Československá diskuse o fonologii v červnu 1953 (referáty K. Horálka a Št. Peciara, shrnutí diskuse)

Karel Horálek, Štefan Peciar, Eva Tlustá

[Rozhledy]

(pdf)

-

Tuto diskusi o otázkách fonetiky a fonologie uspořádal v Praze 17. června 1953 Československo-sovětský institut a Ústav pro jazyk český ČSAV

 

REFERÁT PROF. K. HORÁLKA

 

I. Úvodní poznámky

 

Naši diskusi o fonologii můžeme považovat za jednu z akcí, které mají za účel kriticky zhodnotit naši jazykovědnou práci z období, kdy u nás vedl strukturalismus. Je pro nás jistě velkou výhodou, že se dnes můžeme zabývat otázkami této jazykovědné discipliny, strukturalisty tak hýčkané, na základě výsledků, byť ještě neúplných, sovětské diskuse o fonologii, jež byla vyvolána článkem Šaumjanovým.[1] Ze sovětské diskuse pro nás vyplynulo kromě odborného poučení také to, že zamítnutí strukturalismu není tak jednoduchou věcí, jak by se mohlo zdát z dosavadních výsledků kritiky strukturalismu, jak proběhla na stránkách našich odborných i masových časopisů. Sovětská diskuse ukázala také, že otázky, kterými se zabývala strukturalistická fonologie, jsou otázky důležité, jež musí být zpracovány na marxistickém základě, jinak tu hrozí nebezpečí, že se bude vycházet z pouček a prací překonaných a zatížených nesprávným chápáním jazyka a jeho vývoje.

Z dosavadního průběhu sovětské diskuse o fonologii také vyplynulo především to, že jde o otázky složité, v nichž většinou ještě nemají úplně jasno ani jazykovědci [30]sovětští. Zde nejde jen o chyby, kterých se dopustil Šaumjan, ale také o rozdíly v pojetí zásadních otázek u jeho kritiků.[2]

U nás, kde působí strukturalistická tradice ve větší míře, je třeba se zabývat fonologickou problematikou důkladněji. Je škoda, že při řešení fonologických otázek nemůžeme se opřít o hlubší kritiku celé strukturalistické teorie. Až se bude u nás v systematické kritice strukturalismu pokračovat, bude třeba postupovat podobně, jako se postupovalo v Sovětském svazu při kritice marrismu. Bude nutno kritisovat ne abstraktní strukturalismus a ad hoc vykonstruované formule, nýbrž konkretní práce, z nichž se u nás do nedávna studovalo a často dosud studuje z nedostatku jiných pomůcek.

Že se dosud při kritice strukturalismu postupovalo většinou formulkovitě a někdy i bez znalosti kritisovaných prací, dalo by se snadno doložit mnoha případy. Některé připomenu, protože jejich uvedení na pravou míru má dosah i pro řešení otázek fonologických.

Strukturalistům bylo vytýkáno (na př. Sgallem)[3], že sice chápali jazyk jako systém protikladů, takže to mohlo vzbuzovat dojem dialektického chápání jazykové skutečnosti, že tu však nešlo o dialektiku správnou, marxistickou, nýbrž o dialektiku heglovskou. Toto tvrzení je typickou formulkou, pod níž si její autoři nic konkretního nepředstavují. Strukturalistické pojetí jazykové dialektiky je možno a také nutno kritisovat, ale takovými formulemi, jako je tvrzení, že strukturalistická dialektika je heglovská, se nepořídí nic. Co je to totiž heglovská dialektika a jaký je její poměr k dialektice marxistické? O tom nás poučují klasikové marxismu-leninismu na mnoha místech svých spisů. Klasická je Marxova formule u doslovu k 2. německému vydání Kapitálu, kterou cituje Stalin v práci „O historickém a dialektickém materialismu“. Marx říká: „Moje dialektická metoda je v základě od Heglovy metody nejen odlišná, nýbrž je jejím přímým opakem. Pro Hegla je proces myšlení, jejž pod jménem ideje přeměňuje dokonce v samostatný subjekt, demiurgem skutečna, které představuje jen jeho zevní projev. Pro mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno, přesazené do lidské hlavy a v ní přetvořené.“[4]

Není pochyby o tom, že strukturalistická teorie dialektických protikladů v systému jazyka může být od základu nesprávná a může mít i idealistické kořeny. Ale s Heglovým pojetím dialektiky, s jeho výchozí thesí, že materiální skutečnost je závislá na skutečnosti ideální, že se materiální skutečnost ze skutečnosti ideální rodí, s tím nemají strukturalistické these nic společného. Snad by bylo možno vidět souvislost mezi strukturalismem a heglovskou dialektikou v samém pojetí dialektických protikladů, v teorii korelací, v rozlišování příznakových a bezpříznakových členů protikladových dvojic, ale tady již jde o samé jádro dialektiky vůbec, nikoliv jen o zvláštnost dialektiky heglovské, pokud tu nějaké souvislosti vůbec jsou.

Jako další příklad málo promyšlené námitky proti strukturalismu bych si dovolil připomenout jedno místo z kritiky Čemodanovovy, jemuž svého času odpověděl (ještě z posic strukturalistických) prof. Skalička. Čemodanov stál na posicích zhruba Marrových a mohlo by se zdát, že je zbytečné jeho kritiku připomínat. Myslím však, že to zbytečné není, a to hlavně proto ne, že se dosud nad marrovskou kritiku strukturalismu daleko nepokročilo a že si dosud občas berou kritikové strukturalismu své argumenty z marrovské dílny.

Jde mi o Čemodanovovo tvrzení, že strukturalisté neuznávali v jazyce plynulý vývoj, nýbrž jen revoluční zvraty. U strukturalistů bychom marně hledali formulaci tohoto rázu. Čemo[31]danovovi je tu východiskem strukturalistická teorie t. zv. fonologických mutací, která nikdy nesloužila za východisko nějaké obecné teorie vývoje jazyka. Teorie mutací se také nedá vykládat ve smyslu nějaké vývojové panrevolučnosti. Výklad hláskových změn mutačních byl namířen proti velmi rozšířenému a přitom bezpochyby nesprávnému názoru, zastávanému hlavně mladogramatiky, že hláskové změny probíhají plynule, neznatelně, nepozorovatelným posouváním. Terminologicky navazuje mutační teorie hláskových změn málo šťastně na biologickou teorii vývojových skoků, jejímž původcem je Holanďan de Vries. Terminologická stránka však není na věci to hlavní, jde především o to, co fonologické mutace mají vlastně znamenat. Východiskem tu bylo samo pojetí jazyka jako systému vzájemně se podmiňujících složek. Hlásková změna, jako každá jiná změna jazyková, byla strukturalistům pražské školy přechodem od jednoho systému k druhému. Tento přechod se podle teorie fonologických mutací neděje neznatelným posouváním, protože v jazyce v dané vývojové fázi je určitý definovatelný počet fonémů, resp. počet posic, v nichž se daný foném vyskytuje.

Vytýkat této teorii, že uznává ve vývoji jazyka jen změny mutační (t. j. revoluce) a nikoli neznatelné změny kvantitativní, jež mutace připravují, nemá žádné věcné odůvodnění. Fonologickými mutacemi jsou míněny drobné změny kvalitativní, jež zpravidla probíhají nespojitě, naráz. Chyba původní strukturalistické teorie mutací byla, že si nekladla otázku, jaké místo mají ve vývoji jazyka kvantitativní změny, jimiž jsou fonologické mutace připravovány. Tento nedostatek teorie hláskových mutací byl však později doplňován, na př. známým polským komparatistou Kuryłowiczem. K tomuto řešení směřovala také Mathesiova teorie funkčního zatížení fonologických prostředků. Ve vhodně doplněné formulaci může teorie hláskových mutací platit za potvrzení marxistické teorie kvalitativních změn jako vývojových skoků, připravovaných nenápadnými změnami kvantitativními.

Při řešení otázek jazykového vývoje je však třeba pamatovat na to, že procházíme obdobím, kdy se některé důležité pojmy marxistické dialektiky dostaly do pohybu a nejsou ještě pevně fixovány. Zůstává nevyjasněna sama otázka skoků jako nutné podmínky či doprovodného zjevu všech kvalitativních změn. Do nedávna jsme byli zvyklí považovat slovo skok za synonymum slova revoluce, při čemž tu rozdíl spočíval v tom, že o skocích se mluvilo převážně u jevů přírodních, o revoluci při jevech společenských. Někdy se však oba termíny zaměňovaly nebo i kombinovaly, mluvilo se na př. o revolučních skocích a pod.

Dnes — po výkladech Stalinových — jeví se zřetelněji potřeba rozumět revolucí zvláštní případ kvalitativního skoku, a to skoku rychle probíhajícího. Vedle toho je třeba rozeznávat ještě náhlé zvraty (взры в ы). Nedávno napsal bulharský linguista I. Lekov studii o skocích ve vývoji slovanských jazyků a rozumí tím serii rychle za sebou následujících jazykových změn.[5] Tím se zase ještě celá věc komplikuje, protože se dosud považoval za skok každý přechod od jedné kvality k druhé. Filosofický slovník Rozentalův a Judinův říká na př. výslovně, že на самом деле всякий переход одного качества в другое означает скачок, совершается посредством скачка (s. 464). Toto pojetí se může dovolávat výroku Engelsova, že „v přírodě není skoků právě proto, že se příroda skládá ze samých skoků“ (Dialektika přírody, čes. překlad, s. 231).

Nevyjasněna zůstává po dosavadních kritikách strukturalismu otázka, v čem spočívá jeho idealismus. Není mi znám strukturalista, který by odtrhoval myšlení od jazyka v podobném smyslu jako Marr. Na vysloveně idealistickém pojetí jazyka je ovšem založena teorie Hjelmslevova, opírající se o idealismus filosofický.[6] Snad by bylo možno spatřovat idealismus v strukturalistické teorii básnického jazyka, podle níž má jazyk v básnických projevech [32]oslabenou funkci sdělovací a stává se t. zv. autonomním znakem. Tuto teorii však přijali jen někteří strukturalisté, většině byla nepřijatelná již pro svou nejasnost.

