P. Trost sedmdesátníkem

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

П. Тросту семьдесят лет / Р. Trost septagénaire

Píšeme-li jubilejní vzpomínku, jistě nechceme sklouznout ani na nudné enkómion, ani na kamarádskou kritiku. Nechci ani vypočítávat bibliografické údaje. Ty jsou podány do r. 1967 v SaS 38, 1967, 440—446, od r. 1967 v tomto čísle, s. 350—352. Nejsem také první, kdo o Trostově práci píše, srov. zvl. B. Havránek, SaS 38, dále J. Povejšil, Philologica Pragensia 10 (Trost - germanista), oba v r. 1967, J. Smrčková, Jazykovědné aktuality 10, 1973 (Trost - balkanolog). Není můj úkol lehký, zvláště proto, že jde o pracovníka, jako je P. Trost, který nabízí k rozboru místo dvou tří břichatých knih plejádu hutných krátkých článků, místo koncentrované tematiky řadu statí odevšud, z obecné lingvistiky, germanistiky, bohemistiky, rusistiky, baltistiky, srovnávací jazykovědy, z literatury novočeské, staročeské, novoněmecké, staroněmecké a tak dále. A toho všeho bychom si chtěli všimnout.

Všichni, kdo mají příležitost k bližšímu styku s P. Trostem na poli vědy, žáci nebo spolupracovníci, vědí velmi dobře, s jak hlubokou a širokou znalostí mají co dělat. Vědí, co on podrobně zná o srovnávací indoevropské lingvistice, o germanistice atd. atd., jak jsem se snažil to vypočítávat. A tato široká a přitom solidní znalost umožňuje nám vysvětlit pestrost jeho tematiky. Trost může na základě svých podrobných studií vidět jazykovědu jako jednotnou stavbu, která potřebuje tu i onde určitou úpravu nebo opravu. Proto jako autor může přistoupit ke kterémukoli dílčímu problému s výtečnou znalostí literatury a s velkou nadějí na zdar řešení.

Ze zájmů prof. Trosta jsou vyloučeny jen exotické jazyky druhých zemědílů. Původním centrem jeho zájmů, daným univerzitním studiem, je jazykozpyt indoevropský s východiskem do germánských jazyků, což bylo doplňováno zálibou v problémech obecně jazykovědných, v průběhu doby jinak a jinak orientovaných. V obecné lingvistice jsou jeho učiteli méně univerzitní činitelé, spíše jej učilo studium současné literatury.

K tomuto studiu dávala mu hojně impulsů jednak moderní jazykověda tehdejší doby, jak se krystalizovala od začátku století, jednak, a to především, pražská lingvistika. Tak se Trost stává jedním z pražských lingvistů, chápe důležitost synchronické lingvistiky, fonologického studia, areálních metod, tzv. funkčního pojetí, chápání jazyka jako struktury. Může psát o fonologii ve vztahu k německému jazyku — důležitý je tu např. jasný výklad jednofonematičnosti německých diftongů. V jiných pracích zase správně popírá existenci významu u fonémů, která někdy bývá navrhována, určuje funkci přízvuku jako funkci vrcholu slova, určuje zvláštní funkce některých pádů, ukazuje diference infinitivu v různých jazycích, zvl. v litevštině, rozbírá funkci vlastních jmen, abychom uvedli jen ukázky. Z historických prací je třeba připomenout výklad o historii německého jazyka, kde si Trost všímá především diftongů různých dialektů (to má význam mj. pro otázky geneze německého spisovného jazyka).

Tím přicházíme k dalšímu okruhu, kde má Trost mnoho společného s jinými pražskými lingvisty. Je přesvědčen, že lingvista má mít živý vztah k literárnímu dění. A tak vzniká řada jeho pronikavých studií z oboru literatury, které jsou dobře odborně orientovány a přitom jsou přímým pokračováním jeho studií jazykových — vždyť v literatuře se vše realizuje médiem jazyka. Jde tu např. v našem časopise o rozbory Poláčkových románů, jinde zas o rozbor Čechova, Brechta, Nibelungů … S literárním studiem souvisí další Trostův zájem, stylistika — zase nikoli jako pole [258]zajímavostí, nýbrž jako působiště protikladů jazyka a mluvy, jednoho a druhého kódu atd. Konečně nejvýznačnější díl z tohoto okruhu je otázka jazyka literárního, koncentrovaná především do nesnadného problému geneze spisovné němčiny. Trost odmítá zjednodušené koncepce, jako např. pražský původ spisovné němčiny nebo původ z prostého jednoho dialektu, a ukazuje složitost věci. Jinak pražská němčina sama o sobě a její dožívání až do nedávné doby je dalším Trostovým oblíbeným tématem.

Souvislost s pražskými lingvisty není však jediným podnětem Trostových lingvistických zájmů. Pracují zde i jiné metody počátku století. A tak přicházíme k velmi důležitému odvětví Trostovy práce, k tabu a argotu. Mnoho práce se věnovalo už dříve argotu, ale často se popisovaly tyto jevy jako interesantní kuriosum. Trost — podobně jako další lingvisté té doby — bere věc jinak. Co je pro něho důležité, je vnitřní protikladnost tabu. Tabu znamená zvýšené přibližování řeči k reálnému tím, že se řeč od něho vzdaluje. Sociální normy vytvářejí jazyk — ale v tabu jdou proti jazyku. Tzv. mínění (Meinung) se chce co nejvíce sblížit s významem (Bedeutung), ale při metafoře, která je nejdůležitějším prostředkem tabu, se jejich napětí zdůrazňuje.

Taková vnitřní protikladnost, jaká je v tabu, je obsažena i v jiných oborech jazyka. V Trostových rozborech se neustále vrací v nejrůznějších souvislostech. Nadávka snižuje označovaného, ale může sloužit jako lichotka a lichotné jméno (Kosename). Fráze je bezpředmětná — ale v Poláčkově románu je hluboce sdělná. Přímá řeč v cizím jazyce (např. v starší ruské literatuře) je zápisem bilingvismu — ale může být, jako je to v Tolstého Vojně a míru, bohatým výrazovým prostředkem. Problém balkánských jazyků je v tom, že se tu uplatňují stejné dílčí struktury — přitom však jednotlivé balkánské jazyky jsou samostatnými jednotkami. Koncepce, dosud předložené, nestačí: Substrát v starém pojetí dědictví prastarých jazykových návyků je třeba vcelku odmítnout (jiné ovšem je pojetí substrátu jako zašlého dárce slov a obratů). Nepomůže ani výklad balkánských jazyků z nějakého jednotného modelu, ani vysvětlování čehokoli poukazováním na podobné jevy v geneticky příbuzných jazycích, ani dvojí, paralelní vysvětlení z vnitřku i vnějšku. Jedině zde pomůže podle Trostova správného mínění rozbor jednotlivých schémat uplatnění protikladných sil.

Jinak neunikl ani Trost lákadlům etymologizování a tak máme od něho delší řadu článečků z doby staré i nové, od trémy (z it. tremolo) k chacharu (něm. dial. Hache ‚chudý chlap‘, Hacher ‚budižkničemu‘), k slovům jako fucmuc ‚ničema‘ (něm. dial. Fotzmatz ‚bídný člověk‘), cimbolec ‚rampouch‘ s dalšími variantami hláskovými a sémantickými (z něm.).

Končíme přeběhnutí po tvorbě P. Trosta s pevným přesvědčením, že po dalším pětiletí bude její tematika ještě pestřejší.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 4, s. 257-258

Předchozí Miroslav Roudný: Za prof. E. Wüsterem

Následující Karel Horálek: Slovo, věta a promluva