyka z pouhého prostředku a pouhého reprezentanta předmětného světa v samostatný předmět naší pozornosti, našich emocí jako jazykovou kulturu.

Ve stati O potřebě stability ve spisovném jazyce (1932a) definuje Mathesius jazyk jako soustavu účelových prostředků, jehož hodnotu lze měřit jen tím, jak svému účelu vyhovuje. Jinými slovy — podle Mathesia — jazyk je nástroj a jeho hodnota jako u každého nástroje je úměrná míře, v níž se osvědčuje při plnění svého úkolu.

Jazyková správnost nemůže být podle Mathesia pojímána jako jazyková čistota. Jazyky se vyvíjejí změnami, které ze stanoviska platné normy musí být považovány za chyby (srov. de Saussurův názor, že všechny změny pocházejí z parole). V každém kultivovaném jazyku je však řád, jehož princip záleží v pružné stabilitě souborného celku organizovaného v systém. Neznamená to tedy, že v jazyce panuje naprostá libovůle, jestliže se popírá důležitost čistoty ve vztahu k jazykové vytříbenosti. Aby byl jazyk spolehlivým vytříbeným nástrojem, musí být do určité míry ustálený. O stabilitu jazyka je třeba usilovat. Mathesius cituje Gebauerovu zásadu z úvodu k 1. vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1902: „Co se týká tvarů, tu držíme se přísně toho, co se v jazyku spisovném samo vyvinulo a ustálilo.“ O vytříbenosti jazyka rozhoduje míra, s jakou je propracován jako jazyk konverzační, básnický, vědecký a filozofický. Upozorňuje na úkoly, které jazykovědce čekají — soustavné jemné analýzy jednotlivých oblastí jazyka — tzn. poznávat jazykový systém langue a popisovat ho.

Také B. Havránek ve stati Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny (1947/48) považuje vytříbenost (kultivovanost) jazyka za nadřazenou jazykové správnosti. Funkční vytříbenost je třeba posuzovat podle potřeb jazyka. Jazykovědec má podporovat jak stabilitu spisovného jazyka, tak i jeho funkční rozvrstvení, adekvátnost projevů danému úkolu. Nemá porušovat normu nevhodnou kodifikací. Podle Havránka je možno vědeckým zasahováním proces tříbení trochu urychlit (omezit kolísání bez funkčního důvodu). Čeští jazykovědci, především Mathesius a Havránek, se tedy v souvislosti s langue a parole zabývali problémy jazykové vytříbenosti a plánovitosti jazykových změn.

Počátkem padesátých let byla v souvislosti s kritikou strukturalismu dichotomie langue — parole odmítána.[1] Později se setkáváme se snahou formulovat problém z hlediska marxistické jazykovědy (konference v r. 1960; její příspěvky vyšly ve sborníku Problémy marxistické jazykovědy, 1962). V Havránkově příspěvku je dichotomie langue — parole pojímána z hlediska marxistické dialektiky jako poměr systémovosti jazyka a jeho fungování, procesu mluvení, „jazykového dění“; je to rozpor nástroje a produktu. Porozumění jazykovým projevům vyplývá z dialektického vztahu obecného a zvláštního. Existenci nelze připisovat ani pouhému systému, ani pouhému „jazykovému dění“. Marxistickou dialektiku tu Havránek dokládá citátem z Lenina: „Jednotlivé neexistuje jinak než v té souvislosti, která vede k obecnému. Obecné existuje jen v jednotlivém, skrze jednotlivé. Každé jednotlivé [237]je (tak či onak) obecné. Každé obecné je částečkou nebo stránkou nebo podstatnou vlastností jednotlivého.“ (K tomu srov. též J. Petr, 1980.)

V období předsaussurovském nalézáme tedy náznaky dichotomie langue — parole např. v díle Humboldtově (Sprache — Sprechen; Erzeugung — Erzeugtes) a v díle Baudouina de Courtenay. V popředí zájmu těchto badatelů bylo živé, tvořivé dění, nikoli jazyk jako neměnný systém. Formulace protikladu se objevuje v díle Saussurově. F. de Saussure rozlišuje triádu (srov. výše).

Vymezení langage je málo jasné (bylo kritizováno, jak uvádí Kořínek (1948), např. Doroszewským). Obsah pojmu langage se u de Saussura většinou nevyčerpává dvěma koordinovanými pojmy langue — parole. Dokladem nejasného statutu pojmu termínu langage je pravděpodobně i to, že nemá v češtině obecně přijímaný ekvivalent. Překládá se jako řeč, řečová činnost, lidská řeč, komplexní jazyková realita, jazyková schopnost i jazyk.

