Za profesorem Pavlem Trostem

Jaroslav Popela

[Kronika]

(pdf)

Памяти профессора Павла Троста / In memoriam of Professor Pavel Trost

Dne 6. ledna 1987 zemřel náhle uprostřed tvůrčí práce univ. prof. dr. Pavel Trost, DrSc., který by se 3. 10. 1987 dožil 80 let. Jeho dílo bylo už hodnoceno v Slově a slovenosti B. Havránkem (28, 1967, s. 337—340) a V. Skaličkou (38, 1977, s. 257—258; zde jsou i další odkazy, jež je třeba doplnit o stať J. Povejšila ve PhilPrag, 21, 1978, s. 46—47). V následujícím, bohužel už závěrečném hodnocení si znovu připomeneme některá závažná fakta ze života a díla prof. Trosta a doplníme je údaji zejména z posledního desetiletí. (Několik bibliografických údajů z tohoto období bylo získáno od J. Povejšila.)

Prof. Trost byl spjat se všemi třemi českými univerzitními městy. Dětství a studentská léta prožil převážně v Brně v dvojjazyčném prostředí, které jistě nezůstalo bez vlivu na jeho zájem o jazyky a jejich studium v širším společenském a kulturním kontextu. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně studoval germánskou, románskou a slovanskou filologii a srovnávací indoevropský jazykozpyt v Brně a v Praze a studium ukončil r. 1934 doktorátem filozofie na Karlově univerzitě (na základě disertace Indogermanisches Worttabu). Po promoci nenašel stálé zaměstnání a studoval dále intenzívně jazyky i literatury v kontaktu s brněnskou filozofickou fakultou. Statí O pražském argotizování (1935) začalo jeho pravidelné přispívání do Slova a slovesnosti. V r. 1936 přednesl přednášku (Sprache des Romans von Céline) v Pražském lingvistickém kroužku a stal se jeho členem. Ve studijním roce 1937/38 mu ministerstvo školství poskytlo stipendium na studijní pobyt v Litvě. Za okupace byl po nějakou dobu nasazen jako pomocný dělník v Horním Slezsku a později až do konce války byl internován. Po osvobození byl přijat do Zemské a univerzitní knihovny v Brně a současně působil na brněnské univerzitě jako lektor němčiny. Od podzimu r. 1948 byl po prof. Skaličkovi pověřen přednáškami z obecné jazykovědy na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se už koncem r. 1949 na tento obor habilitoval (na základě práce Teorie vlastního jména; jako celek neotištěno); zároveň zde přednášel německý jazyk i literaturu. (Německou literaturu přednášel do r. 1954 také na brněnské fakultě.) Svou pedagogickou a vědeckou činností podstatně přispěl k tomu, že mladá olomoucká fakulta rychle dosáhla vysoké odborné úrovně. V r. 1956 přešel do Prahy na filoz. fakultu Univerzity Karlovy, kde byl r. 1961 jmenován profesorem srovnávacího indoevropského jazykozpytu a baltské filologie. Jako člen katedry lingvistiky a fonetiky přednášel indoevropeistiku, zejména baltistiku (ale také např. starou irštinu), až do odchodu do důchodu v r. 1975; řadu let pracoval také pro katedru germanistiky. V r. 1968 obhájil doktorskou disertaci Otázky fonologie (soubor studií).

V zimním semestru 1964/65 přednášel jako hostující profesor baltistiku na göttingenské univerzitě, v letech 1968—1970 na vídeňské univerzitě. V r. 1967 byl zvolen dopisujícím členem göttingenské akademie věd, v r. 1979 mu byla vídeňskou univerzitou udělena Herderova cena.

Odchod do důchodu znamenal pro prof. Trosta jen malou změnu: v nezmenšené míře pokračoval ve vědecké práci, publikoval doma i v zahraničí, účastnil se aktivně zasedání odborné skupiny pro funkční jazykozpyt Kruhu moderních filologů při ČSAV i přednášek pořádaných Jazykovědným sdružením při ČSAV a dalšími institucemi, nepřerušil se jeho osobní kontakt s mladými adepty vědy apod. Ukázkou skutečně dialektického přístupu prof. Trosta k řešení jedné ze základních otázek lingvistiky i filozofie je příspěvek O vlivu jazyka na myšlení ve sb. Problémy marxistické jazykovědy (1962).

