dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O mluvním rytmu v češtině

Jana Ondráčková

[Články]

(pdf)

-

I. Pojetí mluvního taktu

Při poslechu souvislé mluvy zjistí snadno i necvičené ucho, že mluvní tok není nepřetržitý, nýbrž že je přerušován pausami. Jedny z nich jsou pausy vdechové, jež uskutečňuje mluvčí při každém vdechu. Významové celky řeči odděluje mluvčí také pausami; ty se nazývají pausy významové (někdy též logické). Pausy vdechové i významové je možno nazývat souhrnně pausami absolutními, protože je jimi řeč zcela přerušována. Části souvislé mluvy ohraničené těmito absolutními pausami rozpadají se však dále ještě na menší rytmické celky, t. zv. takty, jež jsou základní rytmickou jednotkou pro členění souvislé mluvy. Nejsou ovšem jednotkou dále nerozložitelnou, neboť se mohou skládat i z několika slov.

Při promluvě se střídají ve většině řečí slabiky přízvučné a nepřízvučné (silnější a slabší). Takové střídání elementů silnějších a slabších si uvědomujeme jako rytmus.

Rytmická jednotka pro členění souvislé mluvy — takt, mluvní takt — se skládá z jedné nebo z několika slabik, z nichž pouze jedna je přízvučná. Podle toho, jak jsou slabiky přízvučné a nepřízvučné stmeleny v jeden takt, rozeznáváme takty různého druhu. Stojí-li přízvučná slabika na počátku taktu, nazýváme takový takt sestupný. Jde-li o takt víceslabičný, mají v něm slabiky toto pořadí: přízvučná slabika, nepřízvučná slabika (nebo nepřízvučné slabiky). Je-li přízvučná slabika na konci taktu, nazýváme jej taktem vzestupným, je-li obklopena přízvučná slabika v taktu slabikami nepřízvučnými na obou stranách, jde o takt obstupný.

Podle toho, které z uvedených taktů v daném jazyce převládají, rozeznáváme:

[25]1. Jazyky s takty převážně sestupnými (decrescendo). Sem patří na př. čeština:[1] Před jeskyní / bylo / ticho; // mužové / odešli / hned / zrána. //

2. Jazyky s takty převážně vzestupnými (crescendo). Takovým jazykem je na př. francouzština: Sur le cadran, / il y a deux aiguilles: // une petite aiguille / qui marque les heures, // et une grande aiguille / qui marque les minutes.//[2]

3. Jazyky s takty převážně obstupnými, jako je na příklad polština: Terenem, / na którym / rozgrywa się / akcja / powiésci, // jest dawna / gubernia / kielecka, // a przede / wszystkim / osada / fabriczna / Poba. //

4. Jazyky, v nichž se vyskytují současně všechny tři druhy mluvních taktů. K těmto jazykům patří na př.:

ruština: Kuda / chočet / jechať / chazjajin? //

angličtina: Quickly / hurry up- // it’s all right / don’t worry / about it. //

němčina: Die schönen / Sommertage / sind schon / zu Ende. //

V taktech se setkáváme ještě s mnoha různými souvislostmi. O nich, jmenovitě o délce a složení taktů, o vzájemném poměru slov a taktů, o vlivu přízvuku a důrazu na uspořádání taktů, o významovém a rytmickém členění souvislé řeči a o ostatních problémech a výsledcích svého pozorování pojednám podrobně později. Průzkum těchto otázek je důležitým úkolem fonetiky teoretické i praktické. Na těchto úvodních stránkách shrnuji pouze termíny a definice mluvních taktů ve fonetické i linguistické literatuře.

V odborné literatuře se nejčastěji vyskytuje pro mluvní rytmickou jednotku označení takt.

 

Užívají ho B. Hála, J. Chlumský, V. Šmilauer, S. Petřík, dříve též F. Trávníček, z cizích badatelů na př. A. I. Tomson a O. Jespersen.[3] Přívlastek mluvní přidávají V. Mathesius a F. Jílek; název mluvní takt je paralelou německého názvu Sprechtakt, jehož užil prvně E. Sievers, po něm pak F. Beyer, H. Klinghardt, H. Mutschmann a K. Luick.