Idealistické chápání jazyka nelze tak beze všeho spatřovat v strukturalistické teorii jazykového znaku. O tom se již diskutovalo na bratislavské konferenci a vracím se k této věci jen proto, že akad. Trávníček v stati „Objektivismus a kosmopolitismus v naší jazykovědě“ opakuje tvrzení, že strukturalismus nepovažoval jazyk za nástroj dorozumění a myšlení, nýbrž v duchu filosofického idealismu za soustavu znaků, symbolů. Snad se ještě najde příležitost probrat tuto otázku důkladněji, zde bych se omezil jen na poukaz, že akademik Trávníček sám v době, kdy strukturalismus uznával za správný, označoval jazyk za nástroj myšlení a dorozumění a že se nad tím také nikdo z linguistů pražské školy nepozastavoval. Strukturalisté definovali jazyk jako systém vyjadřovacích prostředků, zaměřených na určitý cíl. Chyba strukturalistů nespočívala v tom, že by byli popírali dorozumívací a poznávací funkci jazyka, nýbrž v tom, že tyto funkce nepovažovali za funkce základní a že na př. považovali estetickou funkci jazyka za dialektické popření funkce dorozumívací (po příp. i jiných funkcí jazyka). Mimochodem dodávám, že tvrzení o znakové podstatě jazyka nemá nic společného s noetickou teorií znaků a symbolů, kterou tak pádně vyvrátil Lenin. Noetická teorie znaků vidí znaky, resp. symboly v našich představách a pojmech, zde však jde ve skutečnosti o odrazy materiální reality v naší mysli. Akademik Trávníček ve své kritice znakové teorie jazyka ukázal zcela správně, že je tu třeba vycházet z Leninových příspěvků k teorii poznání a z Leninových poznámek o podstatě jazykového pojmenování. Rozhodující tu však není citát z Feuerbacha, který bývá mylně uváděn z Filosofických sešitů jako výrok Leninův, nýbrž Leninovo konstatování, že pojmenování je svou podstatou nahodilé (ИMЯ - CЛУЧАЙНOCTЬ).[7] V pojmenovávacích prostředcích jazyka je ovšem nutno rozeznávat stránku formální (hlavně zvukovou) a stránku významovou (t. j. obsah či významovou náplň). A je tu ovšem ještě složka třetí, gramatická, jež má své specifické prostředky formální i specifické významy.

Pokud se nevyjasní jádro strukturalistických chyb, nebude jasno ani v tom, v jakém poměru je ke strukturalismu typologie. Že typologie sama o sobě není odvozena ze strukturalismu, není snad třeba ani připomínat. Ale není zase správné, jestliže se popírá souvislost mezi strukturalismem a typologií vůbec. V strukturalismu ožila stará typologická idea, že každý jazyk je charakterisován určitými prostředky a jejich systémovým uspořádáním. V sousedství strukturalismu a také přímo z jeho podnětů došlo u nás k oživení typologie a k jejímu propracování na základě poznatků strukturní jazykovědy. Poměr české, resp. Skaličkovy typologie k strukturalismu bylo by možno přímo doložit a charakterisovat citáty ze Skaličkových prací, na př. z jeho Vývoje české deklinace.[8]

Ať je však závislost typologie na strukturalismu jakákoli, pro její hodnocení to není rozhodující. Hlavní chyby má totiž naše typologie odjinud než ze strukturalismu, myslím, že z nedomyšlenosti svých základních thesí. Snad bychom věc nejlépe vystihli, kdybychom řekli, že nedostatky typologie pramení z toho, že je málo strukturalistická, jako byli často málo strukturalističtí strukturalisté sami. Tuto skutečnost dobře vyjádřil akademik Trávníček v závěru kapitoly ‚Strukturalistické srovnávání jazyků nepříbuzných‘ v brožuře o strukturalismu: „Nestačí jen si vybírat některé jevy z jednoho jazyka, nýbrž je třeba zkoumat jeden jazyk strukturálně, v celosti, přihlížet ke všem jeho strukturním jevům, neboť jinak obraz o něm skreslujeme. A ze skreslených obrazů jednotlivých jazyků lze vyvodit jen skreslené závěry obecné.“[9] K tomu lze ještě dodat jako samozřejmou věc, že všechny jevy jazyka nejsou stejně důležité a všechny se nám ani pomocí dnešních poznávacích metod nedaří zachytit a popsat. [33]A nemá ani smysl registrovat při popisu jazyka všechno, co již zjistit dovedeme. Zde je třeba umět rozlišovat důležité od vedlejšího, podstatné od nahodilého, je třeba abstrahovat, zevšeobecňovat a také typisovat. A to je úkol nejen typologie, ale jazykovědy vůbec.

Rozeznávat podstatné od nahodilého, odlišovat v jazyce to, co je důležité, od toho, co je vedlejší, musí každý, kdo chce zkoumáním jazyka dosáhnout nějakých praktických výsledků. Schopností abstrahovat od vedlejšího, od nepodstatného, a schopností zevšeobecňovací a typisační je obdařen každý člověk a tato schopnost je nutným předpokladem veškeré jazykové činnosti. V mnohých případech jde již o neuvědomované nebo polovědomé návyky, ale zevšeobecňování a abstraktivnost je podstatou každého jazykového jevu, a tedy i zvukové stránky jazyka. A je zásluhou fonologie, a to jak fonologie strukturalistické, tak fonologie předstrukturalistické, že na tento fakt obrátila pozornost v době, kdy se na něj začalo zapomínat vinou fonetiky.

Stojíme před úkolem vytěžit z dosavadních fonologických prací všechno, co je v nich kladného a na čem lze dále stavět. Sovětská diskuse o fonologii ukázala jasně, že právě to je na věci to hlavní. Nejde o to, fonologii zamítnout, zříci se jí, nýbrž o to, zbavit ji všeho nesprávného, zavádějícího, všeho, co stojí v cestě rozvoji marxistické jazykovědy. Sovětská diskuse o fonologii také ukázala, že se se strukturalistickou fonologií nevyrovnáme, když se k ní obrátíme zády. Od kritiky bude však třeba postoupit k positivní práci, k řešení konkretních otázek. Po této stránce jsou i sovětští jazykovědci ještě na samém začátku.

 

II. These[10]

 

1. Poměr fonetiky a fonologie

Fonologie se zabývá problematikou, kterou si pro sebe vyhrazuje také fonetika — ta se však k řešení fonologických problémů ještě nedostala.[11] Fonologie byla reakcí na fonetický objektivismus (přeceňování pozorování zvukové stránky jazyka pomocí přístrojů). Fonologie není však jen doplňkem fonetiky. Fonologie konkrétního jazyka je vlastně hláskosloví.[12] Fonologie obecná je nauka o fonému a jeho posičních realisacích, variantách, o funkčním využití hlásek, o hláskových systémech a o fonologických prostředcích vůbec.

 

2. Nebezpečí idealismu ve fonologii

Fonologické jednotky jsou přímo odvozeny z materiální, zvukové stránky jazyka a fungují při dorozumívání jen jako zvuková realita. Přesto však nelze fonologické prostředky ztotožňovat s jejich zvukovou realisací. To vyplývá již z toho, že jazyk jako prostředek myšlení funguje i bez zvukové realisace. Z toho však nelze vyvozovat, že jsou fonologické prostředky na zvukové realisaci nezávislé. Fonologické prostředky jsou specifickým odrazem zvukové reality v jazykovém povědomí. Základní vlastnost tohoto odrazu je jeho abstraktivnost v poměru k zvukovým realisacím (různým realisacím odpovídá jeden foném).

 

3. Pojem fonému

Foném je základní fonologická jednotka hláskového systému jazyka, ale jsou tu i jednotky jiné (především prostředky prosodické a jednotky větné fonologie, jež jsou [34]hláskovému systému superponovány). V definici fonému je třeba přihlížet k těmto faktům:

                     a) foném je odraz artikulačně akustické reality,

                     b) je to jednotka, jež může být různě zvukově realisována,

                     c) tvoří součást hláskového systému.[13]

 

4. Pojem posiční (kombinatorní) varianty

Posiční varianty nejsou modifikacemi fonému, nýbrž jeho zvukovými realisacemi, podmíněnými sousedstvím jiných hlásek. Příslušnost posiční varianty k jednomu fonému je dána 1. výlučností polohy (jedna varianta se vyskytuje jen v takovém hláskovém okolí, kde se jiná varianta téhož fonému nevyskytuje), 2. fonetickou příbuzností variant (táž zvuková realita může být fonologicky různě interpretována, může na př. platit za varianty dvou různých fonémů jen v případě, kdyby se v jazyce vyskytovaly korelační řetězy variant, charakterisované kvalitativním odstupňováním).

 

5. Pojem fonologického systému

Fonologický systém jazyka je tvořen především fonémy. Systémové uspořádání fonémů vyplývá z jejich příbuzenských (podobnostních) vztahů (některé fonémy jsou si bližší, jiné vzdálenější). Systémové vztahy fonémů se zakládají vždy na určitých fonetických kvalitách (na př. na barvě samohlásek, na znělosti souhlásek atd.); nejde tu o vztahy splývavé, nýbrž nespojité. Systémové vztahy fonémů umožňují vyabstrahování t. zv. fonologických (distinktivních) kvalit jazyka. K těm je třeba přihlížet i při popisu jednotlivých fonémů. Ve fonologickém systému lze rozeznávat pevné jádro a labilní složky okrajové.

 

6. Historická fonologie

V každém fonologickém systému se obráží nějakým způsobem vývoj jazyka.[14] Při určování fonologických jednotek je však třeba vycházet z daného stavu. Na př. o tom, co je foném a co je varianta, nelze rozhodovat na základě starého stavu — to by bylo popírání jazykového vývoje. Popis fonologického systému a jeho historický výklad jsou dvě různé věci (stejně jako popisná a historická mluvnice). Přitom však platí, že správné poznání a zhodnocení fonologického systému daného jazyka je možné jen na základě určení jeho vývojového zaměření. Základní hybnou silou vývoje fonologických prostředků jazyka jsou rozpory uvnitř jeho fonologického systému.[15] Tento systém však není autonomní a tvoří součást celkového systému jazyka. Fonologické změny podobně jako jiné změny v jazyce se uskutečňují zpravidla výběrem mezi dvěma stylistickými variantami. Ve fonologickém vývoji jazyka není náhlých zvratů, ale změny mívají obyčejně charakter funkční a nespojitý.

