dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Oldřich Leška šedesátiletý

Jiří Nekvapil, Otakar Šoltys

[Kronika]

(pdf)

Ольдржиху Лешке 60 лет / The sixtieth birthday of Oldřich Leška

PhDr. Oldřich Leška, CSc., se narodil dne 16. 6. 1927. Po studiu na reálce v Praze se dal zapsat na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a vystudoval obor ruština a čeština. Jeho učiteli zde byli B. Havránek, V. Skalička, K. Horálek a L. V. Kopeckij. Ti také vtiskli svému žákovi základní — a řekněme hned mnohostranné — zaměření, kterému zůstal v zásadě věrný celý život. Proto známe našeho jubilanta nejen jako předního rusistu, ale i jako slavistu, obecného lingvistu, textového kritika a lexikografa. Rusistické a slavistické zaměření O. Lešky se ještě prohloubilo po nástupu do aspirantury v Moskvě v r. 1951. I zde měl štěstí na výborné učitele; stal se aspirantem akademika V. V. Vinogradova. Studie v SSSR ukončil obhajobou kandidátské disertace Istorija pričastij v russkom jazyke do XV. veka (1956). Během několika málo let vykrystalizovaly jeho odborné schopnosti a začal vést oddělení východoslovanských jazyků tehdejšího Ústavu jazyků a literatur ČSAV. O. Leška se však nestal kabinetním vědcem; měl vždy potřebu prověřovat své názory v nejrůznějších diskusích, seminářích, rád přednášel. Proto spolupracoval s řadou vysokých škol, uveďme alespoň České vysoké učení technické, Vojenskou akademii A. Zápotockého, filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, přednášel také rok na univerzitách v Boulderu a v Chicagu. Po přičlenění bývalého Kabinetu cizích jazyků ČSAV k Ústavu pro jazyk český ČSAV pracuje O. Leška jako samostatný vědecký pracovník a vedoucí úseku rusistiky na tomto pracovišti.

Publikační činnost zahájil O. Leška v r. 1949, to už jako asistent na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u L. V. Kopeckého tím, že se stal spoluautorem prvních systematických učebnic ruštiny u nás. Náš jubilant se podílel nejen na tvorbě učebnic pro gymnázia a různé typy středních škol, ale i na tvorbě učebnic určených pro lidové kursy ruštiny. Spolu s B. Havránkem a M. Zatovkaňukem publikoval Přehled ruského tvarosloví (1951), který se dočkal jedenácti vydání. S Z. F. Oliveriem a M. Zatovkaňukem vydal první praktickou soustavnou mluvnici ruštiny u nás — Stručnou mluvnici ruskou (1959), která vyšla již třikrát.

Prosazování ruštiny po druhé světové válce do společenského vědomí nebylo samozřejmě možné bez tvorby děl lexikografických. Proto hned v počátcích své vědecké dráhy se náš jubilant autorsky podílel na Velkém rusko-českém slovníku I (1952). S lexikografy spolupracoval O. Leška i později; připomeňme redakční práci na Česko-ruském slovníku I-II (1973, 1976) a autorskou a redakční účast na Rusko-českém slovníku I-II (1978), v němž se projevil také jako autor obsáhlých gramatických příloh.

Doménou odborné činnosti O. Lešky byla a patrně zůstává gramatika. Připomeňme vedle učebnic, o nichž jsme se již zmínili, alespoň jubilantovu autorskou účast na Příruční mluvnici ruštiny pro Čechy (1961, tři vydání). [243]Vrcholem Leškovy činnosti v oblasti systematického gramatického popisu je pak spoluautorství na akademické mluvnici ruštiny (Russkaja grammatika 1, 2, 1979), v níž náš jubilant zpracoval část o fonologii a větší část morfologie. Metodologické novum představuje jeho obsáhlá studie Formálně a funkčně obsahová struktura ruského imperativu (injunktivu) (1968).

Obecnělingvistické příspěvky O. Lešky jsou těsně spjaty s jeho účastí na uvedených kolektivních dílech. Náš jubilant píše o Systému v lexiku (1963), o Gramatických invariantech a lexikálním významu (1972), o Vztahu mezi morfologií a syntaxí (1965). Charakteristické je pro něho, že má před očima stále celý jazykový systém, což mu umožňuje vyvarovat se všech jednostranností a nepodložených hodnocení. Viz i jeho příspěvky K systémovému a funkčnímu pohledu na jazyk (1962), Ijerarchija jarusov stroja jazyka i ich perekryvanija (1969) nebo K voprosu o častjach reči v opisateľnoj grammatike slavjanskich jazykov (1974).

Pokud jde o jazykovědnou metodologii, pak náš jubilant tvořivě navazuje na myšlení české meziválečné jazykovědy a na meziválečnou jazykovědu vůbec. Viz i jeho příspěvek „Le centre” et „la périphérie” des différents niveaux de la structure linguistique (1966) nebo K voprosu o “strukturnom analize” jazyka (1965). K charakteristickým rysům Leškovy badatelské orientace patří vyváženost mezi synchronním a diachronním přístupem, což je v naší současné jazykovědě bohužel už spíše jen výjimečné. Viz i jeho příspěvky Pokus o interpretaci syntaktických vývojových změn (1964) nebo Fonetika, fonemika i morfonemika v razvitii jazyka (1984).