Významovou stránku taktu zdůrazňují názvy: Sinntakt (H. Mutschmann), Satztakt (F. Saran) a větný takt (R. Jakobson). Někteří autoři se snaží v pojmenování taktu vystihnout, že jeho hlavním znakem je přízvuk (síla); proto označují takt jako akzentuelle Gruppe (F. Saran), Akzentgruppe (F. Beyer), groupe d’accentuation (J. Passy a A. Rambeau), přízvuková jednotka nebo významová a přízvuková jednotka (F. Trávníček), stress-group (H. Sweet), groupe de force (P. Passy). Jiná pojmenování zdůrazňují rytmickou stránku mluvního taktu; sem patří termíny élément rythmique, groupe rythmique (M. Grammont), groupe phonétique (J. Marouzeau), ritmičeskije gruppy (M. I. Matusevičová) atd. Vyskytují se ještě jiné názvy pro takt: Glied (F. Saran), Wort[26]gruppe (H. Klinghardt a M. Fourmestraux), word-group (D. Jones), mot phonétique (Ch. Bruneau), slovní celek (O. Zich), promluvový úsek (V. Mathesius); tyto názvy zdůrazňují případné složení taktu z několika slov, jak už o tom byla zmínka.

 

Název mluvní takt považuji za nejvhodnější. Přívlastkem mluvní se odlišuje od hudebního taktu, čímž odpadá častá výtka pouhému označení takt. Slovo takt pak naznačuje, že jde o členění rytmické, nikoli významové.

Podle toho, jak badatelé chápou a zaznamenávají rytmické členění souvislé mluvy, můžeme je zařadit do dvou skupin.

První skupina je představována hlavně Sieversem a Sweetem, kteří označují rytmické jednotky v mluvě zcela bez zřetele na smysl a celistvost slov. Oba tím docházejí ke zcela absurdnímu členění, jak ukazuje Sieversův příklad: Wo sind die Ge/fangenen // a Sweetův příklad: I / don’t know / who put the i/dea into …[4] Takový způsob členění souvislé mluvy se řídí, jak jsem už dříve uvedla, jenom mechanickým lokalisováním přízvučných slabik na počátky taktů, které se tím stanou bezvýjimečně sestupnými. To však není správné, neboť výlučně sestupné takty nejsou charakteristické ani pro němčinu ani pro angličtinu. Kromě toho by byly takto všecky jazyky uvedeny na společný rytmický základ s výlučně sestupnými takty. — Toto členění se však zcela shoduje se Sieversovou definicí taktu, podle níž „jednotlivé slabiky ve víceslabičné větě nebývají rovnocenné; bývají zpravidla uspořádány tak, že se slaběji vyslovené slabiky spojují s jednou silněji vyslovenou slabikou v jednu uzavřenou skupinu …“[5]

Podobné pojetí mluvního taktu nalézáme dále u Sarana, Luicka i u Tomsona.[6]

Naproti tomu jiní badatelé vycházejí ze zásady, že je třeba při pojetí taktu přihlížet hlavně k významové souvislosti slov, jež tvoří jeden takt. Tuto druhou skupinu badatelů představuje H. Klinghardt,[7] který při určování rytmických jednotek mluvy klade hlavní váhu na to, aby nebyla porušena celistvost slova nebo smysl věty (v jeho pracích nenacházíme bohužel příklady, jak si členění mluvy na takty představuje, takže je nemůžeme blíže posuzovat). Do této skupiny [27]můžeme zařadit též Wóycického, Grammonta, Passyho a Matusevičovou.[8] U některých badatelů často dochází ke směšování taktu s taktovou významovou skupinou (tak na př. právě u Matusevičové syntagmatem se rozumí zřejmě taktová skupina a nikoli takt sám).

V odborné literatuře je nejčastěji takt definován jako skupina slabik skládající se pouze z jedné přízvučné a jedné nebo několika slabik nepřízvučných. Někteří autoři ztotožňují takt se skupinou výdechovou (Sievers, Beyer, Marouzeau). To je možné jen výjimečně, neboť ve většině případů je takt pouze částí výdechové skupiny. P. Passy správně rozlišuje skupiny výdechové (groupes de souffle) a skupiny silové (groupes de force); výdechové skupiny jsou nadřaděnými jednotkami skupin silových.

Vesměs je tedy shoda v tom, že hlavní úloha při spontánním členění souvislé mluvy připadá rytmu, t. j. střídání přízvučných a nepřízvučných slabik.

Velmi jasnou definici mluvního taktu podal Bruneau, který jej nazývá „le mot phonétique“; ve francouzštině prý není pro členění mluvy rozhodující přízvuk slovní, nýbrž přízvuk „slova fonetického“,[9] t. j. slovní skupiny spojené jedním přízvukem. Toto pojetí (nikoli název) se kryje s pojetím B. Hály, podle něhož lze nejvhodněji definovat mluvní takt jakožto „rytmický celek, složený z jednoho nebo několika slov, spojených jedním přízvukem“.[10] Rytmickým celkem se tu rozumí skupina nepřízvučných slabik spojených s přízvučnou slabikou bez zřetele na to, zdali tvoří s přízvučnou slabikou jediné slovo, anebo zdali tvoří více slov než jedno.