 

7. Nedostatky fonologické teorie pražské školy

Pražská škola fonologická nebyla ani zdaleka tak originální, jak by se mohlo zdát z některých projevů příslušníků této školy. Pražští fonologové vycházeli z ruské tradice (baudouinovské) a opírali se o práce sovětské (hlavně Jakovlevovy). Proti psychologismu Baudouina de Courtenay zdůrazňovali sociální podmíněnost fonologických jevů, [35]ale upadali tu do druhé krajnosti, t. j. do podceňování psychologické stránky jazykových jevů. Pražští fonologové nebyli také v interpretaci základních jevů fonologických jednotní a nedovedli se ve svých výkladech vyhnout vážným rozporům. Byl tu také silný sklon k fonologickému idealismu, k odtrhování fonologických faktů od zvukové reality. Za hlavní přínos pražské školy je možno považovat fonologickou kombinatoriku, teorii funkčního zatížení, jak ji vypracoval V. Mathesius. Předností Trubeckého prací je systematičnost a veliké znalosti materiálové, jeho teorie však není prosta idealistických složek a formalistické schematičnosti a sklonu ke konstrukcím vyumělkovaným.

 

8. Výtěžky sovětské diskuse o fonologii

Zásluhou Šaumjanovou je, že upozornil na problémy, kterým se v poslední době marxistická jazykověda vyhýbala, ale které čekají na své řešení. Ve svém výkladu se však dopustil vážných chyb, jež byly v diskusi odhaleny. V diskusi se dosud věnovalo málo pozornosti positivnímu řešení fonologických problémů. Po této stránce čekají ještě sovětskou jazykovědu a marxistickou jazykovědu vůbec velké úkoly.

 

III. Doplňky a vysvětlivky k thesím

 

Základem zkoumání zvukové stránky jazyka, stejně jako zkoumání jazyka vůbec, musí být marxisticko-leninská teorie o zevšeobecňující, abstraktní povaze jazykových jevů. Východiskem je tu poznatek, že jazyk není možný bez materiálních prostředků a že zvukový materiál je nezbytnou složkou jazyka. „Zvukový jazyk neboli jazyk slov byl vždy jediným jazykem lidské společnosti, schopným sloužit jako plnocenný dorozumívací prostředek lidí. Dějiny neznají ani jednu lidskou společnost, byť nejzaostalejší, která by neměla svůj zvukový jazyk … Zvukový jazyk je v dějinách lidstva jednou z těch sil, které pomohly lidem oddělit se ze světa zvířat, sjednotit se ve společnosti, rozvinout své myšlení, organisovat společenskou výrobu, vést úspěšný boj s přírodními silami a dosáhnout takového stupně pokroku, na kterém jsme nyní“.[16]

Při zkoumání zvukové stránky jazyka je třeba jako při zkoumání ostatních stránek jazyka (t. j. stránky mluvnické a lexikální) rozlišovat jedinečné a zvláštní od obecného, konkretní od abstraktního a podstatné od nepodstatného. Zvuková stránka jazyka má vedle své stránky konkretně materiální, jež je nezbytnou podmínkou dorozumívání, také svou stránku abstraktní, odrazovou, jež je jednak předpokladem konkretní jazykové činnosti při dorozumívání, jednak tvoří nezbytnou součást jazykové činnosti vnitřní (při přemýšlení).

Konkretní, zvuková stránka jazyka je předmětem fonetiky, abstraktní, odrazová stránka je předmětem fonologie. Poměr mezi konkretními jevy zvukovými a jejich odrazem v lidském mozku a v lidském vědomí (resp. v jazykovém povědomí) je obdobný jako mezi jednotlivými konkretními jazykovými projevy a vlastním předmětem mluvnického zkoumání jazyka. Gramatické zkoumání jazyka sice vychází z konkretních jazykových projevů, ale jeho cílem je zjištění obecných pravidel, jimiž se konkretní jazykové projevy řídí. Tím je také určen ráz gramatiky. „Charakteristický rys gramatiky záleží v tom, že obsahuje pravidla o změnách slov, nemajíc přitom na zřeteli konkretní slova, nýbrž vůbec slova bez jakékoli konkretnosti. Gramatika obsahuje pravidla tvoření vět, majíc na zřeteli nikoli nějaké konkretní věty, jako na př. konkretní podmět, konkretní přísudek atd., nýbrž vůbec jakékoli věty bez zřetele ke konkretní formě té či oné věty. To znamená, že gramatika, abstrahujíc od jednotlivého a konkretního jak ve slovech, tak ve větách, vybírá to obecné, co je základem ohýbání slov a spojování slov ve větách, a z toho vytváří gramatická pravidla a gramatické zákony. Gramatika je výsledkem dlouhotrvající abstrahující činnosti lidského myšlení, uka[36]zatelem nesmírných úspěchů lidského myšlení. — Gramatika nám tím připomíná geometrii, která vytváří své zákony, abstrahujíc od konkretních předmětů a zkoumajíc předměty jako tělesa bez konkretnosti a určujíc vztahy mezi nimi nikoli jako konkretní vztahy jakýchsi konkretních předmětů, nýbrž jako vztahy mezi tělesy vůbec bez jakékoli konkretnosti.“[17]

Podobně jako nejsou vlastním předmětem gramatiky konkretní věty v jazykových projevech, nýbrž abstraktní jednotky a obecná pravidla o užívání slov ve větách a o tvoření vět, tak také předmětem fonologie, resp. hláskosloví nejsou konkretní zvuky a hlásky v celé jejich rozmanitosti a variabilitě,[18] nýbrž jednotky abstraktní (na př. české hlásky a, b, с atd., nikoli jejich materiální podoba v konkretních jazykových projevech), t. j. zobecněné odrazy. Konkretní zvukovou podobou jazykových projevů se obírá fonetika a její zkoumání tvoří pak základ a východisko zkoumání fonologického. Rozdíl mezi fonetikou a fonologií je podobný jako rozdíl mezi rozborem konkretních textů a gramatickým popisem jazyka.

Stavíme-li takovým způsobem fonologii (hláskosloví) vedle fonetiky, nesmíme zapomínat na to, že i fonetika abstrahuje od jednotlivostí a zobecňuje. Odlišování fonetiky a fonologie nesmí vést k jejich odtržení. Fonologie se nemůže obejít bez dat a poznatků, k nimž se došlo zkoumáním zvukové stránky konkretních jazykových projevů, fonetika pak nejen směřuje k zevšeobecňování a tím i k fonologii, ale také z fonologických poznatků přímo vychází a řídí se jimi (v jaké míře a s jakým prospěchem je jiná otázka).

Rozdíl mezi fonetickým a fonologickým zkoumáním jazyka nelze popírat ani na základě faktu, že konkretní fonetické práce obsahují často také různé fonologické výklady. Je samozřejmé, že fonetik může sám data svého akustickofysiologického zkoumání z jazykovědného (fonologického) hlediska zpracovat. Podobně si může fonolog sám připravit fonetický materiál pro své funkční zkoumání. Taková těsná spolupráce fonetiky a fonologie by byla velmi žádoucí, ale prakticky se tu více uplatňuje dělba práce.

Mohou být pochybnosti o tom, zdali je rozdíl mezi fonetikou a fonologií vždy dobře vyjádřen terminologicky. Po této stránce je ve výhodě čeština proti ruštině. Ruský termín фонетика v sobě obyčejně zahrnuje fonetiku (v českém smyslu slova) i hláskosloví a tím se i užívání termínu komplikuje.[19]

Při základním určení fonému jako odrazu reality v jazykovém povědomí je třeba pamatovat na to, že tu jde o odraz jiného rázu než na př. při poznávání materiálních předmětů, jako jsou na př. smysly vnímatelné věci. Foném je totiž nejen odrazem materiálně zvukové reality (hlásky) v lidském mozku, ale zároveň normou pro tyto zvukové reality, jež jsou výsledkem lidské činnosti. Jde tu o dvě odrazové složky, pasivně poznávací a aktivně tvořivou.

Pojímá-li se foném jako abstraktní jednotka jazykového systému, není tím samozřejmě popírána materiálně zvuková stránka jazyka. Je ostatně třeba pamatovat na to, že i Ščerbovo pojetí fonému jako hláskového typu odlišuje foném jako abstraktní jednotku od konkretních jednotek zvukových.

Při určení fonému je třeba přihlížet také k významotvorné funkci. To zdůrazňují téměř všichni sovětští badatelé, kteří se zúčastnili diskuse o fonologii. Rozhodnout otázku, je-li v daném jazyce nějaká hláska samostatným fonémem nebo jen variantou, je možno právě jen na základě významotvorné funkce. Při určování posičních (kombinatorních) variant rozhoduje vedle posiční výlučnosti také zvuková příbuznost. Hlásky, které by se posičně vylučovaly a nebyly zároveň zvukově příbuzné, jsou jistě velmi řídkým zjevem.

Uveřejněním Šaumjanovy stati se stala v jazykovědě znova aktuální otázka, může-li [37]jedna a tatáž zvuková realita být s hlediska funkčního různě interpretována (může-li na př. jednou platit za samostatný foném, jindy jen za variantu jiného fonému). S takovou možností počítali již dříve také moskevští linguisté v čele s P. I. Avanesovem.[20] Podle něho je na př. hláska t v slově hat (psáno had, gen. hada) variantou fonému d, ale v slově pot (gen. potu) samostatným fonémem. Šaumjan s tímto pojetím nesouhlasí, ale připouští možnost, že jedna a tatáž zvuková realita může platit jednou za foném a po druhé jen za posiční variantu, jde-li o případ, jako je u dánského ä, jež se vyskytuje po r jako varianta k e (v této poloze za ä bývá a). Kritikové Šaumjanovi správně ukázali, že tu jde o zvláštní a také řídký případ, podmíněný vývojem dánštiny. Budovat na takových zvláštnostech speciální teorii posičních variant je jistě problematické. Tento případ však bude ještě třeba podrobněji analysovat.