S Leškovými příspěvky obecnělingvistickými neodmyslitelně souvisí příspěvky historiografické. V této oblasti je příznačná snaha našeho jubilanta podrobit zkoumaná ligvistická díla takřka textové kritice, interpretovat je z nich samých i z dobové vědecké situace a teprve potom je začlenit do kontextu soudobého jazykovědného bádání. K základním postojům O. Lešky jako by patřil předpoklad, že „staré“ texty mohou leccos nabídnout i „nejnovějším“ problémům. Díky tomuto postoji se náš jubilant dokázal vyhnout různým módám, které se objevily v jazykovědě posledních desítiletí.

V historiografických příspěvcích vystupuje O. Leška zejména jako znalec nejrůznějších evropských jazykovědných proudů tohoto století. Nevšední jsou nejen jeho znalosti jazykovědné tradice naší, ruské a sovětské, ale např. i románské. Už v počátcích své vědecké dráhy publikoval O. Leška ve Voprosech jazykoznanija studii K voprosu o strukturalizme. Dve koncepcii grammatiki v Pražskom lingvističeskom kružke (1953). Tato stať zahájila diskusi o strukturalismu v SSSR. Hodně pozornosti věnoval náš jubilant dílu J. B. de Courtenay (1965). Společně s P. Novákem vytvořil vzorovou textovou analýzu O chápání „jazykového pojmenování“ a „jazykového usouvztažnění“ (1968), věnovanou V. Mathesiovi. Připomeňme i studii Karl Bühler und die Prager Schule (1984), Poznámky o teleologičnosti jazyka (1986) a Ferdinand de Saussure and the Prague Linguistic Circle (1987).

Už od svých studií v SSSR se náš jubilant zajímal o dialektologii východoslovanskou, zejména ukrajinskou. Jeho zájem vyústil v několikaletý terénní výzkum v několika východoslovenských obcích. Výsledkem tohoto výzkumu byla obsáhlá, více než 350 stran čítající monografie Govor sela Ublja vostočnoj Slovakii (1973), v níž si O. Leška mohl vyzkoušet nosnost zejména fonologických a morfologických teorií v deskriptivní praxi. Do této oblasti patří i Leškovy menší studie Přízvukový systém nářečí vesnice Zvaly na východním Slovensku (1973), Zvukovoj stroj govora sela Zvala vostočnoj Slovakii (1978) a Očerk morfologii sela Zvala vostočnoj Slovakii (1979).

Odborné zájmy našeho jubilanta jsou všestranné, jeho rozhled po slovanské a neslovanské jazykovědné produkci nevšední, a tak ani příliš nepřekvapí, že nezanedbatelnou část svého pracovního úsilí věnoval i dílům bibliografickým. Připomeňme, že O. Leška spoluzakládal bibliografické oddělení v někdejším Ústavu jazyků a literatur ČSAV a že byl i po určitou dobu jeho vedoucím. Nejcennější je v této oblasti jeho účast na třech bibliografických ročenkách Světová jazykovědná rusistika, ukrajinistika a bělorusistika 1963, 1964, 1965, které byly vydány v r. 1965 a 1967. Na tomto místě je vhodné uvést i Leškův podíl na Slovníku slovanské lingvistické terminologie (1977).

Uvedený výčet prací a jejich stručné cha[244]rakteristiky, které zachycují Leškovo vědecké curriculum vitae jen v hrubých rysech, nemohou vystihnout ani úplnost, ani vnitřní ucelenost Leškovy lingvistické práce. Dodejme tedy alespoň, že k charakteristickým rysům jubilantovy práce patří výjimečná schopnost propojovat velmi konkrétní a často detailní poznatky, vytvářet z nich metodologicky jednotné celky a jimi pak rektifikovat a přetvářet teoretické rámce aktuální v lingvistickém poznání. Leškovy poznatky jsou komplexní, protože se mu je daří propojovat nejen v rámci jednoho, ale v rámci několika jazyků (ať již příbuzných, nebo naopak velmi vzdálených); tyto poznatky nezřídka koriguje fakty z kultury slovesné i neslovesné, jakýmsi optimálním kontextem studovaného jazyka. Tento komplexní pohled samozřejmě nepřináší černobílé výsledky. Pro O. Lešku je typická trpělivost při zrodu myšlenky a radost z její přesnosti a výstižnosti. V zásadě odmítá provizorní a schematické formulace, stejně jako spěch v okamžicích poznávání.

V současnosti je O. Leška na vrcholu svých tvůrčích sil, podílí se na intelektuálním pohybu naší lingvistiky a svého pracoviště, žije v tvůrčím dialogu se svými přáteli. Měl a má žáky, které dokáže zaujmout a přesvědčit. Je zkušeným školitelem aspirantů, pro které v současnosti představuje asi tutéž hodnotu, jakou znamenali pro něj jeho učitelé.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 242-244

Předchozí Jaroslav Popela: Za profesorem Pavlem Trostem

Následující Jan Petr: Nad polonistickým dílem M. Karaśe