Ve starších českých gramatikách nenacházíme o taktu žádné zmínky. Ještě ani J. Dobrovský se nezmiňuje ve svých spisech přímo o taktech. Zdůrazňuje, že v češtině je přízvuk vždy na první slabice slova; proto dvě jednoslabičná slova mají platnost jednoho dvouslabičného slova. Uvádí také příklady slov bez vlastního přízvuku a výslovně připomíná, že v češtině neexistují slova s tímto pořadím přízvučných (P) a nepřízvučných (n) slabik: nn, nnP, nnPn.[11]

J. Durdík sice správně zdůrazňuje, že „v českém jazyce spadá přízvuk bez výjimky na první slabiku slova, mějž ono slabik ostatních počet jakýkoli“,[12] avšak pokud se týče členění mluvy, zmiňuje se jen o slovních skupinách významových. („Slova, spjatá významem, tvoří dohromady jednotu a nesmějí trhána býti; proto sluší zde uvésti výstrahu, aby mezi nimi přestávka se nečinila.“) [28]Významové skupiny letošní podzim, velmi krásný, hluboký tón a pod., jež uvádí, jsou však ve skutečnosti dva různé takty.

A. Frinta poukazuje především na fysiologický podklad členění souvislé mluvy a zdůrazňuje, že „můžeme děliti řeč živou jen ve výdechové skupiny zvuků, ohraničené dvěma časovými pausami, více nebo méně dlouhými. Passy nazývá takový přirozený celek fysiologicko-akustický ‚groupe de souffle‘ …“ Zmiňuje se také o mluvním taktu: „V proudu řeči souvislé sesiluje se ještě některý hlavní přízvuk v t. zv. přízvuk větný, podle obsahu myšlénkového a důležitosti slova (moment čistě logický). Při tom však se ostatní hlavní a vedlejší přízvuky slabik nestírají a nemizejí (jen se někdy přemístí), takže ucho pozorovati může jednotlivé takty, v nichž se střídají arse a these.“[13] Frinta tedy člení mluvu ve výdechové skupiny a ty dále na jednotky menší, na takty.

Poměrně nejvíce pozornosti věnoval taktům O. Zich. Takt definuje takto: „V každé z těchto skupin“ (t. j. po několika prvcích, slabikách, tónech), „jimž říkáme stopy nebo takty, má jeden prvek větší váhu nežli ostatní; touto větší vahou, tímto důrazem, jejž mu, rytmisujíce řadu, udělujeme, ovládne tento prvek celou skupinu, stahuje ji v jednotu. Tak se vytvoří těžká část skupiny (stopy nebo taktu), jíž se ostatní prvky skupiny podřídí jako lehká její část.“ … „Protože vylíčené nejmenší skupiny obsahují … buď jedno nebo několik celých slov,“ nazývá je Zich „slovnými celky“.[14] V pojetí taktu — jak je na první pohled patrno — se naprosto rozchází se Sieversovým Sprechtaktem.

J. Chlumský definuje takt velmi prostě: „Skupina slabik, ovládaná jedním přízvukem, dává takt.“[15]

F. Jílek definuje mluvní takt jako „oddíl jazykového projevu od jednoho hlavního přízvuku k nejbližšímu akcentuačnímu vrcholu“.[16] Pojímá tedy takt jako útvar sestupný, k čemuž ho přivedlo přirozeně to, že se v příkladech omezuje pouze na český jazykový materiál.

V. Mathesius pojednává o mluvním taktu a o členění mluvy velmi obšírně. Promluvový úsek, jak nazývá mluvní takt, chápe v podstatě shodně se Zichem a s Klinghardtem a definuje jej jako „nejmenší díl promluvového celku, který lze bez újmy smyslového členění oddělit od ostatní promluvy pausami. Důležité je konstatovat, že krátký promluvový celek může být už dále nečlenitelný a že pak splývá s promluvovým úsekem.“[17]

S. Petřík definuje takt jako hláskový komplex chápaný mluvčím v daném okamžiku jako významový celek: „Z našeho pojetí taktu plyne, že jím rozu[29]míme něco docela jiného než na př. F. Beyer nebo Chlumský a jiní. Tu jde o princip fonetický, u nás o celek významový.“[18]

Podle F. Trávníčka „taková spojení slov, která tvoří jednotku po stránce přízvukové a zpravidla i jednotku významovou, nazývají se obyčejně takty“. Avšak v novějším svém díle popisuje Trávníček takty jako „přízvukové jednotky“, t. j. „spojení dvou nebo více slov majících jeden hlavní přízvuk, jeden přízvukový vrchol, tedy spojení přízvukově jednovrcholová. Kolem hlavního přízvuku jako vrcholu seskupují se slabiky nebo slova nepřízvučná nebo s vedlejším přízvukem, dílem příklonná, dílem předklonná“.[19]

Nejnověji podává obdobnou definici mluvního taktu stručně a výstižně B. Hála: „V souvislé mluvě splývají často slova dohromady a tvoří tak rytmickou jednotku, zvanou takt, který se skládá z jedné slabiky přízvučné a jedné nebo několika slabik nepřízvučných.“[20]

Můžeme stručně shrnout, že se přes různost názorů všichni badatelé shodují v tom, že se souvislá mluva dělí na rytmické jednotky, různě nazývané, jež vznikají spojením několika slabik stmelených dohromady jedním přízvukem.