Rozlišování fonému od jeho zvukových realisací má v sovětské jazykovědě svou tradici, není to však věc úplně jasná a bude ji třeba důkladně promyslet na základě stalinského pojetí jazyka. Sotva by bylo dnes možno hájit pojetí Reformatského, že foném může být realisován také nulovou hláskou.[21]

Složitá je otázka rozlišování podstatných a nepodstatných (relevantních a irrelevantních) vlastností fonémů. Kritikové Šaumjanovi správně ukázali, že na př. při vyučování cizím jazykům je třeba přihlížet nejen k rozdílům fonématickým (významotvorným), ale k celé zvukové realisaci. Nelze na př. říci, že pro jazyk, který nerozlišuje k a g, je lhostejné, vyslovuje-li se k nebo g. Také posiční modifikace hlásek jsou v jazyce normovány. Přesto však se domnívám, že rozlišování podstatných a nepodstatných vlastností má v jazykovědě základní význam. Za podstatné vlastnosti hlásek je třeba považovat zvukové složky, jež rozhodují o systémovém zařazení a zároveň o fonémické samostatnosti. Na př. d se odlišuje od t znělostí (to je relevantní vlastnost hlásky d) a vytváří z d korelační protějšek k t. V sovětské diskusi se prof. S. Bernštejn sice vyslovil proti rozlišování podstatných a nepodstatných vlastností, zůstává však zatím v této věci osamocen. Zde je třeba pamatovat na to, že s rozlišováním podstatných a nepodstatných vlastností pracuje se v každé fonetice i v každém hláskosloví, i když ne vždy v stejné míře a se stejnou důsledností.

Pro teorii hláskových změn je rozhodující otázka, probíhá-li vývoj vždy jen nespojitě (skokem) nebo také pozvolna, nepozorovatelným posouváním. O tom nebylo v jazykovědě dosud rozhodnuto s konečnou platností. Že zvukové změny nastávají někdy rázem, bylo nověji v sovětských jazykovědných pracích výslovně řečeno několikrát.[22] Otázkou je právě jen to, probíhají-li hláskové změny nespojitě vždy nebo jen někdy. Je samozřejmé, že uznání nespojitých přechodů od jedné kvality k druhé u jednotlivých jazykových jevů není v žádném rozporu se Stalinovým zjištěním, že jazyk jako celek se nemůže rázem změnit.

 

Při kritice dosavadních fonologických prací je třeba přihlížet především k tomu, jaké praktické důsledky má to které pojetí fonému, varianty atd. Především je třeba přezkušovat výsledky, jimiž se odlišují práce fonologů a fonetiků při popisu konkretních jazykových systémů. Je na př. známo, že k úplně jiným výsledkům došli fonologové a fonetikové při popisu hláskového systému francouzštiny. Zatím co na př. Rousselot napočítal ve francouzštině 37 samohlásek a prof. Hála 29, napočítal jich Mathesius [38]pouze 16 a k podobným výsledkům došli i jiní fonologové.[23] Naši romanisté mají zde pěknou příležitost ukázat, na čí straně je zde pravda.

Fonologové ovšem nemusí vždy dojít k jiným výsledkům než fonetikové. Záleží zde hlavně na tom, aby se shodli v základních zásadách.[24] Cílem obou těchto disciplin musí být správné poznání jazyka a nikoli konstrukce „originálních“ teorií, jak tomu nejčastěji bývá v buržoasní vědě.

Zhodnotit výsledky sovětské diskuse o fonologii bude možno teprve, až bude diskuse ukončena. Je třeba počítat s tím, že bude v závěru také vytýčen program k řešení základních otázek jak fonologie, tak fonetiky. Přitom bude třeba zase rozlišovat otázky podstatné od otázek vedlejších. Práce Šaumjanova tu zůstane výstražným příkladem, jak scestná může být práce nad subtilními a méně důležitými otázkami, není-li jasno v otázkách základních.[25]

 

REFERÁT DR. ŠT. PECIARA

 

Geniálne práce J. V. Stalina o jazyku a jazykovede znamenajú začiatok novej epochy v dejinách jazykovedy už tým, že podnietily rozvoj tvorivého vedeckého bádania vo všetkých oblastiach jazykovedy a staly sa východiskom pre zrevidovanie doterajších výsledkov jazykovednej práce, ako i ukazovateľom správnej cesty pre marxistickú jazykovedu.

Zásada, proklamovaná J. V. Stalinom, že „nijaká veda sa nemôže rozvíjať a prekvitať bez boja názorov, bez slobody kritiky“, stala sa sovietskym jazykovedcom podnetom, aby po mnohých iných plodných diskusiách o základných problémoch jazykovedy začali širokú diskusiu aj o otázkach fonetiky a fonologie, jazykovednej disciplíny, ktorou marrovci popri morfologii najviac opovrhovali.

Sovietska diskusia o fonetike a fonologii má pre nás jazykovedcov v Československu veľký význam predovšetkým tým, že sa v nej za novej situácie v jazykovede začalo diskutovať o problémoch, s ktorými vyrastala celá generácia (ak nie dve generácie) dnešných českých a slovenských jazykovedcov, ale ktoré v posledných rokoch ustúpily do pozadia. Sovietska diskusia oživuje naše vlastné, doteraz len váhavé a rozpačité a s druhej strany často i nesprávne pokusy vyrovnať sa kriticky s našou nedávnou minulosťou. Zároveň nám už doterajšie výsledky sovietskej diskusie ukazujú, ako máme u nás pristupovať k plodnej výmene názorov o otázkach fonologie, k zásadnej, vecnej a tvorivej kritike toho, čo bolo v našej fonologii pomýlené, a k využitiu toho, v čom fonologia znamená pokrok a v čom sú predpoklady jej ďalšieho rozvoja.

Bolo by zaiste pohodlné, ale neseriózne a nedôstojné jazykovedcov stalinskej epochy, keby sme fonologiu ako najprepracovanejšiu disciplínu štrukturalistickej jazykovedy jednoducho vyhlásili za idealistickú doktrínu, s ktorou nechceme mať nič spoločného a s ktorou sa vôbec nebudeme zapodievať. Takýto postup by bol dokonca škodlivý a nebezpečný pre ďalší vývin našej jazykovedy. Lebo ak sa chceme ďalej vyvíjať, [39]musíme najprv dobre poznať svoju minulosť, svoje vlastné chyby a omyly. Tvorivá kritika a sebakritika, ktorá je základným predpokladom nášho vývinu, musí byť založená práve na hlbokom rozbore a poznaní celej minulosti našej jazykovedy, najmä poslednej fázy jej vývinu.

Z doterajšieho priebehu sovietskej diskusie o fonologii vidieť, že skutočne vedecké zhodnotenie predmarxistických jazykovedných koncepcií, tvorivá kritika, ktorá by ukazovala perspektívu do budúcnosti, nie je ľahká vec. Základná chyba, do ktorej by sme tu mohli upadnúť, je nehistorický postoj k veci. Tejto chyby by sme sa dopúšťali, keby sme napr. pri posudzovaní fonologie neskúmali, z akých prvkov fonologia vznikla, ktoré prvky zastaraly, ktoré sa vyvíjaly a ktoré sa môžu vyvíjať, či treba vo vývine jazykovedy fonologiu hodnotiť celkove kladne alebo záporne, ktoré jej črty sú zvlášť nebezpečné pre rozvoj marxistickej jazykovedy a naopak, čo z fonologie možno prijať ako progresívne atď. K správnemu hodnoteniu fonologie treba teda pristupovať historicky.

Fonologia, ako vieme, sa zaoberá zvukovou stránkou jazyka. Ale náuka o zvukovej stránke jazyka nevznikla až fonologiou. Je tak stará ako jazykoveda v najširšom smysle; pravda, v začiatkoch fonetiky boly ešte mnohé pojmy nepresné, nerozlišovala sa napr. hláska od písmena. Tento stav trval až do začiatku novoveku. Rozvoj a základné zameranie fonetiky súviselo s rozvojom ostatných vied. Veľký rozmach fonetiky, ale zároveň aj jej čiastočný odklon od jazykovedy nastal v dôsledku rozvoja prírodných vied v XIX. stor. V poslednej tretine XIX. stor. sa zrodila tzv. experimentálna fonetika. Proti prírodovednej orientácii fonetiky bojovali mnohí známi fonetici, ktorí mali jazykovedné školenie, ako bol napr. Sievers, Jespersen, Baudouin de Courtenay a i. Z odporu proti prírodovednej a experimentálnej fonetike, ktorá síce skúmala hlásky ľudskej reči, ale nevšímala si alebo zanedbávala ich využívanie a fungovanie v jazyku, vznikla v dvadsiatych rokoch nášho storočia fonologia. Fonologovia zavrhovali samoúčelnosť prírodovedných a experimentálnych výskumov ľudskej reči, a opierajúc sa o F. de Saussura, žiadali skúmať predovšetkým jazykovú hodnotu hlások („la valeur linguistique“).[26] Nadväzovali pritom vedome nielen na F. de Saussura, ale aj na fonetika Jespersena a na Baudouina de Courtenay. Baudouinovský vplyv vidno najmä na psychologickom ponímaní fonémy (predstava hlásky) v starších fonologických prácach Trubeckého. Od Jespersena prevzali a rozpracovali fonologovia myšlienku, že hláskami možno rozlišovať významy slov. Táto myšlienka, ktorú plodne rozvíjal aj ruský fonetik a jazykovedec L. V. Ščerba, stala sa jednou zo základných téz fonologie a základom definície fonémy. — Okrem toho fonologovia, ktorí sa teoreticky prísne dištancovali od tradičnej fonetiky, v praxi využívali nielen výsledky tradičnej fonetiky, ale často používali aj fonetickú terminologiu, a to nielen akustickú, ale i organogenetickú, hoci sami považovali organogenetickú stránku reči za druhoradú a vyzdvihovali predovšetkým sluchovú stránku reči. Dokonca ani pojem hláskoslovných systémov, najmä vokalických, ktoré vo fonologii tak podrobne spracoval Trubeckoj, nie je u fonologov celkom nový. Stretneme sa s ním u všetkých známych fonetikov. Fonologovia iba prispôsobili pojem hláskového systému svojmu ponímaniu, v ktorom sa proti prírodovednému smeru vo fonetike zdôrazňuje jazykovofunkčné hľadisko a celostné chápanie. Pritom aj jazykovofunkčné hľadisko vychádza z poznatku niektorých starších fonetikov, že jednotky hláskového systému majú schopnosť rozlišovať významy. Podobne aj celostné chápanie, pri ktorom sa žiada vidieť v každej jednotke zvukového systému súčiastku celého systému, je vlastne iba logickým dôsledkom samého pojmu systému, s ktorým pracovali už fonetici.

Je zrejmé, že fonologia úzko súvisí s vývinom fonetiky, rozvíja jej poznatky a zužitkováva ich pre jazykovedu. Fonologia je iba nový, vyšší stupeň vo vývoji fonetiky, náuky o zvukovej stránke jazyka. Preto niektorí jazykovedci[27] chceli hovoriť o funkčnej fonetike.