Dichotomii langue — parole někteří jazykovědci nepřijali, popř. s ní nepracují. Američtí deskriptivisté (např. Hockett) vycházejí obvykle z názoru, že existuje pouze jeden objekt zkoumání, a to řečové akty. Někteří lingvisté posaussurovského období měli k dichotomii kritické výhrady, v. Jespersen (1925). Jak uvádí např. Z. Vančura (1934), Jespersenova kritika vyplývá pravděpodobně z nepochopení některých Saussurových myšlenek. Jespersen i jiní badatelé totiž tvrdí, že jednotlivci aktivně doplňují a pozměňují langue. V Saussurově pojetí však langue jako uzavřený statický synchronní systém nemůže být změnami z parole zasahován.

Langue se do češtiny překládá obvykle jako jazyk (jazykový systém). Jazyk je považován za sociální produkt jazykové schopnosti, jistý typ sociální instituce (F. de Saussure), soustava, systém účelových (účelných) prostředků, nástroj (Mathesius), systém konvencí vlastních funkční řeči (Teze, 1929), trvalá možnost mluvy (Artymovyč), soubor norem, norma (Skalička, Artymovyč), struktura struktur nadindividuálních hodnot, která se kryje s vědním předmětem lingvistické teorie (Kořínek), celek s pružnou stabilitou (Mathesius), abstraktní systém vyjadřovacích a dorozumívacích znaků s ideálně reálnou existencí (Mathesius), kód, souhrn pravidel (Skalička), funkční dynamický systém schopný plynulého vývoje v čase a prostoru (Trnka), slovník a gramatika daného jazyka (např. Ščerba). (Stranou ponecháváme názory školy kodaňské — lišení schématu a úzu.) Jestliže langue chápeme (s některými příslušníky PLK) jako systém uložený ve vědomí jednotlivců daného společenství, pak má — prostřednictvím svých nositelů — statut ontologický. Chápe-li se langue jako konstrukt, pak má statut pouze gnozeologický.

Parole se do češtiny překládá jako soubor promluv, mluva, jazykové projevy, aktuální mluvení. V poslední době — snad i vlivem ruštiny — proniká pro parole překlad řeč; zdá se nám adekvátní. Oblast parole není jednoduché vymezit. Již F. de Saussure upozorňoval na to, že není zcela jasné, co je faktem jazyka a co řeči. Do parole se zahrnují jedinečné řečové akty jako neopakovatelné události (srov. např. Trubeckoj); těmito akty se realizuje jazyk. Do parole patří nejen mluvení a psaní, ale také poslech, čtení (např. Skalička). Patří sem řeč jako proces, ale také texty jako produkty této činnosti. (Tak např. Ščerba (1931) člení parole na činnost a materiál.)

Pro vyjasnění vztahu mezi langue a parole se už u F. de Saussura hledaly některé opozice. Tak se uvádí, že langue je jev sociální, parole individuální. Někteří badatelé tu však namítají, že ani individuální řečový akt nemůže být nezávislý na daném společenství. Nejasné zůstává, zda můžeme mluvit o protikladu systémovosti a nesystémovosti — poukazuje se na to, že i v parole existuje systém. K dalším opozicím patří rozdíl mezi obecným a zvláštním (jednotlivým), protiklad podstatného a nedůležitého, stálého a proměnlivého, potenciálního a aktuálního. U F. de Saussura byly tyto opozice ostře vyhraněny. V PLK se preferovalo pojetí o stírání rozdílů mezi langue a parole. Bylo však zdůrazňováno, že každá funkční řeč má svůj funkční [238]jazyk, svůj systém. Na langue a parole se pohlíželo spíše jako na dvě stránky téhož jevu než jako na dva protikladné objekty zkoumání.

F. de Saussure hodnotil vývoj systémů jako řadu synchronních průřezů. Diachronní lingvistika se zabývá jevy, které následují v čase a netvoří systém (F. de Saussure, 1960, s. 138—140). V PLK ztrácí vyhraněný rozdíl mezi diachronií a synchronií svou ostrost. Jak píše B. Trnka (1943), čára, kterou F. de Saussure vedl mezi synchronií a diachronií, ve skutečnosti neexistuje. „K pohybu systému dochází neustále, ač v nestejné šíři a v nestejném tempu“ (s. 57). „Je to dynamický systém schopný plynulého vývoje v čase a prostoru“ (s. 64). Těmito názory se příslušníci PLK blíží názorům Baudouina de Courtenay, který zastával názor, že v jazyce není nehybnosti. (Srov. B. de Courtenay, 1963, např. s. 349.)