Dílo prof. Trosta by se dalo shrnout do dvou tří knih vyznačujících se neobvyklou pestrostí oborů i konkrétních témat, mimořádnou obsažností a originalitou. Před válkou ho zaujal — kromě už zmíněných témat — německý vokalismus, slovenská a česká větná intonace, latinská podmínková věta, verš lotyšské lidové písně, středověká filozofie jazyka, tvárné [241]prostředky Poláčkova maloměstského románu, otázka původnosti staročeské Kunhutiny písně, vliv císařské kanceláře Karla IV. na německou slovesnou kulturu a řada dalších témat. (K tématům od r. 1932 do r. 1977 viz bibliografii J. Popely a J. Povejšila v SaS, 28, s. 440—446 a 38, s. 350—352 a ve PhilPrag, 21, 1978, s. 48—60.) Po r. 1945 se z rozmanitosti Trostových prací dají přece jen vyčlenit čtyři dominantní okruhy: práce obecně lingvistické, jazykovědná germanistika, jazykovědná baltistika, rozbory literárních děl (zvláště jejich jazyka).

Obecnělingvistické práce byly věnovány otázce významu hlásek, vztahu slova a pojmu a vůbec vztahu jazyka a myšlení, obecným otázkám stylu, teorii vlastního jména, povaze metonymie, příčinám jazykových změn, podstatě věty, funkci slovního přízvuku, protikladu jazyka a řeči, střídání kódů, normám jazykového chování (AUC, LingGen, 1977), problematice hláskových změn (SaS, 1978; AUC, LingGen., 4, v tisku), Komenského učení o jazyce (Acta Comeniana, 1979), teorii jevištní řeči (AUC, PhonPrag, 1980), formální a neformální řeči (Logos Semantikos, Studia ling. in hon. E. Coseriu 1921—1981, V), teorii věty K. Bühlera (Bühler-Studien I, 1984) a některým dalším otázkám. Tématem, k němuž se prof. Trost vracel (naposledy v Namenkundliche Informationen, K.-Marx-Univ. 1985), byla teorie vlastního jména. O většině jeho prací řešících konkrétní otázky ovšem platí, že jsou zároveň příspěvky k obecné teorii jazyka.

Zvláště početné jsou Trostovy práce z jazykovědné germanistiky. Patří sem především stati z fonologie synchronní i diachronní včetně fonologie nářeční a zásadních příspěvků k diskusi o vzniku spisovné němčiny (k této poslední otázce viz J. Povejšil ve PhilPrag, 1967, s. 233), práce o pozdní pražské němčině, o česko-německém bilingvismu a vůbec o jazykových (a kulturních) kontaktech; prof. Trost byl také naším největším odborníkem na jidiš. Z poslední doby připomeňme aspoň stati Böhmisch-Deutsch (Zeitschrift für Dialektologie und Linguistik, 1979), Was ist Neuhochdeutsch? (ib.), Präteritumsverfall und Präteritumsschwund im Deutschen (ib., 1980), Zwei Bemerkungen zum deutschen Vokalismus (ib., 1986) a Die Mythen vom Prager Deutsch (Zeitschrift für deutsche Philologie, 1981).

Baltistické práce jsou věnovány hlavně baltoslovanským jazykovým vztahům, zvláště v oblasti syntaxe, a konkrétním jevům baltské syntaxe, zkoumaným ve spojitosti s jevy syntaxe slovanské (dativu absolutnímu, infinitivu, dativu s infinitivem, supinu a predikativu). V posledním desetiletí vyšly jen tři Trostovy baltistické příspěvky: Kategorie čísla v baltském slovese (sb. Praha — Vilnius, 1981), The Balto-Slavic genitive with the supine (Byzantine Studies, 1981, 1984, 1985) a informativní Baltistische Traditionen in der ČSSR (Zeitschrift für Slawistik, 1984).