[40]Odpor proti zanedbávaniu jazykovej hodnoty hlások ľudskej reči u niektorých fonetikov priviedol zakladateľov fonologie k teoretickej požiadavke prísne rozhraničiť fonologiu od fonetiky. V TCLP IV, s. 309, definuje sa fonologia ako „súčiastka jazykovedy, ktorá se zaoberá zvukovými javmi s hľadiska ich funkcií v jazyku“, kým fonetika sa definuje ako „pomocná jazykovedná disciplína, ktorá sa zaoberá zvukovými javmi reči bez ohľadu na ich funkcie v jazyku“. Fonetika sa ďalej člení na organogenetickú a fenomenologickú čiže akustickopsychologickú. Inými slovami vyjadril pomer fonetiky a fonologie Trubeckoj v Grundzüge der Phonologie (s. 7 n.): Fonetika sa zaoberá zvukovou stránkou individuálneho hovorenia (Sprechakt), fonologia je náuka o zvukovej stránke jazyka (jazykového útvaru, Sprachgebilde).

Teoretickým základom rozlišovania fonetiky a fonologie ako dvoch samostatných disciplín je de Saussurovo učenie o „langue“ a „parole“. F. de Saussure totiž rozlišoval v ľudskej reči složku sociálnu, ktorú nazýval „langue“, t. j. systém jazykových zvyklostí, prijatých určitým spoločenským útvarom ako prostriedok dorozumievania, a složku individuálnu, ktorú nazýval „parole“ a ktorá záleží jednak v schopnosti hovoriť artikulovanou rečou a jednak v schopnosti používať prostriedky daného jazyka na dorozumievanie. Proti tomuto rozlišovaniu „sociálnej“ a „individuálnej“ složky jazyka mali vážne námietky už niektorí buržoázni jazykovedci, ako bol napr. Jespersen, ktorý právom poukazoval na to, že každý individuálny jazykový prejav je podmienený sociálne a že teda aj tzv. individuálna složka ľudskej reči má sociálnu povahu. Preto Jespersen navrhoval pri skúmaní ľudskej reči miesto „langue“ a „parole“ rozlišovať „potenciálnosť“ a „aktuálnosť“. Termínom „aktuálnosť“ označuje reálnu jazykovú činnosť jednotlivcov. V tejto jazykovej činnosti jednotlivcov sa ustavične a rozmanite realizuje akýsi potenciálny základ. Jespersen ho označuje termínom „potenciálnosť“. Ale rozdiel medzi „aktuálnosťou“ a „potenciálnosťou“ nijako nevystihuje podstatu jazykovej skutočnosti; skôr ju zatemňuje. Veď potenciálnosť sa výrazne prejavuje práve v individuálnych jazykových prejavoch, kde si hovoriaci z jestvujúcich jazykových prostriedkov príslušného jazyka vyberá tie, ktoré sa mu zdajú najvhodnejšie na vyjadrenie skutočnosti. V tejto veci bol bližšie pravde český jazykovedec V. Mathesius. Obidve koncepcie, de Saussurova i Jespersenova, sú chybné medziiným preto, že sa v nich vôbec nedbá na vzťah jazyka ku skutočnosti.

Je zaujímavé, k akému záveru pri rozlišovaní „langue“ a „parole“ dospel jeden z najdôslednejších stúpencov F. de Saussura J. M. Kořínek. Aj on rozlišuje „langue“ a „parole“, ale predmetom jazykovedy mu je iba „langue“, nadindividuálny jazykový systém, kým tzv. „parole“ je preňho s lingvistického hľadiska „prostý surový materiál“.[28] Kořínek tu zrejme nedocenil skutočnosť, že aj tzv. surový materiál individuálnych jazykových prejavov spočíva na jazyku ako spoločenskom jave. Veď individuálne jazykové prejavy by nemaly smysel, keby sa z nich stratil cieľ dorozumievania v spoločnosti. S druhej strany treba pripomenúť, že jazyk, jeho gramatickú stavbu, slovnú zásobu i hláskoslovný systém, skúmame a poznávame práve v individuálnych prejavoch. Poznané skutočnosti potom zovšeobecňujeme, ako pri každom vedeckom poznávaní. Ako jazykovedci vieme, že každý jazyk na začiatku svojich dejín je dokumentovaný iba niekoľkými pamiatkami, obyčajne len malými zlomkami, pochádzajúcimi od jednotlivcov a majúcimi charakter individuálneho jazykového prejavu a nadto ešte nie prejavu hovoreného, ale písaného. A predsa vieme pri použití porovnávacej metódy z takýchto zlomkov s väčšou-menšou pravdepodobnosťou rekonštruovať nielen hláskoslovný systém príslušného obdobia daného jazyka, ale poznávame i črty jeho gramatického systému i časť slovnej zásoby. A dialektologovia skúmajú nárečia obyčajne rozhovorom s jednotlivými osobami. Tieto skutočnosti by neboly možné, keby jestvoval ten nepreklenuteľný rozdiel medzi „langue“ a „parole“, ktorý postulovali štrukturalisti, keby jazykové prejavy indivídua neboly podmienené nadindividuálnym jazykovým systémom a nerozlučne s ním späté. Prirodzene, že jazykový prejav, rečová činnosť indivídua je niečo inšie ako jazykový systém, ktorý je základom tejto činnosti. Ale to jazykovedca nezaujíma a tým menej to môže byť [41]základom jazykovednej teórie. Jazykovedec skúma aj v individuálnych jazykových prejavoch jazykový systém a fungovanie jeho složiek, ak mu, pravda, nejde o individuálny štýl. Ba aj individuálny štýl možno skúmať len na pozadí príslušného jazykového systému. To musel uznať aj sám Kořínek. V jeho Úvode (s. 32) čítame: „Z parole ako surového skutočnostného materiálu zaujíma jazykospytca ako vlastný predmet jeho vedy nie viac alebo menej osobitný štýl jazykových prejavov jednotlivca, ale nadindividuálny systém príslušného jazyka, teda vnútorná štruktúra, ktorá sa v nich odzrkadľuje priamo alebo nepriamo …“

Jednoznačnú, jasnú a hlboko zdôvodnenú odpoveď na otázku o spoločenskej povahe jazyka nám dal J. V. Stalin. Pripomeňme si jeho známy výrok: „Jazyk patrí medzi spoločenské javy, ktoré pôsobia po celý čas jestvovania spoločnosti. Jazyk sa rodí a rozvíja so zrodom a rozvojom spoločnosti. Umiera spolu so smrťou spoločnosti. Mimo spoločnosti niet jazyka. Preto jazyk a zákony jeho vývoja možno pochopiť iba vtedy, ak sa skúma v nerozlučnej spojitosti s dejinami spoločnosti, s dejinami ľudu, ktorému patrí skúmaný jazyk a ktorý je tvorcom a nositeľom daného jazyka.“[29] Na základe Stalinovho učenia je nám dnes jasné, že o jazyku nemožno hovoriť ináč ako o spoločenskom jave. Jazyk, ktorý neslúži spoločnosti ako nástroj dorozumievania, prestáva byť jazykom a nemôže byť predmetom jazykovedy.

Rozlišovanie „langue“ a „parole“ je teda v rozpore so základnou tézou marxistickej jazykovedy o spoločenskej podmienenosti jazyka a jazykových javov. Ide o idealistickú koncepciu, ktorá jazyk chápe metafyzicky ako „nadčasový“ a „nadpriestorový“ systém vzťahov, uzavretý sám v sebe. „Pojem jazykového systému involvuje bezčasovosť a bezpriestorovosť“ — často dogmaticky tvrdieval J. M. Kořínek. Táto koncepcia si nevšíma bezprostrednú súvislosť jazyka a jeho dejín s dejinami ľudu ako nositeľa jazyka. Ignoruje vzťah jazyka ku skutočnosti a k mysleniu ako odrazu skutočnosti. Z takejto koncepcie celkom logicky vyplýva téza o „nemennosti“ jazykových systémov. Vnútorný pohyb jazykových systémov, „pribúdanie prvkov novej kvality a odumieranie prvkov starej kvality“ pre túto koncepciu nejestvuje. Jazyk sa môže meniť len prostredníctvom „parole“; ktorá však podľa tejto koncepcie nie je predmetom jazykovedy. Je zrejmé, že takáto koncepcia musí viesť k násilnému odtrhnutiu aspektu synchronického a diachronického pri štúdiu jazyka, k zanedbávaniu historického aspektu. Historické, diachronické skúmanie jazyka je pre štrukturalistov nielen podradené skúmaniu synchronickému, ale sa obmedzuje iba na to, že sa mechanicky za sebou kladú jazykové systémy, získané prierezom jazykového vývinu v jednotlivých časových bodoch, pričom sa za dostatočné vysvetlenie pokladá zistenie, či ide o „fonologizáciu“, „defonologizáciu“, „prefonologizovanie“ ap. V skutočnosti sa takýmto postupom nič nevysvetľuje, lebo sa tu nehľadá príčinná historická súvislosť jazykových javov. Takéto chápanie jazykového vývoja viedlo k popieraniu jazykového vývoja, najmä k popieraniu možnosti vedeckého predvídania.

Je známe, že štrukturalisti neboli v mnohých veciach jednotní. Ale základ štrukturalistického učenia, rozlišovanie „langue“ a „parole“ so svojimi dôsledkami bolo spoločné všetkým. Ja som tu uviedol hlavné tézy z konkrétnej, hoci aj najkrajnejšej koncepcie prof. Kořínka, pretože ako jeho žiak túto koncepciu nejlepšie poznám. Mnohí sme boli viac alebo menej pod jej priamym vplyvom.

Okrem idealistického základu obsahuje táto koncepcia aj vnútorné protirečenia. Na jednej strane sa materiálna stránka jazyka, tzv. realizácia jazykových jednotiek, odsúva do „parole“, ktorá vraj nie je predmetom jazykovedy, a predmetom jazykovedy ostávajú iba abstrahované funkcie. Na druhej strane niektorí štrukturalisti vyhlasovali jazyk, t. j. „langue“ [42]v smysle de Saussurovej teórie, za „čistú formu“. Nie je tu teda jasný vzťah formy a funkcie, formy a obsahu. K tomuto pristupuje ešte mnohoznačnosť a neujasnenosť pojmu funkcie. Niektorí štrukturalisti, najmä tzv. dánska škola, žiadali, aby sa do jazykovedy prenieslo také chápanie pojmu funkcie, aké poznáme v matematike a vo fyzike (a je funkciou b ap.). Takto sa zrodila tzv. glosematika, najnepodarenejšia štrukturalistická koncepcia, pri ktorej jazyk úplne mizne v spleti abstraktných schém. Ostatní fonologovia stotožňovali pojem funkcie jednak s pojmom významu lexikálneho i gramatického, jednak s pojmom rozlišovania významu. Jednoty tu nebolo.