Důsledkem dynamičnosti systémů je i jejich napětí a nerovnováha. Změny, ke kterým dochází, mohou — podle PLK — do jisté míry obnovovat rovnováhu v systému, stabilizovat, rekonstruovat ji. Strukturální a systémový pohled lze uplatnit i z hlediska diachronního (např. v historické fonologii). Poměrně jednotný názor na langue jakožto systém vedl — především lingvisty ruského původu — k vytváření fonologických i jiných systémů i podsystémů (Trubeckoj, Jakobson, Karcevskij). Při popisu dynamických systémů (srov. již požadavek v úvodní části Tezí, 1929) se navazovalo vlastně už na Mathesiovu stať O potenciálnosti jevů jazykových z r. 1911.

Podle Tezí (1929) nelze změny v jazyce chápat jen jako rušivé zásahy. K tomuto tvrzení zaujal později kritické stanovisko K. Horálek (1975). Lépe než o změnách neúčelných bylo by (podle Horálka) mluvit o tom, že nejsou zjistitelně motivovány vyjadřovacími a komunikačními potřebami, ale vedou k systémovému posunu a mají tedy nějakou funkční platnost. (K tomu srov. opět názor Baudouina de Courtenay na to, že v jazyce existuje jen to, co má nějakou funkci.)

I v pozdějších letech se lingvisté k dichotomii langue — parole vraceli a — vzhledem k složitosti — zůstává problematika stále otevřena, jak o tom svědčí mimo jiné i práce z posledních let (např. Savčenko, Myrkin, 1986).

 

LITERATURA

 

ARTYMOVYČ, A.: O potenciálnosti v jazyce. SaS, 1, 1935, s. 148—151.

BAUDOUIN de COURTENAY, J.: Izbrannyje trudy po obščemu jazykoznaniju. Moskva 1963; o německém výboru z jeho prací z r. 1984 srov. rec. J. Petra v SaS, 47, 1986, s. 63—65.

HAVRÁNEK, B.: K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. ČMF, 28, 1942. Přetištěno in: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 60—68.

HAVRÁNEK, B.: Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny. SaS, 10, 1947/48. Přetištěno in: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 133—144.

HAVRÁNEK, B. - JAKOBSON, R. - MATHESIUS, V. - MUKAŘOVSKÝ, J. - TRNKA, B.: Úvodem. SaS, 1, 1935, s. 1—7.

HORÁLEK, K.: Referát na čs. diskusi o fonologii v Praze 17. června 1953. SaS, 15, 1954, s. 29—33.

HORÁLEK, K.: Účelnost v jazyce. SaS, 36, 1975, s. 60—62.

JESPERSEN, O.: Mankind, nation and individual from a linguistic point of view. Oslo 1925.

KOŘÍNEK, J. M.: Einige Betrachtungen über Sprache und Sprechen. TCLP, 6, 1936, s. 23—29.

KOŘÍNEK, J. M.: Vymedzenie vedného predmetu jazykospytu „langue“ a „parole“. In: Úvod do jazykospytu. Bratislava 1948, s. 9—32.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1932. Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 92—146.

MATHESIUS, V.: O potřebě stability ve spisovném jazyce. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932a. Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 65—75.

MYRKIN, V. JA.: V kakoj mere jazyk (jazykovaja sistema) javljajetsja otraženijem dejstviteľnosti. VJaz, 1986, č. 3, s. 54—61.

[239]PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980, s. 145—146.

PETR, J.: Nad antologií z díla W. Humboldta. SaS, 47, 1986, s. 47—52.

PROBLÉMY MARXISTICKÉ JAZYKOVĚDY. Praha 1962.

PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK. TEZE předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Původně francouzsky v TCLP, 1, 1929, s. 5—29. Přetištěno (přel. do češ.) in: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—65.

SAUSSURE F. de: Cours de linguistique générale. 4. vyd. Paris 1960 (1. vyd. Paris - Lausanne 1916).

SAVČENKO, A. N.: Lingvistika reči. VJaz, 1986, č. 3, s. 62—74.

SKALIČKA, V.: Problémy stylu. SaS, 7, 1941, s. 191—197.

SKALIČKA, V.: Kodaňský strukturalismus a pražská škola. SaS, 10, 1947/48, s. 135—142.

SKALIČKA, V.: The need for a linguistics of “la parole”. In: Recueil linguistique de Bratislava, 1948. Přetištěno in: A Prague School reader in linguistics. Ed. J. Vachek. Bloomington 1964, s. 376—390.

SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA. Praha 1932.

ŠČERBA, L. V.: O trojakom aspekte jazykovych javlenij. Izv. AN SSSR, 1931. Přetištěno in: V. A. Zvegincev, Istorija jazykoznanija 19.—20. vekov. II. díl, s. 301—316.

TRNKA, B.: Obecné otázky strukturálního jazykozpytu. SaS, 9, 1943, s. 57—68.

TRUBECKOJ, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, 1939.

VANČURA, Z.: Hospodářská lingvistika. Praha 1934.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 232-239

Předchozí K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů

Následující Jaroslav Popela: Za profesorem Pavlem Trostem