V rozborech literárních děl se prof. Trost po r. 1945 vrátil ještě jednou ke K. Poláčkovi a pokračoval analýzami L. N. Tolstého, B. Brechta, F. Kafky, F. Werfela a A. P. Čechova. Rozbory vybraných povídek Čechovových, interpretací i technikou Čechovovi adekvátní, publikoval v BÚRJL a BRJL; poslední, 12. rozbor — Čechovovy povídky Jonyč a Stáří — vyjde v BRJL, 29. V posledním období vyšly další stati o Kafkovi a jedna o Brechtovi; k nim se nově přiřadil rozbor Andersenovy Princezny na hrášku (Archiv für das Studium der neueren Sprachen und Literaturen, 1984). Pokud byl Trostův rozbor věnován jen jazyku literárního díla, vždy byl podřízen zásadě formulované ve stati o jazyce B. Brechta (AUC, GermPrag, 1960, s. 81): „Jazykové mistrovství literárního díla nelze postihnout odbíháním od jazykového rozboru, avšak jazykový rozbor je třeba začlenit do rozboru celého díla a celé jeho formy.“

Významnou položkou v díle prof. Trosta jsou stati balkanistické, zabývající se především složitou problematikou výkladu balkanismů (shrnutí viz u V. Skaličky, o. c., s. 258). Neméně závažné jsou však i ostatní Trostovy práce — z klasické filologie, z bohemistiky a další jazykovědné i literárněvědné, literárněhistorické a folkloristické práce, práce z versologie a jiné; několik prací z posledního desetiletí: Zur Apocolocyntosis des Seneca (LF, 1986), K původu slov (tébich, vergl, Honza, Merta, čtverák, facha, rázovat, štrúdl; majzlík, rachejtle, šlukat, šmikat, šmudlat, šatlava, žalář) (NŘ, 1979), Zur alttschechischcn Liebeslyrik (Wiener Slavistischer Almanach, 1981), doslov k českému překladu kn. Jan ze Žatce, Oráč z Čech (Praha 1985), předmluva Zpěvník německého romantismu ke kn. A. v. Arnim - C. Brentano, Chlapcův kouzelný [242]roh (Praha 1980), Versologie J. Kuryłowicze (rec.) (LF, 1977).

Prof. Trosta vědce a jeho dílo nejvýstižněji charakterizoval už před dvaceti lety akad. B. Havránek, když napsal (o. c., s. 337 a 340): „Má […] rozsáhlou a podrobnou znalost materiálu, výborný postřeh pro vhodnou jednotlivinu a vzácný dar promítat ji do abstraktní roviny teoretické a z hlediska této roviny zpětně osvětlovat jednotlivá fakta. Má neobvyklou schopnost vyjadřovat se pregnantně a přesně ve zhuštěné zkratce.“ „… na jeho […] studie, jen zdánlivě rozptýlené, se můžeme dívat jako na závazné složky jednotného obrazu jazyka, viděného jako specifický sociální jev do důsledku v celé jeho mnohotvárnosti a mnohostrannosti. Přitom každá tato složka je promyšlena a sdělována s naprostou vnitřní vědeckou poctivostí a přesvědčivostí.“ Vědec těchto kvalit se pochopitelně nemohl uzavírat nejrůznějším podnětům a nemohl zjednodušovat a zkreslovat jazykovou nebo kulturní realitu; příkladem může být stať K problematice hláskových změn (SaS, 1978).

Jako vysokoškolský učitel a školitel vědeckých aspirantů učil prof. Trost své žáky přesnému myšlení pronikajícímu k jádru věci, obětavě se věnoval jejich odbornému růstu a s pozornou účastí přistupoval k jejich lidským problémům.

Vědu bral nekompromisně vážně a byla to vždy znovu vědecká práce, která mu přinášela uspokojení i mezinárodní uznání.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 240-242

Předchozí Eva Macháčková: O názorech na dichotomii langue a parole (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Následující Jiří Nekvapil, Otakar Šoltys: Oldřich Leška šedesátiletý