Odmietli sme teoretický základ rozlišovania fonetiky a fonologie. Požiadavka rozlišovať dve samostatné disciplíny o zvukovej stránke jazyka bola skutočne iba teoretická. V praxi toto rozlišovanie narážalo na veľké ťažkosti. Dokonca i Trubeckoj a Jakobson, ktorí teoreticky túto požiadavku dôsledne bránili, boli nútení používať nielen fonetickú terminologiu (napr. pri opisovaní dištinktívnych vlastností jednotlivých foném), ale i pojmy tradičnej fonetiky. Sám Trubeckoj napr. ukázal, že by fonologia so svojho stanoviska nevedela rozlíšiť ani dve základné triedy hlások, samohlásky a spoluhlásky. Toto rozlíšenie je podľa Trubeckého „čisto fonetické“.

Niet pochybnosti, že zvuková podoba je pevnou súčiastkou jazyka, tvorí jeho materiálny obal. Zvukové prvky ľudskej reči nadobúdajú jazykovú hodnotu, až keď začnú fungovať v konkrétnom jazyku, v jeho gramatickej stavbe a v slovnej zásobe. Tým sa stávajú súčiastkou hláskoslovného systému konkrétneho jazyka. Je tu určitá analogia medzi zvukovou stavbou jazyka čiže hláskoslovným systémom a slovnou zásobou. I slovná zásoba i zvuková stavba tvoria stavebný materiál jazyka. Rozdiel medzi nimi je v tom, že slovná zásoba je stavebným materiálom, ktorým disponuje gramatika, kým zvuková stavba jazyka slúži ako stavebný materiál i gramatike i slovnej zásobe. Všetky složky jazyka (zvuková stavba, gramatická stavba a slovná zásoba) sú tedy vo vzájomnom vzťahu a tvoria spolu jazykovú štruktúru, systém určitého jazyka. Každá složka jazyka je predmetom osobitnej, ale jedinej disciplíny, ktorá je úzko spätá s ostatnými jazykovednými disciplínami. V každej z týchto disciplín sa skúma dialektický vzťah formy a obsahu. Ani zvukovú stránku jazyka nemožno rozdeľovať do dvoch samostatných disciplín. Marxistická jazykoveda nepotrebuje dve osobitné disciplíny pre štúdium zvukovej stavby jazyka, z ktorých jedna (fonetika) by skúmala len materiálnu stránku zvukových javov a druhá (fonologia) len ich funkčnú (obsahovú) stránku. Marxistická jazykoveda potrebuje jedinú disciplínu, ktorá by si všímala obidva tieto aspekty v nerozlučnej spojitosti. Zdá sa, že takéto stanovisko zastávajú okrem Šaumiana všetci doterajší účastníci v sovietskej diskusii. Je to spoločné stanovisko prevažnej väčšiny sovietskych jazykovedcov.[30]

Náuku o zvukovej stavbe jazyka môžeme nazývať celkom dobre i fonetikou i fonologiou. A pokiaľ ide o zvukovú stavbu jednotlivých konkrétnych jazykov, vhodný je i termín hláskoslovie. Je prirodzené, že fonetika, resp. fonologia ako jazykovedná disciplína môže preberať hotové výsledky príbuzných vied, napr. fyziologie alebo akustiky, pokiaľ sa týkajú ľudskej reči. To však nijako neznamená splývanie fonetiky s fyziologiou alebo akustikou.

Ako vidno, stotožňujem fonetiku a fonologiu, ak mám na mysli jazykovednú disciplínu o zvukovej stránke jazyka. Predmetom tejto disciplíny je práve zvuková stránka jazyka s jej špecifickými zákonitosťami, t. j. hlásky, resp. fonémy konkrétnych jazykov a ich funkcie v gramatickej stavbe a v slovnej zásobe jazyka, ďalej fonetické vlastnosti a vzájomné vzťahy jednotlivých hlások v hláskoslovných systémoch konkrétnych jazykov, výskyt a obmieňanie (modifikácie) hlások podľa fonetickej polohy v slove, striedanie (alternácie) hlások v slovách [43]a tvaroch v závislosti od ich funkcií v gramatickej stavbe, v slovnej zásobe i v samom hláskoslovnom systéme príslušného jazyka.

Pritom treba rozlišovať dva aspekty skúmania: súčasný stav jazyka, resp. jeho hláskoslovnej stavby a jeho historický vývin. Tieto dva aspekty skúmania nie sú v rozpore, ale sa navzájom doplňujú a podmieňujú. Historický vývin určitého hláskoslovného systému nemožno začať skúmať, „ak nepoznáme jeho súčasný stav, resp. jeho poslednú vývinovú fázu. Podobne dnešný stav jazyka a teda i jeho hláskoslovného systému možno správne pochopiť len na základe celého jeho predchádzajúceho vývinu, ako to konštatoval už Engels. Okrem toho treba zdôrazniť, že v živom jazyku sú všetky složky v stálom pohybe, že „ozajstná rovnováha v systémoch konkrétnych jazykov v danom časovom bode ich dejín je prostá fikcia a platia aj tu známe slová Schuchardtove: Jedes Stadium der Sprache ist ein Übergangstadium“ (porov. Kořínek, Úvod do jazykospytu, 31). Preto na jazykový systém neslobodno hľadieť staticky, ale dynamicky, treba ho zachycovať v jeho vývoji, t. j. objavovať v ňom súčiastky a prvky, ktoré odumierajú, a všímať si predovšetkým súčiastky a prvky, ktoré sú produktívne, ktoré sa vyvíjajú a zveľaďujú. Toto platí v plnej miere aj o hláskoslovnom systéme. V tomto smere je naša jazykoveda iba v začiatkoch, keďže bola silne ovplyvnená statickým chápaním jazykových javov, typickým pre štrukturalizmus.

 

Všimnime si teraz bližšie niekoľko fonologických pojmov.

Základným pojmom fonologie je fonéma. Štrukturalisti najčastejšie označovali fonému stručne ako „najmenšiu fonologickú jednotku určitého jazyka“ alebo ako „súhrn fonologicky relevantných vlastností určitej hlásky“. (Trubeckoj tu používa miesto nem. termínu „Laut“ ‚hláska‘ termín „Lautgebilde“.) Tieto dve definície sa svojím obsahom celkom kryjú. „Najmenšia fonologická jednotka určitého jazyka“ je v chápaní fonologov práve súhrn fonologicky relevantných vlastností určitej hlásky, t. j. takých vlastností, ktoré sú členmi fonologického protikladu, schopného rozlišovať významy slov. Ako vidno, táto definícia vychádza z rozlišovania fonologicky relevantných a fonologicky irelevantných vlastností hlások. V sovietskej diskusii o fonologii sa proti tomu namieta (napr. Bernštejn), že rozlišovacia funkcia nie je hlavnou funkciou hlások. „Rozlišovanie slov je iba pomocný prostriedok pre poznávanie slov, ktoré zasa je predpokladom porozumenia slov,“ píše Bernštejn (Izv. AN SSSR otd. lit. i jaz. 11, 1952, s. 514). „Zvuky jazyka slúžia nielen na rozlišovanie slov, ale tvoria samo telo slov, ich materiálny obal, bez ktorého slová nejestvujú“ (tamtiež). Rovnaké stanovisko zastáva aj Čikobava vo svojom Vvedenii (s. 142). Pripomína, že keby hlásky (fonémy) maly rozlišovaciu funkciu, neboly by v jazyku možné homonymá. S týmto stanoviskom zrejme súhlasí aj recenzent Čikobavovho úvodu Serebrennikov (porov. Voprosy jazykoznanija 2, 1953, č. 2, s. 121). Myslím, že námietky sovietskych jazykovedcov sú oprávnené. Fonému ako jednotku zvukového systému určitého jazyka nemožno stotožniť so súhrnom jej dištinktívnych vlastností. Pevnou súčiastkou fonémy sú všetky jej vlastnosti vnímané sluchom a uvedomované členmi príslušného kolektíva.

Niekoľko definícií fonémy podal akademik L. V. Ščerba. Podľa jeho poslednej definície je fonéma „zvukový typ schopný rozlišovať slová a ich tvary, t. j. slúžiť na dorozumievanie ľudí“. Túto definíciu kritizoval najmä Šaumian. Chápanie fonémy ako zvukového typu nazýva Šaumian nedorozumením, pretože tie isté zvukové typy v rôznych jazykoch majú rôznu hodnotu. Napr. úzke a široké e vo francúzštine sú dve fonémy, kým v ruštine sú to varianty jedinej fonémy. Šaumian tu však zabudol, že fonéma je vždy jednotkou hláskoslovného systému určitého konkrétneho jazyka. Sčerba výslovne hovorí, že „v každom danom jazyku“ jestvuje „pomerne neveľký počet zvukových typov“ (porov. Izv. AN SSSR, l. c., s. 340). V definícii fonémy treba vychádzať práve zo skutočnosti, že fonéma je súčiastkou určitého jazykového systému. Len v rámci konkrétneho systému možno stanoviť zvukové [44]typy, ktoré slúžia na dorozumievanie ľudí. Nedostatok Ščerbovej definície nie je teda v tom, v čom ho vidí Šaumian, ale v tom, že sa v nej hovorí nie dosť určite iba o schopnosti (rus. sposobnosť) rozlišovať slová a ich tvary. Nie je jasné, či tu ide o schopnosť len potenciálnu, alebo skutočne sa uplatňujúcu v danom jazyku. V Ščerbovej definícii nie je teda fonéma presne vymedzená proti kombinatórnym variantom. Okrem toho možno proti tejto definícii namietať to isté, čo proti definíciám štrukturalistov, ktorí ostatne zo Ščerbu vyšli.