(Příště dokončení)


[1] Přízvučné slabiky jsou označeny kursivou. Taktová hranice je označena šikmou čarou, absolutní pausa dvěma šikmými čarami. Pro snazší srozumitelnost je použito slovního přepisu.

[2] Podle díla Klinghardt-Fourmestraux, Französische Intonationsübungen, 1911, s. 72.

[3] Příslušnou literaturu uvádím dále v souvislosti s definicemi taktů.

[4] E. Sievers, Grundzüge der Phonetik, 1901, s. 234 — H. Sweet, Elementarbuch des gesprochenen Englisch, 1891, s. 94.

[5] E. Sievers, Grundzüge der Phonetik, 1901, s. 232n. Při této příležitosti je nutno upozornit, že V. Mathesius (Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 243n.) pokládá Sieverse za fonetika „přírodovědecky“ orientovaného, což je omyl. Sievers byl nepřítelem nových „přírodovědeckých“ metod.

[6] F. Saran, Deutsche Verslehre, 1907, s. 83: Man beachte, wie die Glieder (mluvní takty) über die Wortgrenzen hinweggreifen und wie sie die engsten syntaktischen Fügungen zerreissen.

K. Luick definuje „Sprechtakt“, čímž myslí rytmickou jednotku, jako „eine Gruppe von Silben, in der eine mit stärkerem Atemdruck artikulierte sich mit den anderen, unabhängig von den Wortgrenzen, zu einer Einheit zusammenschliesst“ (Deutsche Lautlehre, 1932, s. 49) a počíná si stejně jako Sievers.

A. I. Tomson, Obščeje jazykovedenije, 1910, s. 229: Ryze fonetický rytmický prvek řeči rozděluje slova na takty, ale je nutno přihlížet k tomu, že s fonetické stránky není slov, protože většinou není v promluvě vůbec žádných vodítek pro její dělení na jednotlivá slova.

[7] Definuje mluvní takty jako „kleine Wortgruppen, die man verständigerweise nicht weiter teilen kann“ (Sprechmelodie und Sprechtakt, 1923, s. 7).

[8] K. Wóycicki, Stylistyka i rytmika polska, 4. vyd., s. 166: Początek grupy przypada zawsze na początek wyrazu, koniec na koniec wyrazu. — M. Grammont, Traité de phonétique, 1933, viz příklady členění. — J. Passy - A. Rambeau, Chrestomatie française, 1897, s. 57: Přízvukové skupiny jsou malé skupiny slov, které mají jen jeden silný přízvuk. — M. I. Matusevič, Vvedenije v obščuju fonetiku, 1948, s. 73.

[9] Ces syllabes se groupent en mots phonétiques, constitués par un certain nombre de syllabes atones suivies d’une syllabe accentuée (Manuel de Phonétique pratique, 1931, s. 124).

[10] B. Hála - M. Sovák, Hlas, řeč, sluch, 1947, s. 159.

[11] J. Dobrovský, Prosodie v díle F. M. Pelcl, Grundsätze der böhmischen Grammatik, 1798, s. 204n.

[12] J. Durdík, Kallilogie, 1873, s. 48.

[13] A. Frinta, Novočeská výslovnost, 1909, s. 27 a 148.

[14] O. Zich, O rytmu české prózy, Živé slovo 1, 1920, s. 65n. a 69.

[15] J. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, 1928, s. 152.

[16] F. Jílek (Oberpfalcer), Jazykozpyt, 1932, s. 120.

[17] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 243—256.

[18] S. Petřík, O hudební stránce středočeské věty, 1938, s. 34n.

[19] F. Trávníček, Úvod do české fonetiky, 1932, s. 82. — Mluvnice spisovné češtiny I, 1948, s. 110.

[20] B. Hála, Úvod do fonetiky, 1948, s. 142.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 1, s. 24-29

Předchozí Alena Skaličková: K otázce podstaty slabiky

Následující Karel Horálek, Štefan Peciar, Eva Tlustá: Československá diskuse o fonologii v červnu 1953 (referáty K. Horálka a Št. Peciara, shrnutí diskuse)