Definícia samého Šaumiana je dosť neurčitá. Fonéma je podľa neho „zvuková jednotka, ktorá je znakom pre rozlišovanie slov“ (Izv. AN SSSR, l. c., s. 231). Nehovorí sa tu ani o tom, že ide o najmenšiu, ďalej nedeliteľnú jednotku, ani o tom, že ide o zvukovú jednotku určitého jazyka. Napokon nie je jasný význam termínu znak.

Omnoho úplnejšia je Bernštejnova definícia. V jeho chápaní je fonéma „skupina hlások ako prvkov fonetického systému, ktoré sa pozične striedajú a majú úlohu tvoriť a rozlišovať slová“ (porov. Izv. AN SSSR, l. c., s. 551). V tejto definícii je podľa môjho názoru zbytočná časť „ktoré sa pozične striedajú“ (ide tu o zúženie pojmu fonémy), pretože v každom jazyku sú aj také fonémy, ktoré vôbec nemajú variantov a pri ktorých teda pozičné striedanie neprichádza do úvahy. S druhej strany je tu nebezpečenstvo širokého chápania pojmu fonémy, pretože v niektorých jazykoch nie sú zriedkavé ani alternácie jednotlivých foném, ktoré vznikly historickými zmenami (porov. napr. v slovenčine striedanie žiak — žiaci, žena — žene ap.). V týchto prípadoch by bolo možné podľa Bernštejnovej definície chápať striedajúce sa fonémy ako varianty tej istej fonémy, keďže aj tu ide koniec-koncov o pozičné striedanie.

Uspokojivú definíciu fonémy dosiaľ nemáme. Prof. Horálek vo svojich tézach, ktoré sme dostali k tejto konferencii, hovorí, že pri definícii fonémy treba prihliadať na tieto fakty: 1. fonéma je odraz artikulačno-akustickej reality, 2. fonéma je jednotka, ktorá môže byť zvukove rozlične realizovaná, 3. fonéma tvorí súčiastku hláskového systému. Ja by som na prvé miesto presunul tretiu z uvedených téz: fonéma je vždy súčiastka (jednotka) hláskoslovného systému konkrétneho jazyka ako nástroja dorozumievanie. O správnosti prvých dvoch téz prof. Horálka mám pochybnosti. Nezdá sa mi správne chápať fonému ako odraz artikulačno-akustickej reality, teda ako pojem určitej hlásky. Zovšeobecnené pojmy jednotlivých hlások v našom vedomí nepochybne jestvujú, ale ak zvukovú stránku jazyka chápeme na základe Stalinovho učenia ako materiálny obal jazyka, musia byť aj jednotky tohto obalu a ich vlastnosti materiálne. Odraz týchto materiálnych jednotiek vo vedomí ľudí nás s jazykového hľadiska nezaujíma. Nás zaujíma, ako tieto materiálne jednotky so svojimi vlastnosťami fungujú v jazykovom systéme. Chybu druhej tézy prof. Horálka vidím v tom, že sa v nej postupuje od abstraktného pojmu ku konkrétnej skutočnosti, k tzv. realizácii pojmu, a nie naopak.[31]

Myslím, že pri definícii fonémy stačí mať na pamäti, že ide o najmenšiu, ďalej nedeliteľnú jednotku hláskoslovného systému určitého jazyka, a to takú jednotku, ktorá sa v tom jazyku rozmanite a mnohonásobne využíva tak pri tvorení slov, ako i v gramatickej stavbe.

Popri fonéme pracovali mnohí fonologovia aj s pojmom archifonémy. Pojem archifonémy je odvodený od pojmu neutralizácie fonologických protikladov. Fonologovia zistili, že sa niektoré fonologické protiklady v istých pozíciách nevyužívajú. Niekedy sa hovorilo, že fonologické protiklady sa rušia čiže neutralizujú. V neutralizačnej polohe nevystupujú fonémy ako členy určitého fonologického protikladu, ale tu vystupuje tzv. zástupca archifonémy, pričom sa archifonémou rozumie súhrn dištinktívnych vlastností spoločných dvom fonémam. Takto vypracoval pojem archifonémy Trubeckoj v Grundzüge der Phonologie (s. 71n.). U Trubeckého nie je pritom dosť jasný pojem „zástupca archifonémy“. Nevedno, či archifonému zastupuje určitá konkrétna fonéma (napr. či pri neutralizácii protikladu p — b na konci slova v slovenčine príslušnú archifonému zastupuje fonéma p), alebo či tu ide o tzv. realizáciu [45]archifonémy, ktorá je totožná s realizáciou jedného člena fonologického protikladu. Potom pravda, nemožno hovoriť o zástupcovi archifonémy.

Neutralizácia protikladov určitých foném v niektorých jazykoch je nepochybný fakt. Od neutralizácie treba však odlišovať nevýskyt niektorého člena protikladu. Napr. dlhé é sa v slovenčine nevyskytuje v koreni domácich slov (okrem slova dcéra), dvojhlásky ia, ie, iu sa v slovenčine nevyskytujú na začiatku slov. V týchto prípadoch nejde o neutralizáciu, ale o nevýskyt príslušných foném alebo fonematických skupín. Neutralizácia musí byť vždy nejako podmienená.

Sporná je otázka, či z faktu neutralizácie možno vyvodzovať pojem archifonémy. Šaumian v takýchto prípadoch hovorí o „smiešanej fonéme“, ale v diskusii sa ukázalo, že tu ide len o dva rôzne termíny pre tú istú vec. Domnievam sa, že v istých prípadoch by bylo možné existenciu archifoném uznať, a to v tých prípadoch, kde sa v neutralizačnej polohe v sandhi vyskytujú obidva členy fonologického protikladu (napr. voz iďe — vos stojí, chlab iďe — chlap stojí), alebo kde je v neutralizačnej polohe hláska, ktorá sa svojimi vlastnosťami neshoduje ani s jedným členom protikladu, ale má niektoré vlastnosti oboch (napr. v slovenčine nevyslovujeme pred sykavkami ani n ani ň, ale sa nazalizuje koniec predchádzajúcej samohlásky; porov. výslovnosť slov slovenský, ženský, banský, viedenský ap.). V týchto prípadoch by podľa môjho názoru bolo možné pracovať s pojmom archifonémy. Pravda, nešlo by tu o smiešanú fonému, ani o súhrn fonologicky relevantných vlastností oboch členov protikladu, ale o abstraktný pojem takého druhu, ako sú napr. pojmy „nosová spoluhláska“ (pojem zahrnujúci všetky nosové spoluhlásky), „velára“ (pojem zahrnujúci všetky velárne spoluhlásky) ap. Nemám však v tejto veci doteraz jasno.[32]

Ďalej sa vo fonologii pracuje s pojmom kombinatórneho variantu. Tento pojem je vyabstrahovaný z pozorovania, že niektoré hlásky (fonémy) nemajú vo všetkých polohách rovnakú podobu, ale že sa ich vlastnosti menia podľa polohy v slove, podľa fonetického okolia. Napr. fonému v v slovenčine vyslovujeme na konci slova a pred spoluhláskou vnútri slova, ak predchádza samohláska, ako bilabiálne ṷ, pred samohláskou ako labiadentálne v. To sú varianty jednej a tej istej fonémy. Vo fonologii sa pri variantoch často hovorilo o rozličnej „fonetickej realizácii fonémy“. Termín „fonetická realizácia fonémy“ je úzko spätý s rozlišovaním „langue“ a „parole“, s rozlišovaním fonologie a fonetiky. Myslím, že tento termín nie je vhodný, pretože navádza na také chápanie, akoby najprv jestvoval pojem určitej hlásky, až potom hláska sama. Stačí hovoriť o hláske, resp. fonéme a o jej výslovnosti v konkrétnych prípadoch. Kombinatórne varianty sú práve rôzne spôsoby výslovnosti tej istej hlásky, závislé nie od indivídua, ani od rozličných štýlov, ale od fonetických podmienok. Preto sa niekedy miesto termínu kombinatórny variant používa termín fonetický variant. Štúdium kombinatórnych variantov má praktický význam, napr. v ortoepii. Teoreticky bude možno problém kombinatórnych variantov náležite osvetliť na základe správnej definície fonémy.

Rovnako dôležitý ako pojem fonémy je pojem fonologického systému. Ako som už spomenul v úvode svojho referátu, pojem fonologického čiže hláskoslovného systému nie je vo fonologii celkom nový. Fonetici usporadovali hlásky do rozličných systémov a do skupín od samých začiatkov fonetiky. Český fonetik Chlumský, ktorý dobre poznal dejiny fonetiky, dokonca tvrdil, že Trubeckoj vo svojej štúdii o vokalických systémoch nepriniesol v podstate nič nového (porov. Čas. pro mod. fil. 26, s. 17). Ale s takýmto tvrdením nemožno súhlasiť. Tradičná fonetika dostatočne nezvážila fakt, že nejestvuje hláskový systém in abstracto, do ktorého by bolo možno vtesnať hlásky všetkých jazykov. Aj v poslednej dobe sa niektorí fonetici pokúšajú sostavovať univerzálne, všeobecne platné hláskové systémy, z ktorých odvodzujú systémy jednotlivých jazykov. Fonologia tu vniesla nový pohľad v tom smysle, že si [46]začala všímať hláskoslovné systémy konkrétnych jazykov a porovnávať ich navzájom ako celky. S tohto stanoviska by nebolo správne fonologiu kritizovať. Nie je odôvodnená ani výčitka, s ktorou sa niekedy stretávame, že fonologovia sostavovali hláskoslovné systémy do schém v podobe trojuholníkov alebo štvoruholníkov. Takéto schémy treba chápať ako pomôcku, ktorou sa znázorňujú vzájomné vzťahy foném v príslušnom systéme. Je predsa dostatočne známe (často to zdôrazňoval napr. L. V. Ščerba), že všetky hlásky určitého systému nie sú k sebe v rovnakom pomere. Niektoré sú svojimi vlastnosťami k sebe bližšie, iné sú vzdialenejšie. Historické zmeny hlások možno pochopiť iba na základe podrobného štúdia fonetických vlastností hlások a ich vzťahov. Fonologické systémy a ich schémy nebudeme teda zavrhovať, ale budeme skúmať, do akej miery je tá ktorá schéma správna, či vystihuje skutočný systém príslušného jazyka (či je napr. odôvodnené český vokalický systém zaznačovať vo forme trojuholníka a slovenský vokalický systém vo forme štvoruholníka).

Hlavný nedostatok fonologie treba však vidieť v tom, že sa hláskoslovné systémy skúmaly izolovane, bez vzťahu ku gramatickej stavbe a k slovnej zásobe príslušného jazyka. Tým sa fonologické systémy stávaly mŕtvymi schémami, uzavretými do seba a neschopnými vývinu. Tento nedostatok sa nám stáva zjavným až dnes, keď sa usilujeme o marxistické chápanie jazyka.

Marxistická jazykoveda nezavrhuje, ale naopak zdôrazňuje ponímanie hláskoslovnej stavby jazyka ako systému. Vlastnosti každej hlásky sú určované práve jej existenciou v určitom hláskoslovnom systéme. Hláskoslovný systém každého jazyka má svoje špecifické zákonitosti práve tak, ako má svoje špecifické zákonitosti gramatická stavba a slovná zásoba každého konkrétneho jazyka. Špecifické zákonitosti hláskoslovného systému sú však podriadené špecifickým zákonitostiam jazyka ako celku, najmä jeho gramatickej stavby a základného slovného fondu. Okrem toho sú podriadené všeobecným zákonitostiam jazyka ako spoločenského javu.

V závere svojho referátu by som chcel povedať stručne toto: V dielach J. V. Stalina máme dnes pre svoju prácu správne teoretické a metodologické východisko. Opierajúc sa o toto správne východisko, dopracovala sa sovietska jazykoveda mnohých kladných výsledkov. Je na nás, aby sme si tieto výsledky osvojili a tvorivo ich uplatnili vo svojej vlastnej práci. Sovietski jazykovedci, ktorí sú v dialektickom spôsobe myslenia ďaleko pred nami, i keď nie sú v mnohých otázkach jednotní, v zásade odmietajú desaussurovskú jazykovednú koncepciu, na ktorej bola založená doterajšia fonologia. Je našou povinnosťou, aby sme sa nad touto skutočnosťou zamysleli a vyvodili z nej patričné dôsledky. Nie je, pravda, možné ani žiadúce anulovať výsledky doterajšej našej jazykovedy, a to ani jej posledného štádia štrukturalizmu. Je však potrebná revízia týchto výsledkov a je nevyhnutne potrebná zmena teoretického základu našej práce. Táto úloha stojí dnes naliehavo pred nami. Bude úspechom nášho dnešného rokovania, ak ho povedieme s hľadiska tejto požiadavky.

 

DISKUSE

 

Po úvodních referátech se rozvinula diskuse, která se především soustředila na otázku poměru mezi fonetikou a fonologií a na otázku podstaty fonému a jeho definice.

V otázce poměru fonetiky a fonologie se dospělo diskusí zhruba k závěru, že fonetika a fonologie jsou dvě samostatné discipliny, mají však stejný předmět svého bádání, zvukovou stránku jazyka. Je tedy nutná jejich vzájemná spolupráce, nelze je od sebe odtrhávat a nadřazovat nebo podceňovat jednu či druhou. Na druhé straně však není možné je ztotožňovat, neboť se od sebe liší cílem svého zkoumání a metodologickým základem.

V tomto smyslu uvedly některé diskusní příspěvky konkretní vývody. Na př. dr. Romportl ukázal, že fonetika musí v mnohých případech (na př. při historické interpretaci [47]hláskových jevů) užít výtěžků fonologie a jejího způsobu hodnocení, aby mohla dojít k správným fonetickým závěrům, právě tak jako fonologie zase používá poznatků fonetiky. — Dr. Daneš upozornil m. j. na to, že i v mnohých otázkách praktických, jako je na př. učení cizím jazykům, nestačí pracovat pouze s poznatky fonetiky, které pomáhají zvládnout jen základní techniku mluvení. Pochopení techniky artikulace hlásek v cizím jazyce není jediným hlavním problémem pro zvládnutí jazyka. Důležité je poznat, jak a kdy je zapotřebí užívat hlásky k rozlišení slov a tvarů. K tomu však již není potřebný jen rozbor fonetický, ale i fonologický. Dr. Daneš také ukázal na potřebu navazovat na myšlenky prof. V. Mathesia, který si uvědomoval nevýhody schematisujícího postupu fonologie Trubeckého. — Stejně hleděl na uplatnění fonetiky a fonologie při vyučování cizím jazykům i prof. Poldauf. Pokud jde o vztah fonetiky a fonologie, zdůraznil jejich vzájemný těsný vztah, ale různost metody i výsledků: fonetika může osvětlit, kterými cestami se hláskový vývoj ubírá, nemůže však vysvětlit, proč která hlásková změna nastala; toto vysvětlení podává fonologie.

Zatím co na předpokladu, že fonetika a fonologie jsou dvě samostatné discipliny, jejichž spolupráce je dobře možná a dokonce nutná, shodli se téměř všichni diskutující (pouze dr. Švarný a částečně i dr. Bosák se postavili na stanovisko, že jde jen o dva aspekty jedné vědní discipliny), nebylo mezi nimi jednoty, pokud šlo o hodnocení těchto disciplin. Dr. Ružička na př. považuje pouze fonologii za disciplinu linguistickou a fonetiku klade mezi přírodní vědy, pro jazykovědu je vědou pomocnou. Pro linguistiku má význam jen potud, pokud se zabývá otázkami, jež jsou důležité pro fonologii, která je základní složkou učení o hláskách jazyka. Dále zdůraznil dr. Ružička nutnost zabývat se problémy historické fonologie, jež může přinést cenné výsledky pro otázky vývoje hláskové stavby jazyka.[33] — Prof. Isačenko zastával názor, že různé akustické nuance jednotlivých hlásek, které může svou experimentální metodou fonetika zjistit, nejsou důležité pro uplatnění hlásek v systému jazyka, nemají význam pro dorozumění mluvčích, důležitá je pouze jejich hodnota distinktivní, kterou zkoumá fonologie. — Na druhé straně prof. Hála sice připouští, že fonetika a fonologie mají do jisté míry společný předmět svého zkoumání, ale jejich pracovní postup je diametrálně odlišný. Fonologie je více spekulativní, fonetika se opírá o metodu objektivní, experimentální. Nelze však stavět fonologii jako nadřazenou nad fonetikou. Fonetika je starší než fonologie, má proto i bohatší odbornou literaturu. Terminologie fonetická se opírá především o terminologii jazykovědnou, fonologie však užívá do značné míry terminologie samoúčelné, což vyplývá z jejího speciálního charakteru. — Podle akad. Havránka, který v této věci navázal na starší diskusní projev Horálkův, spočívá rozdíl mezi fonetikou a fonologií m. j. v tom, že fonetika není nauka historická (je založena na přímém pozorování zvukových jevů), fonologie však jako disciplina linguistická je v základě naukou historickou. K této věci se v diskusním příspěvku kriticky vyslovil dr. Romportl.

Při pojetí fonému ukázala diskuse na velkou složitost a problematičnost této otázky. Část diskutujících se postavila k pojetí prof. Horálka kladně, část zdrženlivě. S potřebou rozlišovat podstatné a nepodstatné vlastnosti se většinou souhlasilo.

Dr. Blanár chápe foném jako dialektickou jednotu formy a obsahu. Formou označuje více méně rozdílné zvukové realisace, obsahem pak rozumí funkční platnost fonému v příslušném jazyce a zároveň soubor distinktivních vlastností hlásky. Upozornil dále na nedůslednosti v referátu dr. Peciara. Peciar se přidržoval Ščerbova pojetí fonému, ale nezamítal úplně pojem archifonému. — S Blanárovou koncepcí souhlasil prof. Poldauf. Poldauf také poukázal na neoprávněnost tvrzení, že foném jako abstrakce neodráží skutečnost; toto tvrzení by bylo nemarxistické. — Rovněž dr. Daneš zdůraznil abstraktní povahu fonému. [48]Touto abstrakcí se ovšem nerozumí nějaká abstrakce v hlavách fonologů, nýbrž abstrakce existující přímo v jazykovém povědomí kolektivu. Je-li foném abstrakcí, neznamená to ještě, že je něčím neskutečným. Podle dr. Bosáka je třeba pamatovat na to, že foném jako obecnina existuje i v jednotlivinách samých. — Prof. Ľ. Novák poukázal na svou starší definici fonému, ke které se stavěl velmi kladně prof. Kořínek („fonémy sú najmenšie, ďalej nedeliteľné prvky jazyka, ktoré sa vydelujú priesečníkmi všetkých jazykových funkcií na jazykovej forme“)[34]. Dr. Ružička podotkl, že není nutné usilovat o všeobecně platnou definici fonému, stačí se spokojit s definicí pracovní. Vždyť jazykověda se neustále setkává s pojmem věty, ač její obecně vyhovující definici stále nemá. — Akad. Havránek upozornil na to, že sovětské práce o pojetí fonému vycházejí z významové (funkční) stránky zvukových jednotek jazyka, ke kterémuž pojetí se dopracovali i pražští fonologové.

Kromě těchto dvou základních otázek dotkla se diskuse (zvláště z počátku) i jiných důležitých problémů obecnějšího rázu (hodnocení strukturalismu a jeho některých základních pojetí, jako na př. ‚langue‘ a ‚parole‘ a j.). V celé diskusi, kterou vedl a zásadními připomínkami usměrňoval akademik Havránek, vystoupila řada českých a slovenských pracovníků (dr. Barnet, dr. Ďurovič, prof. Jílek, dr. Kliský, dr. Sgall, prof. Skalička a j.), z nichž někteří uváděli i detailní problémy konkretního jazyka (na př. dr. Švarný mluvil o některých zvláštnostech zvukové stránky čínštiny). Do diskuse také znovu zasahovali referenti prof. Horálek a dr. Peciar.

K celkovému zhodnocení pražské konference o fonologii lze uvést, že přes některé nedostatky (nebyly dosud k disposici výsledky diskuse sovětské, většina diskusních příspěvků nebyla předem připravena) konference některé otázky vyřešila (osvětlila vzájemný poměr mezi fonetikou a fonologií) nebo ukázala na správnou cestu při jejich řešení: postavila se kriticky ke strukturalismu, zároveň však — podle vzoru sovětské vědy — ukázala na nutnost neopomíjet kladné výsledky domácí tradice, zejména mnohé výtěžky pražské fonologické školy.

Eva Tlustá

(Diskuse o fonologii nebyla uzavřena a bude se v ní pokračovat v tomto roce.)

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 1, s. 29-48

Předchozí Jana Ondráčková: O mluvním rytmu v češtině

Následující Redakce: Upozornění